Ottův slovník naučný/Heraldika

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Heraldika
Autor: Martin Kolář
Zdroj: Ottův slovník naučný. Jedenáctý díl. Praha : J. Otto, 1897. S. 127–135. Dostupné online.
Licence: PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Heraldika
Heraldika.
Heraldika.

Heraldika jest věda a umění erbů. Erby (v. t.) a vše, co s nimi souviselo, měli na starosti heroltové (hlasatelé, kteří u dvorů a o turnajích, později v kancelářích, pravost erbů zkoušeli a nové dle pravidel určitých zhotovovali. U všech erbů hleděti můžeme 1. k původu a stáří jejich po stránce historické, 2. k právu jejich a platnosti nynější, 3. k heraldické stránce dle vnějších a vnitřních kategorií. Původem svým jsou erby buď prastaré, které s h-kou samou povstaly, anebo listovní, které z erbovních listů svůj počátek vzaly. Právník rozeznávati bude erby 1. fysických a 2. právnických osob. K prvním náležejí 1. erby celých rodin: a) erby vlastní, b) erby přidané, 2. erby jednotlivých osob. Čeněk z Vartenberka má kromě štítu svého polovičného ještě po každé straně pohár jako nejvyšší číšník království Českého, nebo na kříž rozdělený štít a v 1. a 4 poli růži pětilistou jako nejvyšší poručník pánů z Rosenberka vedle rodného erbu svého v 2. a 3. poli a také má štít ovinutý drakem (odznakem dračího řádu), kterého potomci jeho až do vymření rodu užívali. Měšťanské erby zůstaly dědičnými, když jako dědičné propůjčeny byly (viz Erbovník). Erby právnických osob dělíme 1. na erby korporací světských, 2. na erby korporací duchovních. Ku světským náležejí erby států, zemí a měst (nejstarší v Čechách pečeť má Něm. Brod od r. 1269, na Moravě Jihlava od roku 1268), cechů (soukenický v Lounech od roku 1473), kverků (v kostele sv. Barbory na Horách Kutných), uhlířů z r. 1327 a jiných společností v horských městech a erby nadání rozmanitých (university pražské, české akademie cís. Frant. Josefa). Také erby spolků a gild sem sluší, jako turnajské spolky šlechtické v Německu z konce XV. věku, kterých jsem v jednom erbovníku 12 nalezl. Řády světské, jako levláři bavorští měli lva na štítě a spolek kružítka v Lubeku kružítko od r. 1379. Ze zábavných spolků jmenujeme spolek střelců ku ptáku ve Vitemberce s erbem z r. 1412. Erby korporací duchovních obsahují erby arcibiskupství a biskupství, erby kollegiátních kostelů a erby proboštství, dále klášterů, opatů a konventů a řádů mnišských, na nichž kromě budovy kostelní a často také bez ní erb zakladatelů se spatřuje, jako klobouk Lva z Klobouk nad kostelní budovou kláštera zábrdovského na Moravě (1359). Někteří řádové mají jen erby svých řeholí, jako augustiniáni srdce hořící šípem prostřelené.Také bratrstvům erby nescházely, jako bratrstvu při kapli Božího těla na Karlově náměstí v Praze, jež mělo r. 1382 za erb obruč s kladivem uprostřed. Zvláštní byly erby rytířských řádů duchovních, k nimž v Čechách náleží ještě řád křižovníků s červenou hvězdou v Praze, maltézský a v Opavě řád německý, dále zašlé již řády křižovníků zákona božího hrobu na Zderaze a templářů.

Po heraldické stránce posuzovati se dají erby 1. co do zevnějšku, 2. co do vnitřní podstaty své. Co do zevnějšku mají erby a) jen jedno znamení erbovní, b) mají jich více, c) jsou úplné, d) neúplné, e) správné, f) nesprávné. Erb pánů ze Šternberka, zlatá osmirohá hvězda na modrém štítě, jest zrovna tak jedním erbovním znamením jako tři páry háků na příč přeložených pánů ze Železnice. Erby o více znameních erb. dají se v jednotlivé rozložiti, jako erb Švihovských z Risenberka složen jest z orlice Žerotínské a původního erbu Švihovských: na zdél rozděleného štítu červeného v pravé polovici a v levé pětkráte děleného stříbrnou a červenou barvou. Uplný štít charakterisují erbovní znamení na štítě a na helmě a mimo štít, helm a barvy ostatní části náležejí k ozdobě. Neúplným nazýváme erb, který buď jen štít, buď jen helm má nebo žádné barvy nemá. Správným jest erb, když 1. místo, poloha a úprava, 2. tvar, 3. velikost a poměr, 4. spojení jednotlivých částí erbu se úplně srovnává s theorií heraldickou. Nesprávným jest erb, když helm jiný má směr než štít nebo když anachronismy v úpravě jednotlivých částí se shledají. Co do vnitřních vlastností erbů zastavíme se nejvíce u erbů se jmény příslušných rodin shodných, které franc. armes parlantes (mluvícími erby) se nazývají. Buben na štítě rytířů, svobodných pánů a hrabat z Bubna shoduje se úplně se jménem těchto rodin. Někdy ovšem úplně nevystihují znamení erbovní jmén rodin svých, jako erby našich předních rodin staropanských se jmény německými, které ve XIII. věku před vpádem Tatarův za příkladem Němců hrady na vysokých skalách zakládajíce od vzorův svých také jména hradů si vzali a svým rodům tato německá jména hradů dali. Po většině pocházejí tato jména od erbů zakladatelů, jako Rosenberg od růže, jen že »berg« erbovním znamením vystižen není. Mluvící erby neujaly se tak u nás, jako zvyk čistě slovanský, příjmí bráti si osobní a někdy také rodinné od znamení erbovního, nepřihlížejíc ku jménu rodiny. Tak přijali Sekérkové ze Sedčic, nynější hrabata Vršovcové-Sekérkové ze S., jméno Sekérka od erbu svého, na příč přeložených dvou sekérek. V Polsku celá klassifikace šlechty na tom spočívá, že jen po jménu erbu rozeznávají se třebas stejnojmenné rodiny, jako Komorowski erbu Ciołek, Komorowski erbu Korczak atd. Erbovní znamení konečně obrazem svým vystihovalo buď příjmí nebo praedikat, ba někdy i klénot jen byl obrazem toho neb onoho.

