Rozprava na obranu jazyka slovanského, zvláště pak českého/Bohuslav Balbín

Rozprava na obranu jazyka slovanského, zvláště pak českého Bohuslav Balbín, Emanuel Tonner
Připomenutí překladatele	Bohuslav Balbín	Jan Tomáš Pešina z Čechorodu

Údaje o textu
Titulek:	Bohuslav Balbín
Autor:	Emanuel Tonner
Zdroj:	BALBÍN, Bohuslav. Rozprava na obranu jazyka slovanského, zvláště pak českého. Praha: nákladem Spolku pro vydávání laciných knih českých, 1869. s. XVII–LVII. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Související:	Autor:Bohuslav Balbín
Související články ve Wikipedii: Bohuslav Balbín

Ctihodný a veleučený muž tento, jedna z největších ozdob vlasti naší, pocházel z rytířského rodu českého, jemuž druhdy patřívaly Ovčáry blíže Hory Kutné. Prapraděd Bohuslava našeho Jan Balbín byl právník času svého znamenitý a požívaje přízně krále Ferdinanda I. stal se sekretářem soudu appellačního. Také náležel do kruhu tehdejších básníkův našich, kteříž se shromažďovali okolo štědrého přítele svého, veleučeného pana Jana Hodějovského z Hodějova a na Řepici, místosudí království českého, básně své však bohužel spisovali jen v jazyku latinském. Některé básně Jana Balbína zachovaly se ve sbírce, kteráž pod jménem „Farragines“ (směsice) tiskem vydána a Hodějovskému připsána byla. Mimo to vydal básně latinské „žalobu spravedlnosti, že musela do vyhnanství“ (r. 1566.) a „chvalozpěv na příjezd krále Ferdinanda I.“. V rukopise zůstalo dílo jeho české připsané nejvyššímu kancléři Vratislavovi z Pernštejna „Registrum z desíti truhlic s privilegiemi zemskými“. Jan Balbín zemřel r. 1570. dne 16. února. — Praděd našeho Bohuslava Jiří Škornice Balbín z Vorličné, pán na Dřevíči Hořejším a Lhotě, byl primátorem a kr. rychtářem v Hradci Králové, r. 1584. povýšen byl do stavu rytířského^[1] a zemřel r. 1589. dne 15. března. Téhož roku dne 6. září zemřel také syn jeho Jan, zanechav dvé synův Lukáše a Jiřího.

Tento Lukáš Škornice Balbín z Vorličné, pán na Petrovicích, byl purkrabím královským na Pardubicku; v čas povstání stavovského zůstal králi věren a hájil zámku Pardubického proti povstalcům. Usadiv se pak v Hradci Králové, zemřel tam již r. 1622. maje teprv věku svého 37 let. Chotí jeho byla Zuzanna Vodičkovna.

Z manželství tohoto narodilo se 7 dětí (pět synův a dvě dcery), jichž posledním byl Bohuslav Ludvík (čili Alojz, jak se sám později psával^[2]). Náš Bohuslav narodil se rok po bitvě bělohorské, tedy r. 1621. a sice staroslavný Hradec Králové může se honositi, že uvnitř hradeb jeho spatřil světlo tento veliký syn vlasti naší. Zdá se, že slavný vojevůdce Vojtěch (Albrecht) Vácslav Eusebius z Valdštejna byl kmotrem jeho; jinak alespoň nemohu rozuměti slovům Bohuslava našeho, když r. 1682. tehdejšímu arcibiskupu pražskému hrab. Janu Bedřichovi z Valdštejna připisuje čtvrtou knihu svých Miscellaneí a mluvě o vděčnosti své k rodu pánův z Valdštejna, praví: „Jsemť Váš od samého dětinství, když od nejstatečnějšího bohatýra a potomního vévody ze slavného rodu Vašeho na loktech jsa držán, vodou posvěcující byl jsem umyt a k životu věčnému i k dědictví synův božích vzkříšen.“

Již v prvním roce Bohuslavovi smrť otce vyrvala a tak ubohá vdova za nejtrudnějších časův tehdejších sama snášeti musela nemalé břímě starostí o děti nedospělé. Zvláště těžkými kontribucemi válečnými, několikráte se opakujícími, stále ubývalo jmění tak, že ubohá paní, druhdy zámožnosti uvyklá, schudla, až r. 1636. dům svůj v Hradci prodati musela a sice jezovitům, kteříž tam téhož roku založili kolej. Zdá se, že paní ta potom přestěhovala se do Častolovic, kdež zemřela dne 28. dubna r. 1644. v 52. roce věku svého.^[3] Jako manžel její, pochována byla blíže Hradce Králové u sv. Jakuba na louce, kterýžto kostel zbořen byl, když se stavěla pevnosť Hradecká.

Náš Bohuslav za prvních let nemocmi téměř ustavičnými tak seslábl, že mu již ani netušíno. Tu mezi 3. a 4. rokem neduživého hošíčka před oltářem obětovali Panně Marii a sice nejprvé v Krupce a pak ve Staré Boleslavi, při čemž obřady vykonával Jan Sixt z Lerchenfelsu, potomní probošt Litoměřický, jenž zůstal pak příznivcem Balbína i též v odkazu svém ho nezapomněl. Zázračné pomoci P. Marie přisuzováno, že hošík skutečně se pozdravil a pak všecku svou bratř přečkal.

V domě pečlivé mateře své vzrůstal Bohuslav na chlapce a tamtéž nabýval vzdělání prvního. Babička jeho Dorota Vilemovská z Petrovic, kteráž se dočkala 80. roku, jak Balbín sám vypravuje (Misc. kn. I. str. 100.) vnuka chápavého učila znáti rozmanité byliny, čímž záhy probouzel se v něm smysl pro přírodu. Rovněž záhy oblíbil si dějepis domácí, nevíme však, zdali vnuknutím vlastním čili návodem něčím; taková pak ve směru tom dychtivosť jeho byla horoucí, že dle vlastního svědectví (Misc. kn. VII. v poznámce ku Karlu IV.) kroniku Hájkovu pročetl tři- či čtyrykráte, ještě než mu bylo sedm let.

V chlapci tak čilém, znajícím již slavnou vlasti minulosť a co den dívajícím se na pustošení země drahé i na tisíceronásobné utrpení národa,^[4] zajisté velmi brzy roznítila se horoucí láska k vlasti nešťastné, cit, kterýž ho nikdy neopouštěl, nýbrž čím dále mohutněl a hlavním byl podnětem všeho snažení, vší práce jeho, jemu pak samému zjednal slávu, kteráž potrvá s národem, jejž miloval nade všecko.

Kdo ví, co by se bylo stalo z hocha nadějného, jehož matka sotva byla by mohla vynakládati na studie, kdyby se ho nebyli ujali příznivci zámožní, z nichž zejména vytknouti sluší pana Mikuláše staršího z Schönfeldtu, nade všecky pak pana Otu z Oppersdorffu, pána na Častolovicích, přísedícího soudův komorního a manského, hejtmana kraje Hradeckého. U něho na Častolovicích Balbín ztrávil značnou čásť věku chlapeckého. O něm, jaký byl, dovídáme ze spisův vděčného Balbína (Misc. I. 161.); „vedlé pobožnosti a ctnosti největší nic v celém světě nebylo mu milejšího, než honba, lovení ryb a čížba. Dle toho byl život jeho; v pracích těch trávil celý den, nezřídka i noc, já pak (slova jsou Bohuslavova), jejž velmi miloval a stále na očích měl, často jsem jej doprovázíval… Pamatuji se z let chlapeckých, že na bedra má (jež hrdina ten vzácný jmenoval šťastnými) vkládal pušku svou, když stříleti chtěl, a tak přes ramena má u velikém počtu pobiti jsou to jeleni, to srnečci, co se vůkol nich děje, nevědoucí a s pozdviženou hlavou hledající jen matku, to jiná zvěř, zvláště ptáci, jako koroptve, bažanti a mnoho jiného.“ Týž pán měl oboru velikou, mnoho psův atd. S ním tedy Balbín náš, když u něho se vychovával a též později za studií prázdniny trávíval, toulal se po lesích a po polích, čímž netoliko tužilo se zdraví, přibývalo síly, vzrůstala odvaha, nýbrž také množily se vědomosti v oboru přírody, což vše později výborně se mu hodilo. Na prázdniny přicházíval někdy též k panu Mikuláši ze Schönfeldtu, s nímž také mnoho chodil na honbu a čížbu. Obé pak provozovával se zalíbením i v dospělejším věku. Vedlé toho ale všímal si též hned záhy velmi pilně všeho památného tak, že okolo Častolovic nebylo místečka, jehož by co hoch nebyl prolezl. Dokud matka žila v Hradci, ovšem i ji navštěvoval za doby prázdnin školních.

Na školy latinské Balbín (r. 1631.) nejprvé dán byl k benediktinům do Broumova; ostatní školy odbyl u jezovitův a sice grammatiku čili tehdejší třídu druhou studoval v Jičíně, kdež někdy vídal nejbohatšího tehdáž velmože českého Albrechta z Valdštejna, syntaksi čili třídu třetí odbyl v Praze, kdež pamětihodnosti hlavního města královského a okolí jeho velice zajímaly jinocha, příběhův domácích již důkladně povědomého. Poslední dvě třídy škol latinských, poesii a rhetoriku, studoval v Olomouci, kdež velmi mnohému se přiučil u výtečného učitele, Čecha Jiřího Francisciho. Již tehdáž tak důkladně znal se v latině, že psával básně v řeči té, jichž některé později vydal.

Pobyt v Olomouci měl vliv rozhodný na všecek jeho život další. Právě když Balbín studoval poslední třídu gymnasia čili škol latinských, dosazen byl na prefekta čili představeného duchovního Olomúcké kolleje jezovitské Mikuláš Łęczycki,^[5] rodem Polák, jezovita v řádu svém i též u světských vysoce vážený.

