První láska/I.

První láska Vítězslav Hálek
	I.	II.

Údaje o textu
Titulek:	I.
Autor:	Vítězslav Hálek
Zdroj:	HÁLEK, Vítězslav. Spisy Hálkovy. Díl V. Praha : Edv. Grégr, 1883. s. 195–209. Národní knihovna České republiky
Vydáno:	1859
Licence:	PD old 70

Jsme v jedné z odlehlejších ulic Pražských. Vejděme do jednoho domu v pravo, jděme po schodech do prvního poschodí, otevřeme ty dvéře zrovna naproti, a jsme v skromném bytu pana Jaroslava Čermáka. Rozházené sem a tam knihy, pod postelí dva vedle sebe svorně dřímající slovníky, které snad právě sní o poetičnosti svého obsahu, na stole zříceniny dvou sádrových dýmek, hromádky popela z vypálených doutníků, na hřebíku dva kabáty, upomínající svými rukávy mocně na pomíjejicnost věcí pozemských, vetchá postel, kterou léhající v ní často musel prosit o trpělivost, aby pod ním nepraskla, dvě židle a — nota bene! — rozházené a inkoustem polité karty na stole: toť nábytek pana Jaroslava Čermáka. A kdoby již v něm neuhodl studenta? Ano, pan Jaroslav Čermák byl student — a jaký!

Než, poněvadž předpokládám, že tohoto pana Jaroslava Čermáka, kterého dále jen Jaroslavem chceme nazývati, aniž bychom tím ublížili nesmrtelnosti jeho jmena, málo kdo zná, chci o něm něco již dříve pověděti, než ho nechám činně vystoupit v naší povídce.

Jeho postava nebyla sice velká, ale předc taková, jež, připojíme-li k ní příjemnou jeho tvářnost, lehce dělá u krásného pohlaví „štěstí“. Přisnědlé tváře, černé oči, a — prosím smekněte — černé vlasy. Ale to také byly vlasy! Nosil je dlouhé a česal je na zad. A ty táhly! Kamkoli přišel, všude se šeptalo, aby to Jaroslav neslyšel, aneb aby to slyšel, aneb i — kdož ví, ještě proč! — všude se šeptalo: „To jsou krásné vlasy!“ — „Gott, diese wunderschönen Haare;“ — a i u jeho kollegů se proslýchalo: „Mordie, ten má vlasy!“ Mimo to dodávaly tyto vlasy jeho ostatně přibledlé tváři ještě jakéhosi zvláštního výrazu, který my mužové snad ani dobře vylíčit nemůžeme, který ale zajisté neujde žádnému oku ženskému. Mnozí o takovém výrazu tváře píší, že je básnický; dost možná!

Jaroslav nerad mnoho mluvil, zvláště, byla-li řeč o věcech obyčejných. Často se dělal i naivním; ale každý se zmýlil, kdo jej za takového měl. Bedlivě pozoroval každé hnutí, a dával pozor na každé slovo sousedících s ním. Leckdys i chytal za slovo, aneb vtipkoval, a to někdy tuze rád. Ve společnostech obyčejně dlouho mlčel; ne snad proto, že by byl nevěděl, jak do toho, ale proto, že nerad mluvil, často by snad byl i zůstal nepozorován, kdyby zvláštní jeho výraz a krásné vlasy již napřed pozornost na se byly netáhly. Mluvil-li, dokázal i hnedle, že mu nadarmo neříkají Čermák. Leč to mu vždycky nevykládali za nejlepší stránku, že vtipkoval beze všeho ohledu a smilování. Předc však jej paničky nazývaly duchaplným, slečinky interessantním a pánové kapitálním. Nevím, byl-li v skutku, aneb-li jen se dělal chladným. Lidé o něm mluvili aspoň, že je velmi chladný; leč kdož může lidem všechno věřit! Možná, že byl chladným jen k vůli lidem, když už se jim to stalo oblibou, nazývati jej chladným. Neboť často ani takovými nejsme, za jaké nás lidé mají; jestli že se nám to ale ustavičně říká, že jsme takovými, jak se o nás soudí, uvěříme konečně lidem, a hledíme se samy přemluviti, že takovými jsme, za jaké nás mají. Jaroslavovi to aspoň někdy až přes moc cpali, že je chladným; možná, že jím konečně byl lidem k vůli. A vskutku ho velmi často slyšeli, kterak říkal: „Jen to nemohu pochopit, kterak se může stát, že se lidé zamilují?“ A nikdy tomu nechtěl věřit, říkalo-li se mu, že i na něho dojde.

