Rozprava na obranu jazyka slovanského, zvláště pak českého/Připomenutí překladatele

Rozprava na obranu jazyka slovanského, zvláště pak českého Bohuslav Balbín, Emanuel Tonner
Velectění pánové a přátelé!	Připomenutí překladatele	Bohuslav Balbín

Údaje o textu
Titulek:	Připomenutí překladatele
Autor:	Emanuel Tonner
Zdroj:	BALBÍN, Bohuslav. Rozprava na obranu jazyka slovanského, zvláště pak českého. Praha: nákladem Spolku pro vydávání laciných knih českých, 1869. s. VII–XV. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Neznám spisu, kterýž, pocházeje z časův, pro vlasť naši nejsmutnějších, z časův totiž zuřivého utlačování a pronásledování národa českoslovanského po bitvě na Bílé Hoře, ujímal by se na záhubu odsouzené národnosti naší zřejměji, poctivěji, výmluvněji a srdnatěji, než tento spisek výtečného Balbína našeho. Jestiť spis tento jadrnou a nadšenou obranou národnosti naší proti všem utrhačům a hanobitelům, jestiť těžkou avšak spravedlivou žalobou na vládu tehdejší, kteráž národnosť naši vydávala v psanství, jestiť bohatou snůškou velemoudrých, dosud pravdivých a vždy užitečných rad a napomenutí vládám, jestiť spravedlivým ortelem zatracujícím všecku tu chátru hanebníkův aneb zaslepencův, kteříž, národu svému se odcizivše, pomáhali jej hubiti nezřídka zuřivostí až sběsilou, jestiť jako na poušti se rozléhajícím hlasem prosebným ku všem krajanům, aby procitli z netečnosti a po příkladu slavných někdys předkův hájili nejdražšího po nich odkazu totiž jazyka starodávného, jestiť konečně, ano srdce spisovatelovo, nanejvýš skormoucené, odnikud nevidělo pomoci a spásy, nejvřelejším vzýváním pomoci nebeské, nejvroucnější za národ modlitbou k přednímu patrónu a dědici země české, k sv. Vácslavu, modlitbou, kteráž mnohého k slzám pohne a rozechvěje i ty, kdož modliti se již dávno zapomněli. — Celým pak spisem vane takový duch slovanský, takové vědomí o příbuznosti, bratrství a potřebném dorozumění se národův slovanských, Čechův, Polákův, Rusův, Jihoslovanův, že již pouhá okolnosť tato spisu Balbínovu dodává důležitosť největší.

Proto spis ten, jenž v ouplné souvislosti dosud v celku nemnohým jest znám, neváhal jsem přeložiti z původní řeči latinské a vydati beze změny, ačkoli vím, že některá místa (ovšem jich málo) již neobstojí před vědou nynější.

Než podám překlad ten, vidí se mi potřebí promluviti o tom, za jakých okolností, kdy a kterak spis ten povstal a jaké měl osudy.

Známo vůbec, že r. 1618. v Čechách a na Moravě vypuklo veliké povstání proti vládě, proti panujícímu rodu rakouskému, proti němuž zvláště nekatoličtí stavové (panstvo, rytířstvo a města) vedli stížnosť, že podkopává dosavadní jich práva a svobody jak v ohledu politickém tak i náboženském. Povstání ono brzy skončilo se neslavně; neboť král Ferdinand II. zvítězil v bitvě na Bílé Hoře (v neděli dne 8. listopadu r. 1620.) a nyní na celý národ náš svezlo se utrpení takové, že snad není národa, jehož by se byly dotkly strasti takové. Všecky svobody a práva naše jsou zničeny; množství lidí našich zahynulo rukou katovou neb umořeno v žalářích, všickni nekatolíci museli se vystěhovati z vlasti neb na víru katolickou obracováni násilím krutým; všem pánům, rytířům a městům, kteříž se jak buď účastnili povstání onoho, pobráno statky, jež pak buď darováno neb za laciný peníz prodáno nejvíce cizincům, kteříž se ve vlasti naší velice vzmohli na újmu národnosti české.

Avšak není zapotřebí šířiti slov mnoho; neboť kdož neznal by onoho utrpení národa našeho po osudné bitvě bělohorské, jejížto následky, jak Balbín slušně a spravedlivě naříká, snášeti museli i také katolíci, ačkoli králi byli zachovali věrnosť. Neminulo padesáte let a již nelze bylo poznati země české. Jak to tam vypadalo, dovídáme se právě z tohoto spisu Balbínova, tedy z pramene nejhodnověrnějšího, poněvadž spisovatel sám na všecko hleděl očima vlastníma. Jestiť pak svědectví jeho tím závažnějším, poněvadž byl katolíkem nad jiné horlivým i též proti vládě neměl smýšlení nepřátelského. Tím větší váhy nabývají slova jeho, tím pádnější jsou nářky a žaloby jeho. Že nepřátelé naši vítězství bělohorského snažili se využíti na ouplné vyhubení národa českého, na ouplné vyhlazení národnosti naší, bylo na bíledni; toho neviděli jen slepí a viděti nechtěli odrodilci podlí, kteříž spronevěřivše se všemu, co poctivého, sami ochotně pomáhali dobíjeti národ svůj, na kříž přibitý.

