První láska/IV.

První láska Vítězslav Hálek
III.	IV.	V.

Údaje o textu
Titulek:	IV.
Autor:	Vítězslav Hálek
Zdroj:	HÁLEK, Vítězslav. Spisy Hálkovy. Díl V. Praha : Edv. Grégr, 1883. s. 244–260. Národní knihovna České republiky
Vydáno:	1859
Licence:	PD old 70

Známost Jaroslavova se slečnou Rosou, ač mu Emilie vězela v srdci, třebas ji byl ještě neznal, nabývala nyní barvitého tvaru. Často navštěvoval Jiskru, neboť s ním studoval společně ke zkouškám; zůstával tem obyčejně do večera, a večer nesměl u něho při večeři scházet. Slečně Rose se skutečně Jaroslav líbil; při večeři výhradně s ní se bavil, a po večeři hrával s ní whist. Rosa neopominula nikdy při hře, dát mu svou náklonnost na jevo, a Jaroslav nic neváhal, uznati ji za interessantní — třebas jen proto, že byla koketou. Ostatně její rozmluva svědčila o vzdělanosti a o neobyčejné zběhlosti v knihách, a Jaroslavu nebyl hovor tohoto druhu nevítaný. Vzdor tomu všemu choval se k ní Jaroslav jen úsečně, lhostejně, ba chladně. Byť jej i byla často na chvíli z rovnováhy přivedla, předce vždycky, když se domů vracel, myslil na Emilii, před usnutím platily výhradně jí jeho myšlénky, a studoval-li ještě doma do noci, a časem-li se od knihy odvrátil, byla jen Emilie předmětem jeho myšlének, jižto viděl se svou budoucností nerozdvojitelnou. Zpomněl-li si při tom na Rosu, učinil to vždycky jen s jakýmsi nepochopitelným odporem; někdy ale, ač mu byla jasná její povaha, předce se rozmýšlel, zda-li jí neubližuje, pak-li že ji bez milosti odsuzuje. A ač se při takovémto sebe zkoumání opět od ní odvrátil, předce, když zase druhého dne se octnul u Jiskrů u večeře a slečna Rosa nebyla právě v pokoji, ihned se po ní ohlížel, a nemohl si upříti, že mu bez ní jaksi teskno, či že si žádal rozmluvy s ní, či že ještě z jiného ohledu, který on sám si vysvětliti nevěděl.