Jaroslav byl bytem u jisté vdovy, kterou vůbec nazývali paní Naninkou. Paní Naninka byla dobrosrdečná, upřímná, a ráda mnoho mluvila — což ovšem nebyl zázrak. Jaroslava měla paní Naninka velmi ráda, a vychvalovala jej také, kde jen se jí naskytla příležitost, tak že jí i lidé říkali, že se v něm zhlíží jako v zrcádku. Ale proč by ho byla neměla ráda? Pan Jaroslav byl v skutku pořádný člověk. Přiblížilo-li se prvního, nezaplatil nikdo správněji, nežli Jaroslav. A to je mnoho! Neboť který student věří v svaté právo prvního, má ještě vždycky dost vlastností do sebe, aby jej domácí paní nazývala pořádným; který ale již zapřel tuto víru, zůstane vždycky u domácí paní nepořádným, a byť i měl ve svém pokoji stokrát lepší uspořádanost, nežli Jaroslav. A proto není divu, vyznávala-li paní Naninka sama svou nezběhlost v tom, aby mohla Jaroslava dosti vynachválit. Však ale také byla hrdá, mohla-li někde příležitostně osvědčit, že je Jaroslavovi jako druhou matkou. — Tolik prozatím o Jaroslavu a o paní Nanince.

Nejspíš ze zeměpisu se dá dokázati, že Pražská bašta o šesté hodině s večera — a nota bene — je-li to v červnu a k tomu ještě v neděli, bývá galerií leckterés krásy. Proč se právě v neděli tolik krásy z města na bašty vyhrne, těžko se domyslit, ale to se sotva dá upříti, že se mnohá snaží, aby zde našla obdivovatele aneb i ctitele své přirozené i nepřirozené krásy. Dnes se to zde jenjen hemžilo. Lidé se zde potkávali, jako při quadrille v „chain“. V této směsici osob, jež přicházely a odcházely, jako ranní sny, procházel se i Jaroslav. Šel volným krokem, hleděl vůkol sebe, prohlížel, co se dalo pozorovat, vtiskl si v pamět, co se dalo vtisknouti, pustil mimo, co se mu nezdálo — zkrátka, on se tu zdál sám sobě jako referentem v divadle, čili lépe, jako redaktorem, jemuž se najednou nahrnulo asi čtyři sta básní, a jež on rychle pročítá, aby poznal, kterou má vypravit do tiskárny, aneb kterou má hodit do Létha za kamna. Bohužel! že jedna byla příliš affektovaná, druhá málo sentimentální, třetí příliš dlouhá, čtvrtá že pokulhávala forma, pátá že se zpívala známou notou atd. atd. — A tak se vedlo i Jaroslavovi na baště.

Z těchto na jedno kopyto se tvořících myšlének jej vytrhlo potkání-se s kollegou.

„Pozdrav bůh, Jaroslave!“ oslovil jej tento.

„Servus!“ A zavěsiv se kollegovi na ruku, otázal se ho: „Co děláš pořád?“

„Já? dluhy.“

„Oho! A nic víc?“

„Však je toho dost, jsou-li veskrz na moje konto. Hleď — tamhle ta brunetka v těch zelených šatech — jak se ti líbí?“

„Vypadá jako baštonské dočko.“

„Ale šestadvacet platí! Dostane dvacet tisíc, já ji znám.“

„Bylaby i za třicet tisíc drahá, kdybych se musel zhlížet v jejích bradavicích.“

„No, jestliže ta se ti nelíbí, to už nevím!“

„Já také nevím. Ale hleď, tamhle jde slečna Langova s matkou, musíme je pozdravit.“

Přišli jim naproti. Naši známí pozdravili slečnu i matku. Najednou vytáhl Ryzák, Jaroslavův kollega, z kapsy šátek; zdálo se, že dusí hlasitý smích, a úprkem uháněl odtud. Co se asi stalo? Povím vám hned.

