Velký Čech/XII.

Velký Čech Václav Řezníček
XI.	XII.	XIII.

Údaje o textu
Titulek:	XII.
Podtitulek:	(Palacký ve král. české společnosti nauk. — Palacký jako jednatel musejní společnosti „o účelích vlasteneckého Musea“. — Palacký přednáší stavům o kompetenci sněmů českých. — Profesor Knoll. — Další dějepisné práce Palackého.)
Autor:	Václav Řezníček
Zdroj:	ŘEZNÍČEK, Vácslav. Velký Čech. Praha : J. R. Vilímek, 1897. s. 112–119. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Související:	Autor:František Palacký

V době počátku let čtyřicátých stál Palacký již v čele národního i vědeckého ruchu i života českého.

Literární společnost přestala ho již dávno nenáviděti, širší vrstvy po slovech jeho prahly, a nejpřednější ústavy v zemi viděly v něm svou duši, volíce ho za svého jednatele.

Tak roku 1839 dne 1. prosince zvolen byl Palacký za sekretáře královské české společnosti nauk, „jež po krátké době vzletu ve druhé polovici minulého století byla upadla v ochablost téměř mrtvole podobnou. Palackým pak nabyla života, jakož velký myslitel Bolzano zřejmě vyslovil řka, že „Palacký v mrtvolu vdechl opět dech života.“

„Prostředky k tomu shledával v tom, když by přivoláni byli k dílu četní mladší učenci a když by společnost rozdělila se v několikero odborů nebo sekcí, jejichž schůzky by se věnovaly vědeckým přednáškám.“

Návrhy ve příčině té Palackým učiněné byly konečně po některém váhání jednotlivců většinou členů přijaty, a společnost rozdělila se ve čtyři odbory, a sice mathematický, přírodovědecký, historický a českofilologický.

„Se založením zvláštního odboru česko-slovanské filologie otevřel se také jazyku českému přístup do Společnosti aspoň potud, že při vědeckých přednáškách v tomto odboru skoro vesměs užívalo se této řeči a české přednášky dílem také se tiskly v aktových svazcích. Národní jazyk český nyní byl již netoliko předmětem vědeckého bádání, jako za času Dobrovského, nýbrž také prostředkem vědeckého sdělování.“

Palacký sekretariát společnosti, již byl zakročením a působením svým možno říci oživil a oživenou počeštil, podržel půl páta roku, složiv jej 9. června 1844 za příčinou nemoci ve své rodině, odebrav se totiž s chorobnou chotí svou a s dítkami na zimu r. 1844—1845 do Nizzy.

Avšak spolková působnost Palackého ve Společnosti nauk nebyla ojedinělou, neboť vedle reorganisace této reorganisoval současně také společnost vlasteneckého Musea, jehož vzkvět, jak jsme již výše podrobněji vylíčili, ležel mu především na srdci.

Za prvního svého presidenta hraběte Kašpara Šternberka plnilo Museum úkoly sobě vytknuté z většího dílu jenom směrem jedním. „Bylo téměř výhradně kabinetem přírodním a ústavem k pěstování věd přírodních. V tomto směru dosáhlo ovšem velikými obětmi a neunavnou snahou svého presidenta na tehdejší poměry takového stupně dokonalosti, že pověst evropskou mělo. avšak zůstala při tom jiná odvětví, jež historickými v nejširším smyslu nazvati můžeme, skoro úplně zanedbána a na některé velmi důležité sbírky nebylo ještě ani pomýšleno. Bylo tudíž tím více povinností jeho, aby si úkol svůj v původní ryzosti a úplnosti zase k vědomí a jasnému poznání přivedlo a podle sil svých provedlo.“

Proto volba výboru po smrti hraběte Kašpara Šternberka znamenala v životě Musea novou dobu, již Palacký svou energií a svým duševním rozhledem šťastně řídil.

