Přemyslovci/Vladislav král

Přemyslovci Jan Erazim Vocel
Soběslav I.	Vladislav král	Poustevníka pohřeb

Údaje o textu
Titulek:	Vladislav král
Autor:	Jan Erazim Vocel
Zdroj:	VOCEL, Jan Erazim. Spisy J. E Vocela. Svazek druhý. Přemyslovci. Třetí vydání. Praha: I. L. Kober, 1879. s. 85–101. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

I. Sněm

(Roku 1158.)

Z řečniště ozdobného pan biskup Daniel
Shromážděnému sněmu výmluvně pověděl,
Že Vladislav král jasný udatné Čechy své,
By vlast svou proslavili, do války cizí zve;

Do vzdáleného boje, by Barbarossa pán
A císař římský zkrotil hrdý Mediolán.
Neskončil kněz, neb řeč mu hluk náhlý zamezil,
Co krupobití naň se hněv pánů vychrlil.

A ve sněmovně prudká teď bouře nastala
A hněvu zpurná slova se kolem ozvala,
A kmeti, vládykové se hlučně zdvíhají:
„Utraťte zrádce země!“ zuříce volají.

„Hoj biskupe! tys pána úlisně vyzýval,
By za korunu cizí výplatu krví dal;
Budiž ti za tu radu i krvavý též vděk!“
Tak vůkol hlasy zuří, tak pánů soptí vztek.

Tu dvéře se komnaty rozlítnou do kořen,
A vzteklý hlasů lomoz jest náhle ukrocen;
Veškeren jazyk tuhne, jenž divoce tu lál,
Neb do sněmovny kráčí Vladislav český král.

Věhlasný Čechů vládce přistoupí ke trůnu,
V své ruce žezlo vlády, na hlavě korunu;
V purpurovém se rouchu démantů svítí lesk,
Na tváři plápol hněvu a v oku trestu blesk.

Tak Vladislav obzírá zástupy v mlčení,
A jak by zrakem bystrým rozbodal odění
A v každém prsu četl, co v něm se kvasilo,
Teď každé oko kvapně se k zemi klopilo.

„Vy jste věrnosti sliby složili vladaři;
Též já královským slovem jsem vázán k císaři;
Nechť vládyka neváhá své slovo przniti —
Čest krále velí, sliby královské plniti!

V Mediolánské boje vydám se sám a sám,
Tam k oslavení vlasti krvavý důkaz dám,
Že Čechů pán, byv slavně na krále pomazán,
Korunu českou hájil, jsa od svých oklamán!“

Tu semotamo oko se mnohé pozdvihne,
Neb každé slovo pána kouzelně srdcem hne;
Hle! by v koruně slávy se český národ skvěl,
Rekovný král svůj život odvážit, vydat chtěl.

„Nechť,“ zvolá, „panic chlipný v blahosti stoluje,
Nechť u nohou milenky o lásku bojuje,
Ať tráví na svém hradě v rozmaru doby své,
Jej nikoli hlas slávy v boj krutý nevyzve!

Já zovu, věřte pevně, jen mužné hrdiny,
By táhli k bitvám se mnou v lombardské krajiny,
Jen bohatýry jaré, jimž boj životem jest,
Jenž touží mečem šířit českého jména čest!“

A sotva tato slova dokonal král a pán,
Tu Bernart Soběslavic a chrabrý Odolán
V hrdinském roznícení vyrazí z pošvy meč:
„My s tebou, slavný králi, potáhnem v smrtnou seč!“

A slyš! tu z prsů všechněch se zdvihne jarý zvuk:
„Veď k slávě, králi slavný, svých Čechů věrný pluk!“
Tak hlaholem to rázným v komnatě zaznělo,
A tisíc leskných mečů se králi klanělo.

II. Píseň polní vojínů českých

Udeřeno v bubny hlučné,
Píšťaly a trouby zvučné
    Hlasy vydávají:
        Vojíny
        V setniny
    Slavně svolávají.