Jaroslav byl po nějaký čas navyklý nosit čepici. Dnes měl zase ponejprv klobouk. Když se přiblížil s Ryzákem k slečně Langově na smeknutí, sáhl po klobouku tak, jako navykl sahat po čepici. Než z každého galanthomu lze dokázati, že se podle jiného zákonu smeká klobouk nežli čepice; může-li se vzít čepice celá do hrsti, nejde to i s kloboukem. A na ten rozdíl právě nevzpomněl si Jaroslav. Sáhl tedy po klobouku plnou hrstí, a přirozeným zákonem fysickým se stalo, že se mu klobouk s hlavy poděkoval, a že se kutálel — zrovna slečně Langové k nohoum. Jaroslava jakoby krví polil; skočil po klobouku, sehnul se, ale — o běda! krásné, černé dlouhé vlasy jeho se přehrnuly přes oči a přes celý obličej, a on tápal po klobouku jakoby ve tmě po sirkách. V tom spustil jeho kollega náramný smích, a s ním se smálo či usmívalo celé obecenstvo a s obecenstvem i slečna Langova. Jaroslav konečně nahmatal klobouk, vzchopil se, střásl vlasy do zadu a běžel s bašty rovnou do města.

To bylo mnoho. V červnu, o šesté hodině, na baště, u přítomnosti slečny Langovy takové neštěstí — světe! nevím, kdoby zůstal chladným. Však ale Jaroslav také běžel jako opařený. Pražské dláždění jakoby pod ním hořelo, domy jakoby se bořily, a ulice — ty se s ním točily. Za pět minut byl doma; jak — na to si sám nevěděl odpovědi: Jen to věděl, že už není na baště, že se neshýbá pro klobouk, že se mu obecenstvo nesměje. Sedl na židli celý unavený, a oddechl si tak zhluboka, jako herec, když po prvním vystoupení přišel domů z divadla. Zapálil si doutník, zabral se v myšlénky, dýmal jako o přítrž, dýmal jakoby všechny své myšlénky chtěl rozpustit v dýmu. Celý večer ani nepromluvil, jedině seděl a kouřil. Chvilkami se poněkud utišil; bezpochyby se obecenstvu jeho figura — tak si myslil — nevtiskla tak nevymazatelně v pamět, a do slečny Langovy že mu nic není. Než ale jen z těžka se k takovéto logické důslednosti přemluvil; obličej byl předce zamračený, dým z doutníku byl předce hustší, než obyčejně, a oči tak bezvýznamně upíral na doutník, jako obyčejně děláme, když všechnu svou pozornost zaujala jediná myšlénka, a my ani nevíme, co držíme v ruce. Když přišla paní Naninka domů, ihned zpozorovala, že se mu něco přihodilo.

„Co pak je vám, pane Jaroslave?“ ptala se hned starostlivě. „Snad se vám neutopilo potěšení?“

To poslední vyslovila s zvláštním důrazem, jakoby Jaroslava zkoušeti chtěla, je-li v tomto ohledu posud chladným.

Jaroslav jen lhostejné odpověděl: „A, to jsou hlouposti!“ a oklepal si doutník a pokračoval nepřetržitě ve svých myšlénkách.

Touto stereotypní Jaroslavovou odpovědí odbytá, jako vždycky při podobné otázce, již jen prohodila:

„No, jen si z toho nic nedělejte; než se oženíte, všechno bude dobře.“

Pan Jaroslav neodpověděl, podíval se na oheň u svého cigarra, dýmal dále, a to je znamením u velkých duchů, že se mrzí.

Paní Naninka se na nic víc neptala, majíc za to, že se v skutku nic světodějného nepřihodilo, nýbrž jen nějaké, jak tomu pan Jaroslav chtěl, „hlouposti“.

Jaroslav svůj klobouk neschoval dnes ani do škatule, ale jakoby se mu chtěl pomstit, položil jej nezdvořile pod stůl. Již pozdě na noc si ulehl, usnul, několikrát se vytrhl ze spaní, neboť se mu ustavičně zdálo o spadlém klobouku a o přehrnutých vlasech.