K svému rozmrzení pozorovala slečna Rosa, že prostředky, jichž až posud užila k svým zámyslům, nejvíce selhávaly, a již se i časem bála, že se tyto její zámysly o Jaroslavovu povahu zcela rozrazí. A Jaroslav se jí jevil každý den co týž, jaký byl včera — vždycky rozmyslný a chladný, a byť se i u vnitř nějaké hnutí v něm bylo dalo, nikdo to na jeho tváři nezporoval, a tudíž ani slečna Rosa. Ale tato právě zdánlivá nezměnnost Jaroslavova dráždila slečnu Rosu k novým vynálezům, a že ženština, zvláště pak ženština, jako byla Rosa, nikdy se na výmyslech nevyčerpala, vůbec známo. I vzala outočiště k zcela zvláštním prostředkům, o jakých se bezpečně domnívala, že se s účelem neminou. Pomyslila si, že Jaroslava rozdráždí vypravováním o zbožňovatelích, jakých již byla měla, o partiích, jakých se jí mohlo dostat, kdyby jen byla chtěla, a o kráse a vysokém postavení těch, kteří se jí klonili, a o podobných věcech. Kdyby byla Jaroslavu povídala, že ještě neví, co to první láska, to — a o tom dobře věděla — byloby k pravdě nepodobno, a tím méně záhodno, aby tomu Jaroslav uvěřil. A při podobném líčení ani nezapírala svou koketnost, vědouc, že tím bezpečněji dosáhne, čeho se jí chce. A vskutku vypravovala Jaroslavovi, šli-li někdy před večeří do zahrady, historie, jimžto Jaroslav nemálo se divil. Tu jmenovala jistého mladíka, vznešeného rodem i krásou, který, jsa již asi tři léta v jistém klášteře, k vůli ní, když ji uviděl, z kláštera vystoupil; vypravovala dále, že si přes ulici naproti jejím oknům najal byt, kterak ji za večera opěval při guitaře, kterak a mnoho-li jí básní zasýlal, jimiž ji zbožňoval, a jak se konečně, když se přesvědčil o beznadějnosti své lásky, stal missionářem a že žije teď v Americe. Jindy zas vypravovala, kterak se jeden ruský kníže ucházel o její ruku, ona ale že jej odmrštila, a podobných historií o své lásce uvedla řadu, až i došla na zbožňovatele, kteří ještě letos se o její přízeň ucházeli, všichni ale že s nepořízenou odešli. Konečně jmenovala ještě jistého doktora Ráska, který až posud ji trápí ucházením se o její ruku. Jaroslav se divil, kterak dívka, jako Rosa, na které předce nic zvláštního co do krásy neseznal, mohla mít tolik ctitelů; ano již počal se sám přemlouvat, že na slečně Rose skutečně něco musí být, co je milování hodno, a myslil si, že snad jen on je tak zaslepený, že těchto předností až posud si nepovšimnul. Vypravování Rosina se končila obyčejně tím, ona že si jen žádá pevný charakter, ne ohnivý, ano spíše chladný, a takový že, jak se jí zdá, poznala teprv jeden, k tomu že se cítí nakloněnu, k ostatním mužům že je zcela lhostejna — ano že je i nenávidí. Pan Jaroslav patrné cítil, že mu Rosa dělá kompliment, neboť že tímto chladným, rozvážným nemyslila nikoho jiného leč jeho, mohl si na prstech vypočítat. A Rosa také tento závěrek svého vypravování provázela takovým milostným pohledem na Jaroslava, že by byl musel tento být velmi neobeznalý, aby byl neuhodl, komu ten pohled platí. Vypravování Rosina neminula ucho Jaroslavovo beze všeho účinku, ač účinek nebyl takový, jaký Rosa očekávala. Předce však jednou, když se s ním slečna Rosa opět škádlila o francouzský vkus, a on jí, jako poprvé, odporoval, zdvihl se brzy od stolu, předstíraje, že mu není dobře, kvapil domů a místo studování chytil Machata a počal se učit frančtině. Neboť za rozmluvy s Rosou na důkaz svého hlavního odporu k francouzskému vkusu jí pověděl, že on ani sám francouzsky mluvit neumí a uměti nechce. To bylo slečně Rose něco neslýchaného, avšak předce vítaného, poněvadž se jí namítla příležitost, se svým bratrem mluvit po francouzsku, a tím pana Čermáka poškádlit; ano ona schválně mluvila o panu Čermákovi, a to jej tím více dráždilo, že nevěděl, co. Asi do půl noci bděl nad Machatem, pak ale, když se v něm zase jeho rozvaha ozvala, praštil jím do kouta, a pokračoval ve svém studování ke zkoušce.

Mezi tím uplynulo asi čtrnáct dní a změny, které se s Jaroslavem zatím udály, jsme stručně vylíčili. Poněkud pevněji zachytíme běh naší povídky až dnes, neboť dnes právě vzal tento běh znamenitý obrat.

Chýlilo se k večeru. Pan Jaroslav přišel dnes k Jiskrovi o něco později, nežli obyčejně. Vešel do pokoje, pana Jiskru tam nenašel. Na stole ležel lístek; Jaroslav jej vzal do ruky a četl: „Šel jsem dnes do divadla; Ryzák je se mnou. O půl jedenácté přijdeme do hostince k P… čekej tam na nás. Sestra je trochu nemocna. Jiskra.“

Jaroslav odložil lístek, stál chvilku tiše, jakoby o něčem přemítal, co mu v lístku bylo trochu nápadné, pak šel ze dveří a kráčel zrovna nahoru do slečnina pokoje.

Když Jaroslav vešel, seděla slečna Rosa na pohovce, majíc čelo podepřeno o dlaň. Když ji Jaroslav pozdravil, zdvihla hlavu, pohlédla naň, usmála se a opět podepřela čelo o ruku. Úsměv její byl více bolestný, nežli objevem vnitřní radosti, a nesl na sobě ráz tělesní slabosti.

„Probůh, slečno, co je vám?“ ptal se Jaroslav.

