Ottův slovník naučný/Náboženství

Ottův slovník naučný
Náboženský fond	Náboženství	Nábřeží

Údaje o textu
Titulek:	Náboženství
Autor:	František Krejčí, neuveden
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Sedmnáctý díl. Praha : J. Otto, 1901. S. 961—964. Dostupné online
Licence:	PD old 70 PD anon 70
Heslo ve Wikipedii: Náboženství

Náboženství. O n. možno uvažovati buď se stanoviska jednotlivce jako o duševním jevu, anebo se stanoviska společenského celku jako o jevu společenském (sociálním). Analysujeme-li n. jakožto jev duševní, shledáme v něm stránku ideovou a citovou. Po stránce ideové jeví se n. názorem o světě, jehož podstatnou a význačnou známkou jest představa o nadpřirozené bytosti nebo nadpřirozených bytostech, jejichž působením vzniká přírodní dění a podmíněn jest osud člověka a jež právě s náboženského stanoviska nazývají se bohy (božstvem). V tom smysle n. nazývá se učením o bohu. Názor o světě, v němž není boha osobitého, nemáme práva nazývati n-m, ačkoli jsou zase nenáboženské názory, které také mají představu božstva (atheismus-pantheismus). N. bez boha (Schopenhauer, Comte) je pojem v sobě sporný.

Po stránce citové jeví se n. charakteristickou náladou zbožnosti, kteráž jest výslednicí velmi složených citů vyplývajících z poměru člověka k božstvu, od jehož působení člověk očekává splnění svých nejvnitřnějších tužeb. Tímto citem zbožnosti liší se náboženský názor od každého jiného, filosofického i vědeckého, a nikoli vírou. Víra a vědění jsou vlastně jedno a totéž; oboje předpokládá přesvědčení o pravdivosti obsahu, k němuž se vztahují. Víra a vědění dostávají se do sporu teprve, když si člověk uvědomil požadavky logické správnosti, a tam, kde subjektivní důvody (autorita, instinktivní touha) staví se proti důvodům rozumovým. Vůči skepsi činívá se požadavkem n. víra, nekritické uznání pravdivosti vět; avšak se stejným výsledkem může se náboženský názor opírati důvody rozumovými.

Vnějším výrazem citu zbožnosti, tedy také poměru člověka k božstvu, jest kult, kterýž jest nejvýznačnějším rysem n., hledíme-li naň jako na jev společenský. Bez kultu žádné n. neexistuje, a jako Cicero řekl, že není národa bez n., tak správně definuje n. jako cultus deorum a tak správně řekl Seneca, že znáti boha znamená klaněti se mu; cit zbožnosti v společenském prostředí od kultu odloučiti nelze.

Spojíme-li, co bylo řečeno o n. s psychologického i sociologického stanoviska, obdržíme definici: N. jest ctění (obřadné) bytostí nadpřirozených. V definici té n. jest vzato se stránky kulturně-historické a shodují se v ní většinou srovnávací mythologové a ethnologové (Tylor, Spencer, Lippert). Jiní, hlavně filosofové, zapomínajíce na kult, podávají jednostrané definice pouze ideové stránky n. Z četných definic toho druhu stůjtež zde: Schleiermacherova: n. je bezprostřední vědomí o všeobecném bytování všeho konečného v nekonečnu, všeho časového ve věčnosti; Heglova: n. je vědomost konečného ducha o své podstatě jako ducha absolutního; Kantova: n. jest uvědomění si mravního zákona jakožto příkazu božského; Wundtova: náboženské city a představy jsou ty, jež vztahují se k ideálnímu životu, odpovídajícímu všem přáním a požadavkům; Tolstého: n. je smysl života, neboť jím určuje člověk svůj poměr k světu; Maxa Můllera: n. je uvědomění si nekonečnosti za projevů, které na člověka mravně dovedou působiti.

Jiná řada definicí jednostraných vznikla zaměňováním mythu a n., jejichž rozdílnost vyplývá z pojmu n. námi vytčeného. Mythus je pojem relativný a znamená myšlenku, jež byvši za pravdivou pokládána ukáže se lepšímu poznání nepravdivou. Jest to pojem s n-m se křížící; neboť n. vůbec za mythus pokládati brání relativnost našeho poznání. Naproti tomu mohou celé systémy náboženské a jednotlivé jejich představy býti mythem; možno mluviti o mythech náboženských vedle éthických, heroických a přírodních. Ale nikdy nemožno mythus s n-m ztotožňovati, do kteréž chyby upadají často filologičtí mythologové, sváděni jsouce neurčitým pojmem mythologie, kterým označována bývají polytheistická (pohanská) n. proti křesťanství.

