Ottův slovník naučný/Alexander

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Alexander
Autor: František Xaver Kryštůfek, redakce, Vladimír Pech, Justin Václav Prášek, Josef Čermák, Konstantin Jireček, Vavřinec Josef Dušek, Josef Kouble, Vojtěch Jaromír Nováček, Jan Václav Novák, Emerich Maixner, Alois Jirák, neuveden
Zdroj: Ottův slovník naučný. První díl. Praha: J. Otto, 1888. S. 781–809. Dostupné online.
Licence: PD old 70
Heslo ve Wikipedii: Alexandr
Související články ve Wikipedii:
Alexandr I. (papež), Alexandr II. (papež), Alexandr III. (papež), Alexandr IV., Alexandr V., Alexandr VI., Alexandr VII., Alexandr VIII., Alexandr Veliký, Alexandr IV. Aigos, Alexandr Jannaios, Alexander Severus, Alexandr I. Bulharský, Vytautas, Alexandr I. Jagellonský, Alexandr Něvský, Alexandr I. Pavlovič, Alexandr II. Nikolajevič, Alexandr III. Alexandrovič, Alexandr Karađorđević, Alexandr Ioan Cuza, Alexandr I. Skotský, Alexandr II. Skotský, Alexandr III. Skotský

Alexander (řec.), jméno mužské, velmi zhusta užívané. Nejznámější nositelé toho jména jsou:

Knížata duchovní.

1) A. I. sv. (110–119) byl synem Římana Alexandra z městské čtvrti zvané caput Tauri, stal se papežem jsa věkem ještě jinochem, ale mravy starcem. Utrpěl smrť mučennickou a byl pochován nedaleko Říma na silnici nomentanské. Dr. Fr. X. Kryštůfek.

2) A. sv., biskup jerusalemský, byl žákem sv. Klementa a věrným přítelem Origenovým. Zastávaje za Septimia Severa hodnost biskupskou v Kappadokii byl pro svou věrnost a stálost ve víře katol. po několik let vězněn. R. 213 dostal se do Jerusalema a byl tam nejprve koadjutorem stařičkého biskupa Narcissa, po jeho pak smrti sám biskupství toto spravoval. Zemřel v žaláři v Caesarei ok. r. 251, když za Decia křesťané byli pronásledováni. Památka jeho světí se 18. března. red.

3) A. sv., patriarcha alexandrijský, narodil se asi u prostřed IlI. stol., stal se knězem v Alexandrii a byl tam po smrti biskupa Achilly r. 313 za biskupa zvolen. Vyznamenal se ve sporu ariánském; po delší dobu byl u něho Arius (v. t.) ve cti, ale v l. 318–320 vypukl mezi nimi spor o božství Synovo, kteréž Arius popíral. A. sesadil Aria r. 320 nebo r. 321 na synodě alexandrijské a vypudil jej z Alexandrie a z Egypta. Arius došel ochrany u Eusebia, biskupa nikomedijského. Císař Konstantin V. poslal biskupa kordubského Hosia s listem k A-drovi a Ariovi vyzývaje je, aby se porovnali. Hosius seznal podstatu sporu v Alexandrii, a císař Konstantin V. svolal k jeho rozřešení první všeobecný církevní sněm do Nicaee (r. 325), kamž dostavil se též A. a vzal s sebou svého mladého jáhna Athanasia. Zemřel 17. dubna r. 328 doporučiv za svého nástupce Athanasia. Církev ctí památku jeho dne 26. dubna. Dr. Fr. X. Kryštůfek.

4) A. sv., biskup cařihradský, byl vrstevníkem sv. Alexandra, patriarchy alexandrijského, který si ho tak vážil, že mu oznámil vypuknutí sporu ariánského. A. byl jedním z předních bojovníků proti Ariovi. Když ariáné proti vůli jeho Aria slavně do církve v Cařihradě chtěli uvésti a s ním služby Boží slaviti, utekl se A. do chrámu a prosil Boha, buď aby tuto ohavnost zamezil, nebo jej napřed s tohoto světa povolal. Po několika hodinách skonal Arius ve slavném průvodu vystrojeném k jeho poctě náhlou smrtí (roku 336). – A. biskupoval v Cařihradě 23 roky a zemřel roku 337 nebo r. 340. Památka jeho slaví se v latinské církvi dne 28., u Řeků 30. srpna. Dr. Fr. X. Kryštůfek.

5) A. Syrský, sv., jinoch rodu vznešeného v Malé Asii, pohrdnuv světem rozdal svůj majetek chudým, žil nejvíce na poušti, kde vystavěl klášter a zaváděl novou řeholi akoimétů (v. t.). Pro své přísné zásady a horlivé šíření víry katol. vytrpěl mnoho útisků, až zemřel okolo r. 440 v Gomoně na Černém moři. Památka jeho světí se 15. ledna. red.

6) A. II. (1061–1073) slul prve Anselm, byl rodem z Baggia v území milánském, působil jako kněz v Miláně svými kázáními proti svatokupectví a nezdrželivosti duchovenstva tak na lid, že tento založil Patarii, spolek to proti oněm neřestem. Arcibiskup Quido chtěje se ho zbaviti opatřil mu biskupství v Lucce. Pro jednostejný směr vstoupil v úzké obcování s kardinálem Hildebrandem (pozdějším papežem Řehořem VII.) a Petrem Damianim, a působením onoho byl po smrti Mikoláše II. mimo Řím 30. září r. 1061 za papeže zvolen, 1. října v Římě nastolen a nazval se Alexandrem II. Německý dvůr prohlásil tuto volbu za neplatnou, proto že v ní spolu nepůsobil, a postaral se o volbu vzdoropapeže, kterýž úkol co Honorius II. na sebe vzal parmský biskup Cadalus (26. října 1061), s nímž řádný papež několik let musil bojovati. Na veliké synodě mantovské r. 1064 ospravedlnil se A. z obžalob, které na něho vznášeny, a došel všeobecného uznání v Německu a Italii. Cadalus navrátil se do Parmy, byl jenom několika italskými biskupy dále za papeže uznáván a pozdvihl r. 1065 opět na krátký čas své hlavy. Pomocí Patarie rostla vážnost A-dra, který na dvou synodách v Římě roku 1065 přísně zakázal manželství mezi příbuznými. Neohroženě bojoval proti svatokupectví v Německu a Lombardii a vyslal tam jakož i do Anglie statné legáty. Jeho mocnou podporou byl vojvoda toskanský Gottfried († 1070) se svou manželkou Beatricí, a výbornými rádci kardinálové Hildebrand a Petr Damiani. Krátce před svou smrtí († 21. dubna 1073) vydal A. klatbu na některé svatokupecké rádce krále Jindřicha IV.

7) A. III. (1159–1181) slul prve Roland Bandinelli, pocházel ze Sieny, byl kanovníkem v Pavii, potom professorem bohosloví v Bologni, a papež Eugen III. povýšil jej za kardinála a kancléře církve římské. Co papežský legát háje na říškém sněmě besançonském roku 1159 práva církve popudil proti sobě císaře Bedřicha I. Rudovousa. Po smrti papeže Hadriána IV. byl v Římě 7. září r. 1159 za papeže zvolen a 20. září jako A. III. korunován. Císař postavil proti němu vzdoropapeže Viktora IV., potom Paschala III. a Kalixta III. Papež spojil se s králem sicilským Vilémem a Lombardy proti císaři Bedřichovi I. Lombardové nazvali ke cti papežově nově založené město a pevnost Alexandrií. A. musil r. 1162 prchnouti do Francie, kde r. 1163 velikou synodu slavil, a navrátil se 23. listop. 1165 do Říma, kdež jsa znova soužen odebral se r. 1167 do Gaëty a Beneventu a zdržoval se potom na rozličných místech, jmenovitě v Ananii. Když Bedřich I. velikou bitvu u Legnana 29. května 1176 proti Lombardům ztratil, učinil s A-drem mír v Benátkách (1. srpna 1177), kdež osobně se sešli. A. slavil XI. všeobecný círk. sněm, lateránský III. r. 1179, kde bylo o papežské volbě stanoveno, že ten bude vždycky papežem, koho dvě třetiny přítomných voličů v konklave zvolí. Zemřel 30. srpna 1181 v Civitě Castellaně. Náhrobní nápis jmenoval jej právem »světlem duchovenstva, ozdobou církve, otcem města a světa«. Reuter: Geschichte Alexanders III. und der Kirche seiner Zeit. 2. vyd. Lipsko 1860–64.

8) A. IV. (1254–1261) nazýval se prve Reginald, pocházel z hraběcího rodu Contův a byl příbuzným papežů Innocence IlI. a Řehoře IX. Byl velice sužován od Manfreda, levobočka císaře Bedřicha II., který se dal roku 1258 za krále sicilského prohlásiti. Z bolesti nad italskými zmatky skonal ve Viterbě dne 25. kv. 1261.

9) A. V. (1409–1410), pisanský papež. Slul dříve Petr Filargi, byl rodem z ostrova Kandie, zdali Řek nebo Vlach, nelze říci, vstoupil tam do řádu františkánského. studoval v Oxfordě a Paříži, učil v Paříži filosofii a theologii, přišel potom ke dvoru milánského vojvody Jana Galeazza Viscontiho a stal se přispěním jeho brzo po sobě biskupem vicenzským, novarským, roku 1402 milánským arcibiskupem a konečně byl od Innocence VII. za kardinála povýšen. Opustiv Řehoře XII. připojil se k vypsání sněmu pisanského a byl na něm 25. čna 1409 snahou kardinála Baltasara Cossy za papeže zvolen. tak že teď byli tři papežové. V posledních seděních pisanského sněmu předsedal, zdržoval se potom v Pistoji a zemřel 3. kv. 1410 v Bologni. Uvádí se v seznamu papežův, ale jeho legitimita jest chatrna, vlastně není jí vůbec.

10) A. VI. (1492–1503) slul dříve Rodrigo Lenzuoli a Borgia, narodil se 1. ledna 1431 v Jativě ve Valencii, studoval práva, stal se advokátem a potom vojákem. Jeho ujec, papež Kalixt III., adoptoval jej do svého rodu Borgiů, povolal r. 1455 do Říma, učinil arcibiskupem valencijským a již r. 1456 kardinálem-jáhnem od sv. Mikuláše a místokancléřem církve římské. Papež Sixtus IV. učinil jej kardinálem-biskupem albanským a portuenským. Pro svou zkušenost a obezřetnost býval v důležitých poselstvích legátem. Při smrti papeže Innocence VIII. byl děkanem sv. sboru a po krátkém konklave byl 11. srpna 1492 zvolen za papeže jako Alexander. VI., poněvadž pro svou statnost zdál se býti vhodnou osobou, aby v kritické době pevnou rukou vyvedl papežství z politického proudu, do něhož za Sixta IV. zabředlo. Avšak nový papež měl velmi kalnou minulost, žil jako kardinál v souložnictví s Rosou Vannozzou de Cattanei a měl s ní pět dětí: Jana, který se stal vojvodou kandijským, Caesara, kterého král francouzský Ludvík XII. učinil vojvodou valentinoiským, Lukretii, Gottfrieda knížete Squillacského a Jana, který se nar. po smrti svého staršího bratra téhož jména. Byly to vlastní děti A-drovy. V archivě vatikánském jest legitimační listina A-drova pro Jana Borgiu z r. 1501 co jeho vlastního syna. Proti této listině jsou všechny pokusy marny učiniti z oněch dětí synovce čili nepoty papežovy. Však krvosmilné obcování Lukretiino s otcem a bratřími jest výmyslem nepřátelův Alexandrových. Lukretie byla veškerým svým životem ctná a ctihodná paní. A. podporoval při svém dvoře lehkovážnost a rozpustilost, z čehož potom jeho nepřátelé nadělali, jako by dvůr jeho býval sídlem vší necudnosti. Svého vysokého postavení zneužíval, aby své dítky obohatil a důstojnostmi zasypal. Nejstaršímu synu Janovi. vojvodovi z Kandie, utvořil vojvodství z církevního majetku: Beneventu, Ponte-Corva a Terraciny. Za bohaté dary stál nejprve na straně neapolského krále Ferdinanda a po smrti jeho († 25. ledna 1492) na straně syna jeho Alfonsa II. Ale když franc. král Karel VIII. nároky domu aujouského k Neapoli ku platnosti chtěje přivésti do Italie přítáhl a na hrozbu, klatby nedbaje 31. pros. 1494 Řím obsadil: přinutil papeže ke smlouvě,. v níž mu tento investituru za krále neapolského slíbil a jiných ještě výhod poskytl. Král Karel VIII. dobyl rychle Neapolska, však A. spojil se s cís. Maximiliánem I., se Španělskem, Benátkami a Milánem, a Karel VIII. musil rychle Italii opustiti. Potom se svým synem Caesarem Borgiou potrestal všechny malé tyranny a samostatné vikáře v církevním státě a vyhnal je. Přílišné požadavky Caesarovy vzbudily nepřátelství mezi A-drem a novým králem neapolským Bedřichem, bratrem Alfonsa II. Když nejstarší syn Jan, vojvoda z Kandie, byl zákeřnicky zabit, byl papež hnut kajicností, která však brzo pominula, učinil Caesara jeho dědicem, dispensoval jej od stavu duchovního, zaopatřil mu od francouzského krále Ludvíka XII. důstojnost vojvody valentinoiského a francouzskou princeznu za manželku, a konečně učinil jej vojvodou romagneským. Dceru Lukretii provdal v třetí manželství s vojvodou Alfonsem Este z Ferrary a bohatě ji vybavil. Proti papeži bouřil ve Florencii dominikán Jeroným Savonarola. A. byl statný vladař, otec svého lidu, zavedl řádné soudní řízení, podporoval obchod, pomýšlel se vší opravdivostí na křižáckou výpravu, jmenovitě r. 1500, byl příznivcem a podporovatelem učencův a umělců, potvrdil znova r. 1494 řád sv. Františka z Pauly a byl rozhodčím mezi Španělskem a Portugalskem o nově odkrytých zemích v Africe a Americe. Zostřil censuru, což vykládalo se, jako by veřejné mínění o sobě potlačiti chtěl. Ale zlořádů, které se všech stran církev svíraly a též při dvoře jeho panovaly, neodstranil. Při sřícení stropu jedné jizby byl papež takřka zázračně zachován, kdežto jiní byli zabiti nebo těžce raněni. Brzo potom upadl 12. srpna 1503 do těžké nemoci a skonal 18. srp. 1503 v 72. roce svého věku. Dobré a zlé vlastnosti držely u něho rovnováhu. – Srov. Valentin Němec, Papst Alexander VI. (Celovec 1879).

11) A. VII. (1655–1667) slul před tím Fabio Chigi, narodil se 13. ún. 1599 v Sieně, byl znalcem práv, filosofie a theologie. Urban VIII. učinil jej viceguvernérem ve Ferraře, potom byl r. 1639–1651 nunciem v Kolíně nad Rýnem, a podal ohrazení proti míru vestfalskému (1648), t. j. proti jeho článkům nespravedlivým k církvi. Innocenc X. povýšil jej za státního sekretáře a 19. února 1652 za kardinála. Dne 7. dubna 1655 byl za papeže zvolen co A. VII. Jeho papežování začalo býti slavným, ale mělo potom nepatrný průběh. Francouzsko nepřálo papeži od časův jeho nunciatury v Německu, a Ludvík XIV. hledal svou slávu v opovrhování Apoštolskou Stolicí. Jeho vyslanec, vojvoda Crequi, počínal si v Římě (1662) se svým velikým vojenským průvodem tak zpupně, že přišel do srážky s papežským vojskem, v němž mnoho Korsičanů sloužilo a kteréž útok učinilo na francouzské vyslanectví. Uražený vyslanec opustil Řím; Ludvík XlV. vinil papežovy příbuzné ze spoluviny, obsadil na odvetu Avignon a Venaissin, dal papežského vyslance z Francie vyvésti a přinutil 12. února 1664 papeže ke smlouvě pisanské, dle níž Chigové musili odprositi, a Korsičané, kteří v útoku nejvíce se súčastnili, nesměli v papežském vojště sloužiti. A. dožil se té radosti, že duchaplná švédská královna Kristina, dcera krále Gustava Adolfa, r. 1655 veřejně v Inšpruce katoličkou se stala, korunu švédskou složila a v Římě žila; však z prvu svým pánovitým chováním mnoho mrzutostí a nepříjemností papeži nadělala († 19. dubna 1689 v Římě). A. byl mírným v theologických bojích onoho času, zatratil mnohé bludné věty z morálky a byl bedlivým na pikle jansenistů. Provedl mnohé stavby a zemřel 22. května 1667.

12) A. VIII. (1689–1691). Po smrti Innocence XI. stal se král Ludvík XIV. povolnějším, vzdal se 10. srpna 1689 práva útočiště pro svého vyslance v Římě a vydal Avignon, ale přál si povolnějšího papeže, nežli byl Innocenc XI. Kardinálové zvolili 6. října 1689 kardinála Petra Ottoboniho papežem co A-dra VIII. Muž tento nar. se 22. dubna 1610 v Benátkách, stal se biskupem brescijským a papež Innocenc X. učinil jej kardinálem. Byl dobročinný, zmenšil státní dluh, získal bohatou knihovnu švédské královny Kristiny Vatikánu, podporoval své rodiště v boji proti Turkům, zavrhl některé bludné a nebezpečné věty, bojoval proti jansenitství a zavrhl zvláštní bullou ze 4. srpna 1690 čtyři gallikánské články. Zemř. 1.ún. 1691 v 81. roce svého věku. Dr. Fr. X. Kryštůfek.

Panovníci starověcí.

13) A. I., syn Amynty I., král makedonský r. 498–454 př. Kr. Hned na počátku vlády bylo mu zápasiti s návalem Peršanů na Řecko dorážejících. Nemoha se jim ubrániti uznal vrchní panství perské a připojil vojsko sve k zástupům Xerxovým. Přes to zůstal upřímným přítelem Řekův a podával jim zprávy o vojsku perském, zvláště před bitvami v Thermopylách a u Plataj; vedlé toho požíval i důvěry Mardonia, kterýž jej vypravil do Athén jednat o mír. Po skončených bojích nazvali jej Řekové z vděčnosti Filhellénem (Φιλέλλην) a Athéňané jmenovali jej přítelem svého státu (proxenem). Přece však nemohl zabrániti, aby se na sklonku vlády jeho zájmy makedonské a athénské nesetkaly nepřátelsky.

14) A. II., syn Amynty II., nastoupil r. 369 po otci svém. Od Aleuovců thessalských na pcmoc proti A-drovi férskému byv povolán, zmocnil se Larissy, Krannónu a jiných měst v Thessalii chtěje je podržeti pod mocí svou. Zatím však povstal proti němu v Makedonii Ptolemaios Alorský, pročež A. musil opustiti Thessalii a po rozhodnutí thébského poslance Pelopidy spokojiti se pouze částí říše, která mezi oba soupeře byla rozdělena. Nedlouho na to byl A. návodem Ptolemaiovým a snad s dorozuměním manželky své Eurydiky úkladně se světa zprovozen. p.