Paprsky ranního slunce zavítaly do tichého pokojíku páně Jaroslavova, dostaly se až k jeho očím, ty se otevřely, a — pan Jaroslav vstal. První jeho pohled padl na klobouk, který mu pod stolem zdvořile skládal svou ranní úctu.

Jaroslav se strojil. Paní Naninka vešla do jeho pokoje, aby pouklidila. Jaroslavovi se zdála včerejší historie teprv dnes jakoby dvojnásobně strašit v hlavě. Něco hledal, převracel knihu za knihou, a — klel. Paní Naninka se teď po příčině ani neptala, neboť tušila, to že sotva bude nadarmo, když pan Jaroslav kleje. Tento se konečně utišil, neboť našel — kartáček na zuby. Šel k umyvadlu, myl se, ale najednou jakoby zahřměl:

„Hrom už nechce do vlasů!“

Paní Naninka se lekla.

„Ale pro pána boha, Jaroslave, co pak už tak hned z rána klejete?“

„Všechno to dám dolů, ať si již vypadám jako odřený valach.“

„Ale co pak je vám?“

„Šibeničné vlasy!“

„Co? vlasy? a co vám udělaly?“

„Jen se podívejte, jak mi ty vlasy padají přes oči až na bradu; aby do nich — vždyť už jsem v nich jako pudlík.“

„Nu, a co víc? Hezky si je sčešte do zadu, a budete zas, jakoby vás vymaloval.“

„Ano, sčešu je, že se budou na smetišti válet.“

„Kdože? Cože? vaše krásné vlasy?“

„Krásné — abych jimi docházel krásné ostudy.“

„Ale, ale, Jaroslave! Jak pak to mluvíte?“

„Však mi také budou slušet krátké.“

„Snad to nemyslíte opravdu? Dát se stříhat!“

„Dám.“

„To, to!“

„A proč ne?“

„Tak krásné vlasy! To nikdy nedělejte. Co pak by tomu řekla slečinka, až by vás uviděla ostřihaného!“

„Dejte mi pokoj se slečinkou. Ještě vy také začněte se mi vysmívat. — Jaká pak slečinka?“

„Haha! zvědavý, jak se ptá!“

„Nu, a o kom mluvíte?“

„Kdybyste věděl, pane Jaroslave, komu se v těch vlasech líbíte, nikdy byste je nedal dolů.“

„Aj, aj! snad se nelíbím naposled vám?“ počal již rozdurděně Jaroslav.

„To je něco; jen kdybyste věděl!“

Jaroslav se česal. Toto pokynutí paní Naninky, která ledacos věděla, co se o leckoms v městě mluví, poněkud napínalo zvědavost Jaroslavovu. Ne snad z ženštilé slabosti; ale často se stává, že v podobných případech býváme tak pošetilí, jako ženská. Jaroslav česal se s větší pozorností, hladil si vlasy, zkrátka — zapomínal zponenáhla na včerejší nehodu a stavěl se opět chladným. Mračna mizela, čelo se jasnilo, a obličej byl už jako jarní den, plný půvabu a úsměvu. Na to jakoby čekala paní Naninka.

„Jak pravím, někomu se s těmi vlasy velmi líbíte,“ začala zase paní Naninka.

„A komu?“

„Inu někomu. A k vůli tomu někomu si je nesmíte dát ostřihat.“

„Nesmím? To pěkně prosím; tak zle snad nebude.“

„No, jen mne poslechněte, a uvidíte, že toho nebudete litovat.“

„Ale tak pak mi tedy povězte, o kom mluvíte?“

„Všechno se dovíte, jen mne poslechněte a nedejte vlasy dolů.“

Jaroslava už přecházela trpělivost.