Pro roztřídění n. poskytuje definice naše jen jediný znak za dělidlo; podle toho, jaké bytosti nadpřirozené byly a jsou ctěny, rozeznáváme jednotlivé druhy, jež uvedeny budou při vývoji n. Jakož je však mnoho definicí, tak berou se z nich i dělidla jiná; tak dle původu dělí na př. M. Müller n. na fysické, anthropologické, psychologické. Jiné rozdělení jest na n. přirozené, k němuž dospíváme rozumem, a zjevené, jehož se lidem dostává buď přímo sdělením autority božské anebo nepřímo vnuknutím, mravním instinktem. Jsou to pojmy sporné, uznáním jednoho vylučuje se druhé; avšak jest možno zjevené n. chtíti odůvodniti rozumově, což jest předmětem filosofující theologie. Zjevené n. nazývá se též positivním a přirozené historickým.

Vznik a vývoj. Ježto původ n. zjeveného vymyká se vědecké úvaze, zní ve smysle definice zde podané otázka psychologicky: co vzbudilo v člověku představu bytostí nadpřirozených? Z různých odpovědí největšímu uznání těší se výklad (původně Schleiermacherův), že n. vzniklo z citu závislosti. Primitivní člověk poznal, že celým bytím svým a zdarem svého konání cílícího k zajištění vlastního blaha je závislý na podmínkách, jež vymykají se jeho moci. Poněvadž pak vše zosobňoval a každý děj přírodní pochopoval jako výsledek volné činnosti něčí, připisoval podmínky ony působení bytostí mocnějších, než byl sám, a cítě svou slabotu vzýval je, usmiřoval, ctil. Nelze popříti, že tento cit závislosti vystihuje dobře podstatu a počátek citu zbožnosti, rozhodně lépe než cit bázně (Feuerbach, Comte), který činí nepochopitelným, proč by lidé ctili jevy, jež strachu nenaháněly (slunce), a lépe, než tucha nekonečnosti (M. Müller), již u primitivního člověka předpokládati nedovoluje psychický vývoj. Avšak cit závislosti je příčina příliš abstraktní, než aby z ní vyplýval nějaký určitý, konkrétní fakt, který by se mohl postaviti na počátek vývoje n.; na základě abstraktního citu závislosti nepochopíme, které bytosti nadpřirozené ctil člověk nejprve. To nelze jinak určiti, než představíme-li si na základě podmínek, jež podává srovnávací psychologie, prvotní názor člověka a pověříme-li jej indukcí čerpanou z faktův ethnologických. Prvotní názor člověka byl podmíněn zosobňováním přírody a představou o duši. Hned na počátku z rozdílu těla živého a mrtvého, ze srovnání zjevů spánkových a stínu člověk nutně utvořil si představu o duši hmotné jakožto příčině života, která ve spaní a v mdlobě na čas, ve smrti na vždy tělo opustí, aby dále žila ve styku s pozůstalými (očitý důkaz toho podávaly vidiny sna). Zástup duší nadaných vlastnostmi novým poměrům přiměřenými, nadpřirozenými — nebylyť duše zjevujíce se a působíce vázány časem ani prostorem — dělil se přirozeně na duše zemřelých členů rodiny a duše jiných rodin. Ježto si je člověk nedovedl jinak představiti nežli v témž poměru k sobě, v jakém byly za živa, tož duše rodin cizích byly mu nepřátelské, duše předků mu přály a jej chránily. Oněch se bez podmínky bál, k těmto poutaly jej svazky příbuzenské vděčnosti, lásky, úcty, čemuž dával výraz starostí o jejich život poskytováním jídla, nápoje a j. To bylo jeho povinností a za to mohl se nadíti od nich vzájemných služeb, jež jim někdy i důtklivě připomínal, o něž jindy prosil. V tom jest nejpřirozenější základ kultu, jehož princip do, ut des patrný jest i na nejvyšších stupních. Proto jest na snadě buď v kultu duší (Lippert) anebo ještě pravděpodobněji v kultu předků (v. t.) spatřovati primitivní formu n. Neboť v kultu předků jednak všechny známky vyvinutějších ideí náboženských (božstvo, duše nesmrtelná, život záhrobní), citu zbožnosti i vyvinutého kultu jsou patrny v zárodku, jednak lze z něho dokonalejší formy vyvinouti postupem shodným s daty ethnologickými, a konečně kult nejbližších předků na všech stupních vývoje zůstal vedle kultu bytostí abstraktnějších.

Z kultu předků vyvinul se nejprve v kočovné periodě lovecké daemonismus (v. t.). Když upomínka na zemřelé, nemajíc podnětu v okolnostech, které by ji živily, jako při stálých sídlech (hrob), utuchala a s ní zároveň příbuzenské vztahy citové, staly se z duší předků dobří duchové, nadlidštější, již se zástupy duchů zlých bez určitého umístění naplňovali svět, řídíce jeho dění. Někteří národové se za tento stupeň nedostali (šamanismus).

