Ottův slovník naučný/Sprostředkování práce

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Sprostředkování práce
Autor: Rudolf Krejčí
Zdroj: Ottův slovník naučný. Dvacátýtřetí díl. Praha : J. Otto, 1905. S. 916. Dostupné online.
Licence: PD old 70
Související: Stravovny
Související články ve Wikipedii:
Úřad práce

Sprostředkování práce. Veliká různost výrobních a pracovních poměrů, podmiňující značnou kolísavost pracovního trhu, vyžaduje toho, aby bylo vhodným způsobem zjednáno vyrovnání mezi nabídkou a potřebou pracovních sil. Opatření toto má dvojí účel: jednak dosíci, aby pro každé volné pracovní místo byla v čas pohotově způsobilá síla pracovní, jednak, aby nezaměstnaným silám pracovním byla v mezích pracovního trhu a podle jejich způsobilosti opatřena přiměřená práce. S. p. souvisí proto úzce s otázkou nezaměstnanosti; podává také podle stupně své dokonalosti více méně jasný přehled poměrů a úpravy pracovního trhu, a osvětlujíc ve mnohé příčině poměry pracujícího lidu, jest způsobilým poskytnouti v nejednom ohledě podnět k opravným snahám sociálně-politickým. Proto jest s. p. důležitým předmětem veřejné správy. Přes tuto důležitost s. p. pro účely veřejné správy nepostarala se tato ve všech zemích o to, aby bylo upraveno veřejnoprávně. Správa veřejná ponechala ponejvíce péči o s. p. svépomoci lidové, vyhrazujíc si toliko dohled více méně obsáhlý na příslušná zařízení. Proto také úprava s. p. není jednotná, nýbrž vyvinuly se časem velice různé způsoby s. p., které také co do vnitřní ceny jeví pestrou směsici. Teprve v době nejnovější pronikly v některých zemích snahy, aby s. p. bylo upraveno na podkladě veřejnoprávním. Rozeznáváme proto dva hlavni druhy s. p.: A. soukromé a B. veřejné.

A. Soukromé s. p. je zase obstaráváno buď: a) výlučně interessenty samými (zaměstnavateli a zaměstnanými), buď b) výlučně neinteressenty, aneb c) společnou péčí interessentův a živlů jiných. Kategorie a) jeví více odstínův: s. p. jest totiž organizováno buď jednostranně zaměstnavateli, buď jednostraně zaměstnanými, nebo jsou účastny při jeho organisaci a správě obě hlavní skupiny interessentův. Hlavními způsoby s. p. druhu b) (t. j. provozovaného neinteressenty) jsou: α) takové, které se provozuje po živnostensku a na výdělek, β) jehož nositelem jsou různé organisace obecně prospěšné, zejména spolky dobročinné.

B. Veřejné s. p. jest upraveno správou veřejnou buď na základě zákona nebo cestou nařizovací a organisace jest různá podle toho, zda stala se úprava způsobem ryze autoritativnim, při které jest živel laický se správy ústavů vyloučen, či jsou-li při správě veřejného ústavu účastny obě hlavní skupiny interessentův: t. zv. paritétní průkaz práce.

Rozumí se, že jmenované útvary s. p. nejsou ve všech zemích zastoupeny stejně, nýbrž že různé poměry hospodářské a společenské a zejména nestejná stupnice organisací odborových byly toho příčinou, že s. p. vyvinulo se v jednotlivých zemích způsobem různým. Tam, kde jest s. p. obstaráváno jednostranně zaměstnavateli aneb zaměstnanými, bývá obyčejné prostředkem k hájení jednostranných zájmů třídních a také předmětem různých hesel agitačních, míjejíc se zpravidla se svým účelem.

V Rakousku bylo s. p. původně zůstaveno určitým třídám společenském, a sice po zavedení živnostenské svobody zejména živnostenským společenstvům; vedle toho bylo upraveno také částečně jako živnost výdělečná; z největšího dílu bylo však ponecháno svépomoci lidové, která se uplatnila zejména různými zařízeními spolkovými. Teprve v době nejnovější bylo s. p. upraveno v některých zemích korunních zákonem na podkladě veřejnoprávním. Co do jednotlivých těchto způsobů s. p. sluší podotknouti toto:

a) S. p. živnostenských společenstev — které jest jaksi pokračovatelem zařízení, jimiž dřívější cechovní zařízení pečovalo o s. p. — bylo posléz upraveno §em 114 novelly k Živnostenskému řádu z 23. ún. 1897 t. 63 ř. z. ve smysl ten, že s. p. prohlašuje se za povinnost živnostenských společenstev. Zákon však neobsahuje žádného ustanovení o tom, jakým způsobem úprava tato má býti provedena; také není nikterak postaráno o to, aby společenstva vskutku povinnost svou plnila. Ve skutečnosti také jen zcela nepatrná čásť společenstev stará se o s. p., a to ještě způsobem nedostatečným; obyčejně děje se tak ve spojení s útulnami. Proto tento způsob s. p. nemá žádného zvláštního významu.

