První láska/II.

První láska Vítězslav Hálek
I.	II.	III.

Údaje o textu
Titulek:	II.
Autor:	Vítězslav Hálek
Zdroj:	HÁLEK, Vítězslav. Spisy Hálkovy. Díl V. Praha : Edv. Grégr, 1883. s. 209–226. Národní knihovna České republiky
Vydáno:	1859
Licence:	PD old 70

Uplynulo několik dní; Jaroslav seděl odpoledne sám doma, a četl text k Tannhäuseru, kterého včera viděl na jevišti. Právě byl v konci, když někdo zaklepal na dvéře.

„Dále!“ ozval se Jaroslav.

Do pokoje vešel pan Jiskra, Jaroslavův kollega, o němž jen předběžné povíme, že byl pianista, a mezi kollegy že mu vůbec přezdíváno „muzikant“.

„Jak se ti líbil včera Tannhäuser?“ začal hned pan Jiskra, sotva že do pokoje vstoupil.

„Dobře,“ odpověděl Jaroslav. „Avšak nejsem znalec hudby, abych se šíře vyslovil. Byls včera také v divadle?“

„Já, a nebýt na Tannhäuseru! Avšak musím ti říci, že jsi se tam mé sestře zalíbil.“

„Aj — vždyť ani nemám čest, slečnu sestru znát.“

„Nic nedělá. My byli v loži, já sice seděl v koutě, ale sestru jsem hned z počátku na tebe upozornil. Ona se pak velmi pochvalně o tobě zmínila, a na ledacos se mě o tobě vyptávala; však já jí jen pověděl, že je s tebou těžko co začít, poněvadž jsi velmi chladný; ostatně že tě jí in persona představím.“

Pan Jaroslav se místo odpovědi usmál, nebo slovo „chladný“ ještě nikdy nescházelo, kdykoliv se slyšel poněkud charakterisovat.

„Nejsi pro dnešek zaneprázdněn?“ tázal se Jiskra.

„Nevím ani, jakbych dnešek ztrávil.“

„Tedy tě zvu na večer k sobě. Ryzák mi také slíbil, že přijde, a doufám, že se budeme dobře bavit.“

„Fiat!“ odpověděl Jaroslav. „Jak to ale může být, že jsem posud ani nevěděl, že máš sestru, ač jsem už kolikrát byl u tebe?“

„Když jsi byl u mne někdy z jara, nebyla obyčejně doma, a nyní byla asi dva měsíce v lázních. Tedy přijď asi po šesté. Ryzák se pro tebe zastaví. Zahraju s Ryzákem ouverturu k Tannhäuseru. Zatím s bohem!“

Pan Jiskra odešel, a Jaroslav ještě se probíral v knihách, až se blížila šestá. Upravil se a čekal na Ryzáka. Odbitím šesté se tento skutečně dostavil, a již se ubírali oba k Jiskrovi.

„Znáš slečnu Jiskrovou?“ ptal se po cestě Jaroslav Ryzáka.

„Rosu?“

„Neslyšel jsem jí posud jmenovat. Možná, že se tak jmenuje.“

„Znám ji velmi dobře. Proč se na ni ptáš?“

„Dnes ji ponejprv uvidím, a rád bych měl o ní již napřed nějaký pojem.“

„Však nebude ten pojem příliš skvělý. Je jí už osmadvacet let, ačkoliv jí to nikdo nesmí říci. Nevím, jak s ní vyjdeš: tys chladný, a ona je raffinovaná koketa. Mně se zdá, že byste se k sobě hodili, jako sníh k vodě.“

„To porovnání snad kulhá.“

„Uvidíme. Avšak jsme již u Jiskrů.“

Stáli oba ve Spálené ulici před Jiskrovým domem. Zazvonili, otevřelo se jim, a oba vešli do domu. V prvním poschodí bydlili Jiskrovic. Mladý Jiskra již oběma běžel naproti; Jaroslava vzal za ruku a vedl jej do pokoje.

