Přemyslovci/Přemysl Otakar Velký

Přemyslovci Jan Erazim Vocel
Hody krále Václava I.	Přemysl Otakar Velký	Vidění

Údaje o textu
Titulek:	Přemysl Otakar Velký
Autor:	Jan Erazim Vocel
Zdroj:	VOCEL, Jan Erazim. Spisy J. E Vocela. Svazek druhý. Přemyslovci. Třetí vydání. Praha: I. L. Kober, 1879. s. 129–155. Národní knihovna České republiky
Licence:	PD old 70
Části Vstup (v mírně odlišné verzi pod názvem Na Přemysla Otakara Velikého) a List vybrány Františkem Bílým do antologie Patery knihy plodů básnických. Telč: Emil Šolc, 1892. s. 54–57.

I. Vstup

Mám tě vítat plesem čili v hoři,
Králi králů slavné vlasti mé?
Letem orla, slávoleskou zoří
K věčnosti se nese jméno tvé!
Králi, jemuž z nebeského kruhu
Objevil se v štítu jasný lev.
Nad Čechy jenž’s klenul slávy duhu,
Má tě vítat žal neb slávozpěv?

Králi, jenž jsi říše dálných zemí
Ke koruně české připojil,
Žezlem spoutal moří dvojích lemy,
Nad Baltem kříž víry zakotvil —
Běda! že jsi srdce svého lidu
Sobě k srdci poutat obmeškal;
Tím se zbořil základ tvého klidu,
Nad tebou tvůj anděl zaplakal!

Zaplakal tu anděl české slávy,
Srdce krev když vylil Čechů pán;
Tenkrát, běda! toky živné šťávy
Proudily se z vlasti strašných ran:
Ztroskotáno, král co velký spojil,
Ušlapáno zlaté osení,
Udušeno, duch co jasný zplodil,
Nezbylo než — krve znamení!

Krve znamení a jméno reka,
Jejž Evropy letopisy ctí! —
Dokud šumí českých hvozdů řeka,
Dokud Sněžka k nebes mrakům ční:
Dotud svítit budou jarým leskem
Otakara slávy pletence,
Najde zvuk ten ohlas v srdci českém,
Najde slzu v oku vlastence!

II. Kterak král Otakar pole sbíral

Na hradě Poděbradském poháry kolují,
V ozdobném večeřadle tam páni stolují;
Neroznítily hody však panskou veselost,
Neb v tichém zatrudnění tam sedí každý host.

Tu Beneš Choustník, starý na Poděbradech pán,
Vyvolá: „Bratři milí! nechť smutku výhost dán,
Nechť přátelé tu blaze dnes ještě hodují,
Jáť za měsíc se teprv z Poděbrad stěhuji.“

Z Oseku Boreš pěstí teď na stůl udeřil,
Až z číší rozhoupaných se po stole mok lil,
A zvolal: „Ejhle! tobě milostnou lhůtu dal,
Mě z hradu mého nakvap náš milý králík hnal!“

Pan Bůvoj volá: „Mně též chce statky odjímat,
Budu se tedy Bůvoj z Žebráka jmenovat!“
Pan Černín hlásá: „Již jen jedinou vísku mám,
Pročež se z Chudenice Černínem nazývám!“

Pan Hynek též naříká: „Žalostná poroba!
Teď rodiny mé jméno jest: Waldštein Chudoba!“
I Žerotín a Seberk a každý kolem host
Vylévá prudkým slovem svou netajenou zlost.

„Žel mu!“ tak z Vítkoviců Budivoj hrozně klel,
„By v blesku samovlády sám jediný se skvěl,
Nás kotí v prach — nad námi trůn jeho hrdě ční;
Však vlastí šírou věštba záhuby blízké zní!“

A však, ta slova slyše, se mnohý zarazil,
Neb Otakar trůn český vítězstvím oslavil.
Slyš! s věže trouba hučí — ruch náhlý v hradu vznik’ —
Již do komnaty vkročil královský komorník.