Definicemi h-ky probrali jsme první čásť propaedeutiky nebo propravy k h-ice. Druhá čásť propaedeutiky je proprava historická, obsahujíc 1. dějiny erbů, 2. dějiny erbovního práva, 3. dějiny h-ky. Dějiny erbů. První erby náležejí šlechtě a objevují se stejnou dobou u všech záp. národů kulturních na konci posl. čvrtletí XII. věku u vyšší a na začátku XIII. věku u nižší šlechty. Z toho plyne, že původem svým souvislé jsou, dále že nejstarší erby byly rodinné erby a u rozličných národů najednou se objevivše poukazují na sociální změny, které křižácké války v zápětí měly. Čechové nejen válek křižáckých se súčastnili, nýbrž oslavili jméno své také v Evropě výpravou proti Milánu (1158), jejíž činy staly se pramenem mnoha pověstí o původu šlechtických erbů českých. Připomínáme, že erby mezi Slovany v Čechách, na Moravě, ve Slezsku a Polsku nejvíce rozšířené, jako zavinutou střelu, lekno atd., především ve východních Čechách nalézáme a že v záp. Čechách záhy německé vzory erbů byly oblíbeny. Kromě zvláštních některých erbů polských nelze upříti velikou podobnost většiny erbovních znamení a jen rozličnosti co do větší a menší nádhery, co do vkusu a uspořádání znamenati můžeme, jakož i národní oblibu některých tvarů slohových štítu nebo helmu, některých znamení erbovních, tinktur a kombinací. – Heraldický rozvoj erbu přestává na štítě v prvním století h-ky, poněvadž jinde erbovní znamení se nenalézalo. V Čechách kromě orlice v plamenném štítě znali lva jako znak zemský ve XII. stol. (první lev spatřuje se na pečeti Vladislava III. Jindřicha, markr. Mor., v l. 1192–1222) a již erb Děpolticů, půl lva a půl orlice, z r. 1213 svědčí složením různých částí o pokroku v h-ice české. Po něm hned následuje štít Olbrama ze Schenkenberka, Moravana z doby před r. 1230, jenž má ve vrchní polovici orlici a ve zpodní šachovnici. K erbům těm druží se první štít na 4 pole rozdělený Cuzkraje, cúdaře znojemského, z r. 1278. Z jiné serie erbů vzal celý erb štít i helm obsahující vznik svůj. Je to vyobrazení pánů se štíty, jako Vítka z Prčic na pečeti z r. 1220 v kožich oděného s helmem hrncovitým, jenž trojhranný štít s pětilistou růží v levici drží a v pravici panskou korouhev s pětilistou růží. Ve stejné úpravě s rohy o 6 parůžcích na hrncovitém helmě jest na pečeti z r. 1278 Smil z Lichtenburka, jen že místo korouhve meč vytasený v pravici má, levicí drže trojhranný štít se 2 ostrvemi o 6 sucích na příč přeloženými. Jízdeckých pečetí, na kterých všech jezdec hlavu helmem pokrytou má, kromě králů svých mezi panstvem českým nalézáme jen u pánů z Rosenberka, Bavorů z Bavorova a v pozdějších dobách u zemských hejtmanů moravských. První helm s klénotem jeřábem bez vyobrazení majitele spatřujeme na pečeti Beneše z Doupova z r. 1281. První pán český, jenž dva helmy na štítě svém měl, byl Kašpar Šlik r. 1436. – Umělecký rozvoj erbů bral se stejným krokem s rozvojem církevního umění, ale v konservativním rázu svém zůstával vždy za stavitelstvím o několik desetiletí. Na kulatém štítě románského slohu jest lvice Markvarticů v kostele levínském. V gotickém slohu vynikají krásou svou vzorné pečeti Václava II., Přemysla Otakara, Václava III. a dle franc. vzorů zhotovené pečeti králů a císařů Jana I., Karla IV., Václava IV. a Sigmunda. Rozmanité periody gotiky na úpravě pečetí poznají se podle erbovního ornamentu trojlistu (Radoslav z Heroltic 1272 a erb pánů z Dražic na tvrzi lítovské, v. t.), podle pětilistu (Zbyněk z Hasenburka z r. 1350) a podle čtyrlistu (Prokop markrabě moravský z r. 1401). Obrácený trojlist oblíben byl ve 2. pol. XV. věku (Mikuláš z Lípy 1450) a osmilist měla na pečeti své veliká obec Táborská. Z náhrobků jmenujeme úpravou erbů svých se vyznamenávající nejstarší náhrobek čes. pána Hirza z Klingenberka z r. 1275, Hrona z Pacova a Jistislava z Chlumu z konce století XIII., Keruňka z Lomu z r. 1356, Jindřicha z Velešína z r. 1355 a Půty z Risenberka z r. 1504. Doba stavitelského umění za krále Vladislava IV. vynikla ornamentikou prutův rostlinných o malých sucích všelijak se proplétajících nebo v rámci obrazů erbovních rovně vzhůru se nesoucích. Připomínáme v té příčině Vladislavský kůr v dómě Svatovítském a náhrobek Magdaleny hr. z Gleichen z r. 1492 v Jindř. Hradci. Bohatostí krásného článkování vynikají přikryvadla na erbu království Českého nade branou křivoklátskou, v té době zhotovená. Z bronzových náhrobků pro ozdobnou práci jmenovati sluší náhrobní desku Jana Dlaska ze Vchynic z r. 1512 v dómě Svatovítském a Jana Hrušky ze Března z r. 1568 v lounském děkanském kostele. Charakteristikou renaissance jsou kartouchovité tvary štítů na mincích Šlikovských již z r. 1537.

Dějiny práva erbovního. Erb bývá udělen nebo potvrzen a kdo erb má, má s ním i jistá práva. Z toho plyne, že se erbu může užívati i zneužívati a také může erb polepšen, rozhojněn, zlehčen a ztracen býti. Ze má kdo právo k erbu, prokazuje se a) erbovním listem, b) majetkem neb užíváním nad pamět lidskou. Pokud se týče nabytí erbu, brali si je s počátku majitelové sami; odtud veliká libovůle v prvních erbech. V Čechách proměnlivost erbů panských přestala koncem století XIV., u zemanů v husitských válkách. Již Karel IV. zvláštními listy erby udílel a od té doby panovníci za svou praerogativu mají erby udíleti. Všechny císařské listy takové až do doby Maximiliána I. pokládají se za listy na šlechtictví, třeba slovo šlechtictví výslovně tam se nepodotýká. U nás Čechů od krále Ferdinanda I. r. 1527 počínají erbovní listy v užším toho slova smyslu, kterými jen erb udělen byl, nikoliv šlechtictví. Než kdo stal se urozeným vladykou, musil dříve od sněmu k zemi přijat býti. Panovník vyznamenával často jisté osoby a rody někdy dědičným, někdy osobním právem erby propůjčovati a na šlechtice povyšovati. Úřad takový měli na sobě falckrabí (comites palatini) a rozeznávala se buď větší buď menší komitiva(v. t.), za interregna též říšští vikáři. Potvrzuje se erb mlčky, když nikdo majiteli práva k němu nepopírá; výslovně tak činí panovníci, nastupujíce vládu, nebo zvláštními diplomy tak se od nich děje. Změní-li se erby, bývají polepšeny, rozmnoženy neb obojí zároveň. Polepšen býval erb, když se místo točenice helmu dostala zlatá koruna, nebo když erbovní znamení bylo korunováno, pak když místo helmu kolčího propůjčen helm turnýřský, nebo když se barva nějaká změnila. Erb se rozmnožuje, když se přidá cizí erb, buď celý neb díl jeho v dolní a svrchní části erbu nebo jen v jedné části.