Poněvadž jezovité, nad jichž chytrost a rozum nebylo, dobře věděli, že řádu jich nic tolik nepřičiní moci a slávy, než když bude se moci honositi co největším počtem mužův slavných a vynikajících ve všech oborech, tudíž co nejbedlivěji se vynasnažovali, aby z nejnadanějších a nejnadějnějších mladíkův, kteříž na školách jejich studovali, pro řád svůj získali čili ulovili počet co největší. Jsouce bystrými pozorovateli a znateli mládeže, rychle vyrozumívali, kteří jinoši nejlépe by se jim hodili a pak přiměřenými prostředky na ně účinkovali, až byli jejich. Toho všeho převýborným mistrem byl Łęczycki, jenž, když 1. prosince r. 1635. nastoupil úřad svůj v kolleji Olomoucké, byl již starcem bez mála 71 letým a tudíž oplýval zkušenostmi, kterak s mládeží zacházeti. Bystrým zrakem svým ihned poznal, co v Balbínu vězí, a tudíž vyhlídl si jej, aby řádu získal nejprvé jej, jím pak i jiné ještě ulovil. Laskavostí a přívětivostí snadno dosáhl cíle; po celé hodiny obcoval s mladíkem, jehož zachytiti dovedl za pravé stránky, totiž za pobožnosť a vědychtivosť. Brzy stal se Łęczycki zpovědníkem Balbína, jenž takovou úctou a láskou zahořel k starci znamenitému, že v něj pak po celý život věřil jako v nějakou bytosť nadpozemskou.^[6]

Balbín tehdáž neměl ještě nejmenší chuti a náklonnosti vstoupiti do řádu jezovitův a upřímně to pověděl důvěrníkovi svému nade všecko milovanému. Tento však, jist jsa vítězství svého, usmál se upřímnému jinochu říkaje: „Brzy budeš zpívati jinou, jakmile zaslechneš hlasu božího!“ a narážeje na vědychtivosť Balbínovu, dokládal: „Jen se oddej studiím a všecek do nich se zahrab, jistě pak z Tebe jezovita bude.“ Vědělť zajisté jezovita zkušený, že mladíka již drží na udici tak pevně, že nevyvázne. Když pak Balbín po půlletním boji vnitřním ustanovil se na tom, že vstoupí do řádu, a nejprvé oumysl svůj oznámil důvěrníkovi svému, pravil mu tento, jásaje: „Již pak nyní Ty budeš mi udicí!“ a hned jmenoval některé mladíky, kteréž Balbín získati měl pro řád, což se pak skutečně podařilo. Toto všecko vypravuje sám Balbín v životopisu Łęczyckého na straně 72.

Nebude od místa ani nezajímavo, když tuto z téhož spisu (str. 161. a 162.) položíme, jak starý Łęczycki mladého přítele, řádu získaného, časem drsně cvičil, aby se náležitě přiučil vlastnostem u řeholníkův vůbec, u jezovitův pak zvláště nezbytně potřebným, totiž poslušnosti, pokoře a sebezapření. „Častěji mi poručil (praví Balbín), abych šel k chrámu a co se mi zdálo býti velice obtížným, abych ruku na ústa klada, lidi mimojdoucí pozdravoval s hlavou obnaženou a jinými zevnějšími známkami pocty, z čehož tak jsem se styděl, že hanbou sotva jsem věděl, co činím, domnívaje se, že ode všech jmín budu potrhlým.“ Dále pak čteme: „Když se kollej bílila, poručil mi, abych v nejdolejší chodbě blíže vrat řemeslníkům pomáhal; sám pláštík mi držel, já pak, ani všichni studenti na mne se dívali, smáčev v korbeli štětku, bílil jsem zdi, jak jsem uměl, za velikého chechtotu spolužákův a s nemenším stydem vlastním, od kteréžto práce stokráte byl bych utekl, kdybych nebyl měl po boku starce, jenž mne stále napomínal a pobízel.“ Ejhle! takto se vychovávali jezovité! Nedivme se pak, že řád ten oplýval muži, kteří dovedli poslouchati a zas poroučeti, kořiti se a zas se vypínati. Co se našeho Balbína týká, naučil se i on poslouchati a pokorným býti, všeho však, čemu se naučil, užíval povždy jen ve prospěch věci dobré.

Łęczycki sám Balbína zavezl do Brna, kdež v noviciátu čili v přípravě ztrávil dvě léta, pilně se zanášeje studiemi, v čemž požíval návodu znamenitého učitele Františka Lupia. Z Brna na podzim r. 1638. poslán do Kladska na opakování studií humanitních. Zde liboval si zvláště ve společnosti jezovity Jana Meagh-a, rodem Irčana, vynikajícího důkladnou známostí literatur klasických, zvláště latinské, jakož i přívětivostí k mládeží studující, na niž znamenitě oučinkoval. Ještě v pokročilém věku Balbín v paměti vděčné choval onoho učitele svého.

Na podzim r. 1639. odebral se Balbín do Prahy na studia filosofická, kteráž v kolleji klementinské skončil r. 1642. Z tehdejších učitelův jeho zmiňujeme se tuto jen o slavném Theodoru Moretu, rodilém z města Antwerpenu v nynější Belgii, jenž vyučoval mathematice čili počtářství vyššímu.^[7] Že Balbín i ve vědě této důkladných nabyl vědomostí, velmi příznivě svědčí o schopnostech a pilnosti jeho.

V Praze Balbín nemalé požíval rozkoši, že opět obcovati mohl s milovaným přítelem a mistrem svým, se starým Łęczyckým, jenž právě tehdáž byl duchovním správcem professův čili skutečných již členův řádu jezovitského u sv. Mikuláše na Malé Straně. Balbín z Klementina často k němu docházel a mnohou hodinu od studií prázdnou ve společnosti jeho ztrávil, až r. 1641. na vždy se rozloučili, když Łęczycki ubíral se do vlasti své, kdež pak r. 1652. zemřel v Kovně na Litvě.

Za studií filosofických Balbín mimo filosofii, literatury klassické a mathematiku se zvláštní horlivostí pěstoval dějiny, nade všecko pak dějiny domácí, k nimž, jak již řečeno, od dětinství choval náklonnosť největší.

Právě když Balbín odbyl studií filosofických, učený jezovita Rodrigo Arriaga,^[8] nevíme za jakým oučelem, vybíral se na cestu po veliké části země české. Představení poručili Balbínovi, aby učeného muže doprovázel, jednak aby mu některé služby prokazoval, jednak aby se zotavil na zdraví po studiích namáhavých. S pravou rozkoší nastoupil Balbín cestu tuto; neboť což mohlo mu býti vítanějším, než tato příležitosť, aby poznal tolik dosud mu neznámých končin vlasti milované a to ve společnosti muže tak znamenitého, jakým byl Arriaga, jenž mimo jiné i tím vynikal, že se výborně znal v jazyku našem, pročež všude u panstva českého byl hostem velevítaným.

Cesta tato Balbínovi velice prospěla a již ode dávna maje oumysl pracovati v oboru dějepisu vlasti své i za tím oučelem pilně snášeje látku, navrátil se z cesty s kořistí přebohatou, velice rozhojniv zápisky své, jež si dělal již od několika let. Vypravujeť sám (Miscell. Dec. II. lib. I. p. 111.), že na této cestě, pokud dovolovala společnosť, navštěvoval chrámy všech měst a vsí netoliko pro vykonání pobožnosti, nýbrž aby ohledal náhrobky, nápisy a všecky jiné památnosti. Rovněž prohlížel i knihovny, archivy čili listovny. Kdykoli pak později konal cestu nějakou, vždy počínal si touž horlivostí neunavnou u vyhledávání a sbírání pomůcek pro příští práce své.

Vrátiv se z cesty té Balbín, dle zřízení jezovitského, než vstoupil do učení theologického čili bohosloveckého, několik let vyučovati musel ve školách nižších, aby se ukázalo, má-li nadání k úřadu učitelskému, by pak podlé toho představení mohli vytknouti směr další činnosti jeho. Brzy se ukázalo, že Balbín zvláště výborně hodí se k povolání učitelskému a skutečně mimo učené práce v oboru věcí domácích v ničem si neliboval tak, jako ve vyučování mládeže, na niž co nejprospěšněji oučinkoval netoliko výkladem srozumitelným a dle potřeby nadšeným, nýbrž také přívětivostí a laskavostí, že jakoby outokem trvale dobyl si lásky a důvěry všech žákův. Též i této činnosti Balbínovy původu a pramene nikde jinde nelze hledati, než ve vroucí lásce jeho k vlasti; neboť věděl, jakou má důležitosť náležité vychování mládeže, této naděje a budoucí podpory vlasti.

Již tehdáž bylo se co obdivovati ohromné pilnosti jeho; neboť přes to, že vzorně vyhovoval školským povinnostem svým, nepřestával horlivě pracovati v oboru, jejž si byl vytknul, čerpaje ze všech pramenův, jichž se v Praze dopíditi mohl a vyjížděje tytýž na venek za týmž účelem. Tak ku př. r. 1645. shledáváme se s ním v Třeboni, kdež v knihovně kláštera Augustiniánův prohlížel všecky rukopisy a z nich výpisy dělal pilností takovou, že (jak sám vypravuje v Epitom. rer. bohem, str. 66.) práci, kteráž vyžadovala několik neděl, vykonal jen za několik dní, v čemž mu ovšem všeho pohodlí a pomoci poskytoval představený kláštera Norbert Heerman. Bylť Balbín povahy takové, že si chováním svým všude ihned získati dovedl srdce všech lidí poctivých.

Když r. 1646. odbývalo se korunování Ferdinanda IV., díval se Balbín náš na slavnosť tuto, kteráž velice roznítila vlastenecké srdce jeho; zalétalť v duchu do starých slavných dob vlasti své a čerpal dobré naděje v budoucnosť. Nesmírnou radosť měl, že mu dopřáno bylo, docela z blízka ohledati korunu svatovácslavskou a jiné klenoty korunní a ihned shotovil si popis důkladný, jejž pak ve spisech svých položil na místě vhodném. Ještě ve věku pokročilém s nadšením zmiňuje se o koruně té, její kráse, drahocennosti a památnosti. — Tehdáž u veřejnosť vystoupil s prvním spisem svým totiž básní latinskou „Legatio Appolinis coelestis ad universitatem Pragensem“ (t. j. Appolinovo poslání nebeské vysokým školám pražským).

Nedlouho po této podívané, proň tak radostné, dočkal se v Praze, jsa také ještě na studiích bohosloveckých, výjevův jiných, smutných a nebezpečných. Když totiž vojevůdce švédský Königsmarck r. 1648. zradou dobyl hradu pražského a Malé Strany i jal se pak obléhati Měst Starého a Nového, ježto se mu šťastně ubránila, až došla zpráva o uzavření míru Vestfálského, jímžto se skončila válka třicetiletá, kteráž tolik zlého byla uvalila na vlasť naši. Za uhájení Prahy hlavně děkovati bylo udatnosti měšťanův, kteříž ochotně chopili se zbraně, rovněž i srdnatosti studentův, kteříž vedením slavného jezovity Jiřího Plachého neohroženě a vytrvale účastnili se obrany. Tak i Balbín zakusil hrůzy válečné.

