Rozprava na obranu jazyka slovanského, zvláště pak českého/Jan Tomáš Pešina z Čechorodu

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Jan Tomáš Pešina z Čechorodu
Autor: Emanuel Tonner
Zdroj: BALBÍN, Bohuslav. Rozprava na obranu jazyka slovanského, zvláště pak českého. Praha: nákladem Spolku pro vydávání laciných knih českých, 1869. s. LVIII–LXIV.
Licence: PD old 70
Související: Autor:Tomáš Pešina z Čechorodu
Související články ve Wikipedii:
Tomáš Pešina z Čechorodu na Wikipedii

Muž, jenž vynikal vědomostmi hlubokými a v životě řídil se dle hesla svého, „že každému náleží vždy a všude jen k tomu přihlížeti, čím by vlasti své mohl prospěti a dobrému jejímu pomáhati, a že jenom ty roky a chvíle života svého pokládati můžeme za skutečně a opravdu prožilé, kteréž jsme k zvelebení a vyzdvižení obecného dobrého strávili“, muž smýšlení a zásad takových dojista důstojným byl přítelem šlechetného Balbína. Bylť tím Tomáš Pešina, jemuž Balbín připsal obranu jazyka mateřského, hlavně k úsilnému naléhání jeho sepsanou. Tudíž pro ouplnosť připojujeme tuto také i jeho životopis stručný.

Jan Tomáš Pešina narodil se v Počátkách, městě českém na hranicích moravských, dne 19. prosince r. 1629. z rodičův Martina a Doroty, kteříž tam provozovali živnost řeznickou. Otec jeho, jenž zasedal v radě městské, vida nevšední schopnosti Tomáše, poslal jej na latinské školy k jezovitům do Hradce Jindřichova; tuto mladý Pešina odbyl škol latinských s prospěchem tak výtečným, že přijat byl do konviktu jezovitského v Praze, i tam vystudoval filosofii a bohosloví, i povýšen na hodnosť mistra čili doktora filosofie a bakaláře[1] theologie, vysvěcen jest na kněze.

V těchto letech seznámil se Pešina s Balbínem, jenž jsa o osm let starší, také o několik let výše byl ve studiích. Již tehdáž mezi oběma povstal svazek přátelský, jejž toliko smrť přetrhla. Balbín spozorovav pilnost a nadání mladšího přítele svého, poznal, že by z něho mohl býti velmi vydatný pracovník v oboru věcí domácích a hlavně jeho vybídnutím stalo se, že si Pešina umínil, vedle povinností povolání svého všecky své síly ostatní vynaložiti též na práce takové, v nichž Balbín dospěl již hodně daleko; poněvadž pak tento v obor činnosti své zahrnul všecko, co týkalo se Čech, tedy Pešina touž horlivostí chtěl se vrhnouti na věci moravské.

Po vysvěcení svém poslán byl za správou duchovní nejprvé co kaplan do Kostelce nad Orlicí, kteréžto panství tehdáž v držení měla kollej jezovitská u sv. Klimenta v Praze. K tomuto poslání přičinil se hlavně přítel jeho Balbín, kterýž také vlivu svého užil, aby Pešina, jehožto příkladná horlivosť kaplanská došla uznání všeobecného, stal se děkanem Kosteleckým, když místo to úmrtím děkana předešlého bylo uprázdněno. I skutečně Pešina, ačkoli mu nebylo ještě 26 let, povýšen jest na hodnost tu. Věren předsevzetí svému, chtěl hned nyní přikročiti k práci, kterouž si byl vyměřil; avšak k nemalému žalu svému brzy spozoroval, že v Kostelci, odloučen ode všech pramenův a pomůcek, nebude moci mnoho učiniti, z kteréž nesnáze ale za krátko vyvázl; neboť již dne 1. srpna r. 1657. hrabětem Janem Fr. z Trautmannsdorfu podán byl na velmi výnosné děkanství v Litomyšli. Jaké důvěry a jaké pověsti chvalné Pešina již tehdáž požíval, vysvítá z toho, že r. 1658. jmenován byl vikářem východní polovice kraje chrudimského a že brzy potom nadán jest erbem[2] a titulem „z Čechorodu“.