Rosa místo odpovědi opět pozvedla hlavu, a jako předtím se podívala na Jaroslava — avšak bez úsměvu. Hleděla na Jaroslava, hleděla ustavičně, jakoby mu říci chtěla, aby si vyčetl z jejího pohledu odpověď. A jistě hleděla na Jaroslava tak nezměnně stejně, že tohoto až hrůza obešla. Přikročil blíže k ní, pojal ji za ruku a jaksi soucitně se jí tázal:

„Smím zvědět, co vám chybí, slečno?“

„Jste lékařem, pane Čermáku?“ odpověděla Rosa s tímtéž pohledem, a hlas její byl temný, jako po duševním unavení.

Jaroslav pustil její ruku, ona opět podepřela o ni čelo a zdálo se, že se opět obírá se svou bolestí. Jaroslav nevěděl, má-li opustiti pokoj, aneb-li má zůstat; stál ale na tom samém místě, jako přikovaný a upřeně hleděl na Rosu.

„To snad předce není přetváření?“ pravil sám k sobě.

Slečna Rosa, jakoby rozuměla jeho myšlénkám, zavrtěla hlavou a měkkým, jaksi elegickým hlasem mluvila:

„Sie gagten mir, er spielt ja nur,
er liebt dich nicht — — —“

Zamlčela se, přejela si rukou čelo, pozdvihla hlavu a rozhlédla se vůkol, jakoby se probouzela ze sna. Pak opět, ale již jako procitlým hlasem, pokračovala: „Je mi teskno — hlava mne bolí — všechno mne bolí — jsem slabá. Aj, vy jste zde, pane Čermáku?“

Jaroslava při tomto oslovení jakoby projel mráz; sotva že se držel na nohou.

„Viděla jste snad dříve ve mně někoho jiného?“ tázal se pevným hlasem, jakoby jím chtěl vnitřní stav její proskoumat.

Rosa vzala na se opět onu žalostnou tvář a pravila dále: „Ach ovšem, někoho jiného; viděla jsem svého přítele — svého bratra — ba viděla jsem více — viděla jsem svého — vše marno; jsem osamělá, jako sirotek.“

„Slečno, kdo vám to praví, že jste osamělá?“ tázal se Jaroslav celý udivený. „Nejsem zde já?“

„Vy jste zde? Nejsem samotná? Jste vy mým přítelem? jste snad — —“

„Slečno!“ pravil Jaroslav s rostoucím podivením, a vzal ji za ruku.

Tato pohledla naň tak milostivým pohledem, že Jaroslavu zmizel poslední mráček nejistoty, zdaliž se slečna Rosa přetvařovala.

„Jste mým přítelem? Nuže, ukažte se mi přítelem. Vezměte nůž, a probodněte mi srdce. Já vám budu po smrti vděčna.“

Jaroslav chtěl volat o pomoc, ale hlas mu selhal, a on celý unavený sklesl na blízkou židli.

„Divíte se mému požádání?“ pravila Rosa. — „O, splňte je; od vás je mileráda přijmu. Váháte? Bázlivče! Probodněte mi srdce, které vám —“

Nedomluvila. Jaroslav si zakryl oči, a hluboce si vzdychl. Zdálo se, že tají slzu.

„Nuže, tedy jsem osamělá, a nemám nikoho, kdoby se mne zastal,“ pravila hlasem patrně umdleným.

Jaroslav se vzchopil, pojal ji prudce za ruku a zvolal: „Slečno, je vám třeba zastání?“

„Vy jste mi nesplnil mou první prosbu; vy nesplníte to, co je těžší, nežli mne usmrtiti!“

„Potřebujete zastání?“ tázal se Jaroslav s rostoucí nedočkavostí.

„Mne může zastat jenom ten, kdo je mi víc než přítelem.“

„Potřebujete zastání?“

„Nabídnout se, není ještě zastat.“

„Potřebujete zastání?“ tázal se Jaroslav již pobouřen, a oči jeho jiskřily. „Nuže, já se vás zastanu.“

„Vy? Tedy nejsem osamělá?“

„Ale, kdož vám praví, že jste osamělá? Já se vás zastanu.“ Jaroslav cítil v srdci zároveň, že je překonán. „A kdyby to bylo proti mému vlastnímu otci, já se vás zastanu.“

„Nuže, já vaše nabídnutí přijímám.“ Slečna Rosa vstala, a okamžikem zmizely s obličeje jejího všecky stopy dřívější slabosti. Její celá postava, jakoby znova byla obživla, zpřímila se, oči se jí zaleskly. Vzala Jaroslava za ruku a pravila:

„Slyšte tedy. O doktoru Ráskovi jsem vám nedávno povídala, že mne svou láskou pronásleduje. Dnes mi psal, že se dověděl o vašich večerních návštěvách našeho domu, a že jsou mu podezřelé. Já doktora Ráska nenávidím z celého srdce; chci se ho zprostit, a na vás tedy jest, abyste tu službu vykonal. Zejtra donesete k němu ode mne list, a já jsem pak šťastná. Tedy se rozhodněte.“

Jaroslavu se dmula mocně ňádra, zmocnila se v něm žádost, očistiti svou čest, kterou doktor Rásek má v podezření, zmohla se v něm i žárlivost a bůh sám ví, co všechno ještě. On se vrhl slečně Rose k nohoum, a zvolal: „Slečno, já vás nevýslovně miluji; vykonám vše, čeho si žádáte.“

Rosa si zastřela oči, přistoupila k oknu a z hluboka si oddechla. „Jaroslave, nejsem s to, abych dále mluvila; jsem pobouřena. Opusťte můj pokoj; zejtra přijďte pro list.“

Jaroslav vstal, uchopil ji za ruku, políbil ji a odkvapil z pokoje a z domu na ulici, a šel rovnou cestou do hostince k P… V hostinci si zasedl do kouta, dal si nalít a ustanovil se na tom, že zde počká, až přijde Jiskra s Ryzákem z divadla. Mezi tím mu tanul ještě živě na mysli výstup se slečnou Rosou, a něco mu uvnitř se zdálo vytýkat, že se svým vyznáním se přenáhlil. „Proč Rosa doktora Ráska nenávidí?“ přemítal. Neboť se mu zdálo, že člověk člověka nemůže nenávidět, leč by jej byl dříve miloval. „Koho jsem miloval,“ filosofoval, „toho mohu i nenávidět; ostatní lidé jsou mi lhostejni.“

Mezi tím si povšimnul dvou blíže něho sedících hostí, z kterýchž jeden byl již poněkud podnapilý, a druhý tomuto svědčil. Jak se zdálo, byli to lokajové. — Mimo tyto dva a Jaroslava neseděl v tomto zákoutí hostince nikdo, a Jaroslav tudíž mohl dobře slyšet jejich hovor.

„To mi věř, Beneši,“ mluvil právě ten, jenž byl podnapilý. „To mi věř, já jsem ostuda člověk. Ty sedíš tuhle a já zde. Já to povídám před tebou. Já mám divnou náturu. Když mne někdo dopálí, já se z hospody nehnu — a kdyby mi hlavu utrhl, to mi věř.“

„To věřím!“ přisvědčoval druhý.

„Bůh mne trestej, já mám divnou náturu. Ale hlavu mi utrhnout, já se nehnu. Vidíš, Beneši, já jsem hloupý, sprostý; tys více chodil do školy, než já — a jsi také chytrý, šikovný. Ale to říkám, ať jsem opilý nebo střízlivý, já jsem nanicovatý člověk. Já za sebe nemohu, a svět probodnout — to je mi jen o vůli. Bůh mne trestej, já nechci. Já myslím, aby bylo všechno v pořádku. Ale ty to již víš, co dál chci povídat, neboť jsi chodil déle do školy. Dál už nepotřebuji povídat, co chci říci, ty už to víš, že ne?“

„Vím, bratře, vím.“

„No tedy vidíš. Já si nemohu pomoci. Já co na srdci, to na jazyku. A žádnému nic dlužen — to je pravda. He, sklepníku, je to pravda?“

Ohlídl se po sklepníkovi, a že tento právě nebyl při ruce, aby mu přisvědčil, pokračoval dále: „Že jsem já rád mezi lidmi — což komu po tom? Kdybych se byl narodil jinak, byl bych jiný. Ale jak jsem se narodil, tak to mám a to mi nikdo nevymaže. A chce-li si pan doktor Rásek ze mne dělat kašpary, musí časně ráno vstát. Mluvím, pravdu, Beneši?“

„Mluvíš, mluvíš.“

„To já vím. Ale to vím také, že když ta svatba za dvě neděle bude, totiž když se pan doktor se slečnou Jiskrovou ožení — to vím, že mi bude stejně. Ale, pij, Beneši. Svět nekoupím ani neprodám, ale pivo koupím a zaplatím. Až vypijem, půjdeme domů. Neboť já jsem ostuda člověk, a když se dopálím, nehnu se.“