Právo užívati erbů. Každý šlechtic rozený nebo na šlechtice povýšený, také každá osoba fysická nebo právnická propůjčením a potvrzením erbu nabude práva ho užívati. V erbovním listu z r. 1561 se praví, že propůjčeného erbu užívati se má a moci bude při všech rytířských činech buď přísných (vážných) nebo kratochvilných, totiž v bitvách, honbách, kolbách, na korouhvích, pečetech, sekretích a hrobových kamenech i na všech jiných náležitých a poctivých místech. Právo užívati erbů zvláště jest výlučné s jistým omezením. Výlučné užívání erbů zakládá se na tom, že erbu toho způsobu, v jakém A ho užívá, nesmí ani B ani C ani kdo jiný užívati. Nestalo a nestane se snadno, aby při udílení erbů některý erb se opakoval, leda náhodou a nedovedností kresličovou. Již za Václava IV. nařízena byla opatrnost v nobilitacích. Omezení výlučného užívání erbů nastává α) dobrovolným erbovním spolkem, β) nedobrovolným spolkem, γ) povolností k nemanželským potomkům. α) Aby se udržely erb a jméno rodiny, dopřálo se jí ve spolek vejíti s jinou rodinou, s kterou erb a jméno sloučila, ba když byla druhá rodina občanského stavu, zároveň do stavu šlechtického s jménem a erbem spolčené rodiny povýšena byla. Sloučení erbu stalo se i na štítě i na klénotě nebo jen na štítě nebo jen na klénotě. V Polsku je dávný zvyk, že na šlechtictví povýšená rodina obdrží erb některé šlechtické rodiny domácí, ovšem s jejím svolením. Erbovním listem mohly i osoby sobě cizí jeden erb a jeden přídomek dostati. β) K dobrovolným spolkům náleželi u nás v Čechách potomci rodů staropanských, třeba někdy vedlejším znamením rodiny některé od sebe se lišily, jako Zajícové z Hasenburka a Lvové z Rožmitála po sta létech dobře věděli o stejném původu s vymřelými r. 1597 pány ze Šellenberka a k dědictví se hlásili. O rytířských rodinách můžeme tak jen říci, když zvláštním erbem, jako Malovcové z Malovic půlkoněm, se vyznamenávali a dle erbu toho s pány z Pardubic a všemi rodinami toho erbu jednoho byli původu. Aby však Strakové z Nedabylic a Harantové z Polžic, které rodiny obě bílého kohouta na štítě měly, jednoho původu byly, nikdo tvrditi nebude. Povolnost k nemanželským potomkům šlechtických rodin ukazovala se tak, že erb otcovský se jim sice nechal, ale štrychem pokosným neb šikmým přetažený. – Právní účinky užívání erbů. Uživá-li kdo právem erbu prokázaného, dokazuje se užíváním tím původ, jméno a stav uživatele a užívají-li dvě nebo více osob téhož erbu, dokazuje se tím jednota rodu nebo sourodnost. Prokázati se erbem bylo třeba, aby komu k turnajům přístup zjednán býti mohl. Umenšený erb svědčí o nemanželském původu jeho zakladatele, ale nikoliv jeho potomků. Zeměpanský erb na nějakém místě připevněný svědčí o pravomocnosti a vrchním panství zeměpána v tom místě, a jiný erb na věci nějaké umístěný jest znamením práva vlastnického k této věci. Přiloži-li kdo k nějakému listu svůj erb na pečeti, stvrzuje list a pověřuje podpis. – Dědění erbů. Každý erb vymřelé rodiny, neučinil-li poslední rodu svého nějakého po. řízení o něm, stane se svobodným a spadne na zeměpána, jenž s ním jako s novým může naložiti. Dětřich z Pordic obdržel od Karla IV. erb vymřelých hrabat z Leuchtenberka, páva s rozčepejřeným ocasem v bílém poli. Nalezne-li se ve kšaftu takovém pořízení o erbu, s dovolením panovníkovým sloučí se s erbem jiné rodiny, která potom povinna jest jej nositi. Vilém Slavata z Chlumu a z Košmberka pojal za manželku dědičku Hradeckých pánů Lucii Otilii z Hradce a král Matiáš dovolil mu, aby erb Hradecký sloučil s erbem svého rodu. – Ztratiti erb se může, když kdo sprostého zločinu nějakého nebo zločinu s infamií se dopustil.