b) Živnostenské s. p. jest dosud upraveno pro celou říši výnosem státního ministerstva z 28. ún. 1863 č. 2306. Podle tohoto předpisu možno provozovati živnost tu jen na základě koncesse, kterou uděluje zeměpanský úřad politický, a to jen ve případech zvláště pozoruhodných a vždy se zřetelem na místní potřebu. Příslušné ústavy podrobují se také úřední kontrole. Způsob, jak kontrola ta má býti prováděna, není však ustanoven; protože pak ani jinak nelze zameziti růsné nešvary, jaké se nevyhnutelně vyvinuly při tomto způsobu s. p., provozovaném výučně na zisk, sluší označiti živnostenské s. p. za naprosto vadné a škodné. V době novější jeví se také všeobecná tendence, aby tento způsob s. p. byl odstraněn.

c) Nositeli spolkových zařízení pro s. p. jsou jednak různé organisace zaměstnavatelův a dělnictva, jednak různé spolky povahy buď hospodářské nebo charitativní; někdy též spolky sledující především účely náboženské nebo národnostní. Všechny tyto útvary mají však posud význam pro poměry pracovního trhu jen podřízený.

d) Veřejnoprávní úprava s. p. Zjevné nedostatky organisace s. p. byly příčinou, že v době nejnovější veřejná správa věnovala bedlivější pozornost tomuto důležitému předmětu společenské péče. Podnět k reformním snahám podal poradný odborný orgán c. k. ministerstva obchodu, zvaný »pracovní rada« (Arbeitsbeirat) který vypracoval osnovu říšského zákona, jímž s. p. mělo býti upraveno jako záležitost státní, a to ve všech zemích předlitavských podle jednotných zásad. Nehledě však k tomu, že úprava s. p. vymyká se podle předpisův o oboru působnosti říšské rady z kompetence tohoto sboru zákonodárného, jest osnova pracovní rady pochybena proto, že řeší otázku s. p. pro všechny země korunní způsobem jednotným, ačkoliv různé poměry hospodářské i společenské v jednotlivých zemích úpravu takto šablonovitou naprosto vylučují. Proto lze poznamenati jen s povděkem, že osnova vypracovaná pracovní radou c. k. ministerstva obchodu zůstala - - a jak lze doufati zůstane — pouhou osnovou, tím spíše, poněvadž zemské zákonodárství některých zemí korunních upravilo již otázku tuto s plným zdarem. Tak stalo se zejména v království Českém zákonem zemským z 29. bř. 1903 a v království Haličském zákonem zemským ze 16. bř. 1904.

Zákonem českým bylo upraveno s. p. na zásadách všeobecnosti, dobrovolnosti, bezplatnosti a nestrannosti. Povinnost zřizovati ústavy pro s. p. přikazuje zákon okresům. Zvláštností jeho však jest, že s. p. upravuje za spolupůsobení okresních stravoven, zřízených zákonem z 29. dub. 1895 č. 39 r. z. Zákon totiž ustanovuje, že okresní stravovny jsou zároveň ústavy pro s. p. Tím ovšem není řečeno, že by s. p. bylo součástkou vlastni působnosti stravoven, nýbrž přikazuje se správám stravoven obstarávání agendy s. p. vedle jejích působnosti vlastní. Rozhodnou byla při tom úvaha, aby okresům nebyla uvalována zbytečná břemena finanční. Rozumí se však, že státi se tak může toliko v okresích menších, ve kterých poměry pracovního trhu jsou takové, že správce stravovny jest s to, aby vyhověl všem požadavkům účelného s. p. V okresích větších, zejména v krajích průmyslových, ve kterých pracovní trh jest velmi živý, musí býti s. p. úplně odděleno od správy stravoven a musí býti zařízen samostatný ústav pro s. p. Proto ustanovuje zákon, že se ponechává okresům, aby zřizovaly vedle stravoven samostatné ústavy pro s. p., a že tam, kde jeví se zřízení samostatného ústavu nutným, kde však okresy ústav ten dobrovolně nezřídí, náleží zemskému výboru, aby zřízení ústavu toho příslušnému okresu uložil. Obce s vlastním statutem, Praha a Liberec, jsou po zákoně povinny zříditi samostatné ústavy pro s. p.

Další ustanovení zákona mají za účel, aby organisací s. p. bylo zjednáno vyrovnání mezi poptávkou a nabídkou pracovních sil v celé zemi. K tomu cíli zřizují se okresní ústřední ústavy jakožto ústavy II. kategorie, jimž jest přikázán určitý počet okresův, a zemské ústřední ústavy, jakožto ústavy III. kategorie pro s. p., které jsou zřízeny pro každý správní obvod zemských inspektorátů stravoven.

Okresní ústřední ústavy mají působnost dvojí: jednak jsou zákonnými ústavy pro s. p. v zastupitelském okrese, v němž jsou zřízeny; jednak zjednávají vyrovnání mezi nabídkou a poptávkou pracovních sil v obvodě zastupitelských okresů, jež jsou jim za tím účelem přikázány. Celkem jest zřízeno v království Českém 40 okresních ústavův ústředních.