Jaké již tehdáž důvěry požíval u všech, kdož jej znali, vysvítá z toho, že (jak mimochodem vypravuje v Miscellaneích kn. III. str. 178.) mnozí měšťané hned na počátku onoho obležení všecky své poklady k němu do Klementina přinesli, důvěrně jej prosíce, aby jim je někde ukryl před nepřítelem, kdyby se předce do města dostal, kteréžto prosbě jejich Balbín, poradiv se s představenými, vyhoviti nesměl.

R. 1650. na kněze byl vysvěcen. Jedním z nejprvnějších jeho výkonův duchovních bylo, že když zázračný obraz P. Marie Staroboleslavské, jemuž uzdravení své za let dětských přisuzoval a kterýž za časův válečných od nepřátel do ciziny byv odnesen, teprv po dlouhém namáhání byl vykoupen, na místo své se odvážel, účastnil se průvodu přeslavného a v Boleslavi celé odpůldne a téměř celou noc v zpovědnici ztráviv, několik set lidí vyzpovídal (na začátku září r. 1650.)

Nyní s Balbínem učiněno zkoušku, jak by si počínal ve správě duchovní, aby pak představení věděli, kde by řádu více prospíval, zda v učitelství čili na kazatelně. Celá země česká tehdáž již od mnoha let, byvši k tomu přinucena dílem násilím ukrutným, zjevně musela se přiznávati k víře katolické, ve skrytu však ještě celé vesnice, ba celé krajiny lnuly k víře předešlé, tajně se shromažďujíce k pobožnostem. O tom vláda duchovní dobře věděla a tudíž hlavně výtečné kazatele a řečníky z řádu jezovitského vysýlala do krajin takových, aby zlomili odpor ten a houževnaté „kacíře“ převáděli v lůno církve katolické. Takovému poslání říkalo se missie. Na takovéto missii tedy také s Balbínem učiněno zkoušku; hned totiž r. 1650. nedlouho po vysvěcení poslán byl do Rychnova v Hradecku, kdež do té doby Jednota Bratří Českých mnoho čítala přívržencův tajných. Tam Balbín byl jen kratičký čas;^[9] neboť ještě téhož roku poslán byl do Krumlova, aby tam na gymnasium učil rhetorice. Po roce však opět s ním učiněno zkoušku ve správě duchovní; poslánť totiž zase do Hradecka a sice do Kostelce nad Orlicí, kteréžto panství tehdáž z odkazu císařského plukovníka Kašp. Grama držela pražská kollej jezovitův u sv. Klimenta. V okolí tamějším opět se s ním shledáváme, na missii katolické a sice poručeno mu, aby v horách Žamberských, zvláště pak ve vsech Kunvaldě a Klášterci vymýtil zbytky víry předešlé. Tam již před lety ve smyslu tom pracoval jezovita Adam Kravarský, kterýž v horlivosti neměl sobě rovna, neboť honosíval se, že za několik let (od r. 1622.) v rozmanitých končinách vlasti české 36040 lidí na víru katolickou převedl. Avšak přes všecku horlivosť a obratnosť Kravarského v krajině Žamberské, nade všecko pak v okolí Kunvaldském plno zůstávalo tajných členův Jednoty bratrské, kteráž skoro před dvěma stoma let pravě v oněch krajinách řádně se byla utvořila, pročež Bratří Čeští z počátku nazývali se Kunvaldskými.

O tomto druhém poslání svém zmiňuje se Balbín několikráte a v Miscellaneích kn. I. str. 123. mimochodem praví, že prý se mu tam dílo dosti dobře dařilo, neboť prý 1500 mužův církvi katolické získal a sice, jak ihned dokládá (zajisté poznamenání to velmi významné) neužívaje „žádného násilí, ba ani hrozeb“, což rádi věříme muži šlechetnému a dobrosrdečnému.^[10]

Zdá se však, že přes tento výsledek příznivý představení řádu nabyli přesvědčení, že s Balbínem lépe pochodí, když ho nechají na katedře učitelské, než aby mu svěřovali správu duchovní, začež musíme jim býti velice vděčni, neboť kdyby byl zůstal při správě duchovní, přebývaje nejvíce v nepatrných místech venkovských, i při nejlepší vůli a pilnosti sotva byl by měl času a příležitosti s dostatek, aby vykonal učené práce, na něž se připravoval tak horlivě. Balbín sám také nikdy toho nelitoval, že s missiemi dáváno mu již pokoj; bylť sice katolíkem co nejhorlivějším, avšak plané hádky věroučné s jinověrci nebyly po jeho chuti; aby pak proti jinověrcům přísně nastupoval, k tomu již dokonce neměl náklonnosti ani nejmenší.

Od té doby oučinkoval Balbín v řádu nejvíce co učitel, a to mimo práce učené nejvíce bylo po chuti jeho. Vyučoval ve vyšších třídách gymnasiálních a na tom přestával, nehledaje žádného důstojenství vyššího. Ctižádosti a vládychtivosti, s nimiž tak často shledáváme se zvláště u jezovitův, Balbín náš byl prost; vedle pobožnosti neznal povinnosti světější, než sloužiti vlasti, jížto náležel všecek. Toť jedinou bylo snahou, toť jedinou bylo i blažeností jeho.

R. 1654. vyučoval v Kladsku. Času svobodného užíval na důkladné poznání celého hrabství Kladského i na snášení pomůcek k sepsání knihy o zázračné P. Marii ve Vartě (Divá Vartensis), kterouž pak vydal v Praze r. 1655. připsav ji opatu kláštera cisterciáckého v Kamenci Slezském Šim. Rüdigerovi, jehož přízně a lásky požíval. Ačkoli tento spis jeho, jako i pozdější dva jiné (o P. Marii v Tuřanech blíže Brna na Moravě a na Svaté Hoře u Příbrami v Čechách) vypravují hlavně dějiny oněch míst poutnických a oplývají samými zázraky, v něž pobožný Balbín pevně věřil, předce nejsou bez důležitosti, poněvadž se z nich dovídáme mnoho okolností a podrobností, kteréž slouží k důkladnějšímu poznání doby tehdejší. V Kladsku žalozpěvem opěval úmrtí krále Ferdinanda IV., při jehož korunování byl před osmi lety.

Po roce povolán byl do Prahy, aby na gymnasium v Klementině vyučoval rhetorice. Tu v červnu r. 1655. upadl v nemoc přetěžkou. Zpovídaje totiž žáka umírajícího, od něho prý se nakazil, že sám dostal tak zvané peteče, kteréž jej uvedly na pokraj hrobu. Avšak šťastně vyvázl z nebezpečenství a brzy ouplně se uzdravil.^[11] Léčil jej nejslavnější tehdáž lékař a spisovatel lékařský náš Marcus Marci (Marek Marků), muž znamenitý, jedna z předních ozdob vlasti naši, jejímžto byl synem věrným. K muži tomu (o 26 let staršímu) náš Balbín celým srdcem lnul, že málo lidí tak si vážil a tak horoucně miloval, jako jej. Také Marcus Marci poznav brzy cenu Balbínovu, vroucně jej miloval a rád s ním obcoval; jsa lékařem též kolleje jezovitské u sv. Klimenta, kdež Balbín přebýval, přicházíval tam skoro každý den i tuť Bohuslav náš ihned vítal přítele učeného a neodstupuje od boku jeho, doprovázel k nemocným, dychtivě poučovati se dávaje tak, že (jak sám vděčně připomíná v Misc. III. str. 215.) po každé návštěvě rozcházel se s ním obohacen vědomostmi novými. Kdykoli Balbín někam na cesty se vybíral, vždy přítel pečlivý o zdraví jeho pro příhodu zásoboval jej léky některými. Marcus Marci byl též věrným přítelem slavného Pavla Stránského, jednoho z nejznamenitějších učencův našich, kterýž ale, protože nechtěl odstoupiti od Jednoty Bratří Českých, z vlasti musel se vystěhovati a delší čas v cizině se toulal, až konečně v městě polském Toruni stal se ředitelem gymnasia. Marcus Marci dopisovával si se Stránským, v dopisech těch nejednou horlivý katolík Balbín pozdravovati dával českého bratra Stránského, jehož výtečného díla o státu českém (Respublica Bohemiæ) vysoko si vážil, jakož zas Stránský v listech svých přátelské pozdravy zasýlal jezovitě Balbínovi, do jehož nadání a pilnosti veliké naděje skládal.

Tentokráte Balbín nepobyl dlouho v Praze; neboť na nový rok školní poslán do Hradce Jindřichova, aby na tamější kolleji jezovitské vyučoval rhetorice a sice také scholastiky approbované čili řádné žáky řádu jezovitského, mezi nimi bylo též jedenáct Polákův, kteříž pro tehdejší vojnu se Švédy z vlasti své utekli.^[12] V Hradci Jindřichově zůstal Balbín několik let, pilností obvyklou skoro všecek čas, od povinností školských prázdný, vynakládaje na učené práce své a jiné zaměstnání prospěšné. Bohatá sbírka listin a rukopisův ještě z doby velemocných pánův z Hradce velmi mnoho mu prospěla v sebírání pomůcek pro práce dějepisné. Dále v Hradci spořádal básně své a novými sbírku rozhojnil, což pak tiskem vydal v Praze r. 1663. (Examen Mellissaeum) a připsal hrab. Ferd. Vilémovi Slavatovi. Témuž hraběti důkladně spořádal knihovnu a též na zámku Hradeckém dle posloupnosti seřadil veliké podobizny všech panovníkův českých. Nemálo napínaly pozornosť jeho hojné pověsti o tak zvané „bílé paní“, kteráž prý se objevovala na zámku Hradeckém a zvěstovala úmrtí některého člena rodiny pánův Hradeckých, jakož prý za pobytu jeho též se objevila, načež prý hrab. Adam Pavel Slavata zemřel 2. července r. 1657. Balbín, jenž dle ducha doby tehdejší také bředl v pověrách, všem pověstem takovým věřil, jak vysvítá z důkladné rozpravy jeho „o bílé paní a kaši medové“ kterouž čteme v Miscellaneích. Nezbylo pamětihodnosti v celém zámku, v celém městě a okolí, kteréž nebyl spozoroval, ohledal, prozkoumal a popsal, jako ku př. s několikem žákův podzemní jakous chodbu pod kostelem sv. Jakuba prolezl, až pro nebezpečenství musel zanechati dalšího výskumu podzemního.

