Velký Čech/XX.

Velký Čech Václav Řezníček
XIX.	XX.	XXI.

Údaje o textu
Titulek:	XX.
Podtitulek:	(Volby do říšské rady. — Palacký proti. — Čechové ve Vídni.)
Autor:	Václav Řezníček
Zdroj:	ŘEZNÍČEK, Vácslav. Velký Čech. Praha : J. R. Vilímek, 1897. s. 218–226. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Související:	Autor:František Palacký

Chvíle dějinné důležitosti nastala ve sněmě českém, když vykonati měl volbu poslanců do říšské rady.

Ve klubu poslanců českých se rozcházela mínění příkře, ježto většina, mezi nimiž též Palacký, klonila se k tomu, že by Čechové voleb do říšské rady se neměli účastniti, stáli jiní buď jak buď na tom, že voliti budou. Byl to zejména dr. Krása, jenž ve svém směru mezi poslanci působiti hleděl. Rieger namáhal se všemožně, aby přišlo k nějakému dorozumění. Cítil tehdáž plnou měrou osudnou důležitost a následky skutku, jenž tu měl vykonán býti — ať již mělo se voliti nebo nevoliti — ale nade všecko šlo mu o to, aby národ Český ve svých poslancích se neroztrhl na dva tábory. Čím dále, tím zřejměji vycházelo na jevo, že není možno některé poslance k tomu přiměti, aby voleb se zdrželi. Někteří se vyslovili rozhodně a nezvratně proti passivitě. Sám kardinál Schwarzenberg osobně zasazoval se o volbu, vyslovuje naději, že též Uhři do říšské rady přijdou, a poukazuje, že ve provolání mocnářově řečeno, že odevzdává dostavění ústavy svým národům. Pozvání tak důvěrného nelze prý odmítnouti a skutek není závazný pro všecky časy. Rieger, obávaje se nade všecko zhoubného dojmu a účinku rozštěpení ve sboru poslaneckém již na samém počátku politické činnosti, při prvním vystoupení strany národní u veřejnosti, prohlásil se konečně pro obeslání, ale pod protestem a to ve formě takové, při níž by státoprávní stanovisko naše bylo jasně vytčeno a uhájeno. Toto počínání Riegrovo bylo s mnohých stran ostře kaceřováno a odsuzováno, protože veřejné mínění převahou stavělo se proti obeslání. Spor o to vedený byl tuhý a prudký, a nezřídka z mezí kruhů klubovních a společenských zasahoval i v samu domácnost, do lůna rodin, jestliže rozliční jich členové byli rozdílného mínění v této životní otázce národní. Tak jmenovitě s Palackým neshodoval se Rieger, který, jakkoli v principu ani o vlas neuchyloval se od stanoviska plného a přísného práva státního a národního, nicméně v práci vždy nachýlen byl ku prostředkování mezi krajnostmi, ku smiřování protiv a ku koncesím ve věcech za vedlejší považovaných, což bohužel nebylo vždy ve prospěch věci.

Brzy chopilo se otázky té i širší obecenstvo, když důvody od přátel obeslání říšské rady uváděné nacházely místa v myslech opatrnějších a rozvážlivějších, a jmenovitě ukazováno na to, jak záhubné, ano nenapravitelné následky by z toho povstati musily, kdyby koruna Česká i národ Český nebyli zastoupeni na říšské radě. Tu národ Český rozdělen jest na dva tábory, jeden nesmírně větší těch, kteří neústupně stáli na přísném stanovisku státoprávním, nechtíce slyšet o žádném vyjednávání; a druhý, na počet mnohem slabší těch, kteří v přirozeném českém dobráctví svém neměli za nemožné, že by včasnou (?) povolností v tomto případu dalo se docíliti žádoucího dorozumění. „Obeslat — neobeslat, volit — nevolit!“ zněla strannická hesla, ozývající se v celém národě; ve veřejných schůzích i přátelských besedách, při společenských zábavách, na ulici a vůbec kdekoli setkali se dva uvědomělí národovci samostatného smýšlení, uvažovány horlivě důvody pro i contra.