„Pan Jaroslav Čermák, velmi chladný člověk,“ představoval Jiskra své sestře pana Jaroslava.

„Děkuji ti, pane Jiskro, za průvodčí list,“ uklonil se Jaroslav.

„Vždyť tomu ani nevěřím, pane Čermáku,“ pouklonila se slečna Rosa, „že byste byl v skutku tak chladný, jak mi vás bratr líčí. Již vaše černé vlasy to prozrazují, a z očí vám také chladnost nekouká. Ostatně i vím, že jste básníkem, a tuť se již samo sebou rozumí, že nejste chladný.“

„V skutku, slečno,“ ujal se slova pan Ryzák, „nevím ani, zdaliž pana Čermáka kdy cos jen rozehřálo. Byť se mu i naskytla věc sebe půvabnější, on zůstává vždy chladný a vážný.“

„Vidíte, pane Čermáku, jak vás i pan Ryzák černí,“ přejala slovo Rosa a při tom hrozila prstem Ryzákovi. „Vždyť se to ani nedá myslit — mladý člověk a býti vždy chladný jako led a vážný jako soudce v paragrafech sešedivelý. Než, odložte, pánové!“

Naši mladíci odložili, a Rosa odběhla do vedlejšího pokoje, bezpochyby, aby ještě ledacos na sobě poopravila. Zatím šel Ryzák s Jiskrou k pianu, a prohlíželi tam musikalie, a náš Jaroslav tím, že osamotněl, nabyl času k reflexí o prvním dojmu, jaký naň slečna Rosa učinila. Dojem ten byl v celku neuspokojující; neboť, ač jí osmadvacítka nebyla právě s tváře zřejmá, slušelo jí její ouzké čelo a hrbatý nos tak, že by jí byl raději Jaroslav odpustil ještě dvě léta, kdyby dotčených prvních vad nebylo.

„Té že se já líbím?“ durdil se na sebe Jaroslav.

Rose se ale skutečně zalíbil, může-li se vůbec koketě, jak ji Ryzák nazval, kdo v našem smyslu líbiti. To ale je jisto, že si Rosa umínila, stůj co stůj, že všechněch prostředků, kterými jen vládne, vynaloží, aby Jaroslava sobě naklonila; dost možná, že jen také proto, aby se mohla chlubit, že svým uměním zvítězila i nad vyhlášenou chladností Jaroslava Čermáka. — Naopak Jaroslav, jakoby měl předtuchu o zámyslech slečny Rosy, umínil si, že, bude-li toho třeba, dnes a budoucně skutečně chladným bude, aneb že tam, kde slečna chladnost očekávati bude, ukáže oheň, aneb že se dělati bude naivním — zkrátka, že slečna Rosa sotva se dopátrá pravých základů jeho povahy.

Co tak Jaroslav přemýšlel, poopravovala se slečna Rosa vskutku bedlivě; za malou chvíli přišla do pokoje, kde stál Jaroslav.

„Tak sám zde stojíte, pane Čermáku?“ začala. „Proč pak se nebavíte zatím s bratrem a s panem Ryzákem?“

„Probírají se v hudebních věcech,“ poklonil se Jaroslav; „já však hudbě nerozumím.“

„Vy hudbě nerozumíte?“ divila se Rosa. „Ah, totě škoda! Já myslím, že básník musí rozumět hudbě. Avšak přec, pane Čermáku — vždyť jsem vás viděla onehdy v opeře; tuším, že to bylo před týdnem —“

„Bezpochyby včera, slečno. Avšak myslím, že je dvojí, hudbu nechat na se účinkovat, a hudbě rozumět. Tak to bývá i s básní; častokrát se velmi líbí; než kolik je čtenářů, kteří se čtením spojují i znalectví?“

„Máte pravdu, pane Čermáku,“ přisvědčila Rosa. „Než, pánové, podívejme se do zahrady; slunce jest blízko západu a přislibuje krásný večer.“

Pan Ryzák a Jiskra se přidružili k Jaroslavovi a ubírali se se slečnou Rosou do zahrady, v níž byla druhá polovice dvoru proměněna. Ostatně byla zahrada dosti prostranná, v předu akaciemi a vlaským bezem, vzadu ovocnými stromy posázena; mezi tím se vinuly záhony květin pestře seřaděných.