Vedlé toho ale nezapomínal všímati si přírody a v ní okřívati zábavami, jimž se byl naučil a přivykl v letech chlapeckých u pana z Oppersdorffu na Častolovicích; chodil na honbu, na ryby, na ptáky, na raky atd.

Za učenými pracemi svými vyjížděl nezřídka také do sousedství zvláště ale do Třeboně, kdež nacházel kořisti nejhojnější v archivu čili v listovně, kteráž se tam dosud chová ještě z časův starých pánův z Rožmberka a dějepisci poskytuje pramene nejhojnějšího. Tuť byla pravá pastva pro muže takového, jakým byl Balbín. Tudíž často vážil této cesty půldenní z Hradce a to tím více, že v přátelství žil s tehdejším správcem panem Janem z Eckersdorfu, jenž původně byv z Jednoty bratrské, hlavně přičiněním jezovitův na víru katolickou přestoupil a pak vysoce postoupil ve službách arciknížete Leopolda Viléma, bratra císaře Ferdinanda III., jemuž tehdáž panství Třeboňské patřilo.^[13] Za týmž účelem, jako do Třeboně jezdil někdy též do Krumlova, kdež r. 1655. odkryl jisté rukopisy, kteréž by jistě byly přišly na zmar bez příjezdu jeho, k němuž jakýmsi vnitřním pudem a předtuchou nutkán byl.

Školského roku 1657—58. shledáváme se s Balbínem v Brně, kdež opět vyučoval rhetorice řádné žáky řádu svého. Jaké vážnosti a důvěry požíval u představených pro učenosť a učitelskou zkušenosť svou, dosvědčuje nám okolnosť, že mladý Vácslav Kolovrat, syn hraběte Zdeňka Lva Libštejnského z Kolovrat, kterýž ničím nedada se držeti, do řádu jezovitského vstoupil a tehdáž právě v Brně vyučoval v nejnižší třídě latinské, odevzdán byl Balbínovi pod dozor, jak co se týká vlastního pokroku ve vědách, tak i poslušenství. Mladičký muž, jenž k vůli řádu povrhl jměním ohromným a nejrozsáhlejšími do budoucnosti nadějemi, tak přilnul k staršímu dozorci svému, že tento zcela jím vládl a jediným pohledem neb slovíčkem v usedavý pláč uváděl.^[14]

Také po Moravě sem tam dle možnosti se projížděl a po pamětihodnostech pátral; poněvadž ale tehdáž, z vlastního vybídnutí jeho, přítel Tomáš Pešina sbíral pomůcky, aby věci moravské spracoval tak, jako Balbín české, tedy tento již nepletl se mu do díla a přestával na vydání spisu o zázračné P. Marii v Tuřanech blíže Brna, kteroužto knihu vydal r. 1658. připsav ji arciknížeti Leopoldovi Vilémovi, biskupu Štrasburskému, Halberštadtskému, Pasovskému, Olomouckému a Vratislavskému.

Z Moravy přestěhoval se r. 1658. opět do Čech za další činností učitelskou. Jsa nadšen zvláštní úctou k P. Marii, jejížto dvě místa zázračná (ve Vartě a v Tuřanech) již byl popsal, chtěl nyní vykonati dílo podobné o některém místě v Čechách a k tomu obral si Svatou Horu u Příbrami, kteráž od té doby, co ji jezovité za Ferdinanda III. 1647. v držení dostali, rychle se vzmáhala na vyhlášené místo poutnické. K vykonání oumyslu toho velice přispěla i okolnosť ta, že Balbín, když právě před sv. Vácslavem r. 1658. Svatou Horu poprvé navštívil, trápen jsa nesmírným zubův bolením, čehož před tím nikdy nezkusil, mžikem na vždy sprostěn byl bolestí nesnesitelných, jakmile v kostele před oltářem za oučelem popisu bedlivě prohlížel zázračnou sochu, korunkou Ježíškovou, puzen jsa k tomu jakýmsi vnuknutím, dotknul se rozbolených oudův. Tak alespoň ve zbožné mysli sám vypravuje ve spisu „Diva Montis Sacri“ (Zázračná P. Marie Svatoborská), kterouž pak vydal v Praze r. 1665., připsav ji Malovcům, o jichž rodu připojil rozpravu, jakož i popis kraje Podbrdského, v němž tehdáž Příbram se nacházela.

Třinácte let ztráviv v ouřadě učitelském, v Kladsku, v Krumlově, v Praze, v Hradci Jindřichově, v Brně a v Jičíně (r. 1661.), zanechal konečně škol r. 1662. a nepachtě se po žádných vyšších hodnostech v řádu, chtěl nyní všecek čas vynaložiti na vykonávání větších prací, na něž tak dlouho byl se připravoval. Než promluvíme o dalších jeho osudech, zmíním se ještě několikem slov o jeho působení na stolici učitelské. Balbín byl učitelem tak výborným, jakých nemnoho bývá; žáci od něho naučili se velmi mnohému, prospívajíce zároveň také v zdokonalení mravním a, co za tehdejších časův hlubokého úpadku našeho tím větší bylo vzácností a zásluhou, Balbín v mladistvých srdcích žákův svých hleděl roznítiti a utužovati cit pro vlasť a národ, aby až dospějí na muže, netoliko se jim neodcizovali, nýbrž sloužili. Se zvláštní horlivostí ve směru tom snažil se oučinkovati na mladou šlechtu, při každé příležitosti uváděje jim v paměť, kterak se předkové jejich vyznamenávali a kterak rod jejich dosáhl slávy v národě. — Avšak nejlépe nám jej co učitele vyličí vlastní slova jeho, jež napsal když 4. rok po odstoupení z učitelství (tedy r. 1666.) všem bývalým žákům svým v království českém připisoval výborné dílo své: „Verisimilia humaniorum disciplinarum atd.“ Pravíť, že vždy nejsladší mu upomínkou, když na mysl mu přicházejí doby, kdež je vyučoval a vychovával a kterak oni všickni s láskou a úctou k němu se hrnuli „jako kdyby se sletovali ne tak k otci, jako spíše k matce“, a kterak napnutě jej poslouchávali, zvláště když jim něco vypravovával z dějin, což činíval, kdykoli jim chtěl udělati potěšení neb zotaviti je z umdlení pracemi školskými; tuť v tvářích jejich skvěl se obraz myslí mladistvých, ba odrážely se též i dějiny samy; zmínil-li se o vášních a vojně žalostné, viděl ihned, kterak vzrůstal mladistvý hněv, kdežto zas při jiných událostech, ukazovaly se to naděje, to radosť, to strach, to nadšení atd. vůbec měl mysli jejich v moci své, jako mistr struny na harfě. Když pak nastaly prázdniny veliké, tuť radost žákův, že s rodiči se shledají, nebyla větší, než žalosť, že se rozloučiti musí s učitelem svým. Onť ale také uměl zjednati si lásky jejich; nikdy nikoho nedotknul se slovem špatným, nikdy nikoho neodstrčil ani nepotrestal, jenž by se k vině neznal. Proto také všickni bývalí žáci i když dosáhli hodností vysokých, vděčně se k němu znali a tím se honosili, že byli kdysi žáky jeho. S potěšením připomíná dále, že mnoho žákův svých spatřuje v nejvyšších hodnostech světských a duchovních, z nichž mnozí pocházeli z nejpřednějších rodin šlechtických, jako hrabata Vchynští (Kinští) Černínové, Klenovští, Lažanští, Kolovratové, Vratislavové, Slavatové, Galašové, atd. atd. Z bývalých žákův jeho 47 (mezi nimi 11 Polákův) zdobili řád jezovitův. Nade všecky pak bývalé učně své, zdá se, miloval hrab. Karla Maksimiliána Lažanského,^[15] jemuž dílo to zvláště připsal; pravíť v připsání tom: „Kdož mnedle miloval mne něžněji? kdo o zdraví mé více se obával? i abych si ušetřil zardění, tož raději pomlčím o Tvé ke mně laskavosti a dobročinnosti.“

Potom když Balbín přestal vyučovati na školách, přebýval v Praze v kolleji Klementinské. První větší dílo, jež chtěl sepsati, byl život a panování otce vlasti, Karla IV. a již nahromadil veliké zásoby pomůcek, ale když, dopisuje si s učeným jezovitou Janem Gamansem v Mohuči, od něho zvěděl, že tento sám chce psáti, dílo takové, upustil Balbín náš od předsevzetí svého a v šlechetné horlivosti všecky pomůcky své mu zaslal.^[16] Poněvadž se ale již znamenitě byl zabral do časův Karla IV., tedy jal se psáti život prvního arcibiskupa pražského, výtečného Arnošta z Pardubic, kteréž dílo tiskem vydal v Praze r. 1664. a připsal stavům hrabství Kladského. Znamenitá práce tato velice rozšířila slavnou pověsť Balbína ve světě učeném.

Sotva odbyl práce jedné a již přikován byl k druhé; pravíme přikován; neboť k víře nepodobno, jaká byla pilnosť jeho neunavná. Pracovalť stále, jednak v pokoji svém v Klementině, jednak v knihovnách, archivech takřka po celé vlasti. Aby se dopátral něčeho všecko vynakládal, nelitoval cest a na všecky strany psával, až byl u cíle. Ba i mimo vlasť zajížděl, jako ku př. do Vídně, kdež mu učený Petr Lambecius, knihovník císařský, zaopatřil přístup zvláště do bohaté knihovny, kteráž se původně nacházela na zámku Ambrasském blíže Inšpruku v Tyrolsku, pak ale do Vídně byla převezena.^[17]

Jako vůbec o zachování všech starožitností, tak zvláště pečoval o zachování starých rukopisův, jichž mnoho bylo by přišlo na zmar bez této jeho péče. „Kolik já sám (praví v životopisu Arnošta) zachránil jsem knih a rukopisův, kteréž již odsouzeny byly na pepř židovský? Mezi nimi rukopis o pánech z Rožmberka, jehož jsem jinde neviděl, dále kroniku Bartoše z Drahonic a jiné knihy zvláště zachování hodné.“ Ve spisech svých nejednou naříká na to, že se nešetrně zachází se starými památkami, zvláště pak s rukopisy; kde jen poněkud mohl, hned věcí takových se ujímal a postaral se o to, aby knihy a rukopisy z místa nebezpečného dostaly se v přístřeší jisté. Čtěmež, co napsal v díle „Bohemia docta“ (Čechy učené) svaz. III. str. 150: „Kdysi vrazil jsem na znamenitou hromadu rukopisův, kteréž se na půdě povalovaly bez ladu a na polo roztrhány. Několik kněh vzácných upoutalo pozornosť mou. Ukázal jsem je majiteli učeného haraburdí toho a vychvaloval jsem jich cenu.