15) A. III. Veliký, nejmohutnější panovník, jehož kdy zplodil svět hellénský. A. narodil se r. 356 (15. září–14. října) z manželství Filippa II. s épeirskou kněžnou Olympiadou, která původ svůj odvozovala od Neoptolema, syna Achilleova. Již prý narození jeho bylo provázeno neobyčejnými událostmi. Den před svatbou zdálo prý se Olympiadě, že vjel do lůna jejího blesk, jenž veškeren svět zanítil. V téže noci, kdy A. se narodil, shořel prý chrám Artemidin v Efesu, otci pak A-drovu dodána zpráva o narození synově spolu se zprávou o trojím nabytém vítězství. Již za prvého mládí byla vnímavá mysl jeho naplněna luznými obrazy o divuplných zemích východních, jichž dobytí bylo předním cílem všeho jednání Filippova. Obrazy tyto byly rozhojněny vypravováním o slavných vítězstvích řeckých nad Peršany, z čehož vzniklo v A-drovi domnění, že jest povolán vykonati pomstu nad Peršany za spousty v Řecku způsobené. Učitelem A-drovým byl od r. 343 největší učenec a myslitel starověku, Aristotelés, který mysl jinochovu ušlechtil a všelikým nectnostem učinil nepřístupnou. Když dospíval A., hleděl si pilně cviků tělesných; jsa pak těla krásně urostlého, obličeje významného a chování nad jinošský věk ušlechtile povzneseného, získal si rázem oblibu národa a stal se pýchou otce svého. Poprvé vyznamenal se ve válce s thrackými Maidy, které pokořil, když otec jeho obléhal Byzantion (340). V bitvě u Chairóneie včasným útokem na Thébany a proražením řeckého středu přispěl nejvíce k vítězství, načež poslán otcem do Athén ujednat mír. Návštěva slavného města, kdež právě Aristotelés jal se vyučovati své soustavě filosofické, zůstavila v mysli mladého hrdiny stopy nesmazatelné. Odtud také vzniklo osobní přátelství A-drovo s některými slavnými muži athénskými. Upřímný jeho poměr k otci zkalen byl, když Filippos zapudiv Olympiadu zasnoubil se r. 337 podruhé s Kleopatrou, neteří velmože Attala. Již po svatbě proskakovaly hlasy, že míní Filippos syna Kleopatřina učiniti svým dědicem, a uprostřed svatebního kvasu vznikl prudký spor mezi otcem a synem, jehož Attalos byl urazil. A. utekl se k matce své do Épeiru, a ač později Filippos sám smíru vyhledával, nikdy již otci svému zplna nedůvěřoval. Také neubylo již napjetí mezi otcem a synem, které Olympias udržovati se snažila. Když Filippos chystaje se jako vrchní velitel vojska řeckého na výpravu proti Persii r. 336 byl zavražděn, obviňován A. účastenstvím ve vraždě, k čemuž nejvíce přispěla příliš zjevná radost Olympiadina. Poněvadž strana Kleopatřina z podezření ne zcela bezdůvodného chtěla kouti zbraň proti A-drovu dědickému právu, dal A. přísně potrestati vrahy otcovy a nebezpečného Attala zbavil se vraždou, načež vedení předvoje asijského, jejž byl již za života Filippova Attalos vedl do Asie, ujal se spolehlivý Parmenión. Avšak uskutečnění smělých snů A-drových o vítězné výpravě proti Persii bylo zdrženo neočekávaným hnutím. které vzniklo v Řecku, hlavně v Athénách. A. zjednal si lásku vojska odpustiv daně rodinám vojínů, kteří s ním do Persie táhnouti měli, rychle vtrhl do Řecka, dal se zvoliti podzimní schůzí rady amfiktyonů za vrchního vůdce proti Persii a na schůzi v Korinthu obnovil smlouvu s Řeky za jeho otce ujednanou. Za jeho nepřítomnosti Olympias zahubila Kleopatru i s jejím příbuzenstvem, jakož i A-drova nevlastního bratra Amyntu, tak že A-drovi nebylo již obávati se o korunu. Proti všemu očekávání podnikl A. r. 335 velikou výpravu do krajin k Makedonii přivtělených, Thrakie, Moisie a Illyrika, při čemž pronikl až za Dunaj do sídel Getů v nynější Romanii a v bitvě s Tribally v nebezpečenství života se ocitl. Jeho nepřítomnosti užili výhodně Peršané. Parmenión z Asie vypuzen Memnonem a v městech řeckých penězi perskými způsobeno hnutí svrchovaně nebezpečné, které na mylnou zprávu o smrti A-drově v Athénách a zvláště ve Thébách propuklo plným plápolem. Makedonská posádka na Kadmeii obléhána právě, když s rychlosti téměř neuvěřitelnou A. před Thébami se objevil. Osamocené město třetího dne útokem vzato a pro výstrahu vyvráceno, obyvatelé pak do otroctví prodáni. Ostatním Hellénům A. vinu prominul, ba upustil i od vydání Démosthena a jiných svých protivníkův athénských. S počátku r. 334 vydal se A. na výpravu perskou Dareios IlI. a jeho satrapové doposud podceňovali váhu makedonských příprav válečných spoléhajíce téměř výhradně na najaté žoldnéře hellénské a na tajné podněcování protimakedonských stran v Řecku. Avšak události způsobily Peršanům brzo překvapení nejhroznější. Zanechav Antipatrovi velení nad 12.000 muži, správu Makedonie a dozor na závislé státy řecké, vypravil se A. s vojskem nehrubě četnějším 30.000 mužů, v němž větší polovičku činili řečtí hoplíté a pomocné sbory balkánských národů, do Malé Asie. Malý počet vojska byl však zvážen cvikem, kázní a pevným velením. Několik výtečných důstojníků ze školy Filippovy spravovalo jednotlivé oddíly vojska. Dlužno dodati, že mezery ve vojsku vzniklé byly vyplňovány stálým najímáním žoldnéřů řeckých a příchodem nových posil makedonských. Bez překážky překročil A. Helléspont mezi Séstem a Abydem. Perské vojsko proti radě zkušeného Memnona postavilo se mu vstříc nad pobřežní řekou Granikem (květen 334), bylo však poraženo na hlavu. V bitvě této prokázal A. poprvé geniální svůj dar válečnický jakož i ohnivou osobní udatnost; v rozhodné chvíli Kleitos zachránil mu život. Se zajatými Peršany naložil mírně, avšak řecké žoldnéře vedlé úmluv korinthských odsoudil k těžké doživotní práci. Následky vítězství byly ohromné. Sardy vzdaly se dobrovolně a řecká města maloasijská vítala v A-drovi svého osvoboditele, jenž všude zaváděl ústavy demokratické místo tyrannidy od Peršanů podporované. Zatím objevilo se na břehu veliké loďstvo perské, jehož význam A. pocítil při obléhání pevného Miléta. Nejsa s to, aby odvážiti se mohl se svým malým loďstvem na 400 lodí perských, odeslal loďstvo své do Makedonie a pojal podivuhodný úmysl dobyti nejprve celého perského pobřeží při moři Středozemním, aby nemohl býti znepokojován loďstvem perským a spolu aby přetrhl tajné spojení Peršanů s řeckými nespokojenci. Než domorodí národové asijští nenásledovali příkladu Řekův a poskytli svým vytrvalým odporem Dareiovi času k obrovským přípravám obranným. Zkušený Memnón jmenován jsa vrchním velitelem všech vojsk perských kladl v Halikarnasse odpor nejkrajnější. Město sice vzato, avšak A. zimním pochodem skrze Lykii a Pamfylii přišed do frygijského Gordia překvapen povážlivou zprávou, že Memnón se svým loďstvem odhodlal se přenésti válku do Evropy. V této kritické chvíli, kde ostrovy v Archipelagu byly se Memnonovi poddaly a Sparťané s ním se počali umlouvati, zachoval A. mysl chladnou Svěřiv válku s Memnonem Antipatrovi, spěchal r. 333 z jara dále na východ a cestou již obdržel zprávu, že Memnón před Mytilénou podlehl nakažlivé nemoci. Peršané pozbyvše nejlepšího svého vůdce odhodlali se brániti toliko zemí východních. Sám král Dareios postavil se v čelo velikého vojska a spěchal od Babylóna do Kilikie, chtěje zabrániti A-drovi cestu do Syrie. Zatím A. táhl z Gordia k jihových., prošel bez odporu pověstnými branami Kilickými, přestál v Tarsu nemoc velice nebezpečnou (o pravé povaze nemoci: Rühl, N. Jahrbb. für Philol. CXXIII., 361–354) a vnikl konečně do Syrie hoře touhou po bitvě s nesčíslnými zástupy perskými. Dareios byl právě s vojskem svým, ve kterém bylo 30.000 řeckých žoldnéřů, vnikl do Kilikie, čímž A. donucen k bitvě na neveliké přímořské nížině blíže Issu. Po strašném boji rozehnána nádherná perská jízda, množství Peršanů zůstalo na bojišti a mezi přečetnými zajatými byly i matka, choť a dítky Dareiovy, s nimiž A. kázal nakládati nejšetrněji. Přední Asie byla bitvou touto v rukou makedonských, avšak A., dříve než odhodlal se stíhati Peršany do krajin východních, chtěl sobě zabezpečiti pobřeží středomořská. Dal se tedy k jihu skrze Foinikii, a jal se obléhati pevný Tyros, který nechtěl mu bran otevříti. Boj o ostrovní město potrval až do letních měsíců 332 i skončil úplnou zkázou odvěké metropole foinické. Neméně tuhý boj bylo A-drovi podstoupiti před Gázou, jejíž dobytí událo se již pozdě v jeseni t. r. Po pádu Gázy vzdalo se egyptské Delta bez odporu a s jásotem uvítali Egypťané A-dra, který je zbavil nenáviděného jha perského. A. s velikou šetrností choval se k náboženským zvláštnostem jejich, ba navštívil s počátku r. 331 i oásu Ammonovu, kdež kněží přenesli naň božské pocty příslušné někdejším faraonům. Odtud počíná zásadná změna v A-drově povaze, která vyplývala ze snahy, by obyvatelům východu zdál se podobným býti dávným jejich králům, již za živa zbožňovaným, a při tom aby říši svou založil na vymoženostech osvěty hellénské. Idea spojiti hellénský svět i živly východní vedla k zakládání přečetných řeckých kolonií, z nichž prvá byla Alexandria egyptská. Ježto pobřeží středomořské bylo opanováno a tím základ položen k dalším výbojům – loďstvo perské bylo mezitím poraženo a odpadem Foiničanův a Kyperských oslabeno – podnikl A. rozhodnou výpravu do srdce říše perské. Opětovné smírné návrhy Dareiovy zamítnuty a z jara r. 331 spěchal A. do Mesopotamie, kdež mezitím byl shromáždil Dareios nesmírné vojsko z východních částí říše. V červenci přešel A. u Thapsaku řeku Eufrat, doplnil posilami z domova vojsko své na 50.000 mužů, překročil bez odporu Tigris způsobem mistrovským, který překonává činy Hannibalovy i Caesarovy (Jurien de la Gravière, Revue des deux Mondes XLII., 599. – 624) a 1. října 331 zničil ve vražedné bitvě u Gaugamél ohromné vojsko perské. které se rozprchlo na všechny strany. Sám Dareios utekl se do krajin východních, načež A. osadil Babylón, kdež byl obyvatelstvem nadšeně přijat, osadil i Súsy zmocniv se tam uloženého přebohatého pokladu, a ještě ku konci roku 331 překonav nesmírné obtíže útvarem zemí i nezvyklým podnebím způsobené opanoval jádro a kolébku říše Dareiovy, Persii, i hlavní město její Persépolis. Bezbranné město bylo zpleněno a královský palác vlastní rukou A-drovou zapálen, na odvetu prý Dareiových a Xerxových činů v Řecku. Teď poznali již i Makedoňané a Řekové, že A. změnil jednání své i dosavadní způsoby. Vida říši perskou v moci své, žádal k osobě své všechny ohledy po zákonu příslušející králům perským, a to nejen od Asiatů, nýbrž i od svých soudruhů. Než A. dobře znaje nevyrovnané přednosti ducha svého nedbal pohoršení svých vojevůdcův a již z jara roku 330 osadil Agbatana, kdež uložil nesmírný poklad (190.000 talentův), ukořistěný v palácích králů perských. Z Agbatan propustil pomocné sbory řeckých měst s bohatými dary domů, najal na místě jejich řecké žoldnéře a zůstaviv Parmeniónovi velení nad sborem 16.000 mužů, kteří měli chrániti spojení s Makedonií, jal se stíhati Dareia do zemí východoiránských, chtěje protivníka přinutiti, aby dobrovolně se zřekl vlády v jeho prospěch. Úmysl jeho zmařen úkladem perských dvořanů, kteří Dareia zajali a bakterského satrapu Béssa provolali za velkokrále. S úžasným spěchem stíhal A. zbytky perského vojska, když však dostihl zadního voje, dostal zprávu, že Dareios právě od úkladníků zavražděn (v čci 330). Dle ponětí východních byl A. po smrti Dareiově pokládán za právního dědice jeho koruny a přemnozí Peršané, kteří dotud při Dareiovi setrvali, slíbili A-drovi poddanství. Pomoc tato byla velmi vítána po ztrátách způsobených nezvyklým vedrem parthských stepí. Dříve však než jal se stíhati Béssa, dopřál A. vojsku svému v Parthii oddechu a opanoval krajiny mezi Elbursem a jižním břehem Kaspijským. Nebezpečenství hrozící podnikům jeho v Evropě bylo porážkou Agida III., jenž poražen a zabit v bitvě s Antipatrem u Megalopole, odvarováno, zbytkové řeckých žoldnéřů, kteří dosud vytrvali při Dareiovi, k podrobení přinuceni, načež vypravil se A. stíhat Béssa do Baktrie a Sógdiány. Již byl pronikl průsmyky elburskými až do jižní Margiány, když došla ho zpráva o nebezpečném povstání v perské krajině Aríi. Rychle vrátil se A. do Iránu, povstání přísně potlačil, a nad řekou Herí-rúdem, v krajině vojensky svrchovaně důležité, založil Alexandrii arijskou. Na zimu r. 330 opanována Drangiána a krajiny kolem jezera Hámúnského. Tu v táboře u Profthasie vypukl spor mezi A-drem a některými nespokojenci z jeho družiny, kteří těžce nesli, že A., aby sobě získal sympathie Peršanů, jimi namnoze úřady satrapův osazoval, sám se po persku nosil a vůbec Peršany na roveň kladl svým Makedoňanům. Tím byla uražena pýcha šlechty makedonské, která veřejně jala se nespokojenost svou projevovati. Avšak A. nestrpěl odporu a osud Parmenióna i syna jeho Filóty zastrašil opět na nějaký čas hlasy popuzeného rytířstva. Odtud však i poměr mezi A-drem a jeho Makedoňany se změnil: místo přátelského obcování králova s vojskem, které bylo předností tábora makedonského, zavládla přísná etiketta. Z Drangiánv vtrhl A. do Arachósie a v dubnu r. 329 přešel s velikými obtížemi pohoří Hindukuš na sedle 3000 m vysokém. Baktriána poddala se bez boje, Béssos upadl zradou v ruce jeho i byl později odpraven, avšak stepní kmenové turánští a horalé východní Sógdiány postavili se na odpor se vším fanatismem svého plemene. A. ocitl se ve svrchovaném nebezpečí, když za jeho zády vzbouřila se téměř veškera Baktriána, a oddíl vypravený k osvobození obležených Marakand od povstalců zahuben byl. Avšak A. dovedl vždy nepříznivé poměry obrátiti k svému prospěchu. Založiv nad Jaxartem osadu Alexandría Eschaté, jakožto nejzazší mezník svého panství, přešel mocnou řeku, rozehnal svými polními praky (katapelty) jízdné zástupy turánských kmenů, načež se obrátil k jihu, přemohl rozptýlené povstalce a na odvarování svůdného příkladu nad nimi vykonal přísný soud. V Baktrech dopřáno vojsku zimního odpočinku a konány rozsáhlé přípravy k válečnému tažení do Indie. Než r. 328 zdržen byl A. nebezpečným povstáním horských kmenů v Sógdiáně, které s velikým namáháním překonáno. (O bakterských a sogdských pochodech: Grigorjev, Žurnál rus. ministerstva osvěty 1881, září–říjen.) Mezi četnými zajatými byla i sličná Róxané, dcera velmože Oxyárta, kterou r. 325 A. pojal za manželku. Říše perská byla podrobena a bez odporu snášeli národové východní na pohled laskavé panství makedonského výbojce. Avšak jeho mysl nebyla dosud upokojena. On toužil na východě proniknouti až ku břehu mořskému nemaje tušení o pravých rozměrech východní Asie a proto podnikl r. 327 slavnou svou výpravu do Indie. Před tím opakovaly se znova bouřlivé výjevy v táboře makedonském, jimž za oběť padl hrdinný Kleitos, vlastní rukou A-drovou zavražděný, a několik jiných vyšších důstojníků vojenských, mezi nimi historik Kallisthenés. Proto A. doplnil vojsko své zástupy asijskými, čímž počíná nenáhlé nahrazování Makedoňanův a Řeků domorodci. Údolím kábulským vedl A. s počátku léta roku 327 více než 100.000 mužů do údolí indského, vzal útokem nedobytnou prý pevnost Aornos a z jara r. 326 ocitl se na levém břehu Indu. Na levém břehu řeky Hydaspu postavil se k odporu domorodý král Poros, nad nímž A. zvítězil, ač slonové váleční v řadách jeho způsobili těžké ztráty. Další postup mohl zjednati toliko čestný mír s Porem. Až za Hyfasis pronikl smělý hrdina, dále však makedonské vojsko táhnouti se vzpíralo. A. pokoušel se všemožně přiměti vojsko k povolnosti, a teprve když seznal nezbytí, odhodlal se k návratu. Na řece Akesínu dal budovati loďstvo chtěje cestou zpáteční prozkoumati Indický okeán, sám pak odhodlal se k návratu do Persie pustinami gedróskými. Pozdě v jeseni r. 326 nastoupil památný návrat: čásť vojska na loďstvu, ostatek ve větších sborech po obou březích Akesína (nyní Čináb) loďstvo sledoval. Za ustavičných bojů, v nichž A. sám těžce byl poraněn, dospěla výprava k Indu, načež s počátku r. 325 podniknuta výprava podlé Indu až k jeho ústí. Stále zápase s kmeny brahmánským fanatismem podrážděnými, dospěl konečně A. k ústí řeky, kdež dostal povážlivé zprávy ze vnitra své říše. Vzdálenosti jeho uživše mnozí satrapové, Peršané i Makedoňané, pokusili se založiti samostatná panství. Se všech stran docházely stížnosti o násilnostech páchaných perskými i makedonskými úředníky, zvláště o nesmyslném řádění správce pokladu říšského, Harpala. Tu uznal A., že třeba jest rychle se navrátiti. I svěřil správu loďstva Nearchovi uloživ mu, aby prozkoumal již. pobřeží iránské, sám pak v pozdním létě r. 325 s vojskem svým nastoupil pochod strašnou pouští gedróskou. Za nesmírných překážek v nezvyklém vedře, za nedostatku vody v sypkém písku pouště došel A. po 60denním pochodu s troskami vojska do Karmánie, kdež obdržel konečně zprávu, že 9. prosince přistal Nearchos s loďstvem svým u ústí řeky Anamia. Návrat A-drův, již namnoze neočekávaný – neboť roznesly se pověsti, že s celým vojskem svým v poušti zahynul – způsobil v kruzích satrapov a soudních úředníků zděšení veliké. Se všech stran hrnuli se stěžovatelé ke králi žalujíce do bezpráví a útiskův úředníků, načež král provinilé vyšetřoval, a kde vina shledána, přísně i bezohledně trestal. Jediný Harpalos utekl se do Athén vzav s sebou čásť pokladu říšského. Z Persepole odebral se A. do Sús, kdež vojsku svému vystrojil řadu slavností s nádherou posud nevídanou. Vrcholem slavností těch byl sňatek A-drův s Róxanou a 92 vynikajících Makedoňanů s dcerami nejznamenitějších rodin východních. Avšak uprostřed jásotu slavnostního neopominul A. bedlivě přihlížeti k potřebám říšské správy. Chtěje způsobiti splynutí Makedoňanů s Asijci vřadil bojovníky asijské do makedonské falangy, k nemalému pohoršení svých veteránův, a vydal rozkaz satrapům, aby propustili ze služeb svých všechny žoldnéře, kteří nebyli najati ve jménu králově. Rozhořčení makedonského vojska, poznávajícího, že již není A-drovi nezbytným, propuklo v táboře u města Ofis nad Tigridem (červenec 324). Vzpoura rozšířila se po všem vojště, když oznámen rozkaz králův, že 10.000 veteránů, bohatě ovšem obdařených a velice poctěných, do Makedonie se má vrátiti. Avšak i tehdá A. jednak svou rozhodností, jednak případným jednáním s jednotlivci vzpouru zažehnal a slavně s vojskem se smířil. Starší vojínové s bohatou odměnou vrátili se do Evropy, s nimi vojevůdci Polysperchón a Krateros, tento aby zaujal místo Antipatrovo. Na zimu r. 324 odebral se A. do Agbatan urovnat zmatky způsobené Harpalovými zločiny. Přílišné hodování sklátilo život mileného jeho soudruha Héfaistióna, což nezůstalo bez účinků v mysl A-drovu. Jako by tušil, že osud jeho brzy bude naplněn, konal s chvatem zimničním rozsáhlé přípravy k novým válkám výbojným, zkrotil zpurné Kossaie v horách jihomédských, načež odebral se do Babylóna, jejž ustanovil za hl. město své říše. Vedlé příprav válečných byl A. v Babylóně úžasně činným jako organisátor ve všech odvětvích správy, přijímal vyslanectva národů vzdálených, mezi nimi i posly římské a karthaginské, kteří přišli kořit se novému světovládci. Proti které zemi obzvláště bylo zbrojeno na rozkaz A-drův, není lze určitě říci; pravdě podobno jest, že A. mínil podniknouti výpravu proti poloostrovu arabskému, poněvadž při perském zálivu četné přístavy a města zakládal a při eufratském ústí Nearchovi veliké loďstvo kázal budovati. Veliká cvičení vojska i loďstva pořádána – tu uprostřed nejpilnějších příprav A. náhle onemocněl zimnicí následkem nestřídmosti v práci i v požívání, a v několika dnech zemřel nedoživ ani 33 let. Smrť jeho klade se obyčejně na 11. červen dle denních zápisků (ἐφημερίδες), které na jeho rozkaz činili Eumenés a Diodotos. A-drem zemřel před časem muž darů ducha nad jiné obdivuhodných. S touž snadností dovedl A. vpraviti se ve zvyky makedonského tábora, v pokročilý život hellénský i v lákavé způsoby východní. Jako stratég a státník toliko v Caesarovi a Napoleonovi má soupeře. Bystrým zrakem seznal slabosti protivníkovy, na nichž rychle smyslil válečný plán, v bitvě byl osobně udatný, k poraženým velikomyslný, k provinilým neuprosný. Staří velebili oddanost jeho k Aristotelovi, dlužno však přečetné anekdoty v pozdějších snůškách historických obsažené s největší pozorností zkoumati. Geniálnost svou projevil myšlénkou o spojení Řecka s Asií; provádění myšlénky té bylo sice zastaveno náhlou smrtí jeho, přes to však zůstavilo na mnohá století východu povrchní ráz hellénistický. Jeho veleříše je první velikolepý pokus založiti říši světovou, kterýžto pokus Římané obnovili založivše imperium mundi, jehožto idea mocně působila ve věku středním a posud působí. Manželka A-drova Róxané porodila teprve po smrti A-drově syna A-dra. Vedlé toho zůstavil A. syna Héraklea, kteréhož mu porodila Barsiné, vdova Memnonova. Veliká říše makedonská náhlou smrtí jeho rozpadla se, poněvadž nebylo zákona ustanovujícího pevnou posloupnost. – O životě A-drově psala celá řada současníků súčastnivších se jeho výpravy, jako Kallisthenés, Ptolemaios, syn Lagův, Aristobulos a Nearchos. Po nich vystoupili četní spisovatelé, kteří již psali pod dojmy historické pověsti o A-drovi kolující. Zlomky spisů těch obsaženy jsou ve sbírce »Scriptores rerum Alexandri Magni«. Soustavné spisy o dějinách A-drových zůstavili Arrianos, Plutarchos. Curtius, z nichž Arrianův jest nejdůkladnější. Z novějších spracování vyniká především Droysen, Geschichte Alexanders des Grossen (3. vyd., Gotha 1880) a Hertzberg, Die Asiatischen Feldzüge Alexanders des Grossen. Česky psalo A-dru Velikém Gabler v Pam. archaeologických, díl V. Nejnovější zkoumání: Kärst, Forschungen zur Geschichte Alexanders der Grossen, 1887; Mahaffy, Alexander's Empire. Dublin 1887. Pšk.