Z daemonismu vyvinul se fetišismus (v. t.) dočasným nebo stálým umístěním duchů v určité předměty živé i neživé, což vedlo ke ctění přírodních jevův a zvířat. Podnět k tomu dán byl ve všem, co na delší dobu bylo schopno vzbuzovati upomínku na zemřelé, zvláště hrob se svým okolím, a co souviselo s představou o nadpřirozené podobě a moci duchů, na př. úkazy povětrné, neobyčejné, záhadností svou hrůzu budící vlastnosti zvířat, při čemž obrazivost primitivního člověka měla neobmezené pole. Žádný předmět, jenž mohl býti považován za sídlo ducha, nebyl vyloučen z uctívání. Při tom byla říše bytostí nadpřirozených organisována dle vzoru společnosti lidské a odpovídal řád oné postupnému vývoji této. Otec rodiny, náčelník kmene, král podrželi aequivalent své moci pozemské i po smrti, čímž dán byl základ k roztřídění duchů dle moci, až se vyvinula představa velikého ducha, nejvyššího boha, v níž kryje se princip monotheistický. Zcela zřetelně vidíme v n. Zulů, jak z prapraotce stal se nejvyšší bůh, stvořitel světa; nazývají jej Unkulunkulu, t. j. starý-starý, a kmenům brazilským sluje Děd Tamoi, první člověk, jenž je naučil vzdělávati půdu a konečně vstoupil na oblohu, kde přijímá duše jejich po smrti. Analogie s italským Saturnem je rovněž zcela patrná. Pokračujícím vývojem vzdělanosti, když příčinnost a zákonnost dění přírodního stávala se člověku patrnější, když společenské poměry lidí utvářily se složitěji a mravnost zušlechtila představu o poměru člověka k jeho okolí, zušlechťovaly se také představy o bytostech nadpřirozených, dostávajíce vedle attributů, jež je činily schopnými ovládati přírodu, vlastnosti lidí dokonalých, ideálních. Duchové anthropomorfisováni a stali se z nich bohové; nastalo stadium polytheismu, v němž nad říší bohů od přírodních jevů odloučených a na Olympech sídlících vládu měl bůh oblohy nebo slunce nebo vůbec toho zjevu, který pro národ měl největší význam. V tom světě bohů našly místo všechny představy ze stadií předchozích, ale tak, aby nebyly na úkor představám pozdějším, o jichž sesoustavnění, konsolidování a udržení prostřednictvím kultu starali se kněží (v. Kněžstvo), jichž význam pro kulturní vývoj vzrostl právě ve stadii polytheistickém. Působením kněží, kteří představovali rozumově nejpokročilejší vrstvu společnosti, za příhodných poměrů vyvinul se monotheismus, výlučné ctění boha jediného. Z pochopitelných příčin mohl se monotheismus státi n-m lidovým jen v národech theokratických, kdežto jinde, kde vliv kněží vyvážen byl jinými činiteli a kde stav kněžský nebyl zcentralisován, zůstalo pouze při tendenci monotheistické. V tomto přehledu musíme se spokojiti pouze konstatováním faktu, že monotheismus vzešel z polytheismu. Bližší příčiny jeho vzniku vystopovati jest úkolem srovnávací mythologie nebo kulturního dějepisu a musí se podnikati pro každý národ zvlášť. Monotheistická n. jsou židovství, křesťanství, islám, bráhmanismus, buddhismus, učení Konfuciovo a Zoroastrovo, v němž dualism zla a dobra jest ideou nejvyššího boha nejméně překonán. Že monotheismem vývoj náboženství není ukončen, tomu nasvědčuje náboženské hnutí přítomnosti, které směřujíc k pantheismu zříká se představy boha osobitého. Možno však prorokovati, že pokud v tomto hnutí setrvačností přirozenou jeví se snaha udržeti kult, čistá idea pantheismu bude se odívati představou boha osobného, bude monotheism trvati dále, jak to vidíme v novobuddhismu.

