Patery knihy plodů básnických/Tři dcery

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Tři dcery
Autor: trad., zapsal František Bartoš a Leoš Janáček
Krátký popis: text lidové písně
Zdroj: Soubor:F. Bílý - patery knihy plodů básnických.djvu, s. 419–421
Vydáno: BÍLÝ, F.: Patery knihy plodů básnických. Telč: Emil Šolc, 1892.
Licence: PD traditional
Související: Kytice z národních písní moravských/Tři dcery
F. Bílý - patery knihy plodů básnických.djvu

Tři dcery.[1]

Měltě tatíček tři dcery,
všecky na vydaj byly.

Nejstarší jak vydával,
tři sta tolarů s ňu dával:

»Budeš mě, cero, živiti,
jak nebudu mocť robiti?«

»Budu, tatíčku, toť budu,
do vaší smrti, dá-li Bůh.«

Jak tu prostřední vydával,
dvě sta tolarů s ňu dával:

»Budeš mě, cero, živiti,
jak nebudu mocť robiti?«

»Budu tatíčku, toť budu,
do vaší smrti, dá-li Bůh.«

Dy tu nejmladší vydával,
holé stěny jí věnoval:

»Budeš mě, cero, živiti,
jak nebudu mocť robiti?»

»Budu tatíčku, toť budu,
do vaší smrti, dá-li Bůh.«

Neminulo sedym roků,
šel tatíček v slabém kroku.

A šel najprv k svej Věrušce,
k svojí nejstarší cerušce:

»Budeš mne, dcero, chovati?
Já už nemožu dělati.«

Ona do komůrky vešla,
starý provaz odtaď nesla:

»Dyž nemožete dělati,
dite se do lesa věšati.«

Vzal hůlečku a zaplakal:
»Čeho jsem se já dočakal!

Vzal hůlečku, šel ze dveří,
šel ku svej prostřední dceři.

»Budeš-li mě ty chovati,
dy už nemožu dělati?«

Ona do komůrky vešla,
starý sotorek[2] přinesla:

»Dy nemožete dělati,
dite si chleba žebrati.«

Vzal hůlečku a zaplakal:
»Čeho jsem se též dočakal!«

A šel k tej nejmladší ceři
a vcházel v strachu do dveří.

»Budeš-li mě včil chovati,
dy já nemožu dělati?«

Ona do komůrky vešla,
pěkný koláč mu donesla:

»Tu máte, tatíčku, jezte,
moje děti mně kolibte.«

»Cerko, cerko moja milá,
tebe jsem najvěc trestával,
včil u tebe milosť dostal.«

»Dobře jste to mně dělali,
že jste mne z mladu trestali.«

Tamt. 183.

  1. Stejná pověsť jest podkladem slavné tragoedie Shakespearovy krále Leara. — Dlouhé samohlásky se vesměs vyslovují krátce, slabiky, de, te, ne pak jako dě, tě, ně.
  2. Mošna ze slámy neb z rákosí upletená.