Toť posel Otakarův; ten vůkol pánů sněm,
Pozdraviv oznamuje, co jej přivádí sem:
Kterak, by kříž nebeský byl šíře veleben,
Král český věrným pánům položil k sjezdu den;

Kterak s sebraným polem, s českými hrdiny
Přejasný pán chce táhnout v pohanské krajiny:
Pročež kdo slávu vzývá, kdo vlast a víru ctí,
Ten s družinou ať dobrou ku králi přirazí.

Odstoupí posel. — „Ejhle, již pomstou hrozí čas!
Tak vášnivě zahouří teď Budivojův hlas;
„Nechť táhne hrdý králík k pohanským dědinám,
My zde si vydobudem — snad víc než odňal nám!“

Pán z Chudoby však zvolá: „Kde česká hřměla seč,
Tam svítíval přejasně i rodu mého meč!“
A Waldštein, meč vytáhna, co anděl slávy stál:
„My táhnem, kam nás volá vlast, čest a slavný král!“

III. Pánové čeští

Ty slunce naše české! tvá blahoplodná tvář
Nezhlídla nikdy v Čechách tak slavných kovů zář,
Jakou svým mocným slovem rozsvítil Otakar,
By věnoval své vlasti oslavy nové dar.

Tam po luzích, až k dálce kde šeromodrý lem
Nejistou mlhou dělí oblohy kruh a zem,
Se četné řady stanů v bělosti sněžné pnou
A vojska nesčíslná tam rozložena jsou.

Pukléře, hávy, helmy se v blesku slunce skví,
A oštěpů a mečů přehustý les tam tkví;
Nad oštěpy a meči v nádherné pestrosti
Se vznášejí korouhve k nebeské modrosti.

Rozmanitě se míhá oděnců cizích kroj,
Jenž vůlí Přemyslovce se v jeden shlukli voj;
Tam rakouský a slezský i Moravanů sbor,
Tu Lužané a mužstvo ze Štyrska tmavých hor.

A pluk, jenž až od Rýna sem k vojsku přirazil,
Se vedle braniborských zbrojenců postavil;
Zde Durynkové, tamto válečných Sasů lid
Vypíná hrdý prapor a leskných helmů kyt.

A v čele vojska skví se královský Čechů rek,
Jejž slavně pozdravuje křížáků zvučný jek;
A vůkol Otakara na hrdých komoních
Se zástup knížat hemží a vůdců popředních.

Teď cválá král k pravému okřídlí táboru,
Nad nímž se pne lev bílý v červeném praporu,
A pána zvučnou slávou vítají Čechové.
„Vítám tě,“ král zaplesá, „můj slávoskvoucí lve!“

Hle, jak když kolem luny se hvězdy rozblesknou,
Tak vůkol lva se pánů korouhve pestré pnou;
Tam orel Kolovratův, tu zlaté Růže lesk,
Zde hvězda Šternberků vydává jasný blesk.

Zde střela Strakonická a ostrev Hronovců,
Tu trojlist pánů z Řičan a hřeben Boskovců,
Tam lekno Kounicův i Martinicův znak,
A Michalovský lev se povznáší do oblak.

Na blízku rozložili svých druhů valný řad
Pan Žerotín a Seberk i Choustník z Poděbrad,
A z Žebráka a z Dubé se páni hrdě pnou
S nahými meči, každý před valnou družinou.

A tam pan Hynek stojí z Waldšteina slavný kmet,
A kolem erbu jeho překrásných junů květ.
Tu král na pány české, jimž hrady odejmul,
Zalité slzou oko s úžasem blahým pnul;

A pana Hynka nyní osloví Otakar:
„Mé díky za ten vzácný jinochů jarých dar!
Však odkud, rci, pod znakem slavného praporu
Vyzval jsi panošů těch do kříže táboru?“

„„Můj králi veleslavný!““ pan starý Hynek dí,
„„Dvůr Chudoby nižádných již manů nehostí —
Těch čtyrmecítma junů, jenž vůkol mne se pnou,
Ti, pane, krev má vlastní, synové moji jsou!

Nechť jsi odejmul statky, dopřej nám slávy jen,
By v chudobě i skvěl se můj staroslavný kmen,
Neb mečem vydobývat si slávy ratolest,
To, milý králi, velí českého pána čest!““

Tu líce krále polil červené záře pal;
Onť bodna oře svého vyletí v divý cval —
„Hej zhůru, voje!“ zvolá, rozšvihna meče blesk;
Tu zazní hlahol trouby a bubnů zahřmí třesk.