Kolik asi nad tímto počínáním nelidským vyroněno slzí hořkých, kolik asi ozývalo se steskův a nářkův žalných, kolik kleteb sesíláno na ty katy cizí a ochotně jim pomáhající holomky, národu svému nevěrné? To však všecko jen ve skrytu díti se mohlo; veřejněť nikdo ozvati se nesměl — tížilať nad celou zemí bezlítostná ruka železná, jež ihned každého byla by zdrtila, kdož byl by dal na jevo, že to srdce české ještě nepřestalo bíti.

V tomto hloučku synův vlasti věrných, kteříž co se děje, rozuměli a žasnouce nad nebezpečenstvím, národnosti naší hrozícím, za svatou povinnosť měli, úsilně přiložiti ruku pomocnou, zajisté málo kdo tak srdečně uboléval nad úpadkem národa, jako kněží dva, totiž právě náš Bohuslav Balbín a Tomáš Pešina z Čechorodu.

Šlechetný Balbín — nastojte! — byl knězem řádu onoho, jenž u nás tolik zlého natropil, totiž jezovitou, výtečný Pešina pak kanovníkem u sv. Víta na hradě pražském. Oba téměř téhož věku (Balbín o osm let starší) a schopnostmi, vědomostmi i smýšlením stejně výborní, ode dávna byli přátelé; znaliť se již ze studií v Praze, kdež spojení láskou k vlasti, rozdělili se o úlohy a práci ve prospěch národa, Balbín totiž ustanoviv se na tom, že pracovati bude ve věcech českých, vybídl Pešinu, aby taktéž činil ve věcech moravských, čemuž on svědomitě dostál. Po letech opět oba stále přebývali v Praze a přátelsky obcovali s sebou. Kdo nám poví, jaké asi mívali rozmlouvání, kdo nám poví, kolikráte asi slze utírali, kolikráte za pomoc k nebesům zraky povznášeli, kolikráte zlořečili a pěsti malomocné zatínali, vidouce, co se děje ve vlasti, kterak po národě jich, hnusně spoutaném, drze šlapou nepřátelé, jimž pomáhají mnozí lidé domácí? V takovéto chvíli rozjímání trpkého Pešina vybídl přítele Balbína, aby sepsal obranu národnosti utlačované, tento, jak dočítáme se na začátku spisu samého, otálel s prací choulostivou, až konečně, když přítel nepřestával naléhati a bezbožnosť hubitelův vlasti přesahovala všecky meze, ozbrojil pravici zbraní převydatnou a nad ocel trvalou, totiž pérem a sepsal obranu mistrovskou, kteráž hnouti musí každým srdcem českým, jež není nahnilo některou vášní podlou.

Kdy Balbín obranu tu sepsal, dá se na určito postaviti ze spisu samého. Že to bylo po roce 1670., vysvítá z několika narážek, když ku př. praví, že před padesátí let v Čechách všude se užívalo jazyka českého (na str. 28.), že od padesáti let vojska téměř bez ustání v Čechách přezimují (na str. 54), dále když touží na Husity, že před dvěma sty a padesátí let zničili tolik věcí památných (na str. 122.) atp. Avšak ve skrytu vězí tam poukázky ještě jasnější, že se dovtípiti možno roku pravého. Tak Balbín zmiňuje se již o úmrtí velikého Komenského v Hollandsku (na str. 141.) a zas slavného Vácslava Eusebia z Lobkovic jmenuje ještě skutečným nejvyšším hofmistrem dvoru císařského (na str. 104.); poněvadž pak Komenský v Amsterodámě zemřel dne 15. listopadu r. 1671., Lobkovic pak, v nemilosť upadna, s úřadu svržen byl dne 17. října r. 1674., tedy máme již hranice přísně vytknuty. Poněvadž pak Balbín (na str. 144.) zmiňuje se dále o tom, že dva jezovité pustili se do překládání písma svatého, totiž Jiří Konštanc a Matěj Vácslav Šteyer, a netoliko nic o tom nepraví, že jeden z nich zemřel, nýbrž vyjadřuje naději, že dílo šťastně bude dokonáno, tedy za to míti musíme, že to psal před úmrtím Jiřího Konštance, kterýž skonal v Praze již dne 24. března r. 1673. Tak tedy na jisto máme postaveno, že Balbín nadšenou obranu jazyka svého a slovanského vůbec sepsal r. 1672. anebo nejdéle hned na začátku r. 1673. a pak také na jisto můžeme se domýšleti, kde ji sepsal, totiž v Klatovech, kdež tehdáž žil jako u vyhnanství, těžce jsa pronásledován od vlády pro národní smýšlení, jak vypravovati budeme v životopisu jeho.