Při vstoupení do zahrady se pan Ryzák a pan Jiskra od Jaroslava a Rosy poněkud oddělili, a začali samostatný hovor, jenž, jak se samo sebou rozumí, měl hudbu za hlavní předmět. A v skutku, kdo viděl dva hudebníky, poněkud nadšené naším referentským duchem, v rozmluvě, snadno si představí naše mladé dva kollegy. O jediný tón dovedou se hádat celou hodinu, a o jediný takt se dovedou seprat. A což když teprv to přijde do živého, je-li Richard Wagner skutečně genialním, čili jen talentem, tu je difference v náhledech s to, aby rozkmotřila dva hudebníky na celý život. Než, nechme se hádat pana Jiskru s Ryzákem třeba až do krve, a stopujme Jaroslava v rozmluvě se slečnou Rosou.

„Nuže, pane Čermáku,“ začala Rosa, „jak se vám líbí můj vkus v této zahradě?“

„Jest to váš vkus, slečno? Jsem s ním spokojen, až na to, že je poněkud francouzský.“

„Aj, což se vám nelíbí francouzský vkus?“ divila se Rosa. „Já myslím, že není lepšího vkusu, nežli právě francouzský.“

„Co se vkusu týče, přisvědčuji vám; ač se mi zdá, že francouzský vkus dovede dělat jen výborné lepenky, jádra ale že se v něm člověk sotva dopátrá.“

„Aj, pane básníku, což je u vás forma nepodstatnou věcí?“

„Forma, není-li formou důkladného jádra, je u mne věcí velmi nepodstatnou,“ odpověděl s úklonou Jaroslav.

„Podivní jste, vy mužští; zde theoreticky formu zavrhujete, a forma to právě bývá, jež vám mate mysli a vrhá vás k nohoum krásenek.“

„Jen duch, který se ve formě jeví, činí formu skutečně krásnou,“ namítal Jaroslav.

„Ah, prosím vás, naši mladí páni neprojevují tolik bystrozraku, aby vždycky vnikali k duchu.“

„To je ovoce francouzského vkusu.“

„Aj, ráda bych viděla váš ideál, pane Čermáku — já myslím v lásce —“ při těch slovech hodila významně po Jaroslavu okem, kterémuž pohledu on ihned porozuměl, ač se dělal, jakoby ničeho nepozoroval. „Ráda bych znala váš ideál —“ pokračovala — „který by byl zcela prázden francouzského vkusu.“

„Můj ideál uzavírá v sobě mimo jiné i prostoduchou srdečnost, a té nehoví příliš onen vámi hájený vkus. Jestli-že by ale k prostoduché srdečnosti připojil se i francouzský vkus, neměl by u mne menší ceny můj ideál. Pochybuji ale velmi, že by se prostoduchost kryla dotčeným vkusem.“

„Ach, pane Čermáku, kdož by za našich dnů tak příliš se pachtil po prostoduchosti! Dobrý tón vynahradí také ledacos.“

„Bohužel! že je za našich dnů srdečná prostoduchost nedosáhlým ideálem,“ pokrčil ramenama Jaroslav. „Než jaký div,“ připojil s jakýmsi pichlavým přízvukem, „vždyť je to ovoce francouzského vkusu.“

„Aj, pane Čermáku, u vás je skutečně rozvaha v odporu s vaším mládím,“ podotýkala Rosa.

