Pohádky z naší vesnice (Hálek)/Pomník

Pohádky z naší vesnice Vítězslav Hálek
Pod hradem	Pomník	Choděra

Údaje o textu
Titulek:	Pomník
Autor:	Vítězslav Hálek
Zdroj:	HÁLEK, Vítězslav. Pohádky z naší vesnice. Praha : Edv. Grégr, 1874. s. 35–37. Národní knihovna České republiky
Vydáno:	1874
Licence:	PD old 70

„Ty starý hrobníku, tys němý,
když o starém chcem slyšet hřbitově,
kde rovy srovnány jsou s zemí
a jediný jen pomník na rově.“

 * * * 

Máť hřbitov, děti, pamět krátkou,
stár, zapomíná také do hola,
jak ospalý bdí nad památkou,
už sám je s mrtvolami mrtvola.

Pak marné všecko naše ptaní,
kdo byli, jež bral v nocleh, za hosti:
rod, jmeno, statek, zaměstnání —
tu vizte, ukáže vám na kosti.

Jeť k smíchu mně ten kámen bílý,
že ještě chce si hráti na pomník,
ten šlechtic schudlý, pošetilý,
jenž neví, že je dávno nebožtík.

Byl anděl kdys, teď kus té hlavy
mu v blátě s lebkami se kutálí,
měl těžká roucha, zlatohavy,
teď v cáry mu je větry zcuchaly.

Kdys nápis měl, a čas mu brouskem
až k nepoznání slova ubrousil,
měl křídla, čas je kus za kouskem,
jak ptačí pírka škubal, potrousil.

Měl pochodeň kdys v ruce jedné,
měl v druhé k právu pozdvižený meč —
teď lidské oko nedohledne,
nač chtěl si svítit a nač míti seč.

A přec chce mluvit? Jedno jmeno,
nechť jmenuje jen jedno století,
jež v hroby tam je rozloženo,
a pohne celých věků pečetí!

Čí byly rozryté ty rovy,
kde v nepořádku všeho stavu hnát,
vrah, lotr, dcera, otec — kdo ví,
co líbá se tam za noc na stokrát!

Kdo byli, kdo? Snad žilou naší
plá krev jich, z věků k nám až scezená,
snad naše ptaní, milí braši,
je poslední jich v světě ozvěna.

Nic neví. Jest to mluvka prázný,
k nám z mrtvol jen se hlásí o slovo,
a přemluví jen živé blázny,
že jím ti mrtví živnou na novo.

A to jest pomník! Zejtra s pluhem
jde oráč, hroby zorá do řádků,
zrn zaseje, vše bude luhem —
komu že pomník stál tam v památku?