Ottův slovník naučný/Vlastnické právo

Ottův slovník naučný
Vlastišov	Vlastnické právo	Vlastní jméno

Údaje o textu
Titulek:	Vlastnické právo
Autor:	Josef Vančura
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Dvacátýšestý díl. Praha : J. Otto, 1907. S. 812–813. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Vlastnictví

Vlastnické právo n. vlastnictví (dominium, proprietas) jest úplná právní moc nad věcí hmotnou, jež poskytuje vlastníkovi volnost věcí podle libosti nakládati a každého jiného z působení na věc vyloučiti. Z podstaty vlastnictví plyne, že nelze jednotlivá oprávnění vlastníkova vypočísti, neníť vlastnictví jich součtem, nýbrž celkem. Jsouc právem věcným vlastnictví má povahu práva absolutného, jemuž odpovídá negativná povinnost všech osob třetích, vlastníka ve výkonu jeho moci nerušiti a jakéhokoli užívání věci se zdržeti. Pojem v-ho p-va nevylučuje však možnost, že vlastník jest ze zvláštních důvodů v některých směrech omezen, a to buď positivnými normami zákonnými, jimiž svrchovanosti v-ho p-va vytčeny jsou v prospěchu veřejném, zejména při pozemcích v zájmu klidného spolužití sousedského jisté hranice (t. zv. zákonné služebnosti, servitutes legales), buď právy soukromými, jež jiným osobám k věci v cizím vlastnictví jsoucí mohou náležeti. Tato věcná práva k věci cizí (iura in re aliena) jsou namnoze tak obsáhlá, že poskytují oprávněnému právo na veškeren hospodářský výtěžek věci; tato jejich vlastnost, vyskytující se již při římském právě superficiárním a emfyteutickém, byla příčinou, že v literatuře práva obecného vznikla mylná nauka o vlastnictví děleném na vlastnictví vrchní (dominium directum, Obereigenthum) a požitkové (dominium utile, Nutzungseigenthum). Stopy této obecnoprávní theorie jsou znatelné ještě v rakouském zákoníku občanském, jenž k vlastnictví požitkovému čítá na př. právo lenní, fideikommissní, superficiární a pacht dědičný (§§ 357 až 359, 629, 1122–1125).

Co se tkne historie v-ho p-va, vyskytuje se soukromé vlastnictví u všech národů nejprve při věcech movitých; vývoj tento stopovati lze i v právě římském, v němž princip individuálního vlastnictví byl později do všech důsledků proveden. Dokladem toho jest již sám název dominium, odvozený od domare, krotiti, jež slovně hodí se jen na věci movité, hlavně zvířata. Pozemky byly původně předmětem společného užívání, v kollektivném majetku buď rodu, jako na př. u Slovanů (viz Zádruha), neb obce, jako římský ager publicus, z něhož časem přikázány byly jednotlivcům úděly (u Římanů assignatio) v plné vlastnictví soukromé.

Subjektem v-ho p-va může býti jen, kdo má způsobilost k právům. Podle práva římského přístupno bylo dominium ex iure Quiritium jen občanům římským a kromě toho výjimkou těm cizím příslušníkům, jimž bylo ius commercii zvláště propůjčeno, na př. Latinům. Naproti tomu práva novodobá nevylučují zásadně cizince z práv vlastnických, a to ani k pozemkům v obvodě státu ležícím; tak i rakouské právo, jež obsahuje z tohoto pravidla výjimku v příčině reciprocity toliko pro Černohorce, kteří nemohou v zemích rakouských nabývati pozemků. Z pojmu v-ho p-va jde dále na jevo, že vlastnictví k téže věci nemůže současně v plném rozsahu (in solidum) náležeti dvěma nebo více osobám; možno jest však, že vlastnictví věci jest několika osobám společné (communio), čili že věc jest v jejich spoluvlastnictví. Tím vzchází každému spoluvlastníku právo k ideálnému dílu věci (pars indivisa), t. j. na poměrnou čásť hospodářského výtěžku a ceny za věc prodejem získané, spolu však povinnost přispívati poměrně na úhradu nákladu na věc a na těžení plodův učiněného.

Předmětem v-ho p-va může býti každá samostatná věc hmotná, která není vyloučena z právního obchodu (extra commercium); z přirozených důvodů není vlastnictví možno k věcem, jež vymykají se moci jednotlivcově, jako vzduch, voda plynoucí, moře, kromě toho pak vyňaty jsou ze soukromého vlastnictví některé věci danými normami právními, jako právem římským věcí posvěcené bohoslužbě (res sacrae), místa pohřební (res religiosae), hradby, brány městské (res sanctae) a řeky veřejné. Též jiné věci určené veřejnému užívání (veřejné cesty, náměstí, veř. budovy) byly zpravidla mimo vlastnictví soukromé, jsouce obyčejně majetkem státu neb obce. Právo rakouské nevylučuje vlastnictví k věcem bohoslužebným a pohřebištím, a v zásadě připouští je i k věcem sloužícím účelům veřejným; z toků mohou býti ve vlastnictví soukromém jen potoky a řeky nesplavné. Naproti tomu právo rakouské neuznává vlastnictví k mrtvolám lidským a některým věcem cizího původu (na př. losům cizozemským).

