Ottův slovník naučný/Tuláctví

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Tuláctví
Autor: Rudolf Krejčí
Zdroj: Ottův slovník naučný. Dvacátýpátý díl. Praha : J. Otto, 1906. s. 855. Dostupné online.
Licence: PD old 70
Související: Ochranné prostředky proti žebrákům a tulákům v Belgii (B. Lepař, 1894)
Související články ve Wikipedii:
Vagrancy (people) (angl.)

Tuláctví. Přesné definice t. (vagabondage) jakožto hromadného zjevu sociálního není. Podstata jeho záleží v tom, že určitá individua, nemající práce ani zaměstnání, aniž jiných prostředkův existenčních, potulují se s místa na místo a žijí na útraty soukromé dobročinosti. Kriterium t. jest tedy v tom, že a) tulák nemá existenčních prostředků; b) že nehledí nabýti jich z výtěžku vlastní práce, nýbrž potuluje se na útraty jednotlivců, jichž podpory se dožaduje žebrotou provozovanou nejrůznějším způsobem. Předpokládá se tedy, že tulák jest muž do jisté míry schopný ku práci: individua k práci zcela nezpůsobilá (starci, mrzáci a j.) nespadají pod pojem t. a jsou předmětem zvláštní péče sociální. Jinak vykazuje osobnost tuláků ovšem celou stupnici větší neb menší zpustlosti tělesné i duševní. Poněvadž tulák nemá prostředkův existenčních, nemívá ani řádného bydliště; naprostého nedostatku řádného bydliště však pojem t. nevyžaduje. V podstatě své t. jeví se jako kvalifikovaná žebrota; od žebráka z povolání tulák liší se tím, že potuluje se bez práce a zaměstnání s místa na místo, kdežto žebrák obmezuje svou »činnost« na určité místo. (Viz Žebrota.)

Sociální význam t. jest v tom, že tulák nemá nižádného podkladu existenčního a jest břemenem společnosti, jejíž pomoci nevyhledává v mezích organisované veřejné péče o osoby nezaměstnané, nýbrž způsobem nedovoleným. V možnosti pak, že jednotlivci odepřou poskytnouti tulákovi existenční příspěvky a že pud sebezachování žene tuláka k tomu, aby jich nabyl způsobem jakýmkoliv, tkví nebezpečná povaha t. jak pro bezpečnost jednotlivců, tak i společenského celku.

Příčiny, pro které individuum stává se tulákem, jsou rozmanité. Nehledí-li se k toulavosti jakožto vrozené poruše duševní, možno označiti stav tuláka za výslednici zhoubných vlivů rodinných i společenských, které pak sterou svou směsicí se vymykají přesnému vymezení: nalezenci, alkoholikové, propuštění trestanci a káranci, nevěstky a p. tvoří největší procento t. Nebezpečná povaha t. jest příčinou, že státní správy všech zemí snaží se čeliti t. předpisy právními. Zákonodárství jednotlivých zemi není ovšem ve směru tomto jednotné. Některá zákonodárství kladou hlavní váhu na nebezpečí, jimž t. ohrožuje veřejnost i jednotlivce, a prohlašují t. za delikt, jejž stíhati náleží pravomoci trestní a důsledkem toho čelí t. především prostředky repressivními. Zákonodárství jiná, zejména novější, přihlížejí k t. výhradně jako ke zjevu sociálnímu, zaviněnému nedostatky společenských zařízení, a prohlašují jeho potíráni za povinnost nikoliv pravomoci trestní, nýbrž správy veřejné vůbec; prostředky tohoto zákonodárství jsou více povahy praeventivní.

Do kategorie prvé náleží zákonodárství Francie, Anglie, Německa i Rakouska; zákonodárství směru druhého zahájilo království Belgické.

Zákonodárství rakouské posuzuje t. výlučně se stanoviska práva trestního; prvotní ustanovení zákona trestního a zák. z 10. kv. 1873 č. 108 ř. z. proti osobám práce se štítícím byla nahrazena zákonem z 24. kv. 1885 č. 89 ř. z., jímž se vydávají trestní předpisy o tom, kdo může býti držán v donucovací pracovně nebo polepšovně. Podle § 1 zákona toho jest tulákem, kdo se potuluje bez zaměstnání a práce a nemůže prokázati, že má prostředky k výživě, nebo že se snaží nabýti jich pořádným způsobem; zákon stanoví na t. trest vězeni od 1—3 měsícův a ustanovuje dále, že tulák po nálezu soudcově může býti držán v donucovací pracovně, po případě, je-li mladistvý, t. j. nepřekročil-li 18. rok věku svého, v polepšovně. Pobyt v donucovací pracovně nesmí býti delší tří let. Zákon také ustanovuje v § 4, že každá obec, v jejímž obvodě bude postižena osoba práce schopná, která nemá prostředků k výživě aniž nějakého dovoleného zaměstnání, jest oprávněna přikázati osobě té práci přiměřenou jejím schopnostem za odměnu peněžitou neb naturální; zdráhá-li se osoba ta vykonati přikázanou jí práci, tresce se vězením od 8 dní do 1 měsíce. Jiným repressivním prostředkem našeho zákonodárství proti t. jest zákon hnanecký z 27. čce 1871 č. 88 ř. z. (viz Postrk).