„Ostatně si nemyslete, slečno, že by snad tato rozvaha, jakou mi přisuzujete, vadila mé vřelosti. Věřte mi, že bych dovedl vroucněji milovat, nežli snad i sám Leandr.“

„Jak, pane Čermáku?“ divila se Rosa, a srdce jí poskočilo, neboť myslila, toto přirovnání že jí docela platí, a pan Čermák že již jen chce na ní vyzvědět, zdaž i ona mu chce býti Hérou. „Totě skutečně něco, čeho jsem se u vás nenadála.“ A jakoby už byla jista svým vítězstvím, umínila si, že nyní vezme chladnější tvářnost na sebe, doufajíc, tím že ještě spíše si Jaroslava upoutá.

Tak to vždy bývalo u Rosy; měl-li se k ní mladý muž poněkud ohnivě, ihned mu nastavila chladnou tvář; ale byl-li muž sám chladný, prázdnila ona všechny skřínky svých umění, jimiž se vřelosti vydobývá.

„Avšak nevím, zdali byste přestál všechny zkoušky, jakých by vám láska ukládala,“ počala již chladněji Rosa, pobídnuvši Jaroslava, aby se usadil jí naproti v altánku, kam právě došli.

„Zdaž bych přestál všecky zkoušky? Já? velmi slavně! Ale víte, co bych pak udělal?“

„Nuž?“

„Znáte Schillerovu „Rukavičku?“ tázal se Jaroslav s takovým tónem, jaký bezpečné předpokládá, že se mu přisvědčením odpoví.

„Znám. Než co dál?“ tázala se Rosa, ještě chladněji se tváříc.

„Totéž bych udělal, jako onen rytíř.“

Takového přechodu se Rosa zhrozila. A vskutku na obličeji jejím se ihned vytratila chladnost, a opět se zdálo, že celá jenjen se rozplývá.

„Aj, vy ukrutnice!“ zahrozila Rosa v důvěrném tónu.

„Ano, tak bych udělal. Svou lásku bych nikdy zkoušet nedal.“

„A, což když se dva zamilují pouhým pohledem? Jak se má jeden o lásce druhého přesvědčit, nežli zkoušením?“

„Jest-li že si to při tomto pohledu vyjednali — s pánem bohem. Mně však se zdá, že zamilování-se pouhým pohledem nese samo sebou již ubezpečení o věčné lásce.“

„Myslíte?“ pravila Rosa, jakoby mu přisvědčovala. Nyní ale vzala na se výraz v tváři, že by jej sotva lépe dovedla na divadle první milovnice vylíčiti, když chce jediným pohledem celou touhu své lásky zobrazit. „Zdaž i vy byste byl s to, pane Čermáku, abyste jediným pohledem se zamiloval?“ tázala se Rosa, a při slovech těch upřela na Jaroslava zrak s takovým výrazem, jakým jen kdy koketerie dovedla se podívat, když právě se cítila u cíle, kde měla své triumfy slavit.

Jaroslavova rozvaha a přisuzovaná mu chladnost ztratila teď v skutku rovnováhu. Tolik ale vlády v řeči a v tváření se měl, že nedal na sobě ničeho znáti.

„Dost možná, slečno,“ prohodil zcela lhostejně, „avšak posud jsem toho na sobě nezkusil.“

„Což jste se ještě nikdy nezamiloval?“ tázala se Rosa tak pronikavě, a při tom se jí vlnila ňadra tak pobouřeně, že Jaroslavu krev až k mozku vstupovala. Avšak ani toho nejmenšího pohnutí nebylo na něm znáti.

„Neměl jsem posud času ani příležitosti,“ bylo vše, co odpověděl, a to tak chladně a s tak mechanickým přízvukem, jakoby žák ve škole odříkával „jednou jedna“.