A. Veliký v umění řeckém. Jednak ctižádost, aby sebe co nejlépe zvěčnil, jednak i jemné vychování řecké vzbudily v A-drovi brzy lásku k umění. Podporoval všeliké umělce, nejvíce však Lysippa, Apella a Pyrgotela. Jediné tito tři umělci směli jej zobrazovati: prvý v kovu, druhý štětcem, poslední pak rycí jehlou na drahokamech (Plinius N. H. 7, 125). Od Lysippa pocházel slavný vzor kovové sochy A-drovy s kopím v ruce, od Apella opět malba tak dokonalá, že zdálo se, jako by ruka A-drova, jež třímala blesk, vystupovala z obrazu (Plinius N. H. 35, 92). Ovšem že vedlé těchto dvorních umělcův i jiní pokoušeli se podati podoby královy; tak sochaři Leócharés, jenž jej zobrazil s otcem Filippem a dědem Amyntou (ve Filippeiu olympijském) a ve spolku s Lysippem zobrazil jej na lovu (v Delfech), pak Chaireas, Eufranór, Euthykratés a j., pak malíři Aëtión (svatba A-drova s Róxanou), Antifilos, Nikias, Prótogenés. O jeho vlivu na architekturu svědčí jeho důvěrné spojení s geniálním stavitelem Deinokratem (jméno nejisté), jenž mu nejen nakreslil plán Alexandrie egyptské, nýbrž i vystavěl obrovskou pohřební hranici pro přítele Hefaistióna (Plutarch Alex. 72, Diodor 17, 115). Úloha to zajisté velmi cizí umění řeckému. Též zařízení obrovské soustavy kanalisační v Alexandrii uvádí se ve spojení s jeho jménem. Nám zachována řada portraitů, jež dosti snadno rozeznati jest od jiných. Mělť A. křivý krk skloněný na levo, což vzniklo nestejností svalů krčních (m. torticollis) a jest vedlé »vlhkosti« očí a vlasů nad čelem směle do výše se pnoucích hlavní známkou jeho portraitu. Hlavy nám zachované jsou jednak pouhé portraity, jednak typy. Mezi prvé patří poprsí (hermovka) pařížské v Louvru (nejvěrnější), maska londýnská (sotva asi portrait A-drův) a hlava v Ince (v Anglii) chovaná (ve sbírce Blundellské); typem jest hlava kapitolská, kterouž A. jest představen v podobě Héliově; ve vlasech totiž nacházíme sedm děr pro kovové paprsky určených, což zavdalo dříve podnět k mylnému názvu: Sol oriens. Sem patří též hlava t. zv. umírajícího A-dra, překrásné techniky, nyní ve Florencii. Jest to však nejspíše umírající gigant (dle jiných Kapaneus, Héraklés), poněvadž nápadným způsobem srovnává se s některými umírajícími giganty na oltáři pergamském. Ze soch celých zachovány hlavně typy dva: 1. Lysippovský s kopím v ruce nebo s brněním vedlé stojícím (v Louvru); 2. A. jako Hermés sandály si připevňující (Rondaninská socha v Mnichově). Zajímavá jest též bronzová figura (nal. v Herkulaneu) představující A-dra na koni, bez přílby, zhotovená snad v malých rozměrech dle slavné Lysippovy sochy A-dra ve skupině vůdců padlých v bitvě u Graniku. Skupina ta skládající se z 9 pěších a 25 jezdců byla později z Diónu v Makedonii Metellem do Říma přivezena a ve zvláštním portiku (pozdějším p. Octaviae) postavena. (Plutarch Alex. 16 a Velleius 1, 11, 3). Na mincích zobrazen bývá A. buď jako Zeus na trůně sedící, nebo jako Héraklés se lví koží a kyjem a p.

Básně a povídky jednající o A-drovi Velikém viz Alexandreis.

16) A. IV. Aigos, syn Alexandra Velikého a Róxany (* 323 – † 311 př. Kr.), byl po smrti otcově s nevlastním strýcem svým Filippem Arrhidaiem za krále vyhlášen, nejprve pod poručnictvím říšského správce Perdikky, po zavraždění jeho pod Peithónem a Antipatrem však veškera správa státní dála se jeho jménem. Od Antipatra byl s matkou a Arrhidaiem roku 320 odveden do Makedonie, avšak po smrti říšského správce r. 319 za slabého vladaře Polysperchonta donucena byla Róxané pletichami švekruše své Eurydiky utéci se s A-drem do Épeiru, kde tehdy meškala Olympias, matka Alexandra Velikého. Pomocí Aiakida, krále épeirského, dobyla Olympias pro A-dra Makedonie. Ale již příštího roku zajat jest A. s matkou i bábou od Kassandra; Olympias byla ukamenována a A. s Róxanou v Amfipoli ve vězení držen. K osvobození jeho počal Antigonos válku s Kassandrem; mírem r. 311 výslovně ustanoveno, aby byl na svobodu propuštěn. Když pak v lidu makedonském vznikalo hnutí k osvobození mladého krále, byl téhož roku na rozkaz Kassandrův i s matkou ve vězení zavražděn. Jím vymřel panovnický rod Argeovců makedonských.

17) A. syn Kassandrův, král makedonský r. 294 př. Kr. Roku 296 musil prchnouti před nástrahami svého mladšího bratra Antipatra, který trůnu se zmocnil, a odebral se do Řecka k Démétriu Poliorkétovi žádat za pomoc. Poněvadž pak Démétrios v jiných stranách byl zaměstnán, obrátil se A. k Pyrrhovi épeirskému, který r. 294 za některé krajiny koruny mu dobyl. Nyní však objevil se také Démétrios s vojskem v jižní Makedonii; A. spěchal mu vstříc do Dionu, ale návodem jeho byl v Larisse při hostině úkladně zavražděn.

18) A. I., král épeirský, syn knížete Molossův Neoptolema, strávil mládí své na dvoře makedonského krále Filippa II., kterýž sestru jeho Olympiadu měl za manželku. Pomocí Filippovou zbavil strýce svého Arybba panství a zmocnil se vlády nad celým Épeirem. Pro zapuzení Olympiady chystal se k válce s Makedonií, ale od Filippa, zaměstnaného přípravami proti říši perské, byl usmířen a zasnoubil se s dcerou jeho Kleopatrou. Na svatební hostině byl Filippos zavražděn. V době, kdy synovec jeho A. Veliký na východě říše perské dobýval, vypravil se A. k vyzvání Tarenťanů do Italie proti Lukanům a Bruttiům, kteréž několikráte porazil, tak že na zřízení samostatného panství v Italii mohl pomýšleti, a vešel s Římany v přátelský spolek. Avšak později opuštěn od Tarenťanů zahynul v nešťastné půtce s Lukany u Pandosie. Doba jeho výpravy italské je neurčita: Livius uvádí ji při r. 240 př. Kr., kteréžto udání Grote za omyl prohlašuje a klade ji do roku 332. Droysen a Schäfer kladou smrť A-drovu do 330, Mommsen do 332 a Peter do 327. – 19) A. II., král épeirský, syn Pyrrha a Lanassy, dcery Agathoklovy, pokračoval po smrti otcově r. 272 v bojích s makedonským králem Antigonem Gonatou, ale od bratra jeho Démétria r. 266 na hlavu byv poražen, musil ze země své do Akarnanie prchnouti. Pomocí Aitólův a povstalých Épeirótů nabyl 263 opět vlády, ale musil části říše postoupiti Makedonii. Zemřel v l. 262–258.

20) A. tyrann ve Férách thessalských, odstranil po smrti svého tchána Iasona Férského úkladnou vraždou i bratry jeho, zmocnil se 369 vlády a snažil se nabyti nad Thessalií opět té vlády, kterou Iasón provozoval. Na druhé straně míchal se v záležitosti ostatních států řeckých, ale v obojím směru nabyl pověsti neblahé. Spoléhaje na zástupy žoldnéřů svých a neznaje v ukrutnosti mezí, popudil nátlakem svým proti sobě šlechtu v městech thessalských, tak že proti němu za hranicemi pomoci hledala. Aleuovci z Larissy povolali proti němu již 369 Alexandra II., krále makedonského, ale když tento zmocniv se Larissy a Krannónu příliš sobecké záměry dával na jevo, obrátili se do Théb. načež Pelopidas, vůdce thébský, donutil A-dra k narovnání šlechtě příznivému. R. 368 zajal A. vyslance thébské, Pelopidu a Isménia, z Makedonie se vracející, porazil vojsko thébské k osvobození jejich vypravené u hory Othrys, později však r. 365 od Epameinóndy sevřen tak, že pád jeho všeobecně očekáván. Nicméně přispěním athénským a obavami Epameinóndovými o život zajatých dostalo se mu podmínek dosti mírných. Po odchodu Thébanův pokračoval ve zlořádech svých, tak že Thessalové opět v Thébách pomoci hledali. Poražen r. 364 u Kynoskefal od Pelopidy, který však vítězství zaplatil životem, musil podrobená města vydati, z Magnésie a území fthijských Achaiův odvésti posádky a zavázati se Thébanům ke službám vojenským. Od té doby znepokojoval koráby svými moře řecká a stal se obtížným zvláště Athéňanům a jejich spojencům. Konečně r. 358 byl návodem manželky své Théby zavražděn.

21) A. syn Aëropův z knížecího rodu Lynkestidského, byl zasvěcen ve spiknutí proti životu makedonského krále Filippa II., ale od Alexandra Velikého přijat na milost, a poněvadž nečinil nároků na panství makedonské jako bratří jeho Héromenés a Arrabaios, požíval u krále plné důvěry. Nicméně na výpravě asiiské dal se A. v jednání s králem Dareiem, aby Alexander Veliký byl zavražděn a A. sám k důstojnosti královské povýšen. Spiknutí však bylo r. 334 vyzrazeno; A. zajat a držen ve vazbě a teprve r. 330 spolu s Filótou na žádost vojska popraven.

22) A. I. Balas, král syrský r. 150–147 př. Kr.Tento muž neznámého původu přiveden byl Hérakleidem, dvořenínem krále Antiocha IV., do Říma a tam za syna Antiochova vydáván. Od senátu dostalo se mu uznání a dovolení, aby si dobyl Syrie. Pomocí sousedů říše syrské, Ptolemaia Filadelfa, Ariaratha Kappadockého a Attala II. Pergamského, kteří vesměs na krále Démétria Sótéra (162–150) pro ukrutnost jeho nevražili, zmocnil se A. panství r. 150, ale oddávaje se pitkám a radovánkám ponechal vládu důvěrníku Ammóniovi, jenž rodinu Démétriovu až na dva syny, kteří v čas uprchli, dal povražditi. Od jednoho z nich, Démétria, byl A. pomocí vlastního tchána Ptolemaia svržen a prchnuv do Arabie tam zavražděn.

23) A. II., král syrský posměšně Zabina (otrok) nazývaný, syn egyptského kupce Prótarcha, vydáván byl od Ptolemaia Fyskóna za syna krále Antiocha VII. Sidéta († 129 př. Kr.) a prohlášen proti Démétriu Nikatorovi za nápadníka trůnu. Od většiny obyvatelstva s králem nespokojeného byv uznán, zvítězil A. u Damašku a nabyl r. 125 př. Kr. vlády v celé říši. Za nedlouho pozbyl pro zpupné chování přízně Ptolemaiovy, kterýž syna Démétriova Antiocha Grypa podporovati se jal. A. byl poražen, a chtěje pak na útěku oloupiti chrám Diův v Antiochii byl od povstalého obyvatelstva zajat, vydán Antiochovi a z rozkazu jeho odpraven.

24) A. Jannaeus, syn Jana Hyrkana, král židovský r. 105–79 př. Kr., nastoupil po smrti svého staršího bratra Aristobula I., od něhož po celou dobu vlády byl držán v zajetí. Dychtě po výbojích zvláště po pobřeží Středozemního moře, pro obchod velmi důležitého, zmocnil se na jihozáp. Anthedonu a Rafie, spálil Gázu, ale útoky jeho na severní pobřeží syrské zůstaly marny. Despotickou krutovládou popudil na se obyvatelstvo, tak že musil stálé domácí bouře potlačovati, ano i Seleukovec Démétrios Eukairos povolán proti němu do země. A. poražen sice u Sichemu, ale zachráněn liknavostí Židů, kteří Démétria nedostatečně podporovali a tím od záměru jeho odvrátili. Popravami a násilným vypuzením odpůrců svých zjednal si A. opět pokoj doma a užíval ho ke stálým jízdám válečným na vůkolní Moabity, Syry a Araby, zemřel však na jedné z výprav oněch r. 79 při obléhání pevnůstky Ragaby v Peraii. – 25) A. syn židovského krále Aristobula II., pokoušel se r. 57 př. Kr. svrci strýce svého Hyrkana s trůnu, ale římský legát Gabinius zmařil úmysly jeho. Když však r. 55 př. Kr. na novo se chopil zbraně, byl od Gabinia na hoře Tábor poražen a r. 49 z rozkazu Pompeiova popraven.

26) A. Severus, M. Aurelius (* mezi 205–208 ve foinickém městě Arca Caesarea, †235 v Gallii), císař římský 222–235. Byl syn Gessia Marciana a Julie Mammaee a nazýval se v mládí Bassianus neb Alexianus. Na žádost lidu byl od bratrance svého, zvrhlého císaře Heliogabala, r. 221 adoptován a za caesara povýšen, načež přijal jméno A. Po zavraždění Heliogabalově r. 222 prohlášen jest 14letý A. za císaře, ale správu říše za nezletilosti jeho vedla matka jeho Mammaea a slavný právník Ulpianus. Tento snažil se poctivě obmeziti libovůli úřednictva, zlepšiti spořivostí rozervané finance říšské a kázeň ve vojsku obnoviti; ale úmysly jeho nezdařily se, a on sám byl r. 228 před očima císařovýma od pobouřeného vojska zavražděn. Od té doby podléhal A. úplně vlivu své matky. Jsa muž vysoce vzdělaný, ušlechtilých mravův a povahy dobrotivé hleděl s nejlepšími úmysly staviti panující zlořády, zvláště pak zabrániti nemravnosti v obyvatelstvu rozšířené. Za tím účelem ustanovil 14 konsulárů, curatores urbis zvaných, jimž o veřejný pořádek a mravnost bylo pečovati. Vyhledával společnost mužův učených; Paulus a Ulpianus byli jeho rádci, Plato a Cicero vedlé Horatia a Vergilia jeho oblíbenými spisovateli. Zásady křesťanské choval v úctě a s oblibou prý užíval citátu: »Co sám nechceš, aby jiní činili tobě, nečiň i ty jim«. Vlastnosti tyto získaly mu sice lásky lidu, ale u vojska byl neoblíben, neboť neměl zdrcující ráznosti vojenské, která v pohnutých oněch dobách byla nezbytnou. R. 232 vypravil se do pole proti znovuzřízené říši perské. Podařilo se mu sice nepřítele z území římského vytlačiti, ale vynikajících úspěchů nedobyl, aniž dal na jevo nadání znamenitého vojevůdce. Navrátiv se do Říma musil se rychle r. 234 vypraviti do Gallie, neboť současně stal se vpád rozličných národů germanských přes horní Dunaj a přes Rýn. Tam však v ležení blíže Mohuče byl od vojínů nespokojených s císařem neválečným, ale přece přísným, roku 235 zavražděn návodem Maximina, který po něm u vládu nastoupil. Matku jeho potkal týž osud. Životopis jeho obsažen je ve sbírce »Scriptores historiae Augustae« ve spise Lampridiově a Herodianově, málo jen u Diona Cassia. Dändliker: Die drei letzten Bücher Herodians (Lipsko 1870); J. Müller: Staat und Kirche unter A. Severus ve Studien zur römischen Kaiserzeit (Curich 1874). – Jest samozřejmo, že za panovníka tak výtečného právo ladem neleželo. O bohaté činnosti A-drově svědčí Codexy strana za stranou. Ustanovení jím učiněná nejsou rázu reformátorského, doplňují pouze, tříbí a šlechtí platné již právo a judikaturu. S jakou svědomitostí si A. počínal, o tom vydává Lampridius skvělé svědectví. Veškerá ustanovení podrobována zralé úvaze v četné a věhlasné radě císařově (consilium principis), v níž zasedali mezi jinými Ulpián a Paulus. Nejvyšší a pro správu spravedlnosti veledůležitý úřad císařský, úřad praefecti praetorio, udílen jako za Septimia Se vera nejlepším právníkům (Ulpián, Paulus)To pak jest tím důležitější, že praefectus praetorio stal se tehdy novým orgánem pravotvorným. Bylo totiž r. 235 po Kr. císařem prohlášeno, že ustanovení praefektova (formae, τύποι, επαρχικά) jsou všeobecně závazna, pokud neodporují platnému právu a dokud císař sám v té věci ničeho neustanoví (c 2, C I, 27). Připomenuto buď, že doba A-drova jest vrcholem, ale zároveň též koncem rozvoje klassické pravovědy. Pak nastoupil rychlý a hluboký úpadek. p. Čk.

