Přemyslovci/Královna Dragmíra

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Královna Dragmíra
Podtitulek: (Roku 1205—1213)
Autor: Jan Erazim Vocel
Zdroj: VOCEL, Jan Erazim. Spisy J. E Vocela. Svazek druhý. Přemyslovci. Třetí vydání. Praha: I. L. Kober, 1879. s. 114–124.
Licence: PD old 70

I. Plavba[editovat]

„Jak vůni prvních jara květů,
Tak ssaje duše píseň tvou,
Tu píseň ze vzdálených krajů,
Z neznámých hlasů složenou.
Když však mé srdce k tvému přilne,
Tu pozná význam zvuků tvých;
Nuž, královno má! opětuj mi
Svou píseň z luhů vzdálených.“
Tak mluví král, jenž v skvostném člunu
Objímá vroucně drahou choť,
An leskem luny vlna mořská
Ku břehu houpá lehkou loď.

A sličná žena v blahém chvění
Své modré oko k nebi pne,
A v milostném pak uzardění
Svůj líbezný hlas pozdvihne:

„„Jasná luno, lásky přítelkyně!
Tam ty hledíš, na zem otců mých,
Tam vyléváš, svatá nebes kníně,
Živé proudy stříbrolesků svých.

Cizí hlahol, cizích hvězd tu lesky —
Cizí duch mne vůkol ovívá,
Úpím co viola, jež své stesky
Tichou slzou v noci vylívá.

Nakloň luno jasné líce blíže
K zvukům mým zde ach osamělým —
V cizině tvá záře srdce víže
K milé vlasti kouzlem spanilým:

Kouzlem lásky! tímto darem nebe
Též dvě duše v jednu splynuly,
Kouzlem lásky, můj miláčku, tebe
Andělé mi k srdci vinuli!““

„O díky za milostnou píseň!“
Král Dánů líbaje choť dí,
A vlhký lesk jemného citu
Se jasně v oku jeho rdí.
„Než však,“ zašepce, „v libém zpěvu
Se rmutná touha ozývá,
Jak slza, jižto něžná růže
V svém lůně tajně ukrývá.
O zjev mi touhu svou, své žaly,
Jáť svatosvatě přisahám,
Že vše, co žádá srdce tvoje,
Svou pevnou vůlí vykonám!“

„„Ach, slavný pane! obmezena
Jest osudem i králů moc,
Nemůžeť měsíc lesk sluneční
Vylévať v tichých spánků noc;
Než jako vůkol břeh a vlny
Milostně zdobí luny zář,
Tak může vůle tvá, o pane,
Rozblažit národu i tvář.
Nuž králi! vyslyš prosbu vroucí:
Požehnej mírem zemím svým,
A neuvaluj na pluh daně,
Dej svobodu uvězněným!““

„Tvá láska velí — tak se stane,
Slib vyplní tvůj Waldemar!“ —
„„O díky, pane, vroucné díky
Za velký, královský ten dar!
Než sok tvůj dávný, pro zradu jenž
Byl v tuhý žalář uvržen,
I biskup Waldemar, vnuk králův,
Buď na svobodu propuštěn!““

Tu král se mračí, přísně vece:
„Ni slunce ani luny lesk
Nevniká v zrady tmavé sluje,
Tam cestu zná jen hromu blesk!“

Tu v oku dcery českých králů
Zakmitne bolné slzy stín:
„„Mocnější, pane, síla lásky,
Než střela slunce, blesku klín:

Té lásky síla, jež na kříži
Krev božskou za nás vylila,
Jež hříšné plémě ze tmy věčné
K životu světla vzkřísila.

Hle mocí tou se k tobě vinu,
Tou láskou lnu teď k prsoum tvým,
Tou silou tebe k věčné slávě
A vězně z vazby vyvodím!““

„O zbožná, krásná kouzelnice,
Kdož čaru tvému odolá?
Nechť nevděk za milostí kráčí —
Staniž se, družko, vůle tvá!“ —

A Dragmíra když s Waldemarem
Na břeh kvetoucí vstoupila,
Tichounká noc již perličkami
Vše listí kolem skropila,
A z nebes báně lesky luny
Se v perlích jasně kmitaly,
Jak by tu nebešťané kvítí
Na blahou cestu živobytí
Spojencům lásky sypali.

II. Skaldův zpěv[editovat]

Na hradě Skanderburku v komnatě kamenné
Se rozléhají hlasy radostí nadšené,
A zlaté víno pění se v rozích stříbrných:
Tam hoduje král dánský uprostřed manů svých.

Neb nad všemi odpůrci král Dánů zvítězil
A meze říše k jihu až k Labi položil,
A panství nad Bodrci a Baltu krajinou
Mu slavně potvrzeno císařskou listinou.

A protož pozval k hodům své věrné many král,
Jichž prapor v bitvách četných tak vítězně byl vlál;
Tu zvučná zazní struna, hluk bujný utichne,
A kamennou komnatu zpěv skalda pronikne:

„Jásá duše skalda!
Pamět Waldemara
Hlásat bude vnukům
Zvučných zpěvů les!

Pod hlubokým ledem řeka dřímá,
Pod vysokým sněhem země spí —
Nezbudí ji rudá záře jitra.
Ani vřava komoňů a mužů
Rozložených šírým táborem.
Vůdce Němců hrdým okem hledí
Na své vojsko k vraždění sebrané;
Aj tu zove krkavců jej krákot,
Aby zdvihl k východu svých zraků,
Odkud táhne černých ptáků mrak.
Opět volá krkavců krákání,
Aby zdvihl k severu svých zraků,
Odkud druhý táhne dravců mrak.
Obě mračna v jedno spojila se,
A to, jako živý černý štít,
Z něhož hrůza srší blízké bitvy,
Visí mezi táborem a sluncem.