Způsoby, jimiž nabývá se v. p., dělíme na odvozené (derivativní) a původní (originální). K oněm náleží kromě posloupnosti dědické a soudního výroku, pokud má (např. ve sporech dílčích) povahu konstitutivní, především smlouva, kterou vlastník své právo převádí na jiného; zpravidla nestačí tu pouhá úmluva o převodě v-ho p-va, nýbrž musí přistoupiti k ní ještě další formálný úkon. Tak právo římské ještě za doby klassické žádalo pro převod vlastnictví iure civili při res mancipi zvláštní obřadnou formu mancipace nebo iniurecesse, kdežto ostatní věci mohly buď in iure cessione nebo též odevzdáním (traditione) býti jinému ve vlastnictví převedeny. Na tomto rozdíle zakládalo se t. zv. praetorské, bonitární vlastnictví k res mancipi, jež vzcházelo tím, že res mancipi byla vlastníkem za účelem převodu v-ho p-va jinému pouze odevzdána. V tomto případě zůstávalo quiritské vlastnictví (dominium) dále tradentovi, příjemce věci však chráněn byl právem praetorským tou měrou, že prakticky měl on jediný téměř všecky výhody v-ho p-va, jemuž i samo civilní vlastnictví jako nudum ius ex iure Quiritium musilo ustoupiti. Rozdíl tento mezi vlastnictvím civilním a praetorským (t. zv. duplex dominium) nepřešel však do práva Justiniánského, byv odstraněn spolu s civilními formami mancipace a iniurecesse; v něm výhradnou formou smlouvy o převod v-ho p-va jest již jen traditio, odevzdání věci (viz Odevzdání), jež převzata byla pak jako pravidelná forma převodu vlastnictví též do práv doby nové, tak zejména i právem rakouským pro věci movité. Naproti tomu pro věci nemovité nestačí podle rak. práva toliko odevzdání pozemku, ale k převodu vlastnictví jest nutný vklad do knih pozemkových (viz Vklad a Záznam).

Původním způsobem nabývá se vlastnictví vydržením, okkupací věci pána nemající nebo jím opuštěné (viz Okkupace, Horní právo, Horní regál), specifikací, vyvlastněním, přírůstkem (accessio), vlastnictví pokladu nálezem. O těchto způsobech nabývacích jest na příslušných místech pojednáno podrobněji. K plodům, jež stávají se samostatnými věcmi a tím předmětem v-ho p-va teprve separací od věci plodné, nabývají vlastnictví původním způsobem, a to již oddělenim, vlastník a poctivý držitel věci, též emfyteuta a superficiář; původně, a to percepcí, nabývá plodů také usufruktuář a usuář. Osoby však, jež mají jen obligační právo na plody věci, na př. pachtýř, nabývají vlastnictví jich způsobem odvozeným, tím, že je vezmou v držbu se svolením vlastníkovým (traditio brevi manu). Žaloby sloužící k ochraně v-ho p-va jsou reivindicatio, dostala-li se věc v držbu jiné osoby (viz Reivindicatio), a actio negatoria in rem, je-li vlastník ve svém právě rušen jinak než zadržováním věci (viz Zápůrčí žaloba). V právě římském byla kromě toho k ochraně praetorského bonitárního vlastnictví actio Publiciana in rem, jež nepřešla však v této funkci do práva Justiniánského, v kterémž vyskytuje se stejně jako v právech nové doby již jen jako žaloba z kvalifikované držby (viz Publiciana actio).

Vlastnictví pozbývá se především ve případech, nabyl-li ho někdo jiný nechť s vůlí nebo bez vůle vlastníka, dále jednostraným vzdáním se ho (derelikcí), a pak z důvodů, ze kterých práva věcná vůbec zanikají, jako úplnou zkázou věci, vyloučením jejím z právního obchodu, při divokých zvířatech tím, že dosáhnou přirozené svobody; naproti tomu ke zkroceným zvířatům ztrácí se vlastnictví teprve, odvyknou-li si vraceti se, tak podle práva rak. uplynutím 42 dnův a k roji včel již po dvou dnech, nebyl-li roj v této době vlastníkem dostižen. Další ustanovení práv starého věku, zejména římského, že soukromé vlastnictví ztrácí se též, dostane-li se věc do moci nepřátel, nebylo právními řády nové doby přijato. O v-m p-vě srv. Randa, P. v. dle rakouského práva; t., Das Eigenthumsrecht nach österr. Recht, I.; Piniński, Pojęcie i granice prawa własnosci. J.V.