Prapory se hrdě chvějí,
Radostné tu písně znějí,
    Dívky sypou kvítí;
        Slza však,
        Žalu znak,
    V očích se jim svítí.

„Nermuťte, milenky, tváře,
Vyjasněte očí záře,
    V slavný boj my jdeme;
        Mine čas,
        Opět zas
    K srdci vás přilneme!

K čemu pláč a bolné chvění,
Ještě jedno políbení:
    Svatý patron země
        Vás tu chraň,
        Žehnej zbraň
    Čechův i jich plémě!

V houfech bereme se valných
Do italských krajů slavných,
    Jara květných stanů,
        Tam kde ráj,
        Věčný máj,
    Do Mediolánu!

S Bohem! hvězdy lásky skvělé,
Hoj, již král náš v pluku čele
    V bohatýrském hávu;
        Hřmící zvuk:
        Králi pluk
    Provolává slávu!“

III. Lombardie

(Roku 1158.)

Po štítech Alp den mladý svůj prapor rozvinul,
Z údolí závoj mlhy se zhůru vyhrnul:
Jak hlídky nadoblačné, rozžatou slavně bání
Zvěstují východ slunce tyrolští velikáni.

Což hemží se tam černě v sněhové bělosti
Po stráni věčných ledů v nesmírné výsosti?
Jak řetěz neskončený se vinou strmnou hrází
Přečetné vojska řady přes boky hor a srázy.

Toť válečné jsou pluky, jenž z vlastí severních
Se valí přes Alp ledy do luhů poledních:
Od Vltavy a Ohře, od Krkonošské hory,
Od Šumavy a Labe sem táhnou české sbory.

Nezdobí skvostné hávy statečné zbrojence,
Býkové mají přilby, srstnaté kožence,
Puklíře žilované a sáhodlouhé meče;
Však v prsou mužnost tluče a v žilách síla teče.

Ajhle! teď plynou k dolům s nádhernou skvělostí
Koberce jisker tkané sluneční jasností,
A tamo v dlouhých řadách přejasné štítů lesky
Zaslepně odrážejí ranního slunce blesky.

A spousty mlhy v rokle a sluje klesají,
Tu v záři slunce země i vody plesají;
Jak růže máje vzduchem se ranním rozvije,
Tak v milosti teď jitra se stkví Lombardie.

Jak kouzlem omámeny, tam zraky Čechů dlí,
Kde v sličnosti se květné palouky vlaské rdí;
A mužů krok zaráží kouzelný pohled ráje,
Jenž skvostně rozekládá jezera, luhy, háje.

Tu zbrojnoš na kopí se ohromné podpírá
A okem rozdiveným ten obraz obzírá;
Tam pakostník zapomněl komoni klestit cesty,
A uzda rytířovi vyklouzla z chrabré pěsti.

„Hle v modré dalekosti“ — tak zvolá Odolán —
„Tam v lůně hájů květných se pne Mediolán!
Tam Vladislav nás vede, tam volá trouba slávy!“ —
„„Ať žije král náš slavný!““ hlásají Čechů davy.

A bystřice jak skalní v pěnění divokém
Úžlabinami k dolům se ženou jekotem:
Tak výskajíce pádí po srázích příkré hory
K Lombardie paloukům severních mužů sbory.

A tam kde myrta šepce milosti sladký sen,
Kde věnec révy poutá zpanile ke pni kmen:
Tam v stínu pomerančů a oliv letorostí
Rozbili plesajíce svůj tábor čeští hosti.

IV. Adda

Přes Alpy sněžné věje vlažícím dechem jih,
Vod spousty vylévaje do krajin lombardských,
Tam vztekle Adda bouří a luka, pole kalí,
S jekotem hromozvučným pěnící vlny valí.

Uprostřed voje Němců nad Addou pne se stan,
Tam s vojvody se radí Německé říše pán:
Tam kníže Korutanský a Jasomirgott statný,
I Ludvig z Hohenstaufů a Wittelsbach udatný.