Rosu projela tato slova jako mráz. Pomyšlení, že snad ani nejvřelejší výraz oka a tváře již není s to, aby zvítězil, bylo jí nesnesitelné. Naopak, Jaroslav se pevně držel za chladným štítem, jakoby mu něco šeptalo: Nespouštěj se svého štítu, sic se ti Rosa vysměje. A Jaroslav byl poslušný, jako žák svého učitele.

„Ráda bych vás viděla, pane Čermáku, jak byste si počínal, kdybyste se zamiloval,“ počala Rosa opět, ale již ne tak pevným hlasem, jako mluvila dříve, neboť bylo u ní poněkud patrno vědomí o zklamaném slov nalíčení. Avšak ještě se nespouštěla naděje, že si Jaroslava pokoří.

„Jakbych si počínal?“ tázal se Jaroslav jaksi úsměšně. „Vy, slečno, se vskutku domáháte velmi citlivých stránek. Bezpochyby, že bych sedal jako holoubek u nohou své milenky.“ To poslední pronesl Jaroslav s takovou plností citu, že Rosa zůstala celá pomatená a nevěděla ani, jak má toto vyřknutí srovnati s přízvukem jeho předešlých slov. Avšak líčenou touto vřelostí zmužilá, ustanovila se, chopiti se posledního, a, jak myslila, pro tuto chvíli i nejvydatnějšího prostředku. Rychle se vzchopila a předstoupila před samého Jaroslava.

„Nuže, a jak byste si počínal, kdybyste se zamiloval právě teď?“

Výraz, s jakým tato slova pronesla, dodával jim zvláštního významu. Přitom vzala ale celá její postava a tvářnost takovou podobu na sebe, jakou jenom nejbystřejší a nejšťastnější napodobitel lidských tvářností by dovedl obrazit. Stálať celá její tvářnost na rozhraní k dvěma zcela různým přechodům tak klamně, že aťby nastoupil ten či onen přechod, o druhém by nebylo v tváři ani památky. Očekávalať Rosa od Jaroslava buď chladnou odpověď, aneb, a to bezpečněji, že se jí ihned vrhne k nohoum a vyzná jí lásku. Výrazy k oběma těmto přechodům byly ještě v sobě splynulé, a teprv účinek slov Rosiných na Jaroslava měl určit, který z nich má nastoupit. Jestli že by se jí byl Jaroslav vrhnul k nohoum, měla její tvářnost na se přijmouti podobu ukojené touhy, ale i zároveň uštěpačné opovrhavosti, jež se vysmívá křehkosti mužského rozmyslu. Odpověděl-li by Jaroslav chladně, byl zároveň v tváři její přechod k výrazu, jenžby ani dost málo překvapení z dotčené odpovědi v sobě nejevil, ale jenž, jakoby chladnou odpověď byl očekával, po obdržení té odpovědi by ihned na pohotově byl, zcela lhostejným věcem patřičnou tvářnost navrátiti. Tak zde stála Rosa před Jaroslavem s rukou pozdviženou, buď aby dodala si výrazu vítězitelky, aneb — Jaroslav-li ji chladně odbude — aby zcela lhostejně si frisuru poopravila; stála zde vyzdvižena na prstech, buď aby patrnější byl rozdíl mezi její velikostí a klečícím u ní Jaroslavem, aneb — nepovede-li se jí, co zamýšlí — aby zcela lhostejně se na prstech otočila, a Jaroslava k procházení se po zahradě vybídla, dadouc mu na srozuměnou, že to právě tak příliš upřímně nemyslila.