27) A. třetí syn byzantského císaře Basilia I. (* ok. 870 – † 913), ujal se po smrti svého staršího bratra Lva VI. Filosofa r. 912 vlády ve jménu nedospělého Konstantina VII. Na štěstí trvala správa jeho, plná ukrutností a neřestí, pouze několik měsíců, neboť již následujícího roku zemřel.

Panovníci doby novější.

Bulharští. 28) A. Jan, car bulharský (1332 až 1365), syn velmože Sracimira a synovec cara Michaila (1324–1330) z dynastie vidinské. Ke jménu svému dodával i jméno Asěn, ač patřilo rodu již vymřelému, ale v slavné paměti trvajícímu. Byl povýšen na trůn revolucí, která souvisela s okolnostmi vzniklými porážkou Bulharů v bitvě proti Srbům u Velbužda (Kystendilu), v níž byl císař Michail padl. Se Srby, kteří tehdá moc svou šířili na jih přes Makedonii až do Epiru a Thessalie, trval ve stycích přátelských; císař Štěpán Dušan byl manžel sestry A-drovy Heleny. Byzantincům hned po svém nastolení odňal přímořská města Mesembrii, Anchial a j., poraziv r. 1332 císaře Andronika III. u Rusokastra. Když se v Byzancii strhla občanská válka mezi Janem V. Palaeologem a Janem Kantakuzenem, A. podporoval mladého Palaeologa a dal si za to (1344) od matky jeho, císařovny Anny Savojské, postoupiti Plovdiv a hrady severní Rhodopy (Stanimaku, Kričim, Čepino atd.), čímž říše na jih dosáhla asi těch hranic, které má nynější knížectví bulharské po spojení s Rumelií. Po konečném vítězství Palaeologa (1354) vešel s ním i ve svazky příbuzenské sňatkem dcery A-drovy Marie s Andronikem, synem Palaeologovým. Ale spory o Mesembrii a Anchial vedly r. 1364 k válce, ve které A. Palaeologa pohnul k ústupu od Mesembrie. Konec vlády A-drovy není bezpečně znám; zemřel asi poč. r. 1365. O vnitřních záležitostech za té doby jest dosti mnoho zpráv. Proti Bogomilům a jiným sektářům odbývány v Trnově synody. A. štědře podporoval kláštery a literaturu, o čemž svědčí podnes listiny a četné skvělé rukopisy, z části s miniaturami i s podobiznami panovníka a jeho rodiny. Jinak byla říše již v úpadku, nemohouc zastaviti ani vpády tatarské z jižní Rusi (1342 Tataři projeli skrze Bulharsko až do byz. území), ani ustavičné nájezdy Turkův, kteří co spojenci Kantakuzenovi plenili byz. dolní Thrakii a bulharské země mezi Rhodopou a Balkánem téměř rok co rok. Druhá manželka A-drova, Theodora, byla rodu židovského. A. říši zanechal dvěma synům s titulem carským, posledním panovníkům bulharským: Jan Sracimir usadil se ve Vidině, kdežto Jan Šišman (syn židovské carice) vládl nad ostatkem se sídlem v Trnově. KJk.

29) A. I., kníže bulharský (1879–1886). Otec jeho je princ A. Hessensko-Darmstadtský, bratr císařovny ruské Marie Alexandrovnv († 1880), manželky cara Alexandra II., který jako ruský generál súčastnil se válek kavkazských a r. 1849 tažení proti Uhrům, později jako rakouský generál války v Italii r. 1859 a v Německu r. 1866 (jsa velitelem 8. sboru na dolním Mohanu). Matka jeho Julie je dcera polského ministra vojenství hr. Maurice Hauka, rodilého ze Saska z rodiny původu flamandského, který r. 1830 při vypuknutí revoluce ve Varšavě od polských povstalců byl zavražděn; vychována při dvoře cara Mikuláše a po svém morganatickém sňatku (1851) s princem Alexandrem obdržela od velkovévody hessenského titul princezny Battenberské, od městečka a hradu v pruském vládním okrese wiesbadenském. řečeného Battenberg. Týž titul zůstal i dětem z tohoto manželství. A. narodil se jako druhý syn dne 5. dubna 1857 ve Veroně. Studoval na vojenské škole v Drážďanech a v Kasselu, načež vstoupil jako poručík do hessenského pluku dragonského. Když vypukla válka ruskoturecká r. 1877, přijat do ruského vojska za poručíka 8. pluku hulánského, jehož majitelem byl jeho otec a spolu s jinými mladými princi přikázán k hlavnímu štábu. Súčastnil se prvního přechodu přes Dunaj u Svištova, načež přidělen ke štábu generála Gurka, s nímž vešel do Trnova a přešel přes Balkán u Hainköi. Po obsazení obou Zagor účastnil se jízdecké výpravy ke stanici Kajadžiku, u níž přerušena dráha z Adrianopole do Plovdiva. Byl pak přítomen krvavé bitvě u Nové Zagory, v níž Gurko od Sulejmana paše přinucen k ústupu. Potom stál s hlavním štábem u Plevna, odebral se odtud s carem do Petrohradu, ale již koncem prosince r. 1877 nalézal se zase u Gurka a účastnil se tažení přes Plovdiv až do San-Stefana. Po ukončení války navrátil se do Němec, kde vstoupil v Berlíně jako poručík do »garde du corps«. Za Trnovského shromáždění na jaře 1879 předložen od ruské správy Bulharům jako hlavní kandidát na knížectví a po přednesení návrhu od biskupa Klimenta dne 29. dubna též jednohlasně zvolen. Deputace volbu jemu ohlásila v Livadii na Krymu u cara Alexandra II. Před nastoupením vlády vykonal cestu ke dvorům všech velmocí, při čemž jej již provázel bulharský poslanec dr. Stoilov, jeden z členův deputace, jako sekretář. Z Říma odebral se přes Brindisi do Cařihradu představit se sultánovi. Ve Varně vstoupil na půdu bulharskou a uvítán od ruského kommissaře, gen. knížete Dondukova-Korsakova. Dne 8. čce složil v Trnově přísahu na bulharskou konstituci a dne 13. čce přijel do nového hlavního města, Sofie. Sedmiletá vláda jeho (viz Bulharsko, Dějiny) byla plna vnitřních převratů, politických experimentův a zimničného střídání extremův. Pěkná postava, vojenský zevnějšek a veliká osobní přívětivost získaly novému knížeti mnohé sympathie, ale nezná. most ruského jazyka i antagonismus německo-ruský přivedly jej záhy v chladné styky s Rusy, spravujícími vojsko bulharské, kdežto současně Bulhaři pozorovali, že mladý panovník nemá vědomostí právnických, finančních nebo administrativních, že při nedostatku jmění je odkázán na civilní listu a že oproti víru orientálských pletich nevládne dostatečnou znalostí povah lidských, a z toho kořistili. Jakkoli častými cestami po zemi se udržoval ve styku s obyvatelstvem a dosti dobře se naučil bulharsky, populárnost jeho byla velice kolísavá. V politickém ohledu prošel za pět let celou stupnici od konstituce trnovské až k úplné samovládě a odtud zase nazpět až k nezměněné oné konstituci. Od smrti cara Alexandra II. a jmenovitě od poslední návštěvy v Moskvě při korunování roku 1883 dřívější přátelské styky jeho s dvorem ruským začaly se kaliti, ne bez vlivu současných stykův s Anglií. Vědomí, že mu je nutno učiniti něco většího, aby upevnil svou populárnost, strhlo jej v září r. 1885 k účastenství v hnutí rumelském a k okkupaci autonomní turecké provincie Východní Rumelie od vojsk knížectví bulharského. Ruská vláda nelibost svou nad tímto krokem ohlásila odvoláním všech ruských důstojníků z vojsk bulharských a rumelských, nad to odnětím všech ruských vojenských titulův a řádů, které A-drovi dříve byly uděleny. Nicméně se A. srážce s Portou vyhnul a s vojsky vedenými pouze od mladých bulharských důstojníkův šťastně dokončil válku se Srby v listopadu 1885. Vír vnitřních rozbrojů se však i po uznání unie Bulharska s Rumelií protokolem cařihradským z 5. dubna 1886 nedal zastaviti. jmenovitě poněvadž ústupky naproti Portě a trvalá roztržka s Ruskem dávaly stálý podnět k rozdmychování rozličných osobních nespokojeností v důstojnictvu. V noci od 20. na 21. srpen 1886 A. v paláci Sofijském zajat od ruské strany mezi bulharským důstojnictvem, odvezen k Dunaji a dopraven na válečné lodi bulharské do Reni v ruské Bessarabii, odkudž po půdě ruské a rakouské dojel do Lvova, navraceje se do Němec. Ve Lvově stihla ho zpráva, že hnutí, které jej svrhlo, potlačeno úspěšnými revolucemi v jeho prospěch, jež vypukly ještě za jeho plavby po Dunaji na rozličných místech. Přes Ruščuk, Trnovo a Plovdiv navrátil se A. do Sofie, ale ostré prohlášení ruského cara a obecný stav věcí v zemi pohnuly jej již 7. září k abdikaci a dobrovolnému odjezdu. Od té doby A. žije v zátiší v Darmstadtě. V dubnu r. 1888 mnoho hluku způsobil zamýšlený sňatek jeho s dcerou cís. Bedřicha, jenž prý zmařen zakročením kancléře knížete Bismarcka jako skutek poměrům německoruským nebezpečný. KJk.

Polští. 30) A. Vitovt či Witołd, velkokn. litevský, syn Kejstuta a Biruty (* 1345 – † 27. říj. 1430). Otec jeho, ačkoli po smrti Olgerda byl nejstarším z Gediminovičů, uznal za velkokn. svého synovce Jagełła a spokojil se s knížectvím trockým (1377). Vitovt miloval Jagełła. Když Kejstut tuše zrádný spolek Jagełłův s řádem Něm. rytířů zmocnil se Vilna a tu nalezl tajnou smlouvu o tom, vyprosil A. na otci svobody a údělu Jagełłovi. Ten však zmocnil se nenadále Vilna i Trok a vylákal pod záminkou smíru A-dra i otce jeho do ležení, kde je zrádně zajal a Kejstuta na Krevském zámku tajně dal uškrtiti (1382). Zvěděv o tom A. upadl v těžkou nemoc, načež dopraven na týž zámek, kde jej čekal otcův osud. Než věrná manželka jeho Anna vysvobodila jej lstí z rukou vrahův a prchla s ním do Marienburku, kde ochotně byli velmistrem Konrádem Zollnerem přijati. Přijav katolickou víru slíbil postoupiti rytířům Něm. Žmuď kdyby mu dopomohli k jeho údělu po otci. S nimi za jedno byl Hanuš Mazovecký, strýc A-drův. Pomocí něm. rytířů zmocnil se Trok a vypálil Vilno (1382), ale opět byl zapuzen (1383). Však Jagełło vida v něm protivníka nebezpečného smířil se s ním oddav mu úděl otcův bez Trok. Bylať obrácena pozornost jeho k Polsku, odkud nabídnuta mu koruna s rukou sličné Jadvigy. V ún. 1386 stal se Jagełło králem polským přestoupiv ku katolictví a totéž učinil i A. Týž byl již před tím katolíkem, ale po návratu z Marienburku do Rusi stal se opět pravoslavným. Nyní přijal jméno A. Doufal dosíci stolce velkokn., ale toho došel Skirgello (1387) a A. podržel jen panství berestské, grodenské a lucké. Zasnoubiv dceru svou Sofii s kněžicem moskevským Vasilijem pomýšlel na odboj, neboť bylo mu odňato knížectví lucké; obklíčen udavači, aby neměl styků s Moskvou a velmistrem řádu Něm. rytířů. R. 1389 po nezdařeném pokusu o Vilno utekl do Marienburka a zavřel tu smlouvu proti Jagełłovi. Tři roky trvala válka a teprve 1392 nastal opět mír. A. 4. srpna sešel se ve Vilně s Jagełłem a Jadvigou; tu umluveno, aby A. napotom byl samostatným velkokn. litevským, povinným toliko spolkem a pomocí králi polskému. Druhé toto porušení smlouvy mstil velmistr zavražděním bratra jeho Konráda a malých dvou synů držených za rukojmí. A. smířil se i se Skirgellem, který dostal Kijev s titulem velkoknížete ruského. Konečně i velmistr roku 1394 vešel s ním v mír. Trpkou školou života stal se A. opatrným, vypočítavým a neunavným v šíření panství, vynikaje při tom čistou láskou k národu a mírným živobytím. Snadno zmocnil se údělu sěverského a vitebského, po smrti pak Skirgella (1395) i kijevského s částí Volyně a Podolí. Zajav lstí Glěba Svjatoslaviče zmocnil se Smolenska (1395) a strašným nájezdem přinutil Olega Rjazaňského k pokoji. Brzy potom vypukl nový spor s Polskem o Podolí, jehož čásť ustoupil A. Jagełłovi, když Jadviga žádala na A-drovi poplatek. Toho užil velmistr Něm. ryt., poslal do Litvy hr. Konráda Kiburga, který pohnul A-dra ke spolku s velmistrem Konrádem Jungingenem bez Polska (1398). Skutek ten nepřežila Jadviga dlouho, zemřela již následujícího roku. – Roku 1395 chán Zlaté Hordy Tochtamyš vyhnán byl ze svého panství Temir-Kutlujem (Timur-Lengem) i utekl k A-drovi, který ho chtěl užiti ke zjednání vlivu na Zlatou Hordu a pomocí její rozšířiti panství své v severní a východní Rusi. Výprava jeho proti Timurovi měla ráz křížové výpravy a pap. Bonifác IX. dal hlásati kříž v Litvě i Polsku proti Tatarům. R. 1399 sebral A. znamenité vojsko, k němuž přirazilo na 50 rus. knížat jemu poddaných, posily z Polska i Pruska; 70.000 lidu válečného přešlo u Kijeva Dněpr a srazilo se na Vorskle s Timur-Lengem, jemuž přichvátal na pomoc Edigej chán. 12. srp. odpol. strhla se strašná bitva, A. poražen byv ztratil mnoho lidu. Tataři zpustošili krajiny ruské až k Lucku a s ohromnou kořistí vrátili se nazpět. Porážka ta měla za následek otřesení moci A-drovy. Jurij Svjatoslavič zmocnil se opět Smolenska (1401), načež A. přinucen vyhledávati opět spolku s Polskem. Ve Vilně sešel se A. s Jagełłem a tu obnovena slavně jednota tak, že knížata a bojaři litevskoruští slíbili všemi silami státi k Polsku a po smrti A-drově přijmouti Jagełła za velkokníže; stavové polští slíbili totéž a po smrti Jagełłově nevoliti krále bez vůle A-drovy. Tím stal se A. vlastně náměstkem krále polského na Litvě a Rusi. Nyní obrátil se proti Smolensku a dobyl ho; r. 1405 vzal m. Kaloži a zpustošil kraj pskovský, načež Vasilij Moskevský vypověděl mu válku. Po tříletých záhubách obojího panství smířil se opět tchán se svým zetěm. – Obnovení jednoty Litvy s Polskem způsobilo těžkou ránu zvláště řádu Něm. rytířů. Předmětem sporu byla se strany litevské Žmuď řádu postoupená a se strany polské pobřeží Baltického moře. Konrad von Jungingen zachoval mír, ale bratr jeho Ulrich stav se po něm velmistrem (1407–10) počal spory, Žmuď byla pomocí Litvy pobouřena (1409) a 1410 vypukla zjevná válka, končící bitvou u Grunwaldu a Tannenberka (10. čce). Němci na hlavu poraženi ztratili 40.000 mužů s 200 rytířův a velmistrem. Jagełło váhal udeřiti na Marienburk a zničiti tím úplně panství řádové, když pak přitáhl, bylo město Konrádem von Pflauen již vyzbrojeno a uhájeno. Mírem toruňským (1411) získal A. Žmuď a Jagełło Dobryňskou zemi. Mělo tedy vítězství to menší zisk hmotný než mravný. Žmuď dělila nyní Prusy od Livonie a byla tudíž klínem v panství německém. Nyní ještě úžeji sblížili se oba bratranci. V říjnu 1413 sešli se v rus. m. Gorodle oba panovníci s nejpřednějším panstvem a umluven tu nový akt jednotný: 1. potvrzena úmluva z r. 1401 týkající se nástupnictva v Polsku i Litvě; 2. ustanoveny společné sněmy ve věcech týkajících se obou říší, v Lublíně nebo Parčově; 3. bojaři litevští dostali práva a svobody, ano i erby dle vzoru polské šlechty. Tím sloučeni přednější rodové bojarští s polským panstvem. To čelilo jednak k seslabení moci velkoknížecí, jednak k sesílení katolíků, ježto pravoslavní v to pojati nebyli a též na úřady zemské nedosazováni (Danilovič Skarbiec díl II. č. 1025, 6). Hned potom oba panovníci jali se křtíti Žmuď, což se jim téměř bez krveprolití podařilo. Tou dobou měl A. spor o osazení metrop. kijevského. Chtěl po smrti Kipriana (16. září 1406) míti zvl. metropolitu pro záp. Rus; když pak toho nemohl dosáhnouti na patriarchovi, dal na synodě v Novogrodku zvoliti Grigorije Samvlaku, který však již po třech létech mizí a nastává opět jednota v církvi ruské. Za Grigorije učinil chán Edigej strašný vpád do Kijevska a pohubil vše vyjma hrad městský (1416); po 3 létech s hojnými dary žádal A-dra za mír, podávaje se prý za područníka. Odtud stál A. na vrcholu své slávy a moci. Jeho panství prostíralo se od Baltu k Pontu a od Bugu k Oce. Vliv jeho šel i dále. Velkokníže moskevský učinil jej poručníkem a ochráncem svého syna Vasilije, knížata rjazanský a tverský se mu poddali a Novgorod i Pskov vykoupily si pokoj penězi. Tataři krymští i černomořští měli úctu i strach před ním, jak svědčí Guillebert de Lannoy tou dobou tu putovavší. Jediný Zbihněv Olešnický překážel, aby úplně dle jeho vůle jednal starý Jagełło, a připomínal mu na sněmích, že Litva závislá jest na Polsku. Odtud jeho nelibost k panstvu polskému. Poselstvo husitské jménem království Českého podávalo mu korunu královskou a Sigmund, král uherský, aby jej od přijetí jejího odvrátil, vyjednával s ním o povýšení na důstojenství královské v Litvě. 80letý A. toužil opravdu po tomto důstojenství a roku 1429 uspořádal velkolepý sjezd v Lucku, k němuž dostavil se král Jagełło i Sigmund se skvělým komonstvem. Tu mělo se rozhodnouti o přání A-drově a Jagełło nebyl proti němu: ale Zbihněv Olešnický rozbil ohnivou řečí svou všecko jednání maje na své straně pap. Martina V. R. 1430 znovu sešel se sjezd o tuže věc ve Vilně, ale ani tu přičiněním polské šlechty nedosáhl A. splnění své žádosti. Rozhněván upadl v nemoc a ubíraje se v Troky spadl s koně, načež 27. října 1430 zemřel. Pochován byl v chrámě sv. Stanislava ve Vilně. – A. byl za mládí muž sličný, povždy výborný hospodář jako otec jeho, objížděl provincie a dohlížel na úředníky. Obyčejně dlel na Nových Trokách v nádherném paláci kamenném, nebo ve Vilně ve skvostném zámku dřevěném. Dvůr jeho vypadal jako tábor vojenský, naplněný brannou družinou. Nemiloval ani honby, ani hostiny. Mírný v jídle i pití, v obcování chladný, málo se smál, zprávy dobré i zlé vyslýchal klidně. Ale svému národu oddán byl vroucně. – D. Illovajskij, Istorija Rossiji II. 1884. – G. Truman, Uvedenije christianstva v pribaltickoj straně. Petrohr. 1884. – Golębiowski, Panowanie Władysława Jagiełła. Varš. 1846. – Kraszewski, Litwa za Witołda. Varš. 1850. – Stadnicki, Synowie Gedymina i Bracia Władyslawa Jagiełła. – Antonín Prochaska, Ostatnie lata Witołda. Varšava 1882. – Guillebert de Lannoy et ses voyages. Par J. Lelewel. Poznaň 1844.Caro, Gesch. Polens III. – Jaroszewicz. Obraz Litwy II. Vilno 1844. – Narbut, Dzieje naroda Litewskiego VI. Dšk.

