První láska/III.

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: III.
Autor: Vítězslav Hálek
Zdroj: HÁLEK, Vítězslav. Spisy Hálkovy. Díl V. Praha : Edv. Grégr, 1883. s. 226–243.
Národní knihovna České republiky
Vydáno: 1859
Licence: PD old 70

Večer druhého dne na to seděl Jaroslav ve svém pokoji, zabrán hluboce v myšlénky. Nescházelo mu látky k přemýšlení, jako vůbec studentu, jehož studie se zponenáhla blíží ku konci. Splítal si vínek o své budoucnosti, a Emilie co něžná květina jím se proplítala. A zajisté se živě zanášel přemýšlením o své budoucnosti, neboť i zapomněl, že oheň jeho cigarra vyhasl — a to je u kuřáka mnoho! Však nebylo malicherné to spletení, jak v ně svou budoucnost sestavil, a on se zdál být celý šťasten, když povážil, že není zevnější příčiny, která by mu sklamáním-se v jeho snech hrozila. A jakž by nebyl šťasten! Vždyť jsou to ty nejblaženější upomínky z našeho mládí, v nichž jsme se zanášeli sněním o smělých plánech; a byť se nám bylo vždycky nevyplnilo docela, co jsme v těch svých snech očekávali — předce nám zůstává upomínka na ně, a ta nám bývá milá v celé budoucnosti, ta nám bývá potěchou v našem neštěstí; a byť nás i skutečnost častokrát později nutila, abychom se usmáli těm svým plánům — předc upomínka na ně nás nikdy nerozhořčí; neboť tyto myšlénky byly naše myšlénky, a mlhavý závoj, za jaký se minulost a s ní naše mládí zastírá, nám je předvádí v oslněném rouše.

Paní Naninka právě přišla domů. Vešla do Jaroslavova pokoje, aby tam snad něco pouklidila, snad i aby Jaroslavu něco pověděla.

„Kde jste chodila?“ oslovil ji Jaroslav, když se ze svých myšlének probral, a ji v pokoji zpozoroval.

„Hm!“ odpověděla paní Naninka s úsměvem, a to asi tak, jakoby mu řekla „hádejte!“

„Na Malé straně?“ tázal se Jaroslav, jako s jistotou, že ví, kde byla.

„Snad!“ pravila paní Naninka s přízvukem, jako ono „hm!“ pronesla.

„V ostruhové ulici?“ pátral Jaroslav dále.

„Bylo to tam někde!“ odpověděla s týmž přízvukem, v němž ale se i jevilo podivení, kterak Jaroslav mohl ulici, jak si myslila, uhodnout.

„Čtvrtý dům v pravo, od konce, když se jde k zámku?“ tázal se Jaroslav s jakýmsi vítězivým úsměvem.

Paní Naninka místo odpovědi vyvalila naň oči.

„A co dělá Emilie?“ ptal se Jaroslav tak, jakoby se tázal na někoho dávno známého.

„Jak? Vy to víte všechno?“ zhrozila se překvapená paní Naninka, neboť o tom nevěděla posud, co byl Jaroslavu malý August vyjevil; a žeby se byl odjinud mohl o tom dovědět, to jí ani ve snu nenapadlo. Ani nechtěla svému sluchu věřit, a pan Jaroslav jí musil ještě jednou opakovat všecky známky, jež věděl o Emiliině bytě, než se paní Naninka k víře přemluvila, že to Jaroslav skutečně již ví.

„A odkud to víte?“ ptala se, jakoby již sama tomu ráda, že jí vypravování uspořil.

„Odkud? hm! známostmi se člověk seznámí i s neznámými. Ostatně jste sama řekla, že se učí kdesi piánu.“ A v skutku byl tomu Jaroslav nemálo povdečen, že mu to v neděli paní Naninka zdělila, neboť myslil, že se od známých snadno něčeho doví o Emilii, třebas jeho udání jen tak daleko sáhalo, že věděl, že bydlí na Malé straně. Když ale jej August ouplně s jejím bytem seznámil, pustil, jak se samo sebou rozumí, myšlénku, že se od známých teprv něčeho o ní doví, milerád mimo.

