Uživatel:Skim/Články/Některé starožitné památky města Třebíče v Moravě
| Údaje o textu | |
|---|---|
| Titulek: | Některé starožitné památky města Třebíče v Moravě |
| Autor: | Mořic Vilém Trapp |
| Zdroj: | Památky archaeologické a místopisné - II. díl, Ročník 1856, str. 355-358 |
| Vydáno: | 1857 |
| Licence: |  PD old 70 |
| Index stran | |
 |
|
[355] kostel stával a posud cihly a jiné stavivo se nalézá. Odtud dále k půlnoci táhne se lesem podle Orlice vrch Hlaváčov, kdež prý podle pověsti pevný hrad stával, jakž tomu zbytky valův nasvědčují. Na témž površí blíž k Darebnícům stával prý hrad Zitkov, a lid tu říká jednomu místu na blízku posud „na Žampachu“.
V této vsi, ¾ hod. od Chocně vzdálené, stojí na površí nedaleko železné dráhy filialní kostel ss. Petra a Pavla, kterýž dříve do kollatury Choceňské přivtělen byl, jen že Choceňskému duchovenstvu povinnost odbývání velkých služeb Božích zůstala. Jest to stavení starožitné, strop ještě prkenný, malovaný, tři oltáře též jsou podle starého spůsobu ozdobeny. V dřevěné zvonici visí tři zvony. Na menším čte se nápis:
Leta od narozeni ✝ Sina Božyho ✝ tisycyho pieti ✝ XXX v iii ✝ f swaty Petru ✝.
Velký, asi 13 centu. těžký, má nápis:
Tento zvon přelity bil ke cti a chvále Božj, swatich aposstoluw Petra a Pawla nákladem celé obce Slatinské pod zpráwou Tomásse Marčíka richtáře od France Waňka swonaře w Slaupnicy 1814.
Malý od téhož zvonaře poznamenán jest nápisem:
Ora pro nobis! Waněk w Slaupnicy, 1814.
1. Černý dům. Cizinci, procházejícímu se po velkém a velmi dlouhém náměstí Třebíčském, ukazuje se již z daleka tak zvaný „černý dům“ pod číslem 22, a budí zvědavost i méně všímavého člověka, tím více ale milovníka starožitných památek. Jest to stavení slohu renaissančního, celé na vápně rytými obrazy a ozdobami pokryté, jakými ještě mnohá města naše, tu větším onde menším počtem se honosí, jako Praha, Prachatice, Písek a j. Také máme ještě nejeden zámek, který zachoval takové obzvláštností vyozdobení ze 16. a 17. století. Dům tento jest 37½ stopy široký a na dvoje poschodí vysoký; z tmavohnědé zdi vystupují do bílého vápna ryté ozdoby a obrazy, ježto velmi zběhlého umělce a velikou pilnost ukazují. Římsa pod střechou jest nyní již holá, ukazujíc jen složení tesaných kamenů. Hned pod ní táhne se širší pás, ozdobený střídavě zátočkami a arabeskami formy tulipanové. Pod tímto pasem jest druhé poschodí, rozděleno na devět polokruhových luků, ježto na půl cihly povystupují a o hezké pilíře se opírají. V polích nad pilíři vyryté se spatřují podoby báječného zvířete, jež nazýváme noh (Greif), které v pazourech, vždy dva a dva proti sobě, dobyté meče drží. Ve třech výklencích jsou okna, v ostatních šesti ale spatřují se allegorické ženské podoby s nápisy. První podoba s nápisem Fides představuje víru s křížem v ruce, na nějž s vroucí důvěrou hledí. Druhá podoba Charitas, láska, představuje matku své nejmladší dítě srdečně k hrudi tisknoucí, an starší dítě plno dítěcí lásky k matce se tulí. Třetí Spes, naděje, jest děva s květoucí tváří, stužka z vlasů větrem povívá, kotvici pevně v rukou drží, jakoby s pevnou důvěrou říci chtěla: Spes me tenet (Cic.), naděje mne drží. Čtvrtá Justitia, spravedlnost, drží váhu a meč. Pátá Fragilitas, pomíjejičnost, ukazuje bujnorodnou ženštinu, která v zrcadle, jež před sebou drží, svou budoucnost zpytuje, pomíjejičnost krásy pozemské, kdežto palma míru v druhé ruce znamená, že Fides et charitas sit palma temporis nostri, víra a láska palmou našeho věku býti mají. Šestá Laetitia, veselost, mladice s květinami a mečem poskakující, hlásá: Res mihi est laetitia (Corn. Nep.), veselost jest mou věcí, již v zápětí často meč trpké opravdivosti následuje a ve smutek ji obrací.