Dějiny h-ky. První doba h-ky sahá od začátků heraldicko-literární činnosti do XVII. st., druhá do středu našeho stol., třetí do našich dnů. Nejstarší blasonování erbů známe v Anglii od r. 1240 počínajíc v Rolls of arms, ve Francii popis turnaje Chauvenského z r. 1285. Nejstarší sbírkou erbů jest curišská z poč. XIV. věku a největší Gelreův erbovník z let 1334–72 od Vikt. Boutona uveřejněný r. 1883. Z prací slovanských jmenujeme Aula Caroli IV., seznam erbů rodin, ze kterých hodnostáři dvora Karla IV. pocházeli, který ještě Balbin v XVII. stol. viděl a popsal. Hrabě Mieroszowský odkryl ve františkánském klášteře fojnickém v Bosně erbovník šlechty srbské a bosenské z r. 1340, heraldické unicum jižních končin slovanských. První erbovník polský je Dlugoszův z XV. stol., v l. 1863–1887 s ostatními jeho spisy vydaný. Z Polska také k nám na Moravu a do Čech přišel první spisovatel erbovníků našich, moravského »Zrcadla« (1593), českého »Diadochu« (1602) a slezského »Stambuchu« (1609), Bartoloměj Paprocký z Gógol a Paprocké Vůle, jenž v Polsku již jako spisovatel v tomto oboru se osvědčil zvláště spisem »Herby rycerstwa Polskiego na pięcoro ksiag rozdzielone« (1584). Kritickou genealogií a posuzováním erbů nad něho vyniká archivář rožmberský Václav Břežan na zač. století XVII. (Fr. Mareš, ČČM., 1878). První návod k nauce heraldické podal Clément Prinsault v »Traité de blason« r. 1416, jemu podobno jest obsahem pojednání o tinkturách a nepravých erbech k erbovníku augšpurských měšťanů r. 1460 přidané. Spangenberk ve Schmalkaldech r. 1594 první roztřídil h-ku dle disciplin (Adelspiegel, II. díl, 26. hl. XII. kn.), Spelman v Anglii r. 1580 podobně rozvrhl h-ku na 19 dílů. Ve Franc: i novou cestu razil P. Claude Ménéstrier (»Abrégé methodique des principes héraldiques atd.«, 1661 v 17 kapitolách). Za ním kráčel v Německu Spener r. 1690 svou h-kou; kromě 6 oddílů prolegomen věnoval 9 kapitol vlastní h-ice. Ménéstrier jest otcem francouzské, Spener německé h-ky. Sto let po Spenerovi Gatterer vynikl praktickou Heraldika-kou posud neznámou r. 1791. Ve slovanských zemích ve druhé periodě kromě erbovníků se nepracovalo. U Poláků zůstal v rukopise Voj. Kojałoviče »Nomenclator familiarum et stemmatum magni ducatus Lithuaniae« (z r. 1658); Niesiecki vydal »Korona polska przy złotej wolności (Lvov, 1728–43, 4 d.), obsahující erby vojevodství a zemí dávného Polska, seznam panovníků a hodnostářů pol. a litevských a erby a rody rytířské, a Petr Malachowski »Zbiór nazwisk szłachty z opisem herbów wlasnych familiom zostajacym w król. pol. i wiel. ks. litewskiem (Lublin, 1805). V Rusku vydán k rozkazu cara Pavla »Obščij gerbovnik dvorjanskich rodov vserossijskoj imperiji« (Petrohrad, 1789–99, 4 d.) a kn. Petra Dolgorukova »Rossijskaja rodoslovnaja kniga (t., 1854–57, 4 d.). V Čechách zůstaly z těch dob Balbinovy genealogické práce a sbírky heraldicko-genealogické Renzovy, Vunšvicovy a Frankovy; Schönfeldské museum heraldickogenealogické ve Vídni se rozprodalo jako Bienenbergovy sbírky v Praze, který erbům věnoval kritickou pozornost ve svých spisech. Z něm. erbovníků jmenuji Siebmacherovo dílo (Norimberk, 1601), pak Tyroffův »Wappenbuch«. Franc. erbovníky vydali v té době L. P. ďHozier »Ľarmorial général de la France« (Paříž, 1736–68, 10 d.) a Franç. de la Chesnay des Bois »Dictionnaire généalogique héraldique des maisons de France« (t., 1770–86, 15 sv.. 2. vyd.). V třetí době jeví se pokrok utěšený zvláště monografiemi o částech jednotlivých této vědy, heraldickými spolky a časopisy (»Adler« od r. 1871 ve Vídni a »Monatsblatt« od r. 1881, »Der deutsche Herold« od r. 1870 v Berlíně) a j. Nemálo prospěly i výstavy heraldických předmětů ve Vídni (1878) a Gentu (1889). Mnoho vydáno také starých erbovníků, jako Grünenbergův z r. 1483 nákladem hrab. Stillfrieda z Ratěnic, potomka české rodiny v Prusku, erbovník Jošta Amana, erby z Minnesängerů a Bartschův erbovník Štýrska. Seznam pruské šlechty alfabeticky po. dal Ledebur s krátkými popisy erbů, Bagemihl vydal »Pommersches Wappenbuch« (Štětín, 1843–55, 5 d.). Různé časem pečeti jednotlivých rodin jsou zde přehledně sestaveny až do našich dnů. Z monografií jmenujeme »Sphragistische Aforismen« kn. Karla z Hohenlohe-Waldenburku, výběr vzácných pečetí německých, K. Savy »Die oesterr. Fürstensiegel«, hr. Pöttickha z Pettenegga »Die Epitaphik in Tirol«, v. Freye »Salzburger Epitaphik«, Klemmeovy a Hartmanna z Franzenshuldu články v »Adleru« atd. Dějiny h-ky něm. napsal Seyler v úvodní části nového Siebmachera a Ralf z Retberku v »Gesch. der deutschen Wappenschilde« (1887). Poláci mohou jmenovati »Monografie historyczno-genealogiczne niektórych rodzin polskich« (Varšava, 1859–62, 3 d.) od Stan. Kossakowského, něm. h-ku polskou od hr. Stan. Mieroszowského (Berlín, 1883), »Herbarz Polski« od hrab. Lodzia-Czarnieckého (Hnězdno, 1875–1881), Piekosińského spis »O dynastycznem szłachty polskiej pochodzieniu (1888) a Maleckého Studie heraldické. V Čechách Palacký začátky svého rodopisu českého roznítil lásku k heraldickým a genealog. studiím, která Mikovec v »Lumíru« pěstoval a jimžto současně v »Památkách archaeologických« pevná půda se získala. Několik let dříve Heber spisem »Böhmens Burgen und Vesten« začal raziti cestu těmto studiím. Také Sedláčkovy »Hrady a zámky české» k erbům šlechty starým i novým slušný zřetel obracejí. Nejstarší pečeti slezské až do r. 1250 podal Alvín Schulz. M. Kolář napsal mimo jiné »Nejstarší pečeti české až do r. 1300«. Vojtěch Král ryt. z Dobré Vody popisuje starší pečeti a erby našich knižat a pánů v »Časopise společnosti přátel starožitností českých«, hr. Josef Meraviglia-Crivelli napsal pro Siebmacherův nový erbovník »Der Adel in Böhmen«, Kadich »Der Adel in Mähren«, Blažek »Der Adel in Öster. Schlesien«. V četných monografiích našich měst také slušně erbů se dbá. Největší zásluhy o vypsání českých erbů městských a nových erbovníků má však Rybička.

O užitku h-ky. Bez h-ky neobejde se historik rodů z doby heraldické. Zkoumá-li pravost listu nějakého, kromě diplomatiky pečeť s erbem rozhodují svým charakteristickým rázem, do které doby list náleží. Genealogie a sfragistika jsou takořka mladší sestry h-ky, s nížto dohromady vědu šlechtickou činí. Dějiny práva a praxe právnická potřebují h-ky, která v lenním, soukromém a státním právě i v jiných odvětvích právníkovi dosti často úlohy k řešení poskytuje. Rovněž musí k h-ice sáhnouti, kdo do jistých řádů a ústavů šlechtických přijat býti chce. I pro rozvoj umění má h. velký význam.