„Ku podivu!“ pravila paní Naninka. „Já říkám, učený člověk předce nemá nadarmo svou učenost.“ A při tom si s jakýmsi mateřským zatoužením zpomněla na svého Augusta, že i on snad někdy bude učeným.

„Nyní ale,“ pokračovala, „když již toho tolik víte, není příčiny, abych věci před vámi déle tajila. Ale slečinka, ta se podiví, až se doví, že znáte již její byt.“ V tom se zamlčela, pohlédla upřeně na Jaroslava, a s vnitřním uspokojením na něm utkvěla, jakoby byla vlastní jeho matkou. „Pane Jaroslave!“ počala konečně, „Emilie vás má nesmírně ráda. Přikázala mi sice, abych vám o tom ničeho nepověděla, že bych ji tím co dívku u vás snížila; ale já vím, že vy mi to odpustíte, a u ní se také z toho ospravedlním.“

„Ale to mi povězte, odkud mě Emilie zná? Vždyť se ani nepamatuji, že bych se s ní byl jen očima setkal,“ pravil Jaroslav, a z jeho řeči bylo patrno, že paní Nanince milerád odpouští za zvěst, že jej Emilie má nesmírně ráda.

„Právě jsem s ní dnes o tom mluvila. Můj bože, odkud že vás zná? Což nebydlíte u mne? A tajím já to snad před světem, že u mne bydlíte? A Emilii, té dobré duši, zdaž jsem to mohla smlčet? Znám ji co dítě, sloužila jsem v jejich domě, a na těchto loktech jsem ji chovala. Pod mou péčí odrůstala, a já jsem byla v jejich domě tak dlouho, až jsem se provdala za nebožtíka svého muže — dej mu Pánbůh nebe! Však jsem se nerozloučila s jejich domem navždy. Každý týden jsem je musila navštívit, a ten malinký pupínek — ta Emilka mě měla ráda, co svou matku — neboť její matku — ach to vám byla krásná paní! — její matku, jak povídám, hnedle po porodu dcerušky Pánbůh k sobě povolal. A tu vám ten malý ždibiček rostl — já tam chodila každý týden, ba i dvakrát týdně, jak jen jsem času nabyla — a nyní je z toho ždibičku už celá slečna, a tak krásná, že ani nemohu vypovědět. Já jsem jí hned v loni, když jsem vás již znala zrub na rub, o vás vypravovala, jak jste hodný, pořádný, zkrátka tolik jsem jí toho o vás povídala, že jsem se už sama bála, že je toho mnoho. Ale ona mne vždycky pobízela, abych jí jen ještě vypravovala o svém studentu, neboť tak jsem vás jmenovala; jméno vaše jsem nikdy při tom nevyzradila. A to jste ji měl vidět, jak ona poslouchala! Ba, když jsem tam někdy přišla, i společnost opustila a na mne dotírala, abych jí o vás vypravovala. Co jsem měla já dělati, když jsem ji měla tak ráda, jako vás? Ale jmeno vaše jsem jí nikdy nepověděla, a ona se mne na ně také nikdy neptala. Jenom jsem vás nazývala svým studentem. Tu tam přijdu kdysi k ní — bylo to letos z jara, tak okolo svatého Jana Nepomuckého — a pomyslete si, co ona mi začne vypravovat. Pomysli si, Naninko — neboť ona mi tyká, poněvadž mne zná již co svou chůvu — pomysli si, pravila, jakého jsem dnes viděla krásného člověka! Ten tvůj student, ač ho dle podoby ještě neznám, kdyby mu byl jen z daleka podoben! A tu mi vypravuje, že jí její strýc četl nějaké verše, a ty že jí celou hlavu naplnily — neboť ona