31) A. Jagełłončík (* 1460 – † 19. srp. 1506), čtvrtý syn Kazimíra Jagelłončíka, krále polského, a Alžběty Rakouské. Za mocné vlády Kazimírovy byla utvrzena jednota mezi Polskem a Litvou a zároveň položena uzda panstvu, které v nezřízené vládychtivosti hledělo co možná nejvíce oslabiti moc královskou. Proto hned po smrti Kazimírově (1492) uchopilo se příležitosti k nabytí moci. V Litvě, neohlížejíc se na Polsko, zvolilo velkým knížetem A-dra a vynutilo na něm, že se zavázal, samovolně neměniti ústavy bez rady panstva litevského. Touto volbou roztržena byla unie s Polskem, Litva měla svého panovníka, ale zbavila se pomoci polské proti Moskvě. To dobře poznal Jan III., velkokníže moskevský. Aby tím jistěji mohl udeřiti na Litvu, zjednal si přátelství sultána tureckého Bajazeta II. i Matiáše Korvína, krále uherského, a uzavřel spolek se Štěpánem Multanským, rozhodným nepřítelem Litvy; nejvíce však počital na Menglie, chána krymského, a ukázalo se, že počítal dobře. Konečně hleděl v obyvatelstvu ruském, od Litvy podrobeném, vzbuditi bouře a nepokoj a tím podlomiti úplně sílu A-drovu. Pak hned udeřil na panství litevské a vítěznými boji posunul hranici své říše až k řece Desně (1492). Zároveň i Polsko ocitlo se ve velikém nebezpečí od Tatarů krymských, Turků a Valachů, následkem čehož A. r. 1494 zavřel mír s Janem III., který podržel Mstislavl, Obolensk, Kozelsk, Vorotinsk, Peremysl a j. Vedlé toho pojal A. za manželku Helenu, dceru Janovu (doufaje takto získati si jeho přátelství), sešel se s bratrem svým Janem Albrechtem v Parčově, aby dohodli se o společnou obranu proti jmenovaným nepřátelům (1495). K velké výpravě polské do Multan poslal A. jen malou čásť lidu válečného, který většinou zhynul. Hned potom začalo znova nepřátelství s Moskvou. Sňatkem Heleny s A-drem nemínil gosudar moskevský dokonce zjednati si přátelství s velkoknížetem litevským, nýbrž příležitosti k ustavičným sporům. Litvané přinuceni obnoviti unii s Polskem (1499), avšak přes to ve válce nastalé vůdce moskevský Danijil Ščeň vzal Brańsk, Putyvlj a Dorogobuž a porazil hejtmana litevského, Konstantina Ostrožského, nad Vedroší (17. čce 1499). Jan Albrecht zemřel mezi přípravami válečnými (1501) a A. zvolen králem polským. Nežli pustil se v nový zápas s Moskvou, zjednal si A. přátelství se Štěpánem Multanským a potomky chána Achmata, obojí však bylo menší váhy nežli nepřátelství velmistra livonského, který pustošil území pskovské. Také prostřednictví Vladislava, krále uher. a českého, neprospělo u Jana. A. odevzdal bratru svému Bedřichovi předsednictví senátu a odešel do Litvy. V té době nejlépe se ukázalo, že panstvo polské se již přežilo a jeho vláda že se rovná anarchii. Hledíc jen moci získati, nedovedlo ji energicky vykonávati; hledíc jen osobních prospěchů nedovedlo vlasť chrániti od nejhorších pohrom. Za A-dra užíváno ve válce najatých žoldnéřů zvláště na ochranu hranic ruských a tatarských. Tito nedostávajíce platu obrátili se proti obyvatelstvu vším násilím je sužujíce, tak že i senát konečně přinucen volati A-dra do země. Vrátiv se hleděl A. kořistiti z obecné nenávisti proti panstvu za příkladem svého předchůdce na sněmích r. 1504 a 1505, kde zrušena privilej mělnická a vláda dostala novou formu. Král hledal protiváhu senátu a duchovenstva ve sněmovně poslanců (izba poselska). Základní ústava z r. 1505 (»Nihil novi atd.«) vyslovuje, že král nemůže nic nového ustanoviti bez svolení senátu a izby poselské. Tím ponechána mu jen moc výkonná a soudní, kterou odňal senátu. Panstvo hledělo odvrátiti A-dra od těchto snah reformačních, vzbudilo spiknutí v Litvě, v jehož čele stál Jan Zabrzeziński; na straně králově byl mocný velmož, kníže Michal Gliński. Spiknutí bylo udušeno a reforma dokonána. Ústavou z r. 1505 nastává nová doba v Polsku, neboť ustanoven byl valný sněm celého království místo předešlých sněmů provinciálných, skládající se ze tří činitelů: krále. senátu (Rada JK. Msti) a poslanců volených na krajských sjezdech. Zároveň vymezena působnost vyšších úředníků a sněmu poslanců, při čemž v nejasném formulování dána byla příležitost ku přechvatům i králi i panstvu. Roku 1506 byla sbírka práv Łaského dokončena a vydána tiskem, aby byla vodítkem soudu, sněmu, úředníkům a též králi v jejich jednání. – Po učiněném příměří s Janem III. na šest let (25. bř. 1503), kterým A. postoupil velkoknížeti všecko panství knížat, kteří se mu dobrovolně poddali, obrátil se proti Tatarům. Gliński porazil je pod Kleckem (1506), o čemž dostihla A-dra zpráva již na smrtelném loži. – A. vychován byl slavným Dlugoszem a Kallimachem (Filip Buonacorsi), kteří nejen na jeho rozhled politický měli vliv, nýbrž získali jej i pro humanismus; známo, že za latinskou ódu daroval básníku po dukátu za verš a krásného koně. Při něm chválí se opatrná mírnost, politická chytrost spojená s litevskou zarytostí. Srov. Maciej Stryjkowski, Kronika Polsk. Litevsk. XXI. a XXII. (1846); Mathias de Miechow, Chron. Polon. lib. IV.; Jodoci Decii, De Jagellonum familia (1521); Mart. Cromeri, De origine et rebus gestis Polonie XXX.; Koiałowicz, Histor. Lithuan.; Bielski, Kron. Polska; Albertrandi, Panowanie Kazimierza Jana Alberta i Alexandra Jagiełłończyków, Varš. 1827, d. II. str. 230. sled.; Golębiowski, Dzieje Polski za panowania Jagiełł. Varš. 1846 III.; Narbut, Dzieje narodu litewskiego. VIII.; Moraczewski, Dzieje Rzeczypospol. polskiej III. Dšk.

Ruští. 32) A. Vsevolodovič Belzský († 1233), byl úhlavním nepřítelem bratranců svých Danijila a Vasilka Romanovičů, snaže se odníti jim brzy tu, brzy onu čásť panství, a byl neposlední příčinou mnohých zmatků a svízelů v Haliči. Po smrti Romana Mstislaviče († 1205) pomáhal Lešek Bílý, král polský, Romanovičům vyhnati Uhry z Haliče a vypudiv kn. Svjatoslava z Vladimiře volyňské odevzdal jej A-drovi. Když pak nájezdy uherské nepřestávaly, ano Koloman stal se i pánem části Haliče, odňal Lešek A-drovi po radě bojara Pakoslava toto panství a dal je Romanovičům (1214). Odtud vzniklo mezi A-drem a Danijilem i Vasilkem nesmířitelné nepřátelství. A. namluvil tchánu Danijilovu, Mstislavu Udatnému, kn. peresopnickému, že ho chce Danijil zavražditi a že naň štve Poláky. Mstislav mu uvěřil a došlo k válce. Danijil ve hněvu zpustošil strašně knížectví belzské a porazil oddíl vojska Mstislavova, vyslaný A-drovi na pomoc. Mstislav již chtěl povolati na pomoc chána Kotjana, ale v tom vyzrazena lež a podvod. Mstislav smířil se s Danijilem a zanevřel na Alexandra, ale údělu jeho nevzal mu (1225). A. mstil se Danijilovi pobuřováním bojarů haličských, což způsobovalo tomuto veliké nesnáze. Ano smluvil se i s bojarem Filipem a jinými o jeho zavraždění, sám chtěje s vůlí bojarů dosednouti na jeho stolec. Vasilko napadl je v radě, zabil sluhu jejich a ostatní rozehnal. Majíce za to, že věc je prozrazena, uprchli do Uher a popudili kr. Belu k válce. Ten vyslal vojsko, které zmocnilo se Vladimiře volyňské, a A. dostal Belz a Červeń (1231). Danijil znova potlačil Uhry pomocí Polovcův a po vzetí Haliče sám pronásledoval Alexandra dnem i nocí, až dostihl ho u Poloného a zajal v Chomorském lese (1233). Co s ním učinil, nevíme; od té doby neshledáváme jména jeho v dějinách. – Kostomarov, Russkaja istorija v žizneopisanijach I. 121. a sl.; Illovajski D., Istorija Rossiji I. d. 2. č. 44. a sl. a j. Dšk.

33) A. Jaroslavič Něvskij (* 1219 ve Vladimiři – † 14. listop. 1263), syn Jaroslava Vsevolodoviče, velkoknížete vladimiřského. Své mládí trávil v Novgorodě, jejž r. 1228 opustil pro občanskou válku, která tu byla vypukla, a teprve r. 1230 vrátil se s otcem. Roku 1236 stal se samostatným knížetem novgorodským a po dvou létech pojal za manželku Alexandru, dceru Brjačislava, knížete polockého. Za A-dra ze dvou stran dolehli na krajiny ruské mocní nepřátelé: ze západu Němci, od východu Tataři. V Pobaltí šířili panství své Švédové a řád něm. rytířů. Tito zmocnili se r. 1240 Pskova, a Švédové přímluvou pap. Řehoře IX. vytáhli proti Novgorodu a při vtoku Ižory do Něvy položili se táborem. Z nenadání překvapil je A. 15. čce 1240 a tak je porazil, že jen nepatrný hlouček unikl záhubě. Vítězství toto zjednalo mu čestného jména Něvskij. Brzy potom vytáhli proti panství novgorodskému něm. rytíři, kteří dobyli Pskova, byli však od A-dra u »Krkavčí skály na Usmeni« 5. dub. 1242 na hlavu poraženi. Pskov osvobozen. Tyto dvě bitvy učinily obrat ve snaze papežské, šířiti mocí panství katolicismu na Rusi. Innocenc IV. poslal roku 1251 kardinály Goldasa a Hermonta přemluvit Alexandra, by uznal papeže za hlavu církve i východní, ale marně. Hůře však bylo na východě, kde od nedávna zavládli Tataři. Ti žádali bezvýjimečné poddanství, a kdo se nepoddal, byl zničen. To dobře věda A., když r. 1246 po smrti jeho otce uprázdnilo se důstojenství velkoknížecí, a byv vyzván Batyjchánem odebral se s bratrem svým Andrejem (1247) do Hordy a odtud i k velikému chánu do Asie. A. stal se knížetem kijevským, Andrej vladimiřským. Onen však neusadil se ve zpustošeném Kijevě, nýbrž odebral se do Novgorodu. R. 1252 opustil Andrej Vladimiř, načež A. stal se velkoknížetem vladimiřským a v Novgorodě dosadil syna svého Vasilije. Tento byl r. 1255 vypuzen, avšak A. znova dosadil jej na stolec knížecí. Marně odebral se A. dvakráte do Hordy, aby odvrátil chána od uložení daně z hlavy ruského obyvatelstva (1257). Strašně dolehlo toto břímě na ubohou Rus, která od té doby vyssávána byla nájemci daně (bessermeni) i baskaky (= dříči). V několika městech vzbouřilo se obyvatelstvo a povraždilo výběrčí, čímž znova popuzeni byli Tataři. A. odebral se k chánu Bergeovi, a ten prosbami obměkčen nejen odpustil Rusům provinění, nýbrž i sprostil ruské obyvatelstvo služeb válečných. A. vraceje se z Hordy ochuravěl a zemřel v Gorodci Volžském. Tělo jeho pohřbeno bylo ve Vladimiři. A. byl krásné a vysoké postavy, a jeho zbožnost a lidumilnost zachovala se v paměti vděčného lidu. Již záhy ctil jej lid za svatého a zachovával jeho památku v přečetných písních. Největším jeho ctitelem byl car Petr I. Vel., který jej dal prohlásiti za největšího světce ruského. Ostatky jeho uloženy nyní ve stříbrné rakvi v chrámě vystavěném na počesť jeho od Kateřiny II. v Alexandro-Něvské lavře. – Kostomarov, Russkaja istorija v žizneopisanijach jeja glavnějšich dějatelej (díl I. čl. 8. Petrohrad 1880); Solověv, Istor. Rossiji, III. d.; Rambaud, Gesch. Russlands. Dšk.

34) A. Michajlovič, kníže tverský (* 1301 – † 1338), syn nešťastného Michajila Jaroslaviče, zavražděného v Hordě (1319). Po popravení bratra Dimitrije Škarohledého v Hordě (1325) dostal právo na velkokn. stolec od chána Uzbeka za veliké oběti peněžné, které uvedly jej do značných dluhů. Tak dostal sice vrch nad Kalitou, ale jen na krátkou dobu. V zápase knížat tverských a moskevských, vedeném s velikým důrazem a s nemenšími obětmi s obou stran, dostalo se konečného vítězství Moskvě ne silou, nýbrž úskočností a chytrostí. Kalita stůj co stůj hleděl zničiti A-dra. Když poselstvo tatarské, vedené bratrancem chánovým Čolchanem (Ševkalem), přibylo do Tveře a tu nemírně sobě vedlo. vzbouřili se obyvatelé proti němu a zahubili je i se všemi kupci tatarskými úplně (15. srp. 1327). Kalita ihned zvěstoval to v Hordě obviňuje samého A-dra ze vzpoury a nabízeje se k jeho potrestání. Než mohl A. uchlácholiti chána, přitáhlo 50.000 Tatarů s Kalitou a A. i s příbuzenstvem utekl do Novgorodu a pak do Pskova. Území tverské nejohavnějším způsobem zpustošeno, města i vesnice vypáleny, obyvatelstvo povražděno. Ivan Kalita stal se velkoknížetem vladimiřským a Tveř dostala se bratru A-drovu Konstantinovi (1328). Knížata ruská na rozkaz Uzbekův vyzývala A-dra, aby odebral se do Hordy, ale Pskované hotovi zaň umříti nepustili ho. Tu na rozkaz Kalitův vydal metropolita Feognost klatbu na Pskov, načež A. dobrovolně odešel na Litvu. Po krátké době vrátil se a vládl klidně Pskovem. Touha po knížectví tverském a starost o syny pohnuly jej konečně, že odebral se k Uzbekovi a za veliké dary vyprosil si knížectví tverské. Nikoho nedotklo se to nepříjemněji než Kality, který způsobil v Tveři nepokoje a přilákal do Moskvy přední bojary. Pak odebral se do Hordy, očernil A-dra u chána, který povolal jej k sobě. A. tuše neštěstí poslal napřed syna Feodora s dary a přišel za ním. Dověděv se, že chán velmi na něho se hněvá, připravil se na smrť, kterou 28. října 1336 podstoupil i se synem svým Feodorem. Těla jejich přenesena do Tveře a pohřbena ve Spasském soboře (chrám Spasitelův). Tak padla nejen moc, nýbrž i neodvislost knížectví tverského. – Kostomarov, Russk. istor. v žizneopisanijach I., 166. sl.; Illovajskij, Istorija Rossiji II., 12 sl. Dšk.

35) A. Olelko, syn Vladimíra, knížete kijevského, vnuk Olgerda, zemřel 1454. Jako područný kníže Alexandra Vitovta táhl s ním r. 1408 proti Vasiliji Dimitrijoviči, velkoknížeti moskevskému, a po smíření s ním Vitovt způsobil sňatek jeho s Anastasií, dcerou téhož Vasilije. Po smrti Vitovtově sloužil Svidrigailovi, ale po jeho zapuzení Sigmundem Kejstutovičem upadl i s rodinou svou do rukou tohoto i uvězněn byl v Kernově, jeho manželka a synové Simeon a Michajil v Ucianě. Byli totiž bojaři strany ruské chtěli povýšiti jej na velkoknížecí stolec litevský (1435). Teprve po zavraždění Sigmunda dostalo se mu svobody (1440), načež vrátil mu Kazimír Jagełłončík, velkokníže litevský, úděl jeho, knížectví kijevské. Za něho nastaly pokusy rozděliti metropoli kijevskou, při čemž konečně Moskva dobyla si vrchu tím. že její metropolita uznán byl i v Kijevě, a tak toto staroslavné sídlo náčelníka církve ruské zbaveno posledního lesku svého. Roku 1448 musil A. uznati metropolitu moskevského Jonu (Jonáše) za duchovního pastýře svého panství z rozkazu krále Kazimíra Jagełłončíka. Po šesti létech zemřel zanechav dva syny, Simeona a Michala, z nichž prvý stal se jeho nástupcem, druhý dostal Sluck a Kopyl. A. byl moudrý a statečný pán, požíval lásky u svých poddaných a potomci jeho zvali se po něm Olelkoviči. Před smrtí stal se mnichem a byl pohřben v Pečerské lavře (klášteře) kijevské. – Biblioteka Ossolińskich, Lvov, 1865, d. VII. 231. sl. – Solověv, Ist. Ross. IV., 110. sl.: Illovajski, Ist. Rossiji II. 287. Dšk.

36) A. Vasiljevič Čartoryjskij, jeden z potomkův Olgierdových, po nastoupení Kazimíra Jagełłončíka na stolec velkoknížecí v Litvě utekl do Moskvy. Roku 1441 Pskovští bojovali proti Novgorodským na straně velkoknížete moskevského a brzy potom tísněni jsouce řádem Něm. rytířů přijali za knížete A-dra, jenž přísahal věrnost nejprve velkoknížeti moskevskému a pak teprve Pskovu. Hned potom zrušil mír zavřený s Němci na 10 let a přitáhnuv pod Nový Gorodek (něm.) zpustošil krajinu. Nemoc velkoknížete Vasilije a spory jeho se Šemjakou přervaly na čas svazky mezi Pskovem a Moskvou. Pskovští opět sjednotili se s Novgorodci a r. 1447 propustivše kníž. A-dra přijali Vasilije Vasiljeviče Šujského, zv. Grebenka. R. 1448 vytáhl A. s Novgorodci proti Něm. rytířům a králi švédskému a porazil je v krvavé bitvě na Narvě. I smluven mír na 25 let: Němci vydali bývalé panství pskovské, které jim odňato bylo Jurjevci (1450). R. 1456 přijali opět Pskovští Alexandra za knížete a poslali i vojsko na pomoc Novgorodu proti Moskvě. Ale neodvislost od Moskvy nepotrvala. R. 1458 ve sporech s Litvou nastalo vzájemné pustošení území pskovského a litevského, a když roku 1460 přistoupily k tomu i spory s Němci, prosili Pskovští znova za pomoc v Moskvě. Když pak žádal velkokníže, aby A. přísahal že ani proti němu, ani proti jeho dětem nepřátelsky nevystoupí, t. j. aby uznal vrchní panství moskevské nad sebou, odepřel toho. Nadarmo prosila jej i obec, aby zůstal. S družinou 300 obrněných jezdcův odejel do Litvy a usadil se na Volyni. – Nikitskoj, Očerk vnutrenej istoriji Pskova; Solověv, Ist. Ross. IV.; Illovajski, Istor. Rossiji II. Dšk.

