Přemyslovci/Hody krále Václava I.

Přemyslovci Jan Erazim Vocel
Královna Dragmíra	Hody krále Václava I.	Přemysl Otakar Velký

Údaje o textu
Titulek:	Hody krále Václava I.
Podtitulek:	(Roku 1246)
Autor:	Jan Erazim Vocel
Zdroj:	VOCEL, Jan Erazim. Spisy J. E Vocela. Svazek druhý. Přemyslovci. Třetí vydání. Praha: I. L. Kober, 1879. s. 125–128. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70

Na králů českých hradě se skvostný strojí kvas,
Tam zvučí rachot bubnů a píšťal jasný hlas:
Syn krále Váceslava svatební slaví den,
Jsa s dědickou Rakouska, Gertrudou zasnouben.

Tam přední panstvo země s mocnářem hoduje,
A v číších drahocenných mok zlatý koluje;
Po krále pravém boku junácký Vladislav
S nevěstou sedí sličnou, oděnou v zlatohlav.

Po krále boku levém se jeví statný pán,
Aj, z vážné příčiny mu ten čestný stolec dán,
Neb hosté z Polska přišlí tu hledí s obdivem
Na pána s hvězdou zlatou, již nese v pásu svém.

A zvučněj’ trub a kotlů se hlahol rozléhal,
Když Polsky vyslanec své poselství vykonal:
Že na trůn panovníků národu polského
„Ojczyzna“ zove syna mocnáře českého.

Tu bujně rozjařil se královský hlučný hod,
Neb v záři slávy nové skví Přemyslův se rod;
Hle v oku krále svítí se slza blahosti,
Na králevice tváři ruměnce milosti.

Aj, zvuky hlučné plesu teď náhle zmlkají,
Neb harfy libé hlasy se tu ozývají;
O pilíř mramorový opřený harfeník
Své struny hladě věstí hrdinských zpěvů vznik.

A slavný Václav nyní milostně pokynul,
A národní tu pěvec strun rázněji se tknul;
Teď k slavnému prozpěvu po harfě prsty hnal
A píseň bohatýrskou tak zvučně započal:

„Zvěstuju vám pověst veleslavnú
O velikých pótkách, lutých bojech;
Nastojte, i ves svój um sbierajte,
Nastojte, i nadivno vám sluchu!“

Do písně bohatýrské se pěvec zabírá
A pěním brány dějův osudných otvírá,
A z hrobů budí pěvce kouzelné velení
Úžasných činů stíny a slávy zjevení.

On pěje, kterak Tatar, roznícen pomstou, vstal
A proudem krve lidské ku západu se hnal,
Jak se, co mraků hromných děsící, černý roj,
Rozbouřil po dědinách křesťanských škůdců voj.

Tu píseň vypravuje, jak vzteklých vrahů skot
Ztroskotal Kiov starý a slavný Novgorod;
Jak marně Uhrů chrabrost vlast milou hájila,
Jak marně potokem se krev lidu valila.

Nastojte! zlé Tatarstvo již Polsky dobylo,
Již, hle, se proudem krve až tam dobrodilo,
Kde Olomúc vévodí nad ladnou krajinou —
Tam divochové krutí svůj tábor rozbijou.

Kde spása, kde obrana? — o strašné úpění!
Křesťanů teskné lkání, krvavé zemdlení —
Tak harfeník tu pěje s kouzelnou trudností,
Až dech se v každém tají nesmírnou teskností.

Tak harfeník vylévá ze strun a prsou zpěv,
Jak v zápasu by smrtném kanula tiše krev —
Až mnohý, bolem jatý, se zděšen pozdvihne,
Jen rytíř s hvězdou zlatou své oko k zemi pne.

Tu rokotají struny plesáním vítězným,
A za hlasem strun píseň se křídlem orlovým
Povznáší ku klenutí, na srdce dotírá,
Když zvukem přeradostným tak pěvec zavírá:

„Ajta! Jaroslav jak orel letě,
Tvrdú ocel na mohúcech prsech,
Pod ocelí chrabrost, udatenstvie,
Pod helmiciu velebyster věhlas;
Jarota mu z žhavú zrakú plaše.

Jaroslav, ves ve krvi s ořem sbrocen,
Mečem Kublajevica zachvátí,
Ot ramene šúrem kyčlu protče;
Takož spade bezduch mezi mrchy,
Zarachoce nad niem túlec s lukem.

Uleče sě ves lud Tatar lutých,
Otmetáše dřevce séhodlúhé,
Polováše tu, kto téci móže,
Tamo otkad slunce časno vstává.“

Tak dokonal, dozpíval svou píseň harfeník;
Tu kolkol radostného obdivu hlahol vznik’,
A v každém oku českém se hrdá leskne zář,
Jen rytíř s hvězdou zlatou upírá na zem tvář.

Tu číši napěněnou pozdvihna Váceslav
Nadšeným zvolá hlasem: „Nechť žije Jaroslav!“ —
„„Ať žije zhoubce chána, náš slavný hrdina!““
Tak cinkotem pohárů hlaholí hostina.

A rytíř s hvězdou zlatou, ten jarý vítěz vstal,
Se kloně králi svému i hostům děkoval.
A druhou číši zdvihne teď král napěněnou:
„I této písně zvuky ať velebeny jsou!

Dokud náš český národ, dokud slovanský rod
Nezhyne, má i žíti básnický tento plod!“ —
Jak hromu vítězného se zdvihne k nebi hlas:
„Ať žije píseň slavná na věkuvěčný čas!“