Velký Čech/XIV.

Velký Čech Václav Řezníček
XIII.	XIV.	XV.

Údaje o textu
Titulek:	XIV.
Podtitulek:	(Popis království Českého. — Za let čtyřicátých. — Politické hnutí mezi českými pány a jak je Palacký o stávajících potřebách poučoval.)
Autor:	Václav Řezníček
Zdroj:	ŘEZNÍČEK, Vácslav. Velký Čech. Praha : J. R. Vilímek, 1897. s. 128–137. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Související:	Autor:František Palacký

Hlavní příčinou, proč Palacký Uhry opustil a do Prahy se odebral, byla jeho touha věnovati se studiu dějin husitských, k jejichž době při sepisování svých dějin národu českého jako stavovský historiograf také počátkem let čtyřicátých dospěl.

Avšak dříve, nežli s platným prospěchem mohl ku líčení doby husitské přisednouti, musil nezbytně podniknouti obtížnou práci a sice opatřiti si spolehlivý český místopis z dob XV. století. Bez známosti jeho nebylo možno ani zběhlému historikovi porozuměti spletitým příhodám bouří protilucemburských. Aby si známosti ty obsahující příruční knihu zjednal, musil Palacký znovu prozkoumati všecky kvaterny desk dvorských i zemských, z nichž si opatřil výpisy o jednotlivých místech a důležitějších rodech v Čechách; spolu pak rozepsal si na lístky erekční a konfirmační knihy arcibiskupství Pražského a nesčetné zprávy o místech a rodech z rozmanitých listin. Tímto způsobem vzrostl mu pod rukama přebohatý, v Čechách dříve nikdy před tím nebývalý abecední katalog místo- a rodopisný, v němž měl o každém starém místě v Čechách veškeré zprávy pohromadě.

Tyto staré místopisné zprávy srovnal si Palacký s novým popisem Čech a touto cestou dopátral se, kde se nacházela místa, jejichž jména se v historických pramenech vyskytují, a spolu seznal, jak se nynější místa za starších věků nazývala. Velecenný tento výsledek klopotné a unavující práce uveřejnil napotom r. 1848 ve vzácné knize: „Popis království Českého“ a při sestavování jejím navrhl také r. 1847 historickou mapu Čech, hlavně se zřetelem k době Karla IV., kteráž měla vyjíti při příležitosti oslavy pětistého výročí založení university Pražské. (Poněvadž ji však tehdy rytec nedoryl, vyšla napotom teprve r. 1876 v aktech král. České společnosti nauk a při Památkách archeologických.)

Práce Palackého sledovány byly celým českým národem s horlivou účastí, a zejména dychtivě bylo očekáváno, co poví o době Husově a napotomních bojích českého lidu proti politice lucemburské.

Doba let čtyřicátých nebyla nikterak klidnou, tichou a naivní idylou, jak někteří do poučování lidu se nutící vlastenečtí blouznilové chtějí vyprávěti. Obzor evropský po ohromném vysílení čtvrtstoletými téměř boji nejprve s republikou francouzskou a napotom s Napoleonem Bonapartem po patnácte let byl sice tichým, avšak již r. 1830 vypukší povstání polské a změny na trůně francouzském znamenaly, že se blíží velké události, jejichž dosah začal jakoby pod zemí duněti již v letech čtyřicátých, i v Čechách se netajeně očekávalo, že následkem zahraničných událostí dojde k mnohým pronikavým změnám také i na půdě české. A v polovici let čtyřicátých zejména intelligentní mládež širší vrstvy lidu na tyto změny již připravovala.

Vlastenecké plesy, besedy, tendenční zpěvy byly u nás předními zjevy, které napotomní události jakoby předcházely. Vždyť v samé Praze konala již v letech těch řada politických horlivců obou národností schůze, nazývající se dle hesla tehdejší irské oposice „repeal“. Podrobná historie doby předbřeznové ukáže jednou jasněji, že v Čechách nebylo tak politicky mrtvo a ticho, jako chtějí míti ti, kdo nedovedou anebo nechtí chápati, že převraty v životě národů přes noc se nedějí, ale že čas dlouho musí hlodati, co pak již přehlodané okamžik náhle zvrátí.