„Milý otče, byla odpověď jeho, kdybyste sem byl přišel před třiceti let, byl byste celou půdu tuto shledal samými knihami naplněnou, více než kterou stodolu obilím. My však co den z kněh papír vytrhujeme na rozličné potřeby domácí. Drak, jejž loňského roku prachem do povětří jsme vyhodili, slepen byl z třiceti svazkův takovýchto.“ Zastenav nad ztrátou nenahraditelnou, prosil jsem alespoň o ty knihy, jež bych si vybral. „Vlastní to vina Vaše (odpovědíno mi mužem nerozumným), že jste tak pozdě přišel; mohlť jste ode mne odvézti celé vozy kněh pergamenových. Seberte si, které a kolik jich Vám libo.““ — Rozumí se, že Balbín s radostí užil štědrosti muže toho. Kdežto jiní jezovité po knihách a rukopisech našich pásli, aby je do ohně házeli, Balbín zas bedlivě je vyhledával, aby zachovány byly. Kéž by duch jeho byl ovanul všecky tovaryše jeho!

Dalo by se očekávati, že spisovatel tak pilný a výtečný odevšad požíval podpory, aby tím více vykonati mohl. Pravda ovšem, že v učeném světě čítal mnoho přátel netoliko doma, nýbrž i v zemích vzdálených; pravda též, že všickni řádně smýšlející krajané jeho velice si ho vážili a ochotně mu byli nápomocni, jakož zejména někteří z panstva našeho, kteříž mu s radostí otvírali knihovny, listovny neb jiné sbírky své, zvouce jej na statky své, kdež vždy byl hostem velevítaným a ctěným, a kteříž také ochotně poskytovali podpory na penězích, aby mohl míti písaře ku své pomoci a tiskem vydávati díla svá; avšak z jiné strany sesypaly se naň překážky, ano dostalo se mu i pronásledování, kteréž by jej málem bylo uhnětlo. To vše pocházelo od vlády tehdejší, kteráž jsouc v rukou buď cizincův neb zpronevěřilých a odnárodnělých Čechův, s nelibostí k tomu hleděla, kterak znamenitý kněz pilně pěstuje věci české, ze zřícenin vyhrabává a ve spisech svých velebí dávnou slávu vlasti české a rozpaluje cit pro národ potlačovaný, což vše vladařům solí bylo v očích, neboť domnívali se a doufali, že je veta po národě našem. Slyšmež tedy, kterak cháska ta Balbína našeho pronásledovala.

R. 1669. dokončil veliké dílo své, kteréž pojmenoval „Epitome rerum Bohemicarum“ (t. j. výtah z dějin českých); jestiť to kniha veliká, plná podrobností zajímavých a důležitých. Šťastně dílo to vyvázlo z obojí censury^[18] a již první tři knihy (až do časův krále Vácslava IV.) byly vytištěny, když tu náhle strhla se bouře ohromná, kteráž málem byla by zničila dílo celé i se spisovatelem. Nejvyšší purkrabí tehdejší hrabě Bernart Ignátius Bořita z Martinic, bezpochyby nějakým donašečem upozorněn byv na knihu v tisku se nacházející, sám pročetl část již vytištěnou, kteráž se mu zdála býti velice závadnou jak z příčin politických tak i národních; horlil proti Balbínovi, že prý rodu Habsburskému upírá právo dědičné na trůn český, tvrdě, že Čechy byly královstvím volebním, a dále že Čechy štve proti Němcům, zvláště pak proti vládě německé. Ihned zastavil se tisk další a celý spis na novo musel pod censuru a sice netoliko v Praze, nýbrž poslán do Vídně až k císaři Leopoldovi I., ano až i do Říma k samému generálovi čili nejvyššímu představenému celého řádu jezovitského. Nyní chuďas Balbín měl na krku celou smečku osočovatelův, závistníkův a nepřátel; všecko snášel trpělivě a neohroženě, jen přátelům důvěrným někdy si zasteskl: „Lží psáti jsem neuvykl — a pravdy nesmím!“

Ačkoli by velmi zajímavo bylo, podati důkladnou zprávu o pronásledování Balbína, předce aby knížka naše nevzrostla příliš, zanechati toho musíme, přestávajíce jen na nejpotřebnějším.

Mezi tím, co spis po světě posýlán byl, musel Balbín sám také do vyhnanství; bylť totiž velemocný nepřítel jeho hrab. Bernart Ign. z Martinic jezovitům cele oddán a štědře je podporoval, pročež není se čemu diviti, že mu ochotně sloužili. Balbín poslán do Klatov, aby v tamější kolleji přebýval, dokud se věc jeho nerozhodne. Tak vytržen byl z kruhu přátel, odloučen od bohatých pramenův učených, aby nemohl ani sám sebe hájiti, ani přátel svých v Praze prositi za přímluvu a zastání. Vše bylo nastrojíno, aby netoliko dílo Balbínovo bylo zničeno, nýbrž sám spisovatel navždy potlačen, aby již navždy přestati musel, sloužiti vlasti vydatným pérem svým. Není pochybnosti, že by chuďas byl býval zničen, kdyby se ho nebyli ujali někteří mužové šlechetní a spanilomyslní, tak že po dlouhém boji věc spravedlivá předce slavila vítězství. Z mužův oněch, kteříž Balbína neopouštěli a spravedlivosti zjednali průchod, předně jmenujeme hraběte Jana Maksimiliána z Lamberka, rytíře řádu zlatého rouna a nejvyššího hofmistra dvoru císařského, tudíž pána velemocného, nade všecko ale tehdejšího presidenta nad appellacemi v Praze hraběte Františka Oldřicha Kinského (Vchynského), pána na Chlumci atd., kterýž Balbína velice si vážil a horlivě se ho ujímal i u samého Martinice, jak vysvítá z listu jeho, Balbínovi do Klatov psaného, jejž tuto v překladu z latiny položíme:

„Že mi, velebný Otče v Kristu! list Tvůj, daný dne 2. ledna, jenž ukazuje, jak mi nakloněna jest mysl Tvá, co nejpříjemnějším byl, tímto psaním svým musím Ti potvrditi… Nedávno mi od Aristarcha^[19] poslán byl zapečetěný výtah z knihy Tvé s řádky podtrhnutými; vytýkáť Ti, žes uveřejnil, co se dávněji namítalo proti dědičné posloupnosti rodu vznešeného (totiž rakouského), což zakázáno jest dskami zemskými pod pokutu z uražení vrchnosti královské, dále že Čechové popuzují se proti Němcům, aby králové jich rady neužívali, což prý jest věcí velice záhubnou a za nynějších okolností velice nebezpečnou. Odpověděl jsem k tomu, jak ukazuje příloha B. On zase dřívější své opakuje, namítal, že v knize Tvé sotva strana dá se najíti, kdež by se Čechové neštvali proti Němcům; konečně dodal, že prý přes to všecko do Říma psal, že by bylo záhodno, aby kniha Tvá po opravení, kde čeho zapotřebí, na světlo vyšla. Když tedy, jak se zdá, již on sám trošíčku popouští v přísnosti a sám prý naléhá na vytištění knihy, tedy nyní povinností Tvou, abys v Římě přítelem (máš-li tam jakého) censory napomínal, aby již skončili prohlídku knihy Tvé. Buď zdráv a také miluj toho, jenž Tebe miluje. V Praze dne 18. února r. 1672. K službám nejochotnější František Oldřich hrabě Kinský.“

Balbín nepřestával děkovati za tak šlechetné zastání a prositi za podporu další. Nad míru zajímavo jest čísti tyto listy jeho, z nichž tuto stůjž na ukázku úryvek z odpovědi psané v Klatovech dne 21. března r. 1672:

„Ačkoli psaní Excellence Vaší nepřineslo ještě, čeho si přejeme, předce nemalou útěchu mi podalo; neumímť a nemohu vyjádřiti, jak mi to mysl povznáší, vidím-li, že na straně mé stojí Lamberg a Kinský, mužové soudu nejbystřejšího a učenosti nejdokonalejší, kteříž nadějí dobrou podporují mne, jenž od svých^[20] jsem opuštěn a od nepřítele mocného krutě na zemi povalen a týrán. Děkuji Excellenci Vaší a zároveň přimlouvám se prosbami nejsnažnějšími, abyste neopouštěl, jehož jste se již ujal. Sděluji i Excellenci Vaší, co mi nedávno z Vídně bylo posláno i z čehož jasně vysvítá, že Aristarch nemůže dáti pokoje a že tak jest tomu, co se o něm dávno říká, že totiž ouplně chce zničiti, koho kdysi pojal v nenávisť. Bože dobrotivý! jižť tedy proti vědomí a zásluhám svým obviňován jsem ze spiknutí proti vrchnosti, brzy snad (nikoli pro svědomí své, nýbrž cizí) nazván budu kacířem neb dokonce pohanem atd.“

Za těchto protivenství a nesnází Balbín náš v Klatovech r. 1672., jak v úvodu podali jsme důkazy, sepsal horoucí obranu v psanství daného jazyka českého. Tím též lépe porozumíme často se tam vyskytujícím nájezdům ostrým proti nejvyššímu purkrabímu Bern. Ign. z Martinic, jenž byl předním jeho nepřítelem a v pošetilé vášni nevlastenecké horlil a brojil i proti tomu, v čemž jiní posuzovatelé nejpřísnější (a sice cizinci) neshledali pak nic závadného.

Ze spisu toho příteli věrnému a tudíž bez obalu psaného poznáváme nejlépe vzácnou povahu Balbína, jenž přes všecku nelíčenou a hlubokou horlivosť pro víru katolickou nepřestával býti Čechem a z jehož výroku, že „kdo proti vlasti brojí a ji zrazuje, většího se dopouští hříchu, než kdyby zavraždil vlastní mateř svou“, jasně vysvítá, že všecky předpisy a pravidla řádu sv. Ignátia Loyolského neudusily v něm pravého ponětí o předních povinnostech. On budiž příkladem duchovenstvu našemu, příklad jeho poráží všecko rozumování některých, kteříž nevlastenecké počínání své snaží se omlouvati jalovou vytáčkou, že z povolání a povinnosti své napřed jsou kněžími katolickými a pak teprv Čechy.