O pramenech a pomůckách h-ky. Pramenů heraldických můžeme jen málo postřehnouti a proto pilný pozor k tomu míti jest, aby kopie jejich byly řádné. K pramenům náležejí: 1. pečeti, které nejdůležitější jsou, protože páni jejich sami před soudem za pravost jejich odpovědni byli. 2. Erbovní listy; které byly do Čech vydány, nalézáme ve Vídni ve šlechtickém archivu, přiděleném c. k. ministerstvu vnitra. 3. Památníky, jako hrobové kameny, malby na skle, mezníky, obrazy rodinné, erby na svornících kostelních, na sochách svatých a světic atd. 4. Mince a medaille. 5. Sbírky erbů malovaných nebo v reliefech vypodobněných na stěnách budov našich; nejstarší máme ve hradě jindřichohradeckém z 1. pol. XIV. stol., nade branou hradu Točníka z poč. a ve hradech píseckém a blatenském z konce XV. stol. Také známe obrazy zasedajících v rozličných soudech pánů českých, kde každý má příslušný erb svůj nad hlavou, rodokmeny malované na stropech kostelů a v tabulnicích hradů a j. Měšťané předních měst podobně si vedli, jakož na Staroměstské radnici podnes erby jejich vidíme. Sbírky erbů na pergameně a na papíře jsou erbovníky (český erbovník z dob krále Maximiliána v c. k. dvorské knihovně ve Vídni) a památníky jinak štambuchy, které šlechticů i nešlechticů jména, erby a hesla obsahují, na př. na památku studentských let na některé vysoké škole pospolu strávených. Kniha znaků rodu dnešních knížat z Lobkovic z r. 1504 kromě spisu »Napomenutí«, jež dává Jan z Lobkovic synu svému Jaroslavovi, obsahuje erby rodin, odkud si tehdejší pánové z Lobkovic brali manželky. 6. Listy rozmanité, na př. v deskách zemských, a rodokmeny. 7. Náčiní, zbraně a nástroje erby opatřené. – Pomůcky. Z bibliografie heraldické jmenujeme: dr. Bernd, Allg. Schriftenkunde der gesam. Wappenwissenschaft (Bonn, 1830–35, 3 d.); Gundlach, Bibliotheca familiarum nobilium – Repertorium gedruckter Familiengeschichten u. Familien-Nachrichten (Nová Střelice, 1883); Franckenau, Bibl. hispanica hist.-geneal. heraldica (Lipsko, 1724); Guigard, Bibliothéque héraldique (Paříž, 1861); Moule, Bibl. heraldica Magnae Britanniae (Londýn, 1822). Katalogy k h-ice se nesoucí jsou na př. Katalog der nieder-oesterr. Landes-Bibliothek zu Wien (1874); Catal. cod. manuscriptorum bibl. regiae monacensis, V. (Mnichov, 1864).

O h-ice české jsou jen monografie. O erbech panovníků českých z rodu Přemyslovců viz Beneš, O kultu Svatováclavském v »Pam. archaeol.«, VII. O Habsburském erbu mnohá pojednání v časopise »Adler« obsažena jsou. O ostatních erbech panujících rodin v Čechách nemáme pojednání; vyobrazeny jsou v Sedláčkových Hradech a ve Studničkově sbírce otisků jejich v červeném vosku. O zemském erbu Dobner napsal článek roku 1779 v »Pojednáních Král. čes. spol, nauk«. Genealogické zprávy o šlechtě české vůbec obsahují kromě Balbina spisy: Pilat, Materialien zur diplomat. Genealogie des Adels des Königr. Böhmen (Praha, 1812); Nedopil, Deutsche Adelsproben aus dem D. O. Archiv (Vídeň, 1868); diplomatáře klášterů Vyšebrodského a Zlatokorunského od Pangerla (Vídeň, 1865 a 1872); Libri confirmationum a erectionum od Tingla, Emlera a Borového; Archiv čes., 13 d.; Regesta Bohemiae et Moraviae od Erbena a Emlera; Reliquiae tabularum terrae regni Bohemiae od Emlera a Die Landtafeln des M. Mähren (z let 1348–1480); Codex diplomaticus et epistolaris Moraviae od Bočka a Brandla; Libri citationum et sententiarum od Brandla; Tomáš Bílek, Konfiskace v Čechách po r. 1618; Patriciát městský v Praze poznáváme z Tomkových Dějin Prahy, chrudimský a kralohradecký z pojednání Rybičkových. O Čáslavských erbovních rodinách psali K. Čermák a A. Sedláček. V Chebu a v Plzni víme o pěkných erbovnících malovaných tamějšího měšťanstva a v »Památ. archaeol.« jsou články o šlechtických a patricijských majitelích domů v řeč. městech. O jednotlivých rodinách psali: Šembera o pánech z Boskovic; Koďousek o hrabatech z Bubna (ve spise »Doudleby«); Březan o pánech z Rožmberka (velký spis jeho o témž rodě až na 2 díly se ztratil); Falke o Liechtensteinech, Folkman o Kinských, Ramhofský o Kořenských z Terešova, Kolář o Švihovských atd. O městech a městysech v Čechách a na Moravě je mnoho monografií. Tomek napsal Dějepis Prahy, monografii o Polici a dějiny Hradce Králové, kteréžto kromě 15dílného spisu Švendova ještě Bienenbergem a Solařem vypsány byly, Vys. Mýto má dějepisce Šemberu a Heraldika Jirečka, Prachatice Slámu a Šofferle, Choceň Kršku a Barvíře, po Jelínkovi zůstaly nám dějiny Litomyšle (1838), Sedláček napsal dějiny Čáslavě, Rychnova a Mladé Vožice, Slavík Domašína a Vlašimě, Hraše dějiny Náchoda, Vávra Kolína atd. Zdařilé kulturní obrázky ze života našich měst podal Winter v Rakovnických obrázcích. Pro h-ku důležité jsou veršované popisy erbů městských v dějinách Slaného od Laciny a Velvar od Vacka. O pečetech kněžských napsal Rybička důkladné pojednání, k němuž se druží vyobrazení erbů klášterních v posledním ročníku spolku »Adler«, o erbech řemesel a cechův máme pojednání v »Pam. arch.« od Zoubka (díl VII.). O řádech viz: Beschreibung aller heutigen Tages in Europa florirenden geistl. u. weltl. Ritterorden nebst Bildnissen der Ordenszeichen (Frankfurt n. O., 1743); Fr. Heyer v.Rosenfeld, Die Orden u. Ehrenzeichen der k. u. k. oesterr.-ungar. Monarchie (Vídeň, 1888); Rangliste u. Personalstatus des hohen souver. Malteser Ritterordens im Grosspriorate von Böhmen und Oesterreich (vydává se rok co rok); »Pražské noviny« na r. 1857; Villeneuve-Bargemont, Monuments historiques des Grand-maîtres de ľordre de St. Jean de Jérusalem (Pař., 1829); Horký, Die Tempelherren in Mähren (Znojmo, 1845); Pelzel, Beiträge zur Gesch. der Tempelherren in Böhmen u. Mähren (v »Pojedn. Kr. čes. spol. nauk«, 1798); Max. Millauer, Der deutsche Ritterorden in Böhmen (Praha, 1832); Ernst Gr. von Mirbach-Harff, Beiträge zur Personalgeschichte des Deutschen Ordens; Ballei Bóhmen-Mähren. Jahrbuch der k. k. her. Ges. Adler (Vídeň, 1894, IV. sv.); K. J. von Bienenberg, Analekten zur Gesch. d. Militärkreuzherrenordens mit d. rothen Sterne (Praha a Vídeň, 1786); Hartmannn v. Franzenshuld, Die Potence des Toison ďor und ein Wappenbuch des Ordens vom gold. Vliess.