Okna ve třech výklencích jsou malá, tesaným kamenem obložená. Nad jejich ramenáky spatřují se ozdoby, nad jedním totiž veliká lastura, nad prostředním věnec s lidskou hlavou uprostřed, a nad třetím růže s letopočtem 1637.
Úzká ze starodávných cihlových kurek složená stříška kryje římsu prvního poschodí. Římsa ozdobena jest čtyřmi pasy arabeskami pilně vykreslenými. Pod ní táhne se široký pás rozmanitých výjevů loveckých, s jeleny, srnci a zajíci, jež pěší i jízdní myslivci se psy honí; také medvěd se brání lovcům oštěpy naň dorážejícím, lovecké rohy houkají a zabitá zvěř vítězně domů se odnáší. Hned pod těmi scenami jest pět oken prvního poschodí velikosti prostřední s tesaným kamenným obložením a povystupujícími ramenáky. Mezi nimi jest šest polí nestejné šířky, a na nich následující výkresy: a) Římský císař Vespasianus († 79 po Kr.) v ozdobě císařské s vavřínovým věncem na hlavě; b) téhož syn císař Titus Vespasianus, láska a rozkoš člověčenstva; c) jezdec cválající s dobytým mečem v kroji 17. století. V ostatních polích jsou pouhé ornamenty renaissančního slohu. — Stěnová plocha pod okny nemá souměrnosti, a vyrejsovány jsou na ní předně postava nějakého rytíře zpět se potácející a kopím se podporující. Před ním jest menší obraz v rámech s nějakým již setřeným zvířetem, a pod ním nápis caebl, ježto smysl temný zůstává. Pak následují dva prázdné obrazy v rámech nad [356] ramenákem hlavního portálu, a mezi nimi tři okrouhlé štíty s erby na zlaté půdě malovanými ale již valně vybledlými. První štít ukazuje říšského orla, a nad tím písmě N; prostřední představuje erb Waldšteinský a nad tím písmena KH — ZW; třetí jest erb Žerotínský, a nad ním písmena ZZ. Co by písmě N nad orlem znamenalo, nelze uhodnouti, zvláště že ostatní písmena vedle něho setřena jsou. Písmena nad znakem Waldšteinským znamenají Kateřina hraběnka (sic) z Waldšteina [1], a písmena nad znakem Žerotínským, kde bezpochyby litery K S setřeny jsou, znamenají jmeno jejího manžela, znamenitého Karla staršího z Žerotína.
Dále spatřujeme veliký medaillon s podobiznami nějakého pána a paní; nad první slovo FORT, což může znamenati buď fortitudo, udatnost, anebo fortuna, štěstí. Pak jest prázdné pole, a konečně větší obraz, na němž představen nějaký muž pod stromem, jevící úžas ve své postavě, a před ním v oblacích zjevení anděla. Význam toho bezpochyby biblického výjevu však těžko určiti.
Přízemní část nemá obrazův, neboť podléhala v pozdějších časích častým zedickým opravám. Jsou ale stopy, že i tu bylo rozličných ozdob. Rozdělení jest i zde nesouměrné: hlavní vrata nejsou v prostředku; v levo vedle nich menší dvéře, v pravo podobně druhé dvéře mezi dvěma oknama. Pod ramenákem těchto posledních dveří pozorují se v obložení dvě díry s kolečky, jaké bývaly při městských a hradních branách ke spouštění padacích mostů. Zde však nedá se jinak mysliti, než že sloužily ke spouštění a zavírání hokynářské lávky. Hlavní vrata jsou do kruhového oblouku sklenuty a mají dole dva patníky, nahoře pak jsou růžičkami, štítky a lupením ozdobeny. Na zaviráku v klenbě ukazuje se neznámý monogram složený z písmen ITR, a nad tím stojí hvězdářské znamení planety Smrtonoše. Po obou stranách stojí letopočet 1619.
Nad portálem čteme český nápis:
Poziehneg Hospodine tomuto Domu y wssechniem w niem przebywageczym.