„Na odpověď k této otázce nyní nejsem vskutku připraven,“ odpověděl na její otázku Jaroslav, ale s tak dvojsmyslným tonem, ze byla Rosa v rozpacích, má-li si odpověď tu vykládat za sobě příznivou, aneb za přízvuk oné chladnosti, která, jak se jí zdálo, trvale a stále slovy pana Jaroslava se protkávala. Taktéž bylo i tváření se Jaroslavovo po odpovědi zcela dvojsmyslné, tak že Rose v tváři oba přechody k rozdílným v sobě výbuchům selhaly. Ruka jí sklesla, a vyzdvižené paty opět se dotkly země. Předc však si dala výraz dětské poněkud naivnosti a tvářím smířlivého úsměvu, neboť ačkoliv ji nemálo hnětlo, že se jí pro dnešek její záměr nepodařil, předce netratila ještě pro budoucnost naděje.

„Líbí-li se vám, pane Čermáku, podíváme se trochu zas do zahrady,“ pobídla Rosa Jaroslava.

„Jsem k službám, slečno.“

Oba kráčeli po pískových cestách, skoro ani nemluvíce. Vždyť se Jaroslav beztoho divil, kterak to možná, že hned na ponejprv se slečnou Rosou v tak živý hovor přišel, a slečna Rosa se zase divila, že přičítaná panu Čermákovi chladnost se nedala ani nejumělejšími jejími výmysly rozehřát.

Když Jaroslav s Rosou vystoupili z altánku, spatřili Ryzáka s panem Jiskrou v rychlém kroku na druhém konci zahrady, a jak se zdálo, u velmi živý hovor zabrané.

„Ty trdlo!“ doléhal pan Ryzák na Jiskru, neboť vůbec známo, že hudebník při podobných titulaturách málo kdy přichází v rozpaky — „jak jen tak můžeš mluvit? Znáš-li drnkat na piano, nenásleduje z toho, že rozuměti musíš i skladbám.“

„A ty jim asi rozumíš! Takhle udělat nějakou komposici na zouvák, to umíš — ale víc sotva,“ odmlouval pan Jiskra.

Naši dva hudebníci mluvili o polce, kterou složil pan Ryzák, a kterou mu Jiskra haněl, a víme, kterak se hudebník dopálí, jestli že se mu jeho skladba ustavičně nezbožňuje.

„Víš-li co, Jiskro, udělej ty lepší polku, a přiřkne se cena tobě. Já ale předce svou polku zašlu, a nebojím se, že ji cena mine.“

„I pro mne si ji zašli třebas na Pařížskou výstavu, tvá polka je jen slátanina.“

„A tys mezek, Jiskro!“ odbyl ho Ryzák, a zároveň se od něho odvrátil, aby se připojil k svému kollegovi Jaroslavu, jenž právě se slečnou Rosou k nim přicházel.

„Jak vidím, pane Ryzáku,“ uvítal jej Jaroslav, „scházela ti již jen rukavice, abys byl vyzval Jiskru na kordy.“

„Vždyť to šlo jen o polku!“ smál se Jiskra, popocházeje vstříc našemu průvodu.

„Tys jaksi zamyšlen, pane Čermáku,“ začal Ryzák, chtěje rozmluvu na jiný předmět obrátit.

„Snad mu již srdce začíná jinou zpívat!“ usmál se pan Jiskra jako by ve smyslu své sestry, a s panem Ryzákem již zase udobřen; neboť pračky hudebníků se leckdys končí i obejmutím.

„Jsi jaksi ztrápen,“ doléhal na Čermáka pan Ryzák, a dost možná, že onen podle toho vyhlížel, neboť poslední výstup neminul zcela, aby byl nijaké známky na jeho tváři nezůstavil.

„Prosím tě, Čermáku, netrápí tě láska?“ pokračoval ve svém tónu pan Jiskra.

„Ani nevím, zdaž bych byl schopen nějakého podobného trápení,“ prohodil zcela lhostejně Jaroslav.