V methodě h-ky rozeznáváme stránku historickou a methodiku. Vědomosti heraldické pěstovali a jich bedlivě střehli ve dřívějších dobách heroltové (v. t.). Methodikou samou ukládá se učiteli h-ky, aby uměl dobře kresliti a malovati, aby znal důkladně jazyky národů, kde h. kvetla, aby sečten byl v oboru heraldickém, aby měl copiam armorum, aby na cestách nabyl zkušenosti ve svém oboru. Při vyučování h-ice budeme zvláště dbáti u právníků práva erbovního, u šlechticů historisování a spojení erbů, u umělců stránky umělecké atd. Kdo se h-ice učí, především ať 1. stále sobě kreslí erby dle náhrobků a pečetí, 2. ať erby vypisovati se snaží a složené blasonovati, 3. ať sebrané erby v pořádek systematický uvede a 4. ať se učí historisovati erby.

Druhý hlavní oddíl h-ky určen jest theorii, jejížto všeobecná čásť zahrnuje v sobě substratologii, tinkturologii a terminologii. Substratologie. Erby jsou obrazy a proto potřebují ohraničeného podkladu (substratu). Pravidelným podkladem erbu jest štít (v. t.) a helm (v. t.). – Tinkturologie jest nauka o nátěru štítu a erbovních znamení. Viz o tom Barvy heraldické. Srv. i Kožešina heraldická. Výrazy jen v h-ice obvyklé nazývají se terminologií heraldickou. Sem náležejí všeobecná určení místa předmětův na štítě a relativná poloha jejich. Jiného druhu jsou výrazy heraldické každému národu vlastní, jako když Čechové rozdíl mezi lvem a lvicí, orlem a orlicí na štítech činí a jen hlavu sviní a osličí znají. Bechyňští dostali l. 1511 na štít na kříž rozdělený dvě lvice a dva lvy. Ptačí zobák nazýval se v h-ice české nosem (u noha, kosa, papouška, kohouta), pyskem (u noha a papouška), pysky (u krkavce, čápa a labutě), ústy (u jestřába, krkavce a orla) a j.

Druhá čásť theorie h-ky věnována podrobnému rozboru částí erbu, které jsou buď podstatné neb nahodilé. K podstatným částem počítáme znamení erbovní a ozdoby helmu, k nahodilým částem kusy ozdobné a znamení vedlejší.

Erbovní znamení. Rozdělíme-li štít rozmanitými barvami, které omezíme čarami pravidelnými, dostaneme erb řečený heroltský kus nebo také čestný kus. Čáry tyto táhnou se až na kraj štítu, rozdělujíce celý štít. Obecnými figurami zovou se v h-ice erby, které aspoň tři volné strany na štítě mají. Heroltské kusy dle směru čar svých buď rovného buď nerovného dělíme ve dva druhy. K prvnímu náležejí štíty rozdělené v polovici nazdél a na příč, dále popruhy neb svislými pruhy a příčnými pruhy. Počítati, kolikrát štít rozdělen jest, má se dle dělicích čar, dle jejichž počtu štít dvakráte, třikráte, čtyřikráte atd. rozdělen jest, ačkoliv tři, čtyři, pět atd. míst se napočítá. Dělíme-li štít lichým počtem čar, na př. pěti, obdržíme šest míst dvěma barvami stejně podělených, dělíme-li sudým počtem čar, na př. šesti, vzniká sedm míst a mezi nimi tři pruhy stejnobarevné a čtyři místa jiné barvy, tak že sudým počtem dělené štíty vždy polovici pruhů mají. Kromě štítu na zdél a na příč rozděleného náleží sem štít na kříž rozdělený, šachovnice, mříže, vršek, zpodek štítu, štítek střední, obojek heroltský, obruba štítu a j. Ke druhému způsobu heroltských kusů patří pruhy pokosné, z pravého vrchního rohu štítu do dolejšího levého tažené, a pruhy šikmé z levého hořejšího rohu do pravého dolejšího, jako krokev, klín, špice, kuželka a šteníř, stupeň, stín, routy, poříčí a pod. Na jednom štítě může býti také několik různých a mezi sebou spojených heroltských kusů, na jednom kuse může býti položen jiný a jednotlivé kusy mohou býti zvýšeny, sníženy, zdvojnásobeny atd. Obecná erbovní znamení propůjčila středověku nejen příroda ze všech tří říší, tělesa nebeská a úkazy přirozené na nebi i na zemi, nýbrž i předměty obrazotvornosti z fysiologů starokřesťanských vzaté a předměty umění, řemesel a lidského zaměstnání vůbec. Zvířata na štítech vynikají zvláštním slohem a zvláštním rázem, kterým heraldický typus jejich se označuje. Zevnějšek zvířat prozrazuje sílu, divokost a bojechtivost, postavou těla k boji hotovou, málokdy klidnou, Kulaté a hrubé kontury románského slohu přecházejí ve XIII. a XIV. věku vlivem slohu gotického v úzké, ostré a hranaté, aby v XV. rozviliny (kudrlinky) z nich se staly; současně předměty erbů více přírodě se blíží. Spatřují se i části, na př. hlava a krk, trup, ruce a nohy člověka, hlava a krk, přední polovice a tlapy lva, rovněž hlava a krk, hořejší polovice a křídlo orla, dub, dubové větve, dubové oklestky, dubový list atd. Z báječných zvířat připomínáme gryfa (noha), jehož hořejší polovice těla i přední nohy orlí jsou, ostatní čásť jest ode lva vzata, a ze spojení člověka a zvířete harpyi nebo panenskou orlici, totiž orlici s korunovaným trupem panny. Předměty umění, řemesel a zaměstnání lidského dělí se: 1. na stavby, 2. na nástroje a nářadí, 3. na šaty a 4. na zbraně. Ze staveb jsou věže a hradby městské obyčejnými erby měst. Je-li více figur ve štítě. zachovává se zvláštní pořádek co do polohy jejich na štítě. Nejen různá obecná znamení erbovní mohou mezi sebou spojena býti, ale též obecná znamení a heroltské kusy. Ozdoby helmu viz Klénoty a pokryvadla. V Anglii nade štít helmu nekladou, nýbrž zvláštní točenice »crest« řečené užívajíce nade štít ji dávají a na ní klénot umístí.