nic přede mnou netají — a o tom, co ty verše sepsal, že jí toho strýc také tolik namluvil, že ani nevěděla, kde jí hlava stojí. A tu prý jde — bylo to okolo sv. Jana — se strýcem přes most, a on jí ukazuje toho, o kterémž jí byl před chvílí tolik toho napovídal. Já jsem si jej dobře všimla, pravila ke mně, ale to mně věř, já myslila, že mne zrovna síla opustí. Krásné černé, dlouhé vlasy, zabledlý v obličeji, a tak hrdě si vykračoval, jakoby ani svět neznal; a předc se mi zdálo, že v jeho obličeji tolik dobroty spočívá, jako jí nemá ani žádný druhý člověk. To je tedy Jaroslav Čermák? táži se strýce. Ano, to je Jaroslav Čermák, odpověděl strýc. To mně vypravovala slečinka, a já jsem se při tom jen usmívala. Můj August byl se mnou, a hrál si tam s Karlem, a ani nepozoroval, o čem mluvíme. Jak ale zaslechl Jaroslav Čermák — to víte, jak ti kluci jsou — jak to zaslechl, hrál si sice dál, jakoby nic, ale při tom mluvil: „A, pan Jaroslav Čermák, toho já mám rád.“ — „Jak, ty znáš pana Čermáka?“ ptala se ho slečinka. — „He, he! jak bych ho neznal, to je náš student!“ — Tu to máte! Slečinka nevěděla, co si má myslit. Zapýřila se až po uši, a brzy hleděla na mne, brzy na Augusta. Tedy Jaroslav Čermák je tvůj student? ptala se konečně celá pomatená, a padla mi okolo krku. A proč’s mi neřekla posud jeho jméno? počala se na mne durdit. Aj, slečinko, proč jste se na ně posud neptala. Chtěla jsem vás schvalně potrestat; nyní vám je už ale August pověděl. To jste ji měl vidět — já myslila, že radostí toho mého hocha udusí. Od toho času tam musím chodit častěji, a musím jí všechno o vás vypravovat, co kdy děláte, a vůbec všechno, co o vás vím. A když již někdy nemám co povídat, doléhá na mne, abych jí znova vypravovala, a já jí častokrát tu samu věc dvakrát povídám — ale což bych já jí také mohla odepřít! Od toho času vás viděla již asi dvakrát, a čím dál, tím víc se jí líbíte. A to jste ji měl vidět, když vás viděla po druhé, jak mi to vypravovala. V neděli odpoledne — tenkrát stála celé půl dne u okna, a čekala na mne, aby mně to mohla povědět. Já tenkrát, bůh ví proč, jsem se někde zdržela, a přišla jsem k ní už hnedle večer. Jak mne s okna zahlídla, hned mi běžela na schody naproti, stiskla mi ruku, až mě zabolela, a šeptala mi tak vřele, že to podnes v uchu slyším: Naninko, já dnes zase viděla pana Čermáka, ale on mne neviděl. — A což, když jsem jí povídala, jak teď mnoho studujete, že kolikrát celé noci sedíte, tu je hned celá jako ztrápená, a sama často celou noc probdí. A tu pořád vzdychá: Kéž bych mu mohla svým bděním pomoci! A dnes, tu mě vám obejmula, neboť prý vás zas tuty dni viděla — obejmula mne, a tak mne k sobě tiskla, že se mi až dech tajil, a pak se nebožátko dalo do pláče, a pravila mi: Naninko, já mám Jaroslava nesmírně ráda. Ale ach! on mne nezná! A tu vám škytala, že jsem ji měla co těšit. Na štěstí, že při tom nebyla její tetka, sic by se chudák ani byla vyplakat nemohla.“