IV. Otakar v Sambii

(Roku 1255)

Skrz Sambie močály a lesy mlhavé
Král veleslavný vede vítězné houfy své;
Rytířům kříže již se podařil mnohý boj,
Tu proti nim však táhne Litvanů strašný voj.

Ku králi zajatý teď jest stařec přiveden,
Jemuž co náčelníku se kořil mocný kmen;
Tu v huňatém koženci pohanský vůdce stál,
An plamen hněvu z očí zapadlých starce plál.

Tu zvolá král; „Hoj kmete, obzírej vojska má
A rci, zdali té síle tvůj národ odolá?“
Hle, vůkol stanů táhne se šírá planina.
A planinou se klade křížáků třetina.

A starý Prusín šedou teď hlavu pozdvihna
A na oděnců sbory své děsné zraky pna:
„Tvé pluky,“ bujně zvolá, „věz, zkáze neujdou,
V litevských houfů vlnách krvavě utonou!“

A hrdě hlavu zdvihna rozkáže český král,
By druhý pluk vojínů se na planinu bral:
„Nuže, pohanský reku! obzírej vojska má
A rci, zdali té moci tvůj národ odolá?“

A Prusín starý hlavu podruhé pozdvihnul
A žasnoucí své oči na obě vojska pnul.
„S pomocí bohů věčných,“ po chvíli vyvolá,
„I vojům těm mých bratří statečnost odolá!“

Tu Otakar se v hněvu na bujném oři pne:
„Nuže, ať prapor český se zhůru pozdvihne!“
Již trub a bubnů zvuky sem houf ten valný zvou,
Rytíři země české, hle, hrdě vyjedou.

„Což ani s touto silou tvou nepodrobím zem?“
Tak, an v bujaré kráse rytířstvo cválá sem,
Teď Otakara krále hlas plesající zněl.
Tu stařec oko zdvihnul — je sklopil — oněměl.

A valně do šírosti se pluk ten rozřadil,
Jenž pohledem svým krále tak hrdě oblažil;
Třesoucí se však rukou kmet bledou kryje tvář,
Neb v oku leskne se mu bolesti smrtné zář.

V. Čechové u moře Baltického

(Roku 1255)

Již kvetou růže z mráčků libých zoře,
    Jež východ klade jitru na oltář,
A z hladiny vln Baltického moře
    Teď oko světa zdvíhá svatou zář;
Zrcadlo vln přijalo již v pokoře
    Do lůna svého slunce blahou tvář,
V modrosti jasné zlatý blesk se koupá,
Větýrek tiše jen vlnami houpá.

V tichosti světí moře i pokrají
    Plamenné koule v nebe stoupení,
Jež zvěstujíce vlny pospíchají
    K pobřeží, kde co sníh se rozpění.
Již blesky jitra na pahorku hrají,
    Jenž tu povolně nad pomořím ční;
A ticho nad vlnou a břehem pluje,
Skřivánka zpěv jen slunce pozdravuje.

Tu náhle zavzní ryk a rohů hluky,
    Tu zarachotí bubnů zvučný třesk:
Na chlumec cválají oděnců pluky,
    Sluneční prchá ode štítů blesk,
A třikrát rozbouřivše slávozvuky,
    Uvítají plamenný moře lesk.
A ticho opět panuje nad strání,
Jen ranní ptáče píseň svou vyzvání.

V podivu kvapném statní rytířové
    Na vrchu zastavili ořů skok;
Tam cizích krajů váleční synové
    Obzírají nesmírný moře tok;
Hle vyjevili se jim slávy snové,
    Jim v lícech rdí se hrdé slzy mok —
V korouhve české mořské větry dují,
Lva slávošumné vlny pozdravují!