Jaroslavu bylo divno okolo srdce, když zaslechl jmeno slečny Jiskrové se jmenem pana doktora, a to ještě k tomu, že za dvě neděle bude svatba. Avšak z počátku si myslil, že vypravovatel snad jenom rozehráním své fantasie o svatbu zavadil. Ale přece mu to vrtalo hlavou, kterak podobný člověk o tomto poměru by něco mohl si vymyslit, kdyby to nemělo podstatného základu. V tom něco musí být! myslil si. Ale jak se od lokajů něco víc o tom dovědět? Zasednout si s nimi za jeden stůl — to se mu nezdálo, a přece uznal za potřebné, chce-li vědět víc, že se s nimi musí dát do řeči. Chvíli ještě seděl a poslouchal, možná-li z vypravování opilého a z přisvědčování Benešova něčeho ulovit. Ale onen jenom ustavičně jistil, že, dopálí-li se, z hospody se nehne, a kdyby mu třeba hlavu utrh’ — že ne, a že je ostuda člověk, jenž má nanicovatou náturu a Beneš mu na to svědčil. Jaroslav čekal dlouho, zdali ještě o doktora Ráska zavadí, ale nadarmo. Tu se zdvihl Beneš, jak jej jeho kumpán nazýval, a šel ven; Jaroslav šel za ním.

„Dovolte, pane, znáte doktora Ráska?“ tázal se Jaroslav.

„Znám, pane,“ odpověděl oslovený. „Můj soudruh je jeho lokajem.“

„Nevíte snad nic zevrubnějšího o jeho svatbě se slečnou Jiskrovou?“

Beneš se podíval nedůvěřivě na Jaroslava, jako by se ho tázal, k čemu on to potřebuje vědět? Avšak Jaroslav tak lhostejně se mu díval do očí, že tomuto zmizela všechna nedůvěřivost.

„Vždyť to není žádné tajemství, pane, že si chce vzít slečna Rosa pana doktora,“ pravil posléze.

„Jak? slečna Rosa si chce vzít pana doktora? Totě divné. Ha, ha! snad si chce vzít pan doktor slečnu Rosu?“

„Mohlo by se tak říkat; jen že se mi zdá, že, jak mě můj kumpán ubezpečoval, slečna Jiskrová víc stojí o pana doktora, nežli pan doktor o ni. Aspoň to zakázal pan doktor mému kamarádovi, aby od slečny Rosy, potká-li ho někde, žádný list nepřijímal, jenž by svědčil panu doktorovi.“

„Nosil dříve od ní listy?“

„Slečna Jiskrová mu vždycky udala, kde ji potká, a dadouc mu na zpropitnou, vždycky doručila mu list. Proto má dnes můj kamarád zlost, že jej pan doktor připravil o výdělek.“

„Nosil váš kamarád také listy od pana doktora?“

„Pan doktor dříve chodil k slečně sám, pak jí poslal jeden list, a od toho času žádný. Slečna ale každý den skoro obeslala si jeho lokaje, aby dodal panu doktoru list.“

„A za dvě neděle bude svatba?“

„Sotva. To si jen myslí můj kumpán, když už žádné listy nenosí.“

„S bohem, pane!“

„Služebník.“

Jaroslav se vrátil do hostince, zasedl si do svého kouta, a za chvíli přišel i Beneš, aby znova svědčil svému soudruhovi. Tento zatím zaplatil a vybízel Beneše k odchodu.

„Že ne? Beneši?“ mluvil k tomuto. „Já jsem všude akkorát. Žádnému nic dlužen. He, sklepníku, je to pravda?“

„Pravda, pravda!“ svědčil sklepník, jenž byl právě na blízku.

A Beneš vzal svého soudruha pod paždím, a tento se kolíbal po jeho straně z hostince.