Proto také Palackého dějepisné práce a jejich postup byl chtivě sledován, neboť mládež již všeobecně dychtila zvěděti o minulosti zprávy jiné, nežli jakých doposud se dovídala, a když se Palacký chystal k vydání svých dějin husitských, tu ho předešel bývalý hospodář a pak obchodník se solí v Praze Emanuel Arnold. „Muž ten byl jeden z prapoctivých revolucionářů, ale politický blouznivec, neunavný agitátor mezi lidem a ohnivou výmluvností svou nebezpečný svůdce zvláště nezkušené mládeže.“ Tento dobrý muž jal se najednou sepisovati a vydávati „Děje husitské“ se směrem zřejmě vypočteným na podněcování lidu. Ovšem že ke správnému působení historika neměl pražádné způsobilosti, tak že jeho počínání si bylo Palackému nemalým pohoršením. Vyhledal si ho a tázal se ho, kde že má prameny k této práci, a tu Arnold udeřiv se sebevědomě na srdce, Palackému odpověděl: „Tady!“

Ovšem, co člověku v srdci vře, co by si míti přál, to historií není, a škoda, že přání vřelých ňader nemohou býti vždycky pravdou, a skutečnosti že se jevívají namnoze zcela jinak, nežli by si člověk přál. Historie neučí, co bylo, ale ona především učí, co má být. A kdo si ze zkušeností a naučení dějin nedovede vybrati, co má být, kdo lučbě historických prvků nerozumí, kdo historické zásady falešně pojímá, ten zpravidla chybí ve hledání toho, co historie káže, a sotva kdy správně pochopí, co má být — —

Že hnutí v letech čtyřicátých bylo nanejvýš hlubokým a všeobecným, toho předním důkazem jest, že také i páni stavové, jak jsme výše vylíčili, začali se starati o českou historii a že v paláci knížete Karla Schwarzenberka v Hyberňácké ulici dávali se v ohledu tom od Palackého ochotně poučovati. „Politický pak účinek těchto přednášek Palackého zdál se slibovati ovoce nanejvýš znamenité. Vlastenečtí členové stavův, poznavše svou právní půdu, usilovali o to, aby sněmu českému byla vrácena aspoň ta působnost, která mu byla vyměřena obnoveným zřízením zemským r. 1627; ano stav panský, maje na sněmu většinu, šel nad to dále: prostředkem práva povolování berní, jež počalo se bráti zase do opravdy, pokoušeli se stavové o vymožení sobě účastenství v zákonodárství o těch věcech, na které berni povolovali. Sněmové v letech 1843—47 ukazovali politickou ráznost a opposiční odhodlanost, jako před tím po 220 let nikdy nebylo v staré sněmovně na hradě Pražském. Ruch tento vzbuzoval radostné naděje i mimo sněmovnu. Karel Havlíček byl přesvědčen a předpovídal v kruhu soumyslných přátel, že půjde-li sněm tím chodem bez přetržky, za deset let bude ústava česká tak dobře opatřena, jako uherská.“ V čele hnutí českých pánů stavů stál až do r. 1848 hrabě Bedřich Deym. Tento pán přes tu chvíli kladl Palackému nové a nové otázky, žádaje od něho státoprávního poučení na základě historickém. Palacký k dotazům těm nejen jako stavovský historiograf, ale jako vlastenec ochotně odpovídal a sice nehově starým řádům, nýbrž poukazoval k tomu, co bylo, jen proto, aby dokázal: co má být.

Nejpamátnějším dokumentem, jímž Palacký české stavy o stávajících potřebách poučoval, jest jeho z r. 1846 pocházející pamětní spis ve příčině změny českého zemského zřízení. Vývody ty jsou doposud stále tak zajímavými, že poučení se o nich není dodnes marnou prací.

Palacký r. 1846 pánům stavům vykládal:

„Klíč, kterýž porozumění celého rozdílu staré a nové ústavy české otevírá, dá se krátkou větou vysloviti, že totiž ústřední moc státu. která byla v Čechách před Ferdinandem II. bezmocnou, stala se od Ferdinanda II. přemocnou. Nyní jenom na tom záleží, aby tato věta ve všech ohledech byla jasně pojímána a správně pochopována.