A ten, jenž vedl voj v severní seče,
    Teď vroucně k zemi na kolena kles’,
A vůkol hávy, pavezy a meče
    Se kořících zařinčí v luh i les;
Tu pluk železných synů války kleče
    K jasnému nebi vřelé díky vznes’,
A píseň, která v drahé vlasti znívá,
Nad vlnou Baltu nyní zbožně zpívá:

„Svatý Václave, vévodo české země!“
    Tak v dálky mořské zpěv ten zazvučel,
Budící pod železem city jemné
    Vlast milenou všem srdcím připomněl;
A hle, když žehnal zpěv předrahé plémě,
    O blaženost potomků příštích pěl:
Tu níže hlavy k zemi se klonily
A oči mužů slzy jsou ronily.

Dokonán zpěv a vůkol Čechův krále
    Se rozestoupí reků valný řad —
Tu Otakar, vyzdvihna k nebi hrále,
    Je v horu bod’, nadšeným citem jat;
„Hle!“ zvolá, „na pomořské této skále
    Má město stát a nad ním králův hrad,
Ten svědectví ať příštím věkům dává,
Kam Čechy nesla mužnost — víra — sláva!“

VI. Koruna císařská^[1]

(Roku 1256)

Kolínský arcibiskup řeč vážně dokonal,
V níž jménem Římské říše českého krále zval,
By on, jenž nade všecky mocnáře vyniknul,
Na stolec německého císařství dosednul.

A mlčení v sněmovní teď síni nastalo,
Neb každé oko krále českého zpytalo,
Jenž v purpuru a zlatě na trůnu tam se skvěl,
Až konečně velebný hlas Otakara zněl:

„Slyševše moji věrní tu zprávu důstojnou,
Že Němců volitelé nás k trůnu říše zvou,
Nuž, kmetové a páni! podejte rady nám;
Na věhlas váš a rozum svůj osud zakládám!“

Aj tu velebná hlava, pokrytá sněhem let,
Se zdvihne nad sbor pánů: je to slovútný kmet
Pan Jiří z Dražic, jenž teď se králi pokloní
A takto rada moudrá vážného starce zní:

„Náš králi veleslavný! na tvou velebnou tvář
Sesílá samo nebe nejvyšší slávy zář —
O přijmi skránec skvostný, co svatosvatý dar,
By největší král Čechů slul: císař Otakar!

Nerozmnožíš, o pane, korunou císařskou
Ni zásluhy svých činů, ni moc a pověst svou;
Jen korunou buď římskou potomkům důkaz dán,
Že Otakar nejvyšší v Evropě býval pán!“

Domluvil Jiří z Dražic, an tu Přemysl král
Rozjímaje ta slova, o trůn podepřen stál.
Ach, tenkrát anděl strážný nad vlastí váhu vznes’,
By slovem rozhodnul se buď věčný žal neb ples.

Hle tu pan Ondřej z Řičan se hrdě zhůru pna,
Plamennou výmluvností řeč prudkou pozdvihna,
Tak hlásá: „Králi slavný! rovného tobě svět
Mocnáře nezná — pane, tys králů jasný květ!

Jak na nebi se slavně jen jedno slunce rdí,
Tak Otakar v Evropě přeslavně vévodí;
Lesk bledne hvězd, když slunce vítěznou zdvihne tvář:
Tak před korunou českou všech korun bledne zář!

Koří se jménu tvému pokrají mořských vln,
Tvých činů živým leskem je svět veškeren pln —
Jak jméno Otakara by mohlo výše zrost?
Ni nebi lze povýšit, tvé slávy velebnost!

Nad českým lidem panuj otcovském na trůnu,
Nech cizincům se starat o vetchou korunu;
Tamť slávu bysi lichou za klam a strastný žel
Ke škodě slávy pracně dobyté obdržel!“

Tu líce krále Čechů se rdějí hrdostí —
On děkuje za žezlo císařské výsosti.
Vyslanec říše rmutně sněm Pražský opustil —
A anděl české slávy slzící oko skryl.

VII. Porážka Maďarů^[2]

(Roku 1260)

Ticho na horách, ticho na nivách,
    Temný jen šumot řeky zněl,
Moravy řeky, jež vlnami leje
    Do noci tmavé bolný žel.

Po nebi černé chmury se valí,
    Blesky prorážejí oblaků lem;
Na zemi jezdců houfy se hemží,
    V děsném tichu klusají sem!