Byl totiž ve valném shromáždění společnosti musejní roku 1841 zvolen do výboru a výborem za jednatele. A jako takový vnesl ihned v další snahy Musea nový život, nového ducha. Za tím účelem, aby náhledy jeho o Museu se rozšířily a hojnějších stoupenců nabyly, sepsal pojednání „O účelích vlasteneckého Musea“, jehož zásady byly nejen musejním výborem, ale celým národem schváleny a staly se základem snah ústavu toho až do dnů dnešních.

Co všecko v českém Museu má býti shromážděno a chováno, aby úkolu svému hovělo, to určuje Palacký do největších podrobností. Pravíť, že má býti v Museu:

I. Sbírka map českých od nejstarší doby až do nynějška, a to nejen jenerálních, nýbrž také specialmap a topografických plánů.

II. Geognostická sbírka se zvláštním ohledem k hornictví, pro kteréž naše vlast před odkrytím Ameriky tak důležita byla.

III. Sbírka nerostů a zkamenělin, kteráž především všecko domácí obsahovati má, sbírka všeobecná služiž hlavně k lepšímu poznání domácí. Totéž platí při

IV. sbírce botanické, a ještě více při

V. sbírce živočišné.

VI. Geografická archaeologie obsahuje a prostředkuje známost jak přírody, tak dějin vlasti naší. Její předměty jsou památky namnoze neznámého pravěku: staré valy, hradby, mohyly a jiné hroby s veškerým svým obsahem zbraní a nářadí z kamene, hlíny, skla a kovu; stopy a zříceniny starých hradů, měst, vsí a budov. Ovšem jest zapotřebí tyto předměty věrně vykresliti; při zbraních a nářadí, ježto se v originálu zasýlají, nesmí nikdy authentika a jejich naleziště scházeti.

VII. Pak musí se zřetel míti k celému oboru archaeologie umění; jsouť to:

1. Památky stavitelské dřívějších věků v celé zemi, pokud pro charakteristiku umění svého věku nějakého významu mají; zvláště hrady, zámky, kostely, paláce a jiné budovy ve věrných a úplných výkresích a s plány.

2. Památky plastického umění: sochy, řezby, litiny, basreliefy, náhrobky a jiné pomníky toho druhu buď v originálech nebo věrných výkresích.

3. Taktéž malby a kresby: obrazy všeho druhu, fresky a malby na pergamene všech století, zvláště ale z dob předhusitských, kdež Čechy vlastní velmi výtečnou školou malířskou se honositi mohou.

4. Skladby hudební a zpěvy, v čemž Čechové nejen teprve od předešlého století vynikají.

VIII. Vlastenecká archaeologie vůbec vyžaduje:

1. úplnou sbírku českých mincí;

2. sbírku erbů a pečetí všech starých rodin, klášterů, měst a korporací v zemi;

3. sbírku podobizen všech znamenitých Čechů;

4. obrazy českých krojů ze všech století;

5. zbraně, brnění a náčiní válečné všeho druhu;

6. ozdoby, šperky, nářadí domácí, kostelní, nádobí všeho druhu;

7. ukázky starších a novějších českých výrobků průmyslných, pokud zvláštního významu mají; vzorky zajímavých strojů, v Čechách vynalezených, aneb obzvláště užívaných, atd.

IX. Staré nápisy na domích, pomnících, hrobech, zvonech, nářadí, pečetích, mincích, kamenech atd. Starší v originálu neb snímcích, novější ve věrných přepisích.

X. Sbírka domácích listin a psaní, co možná nejúplnější, zvláště ze starší doby, v originálu neb přepisích. ježto s kritickou péčí a znalostí učiněny a alespoň dílem snímky písma a pečeti opatřeny býti mají.

XI. Rukopisy z celého oboru literatury české staré i nové doby, zvláště spisů posud tiskem nevydaných. Přepisování důležitých unik starší české literatury, doma i v cizině se nalézajících, jeví se tu býti nejnutnější potřebou.