Aniž bych chtěl ve vytknutých tomuto pojednání úzkých mezích ve filosofii dějin příliš se šířiti, musím přece na to upozorniti, že pokrok centralisace jest v celé světové historii patrným a že zároveň tvoří její hlavní obsah. V temnu nejstarší doby, od které dějiny teprve počínají, nachází se nesčetné, v pravdě nekonečné množství a rozmanitost jednotlivých nekázaných a od sebe nezávislých mocí, národů a států, řečí, náboženstev, mravů a zvyků, ústav atd. Toto množství a rozmanitost však zmenšuje se v každém století víc a více, poněvadž se během doby všude tvoří jednotlivé gravitační body, kteréž později samy opět ve gravitační obor ještě mocnějšího těžiště bývají přitaženy. Dnes došlo to již až tam, že lze všechny na zemi ještě jsoucí jednotlivé ústřední moci přehlédnouti a spočítati: a každý ví nebo cítí, že sjednocující nebo ztotožňující proces mezi národy světa svého konce ještě z daleka nedocílil. Tato centralisace a civilisace vůbec jdou spolu rukou v ruce a vzájemně se spolu podporují; obě jsou v základě vítězstvím ducha nad hmotou, jednoho a jednotícího rozumu nad nekonečnou rozmanitostí předmětů.

Tento základní rys veškerých dějin nalézáme také opět v dějinách českých. Také zde tvoří snaha ústřední moci, zjednati si vždycky vyšší platnosti, obsah nevýznamnějších změn ústavy. V celku dají se zde tři hlavní období rozeznávati: 1. Slovanské ústavy původní od nejstarších časů do krále Otokara II. (r. 1253); 2. feudalismu od Otokara II. až do Ferdinanda II. a 3. absolutismu od Ferdinanda II. na naše dny.

Povaha slovanské ústavy původní spočívala v úplné nebytnosti politického rozdílu stavu v Čechách, ve stejné nebytnosti výsad nedotknutelnosti, a vyjímání všeho způsobu, zkrátka ve všeobecné rovnosti před zákonem a ve stejné politické oprávněnosti všech tříd národa. Ovšem, že již tehdy byla v Čechách šlechta: avšak šlechticem byl, kdo měl tolik pozemků, že své role musil dědičným nájemcům pronajímati a velké služebnictvo chovati, především pak-li při tom také některý z četných zemských úřadů zastával; jinak náležel před totéž forum jako jeho nájemci a služebníci, totiž před obecnou cúdu. Poněvadž při slabosti tehdejších útočných zbraní přemožení jednotlivých vzpůrníků, třebas že i možným, přece vždycky obtížným bylo; tak pokládala se tehdy ještě slabá ústřední moc státu v ohledu bernictví a zákonodárství za odkázanou na dobrou vůli lidu. Všichni poplatníci t. j. všichni majitelé pozemků svoláváni byli na zemský sněm, tak že počet sněmujících dle výslovných starých svědectví, často i na tisíce dostupoval. Neboť jiného jmění, nežli pozemku, tehdejší věk neznal; velkoprůmyslu ještě nebylo, a následkem nejistoty silnic beztoho obmezený nepatrný obchod byl ponejvíce v rukou židů, kteří byli tehdy se strany vlády pokládáni za včely, jimž se přebytek kdykoli, beze všech soudů, dle libosti odnímal.