Ozdobné kusy. Koruny, klobouky, čepice. Hodnost šlechtice označuje se na erbu korunou, kloboukem nebo čepicí, které místo helmu nade štít se dají, nebo zvláštními od znaky hodností za štítem neb kolem štítu (blíže viz koruny a klobouky). Proti korunám, jako výzdobě helmu, máme zde koruny, které, jsouce znakem svrchovanosti, jen panovníkům a jejich potomkům náležejí a jako koruny císařské a královské od nich se nosily a nosí. V novější době šlechta oblíbila si také koruny nade štíty svými a rozeznáváme koruny hraběcí o 9 perlách (celkem 16), koruny svobodných pánů o 7 perlách (celkem 12) a rytířů i šlechticů o 5 perlách (celkem 8). Hrabata, kterým přísluší titul Osvícenost, mají korunu hraběcí s vynikající červenou čepicí, na níž jest hermelínový ocásek, jako viscountové angličtí. Popis koruny české podal Beneš v VII. díle »Pam. arch.« (str. 196). Kromě ní připomenouti sluší císařskou korunu německou, chovanou v cís. pokladě vídeňském, korunu uherskou z X. nebo XI. stol. a lombardskou nebo železnou korunu z VIII. stol. Klobouky a čepice rozeznáváme světské a duchovní; světských užívají kurfirštové, vévodové a knížata (kromě korun); duchovních kardinálové, arcibiskupové, biskupové a papežstí protonotáři. Z čepic připomínáme čepici nebo tiaru papežskou a čepici biskupskou, kterou nosí arcibiskupové, biskupové a infulovaní opatové a proboštové. Zvláštní čepicí vynikal dože benátský. – Odznaky úřadů nebo důstojnosti bývaly za štítem. K nim náležely: 1. Dva na příč přeložené klíče (zlatý závazný a stříbrný rozvazný klíč) za rodinným štítem papežovým 2 Berla, hůl nahoře zakřivená, kterou mívají arcibiskupové, biskupové a opatové za štítem přímou nebo s křížem na příč ležící; převorům náleží prostá hůl poutnická za štítem. 3. Žezlo nahoře s rukou přísahající měli franc. králové za štítem. Hodnostáři franc. nosívali odznaky svých úřadů za svými štíty, Němci na štítě jako Češi. Virtemberský král jako bývalý nejvyšší korouhevník posud má válečnou korouhev císařství Německého na svém štítě; tak měl i Vítek z Hradce r. 1255 dva poháry jako nejvyšší číšník. – Výzdoby vedlejší. Erby ozdobují neb okrašlují se beze všech zvláštních práv štítonoši, stany a plášti erbovními, devisami nebo hesly. Lidé nebo zvířata, kteří štít nesou nebo drží nebo jako strážcové před ním a za ním stojíce, klečíce a sedíce jej hlídají, nazývají se štítonoši. U nich přihlížeti se má vždy k starobylému rázu erbu, ať představují heraldická zvířata nebo oděnce. Na pečeti Vítka z Krumlova nalezli jsme uvnitř štítu v hořením pravém koutě pětilistou růži a za ní lva jako štítonoše r. 1259, ale r. 1277 týž pán má na své pečeti lva držícího v předních tlapách štít s pětilistou růží. Roku 1284 užíval Vilém z Miličína pečeti, na níž z pravé strany štítu ptáček na ratolístce sedě hlavičku obrácenou má do erbu, jakoby jej zobákem držel. Štitonošů v pozdější době trojím způsobem se užívalo: 1. jeden štítonoš drží štít, jako v rábském kostele z konce XV. věku; andělíček má před sebou štít šternberský; 2. dva štítonoši drží štít, jsouce oba jednoho druhu nebo každý rozdílný (v Litoměřicích na náhrobku Řehoře Kamýka z Pokratic z roku 1561 dva měšťané v kroji svého věku drží erb Řehořův). 3. Jeden štítonoš drží dva erby, jako v kostele rábském páže mezi štítem Jana z Risenberka a ze Skály a Anny z Hradce. Alliančních erbů střehli štítonoši také tím způsobem, že oba erby k sobě nakloněny byly a každý erb po straně téhož štítonoše dostal, jako na zámku v Nové Bystřici dva lvové střehou erbů Radoslava ze Vchynic a Estery ze Vřesovic (1600-1615). – Stany erbovní nebo pavillony jsou draperie na způsob plášťů nebo záslon, které celý štít jako stan obkličují, jsouce erbu na pouhou okrasu. Plášť takový bývá nahoře, uprostřed a s obou stran vydutý a šňůrami svázaný, takže nahoře na něm tři kulaté výdutky se vyskytají; prostřední nosívá obyčejně korunu. Vyniká-li draperie z koruny hodnostní, nazývá se vhodněji pláštěm erbovním, ale nalézá li se celý erb pod ozdobným přikrývadlem, které jako baldachýn nade vším se rozprostírá, jest to opravdový stan erbovní. Někdy bývají také přikryvadla helmu na způsob pláště rozšířena a po stranách vydutá, jako na erbu Viléma Konecchlumského z Konecchlumí r. 1608 vypsaném feflíky nebo pažmy dolů visí a na každé straně nahoře jako v uzel svázány jsou. – Hesla (devisy) viz Devisa. Sbírku českých devis (169) uveřejnil Mikovec v Čas. č. musea 1855 a 1856.