A císař Barbarossa pozdvihne chrabrý hlas:
„Jak bystrá vlna řeky, tak spěje drahý čas!
Přes pusté hory pudil nás hněv spravedlnosti,
By zrušili jsme sídlo odboje, zrady, zlosti.

Již zříme, jak se hradby nepřátel v dálce pnou,
Již slyšíme, jak k boji nás hlasy vrahů zvou —
Tu války spravedlivé, vyzvané pomstou kroky,
Hle! zamezují strašně rozlité Addy toky.

A protož jsme vás pány a slavná knížata,
A velitele pluků, rytíře, hrabata
K vážnému rokování milostně obeslali,
Dle zkušenosti byste své moudré rady dali:

Kterak by most, jejž nával vod vzteklých rozkotal,
Přes řeku vlnodutou nám opět dráhu dal,
By zkrotili jsme Vlachy, již v chlubné bezpečnosti
Na břehu onom dráždí nás k hněvu svou drzostí.“

Umlkna císař náhle, přes vodu zraky pne
A v zardění se kvapném se stolce pozdvihne:
„Ejhle! co tam se jeví na druhém Addy břehu?
Co k táboru Milánských se v prudkém žene běhu?

Toť pluk cizího kroje, neznámých odění,
To ni Milánských háv ni italské brnění,
Nerodí vlaská země tak silných údů těla;
Odkud ta vojska rázem tak bujně vyletěla?“

Tak zvolá císař Fridrich, tak páni volají,
An pluky cizí k stanům Milánských cválají;
Slyš! bubnů hluk, třesk bitvy, radostný zpěv i lkání —
Pluk cizí hejna Vlachů již po lukách rozhání!

Tu hlásá Barbarossa, zaslechnuv hlasů zvuk:
„Toť vojínové čeští, to Vladislava pluk!
To hlahol českých bubnů, to českého blesk meče,
Jenž na perutích divu přes vlny letěl v seče!“

A v dálné zvuky bitvy se vmísí Němců ples,
Hlas radostný zalétá v palouky, vody, les:
Tu jezdec sem přichvátá na zbroceném komoni,
Se vrhna s oře, pánu se Římské říše kloní.

„Přejasný veliteli!“ dí panoš, „slavný pán,
Král Vladislav mě vyslal před vlády vaší stan,
Bych oznámil pokorně císařské velebnosti,
Ze český král vystaví přes bujnou řeku mosty:

Přes řeku Addu mosty, by Němců slavný voj
Na břehu onom počal Mediolánský boj.“
Tu Barbarossa zvolá: „„Dejž zprávu, chrabrý reku,
Jak přepravil se král tvůj přes rozbouřenou řeku?““

„Velebný císaři!“ tak tu vece dobrý druh,
„My dorazili z vlasti až sem v italský luh,
Již korouhve se české na břehu Addy dují,
Však hle, tu bujné vlny nám dráhu zamezují.

Od rána do poledne tam na břehu král dlel,
A hořce nad průtahem oslavy zaželel;
Tu není lodí žádných, i stržen přechod mostní,
A za řekou smích tropí z nás Milánčané zlostní.

Syn vládyky tu Stříže, udatný Odolán,
A Bernard Soběslavic, z knížecí krve pán,
Ti jinochové jaří, co vzory bohatýrů,
Se na komoních vrhli do děsných řeky vírů.

„My dráhu vám ukážem!“ skočivše vykřiknou,
A tryskem mračna pěny kypící vystřiknou,
A řeka vlny věží a černé doly ryje,
Komoně hltíc, plavce syčícím šumem bije.

Tu Vladislav rozhorlil chrabrého prsu zvuk:
„„Což honosí se dvěma jen reky Čechů pluk?
Aj, jáť chci třetím býti — za mnou, kdo k nám se čítá!““
A do řeky za králem tu muž za mužem lítá.