Jaroslav poslouchal vypravování paní Naninky, jako druhdy Desdemona poslouchala Othella, když jí líčil dobrodružství a nebezpečenství, jakých mu bylo zakusiti. Ani očí s paní Naninky nespustil, a jeho rozvážlivá povaha jakoby rozplynula tímto vypravováním, jakoby na sníh byl zavál dech jarních větříků. Mezi vypravováním se v něm dech tajil, jakoby nebyl s to, aby se z útrob jeho propracoval, a když byla vypravovatelka u konce, oddychl si, jakoby se mu byl kámen svalil se srdce. Jeho oči posud tak pevně se upíraly na ústa paní Naninky, jakoby posud vypravovala; pojednou ale se zajiskřily, jak to bývá, když se v nich ozáří rozhodnutí. On vstal rychle se stolice, a snad by byl paní Naninku samým rozčilením políbil!

„Musím se s ní seznámit co nejdřív, stůj co stůj!“ zvolal, a v celém držení těla se toto předsevzetí obráželo.

„No, no, snad tam nepoběhnete jen tak do domu. Však se dočkáte; to víte, že to takhle na vždy nezůstane. Jen sečkejte; však se toho Emilie o vás dověděla již víc, nežli vy o ní, proto ale předc jí zůstal rozum. Vidíte, pane Jaroslave, tak jste rozumný, ale někdy také jen hrr!“ kárala jej paní Naninka, a Jaroslav to také dobrosrdečně přijal; neboť se zpamatoval, že v domě u slečny Emilie není ani trochu známý, a že tudíž nemůže tam jen vběhnout do domu, prvé než bude uveden.

„Ale kdo mne tam uvede a pod jakou záminkou?“ tázal se Jaroslav paní Naninky tak, že se mu tato dala až do smíchu; neboť se jí zdál jako žák, jenž se zastavil v numerací, a neví dále, jak do toho.

„O to se nestarejte, však se vám přístup do domu zjedná. Toť víte, že nechci, abyste si zamiloval někoho, koho ani očima neznáte. Jen mi nebuďte tak příliš kvapný!“

Pan Jaroslav se usadil, zapálil si cigarro, a již ani nepromluvil. Paní Naninka mu odestlala postel, a přála mu dobrou noc.

Chod naší povídky žádá, abychom se o několik hodin nazpět vrátili, a podívali se k slečně Emilii. Dříve ale ještě, nežli u vypravování děje postoupíme, rozhlédněme se u ní, pokud nám to dovoleno, po domácnosti.

Byt zaujímá celé první poschodí a záleží ze šesti pokojů. Pokoj slečny Emilie se vyznamenává jednoduchostí a vkusem. Po obou stranách oken se z podlahy vypínají pěkné květiny v pyramidy urovnané, jež ona sama pěstuje a ošetřuje. Po stěnách rozvěšeny krásné malby, veliké zrcadlo a proti němu na plátně veliký obraz nebožky matky. Ostatní nábytek tvoří tři almary, z nichž v jedné jsou seřaděné slečniny knihy, a v druhých dvou je šatstvo — mimo to pohovka, lože a několik židlí. — Otec Emiliin, p. M…, nezastává žádný veřejný úřad, žije soukromě, a je velký milovník honby. Jedinou svou dceru miluje, jako svou vlastní duši, a ošetřuje ji co své vlastní oko. Ve vychování nezanedbal ničeho, a dcera je nyní předmětem jeho nejvřelejších přání, kterak by ji za hodného muže provdal. Choť jeho, Emiliina matka, porodivši mu dcerušku brzy zemřela, a proto mu byla Emilie teď dvakrát drahou, neboť v ní viděl věrný matčin odlesk. A vskutku musila být matka velmi krásná, jak tomu podobizna její svědčí, je-li dobře trefena. Mimo to patří k rodině Emiliina tetka, která vede domácnost; ta jest asi osmatřicetiletá, a má Emilii až k smrti ráda, a nerada vidí, když tato se před ní s něčím tají; vůbec ji jmenují slečnou, jen pan M… a Emilie ji nazývají „Mári“, a strýc právník, když je někdy navštíví, táže se po ní: co dělá sestra? Malý sedmiletý Karel je Emiliin bratranec, a pan M… jej přijal za vlastního, poněvadž mu otec, bratr pana M…, i matka záhy byli zemřeli.