‚Aj, což shluklo se to ptactvo dravé,
Jak by čenichalo krev a mrchy?‘
Zvolá Atholf; ‚kdyť pak vlna morská,
Překlenutá tvrdých ledů spoustou,
Nemůž’ k břehu nésti lodi škůdců,
Hrdých Dánů, jenž teď hodujíce
Vánoce vyzvánějí pohárem.‘

Posel spěchem tu přichvátal: ‚Pane!
Od východu vojsko nepřátelské,
V čele Niklot, Obotritů král!‘
Druhý posel tu přichvátal: ‚Pane!
Od severu vojsko nepřátelské,
V čele jeho Dánský Waldemar!‘

Atholf hledě v pravo spatří v dálce
Brázdy černé na koberci sněhu,
Z nichžto srší jiskry kovů četných;
Hledí vůdce vlevo, žasna spatří
Brázdy černé na koberci sněhu,
Z nichžto srší jiskry kovů četných.
Pěsti zatne, zuby skřípe Atholf,
Pozdvihne zrak hrozný, proklínaje
Věštbu dravců, hladových krkavců,
Vrhne přilbu na kadeře plavé,
Spěje v čelo pluků svých.

A již krutě srazila se vojska,
Příval mečů již se rozbouřil:
S plukem valným německých oděnců
Vrazil Atholf v přední voj Bodrců;
Hustý šípů proud jej přivítal.
Železný déšť na štíty se leje,
Červený pot kropí kladiva,
Helmy drtící a bílá čela.
Hle tu Waldemar co lítý ostříž,
Plašící peřenců plachá hejna,
Přiletěl sem na peruti síly;
Kam on skočí, rána se otevře,
Mlat kam hodí, vrah se na zem kácí,
Kroky jeho šlápěje smrtící,
Z nichž se kouří pára krvavá,
Lákající k hodům ptactvo dravé,
Ježto krákorajíc nízkým kruhem
Obletává mrtvol hromady.

Jásá duše skalda!
Pamět Waldemara
Hlásat bude věkům
Zvučných zpěvů les!

Ejhle! pod Atholfem komoň klesá,
Jemuž hruď prorazil ostrý hrot;
Atholf krví zbrocen pozdvihna se
Zvolá: ‚Běda! zapadá má hvězda —
Koně — koně sem!‘…“

Zpěv další skalda náhlý hluk kroků překazil,
Hle! Dragmířin tu panoš sem kvapně přirazil:
„O králi můj!“ bezdechý teď posel vyvolá,
„Po tobě touží v Ribbě milostná králová!

Bolestí sklíčena jsouc nebesa prosila,
By tvář milého chotě jen ještě spatřila!“ —
Tu Waldemar na posla zděšené oko pnul,
Pak prudce vstana stolec divoce převrhnul.

„I hvězda má zapadá! ó koně — koně jen!
Bych k Dragmíře své milé byl letem unešen!“ —
Na hradě Skanderburku v komnatě kamenné
Se rozléhají nyní jen hlasy bolestné.

A pod ořem když krále most Skanderburský hřměl,
Sto jezdců silný zástup s ním cvalem uháněl.
Když k mostu u Gridstetu král koně pobodal,
Tu sbor jich patnácti jen již pána sledoval;

Když pak divokým cvalem Randbilským luhem spěl,
Tu s ním Dragmířin panoš jen jediný již jel;
I oř panošův klesá — a druhů všechněch prost
Přeletěl samotný král Ribbského hradu most.

III. Dragmíry smrt[editovat]

Když do ložnice Waldemar
Umdlený, bledý vkročil,
Svou Dragmíru milovanou
V smrtelném spánku zočil.

Co sněhobílá lilie
V hedvábném lůžku leží,
A kolem dívek věrných pláč
A žalmy znějí knězi.

Král, na kolena vrhnuv se,
K milence hlavu sklání,
Studené tváře líbaje
V žalostném bědování:

„O družko milá, procitni!
Zde jsem — tys mne volala —
O proste Boha v nebesích,
By z mrákoty povstala!

O neopouštěj, hvězdo má,
Oblohu žití mého,
Pohledni ještě jednou jen
Na Waldemara svého!“

Tu zachvěje se bílá tvář
A víčka se pozdvihnou,
A modré oči milostně
Ku králi zhůru hlídnou.

„„Ty budíš mne, můj manžele,
Jáť jsem tak klidně spala,
Mne sladká píseň andělů
Ve spánku kolébala.““

„Ach, ona žije! nebe, hle,
Modlitby vyslyšelo!“
Tak v radostném to žasnutí
Teď kolem lůžka znělo.

Královna šepce: „„Choti můj!
Na dobu zpomeň blahou,
Když loďka nás unášela
Milostné luny drahou.

Tenkráte vroucné prosby jsem
Na srdce tobě kladla:
I opětuji prosbu, by
Tvá milost neuvadla;

Bys miloval svůj dobrý lid,
Chudině neublížil,
Bys v marné bitvy nechodil,
A daní nepřitížil.

A prosím, abys miloval
Synáčka, drahé robě,
By lásky nepohřešoval
Matičky spící v hrobě!

Jediný hřích,““ zakvílí teď,
„„Porušil klidu mého,
Že v neděli jsem vroubila
Lem roucha hedvábného;

Než Pán nebeský odpustil
Mi toto provinění,
Neb slyším andělíčků zpěv
A svatých zvonků znění!““

A ona mlčí, leží hle,
Jak by tu blaze spala —
Neb dušičku již andělům
Nebeským odevzdala.