Přemyslovci/Sekerkové

Přemyslovci Jan Erazim Vocel
Poustevníka pohřeb	Sekerkové	Bratři

Údaje o textu
Titulek:	Sekerkové
Podtitulek:	(Roku 1186)
Autor:	Jan Erazim Vocel
Zdroj:	VOCEL, Jan Erazim. Spisy J. E Vocela. Svazek druhý. Přemyslovci. Třetí vydání. Praha: I. L. Kober, 1879. s. 106–110. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Rosa coeli! Rosa coeli!
Jaké bolné kvílení
Zvony věží tvých vyzvání
Do oblohy večerní?
Rosa coeli! z tvého chrámu
Leje se modlitby zvuk;
Do zvonění, do modlení
Z dálky bouří bitvy hluk.

Jihlavo, ty řeko tichá,
Proč zarážíš toku běh?
Jak by vlnám nazpět plouti
Kázal zpupných větrů dech.
Běda, strachují se vlny
Úžlabinou plouti dál,
Nebo do jich starších sester
Červený tok zaplakal.

Červený tok horké krve
Údolím se k řece lil;
Nepřestává dosud téci,
An již večer luhy kryl.
Bitvy hrozné první útok
První uzřel slunce blesk,
Nekonejší večer klidný
Krve proud a smrtný třesk.

Přemysl tam vůdce Čechů
Válčí s bujným Kunradem,
Císaři jenž v léno podal
Moravskou korunní zem.
Kletba stará, hrdost Němců,
Rušíc v Čechách zdar a klid,
Vyštvala jest k bratrovraždě
Statný, jedné krve lid.

V čele rázných Moravanů
Vilém Kounic bojuje,
Jako blesk, vyslanec smrti,
Meč se jeho zjevuje.
Nechť se krev rekovská prýští
Skrze brázdy krunýře,
Rány nepodrobí ducha
Moravského rytíře.

Okřídleni valným plukem
Moravským a družinou
Uhrů, též i Rakušanů,
Češi v krvi pracujou.
Český bojovník kam zjitra
Mužnou patu zasadil,
Tam i večer ještě strměl,
Neb svým tělem šlápěj kryl.

Luna z mraků vystupuje,
Mrak již rosou zaplakal —
Do noci ryk bitvy hučí,
Do lesů a černých skal.
Běda, hrstka Čechů topí
Se v rozhluklý Uhrů roj,
Rameny ji železnými
Objímá Moravský voj.

Darmo skutky bohatýrské —
Darmo lil se krve tok:
Vilém Kounic prorazil již
Českého rytířstva bok.
„Bratři!“ volá vůdce Čechů,
„Dokrvácí naše moc!
Na štítech svých v krvi usnem;
Bratři milí — dobrou noc!“

Slyš! teď kvapně vyrazilo
Z lesa hlasné troubení,
Za hlasem, hle, vyskytnou se
Jezdci v černém odění:
Na vítězné Moravany
Černý pluk se rozletí,
Sekerami kácí voje,
Smrti kácí oběti.

Češi divem zotaveni
Teď v radostném jásání,
Umdlené napínaj’ údy
K novému potýkání.
Nechť i chrabrý Vilém zuří,
Nechť zaklíná pekla tvor:
Voj se jeho nezastaví,
Až v úkrytu dálných hor. — —

Do stříbrných mráčků klínu
Bledá luna vplynula,
Dennice již plášť purpuru
Na nebi rozvinula;
Po bojišti hrozném plynou
Země vlhké výzevy,
Hustou parou kmitají se
Mrtvol strašné výjevy.

Bohatýři bitvy noční
K stanům teď se vracejí,
Na havranných tam komoních
Řadami se stavějí.
Zástupové cizích reků
Šíří se co černý mrak,
Na přilbicích, na pukléřích
Blýská se jen krve znak.

Vítěz Přemysl tu zvolá:
„Vás jak ctít, jak slavit mám?
Rcete, statní bohatýři,
Jaká vlast a jména vám?“ —
Černý vůdce hledí zdvihne,
Na svůj sbor ukázav kmet
Zvolá: „„Jasný Přemyslovce,
Hle tu mého rodu květ!

Rodu jméno žádáš znáti? —
My jsme statných Čechů plod;
Znaky nám však rozlomeny,
Z vlasti náš vyhostěn rod!
Ku pomoci Čechům spěli
Vnuci českých Vršovců,
By jen jednou v živobytí
Spatřili vlast praotců!““

Aj, tu slavný Přemyslovec
Ratibora ruku jal,
Radostně pohnutým hlasem
Spásy vlasti přivítal:
„Sekerami jste dobyli
Čechům brány vítězství:
Ve znaku ať Vršovců se
Sekera vítězná skví!“