Snadno pochopiti možno, že na vydání tiskem spisu takového, jenž pln byl narážek a výčitek, za poměrův tehdejších nebylo pomýšleti; tudíž jen asi skrovnému počtu osvědčilých přátel Balbínových a Pešinových dopřáno bylo, čísti nadšenou obranu jazyka našeho. Ostatně Balbín netajil se s tím, že sepsal obranu takovou, jakož na několiku míst ve spisech svých se jí dovolává, z čehož patrně vysvítá přání, aby se kdysi dostala do veřejnosti.

O tom, co se s rukopisem samým dálo, víme ovšem jen velmi málo; neníť ani známo, zdali ještě za živobytí Pešinova čili teprv po smrti jeho (r. 1680.) dostal se do jiných rukou a kterak konečně stal se majetkem knihovny kláštera Augustiniánův u sv. Vácslava na Novém Městě Pražském. Jakéž to štěstí, že se nám drahocenný rukopis ten zachoval přes všecku tu dobu dlouhou, tak záhubnou všem spisům vlasteneckým!

V knihovně řečené dostal se rukopis konečně do rukou velezasloužilého Frant. Mart. Pelcla, jenž znamenaje důležitosť jeho, ihned jej tiskem vydal v jazyku původním (r. 1775.) spoléhaje na to, že přičiněním císaře Josefa II. censura^[1] nebyla tak přísna, jako dříve. Ale chuďas Pelcl špatně pochodil; kniha sice od čtenářstva uvítána byla s nadšením, vláda však, národnosti české nepříznivá, knihu ihned zapověděla a výtisky, které ještě nebyly rozprodány, pobrala tak, že v celku jen nevelký počet jich v národě se rozšířil pročež kniha ta brzy stala se vzácností. Mimo to censor, který knihu propustil, s úřadu svého složen, Pelcl pak sám co vydavatel pokutován byl třídenním vězením.

Když r. 1785. svrchu psaný klášter Augustiniánův byl zrušen, rukopis náš s ostatními knihami kláštera toho dostal se do veřejné knihovny vysokých škol pražských, kdež se dosud nachází znamenán jsa „2. C. 22.“

Psán jest na dosti silném papíře ve formátě archovém. Původně bylo 29 listův, nyní však jest jich jen 28, poněvadž list 13. vytržen byl, nevíme kým, kdy a proč. Jen dva první listy a tolikéž posledních zvetšely a od molův jsou prožrány, vše ostatní dobře zachováno a dá se výborně čísti. Cizí rukou připsáno jest na první straně, že rukopis jest majetkem knihovny kláštera u sv. Vácslava na Novém Městě. Tamtéž čteme: „Est propria manus authoris P. Bohuslai Balbíni.“ (t. j. jest to vlastní ruka spisovatele kn. Bohuslava Balbína).

V jazyku českém, jejž Balbín tak vroucně miloval a jehož hájil tak horlivě, tato obrana jeho dosud nebyla vydána v ouplnosti, než toliko (pokud víme) částečně a sice r. 1850 ve „Slovanu“, kdež Havlíček vedle přehledu celého spisu podal některé úryvky v překladu a pak v „Národě“, kdež za redakce Šimáčka pp. Gebauer a Černý uveřejnili též některé výňatky.

Překlad můj zdělán jest podlé vydání Pelclova, pak ale dopídiv se rukopisu, bedlivě jsem vše porovnal, aby vše podáno bylo tak, jak to Balbín sepsal. Přihlížeje k tomu, že spisy Matice lidu hlavně ustanoveny jsou pro čtenářstvo nestudované, doufám, že nedostane se mi hany za to, že jsem překlad svůj opatřil tolikem vysvětlivek a poznamenání.

Jižť pak nyní odevzdávaje knihu do veřejnosti, přeji, aby každému působila tolik radosti, aby každému tolik ochoty ku práci na národní roli dědičné přičiňovala a nade všecko aby každému Balbínovu lásku k vlasti a nezlomnou jeho víru a naději v budoucnosť národa našeho do srdce vlévala, jako sám toho na sobě jsem doznával, kdykoli téměř již od dvaceti let nadšená slova velikého vlastence toho čítal jsem a dosud čítám s největší rozkoší.

V Praze, dne 21. května r. 1869.

Emanuel Tonner.

---

1. Poněvadž vlády brzy tomu porozuměly, jak důležité jest kněhtlačitelství, záhy učinily opatření takové, aby se nemohly tisknouti spisy, kteréž by jim nebyly po chuti, ustanovily totiž censuru t. j. nařídily, aby vše, co se tiskem uveřejniti mělo, odevzdáno bylo jistým úředníkům, censoři jmenovaným, a teprv co censoři schválili, smělo se tisknouti, nikoli však to, co zamítli.