Pokusy, na místě staroslovanské právní rovnosti německé feudalistické způsoby do Čech zavésti jsou velice staré a nacházely ne pouze u dvora, nýbrž také v české šlechtě, ano i v samotném duchovenstvu od jakživa ochotně podpory: věc však podařila se teprve za pomoci krále Otokara II.; avšak uplynula ještě dvě století, nežli feudalismus v Čechách ve všech svých formách platnosti nabyl. Především charakterisuje to zavedený rozdíl stavů a následkem toho právní nerovnost, výsady, nedotknutelnosti a vyjímání všeho druhu. V Němcích a v západní Evropě vyvinul se tento feudalismus sám sebou z historických poměrů, tam byl potřebným a ve mnohém ohledu i blahodárným; vytvořilť se totiž z pudu sebezachování dobyvatelů, kteří se ve středu přemoženého a porobeného národa usadili; jeho podstata záležela v podrobení se společné vojenské moci, jež bylo na společný prospěch dobyvatelů rozumně vypočteno a proto dobrovolným a přece skoro nezbytným, (stejně jako v loupežnické rotě každý jednotlivec jest rozkazů hejtmanových bezpodmínečně poslušným, aniž by při tom byl otrokem). Přesazen do Čech (a Polsky), kde žádných dobyvatelů a vítězů nebylo, musil tento systém nezbytně na sebe vzíti povahu usurpace ze sobectví a i to ušlechtilé, co původně v poměru vasalů k jejich svrchovanému pánu spočívalo, alespoň největším dílem ztratiti. Otokar II. zavedl ve své zemi lenní systém, aby tím svou královskou moc sesílil; že při tom také městský stav s politickými právy vytvořil, to zaplatil svým životem. Karel IV. stavěl na Otokarem založených základech velice chytře dále: avšak neschopnost jeho syna a nástupce Václava, potom husitské války, přivodily opětný a ještě větší úpadek moci královské, nežli jaký byl dříve. Pokusy Jiřího z Poděbrad, opět ji povznésti, se nepodařily, za jeho slabého nástupce Vladislava zbyl z ní pouze ještě stín; králi ponecháno jenom tolik vážnosti, kolik bylo potřebno, aby novým výsadám a výhodám nejvyšší sankci mohl uděliti; šlechtě podařilo se teprve nyní, že s poddaným jako s nevolníkem zacházela a aby proti ní zhusta vypuklé vzpoury krvavě krotiti mohla: pokusy však, také městskému stavu jeho politickou platnost odníti nebo zkrátiti, vznítily patnáctiletou vnitřní vojnu, kteráž vedla ke známé a také ještě dodnes platné (t. j. 1846) smlouvě svatováclavské z r. 1517. Že za takových poměrů v rukou privilegovaných stavů nejenom celá zákonodárná a větší díl soudcovské, nýbrž také i část výkonné moci spočívaly, rozumí se takřka samo sebou. Teprve na krvavém sněmu r. 1547 podařilo se Ferdinandovi I. tak hluboko pokleslou moc královskou opět k jisté rovnováze se stavovskou povznésti.

Stalo se zvykem pokládati bělohorskou bitvu (1620) jenom za náhodným zdarem zbraní přivoděné východisko nové epochy, tedy spatřovati v ní jenom první příčinu všech následovních poměrů a důsledků: avšak soudný přítel dějin nebude a nesmí v ní spatřovati nejenom příčinu, nýbrž také účinek, — účinek mezitím pokročilého ducha doby, se vzdělaností rukou v ruce kráčející centralisace. Za posledních století středověku učiněné velké pokroky mechaniky, užívání střelného prachu, zahájený velký světoobchod, ano knihtiskařství, stvořily nové páky a nové síly ve společenských stycích, potlačovaly význam fysické síly individua (na níž byl feudalismus založen) stále hlouběji, a centralisace státu v nejmnožších zemích neváhala jich použiti, aby se ze spolupůsobnosti feudálních stavů vyprostila; kde tak neučinila (jako ve svaté římské říši a v Polsce), rozpadl se stát při prvním vnějším silném nárazu sám. Jaká opatření Ferdinand II. učinil, aby jeho předchůdcům v Čechách po tolik století obtížný odpor stavů na vždy odstranil, nemusím zde vykládati; jsou, jakož i jejich výsledek, dostatečně známá. Pouze tomu náhledu musím rozhodně odporovati, že by byl Ferdinand II. potvrzením jeho obnovenému zřízení nepříčících se stavovských práv a výsad, jakož uznáním starožitného stavovského práva povolovati berně, chtěl oproti stavům nějakou velkomyslnost projevovati; již množství od něho všude vetkaných klausulí, ohrad a výhrad odporuje tomuto náhledu s dostatek, aniž třeba jiných okolností připomínati; a právo povolovati berně nechal trvati jenom proto, poněvadž jeho odnětí v tehdejší době nebylo nejen praktické, ale nedalo se provésti, anobrž bylo by také odvážným a nemoudrým, poněvadž za tehdejších časů nebylo ještě ani stálého vojska, ani moderní policie po ruce; když si tvrdým potrestáním všech, kdo se povstání účastnili, tolik nepřátel učinil, nemohl se odvážiti, také mu až doposud stále věrnými zůstavší katolické stavy, kteří se pro něho většinou sami obětovali, tak příliš odstrčiti; události neváhaly také (zejména již při r. 1630 nastalém zabrání Čech od protestantů) podati důkaz, že chytře počítal.