Luna zakmitnouc, zděšena klesá
    Nazpět do mraků se vězících hor,
Nebo tu zhlédla postavy hrozné,
    Divochů zhlédla zuřivých sbor.

Ku řece letí hejna tatarská,
    Na pleci řehce jim toul a luk,
Na koních letí letem vlaštovky
    Půlnocí černou Maďarů pluk.

Moravo! aj ty řeko slovanská,
    Proč je tvůj nepohltí proud?
Jim, co tě pěnili krví moravskou,
    Přeješ vlnami klidně plout!

Slyš, tu do tmavé noci zašepce
    Moravy temně šumící hlas:
Tiše, o tiše, pomsta se blíží,
    Hlučně by strojila krvavý kvas!

Již se dobrodilo plémě tatarské
    Přes řeku Moravu na pravý břeh;
Tam pak Tataři, diví Kumáni
    Opět započnou děsící běh.

Za sborem prvním brodí se druhý,
    Druhý i třetí a čtvrtý již roj —
Běda! kam nese nesčíslné koňstvo
    Obludy děsné a vraždící boj?

K břehu poslední hejno dobředlo —
    Hle! za ním letí z oblohy blesk,
Za bleskem hřímá vítěze hlasem
    Pomsty nebeské hrozící třesk.

Oblohy černé hory se boří,
    Lejíce hustě se proudící mok,
Lejí a lejí, až doly a role
    Vlnami kryje soptící tok.

Morava, hoj, jak divoce vstala!
    Proudy potápějí skálu a strom,
Pochodně blesků osvětlují vlny,
    Do jeku řeky rachotí hrom.

Slyš, tu do hromu a do řeky hlasů
    Vmísil se děsný žalostný zvuk;
Blesků pochodně objevují strašně
    Nazpět k řece pádící pluk.

Houfy to škůdců, jenž o půlnoci
    Brali se řekou klidnovlnou:
Ty se teď hnáni železem českým
    Úprkem nazpět k řece hrnou.

Víru a příměří rušili Uhři,
    Lestně Čechů přepadnuvše stan;
V táboře bděla však vítězů hvězda,
    Otakar slavný, královský pán.

Ten vrahy noční před sebou žene,
    Blesky mu svítí v krvavou seč,
Hromy mu hučí píseň vítěznou,
    Maďary kácí hrůza a meč. —

Východ bělavou šeří se mlhou,
    Slunce se leká zvěstovat den;
K Dunaji moře se krvavé valí,
    Páry se zdvíhají z červených pěn.

Přes řeku Moravu šíří se hrozně
    Z šestnáct tisíců pobitých most;
Na most dorážejí krvavé vlny,
    Soptící lítou pomstu a zlost.

Slyš, co to řeka Morava hučí? —
    „Dennice pomsty se krvavě rdí,
Nad vrahy svých Velehradských králů
    Takto se matka Morava mstí!“

VIII. Vítkovci

Ze spousty Klokotského Hradiště kouř se valí
A kolem lesy, hory i blankyt nebes kalí;
A z rozvalených domů bolestné kvílení
I vzdechy smrti do tmy dusících dýmů zní.

Před pobořenou branou Hradiště bývalého
Se týčí na komoních rod znaku růžového,
A kolem Vítkovců se přečetný druhů sbor
Teď rozložil po stráni a skalách blízkých hor.

„Nechť,“ zvolá otec Růží, na meč udeře pěstí,
„Ty šlehy dýmu zemi i nebi hrozně věstí:
Že svévoli se krále rod náš nepokoří,
Že, než by hradů vydal, jich raděj poboří!

Přisámbůh! sílu Růže až do nejdelší smrti
Moc krále Otakara nezlomí, nerozdrtí:
Vynaložíme život, poslední srdce krev,
By pokořen v prach klesl hrdého škůdce lev!

Jak záští naše město dnes vlastní zahladilo,
Že králi ani chýše ni duše v něm nezbylo,
Tak chceme zuřit mečem a žhoucím plamenem
Po krále Otakara dědictví veškerém.

Onť sám si proti sobě odpůrců povzbuzuje,
Neb města dada Němcům, z nich Čechy vypuzuje;
Na Pražském mostě nesmí se ozvat český hlas;
Hoj, jaký příval lidu tím zve na pomsty kvas!