Všechna ustanovení rakouského zákonodárství proti t. jsou v nejednom směru vadná a nedostatečná. Nehledí-li se ani k theoretickým i zásadním pochybnostem, pokud jde o prohlášení t. za čin trestní, sluší vytknouti, že trest vězení v době 1—3 měsíců, který jest podle zákona podmínkou, aby tulák mohl býti držán v donucovací pracovně, jest naprosto bezúčelný; nemáť účinku ani odstrašujícího ani polepšujícího. Také tříletý pobyt v káznici jest neúčelný, poněvadž zkušenost svědčí tomu, že veliká většina tuláků jsou individua naprosto zvrhlá, na jichž zlepšení tříletý pobyt v káznici nemá žádného vlivu. Bezúčelnost zákona hnaneckého jest patrna již z toho, že postrk jest opatření jedině rázu policejního a že obce domovské nemají nižádných prostředkův, aby hnance udržely doma; obzvláště nemají žádných ústavů, v nichž by je zaměstnaly. Z této příčiny jest také bezúčelný citovaný § 4 zák. z 24. kv. 1885 č. 89 ř. z. Positivní výsledky zákonů těchto nejsou také valně příznivy; obzvláště neobmezily nikterak vzrůst t. v naší říši.

Proto znamená opravdový pokrok zákonodárství Belgie, podle něhož t. není činem trestním a nespadá do pravomoci trestní, nýbrž náleží správě státní, aby sice učinila neškodným tuláka nenapravitelného, aby však při tulácích schopných polepšení působila k tomu, by polepšení toho bylo také dosaženo. Zákonodárství Belgie upravilo proto otázku t. v souvislosti s úpravou chudinství a ochranou zpustlé mládeže. Stalo se tak zákony: 1. Loi sur l'assistance publique (z 27. list. 1891 č. 117), 2. Loi sur l'assistance médicale gratuite (z téhož dne č. 118), 3. Loi sur la repression du vagabondage et de la mendicité (z téhož dne č. 119). Zákonodárství belgické podává také směr opravným snahám našeho zákonodárství. Úpravou zákonodárství sociálně politického musí býti postaráno o náležitou péči o osoby bez výživy a zaměstnání, jakož i o mládež nejen zpustlou, nýbrž i tu, které zpustnutí hrozí; obzvláště musí býti postaráno o účelná opatření proti alkoholismu a prostituci. Těmito opatřeními budou zjednány velmi účinné praeventivní prostředky proti t. Prostředky repressivní musí býti pak upraveny tak, aby tuláci nenapravitelní byli učiněni i pro veřejnost i pro jednotlivce naprosto neškodnými, kdežto při tulácích schopných polepšení, třeba působiti k tomu, aby stali se zase k práci způsobilými. Úplně zameziti t. bude ovšem vždy nemožno, ježto — jak bylo podotčeno — příčiny vzniku t. jsou velmi různé a sebe dokonalejší zákonodárství sociálně-politické není s to, aby je zplna vystihlo; velikým úspěchem však bude již, bude-li t. obmezeno na individua, u nichž příčiny t. tkví v individuu samém, však nikoliv v nedostatcích zařízení sociálně-politických.

Literatura. Actes du congrès pénitentiaire intemational de Rome 1887; Hippel, Die strafrechtliche Bekämpfung von Bettel, Landstreicherei und Arbeitsscheu (Berlin, 1895); Homberg, Études sur le vagabondage (Pař., 1830); Zucker, Einige drineende Reformen der Strafrechtspflege (Víd., 1896). O zákonodárství belgickém: Zpráva JUDra Rudolfa Krejčího o studijní cestě po Belgii ohledně ústavů sloužících potírání t.; otištěna ve zprávách českého sněmu z r. 1899 č. sv. 182, č. t. XXVI. Dr. Kčí.