Bouřlivé bylo jednání ve klubu poslaneckém, obě strany stály urputně na svém mínění, až i solidárnost klubu byla tím ohrožena. Byloť se skutečně obávati roztržení národní strany, když někteří poslanci čeští odhodláni byli i přes uzavření většiny do říšské rady jíti. Rozhodnut jest spor ten osobním zakročením kardinála Schwarzenberga, který objeviv se ve klubu poslaneckém horlivě přimlouval se za vykonání voleb. Tu teprv strana Palackého upustivši od dalšího odporu, svolila k tomu, aby se přece ještě zkusilo, zda-li právo koruny České dá se k uznání přivésti na shromáždění říšském, avšak jen pod ohražením, že poslanci čeští na říšské radě v ničem nezadají právo na samostatnost koruny České, a že zase vystoupí, kdyby se na tuto sahati mělo.

Tak bohužel proti radě osvědčeného vůdce národa, jehož autorita v otázkách politických až dosavad byla nepopírána, učiněn nešťastný krok, že opuštěna pevná půda státního práva dosud platného, a tím přes všecky výhrady a protesty nynější i pozdější v šanc dána samostatnost koruny České. Neblahé následky chyby té brzy se ukázaly. Palacký pak, i kdyby se neskvěl v záři prvního dějepisce českého, již tím jediným skutkem vysokého věhlasu byl by se na věky proslavil, že odporoval kroku pro vlast a národ tak osudnému.“

Předsednictvo sněmu položilo volby do říšské rady na denní pořádek dříve, než porady ve klubu poslancův lidu českého dospěly k rozhodnutí a poslanci čeští jen s velkým úsilím docílili, že byly volby odloženy aspoň o 24 hodin. Přišly na denní pořádek dne 18. dubna a voliti se mělo 54 poslanců. „Dr. Rieger nejprve přednesl a odůvodnil návrh, aby se sněm usnesl podati prosbu k Jeho Veličenstvu císaři a králi, aby oktrojovaný řád volební pro sněm zemský a pro radu říšskou z vlastní nejvyšší moci své, dle moudrosti a dle zásad spravedlivých, jež sám vyslovil, upraviti ráčil a aby sněm odročil volby své do říšské rady do té doby, až by vyslovení nejvyšší vůle v té věci přišlo. Když pak 141 hlasy šlechty a Němcův proti 83 hlasům Čechův byl návrh ten zavržen tím, že přechod k dennímu pořádku, jejž navrhl tehdáž hrabě Clam Martinic, s tím odůvodněním, že nebezpečný stav říše vyžaduje, aby se říšská rada bez odkladů sešla, odevzdal Rieger maršálkovi (prof. Tomkem sepsaný) protest podepsaný 81 českými poslanci.“

„Před volbou stal se ještě pokus o kompromis mezi stranou staročeskou a německou pod předsednictvím kardinála Schwarzenberga. který všemožně se vynasnažoval docíliti nějakého dohodnutí, ale marně. Němci spoléhajíce na svou většinu, chtěli povoliti Čechům toliko 14 poslanců na místě 21, kteří jim náleželi dle samého nespravedlivého volebního řádu. K tomu arciť nemohla česká strana přistoupiti, pročež schůze bez výsledku se rozešla. Vidouce takovou neústupnost a zpupnost strany německé přijali poslanci čeští, kteří až do poslední chvíle se rozpakovali, mají-li vůbec do říšské rady volit, pomoc velkostatkářů, národním zájmům méně nepříznivých, a smluvili se s nimi o kandidáty společné, pro něž pak dle úmluvy hlasovali.

