Velký Čech/XIII.

Velký Čech Václav Řezníček
XII.	XIII.	XIV.

Údaje o textu
Titulek:	XIII.
Podtitulek:	(Hašteření o litery. — Slováci zavedli si nový spisovný jazyk.)
Autor:	Václav Řezníček
Zdroj:	ŘEZNÍČEK, Vácslav. Velký Čech. Praha : J. R. Vilímek, 1897. s. 120–127. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Související:	Autor:František Palacký

Česká historie XIX. věku obsahuje více stránek stinných nežli světlých, ano místy jest až odporno čísti a patřiti, jací tajtrlíci a zaslepenci hráli v životě nejtrapnějšími zkušenostmi takořka usmýkaného národa dokonce i vynikající roli. Lidé beze všech velkých cílů, bez ideálního snažení v malicherném jenom shonu za ukojením své ctižádosti anebo opojení umíněností provozovali všem nepřátelům národa českého přes tu chvíli skutečnou kratochvíli, když se svými vlasteneckými názory hlučně vystupovali, aby je hájili a tak klid zcela jiných a důležitějších věcí potřebujícího českého lidu jenom rozrušovali, otce na syna, bratra na bratra štvali.

Podobný planý a prospěchům národa naprosto neplatný kraval způsobili u nás mnohokráte již páni gramatikálisté, jejichž hádky o kozí vlnu vždycky národní zájmy přiotrávily a pokaždé pravidelně celé tlupy praktických mužů, kteří takovéto komedie dle zásluhy odsuzovali, zapudili do tábora německého.

Proti opravám mluvnickým, daným poměry a potřebou vzrůstu jazyka, nemůže se nikdo rozumný vzpírati, avšak pokládati nepřetržité změny mluvnice za osu, kolem níž by se spása a dobřebytí národa otáčely, tomu se všichni rozšafní a běhů světa zkušení mužové vysmějí. Jazyk sám razí si vlastní silou cestu do knih a nejlepší mluvnici píše si praktický duch lidu, tvoře si sám obraty, skloňování i časování, a proto postačí, když se nové čerstvé proudy rozmanitých úsloví příslušně regulují, a když se rámec mluvnice, podobný hrázím u rybníka, dle nejnutnější jen potřeby mění. Jak mnohokráte již dovoděno, zaběhly nové mluvnice, brusy a rukověti v neodpustitelnou komičnost, která by byla ve způsobu písemného vyjadřování nastala, kdyby jich byl někdo přísně dbal. Když v letech třicátých začaly být přísné vědy českým jazykem pěstovány dvěma učenými sbory, totiž filologickou sekcí při královské české společnosti nauk a musejním sborem pro řeč a literaturu českou, tu přirozeně nakupilo se tolik zkušeností, že rozumná revise pravopisu českého stala se nezbytnou potřebou. Práce té ujali se počátkem let čtyřicátých Jungmann se Šafaříkem, kterýžto poslední přednesl v zasedání filologické třídy společnosti nauk dne 2. června 1842 své závažné „Slovo o českém pravopise“, v němž především navrhoval, aby se na místě dosavádního g psalo j a na místě j í. Dále pak radil, aby se posavádní pravopis zachoval. Náhledy Šafaříkovy zmíněná sekce schválila, a nedlouho potom dne 1. října přijal je za své také i sbor musejní, kterýž jako nejvýznamnější té doby strážce i podporovatel rozvoje literatury k tomu výslovně doložil, že „ostatně nižádných dalších proměn a novot ve pravopise českém a tak ani uvedení navrhovaného ou místo (dnes ovšem již dávno přežilého) au, a v místo w potřebu neb užitečnost neuznává, aniž jim ve spisech od Matice vydávaných místa propůjčuje.“

Jungmann se při tom uvolil, že bude působiti při vrchním dozorci škol obecných v diecesi Pražské, aby tato oprava i do škol zavedena byla.

Avšak oprava tato nejvyššími autoritami vědeckými za oné doby provedená a ihned téměř všeobecně přijatá neuspokojila všechny, kdo se písemnictvím obírali.

Spočívá to již v povaze některých lidí, že hlavní svou zásluhu a slávu hledají v odporování tomu, co většina na ten čas za postačitelné uznává. Proto také zejména Hanka a Franta Šumavský ihned domáhali se hlučně dalších oprav, které by byly postupem doby samy nastaly, a pro něž nebylo třeba žádných zlostí a sporů, jež následkem toho tehdy vznikly a Palackého od jeho historického bádání odvedly k napsání ostrého článku proti přívalu pravopisných novot. Článek ten uveřejněn v Musejníku na rok 1846 pod názvem „Má-li pravopis český čím dále tím více se dokonaliti“.