Nebezpečenství, kteréž se vznášelo nad Balbínem a knihou jeho, vleklo se mnoho let, když nepřátelé neustávali od nájezdův svých, zvláště když tehdejší provinciál, Němec Šimon Schürer, horlivě pomáhal Martinicovi a sliboval, že dokud on spravovati bude provincii českou, nedopustí, aby dílo Balbínovo tiskem vyšlo. Na proti tomu zas přátelé Balbínovi všemožně se vynasnažovali, aby věc dobrá zvítězila. Censoři v Římě neshledávali nic závadného, muž pak ten, jemuž císař Leopold ve Vídni knihu dal prohlednouti, vydal o ní svědectví takové, jež porazilo všecky námitky a žaloby i (říci možno) hlavně rozhodlo vítězství Balbínovo. Mužem tím byl Petr Lambecius, knihovník císařský, učenec slavný, jenž u císaře samého požíval vysoké vážnosti a důvěry a jehož soudu Balbín s radostí se podroboval jakožto soudu muže náležitě povolaného. Napsalť on dne 19. září r. 1674. o díle Balbínově posudek následující:

„Nejmilostivější císaři!

Důstojného kněze tov. Ježíšova Bohuslava Balbína dílo: „Epitome rerum bohemicarum“, kteréž V. M. Cís. nejmilostivěji ráčila mi svěřiti na prohlídnutí, povinnou pilností a věrností jsem přečetl, uvážil a kde se cos pochybného nahodilo, přísně jsem vzal na váhy a zkoušel, nahlížeje, pokud možno, v samé spisovatele, na doklad brané. Nyní nejponíženěji vzdávám zprávu, že dílo to shledal jsem sepsané nábožně, učeně, obezřele a pečlivě a oplývající takovou věcí učených, vůbec neznámých, rozmanitostí, že vším právem a dle zásluhy o něm výrok vydávám, že velice toho hodno, aby na světlo vyšlo, a co nejvíce radím, aby se s vydáním čili uveřejněním jeho neotálelo déle. Pročež i sám byl bych je odeslal mnohem dříve, kdyby mi, právě je dočítajícímu, mimo nadání nebyly přišly do rukou úvahy jakéhosi nejmenovaného mudrocha, jenž dílo to haněti a odsuzovati se snaží. Pročež i tyto úvahy stejnou upřímností a vřelostí uvažovav, dostatečně jsem shledal, že všecky postonávají záhubným neduhem v malých i velkých městech stejným, totiž: nevědomostí pravdy a závistí, jehož ani sebe větší a spanilejší duch nemůže poraziti a zniknouti; jsouť pak řečené úvahy dílem jalové a titěrné, dílem převrácené a neslušné, dílem zlomyslné a urážlivé.“

Nelze zajisté pomysliti si skvělejší pochvaly práce Balbínovy, a ráznějšího zamítnutí všech oukladův celé té roty rýpalův proti němu.

Mezi tím Balbín k rozkazu představených (nevíme proč; snad aby dokonce jako vytržen byl z půdy domácí) v druhé polovici r. 1674. z Klatov přestěhoval se do Opavy, kdež ale v tamější kolleji jezovitské zacházelo se s ním velmi šetrně; tak ku př. rektor všecky listy, kteréž se mu tam zasýlaly od přátel, doručoval mu nerozpečetěné a nečtené, což stávalo se jen osvědčilým členům řádu. Brzy potom Balbín nabyl též přesvědčení, že představení jeho, shledavše nezávadnosť knihy osočované, nic proti němu nemají. To dovídáme se z listův, jež nepřestával psávati vzácnému ochránci svému hrab. Frant. Oldř. Kinskému, jemuž ku př. z Opavy dne 3. pros. r. 1674. mimo jiné toto napsal: „Ostatně Opava sama není mi odporna; nalezli jsem přemnoho přátel, spolužákův a žákův bývalých; v domě pak vzneseno na mne hodnosti čestné tak, že dosáhl jsem, čeho dle napomenutí Tulliova starcům římským mělo se poskytovati, totiž prázdně s hodnostmi. Jsemť celé kolleje zpovědníkem, jsemť spirutuálem (kteříž se ustanovují s vědomím generála), jsemť napominatelem rektora, zpovědníkem kostelním, kazatelem domácím a rozřešovatelem v těžkých případech zpovědních.“ Ostatně nepřestával toužiti po vlasti české a tudíž prosil Kinského, aby u Mik. Avanciniho, visitátora provincie české, jenž také z poručení vyšších byl prohlížel jeho „Epitome“, zaň se přimlouval, aby již povolán byl z toho vyhnanství a aby též kniha jeho mohla vyjíti na světlo.^[21]

Konečně téměř po sedmiletém namáhání zvítězila věc spravedlivá i Balbínova „Epitome“ r. 1677. vyšla beze změny, připsána jsouc hraběti Janovi Maksimiliánovi z Lamberka na důkaz vděčnosti, že se tak šlechetně byl ujal spisovatele nespravedlivě pronásledovaného.

Balbín vrátiv se do Prahy, přebýval opět stále v kolleji u sv. Klimenta. Na mnohého nesnáze a protivenství, jakých Balbín zakusil, byly by snad měly oučinek, že ode všech prací dalších byl by býval odstrašen; avšak na Balbína našeho, ačkoli jej to všecko velice bylo hnětlo a nemálo na zdraví mu uškodilo, mělo to účinek právě opačný; neboť pracoval dále úsilím co možno ještě větším, než dříve. Mimo to, že některého šlechtice mladého v soukromí vyučoval (jako ku př. hned po návratu svém do Prahy Karla Arnošta, jediného syna hraběte Karla Ferdinanda z Valdštejna, pána na Svíjanech a Loučeni), pracoval bez ustání a vydával spis za spisem, pospíchaje co nejvíce, jako kdyby se byl obával, že mu již ne na dlouho dopřáno bude, sloužiti vlasti. I skutečně již tehdáž setkáváme se u něho s předtuchou smrti blízké; neboť když svrchu jmenovanému učni hr. Karlovi Arnoštovi z Valdštejna, jenž před tím co den do Klementina k němu docházel, připisoval spísek pro školy ustanovený (totiž „Quaesita oratoria“), jejž již od dvaceti let choval v pulpitě, tu vyjadřuje tušení „že snad již brzy za ostatními půjde“. Obava tato ovšem byla předčasná; neboť zemřel teprv po jedenáctí let, uhlídáme však, že dosti brzy zavítal k němu předchůdce smrti.

Od l. 1679. neminul skoro ani jeden rok, aby Balbín nebyl vydal alespoň jeden velký svazek díla svého největšího a nejdůležitějšího, „Miscellanea historica regni Bohemiae“ čili směs rozprav o dějinách českých. Ačkoli ho nedokončil v rozměru, jejž si byl vytknul, předce to, co tiskem vyšlo, náleží mezi nejobšírnější spisy naše vůbec. Jestiť to přebohatá snůška důležitých a velezajímavých zpráv o vlasti a národě českém v ohledu každém; nelzeť pomysliti si oboru takřka žádného, jehož by nedotýkala Balbínova Miscellanea; najdemeť tu rozpravy zeměpisnou, národopisnou, dějepisnou, přírodopisnou atd. atd. místy důkladnosti takové, že spisovatel zabíhá do nejmenších podrobností, kteréž se tehdáž snad některým mohly zdáti malichernými, nyní však nám poskytují rukojeť k důkladnějšímu poznání poměrův doby tehdejší. Práci celou vyměřil na dva díly, nazvané „dekády“ t. j. desítky, poněvadž každý díl skládati se měl z deseti kněh. Z první dekády čili desítky vyšlo osm kněh, z druhé však jen dvě. Tři první knihy dekády první vyšly za sebou v létech 1679., 1680. a 1681. a obsahujíce část přírodopisnou, zeměpisnou a místopisnou, jakož i rozpravu o původu Čechův, připsány jsou samému císaři Leopoldovi I. „aby mu (jak Balbín praví v připsání) zjednal známosť, kterak země česká vypadala za starých časův.“

Hned zase r. 1682. vyšla kniha čtvrtá, nazvaná vůbec „Bohemia sancta“ (t. j. Čechy posvátné) pojednávající o všech osobách v národě našem, kteréž vřaděny jsou do počtu buď svatých buď blahoslavených aneb vynikaly životem zvláště bohabojným. Kniha ta připsána jest arcibiskupovi pražskému Janu Bedřichovi hraběti z Valdštejna, jejž Balbín jmenuje zvláštním příznivcem a podporovatelem svým a to vším právem, neboť pán ten značně byl nápomocen učeným pracím jeho, poskytuje mu přístupu do přebohatého archivu čili listovny kapituly pražské a též uděluje mu podpory na vydávání spisův, jež někdy čítal ještě před vytištěním.

Roku následujícího (totiž 1683.) vyšla pátá kniha první desítky Miscellaneí „liber parochialis et sacerdotalis“ t. j. kniha far a záduší, připsaná opět arcibiskupovi Janu Bedřichovi z Valdštejna. Kniha tato dala práci ohromnou, zvláště pak druhá čásť; neboť Balbín v ní podal výňatek z kněh, „libri erectionum“ zvaných t. j. z oněch třinácti ohromných, v knihovně kapituly pražské chovaných svazkův, v nichž důkladně jest zapsáno, kde kým a jaká fundace čili nadací záduší zřízena od r. 1358. až do polovice století patnáctého. Skutečně jest se tomu co diviti, jak pilně a rychle Balbín pracovati uměl; v úvodu sám praví: „k víře nepodobno, mnoho-li práce ztrávil jsem, abych ty knihy nadání přečetl a z nich výtah udělal“ a opět na jiném místě (str. 41.) podotýká skromný učenec: „aby čtenář posouditi dovedl práci a pilnost mou, povím mu, že na pročtení těchto kněh nadání strávil jsem celičký rok a mimo to dva měsíce.“

Téhož roku (1683.) ubohého Balbína převeliká zastihla pohroma; ranilať jej mrtvice po jedné straně, že ani psáti ani z lůžka hnouti se nemohl. V bídném položení tomto žil ještě celých pět let, snášeje strasti a nehody trpělivostí bohatýrskou, věren heslu svému: „In silentio et spe fortitudo mea!“ (t. j. v mlčení a naději statečnosť moje!). Vším utrpením tímto nedal se však zdržovati od práce další, nýbrž užívaje podpory od přátel některých, měl písaře, jimž diktoval, čeho vlastní rukou sám již nemohl spisovati.