Bylo odpoledne téhož dne, s kterým jsme toto oddělení začali. Emilie seděla ve svém pokoji a četla Göthova Egmonta, jest-liže se to vůbec čtením nazvat může, když jsme roztržití, a ustavičně se v jiné myšlénky zabíráme, nežli jaké nám kniha podává. Často oči odvrátila od knihy a bylo patrno, že samostatný běh myšlének celou její pozornost na se poutá. Podepřela se čelem o dlaň, jakoby ani nechtěla, aby ji cos vnějšího z jejích myšlének budilo. Často si vzdychla, a kdyby jí byl někdo na blízku býval, bylby slyšel, kterak jí srdce silněji tluče, nežli obyčejně. Pak si přejela dlaní čelo, jakoby sama se sebe chtěla setřít známky svého zamyšlení se, vstala, oddechla si z hluboka, a — jako u vytržení ještě zvolala: „Zdaž i on mne milovati může? On mne neviděl! Ale což kdyby mne byl předce viděl?“ — S těmi slovy se postavila před zrcadlo, jakoby se chtěla zpytovat, zdaž i ona svým zevnějškem je lásky hodna. Zrcadlo obrazilo krásné jako chrpa modré oko, z něhož zářila snivost první touhy. Podlouhlý obličej objevil jí ve svých tvářích svěží mladistvou červenost, kolem níž se vroubila v zponenáhlém splývání liliová bledost, co ovoce snivých myšlének, a krásný špičatý nos dodával celku půvabu a zajímavosti. Tahy v obličeji byly krásné, pravidelné. Co len bledé vlasy zvyšovaly dojem snivosti a dodávaly jí neodolatelného kouzla něžnosti a outlosti. Se zalíbením hleděla na svůj obraz Emilie, a vnitřní jakési tušení jí podávalo uspokojující odpověď: Ano, můžeš se mu líbit! Pohladila si vlasy, a pak ještě se na polo k zrcadlu obrátila, aby pozorovala svůj krásný, štíhlý zrůst a jemně dmoucí se ňádra, na něž, jako na čisté jezero, již zaduli první větérkové touhy, a budili v nich k procítění lehké vlny lásky. Obrátila se od zrcadla, a první její pohled padl na matčin obraz. Matka se zdála s žehnavým úsměvem pohlížeti na své dítě, jehož zrození svým životem zakoupila. Emilii tanul ještě před očima vlastní obraz, jak jí jej zrcadlo podalo, patřila ještě na matku, a patrná vlastní podobnost s obrazem matčiným, kterouž sice neznala, ale jejížto tváři v obraze tak často co neobyčejně krásné se byla obdivovala — tato jí napadlá podobnost tak blažené kouzlo rozlila po její tváři, že kdyby jí byl býval mladík na blízku, byl by před ní padl, a ruce k ní sepjal co k madonně. „Ano, on mne může milovat!“ zašeptala si ještě, plna vnitřního uspokojení, a opět zasedla ku knize, aby pokračovala ve čtení.