Ve článku tom Palacký píše:

„U mnohých krajanův našich, a zvláště u mladších panuje nyní domnění to, že grammatické formy a pravopis jazyka našeho mají, zároveň všem vědám a umám lidským, prospívati vždy k větší dokonalosti, a tudíž i podléhati proměnám a opravám nekonečným, jakž jich kdy rozum žádati bude. Domnívajíť se, že i v tom záleží prospěch národu a vlasti, když jazyk, jim tak milý, s pokrokem věkův béře na se vždy nové bohdá sličnější formy, a nelibě to nesou, jestliže kdo ze starších je v tom mýliti a na uzdě držeti usiluje. Zatracujíce tedy pravidla správnosti, která nás došla z nejskvělejší doby jazyka našeho, chvátají jedni mimo druhé navrhovati, kterak by dle zdání jejich lépe než posavád psáti se mělo; vymýšlejí netoliko nové skladby slov, ale také nové (aspoň v písmě nebývalé) způsoby deklinací a konjugací, a zamítají konečně tu jednotlivé litery písma českého, tak znaky a vazby jejich.

Schvalujíce my z té duše snahu o zvelebení a zdokonalení řeči a literatury české naší vůbec, — kterážto jest nejen heslo, ale i srdečná touha i svatá povinnost naše, — nesmíme přece před krajany svými tajiti, co zkušenost všech věkův a národův hlásá, že totiž zásada pověkých oprav a pokrokův nalezá ve všech jiných záležitostech národních pole přiměřenější a širší, nežli v pravopisu a v tom, co dotýče se grammatické správnosti vůbec. Tato zajisté nevzniká i netvoří se nikde důmyslem a důvtipem muže aneb sboru jakéhokoli, alébrž umluvitostí celého národu, kterážto přírodou svou zase spoléhali může ne na rozumovém, ale jen na positivním základu.

I která jest pak ta cesta, jenž vede k jednotě v jazyku a literatuře? kterak povstává a čím uskutečňuje se ona umluvitost, která sama dává zákony o jazykové pravdě a správnosti? Potřebí-li svolali národ celý dohromady a ptáti se každého jednotlivce o hlas jeho? aneb má-li nějaké kollegium voláno býti, jenž by ze všech oněch rozmanitostí vybíralo to, což nejdokonalejšího jest, a vyhlásilo výbor svůj za zákon? I jedno i druhé bylo by nepraktické a fantastické; přirozený a obyčejný věcí běh mnohem jest kratší. Komu nejprv podařilo se psáti tak, aby ve způsobu jeho psaní celý národ si zalíbil, jej chválil i následoval: tomu podařilo se také stvořiti a ustanoviti jednotu jazykovou a literární v národu vůbec, a přilnutí celého národu k jednotě této jest onen skutek umluvitosti, který ke správě jazyku i literatury všude se požaduje. Nápodobně i konečné spojení národu v jeden stát stává se obyčejně ne hlasováním a svoláváním všech obcí a jednotlivých oudův jejich, ale skutečnou převahou moci a síly jednoho nade všemi, jinými; s tím toliko rozdílem, že státní jednota i celek někdy také proti vůli jednotlivých částek se ustanovuje, literární pak, takovéto bezpečnosti neznajíc, vždy a všude jen dobrovolně se plodí. Že pak jednota jazyková i literární bývá i širší i vyšší, nežli jednota státní, a že tedy jednota národní od oné, nikoli pak od této vůbec závisí, to kdyby samo sebou na jevě nebylo, příkladem Italie a Němec dokázati by se dalo.

I jest-li že tedy na jevě jest, že jednota i správnost jazyková pochází a základy své béře ne z přírody samé v sobě, ani z pouhého důmyslu lidského, ale z positivního skutku, ze všeobecné totiž a dobrovolné umluvitosti celého národu i z jejího podání od předkův ku potomkům: nebude již leda nemoudrý zapírati, že celá její zákonnost vůbec jest faktická, positivná i tradicionální, a že jako v každém positivním zákonodárství, tak i v grammatice jazyka našeho rozum a důmysl lidský jen průvodčím a vykládačem, nikoli pak vůdcem a pánem jest a býti má. Služby jeho rády a vděčně se přijmou, kdykoli směřují k vyjasnění a označení celku budovy mnohočlánkové, k vymezení závad a příček snad nepotřebných; a ovšem nepodstatných i té moci se mu popřeje, že vše, co se naskrze protiví životu a působení jeho, s čímž on obstáti a sbydliti se naprosto nemůže, odstraní a vyhostí se z domu; ale jakmile chtěl by dále sahati a již i stavení samé ze základu podvraceli, bořiti a přestavovati — tu již ne co pomocník a rádce, ale co výtržník a zhoubce musel by považován a v uzdu pojímán býti.

