Pohádky z naší vesnice (Hálek)/Choděra

Pohádky z naší vesnice Vítězslav Hálek
Pomník	Choděra	Dva stíny

Údaje o textu
Titulek:	Choděra
Autor:	Vítězslav Hálek
Zdroj:	HÁLEK, Vítězslav. Pohádky z naší vesnice. Praha : Edv. Grégr, 1874. s. 38–40. Národní knihovna České republiky
Vydáno:	1874
Licence:	PD old 70

Prostovlasý, rozcuchaný
na návsi se rozhání:
„Slyšte, lidé, na vše strany,
budu míti kázání!“
Po kněžsku vydychnul z hrudi,
dělal křížů znamení:
„Praví kněz: my, co jsme chudí,
že jsme blahoslavení.

Tobě snadno v to se míchat,
kdyžs tak svatě natylý,
a vám snadno o tom slýchat,
když jste tělo spravili.
Ale jak to chudým snadné,
slyšte slova proroků:
hle, nám tělo tuze chřadne
bez střechy a obroku!

Chudý — svatý! V tom-li vězí
svátostí všech prameny,
co pak vadí vám i knězi,
by byl blahoslavený?
Na rok jen se do mne vtělit —
vsadím, že z té výměny
za půl léta bude pelit
jako komoň splašený!

Vítr, déšť ne zhruba lidsky
vous mi češou, šediny,
a váš pes tak uličnicky
v šat mi dělá štěrbiny,
a vy, přijdu-li k vám s prosbou,
nejste lepší o mnoho,
sám váš kněz mne vítal s hrozbou —
tisíc láter do toho!“

K zemi klesá, pozvednou ho —
„Slyšte konec kázání,
já jsem svatým tuze dlouho,
a mám špatné zastání,
srdce puklé, zvadlé síly,
v duši vše tak zmatené —“
kles’ a už ho nevzkřísili
mezi blahoslavené.