Přemyslovci/Poustevníka pohřeb

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Poustevníka pohřeb
Autor: Jan Erazim Vocel
Zdroj: VOCEL, Jan Erazim. Spisy J. E Vocela. Svazek druhý. Přemyslovci. Třetí vydání. Praha: I. L. Kober, 1879. s. 102–105.
Licence: PD old 70

Za Cidlinou zříceniny leží
Nebetyčných, rozvětralých hor;
Husté řady balvanů se věří,
Jako zkamenělých obrů sbor.

Nad zbořeným předvěkých hor světem
Strmí sosny v noční temnosti;
Nad sosnami tiché loďky letem
Pluje luna proudem jasnosti.

Vrcholy jen skalin luny záře
Bledým stříbroleskem lemuje;
Ve hlubinách skalného žaláře
Čírá, němá temnost panuje.

Z údolí, slyš! chvěje hlasů pění,
Ze tmy lesk vyplynul červený,
Do trudného hrobních žalmů chvění
Zvonku hlas co pláč anděla zní.

Pod skalou tam černě se věžící
Zář pochodní chýši odkrývá,
Tam chaloupku potok bublající
Vlnou rozjasněnou objímá.

A jak duchů sbor v obludních parách
Zástup mužů u chaloupky vznik’,
Nesa máry, a na černých marách
Odpočívá mrtvý poustevník.

Zvonku hlas umírá, dál a dále
Mužové se s rakví vzdalují,
Až pak v svitu jitra se na skále
U hrobu s mrtvolou stavují.

K rakvi starý žoldnéř tu přikročí,
V rukou se mu meč a přilba skví;
Zdvihna k nebesům slzících oči
Žalostivým hlasem promluví:

„Odpočívej, poustevníče země,
Tu kde neznámý jsi putoval;
Neznalo tvou mysl lidské plémě,
Pán jen na nebi tvé srdce znal!

Odpočívej v klínu tvrdé skály,
V tvrdé skále srdce najde klid;
Že jsi drsný, lidé tobě láli,
V duchu tvém však lásky planul cit.

Z tisíců ti jeden sluha zbývá,
Ten tě klada v tmavé lůno skal,
Slzy díků nad tebou prolívá,
Neb jen těch ti osud zanechal!“

Starý vojín u mrtvoly kleče
Líbá ruku těla siného,
Slza žalostného citu teče
V brázdách tváře kmeta věrného.

Nyní klade zbrojnoš vedle pána
Meč a přilbu s jasnou korunou,
„Spi tu,“ zvolá, „do soudného rána
S knížete památkou jedinou!“

K umrlému blíž se lidé drali,
Zástup hleděl s podivením naň;
Poustevníka pobožného znali,
Nikoli však jeho skvostnou zbraň.

„Což neznáte bledá tato líce?“
Starý zbrojnoš nyní vyvolal,
„Onoho neznáte reka více,
Jenžto vás co otec miloval?

Ejhle! pro vás on svou krev vylíval,
On vás štítem milosti své kryl,
Věrným strážcem chudiny on býval,
Mrtvý ten — Soběslav kníže byl!“

A tu v bolném hlasném naříkání
Kleká na zem houfec chudiny,
Skála skále hlásá bědování,
Žal proniká les a skaliny.

Bez slávy a nádherného lesku
Soběslav byl v hrobku položen;
Nad mrtvolou hlasy bolných stesků
Rolníků se ozývaly jen.

„Putuj do království nebeského,
Kam tě vůle krále králů zve,
Otče dobrý lidu chudobného,
Oroduj tam za sirotky své!“