37) A. I. Pavlovič, car ruský, nejstarší syn císaře Pavla I., *17. pros. 1777 v Petrohradě, vládl od r. 1801–1825. Když jeho otec v noci na 24. bř. 1801 byl zavražděn, provolán mladý a smrtí otcovou téměř zoufalý A. císařem ruským, načež 27. září v Moskvě korunován. Jeho veškerou pozornost poutaly na ten čas důležité záležitosti v záp. Evropě, kde Napoleon Bonaparte ohrožoval své sousedy. A. zrušil »ozbrojenou neutralitu« a smířil se s Anglií (smlouva 17. čce 1801). Při tom hleděl udržeti spojení a dobrý poměr i s Francií a přátelství s prvým konsulem, který nedůvěřivě pohlížel k novým událostem v Rusku. Dne 8. října zavřena smírná smlouva a 11. říj. tajná smlouva mezi oběma státy, kterou Rusko s Francií stalo se neobmezeným pánem situace a volným upravitelem poměrův evropských. Avšak brzy naskytly se carovi příčiny ke stížnostem, neboť Napoleon byl sobecký společník, ruský pak vyslanec Markov zhoršil ještě napjatou situaci svým chováním. Konečně zavraždění vév. z Enghien bylo A-drovi příčinou ku přetržení styků s Francií. Hned potom dal se Napoleon prohlásiti za císaře franc., krále italského atd., načež A. zavřel spolek s Anglií (1805) a počal válku proti »vládě francouzské«. Rovněž získal pro spolek Švédy, Neapolsko, Rakousko a konečně i Prusko. Ruské vojsko táhlo do Moravy a A. sám spěchal za ním, avšak v nevýhodném postavení Rusové poraženi u Slavkova (2. prosince), při čemž sám A. dostal se do prudkého ohně. Dne 26. pros. zavřen mír prešpurský. Hned potom (1806) způsobil A. nový spolek mezi Ruskem, Anglií, Švédskem a Pruskem. Toto však bylo na hlavu poraženo prve, než ruské vojsko s ním se spojilo, a tím ocitlo se v rukou Napoleonových. Rusové, vedení Kamenským, později Beningsenem, byli 7. ún. 1807 u Jílavy poraženi. Přes to zamítl A. vyjednávati s Napoleonem a zavřel v Bartenšteině novou s Pruskem smlouvu (25. dub. 1807), v níž umluveno obnovení Pruska ve hranicích z r. 1805, zničení rýnského spolku, vrácení Tyrol a Benátska Rakousku, přijetí Anglie do spolku, zvětšení Hanoverska a j. Avšak oběma spojencům nekynula odnikud vydatnější pomoc a Napoleon jako vždy před tím měl se rychle k dílu. Po menších bojích poraženi Rusové rozhodně u Friedlandu (14. čna), načež 25. čna počalo vyjednávání mezi A-drem a Napoleonem v Tylži, kde již 7. čce podepsán mír. Vlastně zavřeny tu tři smlouvy: první veřejná, týkající se panství Bedřicha Viléma, zřízení velkovév. varšavského, říše německé atd.; druhá tajná o upravení poměrů ve Středozemním moři ve prospěch Francie, o eventuálním spojení Hanoverska s královstvím vestfalským a o beztrestnosti zbouřených Slovanů pobalkánských; třetí byla smlouva na odboj a výboj, jež obsahovala následující články: 1. Anglie má podrobiti se konečným podmínkám, nebo bude jí vypověděna válka; 2.Turecko zavře do 3 měsíců s A-drem mír, při čemž oba spojenci postarají se o vybavení křesťanů balkánských ze jha tureckého; 3.Švédsko bude vyzváno, aby zrušilo spolek s Anglií, nebude-li Dánsko proti němu popuzeno, ve kterém případě zmocní se Rusové Finska; 4. Rakousko, Švédsko, Dánsko a Portugaly mají býti vyzvány, aby přistoupily ke kontinentálnímu systému. Zdálo se, že tajné tyto smlouvy obě strany úplně spokojí, neboť A. měl volnost v jednání svém na Balkáně a Napoleon ve Španělsku. Avšak obě strany jednaly sobecky, obětovaly své spojence, a proto snadno nalezly se později příčiny ke stížnostem. Veřejné mínění v Rusku přivítalo mír tento s nelibostí a též osoby carovi nejbližší dávaly ji na jevo. K tomu A. dočkal se brzy i sklamání ve svém spojenci. Napoleon nejen že zmocnil se poloostrova Pyrenejského, nýbrž jednal libovolně i v Německu a v Italii, a co nejvíce váží, zničil skvělé naděje A-drovy v rozdělení říše turecké. Aby zaplašena byla obapolná nedůvěra, sjeli se oba panovníci v Erfurtě (září, říj. 1808), a dne 12. října podepsána následující tajná smlouva: 1. oba panovníci obnovují předešlý spolek; 2. budou si vzájemně oznamovati návrhy jiných dvorů žádajících o mír; 3. odešlou slavný návrh míru Anglii, aby tím stížili průtahy anglického kabinetu; 4. s ostatními státy má se vyjednávati na základě uti possidetis: Rusku zůstane Finsko, Multany a Valašsko; Josefu Bonapartovi Španěly a Zadní Indie; 5. Rusko má na vůli zmocniti se knížectví podunajských; 6. kdyby jim Rakousko v něčem překáželo, napadnou je společně zbraní. Smlouvou touto vzešly Rusku tři války: s Anglií, Švédskem a Rakouskem, kdežto válka s Tureckem a Persií trvala dále. Prvá byla důležita jen tím, že loďstvo ruské na cestě z Archipelagu do Atlantského okeánu bylo zajato. Švédsko mírem ăboským a frederikshamským ztratilo Finsko až k řece Torneá (1809). Proti Rakousku však A. bojovati nechtěl a vší mocí snažil se odvrátiti je od války s Napoleonem. Když však přece musil Napoleonovi pomáhati, činil to velmi liknavě, při čemž jevili Rusové více nepřátelství ke svým spojencům polským nežli k vojsku rakouskému. Mírem vídeňským získal A. východní Halič, ale zároveň musil dopustiti rozšíření velkovév. varšavského o západní Halič. Hned po sjezdě erfurtském počala válka s Tureckem. R. 1809 zmocnili se Rusové všech pevností na Dunaji, byli však v Bulharsku od velkovezíra poraženi. R. 1810 maršál Kamenskoj dobyl Bulharska a r. 1811 Kutuzov zničil voje velkovezírovy u Slobocie. Avšak kalení poměru s Napoleonem přinutilo A-dra v míru bukureštském (1812) k postoupení Valašska i Multan, při čemž měl býti Prut a dolní tok Dunaje hranicí ruskotureckou. Příčiny nového nepřátelství Alexandrova s Napoleonem byly hlavně tyto: vzrůstání velkovév. varšavského, nespokojenost Napoleonova s válčením vojska ruského proti Rakousku, zrušení sňatku s ruskou princeznou, žárlivost obou panovníků v záležitostech pobalkánských, šíření moci Napoleonovy v sev. Německu (1810), třenice povstalé kontinentálním systémem a podezření probuzené zbrojením obou států. Velkovév. varšavské bylo sesíleno Napoleonem nejen vně nýbrž i vnitř tou měrou, že počínalo býti nebezpečným sousedem Rusku, což ovšem nemohlo býti A-drovi lhostejno. Když pak Napoleon pojal za choť princeznu rakouskou, byl A. tím popuzen. Rovněž pamětní spis Talleyrandův, v němž vybízel Napoleona, aby pomohl Rakousku rozšířiti panství na Dunaji a přinutil tím Rusy k válečným postupům ve střední Asii, čímž by trvale znepřátelil je s Rakouskem i s Anglií, nelibosti přimnožil. Opis toho spisu poslal (1809) kn. Kurakin A-drovi, který odtud vedl válku s Rakouskem jen na oko. Neméně pobouřen byl A. přivtělováním zemí německých k Francii a tím, že svat jeho zbaven vévodství oldenburského. Stejně s carem smýšlel i národ ruský, neboť celá říše a zejména obchod utrpěl kontinentálním systémem takových ran, že rubl klesl v ceně na 25 kop., následkem čehož A. r. 1810 zakázal vývoz hotových peněz a neobyčejně zvýšil clo, čímž nejvíce poškozen byl obchod francouzský. Rovněž obrátil A. zřetel k Persii, s níž vedl válku od r. 1805 o výboje své kavkázské; panství ruské posunuto na jihozáp. svahy Kavkázu, ale teprve 24. října 1813 podařilo se carovi zavříti v Gulistáně mír s Abbásem Mírzou, šáhem perskvm. Vše ukazovalo jasně na válku ruskofrancouzskou. A. soustředil vojska nad Drinou a Dněprem, Napoleon pak v sev. Německu. Konečně A. povolal k vládě úhlavního nepřítele Napoletonova, Steina, a rychle skončiv válku s Portou mírem bukureštským zavřel tajně spolek se Švédskem a Anglií. Napoleon zase přivedl na svou stranu Prusko a Rakousko. Celá Rus s dychtivostí čekala, až vypukne boj proti nenáviděnému dobyvateli. Nikdy nebyli Rusové ochotnějšími ke každé oběti než právě nyní. Soustředěné vojsko francouzské i se zálohou čítalo 1.110.000 m., ruské i se zálohou 350.000 mužů. Hlavní generálové ruští byli Bagration, Barclay de Tolly, Wittgenstein a Tormasov. Dne 12. kv. 1812 odjel Napoleon do Drážďan a 22. čna vydal z Vilkovišek provolání, jímž oznámen počátek války. A. zatím sídlil ve Vilně ve středu své armády. Bez odkladu postupoval Napoleon rychle přes Němen, neměl však úmyslu proniknouti hlouběji do země, nýbrž spoléhal, že mu generálové ruští poskytnou příležitost k rozhodné bitvě blízko hranic. Avšak vojsko ruské jalo se pravidelně ustupovati a velká armáda musila za ním. Teprve u Smolenska (16. – 18. srpna) a Valutiny rozvinuly se veliké bitvy, v nichž zahynulo s obou stran na 35.000 m., načež Rusové jali se dále ustupovati. Nyní převzal vrchní velení stařičký Kutuzov, hrdina balkánský, a ustupoval až k Borodinu, kde svedl krvavou bitvu (7. září) a ustoupil převaze Francouzů v plném pořádku k Moskvě. Za to vojsko francouzské bylo seřídlo stálým bojem, utrmáceno zrychlenými pochody, seslabeno nepravidelným dodáváním potravy, kleslé na duchu, vůbec bylo rozstrojeno. To vše pozoroval s nepokojem Napoleon, ale vše jeho umění nestačilo pohnouti příliš rozvážlivého maršála ruského k rozhodné bitvě. Naopak Kutuzov ustoupil až k Rjazani a zanechal Moskvu Francouzům. Dne 14. září vtáhla »velká armáda« do Moskvy, ale téhož dne při vybíjení bytů od chátry i vojska vypukl požár, který v noci na 16. září zahubil celé město. Vojsko francouzské strávilo 35 dní v jeho rozvalinách. V té době dostoupilo jeho rozrušení vrcholu, kdežto zatím Kutuzov na jihu sesílil své pluky a zavřel Napoleonovi všecky cesty vyjma pustou silnici na západ. Marně pokoušel se císař francouzský o vyjednávání s carem, jenž nechtěl o něm ani slyšeti. pokud jediný vojín nepřátelský bude na půdě ruské. Dne 13. říj. opustil Napoleon Moskvu ve stavu žalostném maje jen 90.000 m. bojeschopných, které přibývající mrazy a hlad den ke dni decimovaly. Bitvami u Vjazmy (12. list.) a u Krásného (19. listop.) ztratili Francoouzi 208 děl a 5000 špižných vozů. Co odtud na dalším postupu vytrpělo vojsko francouzské má sotva v dějinách lidstva sobě rovně. Studjanka nad Berezinou je místo poslední bitvy žalostné. Velká armáda našla v Rusku svůj hrob! Nadšení ruského národa nelze vypsati. A. nad zkázou Moskvy roztrpčen nechtěl o míru s Napoleonem ani slyšeti; jeho heslem bylo: Zničiti Napoleona! V Kališi (28. ún. 1813) zavřel smlouvu s Pruskem a stíhal dále posádky francouzské. Ve Vratislavi (19. bř.) rozpuštěn spolek rýnský a německý národ vyzván ke společnému boji. Ale ani Napoleon nelenil. Již 2. kv. u Lützena a 20. května u Budyšína porazil spojence. Císař František zjednal příměří a zprostředkoval mír. Avšak Napoleon zavrhl podmínky spojenců, načež i Rakousko dne 18. srpna k nim se přidalo. Obě strany utkaly se v rozhodné bitvě u Lipska (18. říj.), v níž A. bez bázně vrhl se do ohně a v níž Francouzi přinuceni k ústupu. Opět nabízen Napoleonovi mír na základě přirozených hranic Francie, ale on sbíral roztříštěné síly válečné, načež A. dal se na pochod do Francie (1814) oznamuje národu francouzskému, že nikoli proti němu, nýbrž proti jeho císaři vede válku. Krvavá vedla cesta až k Arcis sur Aube. Dne 31. bř. Paříž se vzdala, 2. dub. sesazen Napoleon a 11. dub. vzdal se ve Fontainebleau panování. A. získal mu Elbu, kam jej doprovodil hrabě Šuvalov. Po dosazení Ludvíka XVIII. na trůn a zavření prvého pařížského míru (30. kv.) obrátil se car na zpáteční pochod. Za oběti, které byl přinesl, žádal celé Polsko, které dal obsaditi. Hned potom sešel se kongress vídeňský, který k tomu nepřistoupil, nýbrž nastalo čtvrté dělení Polska, z něhož dostalo se záp. části Prusku a Haliče Rakousku; ostatek jako království polské přivtělen k Rusku. A. dal Polsku konstituční zřízení (21. čna 1815) a jmenoval Zajączka náměstníkem (místodržitelem), bratra svého Konstantina vrchním velitelem vojska. Avšak mezi jednáním ve Vídni vrátil se Napoleon z Elby do Paříže (1. bř. 1815). Car A. podruhé obrátil se do Francie a po krvavé bitvě u Waterloo objevil se v Paříži a vzal ji v ochranu proti surovostem pruského vojska. V těch dobách počal obrat v jeho mysli, způsobený nejspíše krvavými boji a bídou, jaká všude zrakům jeho se jevila. Také paní Julie Krüdenerová měla vliv na obrácení carovo k mysticismu. Výrazem tohoto duševního obratu jest listina »svaté alliance«, kterou vlastnoručně sepsal. Spolek tento měl řešiti spory mezinárodní ne zbraní, nýbrž sjezdy a dohodnutím panovníků. Král pruský a císař rakouský podepsali ochotně a upřímně (26. srpna). Ludvík XVIII. bezděky, kdežto Anglie spolku tomuto odporovala. Hned po podepsání aktu svaté alliance vrátil se car do Varšavy, kde dal prohlásiti konstituci a pospíšil pak do Petrohradu. Tenkráte stál na vrcholu své slávy, stál v čele nejvyšších rozhodujících činitelův evropských, což objevuje se na kongresse v Cáchách (1818), v Karlových Varech (1819), kde jednalo se o obmezení svobody v Německu, v Opavě a Lublani (1820), kde potlačena svoboda neapolská, ve Veroně (r. 1822), kde hrozeno ústavě španělské. V tom jeví se patrný obrat ve smýšlení A-drově, jenž posavade jevil snahu oblažiti všecky národy svobodou. Tou dobou vypuklo vzbouření křesťanů balkánských, zejména Řeků, kteří spoléhali na jistou pomoc z Ruska, zvláště i proto, že Řek, hr. Kapodistria, měl velký vliv na cara, avšak A. nedal se pohnouti k ničemu ve prospěch vzbouřených. V Petrohradě zavládla úplná reakce. Duch carův plnil se vždy víc a více myšlénkami temnými a zdálo se, že mu ustavičně tane na mysli smrť otcova. – Ve vnitřním vývoji Rusi byla prvá léta vlády A-drovy dobou velkodušných snah a svobodomyslných změn. A. pojal zlé postavení národa svého, kterého se mu dostalo náběhem k civilisaci učiněným od Petra Vel., ale nedokončeným od jeho nástupců. V něm, zdálo se, že přišel konečný reformátor, po staletí očekávaný spasitel: avšak i on byl jen předchůdcem. Nedovedl se povznésti nad neurčité chtění a nesmělé pokusy. V něm spojovaly se všecky ideály a všecky protivy jeho doby. A. obklíčil se z části rádci z doby Kateřiny II., z části muži mladými, plnými nadšení pro nové idee a blaho vlasti. Adam Czartoryski, Novosilcev a Stroganov úzký spolu měli spolek, jenž mnoho dobrého způsobil v říši ruské. První počátky svobodomyslnější vlády učiněny omezením censury a zrušením »tajné kanceláře«, která byla vlastně státní inkvisicí a užívala stejně tajné policie jako mučidel, a zřízením osmiodborového ministerstva (20. září 1802). Zároveň obrácena pozornost vlády ke stavu selskému, který úpěl v poddanství. Dne 4. března 1803 vydal car ukaz, kterým potvrzeny dobrovolné vyvazovací smlouvy mezi velkostatkáři a sedláky, na jejichž základě stali se tito svobodnými rolníky tvoříce základ třetího stavu. Další krok s podporou vlády učinila šlechta estonská (1816), kuronská (1817) a livonská (1819) společnou úmluvou, kterou zrušeno v těchto provinciích poddanství. Rovněž obnoven zákaz prodávání a darování korunních sedláků, co ještě Kateřina II. prováděla. V prosinci 1812 zřízen podlé anglického »biblický spolek« na vydávání bible ve všech jazycích v říši ruské se objevujících, který maje ohromné prostředky rozdal od r. 1815 do 1820 v 31 jazyce na 900.000 exemplářů bible. Dále uleveno bylo raskolníkům, ano i mnohé dostalo se jim pomoci, neboť A. nechtěl vymycovati z nich bludy násilím. Ve státní správě zaměněny »kollegie« Petra Vel. ministerstvem, vedlé něhož zřízena »říšská rada« (senát), v níž předsedal car neb ustanovený ministr. Avšak zodpovědnost za vládu neudělena ani ministerstvu ani senátu, tu ponechal car sobě. Ještě dále a velmi blahodárně pokročeno bylo ve školství a vzdělanosti vůbec. Říše rozdělena na šest školních okresů, v jejichž čele stál popečitel (správce) vybraný z vynikajících osobností. Počet škol obecných přesahoval 2000, a k těm zejména činně přihlížel »biblický spolek« zřizováním »selských škol« pro prostý lid, na něž dával do 2,000.000 rublů ročně; gymnasia rozmnožena neb opravena (204) a zřízeny ústavy učitelské v Petrohradě a Moskvě. University v Moskvě, Vilně a Derptě znova zřízeny a nové založeny v Kazani, Charkově a později v Petrohradě. Vedlé toho zřízena zvláštní škola kadetní pro šlechtice. Obchodní škola oděsská a Lazareva učiliště východních jazyků nesly se za cílem praktickým. Nad jiné však jemnému a nábožensky prochvělému A-drovi leželo na srdci vzdělání duchovenstva. Byloť ono přese všecky snahy předešlých panovníků na velmi nízkém stupni vzdělání a následkem toho i nepřílišné mravnosti. A. opravil staré duchovní školy, zřídil 58 seminářů, které měly hojný důchod ze svíček v kostelích prodávaných; nad těmi stály vysoké školy duchovní v Moskvě, Petrohradě, Kazani a Kijevě. Ještě dále pokročeno za Speranského, který vynikaje vzděláním byl úplně oddán Francouzům, což mu prospělo v přízni carově tou měrou, že se stal jeho důvěrníkem (1806–12) a předním ministrem. A. zanášel se myšlénkou o státu s národními zástupci a ústavou, při čemž Speranskij ohnivě hájil zásad svobodomyslných, vštěpovaných kdysi carovi učitelem jeho Laharpem. On vypracoval podrobně plán k zamýšleným opravám. Říšská rada, složená z nejpřednějších státních úředníků, zkoumala nové zákony a ustanovení ministerská, při čemž dělila se ve čtvero oddělení: války, zákonů, státního hospodářství, záležitostí občanských a duchovních. Následovaly opravy v soudnictví a financích. Rovněž pomýšleno na úplné zrušení nevolnictví a zřízení třetího stavu, při čemž počet šlechty měl býti omezen a ustanovena vyšší šlechta podlé vzoru anglického. R. 1809 vydán ukaz, kterým dána byla přednost v úřadech těm, kdož získali učeného stupně na vysokých školách, před pouhými šlechtici. Tato zařízení způsobila veliké nevražení šlechty proti Speranskému, který změnou politických běhův a zvrácením přátelství A-drova k Francouzům v nepřátelství upadl v nemilost a byl propuštěn z úřadu. Navrátiv se A. 1814 z Paříže do Petrohradu byl úplně změněn. Stal se nedůvěřivým a trávil největší čásť roku v Carském Sele. Kroužek svobodomyslnějších spolupracovníků carových řídnul a konečně nastala doba úplné reakce. Příčinou duševní sklíčenosti carovy byly nepokoje národů v západní Evropě a ochablost po neobyčejných námahách duševních i tělesných v zápase s Napoleonem. Prvé místo při A-drovi zaujal Alexěj Andrejevič Arakčejev, horlivý sluha zavražděného Pavla I., nepřítel všech novot, ctitel neobmezené moci a němé poslušnosti. Záhy jevil se jeho vliv. Kníže Golicyn propuštěn z ministerstva osvěty a jeho místo zaujal pověstný admirál Šiškov, který hned zakázal dovoz zahraničných spisů do Ruska, zamezil odchod studujících za hranice a zrušil svobodu tisku. Jejich vlivem dal car zavříti franc. divadla, podporoval bibl. společnost, přiklonil se ku protestantům a ve zbožných rozjímáních znova stavěl se mu na oči truchlivý konec jeho otce. Duševní stísněnost a plynoucí z ní nedůvěra udusily poslední záchvěvy svobodomyslného ducha. To jeví se na kongressech v potlačování cizí svobody. Povstání spoluvěrců proti hnusným ujařmitelům na poloostrově balkánském jest v očích jeho trestuhodno a proto nechává jich bez pomoci. Jesuité, které Kateřina II. usadila v Rusku, byli vypověděni, vyhnáno 11 učitelů z universit, vyloučeny podezřelé spisy z knihovny. zakázáno pitvání a všecky vědy vykládány způsobem biblickým. Zakázáno mužům na západě vzdělaným učiti na školách ruských a studujícím navštěvovati evropské university. Nejznamenitějším zřízením z té doby byly »vojenské kolonie« táhnoucí se od Baltu ke Krymu. Jistý počet vojákův osazen ve vesnici, kde žili se svými rodinami a pomáhali ostatním sedlákům v polních pracích; vláda rozmnožila jejich polnosti a udělila koloniím svobodu, jaké požívali korunní sedláci. Ale lid byl se zařízením tímto nespokojen a brzy vypukly proto selské bouře, jež násilím byly potlačeny. Čím více však vláda chápala se záměrů zpátečnických, tím více rostl tajný odpor ve všech vrstvách národa. Bohatší třídy nabyly jasnějších pojmův o svobodách západu ze spisův i zkušenosti, lid na výpravách proti Napoleonovi poznal lepší způsob života v sousedních státech. Počaly tvořiti se tajné spolky politické, které měly za cíl reakci státní nehrozící se žádných obětí. »Spolek jižní« pojal plán zavražditi cara a celý rod Romanovičů vyhubiti, o čemž se car dověděl na poslední své pouti krymské. – Skvělejších výsledků než na půdě politické doděláno se za A-dra ve vědách a umění. Tu není pozorovati již jen vliv ciziny, nýbrž i díla z ducha a krve ruské. Tehdá zastánci starého jazyka ruského, kolem Šiškova sebraní, utvořili kruh »Slavjanofilů«, kdežto ostatní skupili se ve spolku »Arzamasskoje učenoje obščestvo«, a vedlé toho vznikla řada vědeckých a literárních spolkův a časopisů. Vliv francouzský poklesl a místo jeho zaujali Němci a Angličané. Literatuře ruské ve všech oborech přibývalo povolaných pěstitelův a zejména básnictví netušeně rozkvetlo. Od r. 1803–15 pořádány výzkumné výpravy k ohledání Severního moře. R. 1814 otevřena císařská knihovna v Petrohradě. Ve městech prováděny velkolepé stavby a stavěny nákladné pomníky zasloužilým mužům doby staré i nové. R. 1825 po velké povodni v Petrohradě, která velice otřásla zdravím jeho, a po smrti pobočné dcery své vydal se A. s manželkou svou na Krym. Oba byli nemocni. Alžběta zůstala v Taganrogu, kdežto car došel na Krym, při čemž dověděl se o plánech »jižního spolku«. V zádumčivosti své prý několikráte pronesl: »A přece, ať se o mně mluví cokoli, žil jsem jako přítel svobodného státu a jako takový zemru«. Napaden byv zimnicí vrátil se do Taganrogu, kde v náručí své choti zemřel (1. pros.). A. byl postavy ušlechtilé, přívětivého vzezření, které prvým pohledem vzbuzovalo důvěru a lásku. Vychován byv Laharpem přilnul ke svobodě. Avšak na trůn vstoupil přes mrtvolu otcovu – ač neměl ani tušení o násilí na otci spáchaném – což budilo v něm zádumčivost a nedůvěru k lidem. Jsa přirozenosti měkké a mysli vnímavé, válečnými, jak se zdá, útrapami naklonil se k blouznění mystickému. které posléze přecházelo k výstřednostem. Obcoval rád zádušním mším a nechával ve dne v noci svíčky ve svých pokojích hořeti. Ku konci vlády stal se tvrdým k útrapám potlačených, ačkoli poraženého nepřítele vždy chráníval. Při tom vynikal osobní statečností, dobrotou srdce, lidumilností a spravedlivostí. Za něho dostoupila moc Ruska nejvyššího stupně, on stál v popředí všech panovníkův evropských. Panství ruské rozšířeno o Daghestán, Širvan, Mingrelii. Imeretii, Gruzii, Białostok, Bessarabii, království polské a Finsko. R. 1793 oženil se s Louisou Marií Alžbětou Augustou, která změnila potom své jméno (Alžběta Alexějevna) a měl dcery Marii (* 1799 – † 1880) a Alžbětu (* 1806 – † 1808). Dšk.