„Vskutku, pane Čermáku?“ ujala se slova slečna Rosa. „Vždyť jste se předce vyznal, že jste schopen vroucně milovat.“

„Toho jsem v skutku schopen; ale ne, abych se pro lásku trápil. Ta píseň se mi zdá již tuze vetchá, aby se muž trápil pro lásku.“

„A což, pane Čermáku, kdyby se vám stala milenka nevěrnou?“ tázala se zpytavým hlasem Rosa. „Netruchlil byste?“

„Netruchlil, slečno.“

„Netruchlil? Aj, tomu je vskutku těžko uvěřit,“ pravila Rosa. „Znáte se již tak dokonale?“

„Neznám se sice ještě v každém ohledu; ale tolik vím, že sprosťáctvím opovrhám. A byla-li by mi milenka nevěrná, nebylo by to ničím jiným, leč sprosťáctvím, a tudíž nehodno slzí mužských,“ pronesl Jaroslav jaksi urputně, a tím i vystoupil z mezí zavedeného právě tónu. Ano slova jeho i jaksi urážlivě se zdála účinkovat na Rosu. Projel jí ale mozkem plán, že zcela zvláštním způsobem začne s Jaroslavem. Muže ve svou síť lapit, vynutit z něho vyznání lásky, pak mu ukázat beznadějnost jeho lásky a kojit se vzdechy uraženého srdce — toť jest a bylo předmětem studií nejedná kokety.

„Podivně!“ pravila Rosa, ale tak, že se zdálo, jakoby se více vysmívala podivínství pana Čermáka, nežli aby se mu divila.

„Vždyť jsem ti řekl,“ pravil Jiskra slečně Rose, „že s ním není nic. Prosím tě, člověče,“ obrátil se k Čermákovi, „kde bereš látky k svým básním, když jevíš v řeči tak suchopárnou fantasii?“

„Aj, Jiskro, snad nechceš být také básníkem,“ usmál se Jaroslav, „že se pídíš po pramenech látky.“

„Ha, ha, Jiskra básníkem!“ smál se Ryzák, jako by mu chtěl oplatit, že před chvílí haněl jeho skladbu. „Haha! Jiskra básníkem!“ opakoval si ještě, jakoby si byl zvláště liboval v této myšlénce.

„Však bych si nedal k svým básním, kdybych jaké měl, od tebe dělat nápěvy,“ pravil jaksi sarkasticky Jiskra, a hnedle by byli naši hudebníci zase bývali v sobě.

Zatím se stmívalo, a Jaroslav upomenul Jiskru, že slíbil, že zahraje ouverturu k Tannhäuseru. Všichni vrátili se do pokoje, naši hudebníci napřed, a za nimi se ubírali Jaroslav a slečna Rosa. Když šli tito po schodech, počal Jaroslav, ze zvyku sice, zde ale schválně počítat schody, a teď právě je počítal nahlas.

„Jeden a dvacet,“ pravil. „Ku podivu, slečno, že bývá schodů skoro všude nerovný počet.“ A to pravil s takým přízvukem, jakoby se o nejdůležitější rozhodnutí věci bylo jednalo.

„Ale, pane Čermáku, nebuďte tak vypočítavě chladným,“ kárala ho slečna Rosa. „Vždyť to mladému člověku ani nesluší. Což by to z vás byl rytíř!“ pousmála se na něho.

Jaroslav, nevěděl-li, aspoň hádal, kam to bije.

Zatím vešli do pokoje a Ryzák hrál s Jiskrou přislíbenou ouverturu. Přišla večeře, a po večeři se usnesli na tom, že budou hrát whist. Pan Jaroslav seděl naproti slečně Rose. Ta mezi hrou ani očí nespustila s Jaroslava, ve hře dělala chyby, či schválně, či zapomenutím, svou nohou se dotýkala nohy Jaroslavovy — zkrátka začala hrát na zamilovanou. A Jaroslav, jakoby jí rozuměl, opětoval jí její zraky, ano ještě toužebněji na ni pohlížel, nežli ona na něho, opětoval jí i její dotknutí se nohy, a Rosa počala věřit, že pan Jaroslav není tak chladný, jakým se býti zdál, a ona že mu není zcela lhostejnou; ano Jaroslav i v počítání dělal chyby, že se s ním už kollegové počali vadit, a Rosa nabývala přesvědčení, že pan Jaroslav není příliš počítavým, ba se i divila, kterak byl Jaroslav s to, aby spočítal schody, když se zde při jednoduché addicí rozmýšlí.