Kniha šestá první desítky Miscellaneí, ktero už k tisku byl připravil bez pochyby ještě za lepšího zdraví svého, vyšla již r. 1684. a pojednávajíc o arcibiskupství pražském, opět připsána jest již často jmenovanému arcibiskupu Janovi Bedřichovi z Valdštejna.

Starci, bez vlády na lůžko poutanému, zajisté ohromnou práci dávalo pořádání přehojných zápiskův, týkajících se rodokmenu šlechty české, na nichž přes třicet let pilně byl sbíral. Díla toho, kteréž náleží již do druhé dekády čili desítky Miscellaneí, během roku 1687. vyšla kniha první, knihy pak druhé dvě části.

Již svrchu byli jsme řekli, že Balbín zvláště si všímal šlechty a všemožně na ni hleděl oučinkovati spisy svými, čemuž tím lépe porozumíme, uvedeme-li si na paměť, jakou důležitost tehdáž šlechta měla netoliko proto, že vládla statky rozsáhlými, nýbrž také v životě politickém skoro jediným byla činitelem. Jako dříve na školách v mladých šlechticích snažil se probuzovati cit vlastenecký, tak ve spisech svých, jež vesměs připisoval znamenitým osobám ze šlechty, nepřestával na srdce jim klásti vlasť a národ, uvozuje jim na paměť zásluhy a slávu předkův. První knihu rodopisného díla o šlechtě české připsal, již jakoby umíraje (jam morientes scribimus) muži, s nímž se znal již přes čtyřicet let, totiž hraběti Adolfu Vratislavovi ze Šternberka, jenž zastával úřad nejvyššího purkrabí po hraběti Bern. Ign. z Martinic, druhdy hlavním pronásledovateli Balbínovu, kterýž byl zemřel v Praze dne 7. ledna r. 1685. Díla rodopisného (Stemmatographia) druhé knihy čásť první připsána jest hraběti Janu Frt. z Vrbna, sudímu dvorskému, čásť pak druhá presidentovi komory hraběti Krištofovi Frant. Vratislavovi z Mitrovic, jenž před třicetí let na školách býval žákem Balbínovým. V této druhé části několik tabulí rodopisných po česku jest sepsáno.

Skutečně až žasnouti musíme nad pilností muže nemocí těžce sklíčeného a již smrti blízkého, vidouce, že mimo tyto jmenované tři svazky téhož roku 1687. do tisku vypravil ještě i jiný svazek hrubý, totiž sedmou knihu první dekády Miscellaneí, „liber regalis“ čili knihu o panovnících českých (s podobiznami v dřevorytech), jižto připsal nejvyššímu sudímu království českého hrab. Janu Jiřímu Jáchymovi Slavatě. Ačkoli od té doby, co šťastně byl vyhrál proti svým nepřátelům již pro žádné dílo (alespoň pokud nám známo) neměl co snášeti oustrkův, předce chuďas všude jen s bázní dotýkal časův bližších a jen jaksi z daleka narážel na to, ono, dávaje na srozuměnou, proč nemůže psáti zřejměji. Tak (r. 1684.) v knize o arcibiskupích praví: „Čím blíže přicházíme k dobám našim, tím více vidí se nám zapotřebí psáti skrovněji; proč, snadno se domyslí rozumní.“ Když pak v knize královské přichází k časům Ferdinanda II., tu teprv zřejmě praví, že mu nelze probírati věci důkladněji, poněvadž by na sebe uvalil hněv a pomstu mnohých.

R. 1688., jenž byl posledním života jeho, vyšla osmá knihy první desítky Miscellaneí, tak zvaný „liber epistolaris“ t. j. kniha, obsahující rozmanité listiny a psaní důležitá, což připsal tehdejšímu kancléři království českého hrab. Frant. Oldř. Kinskému, kteréhož již známe jakožto mocného a šlechetného obránce jeho v čas pronásledování krutého. Také bratrovi téhož hrab. Vácslavu Norbertu Oktaviánovi Kinskému, pánu na Kamenici České, připsal spis, téhož roku vyšlý, totiž třetí čásť knihy druhé rodopisných tabulí šlechty, čtvrtou pak čásť knihy tétéž připsal hraběti Arnoštovi Josefovi z Valdštejna a z Vartemberka, pánu na Hradišti Mnichovu atd., z kteréhož připsání na důkaz, že ani umíraje nepřestával přátelům a známým vlasť na srdce klásti, stůjtež zde slova tato: „Nuž, aby list můj nepřekročil meze, v Tobě, urozený hrabě, všem Valdštejnům poctu vzdávaje, nepatrný a stařičké své paměti snad poslední plod Tobě připisuji a posvěcuji. Za příkladem starých, kteříž na dvéře své přibíjeli hlavu lví, na tento spis svůj přibíjím lvy Valdštejnské^[22] s přáním a želáním: Dejž Velebnosť Boží, aby rod Valdštejnův a Vartemberkův (jsouť téhož původu), jako až dosud po tisíciletí ve vlasti kvetl a vlasti hájil, po další tisíciletí potrval a kvetl.“

Ačkoli, jak vidíme, předvídal, že sečteni jsou již i dnové života jeho, ana smrť již naň sáhala, předce dokud nevypustil dchu posledního, stále zaměstnával písaře, maje ještě vykonati velmi mnoho z toho, co si byl vytknul a nač pomůcek byl nasbíral. Poslední, jak se zdá, prací, kterouž ještě dokončil a do tisku vypravil, jest „Vita V. P. Nicolai Lancicii“ t. j. životopis Mikuláše Łęczyckého, jehož, jak dříve řečeno, vážil si a miloval jako nějakou bytosť nadpozemskou. V předmluvě Balbín vyslovuje domnění, že snad jen proto ještě při živobytí ponechán byl, aby vypsal život a oučinkování bývalého mistra svého, jemuž takto osvědčiti chtěl vděčnosť svou. Vytištění knihy té se ale již nedočkal; neboť dne 28. listopadu roku 1688. okolo 8. hodiny večerní v kolleji Klementinské klidně zakončil příkladný život svůj. Druhého dne po nešporách odbyl se pohřeb tichý, jehož mimo jezovity účastnil se toliko tehdejší president nad appellacemi, hrabě Jan Maksimilián Lažanský, jak svrchu řečeno, bývalý žák Balbína, jemu nad jiné zvláště milý.^[23] Když se čtlo poslední pořízení jeho, nalezeno, že tisíc zlatých, celý to výtěžek za spisy své, odkázal knihovně Klementinské, aby se z úrokův ročních zakupovaly knihy. Balbín pochován jest v kryptě kostela sv. Salvátora v pražské kolleji Klementinské, kdež marně bychom hledali pomník jeho neb alespoň náhrobek skrovný. Snad proto nedáno mu zříditi žádného, poněvadž se vědělo, že oučinkováním a spisy svými^[24] sám si postavil „monumentum ære perennius“ (t. j. pomník trvalejší nad kov).

Přestávajíce na tomto stručném vypravování života jeho, přesvědčeni jsme, že laskavý čtenář ouplně s námi srozuměn bude, že jsme Balbína nazvali jedním z nejznamenitějších a nejvěrnějších synův národa našeho, jednou z předních ozdob vlasti české. Kdyby řád jezovitův byl čítal mnoho Balbínův, v jiné žil by paměti u národa českého!

Již za svého živobytí Balbín mimo kruhy lidí podlých, národu spronevěřilých, požíval vážnosti všeobecné, což nejlépe vysvítá z předlouhého seznamu přátel a příznivcův, jichž netoliko mezi krajany i v tak zvaných stavech nejvyšších, nýbrž též za hranicemi vlasti tolik čítal, že se ani nespouštíme do jich vypočítávání a to tím méně, poněvadž u vypravování života zmínili jsme se o nejčelnějších.^[25] Také nedáváme se do vyličování šlechetné povahy a vypisování výtečných vlastností jeho (jako jsou učenosť, sečtělosť, obratnosť v péře, paměť ohromná atd. atd.), netoliko, poněvadž vše vysvítá z toho, co jsme o něm svrchu napsali, nýbrž hlavně proto, že soudný čtenář o tom všem nabude ponětí důkladného, až si přečte jeho rozpravu na obranu jazyka mateřského, kteráž následuje v překladu. Již pak tento nástin životopisný končíme přáním, aby se národu našemu vždy dostávalo synův takových, jakým byl Balbín náš, jehož jmeno povždy skvíti se bude v záři slavné.