V Litomyšli octnul se Pešina v okolnostech, záměrům jeho nemálo příznivých; neboť měl tam po ruce tiskárnu, dobře zařízenou, dále v tamější kolleji piaristské našel několik mužův vzdělaných, s nimiž mohl obcovati a se raditi, nade všecko pak důležito bylo, že neměl daleko na Moravu, kamž tudíž často mohl dojížděti, seznámiti se s vynikajícími osobami stavův světského i duchovního, z nichž zvláště sudí zemský Jakardovský a důstojný opat kláštera Zabrdovického, Olenius, velicí milovníci dějepisu domácího, Pešinu povzbuzovali k vytrvalosti, slibujíce sami všemožnou pomoc a podporu. I sepsal tedy a uveřejnil Pešina vyzvání k šlechtě, duchovenstvu a městům po vší Moravě, aby mu nápomocni byli příspěvky z listoven a knihoven svých aneb aby mu věděti dali, kde se čeho dohledati možno. Dovolání takové nezůstalo bez účinku; neboť Pešina dosáhl, že užívati mohl archivu rodinného někdys pánův z Pernštejna, dále archivův některých klášterův (v Zabrdovicích, v Třebiči, na Velehradě) i také měst, jako Litomyšle, Jihlavy, Brna, Hradiště a j. Také čerpati mohl z důležitých a obšírných zápiskův Karla z Žerotína, Viléma Slavaty a j. Mimo to četní přátelé jeho, zvláště pak Balbín, kde a čím mohli, byli mu pomocni a radni. Mělť tedy muž výborný pramenův a pomůcek s dostatek, aby pracoval o díle vyměřeném.

Jednak aby ukázal, co dílo jeho zahrnovati bude, jednak aby obecenstvo vzdělané povzbudil k zasýlání pomůcek dalších, vydal r. 1663. v Litomyšli u Arnolda první svůj spis dějepisný, totiž „Prodromus Moravographiæ t. j. Předchůdce Moravopisu, obsahující sumovní výtah všeho toho, co v témž Moravopisu, kterýž na světlo se hotoví, obšírně položeno bude“. V díle tom nalézáme přehled dějin moravských (politických i církevních) až do r. 1658., dále žádá tam Pešina za další příspěvky a pomůcky k dílu čtvrtému téhož Moravopisu, jenž obsahovati měl místopis Moravy.

Vedlé toho všeho Pešina všímal si bedlivě také tehdejších poměrův a událostí politických a nemálo zhrozil se nájezdův tureckých a tatarských do Horních Uher, čímž trpěly také Morava i Rakousy. Chtěje pak křesťanstvo upozorniti na nebezpečenství, jemu odtud vznikající, a rozpáliti je k úsilnému a povšechnějšímu, než dotud, boji proti hlavnímu tomu nepříteli kříže, sepsal v jazyku latinském a r. 1663. vydal spisek: „Ucalegon Germaniæ, Italiæ et Poloniæ Hungaria flamma belli turcici ardens“ (t. j. Plamen války turecké, v Uhrách zuřící svrchovaným jest nebezpečenstvím pro Německo, Vlachy a Polsko). Spis tento, jenž pak ještě třikráte byl vydán a také do češtiny přeložen, neminul se účinku; způsobilť ruch nemalý, ba možno za to míti, že poněkud přispěl i k velikému vítězství, jehož vojsko císaře Leopolda I. roku následujícího proti Turkům dobylo v bitvě u sv. Gotharda. Snadno porozuměti, že i samému spisovateli přičinilo to slávy, jakož stavové moravští jmenovali jej historiografem čili dějepiscem svým, čímž zjednán mu přístup k novým pramenům, jichž dosud neznal aneb užívati nemohl. Tak zejména dovolil mu Čeněk Hovora z Lípého, syn slavného vystěhovalce českého Bohobuda z Lípého, tehdáž ve Slezsku přebývající,[3] aby užíval archivu jeho rodinného, jenž takovou měl hojnosť listin, že ze všech domácích archivův rodinných snad jen Rožmberský mohl se mu rovnati. Pešina pracuje v něm osm dní a tolikéž nocí, sotva dvacátý díl listin probral.

Pešina pak vedle těchto prací literárních netoliko nezanedbával povinností svých co děkan a vikář, nýbrž horlivostí příkladnou pečoval o správu duchovní, o zvelebení škol a ústavův dobročinných. Spísek jeho „Parochus obediens“ (farář poslušný), vydaný v Litomyšli r. 1665. ukazuje nám, jak přihlížel k povinnostem svým co pastýř duchovní. Takové jeho přičinění nezůstalo bez povšimnutí, nýbrž způsobilo, že Pešina rychle postupoval na hodnosti vyšší. Tak 2. února r. 1663. jmenován byl čestným kanovníkem Litoměřickým, hned pak v červnu roku téhož kanovníkem na Vyšehradě, až konečně v prosinci r. 1665. stal se kanovníkem a kazatelem českým při chrámu sv. Víta na hradě pražském, kterýžto ouřad slavně nastoupil v den sv. Vojtěcha r. 1666. Také císař Leopold vyznamenal jej dne 30. ledna r. 1668. titulem „comes palatinus“ (falckrabí), roku pak 1670. titulem „rady Jeho Milosti Císařské“. Téhož roku od kapituly pražské zvolen byl za děkana a přijat mezi stavy zemské, k nimž dne 28. června učinil přiznání obvyklé.