Takovým způsobem zvoleno jest 21 poslanců strany národní do říšské rady. Ve třináctém sezení sněmu oznámen jest výsledek voleb těch a zároveň čten seznam členů panské sněmovny, od císaře ze království Českého jmenovaných, dílem dědičných, dílem doživotních, mezi kterýmižto posledními nacházel se také Palacký, což přijato bylo se všeobecným uznáním. Po vyřízení pak ještě některých běžných věcí jest sněm český odročen.“

Tak vstoupil národ Český do nové fase politického života. Jak kdy ve Vídni poslanci jeho pořídili, to všeobecně známo, a ihned v nejbližším na to zasedání říšské rady se ukázalo, jak dobře a správně Palacký radil a jak byl prozíravým politikem. On se sice jednání sněmovny poslanců říšské rady neúčastnil, ale když v panské sněmovně ujal se slova, byl předsedou přinucen vlastně — mlčet.

V poslanecké sněmovně říšské rady „strannické počínání presidenta Steina, který všecku přísnost svou obracel proti pravici, ale levičákům i největší bezuzdnost řeči promíjel, dodávalo těmto tím větší chuti k nejsprostším urážkám Čechů, jakých jmenovitě dopouštěli se němečtí zuřívci Mühlfeld a Giskra. Onen naprosto upíral i existenci království Českého, tento pak vyjádřil se, že mu do krále českého není více, nežli do krále jerusalemského, že koruna Česká jest pouhý klam, kterým se lid šálí a popuzuje, což provázeno bylo potupnými posuňky na levici. Když při těchto v parlamentu neslýchaných urážkách poslanci naši napomínali předsedu, aby volal Giskru k pořádku, on krátce odsekl, že prý k tomu nemá — příčiny.“

„Zatím proti nestydatým nájezdům, jaké Giskra bez pokárání metati směl na korunu Českou, nemohli naši nikterak spokojiti se odmítnutím jich se své strany, i podalo tedy dvacet českých poslanců z pravice, s nejvyšším maršálkem hrabětem Nosticem v čele, dne 31. července interpelaci k veškerému ministerstvu, v kteréž pravili, kterak v 27. sezení poslanecké sněmovny vyslovil se jistý poslanec z Moravy tak, že slovy jeho koruna česká, jakož i královská důstojnost zlehčena byla. „Očekávali jsme vším právem od ministerstva, že sobě za svatou povinnost učiní, odmítnouti ony… napomenutím k pořádku nezamezené urážky koruny české, již Jeho Veličenstvo svatosvatě přislíbil na hlavu sobě posaditi, taktéž urážky královské důstojnosti Jeho Veličenstva, ležící v neslušném porovnání s titulem krále jerusalemského.“ Poněvadž však spravedlivé očekávání toto se nesplnilo, tedy „v tomto zvláštním případu, kdy zmíněné urážky nejen citu milionův lidí nemile se dotýkají, nýbrž i koruny České a krále našeho důstojnost zlehčují, máme se za oprávněné, žádati od ministerstva vyjádření se o věci této, aneb aspoň odmítnutí domnění, že by srozuměno bylo s dotčenou výpovědí, a protož jsme nuceni tázati se, zda-li mlčení ministerstva znamením bylo, že se shodují a že schvalují urážky Giskrovy.“

Na tuto interpelaci Schmerling ve schůzi poslanecké sněmovny dne 12. srpna dal jménem celého ministerstva odpověď vytáčkou, že prý mlčení ministerstva při onom urážlivém výroku zmíněného poslance nemůže býti považováno ani za schvalování, ani za neschvalování jeho — —

Tato odpověď byla ovšem že neméně urážlivou, nežli samo rouhání se Giskrovo, a znamenitého doplnění docházela současnou zprávou všech vídeňských listů, že slíbená korunovace císaře na krále českého odložena jest na dobu neurčitou.

V době té dlel ve Vídni také Palacký, účastně se zasedání sněmovny panské, a tu u něho a u Riegra konány byly pilné porady s předními zástupci národa polského o společném postupu ve sněmovně poslanecké, a výsledkem porad těch byl návrh adresy k císaři, opatřený 50 podpisy poslancův českých a polských. Adresou tou měl býti císař požádán o odročení říšské rady a o svolání zemských sněmů. Avšak pokus tento zůstal nedokonán, hlavně následkem polské nespolehlivosti, která již tehdy vícekráte politiku českou ve Vídni opustila a zklamala, a lze říci, váhu slovanskou a federalistickou na říšské radě zlehčila, ne-li zmařila.