K těm hodům pýcha jeho též láká cizích pánů
Z Korutan, Rakús, Štyrska i bodrých Moravanů:
Ti s námi zapřisáhnou se slavně duší svou,
Že zničí slávu krále, jej s trůnu vyvrhnou!“

„„Přemysla slávu zničit?““ vyvolá jinoch statný,
Syn krásný Budivoje, pan Záviše udatný;
„„Ni země moc a síla, ni nebe žhoucí blesk
Nezruší jeho slávu, ni jeho skutků lesk!

Mocnářem být, ne slout jen, to účel Čechů krále;
Rozdrtit musila se na vůle jeho skále
Svévole šlechty bujné, jež zpupným odbojem
Korunní hrady drží a hubí lid i zem.““

„Jaká to slova chvastáš, nevěrný Růže synu?
Ty valíš na krev vlastní našeho škůdce vinu!“
Tak otec hlásá; vůkol Záviše statného
Rozhlučí teď Vítkovci zvuk hněvu kvapného.

„„Ho ho!““ tu jinoch zvolá, „„vás k hněvu pýcha pudí —
Což ta jen záští pekla v člověka prsou budí?
Bezděky duch můj koří se králi slavnému;
Však lásky vášeň pudí mne k hněvu běsnému!

Královnu miluji! hle, z těch slov se ještěr krouží,
Jenž lačněji než hrdost po krále krvi touží! —
Nuže, co jste utichli? — aj, věrný strýc to byl,
Jenž vám a duchům pekla se láskou zasvětil!““

Tu Budivoj kmet Růží k nebesům meč vyšvihne
A hlasu rouhavého k oblakům dýmu zdvihne;
Hlas přísahy pekelné do města rumů zněl,
An každý opětoval, co Budivoj tu klel.

IX. Kunhuta

„Ach ty róže, krásná róže!
Čemu si raně rozkvetla?
Rozkvetavši pomrzla,
Pomrzavši usvědla,
Usvědevši opadla?“

Večerem tak líbým máje
Ozývá se z loubí háje
Královny Kunhuty zpěv;
Zpěv tichounkým vánkem pluje,
Šeptem sladkým se vluzuje
Tam, kde dlí královský lev.

Do jemného zpěvu vání
Prsou trudné povzdychání
V královské komnatě zní;
Měsíc tam umrlčí záře
Leje na Přemysla tváře
Jako přítel poslední.

„Slyš, jak sladce hlas ten kvílí,
Jenž mi dnes v útrapné chvíli
V srdci rozžeh’ pomsty pal,
Jenž rozdráždiv ducha sílu,
Do krvavých války vírů
Královského lva jest štval!“

Král to zvolav k oknu kročí,
K hvězdám upíraje oči
Zhůru zdvihne pravici:
„Tak to psáno na nebesku:
Vítězství ve slávy blesku,
Aneb rána smrtící!

Nechť i tělo v seči padne,
Věnec slávy neuvadne,
Let minulých skvostný dar.
Kunhuto, anděle meče!
Pro tebe ať krev má teče —
Rudolf aneb Otakar!“ —

„„Ach ty róže, krásná róže!““
Šepce hlas milostný muže;
Mlčí zpěv — ozvěna jen
Z dálky do komnaty šumí,
Jak by lkaly, lásky dumy,
Věrnost že jest pouhý sen!

Otakar však trudobledý,
K obloze pozdvihne hledy,
Jak by hvězdu svou hledal;
Od jihu mrak se valící,
Blankyt nebeský kalící,
Béda! hvězdu jeho jal.

X. List

Již půlnoc rozložila se po táboře českém,
V královském stanu lampa se kmitá temným leskem;
Tam král u stolku sedí a trudobledou tvář
Do dlaně tiskna zírá v plaménku tichou zář.

Na stole se před králem popsaný lístek bělí;
Král kdykoli naň hledne, tu nevýslovné žely
Se v oku mu zajiskří a duše leknutí
Vyráží z prsou těžké bolestné vzdechnutí.

Teď opona vyzdvihne se Přemyslova stanu,
A hle, sem vážně kráčí sbor ozbrojených pánů,
A vůkol krále řadí se vůdců statných pluk;
Než Otakar neslyší železných kroků zvuk.