„Tedy si to nechtě a dejte mi svatý pokoj,“ počal mrzutě. „Vlasy půjdou dolů, a konec.“

„No, no, jen ne tak hrr! vždyť ještě nehoří.“

„To si také myslím. To by mi asi někdo musel být tuze milý, abych k vůli němu si nedal střihat vlasy.“

„Haha! kdož to ví! A co není, může ještě být. Jen vy poslechněte.“

„Hlouposti! Já už poslouchání odrostl. A kdo ví, stálo-li by to za dobré slovo!“

„A to pěkně prosím. To není nic jen tak; a jí také každý nevoní.“

„Který jí snad nepřijde pod nos.“

„Beze všeho žertu.“

„Tedy se netočte stále okolo toho, jako kočka okolo horkých krup. Ostatně nepovíte-li mi to hned, nemám déle času na otázky; musím do kolleje.“

„Jen jděte; až někdy budete mít času, dovíte se všecko.“

Jaroslav se zatím dostrojil, ještě se podíval do zrcadla, pak vzal svůj osudný klobouk a odešel.

Bylo sice ještě před osmou — hodinou to, o které se Pražská krása ještě málo kdy na ulici ukazuje; ale Jaroslav, potkal-li některou ranní dívku, předce si jaksi hrdě vykračoval, neboť myslil, že ani jinak nemůže být, než že dívka, o které mu paní Naninka právě vypravovala, musí jít tou ulicí, kterou on jde, a že se za krásnými jeho vlasy dívá. Že ale dotčenou dívku ještě neznal — kdož mu zazlí, myslil-li o každé, kterou potkal, a — rozumí se! stála-li předce za oko, zdali to není ona, které se líbí jeho vlasy.

Než nechme Jaroslava bez všech zastávek dojít do kolleje.

Jaroslav ani žádného z kollegů nepozdravil, ani se nedal s některým do řeči, ale sedl si do zadu a zamyslil se. A vskutku se Jaroslav zamyslil tak, že ani nezpozoroval, když professor vstoupil do sálu. Začala přednáška — Jaroslav se díval na professora, avšak nevěděl ani slova, co se přednášelo. Přednáška se ukončila, Jaroslav toho nepozoroval. Professor odešel, kollegové odešli a Jaroslav ještě pořád seděl zamyšlený. Konečně jakoby procitl, rozhlédl se a viděl, že je v kolleji, sál že je prázdný a přednáška že je tedy už bezpochyby odbyta. Zcela mechanicky sáhl po klobouku a vyšel ze sálu. Přišel na ulici, lidé se míjeli a potkávali, potkávali a míjeli jej, a on nevěděl o lidech, nevěděl o sobě. „Kdo asi ta dívka může být?“ počal logisovat. „Že musí být krásná, o tom nelze pochybovat; neboť znám vkus paní Naninky. Ale jak se o ní dovědět? Žádný jiný o ní neví, nežli paní Naninka. Dobrá, přidržím se paní Naninky.“

Podobné myšlénky probíhaly mu hlavou. V mysli ale si utvořil tak krásný obraz o své neznámé, že by byl v skutku hoden, aby se byl do něho zamiloval. — Uprchl celý den, přiblížila se opět neděle.

Kdo chce zakusit dlouhé chvíle, ať jde na neděli do velkého města. Pan Jaroslav nešel dnes nikam, snad že se bál reprise nedělní švandy, snad že se chtěl doma nudit. Sedl si k oknu, jímž se otvírala vyhlídka na přívoz přes Vltavu. Na břehu stály zástupy čekajících na loď, aby je přenesla na druhý břeh. Pět lodí převáželo jakoby o přítrž; předc však nemohly postačit přibývajícím hostům. Jaroslav se díval na přívoz. Loď, která vždycky ku břehu přibyla, aby odňala hromadě čekajících velikosti, zvláštní měla pro něho půvab. Zdálo se mu, jakoby byla hospodyně, která hrne se stolu do klína hrách; že ale klín je již plný, musí hospodyně odejít, aby hrách vysypala, by mohla hrnout znova. A tak uběhlo Jaroslavu skoro celé odpoledne v dívání-se a v přirovnávání. Přiblížil se večer, a hosté, kteří odpoledne se převáželi na druhý břeh, nyní již se vraceli. Právě přibyla jedna loď, lidé vyšli, a mezi vycházejícími poznal Jaroslav paní Naninku s Augustem, jejím osmiletým synem. Jaroslav se jaksi zaradoval, ani sám nevěda proč; snad že se nadál, že se doví něčeho nového, aneb kdo ví z jaké příčiny.

