Přemyslovci/Soběslav I.

Přemyslovci Jan Erazim Vocel
Vršovci	Soběslav I.	Vladislav král

Údaje o textu
Titulek:	Soběslav I.
Podtitulek:	(Roku 1126)
Autor:	Jan Erazim Vocel
Zdroj:	VOCEL, Jan Erazim. Spisy J. E Vocela. Svazek druhý. Přemyslovci. Třetí vydání. Praha: I. L. Kober, 1879. s. 81–84. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Ve Chlumském dolu děsné se rozléhají hlasy,
Na půdě sněhem kryté krkavci slaví kvasy,
Neb krutá bitva kupy vojínů krvavých
Přehustě položila na labuťový sníh.

Tam na rovině padly přečetné Němců sbory,
Jež hrdý Lothar vedl přes krušné české hory;
A na pahorku pne se ozdobný králův stan,
A v stanu trudně vzdychá Německé země pán.

Jen malá věrných hrstka při králi v stanu stojí,
Své životy složili ostatní v prudkém boji;
Na meče se podpírá umdlený, věrný pluk,
An zdola k stanu bouří divokých hlasů zvuk.

Tu Lothar se pozdvihna ze stanu ven vykročí,
Úžasem sebou trhne, neb vůkol chlumu zočí,
An zdvíhá se palcátů a sudlic hustý les,
A z lesa slyší hučet vítězů hrozný ples

Neb jak když vichr řvoucí se v proudy Labe vryje
A vlnou rozbouřenou pokraje skály bije:
Tak lid se k chlumu valí, hrozících mečů třesk
Z pukléřů hrozně křeše smrtící pomsty blesk.

A tu král Lothar zvolá: „O věrní milí moji!
Své rámě napínejte teď k poslednímu boji;
S životem rozlučme se — tam vítěz Soběslav
Se blíží — za ním valí se krutých Čechů dav!

Náš posel se nevrací — vrahové soptí k stanu —
Poručme zemi tělo a duši nebes pánu!“
A hlasem zvučným volá, vytrhna z pošvy meč:
„Oceli věrný, zhůru! toť poslední má seč!“

Hle! tu již houfy Čechů se k stanu vyrojily
A s pokřikem zuřícím Lothara obklopily.
A hlas teď rozdrážděných vojínů burácí:
„Usmrťte jej, ať vrah náš úhlavní krvácí!

Ty pak, co zem hubili, stodoly rozmetali,
Ty přinutíme, aby teď sena též hltali,
By tím, což nám pohubil, i zhynul cizí host!“
Tak zbraní řinčíc zuří vojínů lítých zlost.

A hle, tu rytíř statný přichvátá na komoni,
Se sedla se vymrštiv Lotharovi se kloní;
Vojínové tichnouce vrážejí kopí v zem,
Neb kníže Čechů stojí před Němců vladařem.

„Odložte zbraně!“ takto teď Soběslav vévodí.
„Dvakráte matka žádná mocnáře neporodí!
Aj vězte, muži čeští, toť krev zasvěcená,
Tu nevykoupí slza potokem ceděná!“

Tak Čechů pán: tu bouří, jak příval temných zvuků
Se blížícího hromu, odporné hlasy pluků;
Však kníže oka blesky na zástup bujný pne:
Jak mocným kouzlem poután, hlas zpoury utichne.

A Soběslav ku králi velebným mluví slovem:
„My dva se, pane jasný, vládcové lidu zovem;
Náš účel: zvelebiti svěřený Bohem lid
A pečovat o země blaženost, čest a klid.

Bůh, ejhle! sám utratil nepřítele pokoje,
Jenž tebe zrádně lákal v nespravedlivé boje:
Tam Oto mrtev leží, tím zřejmý důkaz dán,
Že přísně jej odsoudil sám na nebesích pán!

Že Češi vlast a slávu nad život milují,
Pro čest a vlast a pána co lvové bojují,
Že pouta cizí vazby zná drtit česká pěst —
Svědectvím toho, pane, porážka dnešní jest!

O králi, věz: my hodni žádáme předků býti
A co svobodní Češi v svých otců zemi žíti;
Tu zprávu, jasný pane, svým soukmenovcům dej,
K nimž my tě propouštíme — s Bohem se, pane, měj!“

Tu Lothar zvolá, dojat hrdinskou šlechetností:
„Já kořím se, o kníže! tvé bohatýrské ctnosti!
Byv návodem Otovým vylákán v dnešní seč,
Jsem poznal Čechů pána, i českých synů meč!

Co vítěz na svobodu propouštíš zajatého —
I odpusť, Soběslave! polituj bludu mého,
A spravuj v blahém míru hrdinský národ svůj,
Jen přátelství nám stálé a lásku obětuj!“