A opět ticho v stanu — po teskné jenom chvíli
Z útroby Otakara bolestný vzdech zakvílí.
Tu Milota pán z Dědic se blíže k stolu hne
A krále rozjímání tím slovem přetrhne:

„Náš králi nejjasnější! rač oznámiti míle,
Proč povolal jsi k sobě nás této noční chvíle?
My vojínové tvoji, jimž rozkaz jest byl dán,
Čekáme, čehož káže přeslavný král a pán.“

Tu Otakar se zdvihne a okem velebnosti
Pohlíží kolem přísně na zástup nočních hostí;
„Čti!“ zvolav, lístek pánu přednímu podává,
A ruce křížem klade na trudná prsa svá.

A Milota se chvěje, v list zírá s hrůzou v tváři,
Na níž se střídá bledost s krvavou prudkou září.
„Čti hlasitě!“ král velí, „by známo bylo vám,
Před kým — a kdo výstrahu osudnou poslal nám!“

Pán z Dědic čte: „Věz, králi, že ve tvém vlastním voji
Se úklady a zrada k zejtřejší bitvě strojí;
Již bídník zvolen, jenž by hrot do srdce ti vklál;
Tu zprávu dává císař — Rudolfus, Němců král.“

List přečten; Otakarův teď hlas se bolně chvěje:
„Hle! přátelé jsou zrádci, a nepřítel nám přeje!
Tak jest-li tomu, nuže — s dýkami, páni, ven!
Proč podlý vrah tu čeká na slunce jasný den?

Úkladně mám-li klesnout v ohavném, zrádném boji,
Tu jsem — tu prsa nažím, tu obět vaše stojí!
Uspořte ran a krve oddaným druhům mým,
Ať za všecky sám jeden již nyní krvácím!“

Tak krále nezdobila posvátná slávy zoře
Ni tenkrát, když podmanil severních končin moře,
Jak teď, an s prsem nahým uprostřed pánů stál,
Co obět bohatýrská, velebný Čechů král!

Před králem na kolena teď vojínové klesli
A k svému pánu ruce a hlasy vroucně vznesli:
„O pane! k slávě vedl nás vítězný tvůj lev,
Věrnosti důkaz jemu dá srdcí našich krev!“

A páni znaku hvězdy, trojřičí, orlice,
Lva, ostrve a lekna pozdvihli pravice;
I Milota, pán z Dědic teď věrnost přisahal,
By nejen vlast a krále — i nebe oklamal.

XI. Záviše a Milota

Krvavým mrakem slunce vychází,
By zvěstovalo krvavý den;
Morava valí s kvílícím šumem
K Dunaji spoustu sinavých pěn.
Hle, po Moravském poli rozlehlém
Hemží se lidstva a komoňů roj,
Tam k nedozírné táhne se dálce
Římského císaře hrozný voj.

Naproti Němcům v železném šiku
Pne se národu českého květ;
Vlají tu prapory reků slovanských,
Jenž podivením plnili svět.
Ach, vy korouhve vítězoslavné!
Ranní větérky, jež míle vás dmou,
V děsné se náhle změnivše vichry,
Klenoty vaše rozervou.

V králově stanu množství oděnců,
Uprostřed vojvod Otakar král;
Před Otakarem v kruhu rytířů
Posel páně Závišův stál.
„Králi velebný, pane přeslavný!“
Takto vyslancův ozve se hlas,
„Falkenštein z Růže tobě se koří,
Královskou, pane, milostí jej spas!

Falkenštein slibuje oddanost věčnou,
Přisahá věrným sluhou ti být;
Odpusť mu viny, onť jenom žádá
Dnes v boji státi co pevný tvůj štít.
S četným houfem v seči rakouské
Důkaz chce dáti věrnosti své —
Račiž jen, pane, vyřknouti slova:
Otakar Záviše dnes k sobě zve!“

Domluvil posel. Otakar zdvihna
Zhůru utrápenou, velebnou tvář
Promluví k poslu, ana mu v oku
Plaje hněvu prudkého zář:
„Na věky zrádcem cti svého krále
Záviše bude v dějinách slout;
Oko se hrozí bídníka zhlídnout —
Nebi odkazuji budoucí soud!