Paní Naninka vešla do pokoje, a na jejím obličeji byla patrná ona spokojenost, jakou vídáme na lidech, kteří jednou za týden bezstarostně si mohou vyjít na procházku. Ale na jejích ústech si zahrával jakýsi potutelný úsměv, který Jaroslavu neušel.

„Nuže, vypravujte, kde jste byla?“ přivítal ji Jaroslav.

„Kde jsem byla? Tam kde lidé o vás rádi mluví. A v skutku velmi často se na vás zpomnělo,“ odpověděla s jakýmsi velmi chápavým přízvukem paní Naninka.

Jaroslav vskutku ihned věděl, kde paní Naninka byla.

„Tedy na Malé Straně to je?“ tázal se.

„Snad. Sám ale nahlídnete, že se nesluší, abych vám více na ponejprv pověděla.“

„Nežádám toho. Jen mi ještě povězte, jak asi vyhlíží?“

„Štíhlá, světlé vlasy, modré oči, prokvětlá v tváři a krásný špičatý nos. Vlasy prý si nemáte dát střihat, neboť jsem jí váš úmysl s vlasy vyjevila.“

„Kam chodí?“

„Skoro nikam; jenom se chodí učit hrát na piano.“

„Kam?“

„Nevím, jak to dnes jmenovala. Však se pro dnešek nedovíte již ničeho více.“

Jaroslav nahlídl, že si to nesmí hned na ponejprv s paní Naninkou zkazit, a proto se na nic více neptal.

Setmělo se, Jaroslav byl sám ve svém pokoji, a lhostejně se houpal na židli. V mysli ještě viděl převážející se lodi, převážel se po nich, šel po Malé Straně, ohlížel se, zpytoval okna — v tom se otevrou dvéře, a malý August se přibatolil k němu.

Jaroslav jakoby to nepozoroval, houpal se na židli dál, a August stál mlčky u něho.

Konečně počal tento:

„Pane Jaroslave, já vás mám rád.“

„Tak? Kde pak jsi dnes chodil?“

„Maminka mi sice přikázala, abych vám to nepověděl, ale že vás mám tuze rád, a vím, žebyste to rád věděl, tedy vám to povím. Byli jsme na Malé Straně, v Ostruhové ulici, je to po pravé straně, čtvrtý dům od konce, když se jde na zámek. Byli jsme tam skoro celé odpoledne, já jsem si tam hrál s Karlem a maminka mluvila se slečinkou.“

„Jak se jmenuje slečinka?“

„Emilie.“

„Kdy pak tam zase půjdete?“

„Nevím; ale slečinka přikazovala, abychom přišli co nejdřív.“

Pan Jaroslav Augusta pohladil, slíbil mu novou knihu, a pobídl ho, aby si již šel lehnout. August, potěšen, že se Jaroslavu zavděčil, a ještě více, že dostane novou knihu, odešel z pokoje. Jaroslav přistoupil k oknu, otevřel je a díval se večerním tichem na řeku, kterak se po ní ještě lidé převážejí. Měsíc vyploul na nebi, a Jaroslav dohlídl až na Malou Stranu, kterak loď odráží od břehu. Na té lodi zazněla harfa, a zpěvák zpíval k zvukům jejím píseň, jejížto slova Jaroslav nerozeznal, poněvadž ještě byla vzdálena. Loď však se blížila a již byla uprostřed řeky; jemný větřík zadul, Jaroslav zaslechl čistě několik akkordů. Ba již mohl i slova rozeznati. Zpěvák právě začal známou píseň:

První láska jest nejlepší,
Neb se v ní nebe jeví,
Mládenec však nejšťastnější —
Který o lásce neví.

Větřík se obrátil a Jaroslav již nezaslechl poslední řádku. Co zpěvák zpíval dále, na to Jaroslav nic nedbal. Zamyšleně ještě se díval po řece, díval se na nebe, a zdálo se mu, jakoby v celém nebi se obrážela touha, spojiti se s zemí v tajemném svazku. Zavřel okno, ulehl si na lůžko, a kdoby mu byl býval na blízku, byl by slyšel, kterak si před usnutím šeptá: „První láska jest nejlepší!“