Jaroslav si zapálil cigarro, podepřel hlavu o dlaň, a nevšímaje si nikoho vůkol, vypouštěl dým v silných kotoučích a sledoval zrakem každý kotouč, až tento zmizel. Pak odundal ruku od čela a klepal prsty o sklenici, jakoby nápodobil tambora. Hlavu měl Jaroslav tak naplněnou myšlénkami, že se mu div nerozskočila. Co zde uslyšel o Rose od sloužícího, tak divně se shodovalo s dnešní jeho zkušeností, že mu bylo těžko, dopátrati se pravého konce. Ne, to předce nemohlo být, aby dnes, aspoň jen dnes, se byla Rosa přetvářila. Tolik přetvářenosti aby mohl mít člověk do sebe — ne, tomu nemohl ani uvěřit. Ale což, kdyby předc? V tom si zase zpomněl na Emilii a krev se mu tak srazila k srdci, že zbledl jako smrt. Počal proklínat svou váhavost, která, jak si myslil, je jedinou příčinou, že ještě Emilii ani nezná, a že věci dnes vzaly dotčený obrat. Klel i dnešnímu dni, že šel k Jiskrovi, ba že vůbec s Jiskrou se kdy seznámil. Ale což tu dělat? Slečně Rose se sám nabídl se svým se o ni zastáním, zastávalť i sama sebe — ne, krok nazpět udělat, není více možná. Jestli že ale on samolibě uvázl v síti, kterou mu slečna Jiskrová kladla, pakli že snad se stal předmětem jejích choutek — na to myslit, zdálo se mu, že již ani mohutnost jeho myslící nestačí. Proběhl si v myšlénkách ještě jednou až do podrobností známost svou se slečnou Rosou; nikde neshledal v ní něco přirozeného, všude viděl samou přetvářku, jen holé škrabošky; a dnešní výstup měl převážit všechnu tu nedůvěru, kterou po celý čas k ní choval? Zase se v něm zmáhala stará hrdost, on slečnou Rosou povrhal; ale zároveň musil povrhovat sám sebou, neboť klečel před tou, již právě za nehodnou svých myšlének, a tím méně jakési lásky uznal. Ale kdyby tomu tak bylo, jak se obával, že se stal lahůdkou slečniným choutkám — hlava mu šla kolem, když si na to zpomněl. Zase neviděl v Rose nic jiného, leč prohnanou koketu. — A Emilie? Při zpomenutí si na ni uhodil se do čela, že se mu až v očích zajiskřilo.

V tom se strhl u něho hlasitý smích. Jaroslav sebou trhl, jakoby byl vybouřen ze sna, podíval se tam, odkud smích uslyšel, a viděl u sebe Jiskru s Ryzákem, kteří s několika ještě kollegy právě přišli z divadla. Jaroslav ani nechtěl věřit, že už je po desáté hodině, tak čerstva mu uplynula chvíle, co zde sedel.

„Ha, ha! Čermák si křeše o čelo pěstí; to mu asi z hlavy zasršejí poetické jiskry!“ smál se Jiskra.

Jaroslav se všemožně tvářil, aby neprojevil svůj vnitřní stav; hleděl si dát tvářnost zcela lhostejnou, a Jiskrovým slovům se poněkud usmál, jen aby nikdo neuhodl jeho barvu.

„Aj, Čermáku!“ volal jiný z přišlých, „snad jsi nemyslil, že se ti udělal z hlavy turecký buben?“

„Tak zle to nebylo; neboť se mi zdá, že mám svou mozkovici jen lidskou koží potaženou,“ přijal s úsměvem Jaroslav oslovení; ale jak trpce mu bylo, urovnati své myšlénky v tato slova, věděl on sám nejlépe.

„Nu, a jak se hrálo v divadle?“ obrátil řeč Jaroslav.

„Kapitálně!“ pravil Ryzák.

„To vím! Nejkapitálněji hrál Ryzák sám,“ smál se Jiskra.

„Prosím tě, Ryzáku, víš-li pak, co se hrálo?“ smál se jiný.

„Jak pak by nevěděl!“ smál se zase Jiskra. „Vždyť té brunetce předce nevykládal něco jiného, než co se hrálo na jevišti.“

„Prosím tě, Ryzák byl v Jiříkově vidění,“ pravil třetí. „On viděl jenom svou brunetku, a zdálo se mu o dvaceti tisících.“

„Nechte vy si svého smíchu,“ odpíral Ryzák. „Brunetka vám nic neudělala, a má-li ona dvacet tisíc, není jí to na vadu.“

„Ha, ha!“ smáli se všichni. „Ryzák se jí zastává. Bratříčku, snad tě neokoukala?“

Jaroslav poslouchal tento rozhovor, jakoby přicházel z jiného světa. Těkavá mysl mladická se zde hravě dotýkala strun, jež jemu již v plných, i v blahých i trpkých akordech zazněly. Zpomněl si, že i on se podobným výstupům smával; a už chtěl zase pronésti své jindy oblíbené: „Jen to nemohu pochopit, kterak se člověk může zamilovat!“, ale slova tato, jakoby mu ze služby byla vypověděla. Ačkoliv to jindy nemyslil do opravdy, když je pronášel, předc je nyní ani žertem nemohl vyslovit. Avšak nutil se, co jen síly měl, aby se vpravil do tónu svých kollegů.