Co zbrojnoš jsem královský po boku pána plul,
Tu jasný král mi kázal, bych ořem nazpět hnul
A uctivě oznámil císařské velebnosti,
Že Vladislav buď zhyne, neb vám postaví mosty!“

A hle, an zbrojnoš věrný tu dokonával řeč,
Již onde houfec český vítěznou skončil seč,
Tu hynou, tam prchají Milánští v divém spěchu,
Zvuk trouby, rachot bubnů vítězství hlásá Čechů.

A vítězové v řeku pilíře vrážejí,
A na mostnice břevna ohromná házejí.
Již císař římský krále co bratra celuje,
A statným Čechům za most milostně děkuje.

V. Dacio

Na věže hrdé Mediolánu
Stříbrné lesky luna rozsívá,
S hradby se lidstva bujné plesání
Klidnou nocí hlučně ozývá.

„Ejhle, náš prapor tamo se vznáší,
Trouby vítězné hlásají zvuky,
Dacio, vůdce a obrana naše,
Tam Allemanů rozbíjí pluky!“

Takové s hradby, s věží a tvrzí
Rozradované hlaholí hlasy;
Město volá k hvězdám nebeským
Slávu Dacia, národu spásy.

Luna se topí v sinavé chmury,
Za mrakem černým k západu pluje,
Obraz vítězných Dacia činů
V tmavé roucho noc zavinuje.

Slyšet jen rachot sudlic a kopí,
Úpění bolné, strašlivé stesky,
Slyšet pukléřů drnkot a mečů,
Zříti jen krvavé ocelů blesky. —

Na hrdé věže Mediolánu
Dennice první lesky rozsívá,
Veškeré lidstvo v mlčení teskném
S Mediolánské hradby se dívá.

Rozbila síla Mediolánských
Švábů a Falckého hraběte voje;
Onde však nové hrnou se sbory
Rachotem bouře v krvavé boje.

Jsou to obrovští oni zbrojenci,
Jenž na krvavou zkotili zemi
U řeky Addy sáhovým mečem
Mediolánských jinochů temy.

„Běda, jich kopí hluboce bodá
Našich miláčků bělounká těla,
Běda, jich palcát vztekle rozráží
Našich synů kadeřavá čela.

Strašlivý vůdce v stříbrném hávu
Co střela smrtná v řady jich víří —
Dacio! spáso, naděje naše,
Po tobě orel vítězný míří!“

Matky, nevěsty, starci a dítky
Na hradbách města k zemi klekají,
Slzavé tváře, pláče a prosby,
Sepiaté ruce k nebi zvedají;

Neboť ten vůdce v stříbrném hávu,
Maje v pukléři orla černého,
Dacia prohnal krvavým hrotem,
Porazil k zemi reka slavného.

Na hrdé věže Mediolánu
Slunce již lesky ranní rozsívá —
Veškeré lidstvo v úpění bolném
Slzy žalosti horké vylívá.

VI. Chiara valle^[1]

V chrám velebný Chiara valle
Skrze okénců mříže
Hvězdy bledé záře lejí
Na oltáře a kříže.

V kobce ticho půlnoc slaví,
Chvílemi větru vání
Oken otvorem zakvílí,
Jako duchů vzdychání.

Aj tu z dálky slyšet zvuky,
Jak by ohlas bolesti,
Jak by žalmy zapěly hrobu,
Temné i kročeje chřestí.

Chrámu dvéře rozstoupí se —
Krvočervená záře
Na sochy se leje tmavé,
Sloupy, oblouky, oltáře.

„Da eis, Domine, pacem aeternam!“
Zazní v hlubokém zpěvu;
Do svatyně vcházejí, hle,
Mniši v černém oděvu.

Sbor pějících černých mnichů
Na strany dvě se rozstoupí,
Dým plamenů žlutých svící
Štíhlé ovinuje sloupy.

Šlapot zvučných těžkých kroků
K svatyni teď se blíží,
Šest vystoupí sem oděnců,
Rakev jim ramena tíží.

Za první, hle, rakví druhou,
Za druhou nesou třetí,
Za čtvrtou pak sbor vojínů
K rmutné kráčí oběti.