Zemské ústavy pro s. p.. jsou prostředkujícím orgánem jednak mezi jednotlivými stravovnami a ústavy prvé kategorie pro s. p., jednak mezi okresními ústředními ústavy pro s. p. Ve příčině prvé doplňují sprostředkující působnost okresních centrálek, pokud jde o vyrovnání mezi nabídkou a poptávkou po práci v zastupitelských okresích, jež jsou těmto za tím účelem přikázány; ve přičíně druhé jest jejich úlohou zjednati vyrovnání to v celém obvodě jim přikázaném. Zemských centrálek jest pět. Podrobná ustanovení o zařízení a působnosti okresních i zemských centrálek obsahuje služební instrukce schválená zemským výborem král. Českého. Obecní úřady jsou povinny s. p. všemožně podporovati a v místech, kde nejsou okresní stravovny, slouží jako sběrny pro přihlašování a odhlašování uprázdněných míst pracovních.

Správa ústavů pro s. p. přísluší v přední řadě okresním zastupitelstvům. Na základě usnesení sněmu království Českého jest však přidán okresním zastupitelstvům zvláštní poradný a odborný orgán pro záležitosti s. p., t. zv. dozorčí rady. V těchto zasedá postejném poctě zástupců zaměstnavatelův a zaměstnaných; jednotliví členové jsou povoláni volbou, kterou vykonává okresní výbor z kruhu zmíněných skupin podle zásad stanovených zvláštní instrukcí, vydanou zemským výborem král. Českého. Právo rozhodovací dozorčím radám nepřísluší. Zemský výbor stanoví všeobecné zásady pro upravení s. p. i pro vnitřní zařízení jednotlivých ústavův a vykonává zákonem mu vyhrazený dozor zemskými inspektory stravoven, kteří jsou zároveň správci zemských centrálek.

Zákonem o s. p. rozšiřuje se značnou měrou obor působnosti okresních zastupitelstev; konečné výsledky jeho jsou však podmíněny jednak úsilím a snahou okresnich zastupitelstev, jakožto orgánu správního, jednak součinností hlavních interessentů, t. j. zaměstnavatelův a zaměstnaných.

Zákon haličský upravuje s. p. na podkladě autonomie okresní, avšak zcela samostatně, poněvadž v království Haličském nejsou zřízeny stravovny. Zřizovati ústavy pro s. p. jest taktéž ponecháno okresním výborům; zemský výbor však může podle prokázané potřeby naříditi zřízení těchto ústavů buď pro jednotlivý okres aneb i společně pro několik okresů. Obce Lvov a Krakov jsou povinny zříditi samostatné ústavy pro s. p. O vyrovnání mezi nabídkou a poptávkou po pracovních silách pečuje zemský ústav centrální, zřízený při zemském výboru. Zákon haličský nezná zřízení okresních centrálek pro s. p. a taktéž neobsahuje žádných ustanovení ve příčině dozorčích rad. — V ostatních zemích předlitavských s. p. postrádá dosud účelné úpravy.

V cizích říších bylo s. p. upraveno zákonem především ve Francii, a to zákonem ze 14. bř. 1904. V Německu není s. p. upraveno zákonem; vykazuje nicméně značný rozvoj. Veřejné ústavy pro s. p. byly a jsou v Německu zřizovány obcemi (systém kommunální), při správě jich však jsou účastni zástupci zaměstnavatelův i zaměstnaných, jako dozorčí rada; o volbě doz. rady platí v jednotlivých obcích různá ustanovení. Posud jsou zřízeny kommunální ústavy pro s. p. v obcích: Elberfeld, Krefeld, Štutgart, Mnichov, Štrasburk, Frankfurt n. M., Vratislav, Dortmund, Magdeburg, Štětín, Kamenice Saská, Brunšvik, Královec, Poznaň. Vedle ústavů kommunál. uplatnil se především spolkový průkaz práce. Nositelem jeho jsou obyčejně spolky, zřízené výlučně pro s. p., a to zpravidla v obcích, ve kterých není ústavu kommunálniho; obecní správy však věnují spolkovým zařízením pro s. p. značné subvence. Nejdůležitější ústavy tohoto druhu jsou: v Kolíně n. R., Berlíně, Hamburce, Mannheimu, Lipsku a Barmenu. Zvláštní zařízení jsou pro s. p. dělnictvu zemědělskému; v život byla uvedena jednak různými združeními zemědělských zaměstnavatelů, jednak zemědělskými komorami. Nejpodstatnější rozdíl zemědělského s. p. záleží v tom, že jest odkázáno na agenty tu- i cizozemské.

Podrobné vylíčení organisace s. p. v Německu obsahuje spis: Die Organisation des Arbeitsnachweises in Deutschland von Carl Conrad (Lip., 1904; spis vyznamenaný universitou štrasburskou). Poměry s. p. v Rakousku, jak se vyvinuly do r. 1898, jsou podrobně vylíčeny v publikaci c. k. ministerstva obchodu: »Die Arbeitsvermittlung in Oesterreich«. Periodické zprávy o výsledcích s. p. podává měsíčník téhož ministerstva, »Soziale Rundschau«. Dr. Kčí.