Útoky Giskrovými pobouřen byl zejména Palacký, proti jehož vůli a po jehož delším odporu stalo se obeslání říšské rady se strany české skutkem. A když většina poslanecké sněmovny stále bezohledněji prohřešovala se proti právům historickým a autonomii zemské, tu byl Palacký nade všecky jiné české politiky nakloněn ku krokům nejrozhodnějším, neboť dobře a správně postřehl, že pro zdar české politiky ve Vídni půdy není, a proto si přál, aby poslanci čeští říšskou radu opustili. Vše dopadlo tak neblaze, jak on předvídal.

Vždyť on sám dožil se ve sněmovně panské zkušenosti, jaká zde příkladu nemá. Proti svému přesvědčení vlastně účastnil se z počátku její zasedání a promluvil v ní také dvě řeči. Když dne 27. srpna 1861 mluvil proti návrhu adresy v záležitostech uherských a o centralisaci, poukazoval především k nesprávnému stanovisku německé většiny poslanecké sněmovny. A tu vedle jiného pravil: „Kde jest svoboda, jest i rozdělování se ve strany, spočívá to v lidské přirozenosti, a není v tom také nic zlého. Nuže, ptejme se, jak se tvoří celkem strany v Rakousku? Jsou to snad politické zásady, kteréž tu rozhodují? Pohleďme jen na vysokou sněmovnu poslaneckou říšské rady. Zda-liž se zde skupují strany dle politických zásad, aneb snad jen dle národností? Zda-liž nejsou Němci skoro bez výminky centralisté, Neněmci skoro bez výminky proticentralisté? Malá výminka se strany Rusínův, ta zakládá se jediné na chorobném stavu jejich národnosti, což uvažovati nebylo by zde na místě. V Rakousku, pokud stát trvá, jevila se sice národní příchylnost a odpornost, a bude také navždy trvati: předce však se mi zdá, že nynější politicko-národní strannictví datuje se teprv od nedávna, jakož i pramen jeho, 26. únor není příliš vzdálen. Tím způsobem, jakým 26. únor platnosti a moci nabývá, množí se také tato příchylnost a odpornost. Měl jsem již jednou čest, že jsem odsud dokazoval, proč na příklad moji rodáci, Čechové, nemohou souhlasiti s centralisací, jaká se zde obmýšlí. Řekl jsem, že soustředěním všeho života parlamentárního ve Vídni nutně by přišli až k záhubě co do národnosti své, a že by proto jejich souhlas byl roven samovraždě, ku které předce nikdo v celém světě není zavázán. A stejné starosti, pokud já vím, zmáhají se též u jiných neněmeckých národův rakouských. Ovšem byl v Čechách patent 26. února přijat, a proto nalezl poslušnosti, že jeden jeho § ustanovuje, že ty stanovy jsou proměnlivy, a že se slibují proměny; my jsme mohli tím více důvěřovati ve proměny, kdyby se byli sešli zástupcové celého Rakouska mocí toho patentu. Mohli jsme míti naději, že se některá nařízení tohoto patentu změní dle práva a slušnosti. Jak se však okolnosti zatím změnily a jak se nám oznámilo poselství císařské, nemůže býti pro přítomnost žádné naděje, že se sejdou zde zástupcové celého Rakouska.

Protož jest nynější většina sněmovny poslancův určena k tomu, aby pomalu řídila celým mocnářstvím, aby rozhodovala o zákonech finančních i konstitučních. A při vší úctě k sněmovně poslancův musím říci, že její většina je skoro výlučně německou.“

Velká část členů panské sněmovny volá „k věci“ a předseda kníže K. Auersperg vpadá Palackému v řeč pravě: „Račte zůstati při věci a nevybíhejte do smělých dedukcí, jichž pokračování připustiti nemohu, dnes jde o kritiku návrhu a ne o kritiku většiny sněmovny poslancův, do níž se pan řečník vpouští.“

Palacký se posadil řka: „Pak musím mlčet!“

Tak respektovala německá většina i panské sněmovny říšské rady svou svobodu slova.