Vyznám se, že kdykoli rozjímám úkaz ten, kterak mnozí mezi námi, zamítajíce z pouhé tiché libostí již i správnost a jednotu jazyka našeho vůbec, hledají ve vymýšlení novot a obzvláštností, a tím ve plození hádek a různic jakousi pro sebe chloubu a slávu — mne pokaždé podjímá cit velmi kormutlivý. Nemohu zajisté nespatřiti v něm známky neduhu osudného, kterým národ náš nad jiné okolní národy valněji od jakživa stíhán a sklíčen jest, pro kterýž také nejvíce již od několika století hyne, a zahyne konečně, nebudeme-li chtíti ještě záhy srozuměti sobě. Netřeba vám, pánové, doložiti, že tu míním dědičnou onu nesvornost, pocházející ze svéhlavosti a urputnosti mezi námi obyčejné, čili duchovního jakéhosi sobectví. „Česká hlava tvrdá hlava!“ říká dávné přísloví. Račtež pak obrátiti se mnou pozor na obyčejný život národa a na veškero položení naše. Národnost, zakládající se na úplném ovědomění se národa, spoléhá u nás již takořka jen na samých toliko vzdělavatelích a chovatelích národní literatury. Jiné obory veřejného působení a života jsou nám téměř všecky zavřeny. Nemáme úřadův ani škol vyšších, nemáme sněmův ani sborův veřejných, nemáme kromě kazatelnic ani místa, kdeby k lidu řečniti se dalo; národ, pohřížený ve spánku dvoustoletém, na mále o nás dbá, třídy vyšší nás namnoze i dokonce zapírají, průmyslníci bez nás se obcházejí, živel cizí, ve kterémž konečně zahynouti máme, svírá nás se všech stran více a více, aniž jest kde jaká čáka pomoci a spásy, leda v nás samých, v naší vlastni přičinlivosti, upřímnosti, horlivosti a lásce, v našem setrvání, v našem zapírání a obětování sebe samých, v naší jednotě, svornosti a stálosti. My pak, nemajíce ani zraku ani tušení o nebezpečí na nás se valícím, počínáme sobě jako z omrzelosti věčného pokoje, a nemyslíce na tisícery svaté povinnosti své a na potřeby se všech všudy stran v tak hojném počtu a s takovým důrazem na nás volající, že síly naše sotva stačiti mohou — my, pravím, strojíme sobě jakoby pro kratochvíli nepotřebné půtky o grammatice a pravopisu, a libujeme sobě ve provozování hry, na kterouž co pedantskou komedii protivníci naši s chechtem a s opovržením se dívají, potomci pak, ač stane-li jich ještě, s naříkáním vzpomínati budou. Jest to tuším, jakoby nenávistný nám osud chtěl podati o nás nový světu důkaz, že i když se nám všecko vezme, my ani těmi drobty, kteří náhodou nám ještě zůstali, svorně a opatrně těžiti neumíme, ale nemajíce ničeho více k opatrování, leda litery a slabiky, ještě o literách a slabikách mezi sebou hašteřiti se musíme; a protož že nemohouce naprosto zbaviti se svévolnosti, různic a rozbrojův, sami o sobě ovšem neschopni jsme ke všemu, co národy činí veliké a slavné.“

Tato slova jednoho z nejlepších znalců našich národních dějin zabouřila ve vichr zmítaných vášní jako rachot hromu, jehož zaburácení třese srdcem každého věrného Čecha dodnes. Nikdo nad Palackého lépe doposud necharakterisoval mizernost našich národních a politických chtění: „Nemajíce ničeho více k opatrování, leda litery a slabiky, ještě o literách a slabikách mezi sebou hašteřiti se musíme“ —

Ano, tak jest! Pro samé plané rvačky zcela jalových lidí národ nemůže ku předu, a zrádcem je hned každý, kdo takové rvačky prohlašuje za národní zbytečnost a škodu, neboť dle nabytých sterých zkušeností se naše domácí spory jinak ceniti nedají. Však také i pravopisné spory z let čtyřicátých donesly celku národa českého žalostné ovoce.

Když se totiž v Praze neunavně rvali a ostouzeli o au a ou, na Slovensku následkem jazykových experimentů nakupená nespokojenost vypukla a vzplanula živelní přímo silou.