Zatím seděla Mári, tetka Emiliina, aneb jak jí vůbec říkali — slečna, o dvoje dvéře dál ve svém pokoji a šila. Obětovná láska, kterou sloužila svému bratranci, panu M…, a kteréž dala přednost před láskou manželskou, kteréž požit — ovšem před mnohými již lety — jí nic nebránilo, zdála se být obsahem jejích právě myšlének. Přišla jí na mysl Emilie se svou něžnou útulností, a pomyšlení na to si zahrávalo lehkým úsměvem kolem rtů. Předc ale se poněkud pozastavila, neboť i to jí přišlo na mysl, že se Emilie od nějakého času víc než obyčejně ve svůj pokoj uzavírá, a jí že se poněkud straní. Zavrtěla hlavou, a myslila nejinak, než že to musí mít svou příčinu. Snad že to je láska? myslila si. Ale to jí bylo nepochopitelné, neboť dobře věděla, že Emiliin otec, ucházel-li se některý muž u něho o ruku dcery, vždycky tohoto odkázal na Emilii se slovy: Ptejte se jí samé, zdaliž vás miluje; já své dítě neprodám; miluje-li vás, dám vám své požehnání. A i to věděla, že Emilie vždycky se otci vyznala, že jej má příliš ráda, aby již otcovský dům opustila. Otec jí nečinil nikdy námitky. Neboť, myslil si, až se ukáže pravá láska, však nebude naříkat, že musí opustit otcovský dům. Ty a podobné myšlénky nutily slečnu k nahlédnutí, že ještě sotva láska to je, která Emilii od ní vzdaluje; a předc…!

V tom někdo zaklepal na dvéře, a do pokoje vstoupila paní Naninka.

Paní Naninka byla považována co oud rodiny, a všickni ji milovali. Sám pan M… k ní mluvíval jako v žertu: „No, Naninko, ještě se nebudeš vdávat? Nemáš ještě žádného ženicha? Mně se zdá, že ty čekáš předce jen na mne!“

Slečna odložila šití, vlídně uvítala paní Naninku, a pobídla ji, aby si sedla vedle ní. — Po obyčejných otázkách a odpovědích ptala se jedna druhé na domácnost, hospodářství a na podobné věci.

Paní Naninka se rozhlídla v pokoji, jakoby někoho chtěla vidět, že ale slečna pokračovala ve svých otázkách, odpovídala jí paní Naninka; za nedlouho ale opět se ohlížela, a slečna již věděla, že se ohlíží po Emilii.

„Koukáš, kde je Emilie, Naninko?“ tázala se slečna.

„Stýská se mi už po ní, ráda bych ji viděla a s ní mluvila.“

„Sedí ve svém pokoji.“

„Aj, sama?“

„I to bůh sám ví, co se to s tou holkou od nějakého času děje! Já jí nemohu pochopit. Celý den by dřepěla jen v pokoji a nerada s kým mluví. Na tebe se ale ptává každou chvíli, že by ráda s tebou mluvila, a že se jí po tobě stýská. Prosím tě, o čem s ní mluvíváš? Ta holka je celá jako pomatená.“

„Ty božínku, o čem bych s ní mluvila, nežli o čem se mi s ní mluvit přísluší?“

„Ale já předce pozoruji, že tě od nějakého času má o mnoho radši, než kdy jindy, ač jí nikdy na lásce k tobě nescházelo. A tak jaksi tajně spolu mluvíte — nevím, Naninko, nevím! zdali jí o zcela lhostejných věcech vypravuješ. Ona je mi některou chvíli nepochopitelná. Tak ku příkladu, když jsi tady byla minulou neděli, celou noc na to ani oka nezamhouřila. Proč pak nespíš, Emilko? ptala jsem se jí. Ale ona místo odpovědi jen vzdychala, a mně se zdála jako nemocnou. Schází ti něco, Emilko? ptám se jí. Nic mi neschází, odpověděla, jen mne nech bdít. A přeléhala se strany na stranu a ustavičně si vzdychala. Já jsem se několikrát do rána probudila, ale ona stále bděla. Proč nespíš? táži se jí. Nechce se mi spát, a ráda bdím, odpověděla mi. Na to se zase za chvilku probudím, a zvídám, zdaliž spí. Ona tu prohodila, až prý sem přijde zase Naninka, že by s ní ráda mluvila. Já se jí táži, co ti chce? Nic, byla odpověď, ale mně se po ní stýská. A to máš s ní už tak několik dní. Já bych ráda věděla, co jí schází, a schází-li jí něco, proč se mi s tím nesvěří? Schází-li jí snad na vyražení? Ale vždyť nechce nikam vyjít, ba ani doma to nemiluje, má-li někdy chvíli sedět při společnosti. Prosím tě, Naninko, řekni mi upřímně, zdali ti něčeho vyjevila, co jí chybí, ač by mi to bylo divné, že by mne nechala na cosi podobného hádat.“