Prapor nechť vlaje svatováclavský,
Bůh vlasti klenotu žehnej i nám!
V šiky se řaďte s družinou věrnou,
Já houfy české povedu sám.
Miloto věrný, Miloto statný!
Toběť svěřuji moravský voj;
Vediž bleskem vítězného meče
Houfy udatné v osudný boj!“

Odešel posel — Milota zbledna
Šepce: „„Již němůž jinak se stát,
Za krev bratra, prolitou katem,
Lev hrdý musí život svůj dát!““ —
„Praha nám heslem!“ Otakar zvolá,
„Praha nás slavná provodiž v seč!“ —
Praha! zahlučí hlasy vojínů,
V heslo řinčejí štíty a meč.

Slunce vystoupí na báni nebeské;
Bouří již divoké bitvy lom —
Kopí a meče již krví se kalí,
Od země k mrakům valí se hrom. —
Miloto věrný! Miloto, kde jsi?
Ach, tebe volá k pomoci král —
O pomoc volá klesající národ — —
V šiku nepřátel Milota stál!

XII. Moravské pole

(Roku 1278)

Ach ty pole, pole ty Moravské!
Hřbitove královské velebnosti,
Role skropené rekovskou krví,
Lože šíré věrných Čechů kostí!
Již tě opustila bitva hlučná,
Půda tvá teď kolébkou se stala.
V níž Morana, sestra bitvy, tiše
Oběti krvavé kolébala!

Kolébá, ach! Morana oběti,
Moravy jim vlna píseň pěje,
V píseň spánku hroznou tu a onde
Vzdychání umírajících chvěje.
V poli strašném mohyla se zdvíhá,
Z nížto dolů potokem krev teče;
Mohyla z těl reků nasypána,
Jejichž pěsti ještě tisknou meče.

Česká stráž to pána nešťastného,
Jenž pro krále srdce krev vylila,
Přísahu věrnosti svatosvatě
Zápasem smrtícím potvrdila.
Věrná stráž, ozdobo českých reků!
Kam odvlekli Otakara tvého? —
Za Dunaj tam, do Rakouské hradby
Zavezli ti krále krvavého!

Krále zrada pekla utratila,
Zrada zpupných cizí země synů;
Zanevřevše na přísného soudce
Mstiliť vraždou vlastní zloby vinu! —
Ve mdlobách vlast smrtelných krvácí,
Krále mrtvola tam v klatbě leží,
Ach, a těla hajitelů vlasti
Na bojišti přehrozném se věží!

Před osudným dnem svatého Rufa
Otvírá tam půlnoc tiché hroby:
Na poli tu šírém nad Moravou
Zdvíhají se stíny z dávné doby.
Nad tmavými hávy lebky bílé,
Na lebkách pak strmí přilby černé;
Do noci tak pnou se vojínové,
Podepřeni o své štíty věrné.

Po bojiště brázdách kráčejíce
Kosti drahé královské hledají;
K severu pak obrátivše hledy,
Na zem v bolném úpění klekají.
Jak když vítr lupením jeseně
Tmavým hvozdem hrůzotemně šumí,
Tak i nyní kvílí o půlnoci
Českých bojovníků hrobní dumy:

„Neopouštěj, hvězdo Přemyslovců,
Oblohu té milé České země!
Žehnej láskou k národu a králi
Vnuků našich oklamané plémě! —
Běda, běda! ruka našich vnuků
Pamět slávy vlastní tam rozrývá;
Slávy ozvěna jen v rumech hrobů
Tajných bolů pláčem se ozývá!

Což té krve bohatýrské proudy,
Které půda nad Moravou pila,
Což ta svatá láska naše k vlasti
Památky si vděčné nedobyla? —
Šlechto česká! neboř slávu otců,
Vnukové! vyslyšte naše lkání,
V pokoji by prach náš odpočíval
Až k věčnému s vámi se shledání!“

---

1. Tvořila v 1. vydání VII. část Přemysla Otakara Velkého.
2. Tvořila v 1. vydání VI. část Přemysla Otakara Velkého.