Podruhé pak ujal se Palacký slova v den sv. Václava 1861 o návrhu ve příčině vykoupení práva manského a vykládaje jeho podstatu dovodil, že manství byla smlouvami dobrovolnými. A pak pokračoval: „Nyní ale jest otázkou, jakým právem může se velitelsky zasahovati do smluv těchto dobrovolných? Jest snad konstituční svoboda důvodem k tomu? Vyznám se, že svobodu za něco jiného mám a jinak jí rozumím. Budiž mi dovoleno, abych pověděl, že jsem od mládí svého ve svobodomyslném smýšlení vyrostl, že jsem byl vždy přívržencem svobodomyslných zásad, i v dobách mnohem horších nežli jsou nynější. Za to mám, že od mladšího pokolení v ohledu tomto nemám čemu přiučovati se, zdá se mi ale, že ač ne celé mladší pokolení, přece veliká část alteruje podstatu svobody, a že pode jménem jejím, snad bez vědomí, usiluje vlastně o panování. Nemohu to nikterak s právem srovnati, předpisuje-li kdo: „Ano, máš býti svobodným, ale nikoliv tak, jak svobodným býti chceš, nýbrž jak ti to předepíši.“ Zdá se mi, že tím svoboda přestává v poměrech právních, platných ve společnosti občanské. Já tu neznám jiného měřítka, pokud ho připustit lze, a pokud ne, nežli:

1. Neodporuje-li poměr tento pravidlům mravnosti? 2. Neprotiví-li se právu jiných? a 3. co s tímto souvisí, neodporuje-li to nejvyššímu a poslednímu účelu státu a právní jistoty? Zkoumám-li manskou držebnost v těchto třech bodech, pak vskutku nenahlížím, co by nás přinutiti mohlo, abychom v tomto ohledu velitelsky vystupovali a lidem svobodu nedávali, nýbrž jim ji spíše brali.“

Když však Palacký viděl, že účastněním se zasedání panské sněmovny vlastně jenom svůj čas maří, jsa zde příliš osamoceným českým národním oponentem, tu vyžádal si 30. září r. 1861 na neurčitý čas dovolenou a vícekráte se v panské sněmovně neukázal.

Národ český pak od té chvíle, co poslanci jeho státoprávní stanovisko opustili a dali se k obeslání na říšskou radu do Vídně pohnouti, byl zejména vídeňskou židáckou žurnalistikou nejpříkřeji napadán, a jeho práva i snahy byly předmětem nejjizlivějších útokův a nejsprostších posměchů, kteréž bez přítrže a trestu zůstávaly dokonce i tehdy, když posvátná svatováclavská královská koruna česká vyobrazována byla ve vídeňských listech v podobě — rendlíku. Poslanci čeští ve Vídni byli nejhanebněji pomlouváni, přímo uličnicky napadáni a vyhlašováni přispěním a působením židovských novinářů za nejhorší reakcionáře a nepřátele pokroku, ač při hájení a rozšiřování svobod občanských první nejhorlivěji působili.

Čechové hned při prvním zasedání říšské rady dožili se ve Vídni nejtrpčích zkušeností, jimiž je německá strana a vídeňské obyvatelstvo zahrnovaly. „Tu zjevně se ukázalo, jak oprávněným byl odpor Palackého i jiných stejně s ním smýšlejících národovců proti obeslání říšské rady, od níž nebylo Čechům ničeho pro sebe doufati. Od neprospěšné činnosti v zastupitelstvu říšském vraceli se poslanci čeští s těžkým srdcem domů“ a bylo by neupřímností nedoznati, že jako bylo na počátku, tak bylo vždy a jest i nyní, kdy jest stanovisko Palackého oproti říšské radě stále stejně tak důvodným, jako bylo r. 1861, ať si lidu a národu povídá nebo maluje kdo chce, co chce jiného. Na říšské radě změnily se od té doby osoby, ale nepříznivý, české prospěchy neúnavně dusící vzduch tam trvá dále, jak Palacký předpovídal a před jehož otravou varoval.