„To ji bezpochyby přejde,“ namítala paní Naninka, vyhýbajíc se odpovědi. „Kdožpak jí to může mít za zlé! Mladí lidé mívají časem podivné nápady, ale to časem zase přejde.“

„Nevím, nevím!“ vrtěla hlavou slečna. „Mně se té muziky zdá být už trochu mnoho. Ale kde pak ti dnes zůstal August, Naninko, že nepřišel s tebou?“

„Přijde sem hnedle za mnou; já ho ještě někam poslala, a on zůstal tudíž pozadu.“

V tom vešla Emilie do pokoje, v němž seděla paní Naninka se slečnou.

„Tys’ tady, Naninko?“ přivítala tuto. „Jak se se mi po tobě stýská, co jsem tě neviděla!“

Paní Naninka se usmála, neboť věděla, že se jí stýská vlastně po někom jiném, než právě po ní, ač i to bylo k pravdě podobné.

„Aj, slečinko, jak jste vyrostla od toho času, co jsem vás neviděla!“ pravila paní Naninka žertem, aby se zdála slečně mít nějakou příčinu k úsměvu; neboť víme, že tomu teprv několik dní, co ji neviděla.

„Viď, Naninko, že jsem vyrostla!“ pravila Emilie s týmž přízvukem, jakoby na důkaz, že paní Nanince rozuměla. „To víš, já budu veliká až do stropu.“

„Ach to sotva, slečinko; neboť to by se nesměl o vás ucházet ženich prostřední velikosti,“ ujala se slova paní Naninka, a Emilie se začervenala jako růže, neboť věděla, kam paní Naninka svým čtveráctvím bije. Slečna ale toto začervenání nezpozorovala, a Emilie si položila prst na ústa, jakoby paní Nanince říci chtěla, aby ji nevyzradila.

V tom zaklepal někdo na dvéře, a když se otevřely, vkročil do pokoje malý August. Políbil oběma slečnám ruku, a ohlížel se po pokoji; patrno, že se sháněl po Karlovi.

„Karel není doma, Auguste!“ promluvila k němu Emilie, porozuměvši jeho ohlížení-se. „Ale tyť jsi dnes nastrojený, jako ženich!“ pokračovala dále. „Co pak to máš za knihu pod paždím?“ ptala se dále, a vzala do ruky knihu, kterou August měl u sebe.

„Tu jsem dostal od pana Čermáka!“ odpověděl August, a každý se snadno domyslí, že to ona kniha, kterou byl Jaroslav Augustovi za onu zprávu o Emiliině bytu přislíbil.

„Od koho že ji máš?“ ptala se slečna Mári.

„Od pana Čermáka; toho já mám tuze rád,“ odpověděl August. Emilie při té odpovědi zbledla, jakoby ani kapky krve neměla v těle; kniha jí vypadla z ruky, a ona sotva že se na nohou udržela.

Slečně toto hnutí neušlo; dělala se ale, jakoby ničehož nebyla zpozorovala.

„Kdo je ten pan Čermák?“ tázala se dále Augusta.

„To je…“

„Zdvihni si knihu!“ velela paní Naninka Augustovi, jakoby byla přeslechla slečninu otázku, a schvalně Augusta na jiný předmět upozorniti chtíc, aby mu nezbylo času k odpovědi na otázku, kdo je pan Čermák.