Otevrou-li se vrata, objeví se pěkná mnohými pasy překlenutá síň, a tou se otvírá vyhlídka na dvůr a zadní stavení, které se na padesát sáhův až k řece Jíhlavce táhnou.
Celé přízemí má ještě naskrze staré, důkladné klenutí, v prvním patře však jsou od třiceti let již jen rákosní stropy, neboť když r. 1821 dne 5. května dvě stě domů v Třebíči popelem lehlo, i toto stavení vyhořevši uvnitř až k přízemí, mnohé své bývalé ozdoby ztratilo, tak jmenovitě dva vysoké kamenné štíty, na kterých podobným spůsobem, jako na prvním a druhém poschodí Salomonův rozsudek, potom volení a zavržení krále Šavla uměle a skvěle vyryty se spatřovaly. Zůstaly tehdáž jen holé zdi, a oheň mimo to ještě některé obrazy počmoudil a zahladil, obmítku zkazil a cihly odkryl. Při tom všem nynější majetník domu pan František Krška, bývalý městský kontribuční, kmet ctihodný, nejstarší občan Třebičský (již od r. 1792), z úcty k starožitné umělecké památce, která již 116 let majetností jeho rodiny jest, nepřipustil, aby se venkovské zdi ve své původní podobě při obnově domu měnily, jenom vnitřek nově vystavěti daje, a posud pevně odporuje pošetilým žádostem svých spoluměšťanův, kteří mu ustavičně domlouvají, aby ten starý „černý dům“, jak to stavení uštěpačně nazývají, které prý mezi novými domy hezkého Trebičského náměstí „straší“, strhnouti a novým „světa podobným“ průčelím opatřiti dal. Však za tu jeho stálost nejen každý vlastenec ale každý archeolog a milovník pravého umění upřímným díkem mu zavázán jest. Věru a bohužel málo najdeme lidí, kteří by starožitnou památku tak daleko oceniti uměli, aby při všech domluvách a usměšcích lidí za lichou a často nerozumnou modou se honících v jejím uctivém zachovávání másti se nedali. Kdyby se toto staré stavení zrušilo, byla by tuším také část vlastní bytnosti majetníkovy pochována, jeho stará záliba a spokojenost byla by ztracena. Jeho posavadní snaze o zachování této památky tedy všechnu čest, a měšťanům Třebičským toto naše vyjádření: „aby byli pyšni na tuto starobylou stavbu, která jejich náměstí nikoliv nehyzdí, nýbrž veliké zajímavosti mu dodává, a kterou by mnohé novomodní hlavní město za těžké peníze odkoupilo, kdyby bylo možná, dáti si ji na kolečkách přivézti.“
Ale bohužel po majetníkově smrti vandalský čin jistě vykonán bude. Pod domem jsou veliké sklepy, a sedlová šindelová střecha krov kryje. Celé druhé poschodí slouží za podkroví (půdu).
„Černý dům“ jest repraesentantem 16. a 17. století, času staré renaissance, kde bohatí majetníci ve svých obydlích všemožnou nádheru jak zevnitř tak vnitř na odiv stavěli. Stavitelové, kameníci, malíři, italští štukatoři spojovali síly své k ozdobě domů, ježto se pak podle tehdejšího vkusu zvláště pod vplyvem tehdáž nově oživených studií starých klassikův od paty až po vrcholky domovních štítů čili lomenic přerozmanitými, do vápna vrytými neb i barvami vylíčenými a umělecky vyvedenými obrazy zaskvěly. Požáry, nerozum a vandalismus přemnohé takové památky v našich městech zkazily. Čas vystavení „černého domu“ ukazují letopočty 1619 a 1637; erby a písmena nad nimi oznamují původce stavby, paní Kateřinu z Waldšteina a Karla z Žerotína, jejího manžela. Byl to tedy původně panský dům, a teprv v pozdějším čase přešel v ruce měšťanské. Rozličné k víře nepodobné a na slabých důvodech spočívající domysly a pověsti, jež sobě lid o tomto domě vypravuje, zamlčíme. Snad se ještě někomu podaří, listinné zprávy vynajíti, které by o původu a určení tohoto stavení více světla podávaly. Majetník jeho, pan Krška, [357] vypravoval pisateli toho, že se za jeho pacholetských let stará zápisní kniha v domě chovala, která se však při ohni r. 1821 i s mnohými starými smlouvami ztratila.