38) A. II. Nikolajevič, car ruský, nejstarší syn cara Mikuláše I. a Alexandry, nar. 29. dub. 1818, zavražděn 13. března 1881. Vychován byl pod dozorem básníka Žukovského. Otec jeho umíraje pravil k němu: »Těžké budeš míti břemeno«, neboť tou dobou nejkrutěji zuřila krymská válka v Evropě i v Asii a moc ruská nemohla ji udolati. A. chtěl skončiti válku čestným mírem, a proto sešli se zástupci vlád ve Vídni, avšak nevyřídili ničeho. I pokračováno u válce. Místo kníž. Menšikova byl jmenován vrchním velitelem na Krymu kníže Michajil Dmitrijevič Gorčakov a na místo Reada v Asii gen. Muravěv. Obranu Sevastopole dále řídil Todleben. A. sám odebral se na krvavé jeviště, aby nadchl svou přítomností vojsko. Po úplném rozbití města kanonádou nepřátelskou ustoupil Gorčakov zničiv zbytky loďstva ruského, a spojenci opanovali zříceniny (8. září). V Asii dařilo se Rusům lépe; gen. Muravěv zmocnil se města Karsu (27. listop.). Prostřednictvím Rakouska sešel se 25. února 1856 kongress do Paříže, a již 30. března podepsán pařížský mír, kterým ztratilo Rusko panství nad Černým mořem a ochranu nad pravoslavnými poddanými tureckými. Pevnosti Sevastopol, Kinburu a JeniKale měly býti zrušeny, a tak výsledek dvoustoletých snah ruských panovníků zkažen. A. obrátil nyní všecku svou pozornost ku vnitřním poměrům své říše, neboť se ukázalo za této války. že největší vinu nezdaru nese nedostatečná správa státní, porušení úřednictva a vůbec neřádné poměry vnitřní. Z této blahoplodné činnosti vyrušen byl povstáním polským. Při jeho nastolení doufali Poláci v obnovení ústavy, která byla carem Mikulášem r. 1832 zrušena, ano i ve spojení Litvy s král. polským. Byly však dvě strany: jedna chtěla svobodu od vlády ruské, druhá osvobození Polska od panství ruského. Z toho povstalo r. 1860 kvašení ve Varšavě. Roku 1861 v únoru došlo ke krvavé srážce vojska s lidem. A. na prosby Poláků ukazem 26. března dal království státní radu, jíž svěřeno vyučování a kultus, osazenou volenými rady z okresův a krajův a radami nejpřednějších měst. Při tom však rozpustil »Spolek pro vzdělávání půdy«, načež znova nastalo srocování. Marně dosazen za náměstka hr. Lambert a r. 1862 velkokníže Konstantin. který znám byl svou příchylností k Polákům. Když 15. ledna roku 1863 násilně vykonán byl odvod branců, vypuklo vzbouření, které přes odpor Evropy potlačeno násilně a poslední zbytky polské svobody zničeny; jazyk polský v úřadech i ve školách potlačen a množství konfiskovaných statků prodáno jen Rusům. Sedláci byvše již před tím vybaveni z poddanství dostali pozemky své v plné vlastnictví bez náhrady na účet statků konfiskovaných a na potrestání šlechty. Naproti této přísnosti potvrdil A. všecky svobody velkovévodství finskému (1863). Polákův ujímala se zejména Francie ovšem jen cestou diplomatickou. Za to kníže Gorčakov zavřel smlouvu s Pruskem, která tomuto usnadnila napadení Dánska, poražení Rakouska a zmocnění se Hanoverska, Nassavska a Kasselu, podřízení Darmstadtu, Badenska a Virtemberska, ačkoli tuto vládli příbuzní carovi. Jen podporou ruskou nabylo Německo této neobyčejné moci a po přemožení Francie sjednotilo se pod svým panovníkem. Obratem politiky rakouské utvořil se r. 1871 nový »trojcísařský spolek« (rus.-něm.-rak.), ačkoli veřejné mínění ruské mu nikterak nebylo příznivo dobře pozorujíc prospěchářskou politiku německou, mající na zřeteli export přebytečných sil na vyssávání krajin slovanských. Prusko získalo slávu a moc, a Rusko toliko změnu míru z r. 1856, aby mohlo míti na Černém moři lodi válečné, načež kníže Gorčakov r. 1872 zavřel s Tureckem smlouvu, dle níž obě mocnosti mohly na témž moři stavěti pevnosti a vydržovati válečné loďstvo v dovolné míře. Zatím však vystupovala nová mračna nad Balkánem. Ruská vláda sice působila na Portu, aby ulehčeno bylo křesťanům tureckým, avšak smluv a slibů buď nebylo dbáno, nebo byly plněny jen na oko. Zejména v Bosně, Hercegovině a Bulharsku by!y hrozné poměry. Následkem toho vypuklo povstání roku 1874 v Bosně a Hercegovině a 1875 v Bulharsku. Spolek trojcísařský snažil se utišiti bouři ulehčením křesťanům. Porta však jsouc popuzována Anglií zdráhala se vyjednávati o tom. Veřejné mínění vůbec a zvláště v Rusku žádalo zadostučinění za ukrutnosti bašibozukův a Čerkesů. Roku 1876 počaly válku Srbsko a Černá Hora, avšak útok jejich byl od Turkův odražen. Tu zakročilo Rusko činně, zavřeno příměří a svolán kongress do Cařihradu, který po několika planých poradách se rozešel. Car stá!e kolísal nerozhodně, až konečně povolil naléhání velkoknížete Mikuláše, gen. Ignatěva a Miljutina a dne 12. dubna 1877 vydal ukaz vyhlašující Portě válku. Jedno vojsko pod Lorisem Melikovem vtrhlo do Anatolie, druhé, vedené velkoknížetem Mikulášem, přeš!o Prut a spojilo se s armádou rumunskou; 27. čna přešlo přes Dunaj u Zimnice a gen. Gurko v červenci zmocnil se Šipky a přešel Balkán. Teprve nyní rozvinuli Turci takovou sílu, že zadrželi postup Rusů v Evropě i v Asii. Když však došly vojska ruského nové posily, obrátilo se štěstí. Dne 10. prosince padlo Plevno. V kruté zimě s nesmírnými ztrátami přešlo hrdinské vojsko ruské přes Balkán a 16. ledna 1878 zmocnilo se Plovdiva. Dne 20. ledna spojila se všecka oddělení u Drinopole a 31. stanula u Silivri a Radosta před branami Cařihradu. V tu dobu začali válku též Srbové a Černohorci a nastalo vzbouření ve všech částech balkánského poloostrova. Marně poděšení Angličané připluli k Cařihradu, aby zaštítili sultána. Rusové zmocnili se San Stefana, kde sultán v největší tísni zavřel mír 3. března, kterým zvětšeno území Černé Hory, Srbska a Rumunska a tyto prohlášeny za neodvislé státy: dále zřízeno knížectví bulharské, prostírající se od Dunaje k Černému a Aegejskému moři jako stát poddaný Portě; tato podržela jen pruh země od Cařihradu k horám Rhodopským; v Asii podrželi Rusové Batum, Kars, Ardahan a Bajazet; konečně měla Porta zaplatiti 300 mill. rublů válečné náhrady. Tím by!o panství turecké v Evropě zničeno a dávné sny Petra Velikého, Kateřiny II. i Mikuláše I. splněny, ovšem ne na dlouho. Neboť Anglie a Rakousko nemohly klidně přihlížeti k tomu, jak na troskách osmanské říše zvedá se hrozivě prostředečné panství ruské. Proto učinily smlouvu na ochranu Turecka. Ale ani kníže Bismarck nemínil svému spojenci dopřáti tolik prospěchů najednou a způsobil, že sešel se kongress berlínský (13. čna 1878); již po měsíci (13. čce) zavřena berlínská smlouva, kterou dostalo se Rusku Bessarabie, Karsu, Ardahanu a Batumu. Bulharsko, jež mělo býti Rusku branou k Cařihradu, by!o zúženo a roztrženo, ostatní státy dostaly malých výhod. Za to Rakousko, které nijak neúčastnilo se války turecké, dostalo Bosnu s Hercegovinou a Novým Pazarem a tím cestu na Solun, Anglie Cypr a převahu v Anatolii. Dne 8. ún. 1879 učinil kníže Lobanov smlouvu s Portou, načež vojsko ruské opustilo Rumelii. Pak volen kníže bulharský, při čemž vyloučil A. kandidáta ruského, i zvolen Alexander Battenberský. V srpnu opustilo ruské vojsko i Bulharsko. To byly vvsledky vítězných bojů ruských. Samostatnost knížectví dunajských a polepšení stavu křesťanů tureckých neměly těch praktických výsledků pro říši ruskou, jakých nadál se i car i národ; za to vzbuzena tím větší žárlivost mezi Ruskem a Rakouskem a odpor veřejnosti proti přátelství s Německem, které teprve v budoucnosti ukáží svou moc. Vedlé vzpomenutých válek s říší osmanskou vedl A. skoro neustále válku s různými státy asijskými a rozšířil znamenitě panství ruské v Asii. Ajtunským mírem s Čínou (1858) získáno Poamuří; r. 1859 dobyto Guniba a tím podroben celý Dagestán; r. 1860 pekinským mírem získáno od Číny pobřeží ř. Ussuři; 1861 podmaněny krajiny táhnoucí se po horním toku Syra; 1864 dokončeno podrobení kavkázských kmenův a získáno východní pobřeží Černého moře. Rokem 1865 nastává usilovné dobývání chanátů turkestánských, v němž získal si slávu zejména generál Černajev; toho roku vzat Taškend, následujícího Chodžend, Ura-Tjube i Džizak a konečně 1868 od vladaře kašgarského postoupen kraj narynský a samarkandský a Buchára učiněna poplatnou. R. 1870 získán kraj zarjavšanský a po roce i kraj kuldžský. R. 1873 vzato chivskému chánovi pravé pobřeží a ústí ř. Amu a on sám učiněn poplatným. R. 1875 smlouvou s Japonskem vyměněna za ostrovy Kurily veliká čásť ostr. Sachalina. R. 1876 podroben úplně kokandský chanát; berlínskou smlouvou získána čásť Bessarabie a Kars i Batum v Asii; konečně r. 1881 vzata achaltekinská oasa. Všecko toto území dobyté měří 746.000 km2. Poloostrov Aljaska v Americe prodán byl od A-dra r. 1867 Spojeným Obcím sev.-amer. – Po skončení války krymské obrátil se A. ku vnitřním opravám říše, neboť byl přesvědčen, že jen nedostatečná správa zemská, tvrdost úřadů policejních a tiskových zákonů, jakož i poddanství lidu selského zavinily neštěstí zbraní ruských. O úplatnosti úřadův a nadutosti »činovníků« výmluvně psal vypověděný[red 1] Hercen ve svém »Kolokolu«, který i císaři do rukou se dostával a s nejtajnějšími nespravedlivostmi úřadů jej seznamoval. Prvé, čeho se car uchopil, bylo zrušení poddanství. Poddaného lidu počítalo se tehdy na 47,200.000 hlav, z nichž asi polovici tvořili sedláci korunní, druhou panští a jen asi přes 6 mill. lid služebný. Sedláci korunní požívali větší volnosti a byli bez obtíží r. 1858 prohlášeni svobodnými. Hůře bylo při poddaných panských, neboť tu nešlo jen o osobní svobodu, nýbrž i o upravení majetku. Historickým vývojem byl lid selský učiněn poddaným teprv utužováním moci carské nad šlechtou, která opět náhradu hledala v tuhém panství nad lidem (krěpostnoje pravo). Již A. I. a Mikuláš I. pokoušeli se o vybavení lidu z poddanství, avšak ve skutek uvedeno to jen jednotlivě, nikoli obecně. Proto i A. mohl jen ponenáhlu pokračovati. Roku 1857 zřídil »hlavní kommissi k polehčení stavu rolnického«. I počala šlechta jeviti proti tomu odpor, ale tisk chopil se otázky té tím horlivěji, doufaje ovšem, že tím dosáhne omezení absolutní vlády a povolení ústavních svobod. Pak zřízeno 46 kommissí statkářských, nad nimiž ustanovena »vrchní kommisse«. Ale i tu šly práce příliš volně před se a proto ustavena »císařská kommisse«, která řešila selskou otázku pod vlivem samého cara bezohledněji a tedy rychleji. Během roku 1860 skončeny všecky předběžné práce a dne 19. ún. (3. bř.) 1861 vydán ukaz, jímž zrušeno poddanství. Sedláci dostali své dvory a polstvo v plné užívání a mohli koupiti je v přímé vlastnictví. Když však sedláci slyšeli, že mají vykoupiti statky, na nichž rod jejich od nepaměti pracoval, bouřili se a musili namnoze vojskem uvedeni býti k pokoji. Propuštěním sedláků z poddanství staly se i vesnice obcemi samostatnými, i musila v nich zřízena býti zvláštní správa. K upravení toho ustanovena dvě léta a v těch měly prozatím v každé gubernii zřízeny býti »guberniální soudy pro záležitosti selské« (obecní); spory mezi statkáři a sedláky řešili vybraní »mírní rozsudí«, z nichž sestaven v každém újezdě »smírčí sjezd«. Mezi tím ukončeno obecní zřízení s obecní správou v čele. Dne 3. bř. 1864 prohlášeni konečně sedláci vlastníky svých polí s povinností platiti toliko daň z pozemku. Všickni, kdo zrušením poddanství utrpěli na statcích svých škodu, měli dostati od státní pokladny náhradu, jejíž výši ustanovila »likvidační kommisse«. Aby dostalo se šlechtě náhrady za oběti učiněné propuštěním sedláků z poddanství, podjal se A. oprav zejména v soudnictví a správě zemské. Tělesné tresty byly zrušeny a s nimi i posílání v nucenou práci navždy. Bití ostaveno toliko záměnou za vězení, a to jen v nejhorším případě; ženy mu nepodléhaly nikdy. Rovněž u vojska zrušeny tresty tělesné. V soudnictví změněn starý princip písemných výslechů a zavedeny veřejné výslechy ústní, poroty a zrušeno právo úřadů policejních, vyslýchati předem. Dále nově organisovány úřady soudní. Reformy ve správě zemské počaly ukazem 20. led. 1864, jímž dáno guberniím právo vésti správu zemskou výborem, zkoumati její potřeby a obraceti se k vládě s návrhy na zlepšení hospodářských poměrů. Gubernie rozděleny jsou na újezdy, v jejichž čele stojí ujezdnoje zemskoje sobranije a ujezdnaja uprava (ú. správa). Členové ujezdných rad tvoří pak gubernskoje zemskoje sobranije, z něhož volí se gubernskaja uprava. Rovněž důležitá náprava stala se u vybírání daně z nápojů řádem platebním (akciznaja sistema), kterým zrušuje se nájem daně z nápojů. Dále udělena některá svoboda tisku, zrušeno omezení počtu posluchačů universitních a zřízena četná stipendia. Za polského povstání nastalo kvašení i v Rusku, zejména mezi studentstvem; veřejné mínění žádalo větších svobod. Duší toho hnutí byl Katkov, redaktor časopisu »Moskevskija Vědomosti«; vedlé tohoto hnutí však ukázaly se brzy i snahy podvratné a vražedné úmysly proti carovi ve výstředních hlavách. Přes to učiněny na Rusi pokroky veliké. Dráhy rozmnoženy na 53 trati, četné průplavy, telegrafy, pošty, jejichž sazba snížena, umožnily rozkvět průmyslu a obchodu v míře nebývalé. Národní školy rozmnoženy na 24.000, vyšší školy národní na 424 (r. 1871). R. 1872 bylo 126 gymnasií a 32 progymnasia chlapecká, 56 gymnasií a 130 progymnasií dívčích. Nově založeny university v Oděse (1864) a Varšavě (1869). Časopisy ruské rozmnožily se na počet 377 a jinojazyčné na 95. V literatuře věd. i krásné učiněny ohromné pokroky a rovněž v umění výtvarném a hudebním. Zároveň s těmito novotami šla reorganisace vojska. V lednu 1874 prohlášen manifest ustanovující obecnou brannou povinnost. Ve 20. roce nastává odvod, pak 6letá služba činná a 9letá záložní na suchu; na moři trvá činná služba 7 let a záložní 3 léta. Vojsko dělí se na řadové, záložní a nepravidelné pluky, k nimžto patří všechno mužstvo od 20–40 let zbraně schopné, ale neodvedené při odvodě branců. Nelze upříti, že ruská říše za panování A-dra II. u vnitřním svém vývoji učinila pokrok ohromný. Však přese všecku tuto blahodárnou činnost A-drovu nastalo osudné hnutí v říši nejen proti vládě, nýbrž hlavně proti osobě panovníkově. Jest to hnutí nihilistické. Dne 16. dubna 1866 byl učiněn prvý útok na život carův, student Karakassov vypálil po něm pistoli v letní zahradě, ale chybil se ho. Když vypukla ruskoturecká válka, ukázaly se některé staré vředy ve vnitřní správě, po vítězstvích pak nedosáhlo Rusko toho, čeho se nadál národ, a vina přičítána vládě. Počaly nepokoje studentské a vraždy politické, načež 2. srp. 1878 vydán ukaz, kterým nařízeno stanné právo proti výtržníkům; avšak to nemělo účinku, ba r. 1879 vypukly četné požáry v různých městech, které souvisely s hnutím nihilistickým. Dne 14. dub. učiněn druhý attentát na A-dra Solověvem. Vláda chopila se mimořádných prostředků. Dne 17. dubna zřízeno šest generálních guvernérů s plnou mocí. Začalo zatýkání a 1nkr1-m1nování podezřelých. Brzy potom učiněn třetí attentát vyhozením vlaku císařského.[red 2] Roku 1880 podali nihilisté vládě podmínky, za kterých chtějí ustati od svého řádění, ale těch nebylo lze přijmouti, ježto čelily k horším ještě koncům. Dne 17. února učiněn čtvrtý attentát vyhozením jídelny v zimním paláci do povětří. Tu zřízena v Petrohradě výkonná kommisse místo gen. guvernérství, jíž v čelo postaven obecně oblíbený Loris Melikov. Tento, aby získal podporu veřejného mínění, hleděl zmírniti předešlá nařízení, nihilisty pak hleděl rozštěpiti. Sám A. přičiněním Lorise Melikova poddával se znenáhla myšlénce dáti říši jakousi konstituci. V únoru 1881 dal císař návrh svůj k uvážení zvláštní radě, v níž zasedali velkoknížata, Loris Melikov, Abasa a Valujev, kteří zaň se přimlouvali. Ale A. opět upadl v nerozhodnost; teprve 9. března dal návrh ten ve formě ukazu ministru vnitra, pak opět odložil prohlášení jeho. Když ho došla zpráva o novém spiknutí, nařídil uveřejnění ukazu toho dne 13. března. Téhož dne odebral se ku přehlídce vojska a vracel se o 3. hod. odp. Na Michalském náměstí[red 3] v Petrohradě hozena pod císařský kočár bomba, která roztříštila kočár, ale car ostal bez pohromy. I šel k raněným, při čemž jakýsi Gelnikov hodil mu druhou bombu pod nohy. Tělo jeho výbuchem hrozně zohaveno, ale smrť následovala teprve v paláci, kam byl car rychle odnesen. Tak skonal car »Osvoboditel«. »Mučenník«, který zrušil poddanství, vybavil velikou čásť křesťanů balkánských z tureckého jařma, povznesl hmotný i duchovní stav své říše, právě v den, kdy národu podával některé ústavní svobody! V zápase s tajnými spolky nihilistickýma obracel se o pomoc předem ke šlechtě vyzvav ji roku 1874, aby byla záštitou národního vyučování a vzdělání lidu, a pojistiv jí několika ukazy předsednictví v kommissích odvodných i guberniálních pro záležitosti selské. Za něho přiblížilo se Rusko k ostatním státům evropským, stalo se státem moderním. – A. byl povahy mírné, povážlivé, avšak nerozhodné. Dne 28. dubna 1841 oddán byl s Marií, dcerou velkovévody Leopolda II. Hesského, a zplodil s ní pět dětí: Mikuláše (* r. 1843 – † 1865), Alexandra (III., * 1845), Vladimíra (* 1847), Alexěje (* 1850) a Marii (* 1853)[red 4]. Roku 1880 vstoupil v nový sňatek dav se na levou ruku oddati s kněžnou Dolgorukou, jež přijala titul kněžny Jurjevské. Dšk.