Emilie, zbledla-li prvé, zapýřila se nyní až do krve, a srdce jí tlouklo hlasitě.

„Kdo pak tě to dnes česal na zad?“ tázala se Augusta zajíkavým hlasem, v němž bylo patrno vnitřní pohnutí. Rozumí se, žeby tomu též byla povděčna bývala, aby se ona otázka o panu Čermáku zamluvila, a proto se ptala na česání vlasů.

„He, pan Čermák mne dnes česal; on se také tak češe,“ odpověděl August, a Emilie honem zase bledla a honem zas červenala, neboť se viděla v nové rozpaky zamotánu, sotva že první minuly.

„Ale kdo pak je předce ten pan Čermák?“ tázala se nyní slečna s větším jaksi důrazem, v němž se jevila i nedočkavost po odpovědi; neboť ze střídání-se barev v tvářích Emiliiných hádala, že to sotva bude nadarmo.

August již otvíral ústa, aby pověděl, kdo je pan Čermák; ale v tom paní Naninka mu zahrozila prstem, velíc mu mlčeti, a sama přejala slovo:

„Což on ví, kdo je pan Čermák! Něco mu napadlo, a to víte, slečno, jak jsou děti prostořeké.“

„Ne, ne! August mi sám poví, kdo jen pan Čermák,“ doléhala slečna, přívětivě se na Augusta usmívajíc. „Viď, že mi povíš!“

„Já nevím, smímli,“ díval se August na matku.

„Ani muk!“ zakazovala tato.

„Jen sem pojď ke mně, Auguste, a povez mi to; koupím ti nový klobouček, když mi to povíš.“

To bylo pro Augusta trochu lákavé. Nový klobouček — pane! to ho lochtalo. Prosebným očkem pohleděl na matku, aby mu dovolila, dostat klobouček.

„Ani muk!“ opakovala tato ještě jednou.

„Jen mi to povez!“ doléhala slečna. „Ještě dnes budeš mít nový klobouček.“

August stál jako v ohni, a Emilie jako na trní.

„Ani nemukej!“ doléhala zase matka.

„Hezký, hedvábný klobouček ti koupím, a za něj dostaneš péro,“ loudila slečna na něm dále odpovědi.

„Nic nepovídej, já ti koupím na celé šaty!“ zvolala kvapně Emilie, neboť pozorovala, že se August vzdor matčinu zakázání má k odpovědi.

Na ta slova Emiliina se daly obě ženštiny do hlasitého smíchu, a August ovšem nemusil odpovídat. Emilie se zapýřila, jako ještě nikdy, neboť ihned poznala, že se prozradila.

„Odtud tedy věje vítr!“ počala Emiliina tetka s káravým úsměvem. „Ty, ty! Já tedy musím být poslední, která o tom zví. Tedy pan Čermák? No, aspoň vím teď, kým tě mám těšit, až se ti opět zachce probdít noc,“ pokračovala; avšak v hlase jejím se více jevila přívětivá srdečnost, nežli nějaká důtka.

Emilie vidouc, že už není platno zapírat, přiskočila k tetce, políbila ji vroucně a pravila uzardívajíc se ještě: „Již odpusť; však se již před tebou s ničím tajit nebudu.“

Na to zase odskočila, vzala paní Naninku za ruku a pravila k ní: „Pojď se mnou do mého pokoje, Naninko! ukážu ti nový klobouk, jaký mi tatínek koupil,“ a vedla paní Naninku za sebou.

V pokoji ale objala paní Naninku, dala se do pláče a vyznala jí, jak má Jaroslava ráda — jak to jíž od paní Naninky svrchu jsme se dověděli. Pláčem si Emilie ulehčila.

„Šlakovité děvče!“ mluvila k sobě slečna, když Emilie odváděla paní Naninku do svého pokoje. „Nebude prý se mi s ničím tajit, a již se mne zase straní. Ale což! mládež k sobě nikdy zcela nepřikováš!“