---

1. Erb Balbínův z Vorličné jest štít s hora na důl ve dvé rozdělený, v jehož levé polovici viděti jest půl černého orla císařského v poli zlatém, v pravé pak polovici pruhy bílé a červené s hora na důl.
2. Že se náš Bohuslav nikdy nepodepisoval jako pocházející z rodiny rytířské, vysvětluje se tím, že byl řeholníkem; zato však nezřídka při podpisu jeho čteme jiný přídavek, totiž „Bohemus Reginohradecensis“ (t. j. Čech z Hradce Králové), z čehož vysvítá, jakou láskou a chloubou lnul k milované vlasti své.
3. Balbín ve spisech svých několikráte zmiňuje se o drahé matce své, kteráž prý byla ženou velmi rozšafnou a nazývána vůbec jen „paní Zuzannou“ v Hradci všeobecné vážnosti a lásky požívala. Důkladně prý se znala v rostlinách, z nichž uměla dělati všelijaké svařeniny. Také o ní (v Miscellaneích kn. III. str. 180.) zvláštní příběh vypravuje, kterýž svědčí, jak Balbín přes všecku vzdělanosť svou nebyl prost pověrčivosti doby své. Kdysi prý matka jeho vyslala služku svou, aby časně z rána na zbořeništi zámku Hradeckého hledala jisté byliny, tu prý se pak služce objevilo děvčátko bílé a otázavši se jí, je-li ve službě u paní Zuzanny, vedlo ji zříceninami až ku dveřím sklepu, jež otevřelo, počemž viděti bylo, že sklep byl pln peněz a kovu drahého. Když služka strachem nechtěla vejíti, vyneslo děvčátko peněz, co do sukně nahrabati mohlo a davši je služce pro paní Zuzannu pravilo, že, kdyby beze strachu byla vešla do sklepa, byla by mohla odnesti, coby bylo stačilo na celý život paní i služce. Když pak služebná odcházela, volalo za ní děvčátko, aby opět přišla, až paní bude v potřebě. Doma peníze shledány byly nejlepšími, jichž paní Zuzanna po splacení dluhův užila na potřeby denní. Ještě několikráte potom matka Balbínova služku do hradu vysýlala; tato však strachem již nikdy tam nechtěla.
4. Vidělť, co rodiště jeho, Hradec Králové snášeti muselo po bitvě bělohorské, a co hoch sedmiletý s věže Hradecké díval se na to, když r. 1628. nešťastní poddaní na panstvích Smiřickém, Novoměstském a Opočenském, krutým utlačováním jsouce dohnáni, učinili vzbouření a spustošivše majetek vrchností svých, v četném zástupu táhli na Hradec, pak ale rozprášeni a nemilosrdně potrestáni byli.
5. Dle způsobu tehdejšího, příjmení překládati do latiny neb řečtiny aneb alespoň dávati jim zakončení latinské, Łęczycki nazýval se Lancicius a pod tím jmenem znám jest ve světě učeném. Z víry kalvínské, v níž se narodil a vychován byl, přestoupiv, stal se katolíkem nejhorlivějším a působil v rozmanitých hodnostech v Polsku, na Litvě, v Římě a u nás. Narozen r. 1574. 10. prosince, zemřel v Kovně na Litvě r. 1652.
6. K víře nepodobno, jak Balbín, ostatně tak osvícený, v tohoto mistra svého věřil. Tak v pobožné pověrčivosti vypravuje o něm v nejlepší víře věci zázračné ku př. že dobrodinci Balbínovu Otě z Oppersdorffu, jenž z manželky své Anny Rabenhauptovny neměl potomstva mužského, předpověděl, že se mu narodí dva synové, a na zahalení zázraku dal mu užívati byliny jisté; dále že předpovídal, kdy kdo zemře, že věděl, co se v témž okamžiku událo na jistém místě mnoho mil vzdáleném, že téhož okamžiku vidín byl od lidí na dvou místech, od sebe velmi dalekých atd. Jsouť to zajímavé známky času tehdejšího. Baibínovi také něco předpověděl, totiž že, ačkoli byl těla tehdáž slabého, dočká se stáří vysokého, což se poněkud uskutečnilo.
7. Theodor (Bohdan) Moret naroz. r. 1602. naučil se velmi dobře jazyku našemu tak, že v Praze i na venku zvláště v okolí Březnickém často kázával po česku. U nás vyučoval v Klatovech, nejvíce pak v Praze, kdež také byl ředitelem škol jezovitských, až r. 1660. dán do Vratislavi, kdež zemřel r. 1667. Tam na cestách svých shledal se s ním opět vděčný žák jeho Balbín, jejž stále doprovázel, když s povolením rady městské prohlížel pamětihodnosti města toho, zvláště chrámy, knihovny a listovny. Moret mimo 6 spisův náboženských mnoho sepsal v oboru mathematickém.
8. Rodrigo Arriaga narod. se r. 1592. v městě španělském Logronna. Vyučoval nejprve ve vlasti své na vysokých školách ve Valladolidu a Salamance, pak bohosloví v Praze, kdež stal se dozorcem studií, až zemřel r. 1667. 7. června. Sepsal některé spisy nejvíce obsahu náboženského.
9. Tam přihodilo se mu, že když na kázaní uváděje jakýsi výrok ze svatého písma, zmýlil se v místě, kde výrok onen psán jest, povstala babička jistá, vynikající ještě starou husitskou znalostí bible a opravujíc kazatele, pravila: „Velebný pane, to není psáno tam, kde pravíte, nýbrž…“
10. Že laskavostí svou i tam dovedl si získati lásku lidí, o tom svědčí na oko sice nepatrná avšak dosti významná okolnosť, že mládež k němu lnula. Tak ku př. (jak mimochodem vypravuje v Misc. I. str. 145.) hoši často mu přinášeli dárky, mezi nimi též těžké pytlíky, plné ořechův výborných, kteréž byli vybrali z děr a skrýší veverkám a syslům. Jako zvláštnosť podotýká též, že po celý čas pobytu jeho horalé tamější nemohli mu přinášeti jiné potravy, než ryby (pstruhy, lipany, mřeny a p.) — důkaz to, jak tehdáž krajiny naše byly schudly.
11. Balbínova mysl zbožná toto uzdravení připisovala hlavně zázračnému přispění P. Marie; neboť prý právě, když mu bylo nejhůře, udal se k ní s prosbou vroucí, aby mu dala dokončiti dílo jeho o zázračném obrazu jejím ve Vartě, na něž zrovna přikládal poslední ruku, když jej nemoc zachvátila. Ostatně také vděčně uznával lékařskou pomoc přítele Marka Marci, jak o tom svědčí básně jeho, jež uveřejnil ve sbírce „Examen Melissaeum“ (t. j. včelí roj) r. 1663. vydané.
12. Že Balbín polsky uměl, dovídáme se od něho samého; snad již od Łęczyckého něčemu se přiučil a pak zdokonalil se v tom bez pochyby u žákův svých v Hradci Jindřichově, kteříž mu vděčně dopisovali z vlasti své, kdež mnohý dosáhl hodnosti značné. Známosti tyto, jak se zdá, hlavním byly pramenem, že Balbín, jenž sice všecky Slovany miloval jako bratry Čechův, zvláštní náklonností lnul k Polákům, což se ukazuje i v rozpravě, kteráž tuto následuje v překladu.
13. Tuto opět na svědectví o pověrčivosti Balbína zmíníme se o příhodě, kterouž sám vypravuje, kterak totiž r. 1657., když s krajským hejtmanem Bechyňským, Španělem Martinem de Paradis na Třeboň příjed v pokojích hned vedle archivu, kdež obyčejně jezovité bydlívali, když pohostinsku tam přebývali, kterak pak v noci ze spaní byl vyburcován hrozným hlukem jako kdyby někdo v archivě bedny strkal a knihy přehazoval, což hosta tak polekalo, že sebrav peřiny do jiného pokoje utekl a tam na zemi se vyspal. Takových povídaček o strašidlech a zjeveních rozmanitých ještě mnoho dočísti se možno ve spisech Balbínových, což smutné svědectví vydává o tehdejším vychování a vůbec o celé době; neboť když muž tak osvícený, jako Balbín, v takové míře byl pověrčivý, čehož se pak bylo nadíti do lidí nevzdělaných?
14. Vácslav z Kolovrat brzy potom poslán byl na studie bohoslovecké do Říma, kdež ale zemřel již dne 9. října r. 1659, jsa teprv 26 let stár. Již churavěje upadl v nemoc smrtelnou, když za nesmírného parna vykonal pěšky dosti dalekou cestu z památných míst Tusculum a Tibur do Říma.
15. Týž Lažanský byl pánem na Manětíně, Litech, Oseku a Mladějovicích, od r. 1685. zastával ouřad presidenta nad appellacemi a pak od r. 1688 nejvyššího sudí dvorského. Zemřel dne 14. května r. 1695. On Balbína doprovodil k hrobu.
16. Škoda bylo té ochotnosti Balbínovy; neboť Gamans odkládal věc po dvacet let, až jej smrť překvapila.
17. Zdá se, že Balbín tehdáž podíval se také dále, neboť dovídáme se ze spisův jeho, že byl též ve Štýrsku a v Uhrách. — Zvědavosť odvážná, kteréž přivykl již za let chlapeckých, neopustila ho ani ve věku pokročilejším; pudilať jej, aby prolezl a prošťoural vše, co pozornosť jeho poutalo. Tak k. př. ve Vídni vylezl na věž Štěpánskou a sice až do nejzazší výšky, kdež ne bez nebezpečenství dotknul se růže kamenné, jakéž tvořívají závěrek věží gotických.
18. Pravíme censuru dvojí; neboť napsal-li jezovita spis jakýsi, musel jej dáti nejprve pod zkoušku řádu; provinciál čili představený jezovitův celé země, vyznačil tři kněží z řádu, kteříž spis pročísti a posouditi museli. Byl-li spis od nich schválen, udělil provinciál povolení, aby se vytiskl, načež spis opět musel býti odevzdán do ouřadu arcibiskupského a teprv, když i tam došel schválení, směl býti dán do tisku. Balbínova „Epitome“ již r. 1669. měla schválení obojí.
19. Podlé Aristarcha, Řeka z ostrova Samothrake, slavného grammatika, jenž vynikal bystrým a přísným posuzováním spisův starých, Aristarchem dosud jmenujeme posuzovatele přísného. — Není pochybnosti, že Kinský v listu svém naráží na Martinice.
20. Zde Balbín naráží na jezovity, že ačkoli kniha od censury řádu již byla schválena, předce přísně proti němu nastupovali, aby se zavděčili mocnému, bohatému a štědrému příznivci svému hraběti z Martinic.
21. Jak Balbínovi na tom záleželo, aby se „Epitome“ jeho zachovala, vysvítá z toho, že (listem daným v Klatovech dne 14. ledna r. 1674.) hrab. Kinského prosil, aby dílo to načisto dal v přepsati a pak někde ukryl, aby, zahyne-li spis do Říma poslaný, alespoň druhý zachoval se ve vlasti pro dobu budoucí.
22. Narážka na erb Valdštejnův, v němž spatřují se čtyři lvové.
23. Na důkaz lásky a vděčnosti žáka tohoto povíme tuto ještě, že dnem a nocí z dlouhé cesty spěchal do Prahy k bývalému učiteli svému, aby mu štědrý učinil dar na vydání díla jeho „Verisimilia“.
24. Ačkoli jsme vypočetli dlouhou řadu spisův jeho vydaných, předce nevyčerpali jsme celého seznamu spisův jeho vůbec, jichž velmi mnoho zůstalo jen v rukopise. Některé po smrti jeho byly vydány, z nichž tuto vytkneme jen výtečné dílo „Bohemia docta“ (t. j. Čechy učené), kteréž s poznámkami vydal učený Rafael Ungar v letech 1776—80.
25. Dodatkem musíme se ještě zmíniti o zvláštním ctiteli jeho, totiž o komořím a vyslanci kurfirsta saského, hraběti Janu Albrechtu Křineckém z Ronova a z Bibrštejna, vystěhovalci českém, kterýž zachovav lásku k bývalé vlasti své, pilně čítal spisy Balbína, jemuž kdysi toto napsal: „Kéžbych ve vlasti těšil se zámožnosti dřívější: tuťby mi pak nezcházelo ani ochotnosti ani prostředkův, oslavovati a odměňovati výtečnosť Tvou. Toť Tobě jedinému vlasť naše povinna jest, poněvadž nikdo ze starších spisovatelův národa našeho nevylíčil jí tak ozdobně a důkladně. Ty odnášíš cenu první a přede všemi Tobě náleží přednosť.“