2) Hostinec u černého orla č. 17. Budiž mně dovoleno, také o domě na velkém rynku, kterýž mne hostil, uznalou zmínku učiniti. Vnitř i zevnitř jest sice obnoven, ale neobyčejně široká průjezdní síň ukazuje široce rozepnuté křížové klenutí s gotickými žebry. I v pokojích prvního patra viděti klenbu gotickou, ač nesouměrně rozdělenou.
Přízemní pokoje a síně mají ale v stropě těžké trámy s povalem, na němž druhdy pestré květiny malovány byly, jež přemaloval. Nad ohništěm vznáší se ještě starodávní široký dymní plášť, a v průjezdu vedle vrat spatřuje se okénko vrátného, vypuklým lupením vůkol ozdobené, a hmotnou železnou mříží opatřené. Také sklepy jsou důkladné a rozsáhlé. Zvláštního povšimnutí hoden jest ale štít hospody této; jest to mistrovský kus zámečnické práce ze 17. století. Složený železný prut vyniká ze zdi na sáh a tvoří pravý úhel, jiný zátočkami ozdobený prut šikmo jej podporuje. Na konci visí na něm v závěsách svobodně se pohybující štít, totiž říšský orel mezi arabeskami čistě vyvedenými. Hlavní ozdobou na vynikajícím prutu čili držáku jest zpotvořená podoba muže ve spičatém klobouku, se spičatým nosem a spičatou bradou, v kabátě až na nohy dolů sahajícím, který obnaženou rukou ratiště drží a je do tlamy draka vráží, jehož mnohonásobně zkroucené tělo v tenkou, kroucenou, listím a květem ozdobenou lodyhu přechází. Podobná figura slouží také za zpodní ozdobu šítu, jen že na draku sedí a palici proti jeho tlamě napřahuje.
Nad samými vraty zazděn jest ve zdi veliký kamenný obraz. Na tom se objevuje erb s příčným břevnem, v kterém se nalézá jakási klička v podobě ležaté osmičky ∞. Nad erbem jest rakev, umrlčí hlava a dva jilce od mečův. Nad tím dva do sebe zapletení hadi, ježto v hubách létavý list drží s nápisem: Victorin Bradka † An. Do. 1580. Uprostřed kamene mezi ocasy hadův jsou hodiny, na kterých ručička dvanáctou hodinu ukazuje, a na nich stojí ještě přesýpací hodiny. — Na zaviráku v oblouku nad vraty viděti monogram nynějšího majetníka a obnovitele toho stavení, totiž F. N. 1849. Podle onoho kamenného obrazu nad vraty soudil bych, že ten dům v 16. století hospodou nebyl, a spíše nějakému ranhojiči neb lazebníkovi náležel.
3) Dům pod č. 10. u městské brány byl prý hospodou Uherského krále Matiaše Korvina r. 1468, když Třebičského kláštera dobýval. Nad vraty čte se na něm nápis: Tuto gest Hospoda Gych Mylosti Cisarzu Řimskych a Kralův Českych 1602.
Pod tím: Renov: A. 1729 FAG. Renov: A. 1729 Ant. Thomerl.
V průjezdu toho domu vymalován jest kůň ke stromu přivázaný, na kterém zavěšen jest bič, bota, kartáč a j. Říkají, že to kůň krále Matiáše, nebude to však nic jiného, nežli znamení hospodské.
