Ottův slovník naučný/Stravovny

Ottův slovník naučný
Stravinskij	Stravovny	Strawiński

Údaje o textu
Titulek:	Stravovny
Autor:	Rudolf Krejčí
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Dvacátýčtvrtý díl. Praha : J. Otto, 1906. S. 206. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Viz též hesla Útulny, Žebrota a Tuláctví; z beletrie viz např. povídku Jar. Haška Ve stravovně.

Stravovny jsou ústavy, v nichž po určitou, přesně stanovenou dobu poskytuje se nejnutnější naturální podpora osobám, které nemajíce potřebných prostředků k výživě hledají práci. S. jsou tedy určeny pro pohyblivý element pracovních tříd, který nenalézaje výživy doma musí hledati práci a výživu v kraji mu cizím; souvisí proto úzce s otázkou nezaměstnanosti a všemi společenskými jevy touto podmíněnými, zejména s chudinstvím, žebrotou a tuláctvím, a mají také určitý vztah k opatřením veřejné správy, která mají za účel čeliti nebezpečí, plynoucímu z těchto jevů společenských pro zájmy veřejného blaha vůbec a veřejné bezpečnosti zvlášť.

Původ svůj mají s. ve snaze, aby byly zamezeny žebrota a tuláctví, jež vznikají tim, že osoby nezaměstnané a bez nutných prostředků existenčních jsou — není-li o ně jinak postaráno — odkázány na almužnu i tenkrát, když práci vskutku hledají. Ukázalo se totiž, že jednak prostředky soukromé dobročinnosti naprosto nestačí, aby — byť i jen částečně — odpomohly nezaměstnanosti, která jest všeobecným zlem společenským, jednak že naprosto nelze organisovati soukromou dobročinnost tak, aby bylo možno rozlišovati prosebníky podle jejich kvality. Zkušenosti ukázaly také, že žebrotě a tuláctví nelze účinně čeliti jen prostředky repressivními, stanovenými trestním zákonodárstvím, tím méně, poněvadž právě zmíněný nedostatek rozlišování živlů hodných a nehodných zaviňuje, že trestní pravomoc stíhá stejně zahaleče a tuláka z povolání, jako toho, kdo jen z nejhorší nouze appelluje na dobročinnost soukromou. Bylo proto prvním předmětem opravných snah umožniti rozlišování chudých cestujících podle jejich kvality, aby bylo lze obmeziti podpůrnou akcí jen na živly hodné. Bohužel nebyla to správa veřejná, která dala podnět k tomuto hnutí; iniciativa vyšla z kruhů soukromých, usilujících o to, aby zmíněný nedostatek veřejné správy byl nahrazen svépomocí společenskou. Tak vznikly zejména v Německu nejprve spolky zvané Ortsgeschenkvereine, směřující k tomu, aby jednotlivci neudělovali almužny, nýbrž aby ten, kdo o podporu se hlásí, obdržel peněžitý příspěvek z fondu, zjednaného příspěvky členů spolkových. Zařízení toto ovšem se neosvědčilo, a to proto, že ani při organisaci spolkové není nijak možnou byť i jen poněkud přesnější kontrola chudých cestujících. Směřovaly proto opravné snahy dále k tomu, aby podpory peněžité byly nahrazeny podporami naturálními a aby podpory tyto udíleny byly jen pod tou podmínkou, že cestující vykoná určitou práci. Toho bylo dosaženo zřízením zvláštních ústavů, t. j. s-ven, v nichž byla poskytována chudým cestujícím nejnutnější naturální podpora, a to zprvu jen pod podmínkou, že cestující vykonal dříve ve s-ně určitou práci. S. tohoto druhu byly zřizovány nejprve ve Švýcarsku, Hollandsku a Virtembersku, a to jako ústavy dobročinnosti soukromé. Tato základní myšlenka jest i podkladem organisace s-ven v Rakousku, kde byly ponejprv zavedeny jako instituce veřejné správy a kde byly upraveny zákonodárstvím zemským, a to: v Dol. Rakousích zákony ze 30. bř. 1886 č. 29 a z 23. bř. 1888 č. 45; na Moravě zákonem z 19. ún. 1888 č. 45, ve Štýrsku zákonem ze 13. čna 1892 č. 26, v Hor. Rakousích zákonem ze 7. list. 1888 č. 23, v království Českém zákonem z 29. dub. 1895 č. 38, ve Vorarlberku zákonem ze 17. led. 1891 č. 13 a ve Slezsku zákonem z 11. dub. 1892 č. 32 z. z.

