Přemyslovci/Bratři

Přemyslovci Jan Erazim Vocel
Sekerkové	Bratři	Královna Dragmíra

Údaje o textu
Titulek:	Bratři
Podtitulek:	(Roku 1197)
Autor:	Jan Erazim Vocel
Zdroj:	VOCEL, Jan Erazim. Spisy J. E Vocela. Svazek druhý. Přemyslovci. Třetí vydání. Praha: I. L. Kober, 1879. s. 111–113. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Slunce jarní jitro horám zvěstovalo,
K plesu probudilo luhy, vody, les,
Báně Prahy slavné zlatem lemovalo,
Avšak v Praze slavné nevzbudilo ples.

V Praze matce vlasti strach a žal panuje,
Nebo z brány táhne Pražských synů voj;
Nepřítel se v hněvu k městu přibližuje,
Nesa v prsou krutost, pomsty lítý boj.

Na Bílé tam Hoře Přemysl rek stojí,
Horou se rozložil vojska jeho kruh;
Chrabrým slovem pluky rozněcuje k boji
Černín, bohatýrský Přemyslovce druh:

„Praha korunu nechť Vladislavu dává,
Přemyslu proklestí dráhu k vládě meč;
Bojovníci čeští, obhájcové práva!
Pána Čechů dnešní ustanoví seč!

Vladislav převrátil zákon rodu svého,
Staršímu jenž káže řídit vlády člun;
Mužové vy statní! knížete pravého
Bitva ustanoví — meče nesou trůn!“

Zbraně bojovníků rachotí a znějí,
Blízkou seč uvítá jásající pluk;
Přemyslova líce hrdě se zardějí,
Vítězství mu věstí houfu jarý zvuk. —

Ejhle, husté mraky prachu tam se valí
Od Strahovské hradby blíž a blíže sem;
Nad mrakem obloha široce se kalí,
Pod mrakem otřásá dupot koní zem.

Hle! co pruhy zlaté svítí hroty v mraku,
Pavezy co hvězdy v něm se zablesknou,
Na žerdích se třpytí barvy hrdých znaků —
Vladislav se blíží s Pražskou družinou!

Z čela houfů pražských vojín teď vybočí,
Semo se s rytířem komoň cvalem pne;
Přemysla jak mile cizí jezdec zočí,
Hledí přilby zlaté kvapně pozdvihne.

„Vladislave!“ zvolá v blahém překvapení
Přemysl, poznaje jinochovou tvář:
Bratr to milený, v krásném jenž zardění
Naň upírá oka laskavého zář.

Vladislav pozdvihne srdečného hlasu:
„Podej mi, o bratře, milou ruku svou!
Rozbroj krve vlastní boří mír a spásu,
Uvaluje zkázu na vlast předrahou.

Vojsko mé se tamto valně rozprostírá,
Věrné páže k bitvě kruté hotoví;
Na nás s výše nebes Pán však pánů zírá,
Nad každým jenž vlasem tvora svého bdí;

Svatý jeho zákon svornost bratří žádá —
Nuže, bratře! stolec slavných předků měj!
Vladislav ti vládu země odevzdává,
Jen mu za to stálou bratra lásku přej!“

Přemysl proniknut slovem bratra svého
Pravici tu zbožnou s citem vroucným jal;
V náruč Vladislava tiskna mileného
K srdci svému vinul a jej celoval.

„Bratře milovaný! Přemysl dí jemně,
„Spravujmež pospolu této říše člun;
Dobrota ať tvoje blaží české plémě,
Zdobící co drahá perla otcův trůn!“

S podivením vojska na své vůdce patří,
Černín bohatýrskou rozraduje tvář;
Slunce s nebe žehná milovaných bratří,
Na smířené Čechy blahou leje zář.

Slunce den překrásný Čechům zvěstovalo,
K radování zovouc luhy, vody, les,
Báně Prahy slavné zlatem lemovalo,
Probudilo v Praze blaženosti ples.