4) Krypta posledních pánův Osovských z Doubravice. V Třebíči bývala před bitvou Bělohorskou jedna z předních obcí Českých bratří, která se těšila z ochrany pánův Osovských z Doubravice, vlastníkův panství Třebičského a též údův jednoty bratrské. Sbor čili modlitebnice bratří stávala na místě nynějšího kapucinského kostela, zvony její v letech 1558 a 1581 lité dostaly se k filialnímu kostelu nejsv. Trojice za městem. Kapucinský klášter byl tu r. 1684 od Františka Augustina hraběte z Waldšteina založen; jeho nástupce Karel Ferdinand hr. z Waldšteina vystavěl r. 1686 nynější kostel. V klášterní zahradě spatřují se ve vysoké zdi, kterou od zadu vysoká stráň kryje, čtyry zazděné náhrobníky, pod nimiž travou porostlá vyvýšenina a v jejím boku úzké dvéře, které do podzemní dutiny vedou. To bývala krypta pánův Osovských. Na ní bývalo ještě nějaké staveníčko, snad kaplička. Nynější kněz kvardian dal kosti z krypty sebrati a někam pod zeď v zahradě zakopati, hořejší staveníčko strhnouti, a z krypty si udělal sklep. Náhrobní kameny zůstaly, a zasluhují všeliké šetrnosti. Jsou z překrásného mramoru tesány, a mají v průměru 5' 10" výšky a 3' 2" šířky. První ukazuje obrněného rytíře se štítem a mečem. Erb nazvaný odrovous ukazuje vous a nad ním šíp v červeném poli. Přílba s chocholem stojí u nohou rytířových. Vyvedení řezbářské jde do podrobna a vyniká nevšední umělostí. Po obou stranách hlavy povystupují erby pánův z Doubravice a z Liehtenburka. Okolo celého náhrobníku jde nápis:
Pan Burian Osowsky z Daubrawicz a na Trzebiczi, kteryžto gest ži (vot svůj ve) strzedu po Swatem Girzy dokonal Letha Panie 1563.
Druhý náhrobník ukazuje postavu starší paní v dlouhém rouchu s rukama pod prsoma složenýma. Od hlavy splývá široká stužka dolů. Okolní nápis zní:
Urozena Pani Panj Elisska Bitowska z Lichtmburku Wdowa pozustala po Urozenem pao pao Burjanu Osowskem z Daubrawicze a na Trzebiczi ziwot swuj gt dokonala w Uter (rý) po (před S. Mat (jem) 1567.
V pravo v nohách jest erb Lichtenburský, černé ostrve v zlatém poli. Po obou stranách postaveny jsou dva sloupy nahoře obloukem spojené, mající okřídlené andělské hlavy místo hlavic a ozdobené erby domu Osovského a Lichtenburského. — Třetí náhrobník představuje taktéž ve výklenku krásnou mladou dámu v bohatých šatech tehdejších vyšších stavů. Na hlavě má ozdobný čepeček, okolo krku bohaté okruží; ruce, s nichž otevřené svrchní rukávy od loktův dolů visí, spočívají na štíhlém životě. V pravé ruce drží lilii; pohled litostivě usmívavý, a provedení ozdob na rouchu důkladné a umělé. Po obou stranách ušlechtilé postavy této spatřuje se erb Žerotínův a Doubravických. Okolní nápis zní: [358] Letha panie 1588 w nedely po stv. Waclawu Urozena Pani Pani Bohunka z Zeroty (na) ma (n) zelka urozen (ého) pana Smila Osowské (ho) z Daubrawice a na Trebyczy pochowana gt. P. B. gi milosti by rac ba (ti). (sic.)
Čtvrtý a poslední náhrobník představuje opět obrněného rytíře s mečem a štítem s přilbicí stranou odloženou. Po krajích kamene čte se:
Letha panie (1613, 13. února) dokonal bieh ziwota sweho urozeny pan Smil Osowsky z Daubrawic a na Trebiczy J. M. C. R. (jeho milosti císaře Římského) radda a misto (držící?) Geho pochowani oczekawa blahoslaweneho wzkrisseny.
První dva kameny jsou výtečně pracovány a byly původně barvami vylíčeny; třetí neméně mistrně řezaný skví se v nejčistší bělosti, čtvrtý však jest na mnoze porouchán, a čtení nápisu jest dosti obtížné.
Volný ve své topografii píše o pátém náhrobníku Johanky Osovské z Doubravice, jejž jsem ale nenašel. Kopřivy a bodláky přerůstají památníky osob, ježto stavem a bohatstvím mezi první v zemi Moravské náležely, drn a zelené listí přikrývá místo, kde jejich ostatky práchniví, věčně mladá příroda vykonává tu své právo nad vazbami smrti a hynoucím dílem lidským.
- ↑ Znamená-li písmeno H hraběnka, musíme souditi, že nápisy teprv po udělení hraběcího titulu rodu Waldšteinskému r. 1628 udělány byly. Kateřina byla sestrou posledního pána z Waldština, Adama, a strýní jeho synův, prvních hrabat.
Redakční poznámky
Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.