Organisace a vnitřní správa s-ven spočívá téměř ve všech těchto zemích na zásadách obdobných. Podstatu jejich vystihuje nejplněji zákon český a instrukce vydaná zemským výborem král. Českého na provedení tohoto zákona. Hlavní ustanovení jsou tato: Cestující mohou býti přijati do s-ven jen za těchto podmínek: 1. Mají-li platný průkaz cestovní; 2. prokáží-li, že byli v posledních dvou měsících nepřetržitě v práci nejméně po 14 dní. Nádeníci a hospodářská čeleď, jakož i řemeslníci a odborní dělníci, kteří podle průkazu práce posledně jako nádeníci pracovali, musí však prokázati, že byli v posledním měsíci nejméně 14 dní nepřetržitě v práci; 3. vykoná-li cestující ve s-ně určitou práci. Do s-ven nemohou býti přijaty: a) Osoby, které buď pro stáří neb nějaký zřejmý neduh jsou k práci neschopny; b) cestujíci, kteří byli v posledních třech měsících obdrželi podporu v téže s-ně; c) cestující, kteří mají dostatečné prostředky na cestu. Rodiny s dětmi mohou býti přijaty do s. jen tehdy, prokáži-li zcela hodnověrně, že cestují do místa určitého k nastoupení práce již zabezpečené. Cestující může pobýti ve s-ně zpravidla buď přes poledne nebo přes noc; jen z příčin závažných, jako jsou veliká nepohoda, přílišná únava neb churavost cestujícího a p., může pobyt ve s-ně trvati i 18 hodin. Cestující, kteří chtějí býti přijati do s., jsou povinni odevzdati opatrovníku s. své cestovní průkazy, jež opatrovník uschová a vrátí je zase příslušné osobě, když opouští s-nu. Osoby přijaté do s. jsou povinny konati přiměřenou práci. Zdráhá-li se která osoba konati práci ji vykázanou, zavede se proti ní řízení podle § 4 zákona z 24. kv. 1885 č. 89 ř. z. Obyčejně přikazují se cestujícím práce potřebné pro okresní s-nu (štípání dřiví, úklid místností, prášení ložních potřeb, čerpání neb dovážení vody, práce v zahradě a p.). Práce, které podléhají úrazovému pojištění, cestujícím se nepřikazují. Cestujícím poskytuje se ve s-ně strava v místě obvyklá a to ráno: snídaně, skládající se z půl litru polévky a 250 g chleba; v poledne: oběd, skládající se z půl litru polévky, z příkrmu a 200 g chleba; večer: přikrm bez polévky a 250 g chleba. Maximální ceny za stravu činí: za snídani 12 h, za oběd 32 h a za večeři 18 h. Stravování cestujících v hostinci je naprosto zakázáno. Rovněž jest co nejpřísněji zakázáno poskytovati cestujícím lihové nápoje a kouřiti v místnostech staničních. Snídaně podává se mezi 6. a 7. hodinou, oběd mezi 11. a 1 hodinou a večeře mezi 6. a 8. hodinou. Všem cestujícím, používajícím s-ven, vydá se ve s-ně, ve které po prvé se přihlašují, průvodní list, jenž jest legitimačním průkazem cestujících, platným pro všechny s. v celé zemi, o jehož používání obsahuje služební instrukce pro opatrovníky s-ven podrobná nařízení.

Zřizovati s. náleží okresním výborům a to v místech, jež stanoví zemský výbor v souhlase s c. k. místodržitelstvím. Vzdálenost s-ven mezi sebou činí 14—24 km. Bezprostřední dozor nad s-nou přísluší v první řadě starostovi obce, ve které s-na se nalézá. Správa s. náleží okresnímu výboru, jenž také ustanovuje opatrovníka s. Zemskému výboru náleží ustanoviti všeobecná pravidla organisace a dohlížeti k pravidelné službě; dozor tento vykonává zemský výbor prostřednictvím zemských inspektorů, jichž jest toho času pět. Zemský výbor taktéž vydává služební instrukce pro opatrovníky s-ven.

Všech s-ven v království Českém jest 240. Celková návštěva činila r. 1898: 546.943, r. 1899: 383.484, r. 1900: 362.602, r. 1901: 649.347, r. 1902: 780.491 a r. 1903: 706.646. Náklad vydržovací činil r. 1898: 497.175 K, r. 1899: 423.190 K, r. 1900: 422.785 K, r. 1901: 512.118 K, r. 1902: 597 227 K a r. 1903: 574.410 K.

Výsledky působnosti s-ven jsou velmi příznivé. Nehledě k velikému významu výchovnému, jejž mají pro pracovní třídy, sluší označiti za hlavni výsledek téměř úplné zamezení žebroty a tuláctví a v důsledku toho značné snížení počtu odsouzení pro přestupek žebroty a tuláctví. Důležitost s-ven pro správu veřejnou záleží však také v tom, že s. souvisíce s nejrůznějšími zařízeními správy veřejné proti osobám bez výživy a práce objevily v nejednom směru nedostatky těchto opatření a ukázaly směr, jakým se má bráti činnost reformní. V království Českém mají s. především veliký význam pro úpravu všeobecného sprostředkování práce a to jednak proto, že ukázaly naprostou nezbytnost této úpravy, jednak tím, že se osvědčily jako vhodný orgán, jemuž do jisté míry sprostředkování práce může býti svěřeno. Zemský výbor král. Českého upravil také sprostředkování práce s-nami nejprve cestou nařizovací (oběžník ze 14. říj. 1897 č. 60.667). Tato úprava byla východištěm celkové úpravy všeobecného sprostřeukování práce, jež bylo provedeno zemským zákonem z 29. bř. 1903 č. 57. (Viz Sprostředkování práce.) Dr. Kčí.