Filosofie n. a věda náboženská. Poněvadž na jedné straně filosofie usiluje o celkový názor světový, který n. podává již hotový, a na druhé straně věda, nejvyšší instance v oboru poznání, svými poznatky názor o světě podmiňuje, jest důležito poměr těchto tří forem lidského vědění přesně vytknouti. Je to nutno subjektivně v zájmu jednotlivce, aby nabyl rovnováhy ve sporu těchto tří soupeřův a aby tím společnost byla ušetřena otřesů, jež ze sporů takových vznikají; je to nutno objektivně, aby člověk dodělal se pravého poznání anebo spíše, aby zvěděl, pokud se ho může dodělati. K tomu cíli činí se n. jako výsledek snahy poznávací a jako jev sociologický předmětem zvláštního zkoumání. Ve filosofii n., jež bývá částí filosofického systému, hledí se hlavně styky vědy a n. a hranice jejich oborův určiti a uplatňuje se tu snaha prostředkovati mezi nimi. Úvahy o n. přirozeném od Humea až po Kanta nesou se tím směrem a každý skoro pozoruhodnější systém pokantovský má svou Religionsphilosophie (ač to slovo vlastně označuje sporný pojem). Novokantism dnešní je také jen taková Religionsphilosophie (v. „Česká Mysl“ I. 2). Dějiny tohoto směru filosofické spekulace podává Pfleiderer ve spise Religionsphilosophie auf geschichtlicher Grundlage, 2. vyd. 1883. Sr. též „Athenaeum“ 1892, O fil. n. a čl. Křesťanství.

Věda náboženská jest vlastně částí sociologie č. ethnologie č. psychologie lidové (Cizojazyčně}}), pěstuje se pode jménem srovnávací mythologie samostatně a zabývá se zkoumáním vzniku a vývoje n. methodou vědeckou. Theologové pod tímto názvem hledí si odůvodnění positivního n. vědeckými důvody. Stran literatury v. čl. Mythologie a Člověk. Kčí.

N. hrálo kdysi v právním životě jednotlivých národů velikou úlohu. Jen vyznavačům t. zv. církve státní (od státu uznané) byla přístupna práva politická. Naproti tomu byli přívrženci ostatních vyznání, státem neuznaných, vyloučeni z práv veřejných, ba obmezeni i v právech soukromých velice. Svoboda svědomí za tohoto stavu ovšem naprosto nemohla býti uznávána. Krutost zásady cuius regio, eius religio (v. t.) zmírněna byla poněkud mírem Vestfálským z r. 1648. Vedle církve státní připouštěli t. j. trpěli panující knížata za jistých okolností i vyznání jiná. Všeobecně a nejdříve bývalo trpěno vyznání Židovské a teprve později a znenáhla i jednotlivá vyznání křesťanská. V zemích rak. bývalo n-m státním vyznání katolické. Tolerančním patentem z r. 1781 dovoleno sice vyznavačům augšpurské a helvetské konfesse a pravoslavným vykonávati všude soukromé pobožnosti, avšak panující církví zůstala katolická. Zásadní rovnost před zákonem přiznána dotčeným konfessím teprve v polovici tohoto století. Cís. pat. ze 4. března 1849 č. 151. ř. z. a ze dne 31. pros. 1851 č. 3. ř. z. na r. 1852 zajištěna „uznaným církvím a náboženským společnostem“ stejná samostatnost v jejich záležitostech. Uznané konfesse mohly od té doby vykonávati společně a veřejně své n. a spravovati samostatně své záležitosti. Pro evangelickou církev vydán pak důležitý patent z 8. dubna 1861. Náboženská práva zaručena pak státním občanům v zákl. zák. státním ze dne 21. pros. 1867 č. 142. ř. z. Jednotlivcům dovoleno hlásiti se ke kterémukoli vyznání a vykonávati je v domácnosti, naproti tomu přiznáno jen zákonem uznaným církvím a společnostem náboženským právo tvořiti korporace, vykonávati společnou veřejnou bohoslužbu a vůbec práva jim poskytnutá. Uznaná círk. a náboženská společenstva jsou u nás: katolické (římského, řeckého a arménského ritu), evangelické (augš. i helv.), pravoslavné (řecké a armenské orientální), židovské, starokatolické (dle nař. min. kultu a vyuč. z 18. října 1877 č. 90. ř. z.) a evangelická církev bratrská (dle nař. min. kultu a vyuč. ze 30. března 1880 č. 40. ř. z.). Zákonem ze 20. kv. 1874 č. 68. ř. z. stanoveno, za kterých podmínek možno dosíci zákonného uznání náboženských společností. — Dle čl. 14. zákl. zák. státních z 21. pros. 1867 č. 142. ř. z. může každý v mezích zákonných volně zvoliti si n., měniti je nebo vystoupiti z dosavadního náboženského společenstva. Zák. ze dne 25. května 1868 č. 49. ř. z. vydány pak zvláštní předpisy o změně n. — Pokud má rozdílné n. význam v právu manželském, o tom srov. čl. Manželství str. 798 a 801. — Zvláštní ochrany poskytuje se n. a spolkům náboženským v rak. zák. trest. ze 27. května 1852 č. 117. ř. z. Rušení n. spáchané za okolností uvedených v § 122. jest zločinem. Naproti tomu jest dle § 302. přečinem popuzování proti náboženským spolkům a dle § 303. uražení církve nebo společnosti náboženské zákonně uznané.