XII. Konečně jest knihovna, všechny posud vytčené předměty obsahující a vysvětlující, hlavní potřebou k prostředkování a rozšiřování vědeckého poznání vlasti. I tu ovšem sluší také vlastenecké na zřeteli míti, avšak ne v příliš úzkých mezích.“

Tento obraz musejních pokladů velice příjemně působil na mysli všech vlasti milovných Čechů, tak že od tohoto zakročení Palackého ve prospěch Musea stal se tento ústav skutečným miláčkem národa, který v síně jeho od půl století pilně a obětavě shromažďuje vše, co mu z minulosti nejvzácnějšího a nejdražšího.

V novém svém paláci překvapí každého, kdo jej přijde navštívit a shlédnout, neboť zde se netušené poklady teprve rozvíjejí v plné své nádheře a velkolepostí svou tuto novou svatyň takořka již přerůstajíce.

A toho zásluha, že Museum stalo se českému lidu pokladnicí pro všechny památky minulosti, náleží především Palackému, který se také o důstojný příbytek pro ně horlivě staral, jak jsme při jednání o zřízení pomníku císaři Františkovi I. viděli, čeho při tom přece šťastně docílil, to jsme již výše pověděli.

Uvážiti zde sluší, že Palacký všecko toto podnikal za poměrů úplně jinakých, nežli jsou časové dnešní, kdy vlastenecká obětavost a horlivost nemá dávno nikde a nikým určovaných mezí.

Avšak vedle toho všeho kladl Palacký současně také již i základy k politickému životu národa, uvozuje všem jeho činitelům na mysl a ve známost stará jeho práva a svézákonné poměry.

O tom vypravuje Palacký sám takto: „Stavové čeští za císaře Ferdinanda pokoušeli se, vedením hraběte Deyma, vydobýti sněmu českému stará jeho práva zase alespoň v té míře, jakož vyměřena byla obnoveným zřízením zemským Ferdinanda II. Potkavše se v tom s tuhým odporem u ministerium ve Vídni a chtějíce lépe poznati půdu právní, na kteréž jim zápasiti bylo, požádali mne, abych je poučil, kdy a jaké proměny sběhly se v kompetenci a působení sněmův českých. Co historiograf stavovský nemoha neuznávati za svou povinnost, posloužiti jim v té potřebě dle možnosti, svolil jsem dávati jim o tom přednášky, kteréžto počavše 15. února 1843 v domě knížete Karla Švarcenberka, opakovány v týdnu jednou až dvakrát a 13. března skončeny. Posluchačstvo mé záleželo asi ze 20 osob z přední šlechty české, z nichž někteří brali slova má do péra.“

Avšak čím větší vážnosti a obliby docházeti začal Palacký ve všech vrstvách národa českého, tím více začal býti nemilým a nepříjemným všem jeho nepřátelům. Z těch původně nikdo neopovážil se proti Palackému vystoupiti veřejně, avšak potají zle proti jeho působnosti řádili, jak na př. vypravuje Palacký sám:

„Profesor Josef Leonhard Knoll, kterýž v letech 1832—1838 přednášel na pražské universitě dějepis a napotom byl do Vídně povolán, kde 27. prosince 1841 zemřel, byl po mém vědomí první německý učenec, jejž moje národně vlastenecká činnost rozdráždila, ačkoliv se ustavičně vystříhal, své nepřátelské smýšlení vůči mně otevřeně projeviti. Když r. 1836 vyšel první svazek mých českých dějin, nemohl se přece zdržeti, aby proti němu s kathedry nehorlil. Pražští spisovatelé a učenci obou národností shromáždívali se za onoho času každou středu večer ku přátelským besedám: v jednom takovém shromáždění prosil jsem toho profesora, aby mně sdělil důvody, které ho s mým dílem tak nespokojeným učinily, a dokonce i jeho přátelé ve společnosti nutili jej vícekráte k tomu: on pokaždé slíbil, že to učiní, slovu však nedostál, tak že se konečně celá „středeční společnost“ proto rozešla. V jistém sezení král. české společnosti nauk, jejíž členem byl Knoll zrovna jako já. předčítán byl r. 1837 (na den se více nepamatuju) tehdejším sekretářem rytířem Kalinou přípis, v němž nejvyšší purkrabí hrabě Chotek k nařízení nejvyššího kancléře hraběte Ant. Bedř. Mitrovského společnost vyzýval, aby se vyjádřila, jak to přijde, že se od některého času jenom českými studiemi zabývá, jiné však vědy, zejména přírodní, zanedbává? Příčinu k tomuto stejně nepovolanému jako bezdůvodnému zakročení vzal si nejvyšší kancléř z došlých ho žalob jednoho člena, totiž profesora Knolla, jak jsem se však teprve r. 1844 přesvědčil. Po smrti nejvyššího kancléře († 1. září 1842) přišly totiž jeho papíry v ruce přítele jeho rodiny, rytíře Jos. Neuberga. aby je spořádal. Ten pak, zároveň přítel můj, zapůjčil mně z nich onu část, která se mně nejvíce týkala.“