Jest starým osvědčeným pravidlem, že každé panství musí býti udržováno těmi prostředky, kterými bylo získáno. Poněvadž pak feudálním stavům původně fysická přesila individua byla podkladem a tento podklad zatím učiněnými pokroky mechaniky a fysiky nenavrátitelně zmizel: tak mám za to, že následkem toho správně smím uzavírati, že feudálním stavům veškeré živly k dalšímu trvání za naší doby scházejí a vždycky scházeti budou, tak že každý pokus, v jejich staré podobě je udržeti anebo v život opětně uvésti, musí se o nemožnost toho roztříštiti. Já však mluvím výslovně o feudálních stavech, nikolivěk o aristokracii vůbec: neboť tato jest přirozeným výsledkem každého společenského pořádku, který od jakživa všude se vyskytoval a také vždycky a všude vyskytovati se bude. Avšak právě proto, poněvadž jest pravá věčná aristokracie potřebným výsledkem každého společenského stavu, musí také současnému společenskému stavu odpovídati.

Dovolte mně, abych se nyní ještě jedenkráte ke thematu centralisace státní moci vrátil. Zdá se, že tato v našem věku svého kulminačního bodu nejenom dosáhla, nýbrž že ho také již překročila. Soudím to z toho, že nyní zdánlivě v nezměrno postoupivší ústřední moc státu dle věčných přírodních zákonů polarity také již oproti sobě stojící ještě mocnější sílu v život vyvolala, totiž sílu veřejného mínění; a o již stávající převaze této síly dokonce i nad ústřední mocí státu přesvědčují mne, aby o jiných všeobecně známých událostech našich dnů nemluvil, především dvě okolnosti: předně, že se pokroky civilisace nové ve prospěch veřejného mínění ještě více, nežli ve prospěch ústřední moci vyvíjejí; a za druhé, že z lůna veřejného mínění, týmž zákonem polarity, nový mocný činitel světových dějin, princip národnostní, začíná se tvořiti, aby protiváhu proti uniformující moci centralisace postavil. Budoucí výtvor těchto nových a ještě ne úplně vyvinutých činitelů chtíti napřed určovati, bylo by zpozdilým sebeklamem; také to nenáleží k mé přítomné úloze. Já chtěl dospěti pouze k poznámce, že se mně zdá samostatné další trvání a živoucí další vývoj feudálního stavovského tělesa oproti těmto moderním silám býti rozhodně nemožným, proto čeští páni stavové, chtějí-li snad k trvalé platnosti přijíti, musí se o jeden z oněch tří principů opříti: totiž buďto na princip ústřední státní moci oproti veřejnému mínění, anebo na veřejné mínění oproti oné, anebo na princip národnosti, který se oproti těmto dvěma polům jeví býti jako jistý způsob pevného bodu.“

Takto prozíravě před celým půlstoletím již ukazoval a naznačoval Palacký českým velmožům jejich politickou cestu veřejným životem. Uvedený pamětní spis dokazuje, jak bystře Palacký ducha doby pochopoval, a litovati toho třeba, že tehdy čeští magnáti jen v nepatrném zlomku slovům jeho věřili, a ještě více toho želeti sluší, že nynější páni velmožové snad jich více ani neznají, třebas že se do poslední písmeny objevovala býti proroctvím neklamným, jehož vyplnění nic jiného zabrániti nedovede, nežli zastavení slunce v jeho chodu. A kdo to dovede?

Palackého důtklivou řeč k pánům stavům uvedli jsme zde výslovně schválně, ovšem ne k vůli pánům velmožům, ale k vůli tomu, aby širším vrstvám českého lidu bylo připomenuto, že někteří lidé jsou proto slepí, proto že sami viděti nechtí, a mezi ty náleželi a dosud náleží také někteří čeští velkostatkáři.

V době té, kdy Palacký výše uvedená slova psal, již se vzduch chvěl předzvěstmi nových dob, jež nynější století v dvě od sebe zcela různé poloviny rozeťaly.