Tam, hle, černý otvor v dlažbě
Blíže oltářní mříže;
Podál leží tmavý kámen
S bílým znamením kříže.

Tam se kladou máry těžké;
Přestalo mnichů pění,
Tichem hrobním jenom slyšet
Zvonku umrlčího znění.

Jaká slavná těla v rakvích
Černá sukna to krejí?
Přilby leskné s kytem černým
Prapor a meče tam čnějí.

Modlitby a hlasy také
Nikdy tu ještě nezněly,
Jaké z úst biskupa kněze
Nad umrlými se chvěly.

Mnichům slova jsou neznáma;
Slova oděnci však znají,
Neb skrz hledí slzy svítí,
Na prsa hlavy klesají.

Kolena teď k zemi kloní,
Meče na mramoru hlučí,
Rachot mužů klekajících
Hrozně klenutím zvučí.

„Odpočívejte,“ kněz šepce,
„Po úsilí a boji,
Světlo věčné ať vám svítí,
Spětež v svatém pokoji!

Klidně spěte, junové chrabří,
V zemi Čechům neznámé;
Zvěsti vašich slavných činů
Drahé vlasti podáme.

Spětež v Pánu, rekové čeští,
V slavné jste padnuli seči!
Přijmětež obět druhů věrných,
Kolem rakví jenž klečí.

Žádný nápis nezdobí hrob váš,
Křížem jen znamenán kámen;
Vaše pamět však bude žíti
V národu na věky — amen!“

K rakvi každé čtvero rytířů
Stoupilo v černém odění,
Ti třesoucí rukou těla
Spustili v tmavé sklepení.

V bolném žalu klečí oděnci,
Přestalo zvonků znění.
Ticho hrobní proniká jen
Temné mnichů modlení.

VII. Koruna^[2]

Rek slavný Barbarossa, co vítěz nad hrdostí,
Na stolci zlatém sedí v císařské velebnosti;
Co hvězdy vůkol slunce, se leskne vůdců dav,
Co měsíc mezi nimi král Čechů Vladislav.

Hle z brány vycházejí teď přední města páni,
Na hrdlech meče nahé, na znamení pokání,
Majíce skleslé hlavy zhyzděny popelem,
A za nimi se berou plačící ženy sem.

Tak řadami těch krutých severních bojovníků,
Již s tasenými meči se pnou v hrozícím šiku,
Odbůjcové Milánští se tváří zděšenou,
Sevřeni hrůzou smrti, teď k soudu pomsty jdou.

Jen jediné kynutí, a zableskly by meče,
Jen slovo velitele, a krev tisíců teče;
Tu muži, ženy, dítky před trůnem klekají,
„O, smilování, pane!“ žalostně volají.

A císař Barbarossa pud pomsty opanuje,
Odpuštění a milost Milánským oznamuje.
„O díky! díky!“ zvolá lid v prachu klečící,
Radosti hojné slzy před trůnem ronící.

Milostí překvapení Milánští plesají,
A ženy, dítky mužům na prsa klesají;
Tu svírá se hruď mnohá, již tvrdý ocel kryl,
Neb císař nejen mečem, i srdcem zvítězil.

Hle! slavný Barbarossa teď sstoupí se trůnu;
S purpurového stolce pozdvihnuv korunu
Tam kráčí, Vladislav kde rekovný Čechů král
Pod praporem své vlasti v rytířském hávu stál.

„Náš milý králi český!“ dí císař Římské říše,
„Tvé činy anděl slávy ohnivým pérem píše;
Odměnu přijmiž, kterou jsi slavně vydobyl!“
Tak mluvě Vladislava korunou ozdobil.

Tu provolání slávy vojínů českých znělo —
Ne všechněch, kabonilo se tu a tam i čelo,
Neb některým se zdálo, že zlatým okovem
Se k cizí říši poutá svobodná česká zem.

---

1. Tvořilo v 1. vyd. VII. část Vladislava krále.
2. Tvořila v 1. vyd. VI. část Vladislava krále.