A od té doby němečtí učenci a němečtí novináři Palackého již s pokojem nenechali, nepřetržitě proti němu brojíce a se žlučí pronášeným inkoustem po něm stříkajíce.

To však Palackého od jeho činnosti a důsledného v něm vlasteneckého pokroku nikterakž neodstrašilo, ano naopak ho to českému lidu milým a drahým činilo.

Tak roku 1840 vydal společně se Šafaříkem důležitý spis „Die ältesten Denkmäler der böhmischen Sprache“, v němž mimo jiné některé nejstarší památky jazyka českého kriticky probrán jest zelenohorský rukopis, jejž zde Palacký se Šafaříkem vyložili a obhajovali oproti pochybovačům o jeho pravosti.

Rok na to vydal Palacký sám kritický rozbor všech pramenů o vpádu Mongolů na Moravu r. 1241. pod názvem „Der Mongolen-Einfall im Jahre 1241“. Ve spisu tomto hleděl doposud temnou a nejasnou tuto historickou událost co nejdůkladněji objasniti, tak že jenom buď neznalci tohoto pojednání neb předpojatí pánové mohou o historické pravdivosti její a o účasti Čechů při ní pochybovati.

V letech čtyřicátých přikročil také k vydávání starých písemných českých památek, jež z domácích i cizích archivů sebral a v „Archivu českém“ uveřejňoval.

Jak jednatel společnosti musejní postaral se r. 1842 o spis „Das vaterländische Museum“ a vůbec kdekolivěk se nějaký zájem český objevil a pracovníka žádal, tu byl Palacký první s činorodou spůsobilostí mezi prvními na místě, aby pomáhal a spolupůsobil.

O jeho určitě vlasteneckém přesvědčení, jež bylo za oné doby vzácností, svědčí četné jeho spory, boje a nesnáze s censurou. Tak již r. 1834 vyžadoval při něm censor, aby Drahomíru dle legendy uváděl ve svých dějinách jako pohanku a zlou paní, která mladšího syna Boleslava pohnula k tomu, aby staršího svého bratra zabil. Když pak r. 1845 dospěl k vylíčení mistra Jana Husa, dodnes u nás podrobně nedolíčeného, tu požadavky censury dostoupily svého vrcholu. Vídeňský censor navrhoval, aby celý díl Palackého dějin, v němž se o Husovi jedná, byl prostě potlačen, což však sám kníže Metternich nepřipustil, tak že se následkem toho začala censura s Palackým smlouvati a hlídati. Spor ten skončil tím, že některá místa o Husovi potlačila a jiná pokud se týče jeho charakteristiky doplnila přívlastky Palackého dílu vnucenými a Palackému pak dala přísnou důtku, že se proti tomu bránil a v odpovědech svých ohražoval se svědectvími historických pramenů.

Než ani německá žluč, ani úřadní nepřízeň již vědeckého jasu, jenž se byl zatím kolem Palackého rozzářil, nezatemnily, neboť sama tehdejší vláda přes ně poctila ho uznáním řádu nejlichotivějšího a sice tím, že byl r. 1847 jmenován od císaře Ferdinanda mezi prvními skutečnými členy tehdy nově založené Vídeňské Akademie věd.