„Jsem roztržitý, nemějte mi za zlé,“ omlouval se Jaroslav u kollegů, když jej tito měli k větší pozornosti.

Bylo asi k desáté hodině, když se Jaroslav s Ryzákem ubírali od Jiskrů.

„Nuže, jak se ti líbila slečna Rosa?“ tázal se po cestě Jaroslava Ryzák.

„Prosím tě, dej mi s ní svatý pokoj! Mně se zdá, že jsem ji prohlídl! Ostatně nevyjedu-li jí s barvou ven, může s ní být řádná zábava.“ — Rozešli se.

Jaroslav když přišel domů, otevřel si okno, sedl si k němu, a dlouho — dlouho seděl, a velmi mnoho přemýšlel. Však také měl myšlének plnou hlavu. Ještě jednou se v myšlénkách vrátil k Jiskrovům, prožil ještě jednou dnešní večer od šesté hodiny, zobrazil si slečnu Rosu, a jakýsi vnitřní odpor kázal mu, odvrátiti se od těchto obrazů. Odvrátil se od nich, ale zase se k nim vrátil, zase je stopoval, a již se mu zdálo, že si musí vyznat, že je slečna Rosa interessantní vzdor všemu, co se mu na ní nelíbilo. V tom si zpomněl, že mu Jiskra řekl, že se Rose líbí. Zde zůstal poněkud vězet. Jest to věc velmi přirozená, víme-li, že nejsme jisté osobě lhostejnými, že se snažíme, abychom o této nelhostejnosti se ubezpečili, a máme-li nějakých pohnutek, jež v nás budí odpor, zajisté jsme k takovým osobám smířlivějšími, nežli k jiným, jimž jsme zcela lhostejnými. S myšlénkou, že se Rose líbí, zanášel se poněkud déle, a časem jej nutila k odporu, a chvilkami zase se s odporem smířil. V tom si zpomněl na Emilii. Emilie posud byla ideálem, který si Jaroslav svou ohnivou fantasií utvořil, a k němuž neznal jiné realní části, leč jmeno, které měla. Blažený jinoch, který si utvořil takový ideál; tenť se mu stane hvězdou vodící v rozhodných okamženích, a unese jej přes suchopáry vezdejšího života, a nedá mu klesnouti v kaluže marnivých choutek! Emilie mu předstoupila před duševní zrak v celé jen možné kráse a spanilosti, a vznešený duch zářil z celé bytosti. Naproti ní se postavila Rosa co holá skutečnost, a Jaroslav se zachvěl. Nezřídký bývá příklad, že snažíce se za jakýmsi ideálem, často skutečnost o málo lepší shledáváme, nežli pravý opak toho, za čím jsme se snažili. A Jaroslava pojala jakási bázeň. Na jedné straně žena, jak si ji představil v plné dokonalosti — na druhé zchytralá ženština, již už snad svět omrzel — Jaroslav se ještě jednou zachvěl. Napadlo mu, že snad i Emilie v skutečnosti může podobna být tomu obrazu, jaký mu Rosa o sobě podala — a horký pot mu vyrážel na čele. „Ne, tak nemůže být! Domácí paní moje by mne nepodvedla. Emilie musí být taká, jak si ji zobrazuji. Zde volba není těžká. Emilii nejsem též lhostejným, a Rose? — S bohem! Roso, ty bys nebyla hodna mé první lásky.“

Jaroslav zapomněl zcela, že nezavřel okno; ulehl si a ustanovil se na tom, že co nejdříve a stůj co stůj se musí seznámit s Emilií.