Přestěhování se do Prahy přičinilo mu sice nemálo prací, poskytovalo mu ale též mnoho výhod znamenitých. Otevřelyť se mu nové velmi výdatné zásoby pramenův k pracím jeho, zvláště bohatý archiv kapitulní a knihovny rozmanité; dále pak obcovati mohl s přátely učenými, jako s jezovitou Jiřím Krugerem, s farářem u sv. Vojtěcha Boleluckým a j. Nade všecko milo mu bylo, že po tolika let přebýval opět v témž místě s dávným důvěrným přítelem Balbínem, jemuž tolik byl povděčen; že pak přátelé často spolu obcovávali a o jak důležitých věcech důvěrně rozprávěli a rokovali, vidíme z úvodu apologie čili obrany Balbínovy, k nížto základ byl položen právě za těchto rozprav přátelských.

Velebnosť a památnosť chrámu svatovítského, při němž nyní sloužil, mocně naň oučinkovala tak, že si jej obral za předmět badání svého. I sepsal dějiny a paměti hlavní té naší svatyně národní, kteroužto práci vydal v Praze r. 1673. nadepsanou: „Phosphorus septicornis“. Vedlé toho ale nespouštěl s očí hlavního díla svého o markrabství moravském, v němž pilně pokračoval, těše se podpoře ze stran mnohých. Tak ku př. stavové moravští na sněmě r. 1674. udělili mu pomoci 1000 zl. s výmínkou, aby dílo své před vytištěním předložil hejtmanovi markrabství moravskému; také tehdejší biskup Olomoucký hr. Karel z Lichtenštejna a Kastelkornu, poskytoval mu podpory. Konečně r. 1676. vyšel v Praze díl první již před lety slíbeného Moravopisu, nadepsaný: „Mars Moravicus sive bella, seditiones, tumultus et quæ; olim Moravia passa sit“ (t. j. Mars[4] moravský čili vojny, povstání, bouře a jiné utrpení země moravské). Díl tento obsahuje důležité příběhy moravské až do r. 1526., v dílu pak druhém, o němž ihned pracoval, vypsati chtěl příběhy další až do času svého a k němu připojiti též již dříve ohlášenou Moravografii čili Moravopis, totiž místopis markrabství moravského.

Škoda však, že na muže, zanášejícího se pracemi tak důležitými, mimo povinnosti ouřadu jeho, vznášeno ještě i jiné práce, kteréž mu zabíraly mnoho času. Zasedaje totiž na sněmích co obyvatel zemský, často býval volen do rozmanitých komisí, jako zejména při prohlídce katastru zemského čili zřízení berního. Pešina sice i v tomto ohledu ochotně sloužil dobru obecnému, avšak nemálo odrýván byl od hlavního díla svého. Za tyto zásluhy jeho jmenoval jej císař Leopold I. r. 1675. sufragánem a biskupem Smederevským a r. 1678. dovolil mu, aby na svém statku Obořišti (za Dobříší) založil klášter Paulánský, první toho druhu v Čechách. Ihned spustiv se do stavby, nedočkal se muž ctihodný dokončení díla toho; neboť již dne 2. února r. 1680. zemřel na ouplavici. Jakou ztrátu tak předčasným úmrtím Pešiny utrpěla literatura naše, vysvítá nejlépe ze slov Balbína, jenž truchle nad smrtí přítele svého, praví, že kdyby mu bylo bývalo dopřáno života delšího, výtečnými pracemi svými byl by překonal všecky své vrstevníky.

Pešina byl muž postavy nepatrné a těla slabého, ducha však velkého. Jako v oučinkování veřejném, vynikal i v životě soukromém, pročež požíval lásky a úcty všeobecné. Zvláště zmíniti se jest o dobročinnosti jeho zejména k studujícím, jichž vždy několik stravoval, začež mu střídavě při objede předčítati museli.

Jména kněží takových, jakými byli Balbín a Pešina, potrvají zajisté v nehynoucí paměti vděčné národa našeho.

  1. Kdo skončiv studia, odbyl všech předepsaných zkoušek přísných čili rigoros, měl titul mistra čili, jak se nyní říká, doktora, kdo však neodbyl všech zkoušek takových, nýbrž jen některých, slul bakalářem.
  2. Erb jeho byl: v poli modrém kotvice zlatá, vzhůru postavená.
  3. Tímto panem Čeňkem r. 1683. ve Slezsku zemřelým, zanikla rodina pánův z Lípého, jedna z nejznamenitějších větví rozsáhlého staročeského rodu panského Hronovicův.
  4. Poněvadž spis ten nejvíce vypravoval příběhy válečné, proto jej Pešina pojmenoval dle starořímského boha války, kterýž se jmenoval Mars.