Vedlejší znamení. Aby se rozeznávaly haluze a větve nějakého rozrodu, ba i mladší osoby jedné rodiny od starších, volívala se zvláštní znamení, kterými se lišily jednotlivé štíty od hlavního štítu, jenž hlavě rodiny příslušel: 1. Změní se klénot v jednotlivých rodinách velikých rozrodů jako u Ronovců. 2. Změní jednotlivé rodiny barvy štítů svých, jako učinili Vítkovci. 3. Změní se obrazy štítů, jakož původního svého lva proměnili Markvartici. 4. Zkomolí se obrazy štítu, jako máme na Plzeňsku rodiny jednoho původu s kolem o čtyřech, třech a dvou špicích na štítě. 5. Vynechá se obraz nějaký ze štítu, jako Zajícové z Hasenburka často přestávají na zajíci, lva vynechávajíce. 6. Přidá se obraz do štítu. Jaroslav z Poříčí k erbu Drslaviců (třem pruhům příčným v pravé polovici štítu) přijal kosa v levé r. 1320–1334. 7. Erbovní znamení se opakují dvakráte až čtyřikráte, jako lvice hrabat z Valdšteina. 8 Poloha erbovních znamení na štítě se změní. Místo svislého pruhu Hrzka z Ejstebna (1467) má jeho potomek Zvěst z Ejstebna (1564) příčný pruh. 9. Zmenší se počet erbovních znamení na štítě. Čéč z Budějovic nesl roku 1263 na své pečeti tři páry háků zády na sobě položených a roku 1266 jen jeden pár háků. 10. Přidá se k rodnému klénotu cizí. 11. Přidá se ke štítu rodinnému cizí štít na rozečtvrceném nebo na polovičném štítě. 12. Přidá se cizí erb se štítem a klénotem vlastním ke štítu a klénotu jinému. Ve Francii a Anglii oblíbili si zvláště šestý druh vedlejších znamení, kladouce níže jmenované obrazy na znamení erbovní: 1. Turnýřský límec, jenž se podobá pruhu příčnemu o třech i pěti stínech dolů obrácených, bývá ve vrchu štítu a liší se barvou svou od erbovního znamení. 2. Štrych neboli úzký buď pokosný buď šikmý pruh. Pokosný pruh znamená mladší větev, šikmý pruh nemanželského potomka a čím dále tím kratšími tyto pruhy se stávaly, až jenom skrovné jich označení na prsech štítu zůstalo. Nemanželští potomci mívali v Čechách zvláštní erby: vévodové Opavští, kteří od Otakarova nemanželského syna Mikuláše pocházeli, měli polovičný štít, který se střídal se štítem na kříž rozděleným, na němž polovičný štít (1. a 4. poli) a lev český (v 2. a 3. p). byli. – Spojení erbů. Viz Allianční znaky. Sem náleží i svázání dvou erbů dohromady. Blasonování erbů viz Blasonovati. Nejstarší příklad blasonování máme v Čechách v jazyku latinském z r. 1326, kdy se popisuje pečeť Vítka ze Švabenic z r. 1311, německý erbovní list od krále Václava IV. r. 1411 Rappovi z Rosenhartu vydaný a nejstarší české vypsání erbu od císaře a krále Sigmunda r. 1437 městu Táboru propůjčeného. Počínajíc od r. 1527 máme české erbovní listy ve vzorném pořádku v archivu šlechticů při c. k. ministerstvu vnitra ve Vídni zachované. – Rýsování erbů znamená dle pravidel heraldických nový erb načrtnouti nebo dva, tři a více předložených erbů v jeden spojiti. Na novém erbu žádáme, aby byl ladným obrazem jedné myšlénky a proto přihlížeti jest hlavně k těmto věcem: 1. Účel nového erbu budiž jasný a podle něho voltež se znamení a úprava erbu. 2. Rýsovatel vyhni se lvům, orlům a jiným obyčejným obrazům na štítě a čerpej raději ze studnice rozmanitého spojení heroltských a obecných erbovních znamení. 3. Barvami má erbovní znamení vždy nad štít vynikati a z téže příčiny také nemá na něm býti příliš mnoho oddílů štítu a obrazů. 4. Má-li se erb nějaký polepšiti a rozmnožiti, postačí spojiti jej s erbem milosti neb erbem nějaké državy a snad chyby jeho opraviti. – Kritisování. Chyby, které kritika erbům vytýká, mohou býti buď proti pravidlům h-ky, nebo proti dobrému vkusu. 1. Chybuje se nejvíce proti tvaru štítu, když bývají na příklad boky jeho příliš vykrojeny. 2. Nebývá rozdělení štítu správné, když pole na kříž rozdělená nejsou všechna stejně veliká. 3. Poloha a barva erbovních znamení často tomu vadí, že se erb dobře poznati nemůže. 4. Nebývají ve složeném erbu jednotlivé erby dobře rozděleny, když na př. hlavní erb do zpodku štítu se dostane. 5. Nedbá se vždy původní souvislosti erbů. 6. Helmy a klénoty nebývají dle štítů svých náležitě uspořádány. 7. Nesrovnávají se někdy znamení hodností neb ozdobné kusy s hodností erbovního pána. 8. Přihlížeti jest k tomu, má-li erbovní pán také právo erbu z příčin historických, diplomatických a heraldických. – Historisování jest vypravování o tom, jak erb vznikl, jak ho postupem času přibývalo a jiné erby s ním se sloučily, jak rozhojněn a změněn byl až do dnešní chvíle. U prostého erbu stačí poznamenati, kdy poprvé se vyskytá nebo kdy udělen byl; u složitého erbu neobejdeme se bez genealogie rodiny a důkladné historie města, abychom měli jisté doklady pro změnu erbu. Kdo erb historisuje, určí jméno, druh a domov erbu, zkoumá původ erbu, u složeného hlavně původ erbu rodného, a konečně chronologicky naznačí změny erbu a přídavky jeho. Kdo erb historisuje, nezabíhej daleko od věci, na př. do vedlejších větví rodiny. – Diagnosa, poznání erbů ustanovuje, do kterého času erb patří a které zemi náleží. Kdo zná rozmanité tvary štítu, jak za sebou postupem času následovaly, a jaké na štítě kdy ornamenty se vystřídaly, kdy růžice trojlistá oblíbena byla, kdy čtyrlistá, kdy pětilistá, šestilistá, osmilistá atd., kdy se na nich zvláštních písmen užívalo v pečetním poli a kdo také písmeny circumferencií zná v jednotlivých staletích: brzo čas uhodne, do něhož štít náleží. Strany svrchního štítu též nebude v rozpacích, z které doby pochází, když se rozpomene, kdy se užívalo helmu hrncovitého, kbelcovitého, helmu se šalířem, burgundského, zavřeného kolčího a otevřeného helmu turnýřského, kdy přikryvadla vzala svůj počátek a kdy rozmanité změny jejich jedna po druhé následovaly, kdy točenice zavedeny byly a jak koruny na helmech posuzovati se mají. Klénoty jsou též důležity při poznání času, poněvadž s počátku byly takořka typickými tvary křídel, ochranných desk, rohů atd. a teprve později rozmanitějšími se staly, když obrazy štítu na klénotní místo se braly a v jeden celek s pokryvadly splývaly. Erbovními listy nastalo často přeplnění klénotů. – Návod k systematice nebo nauce o tom, jak by sbírky erbů systematicky se spořádati měly, podal Detlev sv. pán z Biedermannů svým spisem »Neues heral. System für Wappen-Sammlungen nebst einer Anleitung zur Anlage von Sammlungen« (Drážďany, 1870). Užívání erbů jest velmi rozmanité a připomínáme jen erby na obrazích a hrobových kamenech, kterými vývody posloupnosti rozmanitě ukázati se mají, pohřby posledního svého rodu atd. Srv. Otto Titan von Hefner Altbayerische Heraldik (Mnichov, 1869); týž, Handbuch der theoretischen und prakt. Her. (t., 1861); Eduard Fr. v. Sacken, Katechismus der Her. (Lip., 1885); publikace c. k. heraldicko-genealogického spolku »Adler« ve Vídni a jiné. Klř.