„Ale, o jaké pak to brunetce mluvíte?“ tázal se konečně Jaroslav.

„Víš, je to ta, kterou jsme tenkrát potkali na baštách — v těch zelených šatech,“ odpověděl mu Ryzák.

„A, to baštonské dočko!“ usmál se Jaroslav.

„Směj se mi i ty!“ káral ho žertem Ryzák. „Však mi předce před ní nespadl klobouk, jako tobě před slečnou Langovou.“

„Ha, ha! Jaroslavovi spadl před slečnou Langovou klobouk?“ smáli se všichni.

„Ano, a to vám byla švanda!“ ujal se slova Ryzák, povděčen tomu, že se škádlení soudruhů s něho smeklo a na Jaroslava zamířilo. A nyní vypravoval o nešťastném smeknutí Jaroslavově.

Vypravování jeho provázel všeobecný smích.

Jaroslav se sice z počátku durdil, ale pak se smál i s ostatními; neboť věděl, že se dříve vtipkování svých soudruhů nezbaví.

Hovor našich kollegů měl nyní na sobě ráz obyčejných studentských rozmluv. Filosofovali, smáli se, začali o zkouškách, atd.

Jaroslav již ani neslyšel, o čem společně mluví. Seděl zamyšlený, a oči zcela bezvýznamně upřel na jeden klobouk, a mnohý by mohl myslit, že snad zpytuje, může-li klobouk též s hřebíku spadnout. — Ostatně jeho myšlénky těkaly brzy u Jiskrů, brzy stál před doktorem Ráskem, brzy zase byl v Ostruhové ulici, a když se podíval na své kollegy, viděl, že je v hostinci u P…

„Ale, Čermáku, tyť zde sedíš, jako pták v kleci,“ začal Jiskra, jenž jej po delší čas pozoroval. „Nechytil jsi se někde?“

„Nevím kde!“ odpověděl Jaroslav.

„Mluvil jsi se sestrou? Jak jí bylo?“ ptal se dále Jiskra.

„Byla trochu přepadlá; po příčině jsem se jí netázal,“ odpověděl Jaroslav, ale při tom se ani nepodíval na Jiskru, nýbrž upřel zraky o stůl, jako by chtěl říci, že mu další otázky jsou obtížné.

Jiskra se od něho odvrátil, a naslouchal hovoru svých ostatních soudruhů; Jaroslav zde ale seděl jako na trní. Všechno se mu v mozku pletlo, nikde se nemohl dopátrat níti, nevěděl, kde je začátek, a nevěděl, kde je konec — už se sám litoval. „Taková je tedy první láska?“

Soudruhové byli zabráni v živý hovor, Jaroslav ani skoro nevěda, co činí, zdvihl se, vzal klobouk, šel stranou, zaplatil sklepníkovi, a ani nedav „s bohem!“ odešel z hostince nepozorován.

Za hodnou teprv chvíli Ryzák spozoroval, že tu Jaroslava není. „Kde je Čermák?“ tázal se ostatních.

„Nevím!“ odpovídal Jiskra, a ostatní totéž udiveně pronášeli: „Nevím!“

„Snad je venku,“ pravil Jiskra.

„Podívám se,“ odpověděl Ryzák a šel ven; brzy se vrátil a řekl: „Jaroslav tam není.“

„Sklepníku, odešel již ten pán, jenž zde seděl v koutě?“ tázal se Jiskra sklepníka, zavolav ho.

„Ten pán již platil a odešel,“ odpověděl sklepník.

„Podivno!“ dívali se jeden na druhého.

„Nevím; něco v tom musí být. Tak ještě se nikdy Čermák s námi nerozešel,“ mluvil posléze Ryzák.

„Já tomu nerozumím,“ divil se ještě Jiskra.

„Něco mu vrtá v hlavě, s čím se nám nechce svěřit,“ pravil jiný.

„Dovíme se to,“ pravil Ryzák.

Zaplatili a odešli z hostince, hrubě ani nemluvíce. Každý si myslil, co se asi Čermákovi stalo, a ku podivu! Jiskra se s Ryzákem nehádali o hudbu.