„Po mnohá století zahrnoval v sobě obvod jazyka a literatury české, čili, smíme-li užiti nového slova úřečí české, také bratrský kmen Slováků v Uhřích, kteří ač politicky od Čechů odděleni, nicméně spojeni s nimi byli mnohými svazky duševními, zvykli jsouce míti zření své ku Praze jakožto kulturnímu svému středu. Na vysokých školách pražských od samého jich založení nabývala četná mládež slovenská vyššího vzdělání a často i zaopatření, v XVI. a XVII. století čítala literatura česká mezi Slováky zdárné pěstovatele (připomínáme tu jenom Nudožerína), ano po bitvě Bělohorské, když v samých Čechách téměř umlkla, nalezla v četných vystěhovalcích pohostinského útulku na Slovensku, kde po celý čas nejhlubšího klesnutí národu celá řada spisovatelů více méně schopných udržovala vždy jakousi souvislost mezi minulou „klasickou“ a nastávající moderní dobou literatury české.

Tu najednou ku konci XVIII. století část Slovákův návodem Bernolákovým, odtrhnuvši se od spisovného jazyka českého, povýšila za slovenský jazyk spisovní podnářečí trnavské, po původci rozkolu bernolačinou nazvané. Hlavní podporou toho rozkolu byl Jan Hollý, slovutný básník, ale podniknutí toto nemohlo se nadíti všeobecného rozšíření, neboť nebyla naděje, aby všichni Slováci, rozptýlení po četných stolicích a užívající v každé jiného a jiného, na mnoze od ostatních značně se různícího podnářečí, přijali podnářečí trnavské za jazyk spisovní. A skutečně byl odpor proti bernolačině tak mocný, že celá věc pomalu začala zanikati.

Tu však (hlavně následkem zdrcujících a otravujících pravopisných sporů pražských) vystoupil roku 1845 Ludevít Štúr s novým jazykem spisovným, vzatým z podnářečí prostředních stolic slovenských, o němž se domníval, že zachovalo se nejlépe ve své ryzosti slovanské, a jal se pěstovati je v novinách i jiných spisech. Z toho strhla se veliká bouře po celém Slovensku. Kdežto mnozí, obzvláště mladší Slováci, jako Hurban, Hodža a jiní přidávali se na stranu Štúrovu, předstírajíce, že jediné tou cestou, když budou psáti v řeči lidu, dovedou sjednotiti všecky Slováky, jimž čeština jest nářečím cizím, k vydatnému odporu proti násilným snahám Maďarů o jich odnárodnění, vystoupili proti nim starší a rozvážlivější spisovatelé, Kollár, Šafařík. Palkovič, Záborský a jiní, dokazujíce, kterak to nářečí, které chtějí za spisovný jazyk pozdvihnouti, ještě méně jest ostatním Slovákům srozumitelné nežli čeština, která od dávných časů požívá na Slovensku vážnosti a úcty jako jazyk posvátný, do něhož přeloženo jest písmo svaté a jímž všeobecně slovo Boží se hlásá, a že odtrhnouce se od národu Českého pozbudou mocné podpory jeho proti zuřivosti maďarské a tak oslabeni a sami sobě zůstaveni nevyhnutelně budou musit podlehnouti v boji nerovném.

Povstaly z toho dlouhé a prudké hádky, v kterých nanovo se osvědčila neblahá slovanská svárlivost a hašteřivost, i když zkázou hrozící nebezpečenství nutně velí sjednotiti všecky síly. Tehdy Matice česká, těžce nesouc snahy novotářů, čelících k seslabení jak Čechů tak i Slováků, sebrala a vydala roku 1846 „Hlasy o potřebě spisovného jazyka pro Čechy, Moravany a Slovany“, v kterémžto díle podány jsou úsudky čelných národovců slovenských, moravských i českých, dokládajíce jednohlasně potřebu společného jazyka spisovného.

A tu jmenovitě Palacký důtklivými slovy zatracoval neblahý rozkol, pravě o novotářích: „Nezběhlí a nezkušení muži tito nastoupili cestu, která je i následovníky jejich přímo do propasti a záhuby vede.“ Než všecko bylo marné, rozkolníci, nejsouce přístupni žádným důvodům rozumu ani zkušenosti, neustali od svého záhubného počínání.

Spor ten vysoce zajímal vlastenecké obecenstvo české, které jednosvorně odsuzovalo poblouznění Slováků, litujíc upřímně škody, jakou společná věc utrpí odpadlictvím sbratřeného kmene na tři miliony duší počítaného. Nescházelo však hlasů, které, želíce neméně takového rozštěpení sil, spatřovaly v něm větší škodu Slováků, nežli Čechů. „Bude-li z nás Čechů málo bez Slováků, nebude bez Čechů ze Slováků nic,“ voláno věštím hlasem — —

A strašné to proroctví vidíme po padesáti letech do slova vyplněné! Proto tím více vyniká prozíravost Palackého, který hleděl zabrániti všem skokům v rozvoji národním bez ohledu, že proto tu a tam proti sobě nelibost a nepřízeň vzněcuje. Jemu pravda a na základě pravdy té založený prospěch národa byl vždy milejším a cennějším, nežli planý pokřik jalové popularity.