39) A. III. Aleksandrovič, nynější car ruský, syn předešlého, nar. 10. bř. 1845. Vychován byl s počátku jen ve věcech vojenských a teprve po smrti bratra svého Mikuláše stav se následníkem obrátil mysl svou i k vědám politickým. Jako carevič těšil se A. veliké popularitě slavofilův a mnoho vypravovalo se o jeho i choti jeho Dagmary nenávisti k Němcům, ač snad neprávem. Ve válce ruskoturecké velel vojsku na Jantře. Když dne 13. března 1881 otec jeho byl zavražděn, přijal A. ihned přísahu vojska. Jak těžká byla tehdy situace politická v Rusku, patrno z toho, že »výkonný výbor« nihilistů veřejně přiznav se ku vraždě císaře prohlásil, že A. musí přestat býti tyrannem, nechce-li zakusiti osudu otcova. Vedlé toho bylo veliké pohnutí myslí v celém Rusku, zejména strana slavofilů nadšeně vítala A-dra na trůně doufajíc, že nyní přestane vliv německý u dvora, a skutečně získaly opětně národní snahy ruské u dvora i vlády. Avšak naděje na udělení svobod národu již prvým manifestem byly potlačeny. A. prohlásil »svou svatou povinností a nezměnitelným úmyslem zachovati pevnou samovládu jako záruku vnitřní i vnější mohutnosti Ruska«. Ihned žádal kn.[red 5] Loris Melikov za propuštěnou a ku vládě povoláni gen. Ignatěv (vnitro), bar. Nikolaj (vyučování), Bunge (finance), Vannovskij (vojenství) atd. Dne 14. kv. 1881 prohlásil »výkonný výbor«, že přijímá tímto vyzvání k boji na život a na smrť, a počaly politické vraždy. Na všech stranách nejistota a strach svíraly prsa všech dobrých Rusův a s úzkostí hleděno v kalnou budoucnost. Car a dvůr s největší opatrností vedli si proti rejdům nihilistickým zejména na cestě do Moskvy a trojického kláštera (v čci 1881) a konečně při přípravách ke korunovací, která slavena teprve dne 27. srp.[red 6] 1883. Všeobecná nejistota vůči podvratné straně, zejména po velikých bouřích protižidovských, přinutila hr. Ignatěva k povolnosti vzhledem k žádostem veřejného mínění. Od r. 1881–83 uvolněna poněkud přísná censura proti Malorusům, dovoleno vydávati některé publikace v maloruštině a připuštěny do Ruska některé časopisy maloruské z Haliče. A. sotva nastoupiv jal se pomýšleti na opravy některých neblahých zařízení přivozujících škody a nesnáze poddaným ruským, jednak na zařízení nových blahodárných ústavů. Ještě r. 1881 dal sestaviti zvláštní »kommissi střídmosti«, která měla vypracovati návrhy na obmezení opilství. Podobně přikročila vláda k řešení ženské otázky (které v Rusku více než kde jinde věnuje se pozornosti), při čemž nařízeno, aby gubernia nepodporovala u větším počtu studentek studujících lékařství; ale již r. 1882 dovoleno zřizovati soukromé kursy lékařské, kdežto veřejné byly zrušeny, ač tím neprospěla vláda ani sobě, ani národu. Důležitější změny provedeny ve prospěch obyvatelstva rolnického. Zdá se, že A. zvláště na mysli má blaho lidu obecného a v té příčině neleká se obětí sebe větších. Pro vypracování nového řádu zřízení provinciálního sestavena byla (1881) »kachanovská kommisse«, do níž povolány zkušené osoby ze šlechty a zemstev. Průběh a výsledky porad jejích posud nebyly uveřejněny. R. 1883 ohlášen zákon na zrušení daně z hlavy a na místě jejím zavedena daň pozemková, kterou platiti musí každý majitel půdy, čímž šlechta pozbyla výsady na osvobození od daní. Zákon tento úzce souvisí s upravením výkupu pozemků selských od šlechty, neboť bylo nařízeno, že každý sedlák musí bez odkladu vykoupiti své pozemky od šlechtice mu postoupené r. 1883 počínajíc. Zároveň založeny »banky pro rolníky«, které brzy prospěšně působily na šíření majetku pozemkového mezi sedláky; s těmi prospívají i »národní banky« poskytujíce lidu pomoci v čas živelních pohrom. V květnu r. 1883 udělena náboženská svoboda rozkolníkům a udělena jim i mnohá občanská práva, kterých posud byli zbaveni. Hůře bylo s otázkou židovskou. Hned r. 1881 počalo nebezpečné hnutí myslí proti židům, zejména v záp. a již. Rusi, obyvatelstvo vybíjelo jim domy, a v jediné Baltě vyloupeno bylo 976 příbytků židovských. Že hnutí to souviselo s anarchickými snahami nihilistů, viděti z výroku buřičů: »K snídaní máme židy, k obědu sníme bohaté a k večeři pojíme kněze.« R. 1883 sestavena zvláštní kommisse, avšak podnes otázka jest nerozřešena. Téhož roku zavedena oprava soudního řádu v sev.-západních krajích dle návrhů kommisse zřízené r. 1882 na opravu civilního zákonníka, který by se hodil na nynější život v Rusi. Také udělena od cara A. dra amnestie polským biskupům internovaným pro účastenství ve vzpouře r. 1863 a dána jim zvláštní pense. Pro udržení přátelských styků se dvorem papežským dohodnuto se o dosazování nových katolických biskupů tak, že navržený kandidát má býti oznámen papeži ke schválení ještě před konsekrací. Také obrátil car zření své k pověstným zpronevěřením státních peněz a jiným podobným nešvarům a vydal r. 1884 zákon o nespojitelnosti státní služby s účastenstvím v podnicích průmyslových a družstvech, ve veřejných i soukromých úvěrních spolcích. Tím má býti zastaven zlořád užívati peněz státních k soukromým podnikům a při jejich nezdaru obvyklému zpronevěření nebo krádeži. Konečně v dubnu r. 1885 založena státní šlechtická pozemková banka, aby z ní dědičná šlechta mohla dlužiti si na zástavu svého jmění. – Co se týče věcí zahraničních, jeví císař A. velikou zdrželivost hledě uchovati stůj co stůj mír, aby mohl provésti zvelebení rozsáhlé své říše uvnitř a aby poskytl jí oddechu po velikých obětech války ruskoturecké potřebného. Přese všechny sympathie k Francii, od Rusův i veřejně projevované, a přes nenávist zejména slavofilů k Němcům udržují car i vláda mezi oběma rovnováhu nekloníce se veřejně na žádnou stranu. Také ostává nerozřešena otázka bulharská, která vypuzením kn. Alexandra Battenberského hrozila míru evropskému a která ani povoláním kn. Ferdinanda Koburského není ukončena, ježto car neuznává kompetence sobrání národního, terrorismem ovládaného, k povolání knížete. Nicméně zdá se, že nedojde k řešení jejímu brannou mocí, ježto císař A. hájí sice rozhodně své právo v záležitostech bulharských, ale zachovávaje při tom mírnost opravdovou nepřeje si sporů krvavých. Také s Anglií udržuje poměr napjatého přátelství, kterému záležitosti afgánské a zejména příští zápas o přesmyk Kábulský, vedoucí ze střední Asie do Indie, nevěstí ovšem dlouhého trvání. K Německu chová se A. pro svazky příbuzenské zdvořile, nicméně přátelský poměr pozbyl bývalé důvěrnosti zejména vzájemným vypovídáním poddaných druhé říše, opevňováním hranic a »rublovou válkou«, již roku 1887 Bismarck (caru A-dru III. i jinak prý nesympathický) zahájil na škodu financí ruských. Stala-!i se v té příčině opět náprava cestou nového císaře něm. Viléma II., podniknutou v čci 1888 do Petrohradu, ukáže budoucnost. – A. pojal dne 9. listop. 1866 za manželku princ. dánskou Dagmar, která přijavši jméno Marie Feodorovna má pět dítek: Nikolaje následníka (* 18. kv. 1868), Jiřího (9. kv. 1871), Xenii (6. dub. 1875), Michajila (5. pros. 1878) a Olgu (15. čna 1882). – Literatura: Zápisky Sovremennika, Jermolova, Šiškova, Vigelja, Karamzina, Dmitrijeva, Chvostové, M. J. Glinky; Solověv, Imper. A. I. (Petrohrad 1877); Bogdanovič, Istorija carstvovanija Alexandra I. (Petrohrad 1869–1871); téhož Ist. vostočnoj valki 1876–77; téhož Ist. otečestvennoj vojny 1812 (český překlad 1869); Korf, Žizň grafa Speranskago (t. 1861); A. N. Pypin, Djetstvo imp. Alexandra I. (Věst. Jevropy 1869); Vospitanije i charakter Alexandra I. (t. 1870); Očerki obščestvennago dviženija pri A. I. (t.); Gr. Arakčejev i vojenn. poselenija (t. 1871); Obzor carstvovanija Gos. IEP. A. II. i ego reform 1855–71 (t. 1871); Očerk dvacatipjatilětnago carstvov. G. Imp. A. Nikolajeviča (t. 1880); Bucharov, Rossija i Turcija (t. 1878); Geroj ruskoj vojny 1877 (Moskva 1878); Garkovenko, Vojna Rossiji s Turc. 1877–78; Vojna v M. Asii (t. 1877); Ratč, Svěděnija o polskom mjatěže 1863; Jabločkov,Ist. dvorjanskago soslovija v Rossiji (Petrohrad 1876); E. Kovalevskij, Vojna s Turcijeju i razryv s zapadnymi deržavami v 1853 i 1854 g. (t. 1871); Fadějev, Šestdesjat ljet kavkazskoj vojny (t. 1880); J. J. Grigorovič, Očerki novějšej istoriji (t. 1886); Alf. Rambaud, L'histoire de la Russie (Pař. 1884); A. Leroy Beaulieu, L'empire des Tsars et les Ruses (t. 1885); Stepnek, La Russia sotterranea (Milán 1882); Bulle, Geschichte der neuesten Zeit (Brémy 1876); Revue des deux Mondes (1882 a sl.). Dšk.

Srbský. 40) A. Karaďorděvić, kníže srbský (1842–58), druhorozený syn Karaďordě (Černého Jiří), osvoboditele Srbska. Narozen 29. září (11. říj.) 1806 ve vsi Topole, přišel po pádu Srbska r. 1813 s matkou svou Helenou do Rakouska a r. 1814, když přes 600 vzácnějších rodin srbských odešlo do Ruska, s otcem svým do Bessarabie, kde usadili se v Chotinu. Později vstoupil do ruského vojska a stal se štábním kapitánem. Když otec jeho úkladně byl zavražděn, daroval car Alexander I. vdově jeho panství Pašin a zajistil jí roční plat, pokud by v Rusku meškala. Dobrodiní toho požívala do r. 1830, kdy odebrala se do Kraljeva ve Valašsku, ježto jí kníže Miloš nedovolil s ostatními vystěhovalci srbskými navrátiti se do vlasti. Ještě v Chotině oženil se A. r. 1830 s Persidou Nenadovićovou z Brankoviny v Srbsku, načež žil v Kraljevu do r. 1839 bez cizí peněžité podpory. Ku konci téhož roku bylo dovoleno matce jeho přijíti s rodinou do Bělehradu, avšak A. čekal ještě tři měsíce ve Vidínu, až kníže Michal Obrenović knížecí moci se ujal (v bř. 1842), načež A. jmenován pobočníkem knížecím. Pro svou statečnost, neúhonnost a nestrannost byl velice oblíben, a když Michal Obrenović svržený s trůnu do Rakouska se utekl, zvolen A. 14. list. 1842 ve skupštině konané na Vračaru knížetem srbským. Však pro domácí pletichy a vzhledem k Rusku nepřijal volby té, až opět veliká národní skupština v Topčideru 15. června 1843 jednohlasně zvolila ho za knížete, načež byl Ruskem i Portou uznán. Pokus přívržencův Obrenovićů v létě r. 1845, vniknouti do Srbska, byl ihned potlačen, a knížectví kynu!o požehnání míru. Srbsko počalo kvésti a duševně i hmotně prospívati. Ústava z r. 1838 učinila nemožným jakékoli osobní násilí, a v kulturních snahách horlivě pokračováno; znenáhla zákonník a vojenství přetvořováno po evropském vzoru. Blahobyt se povznesl, zřizovány různé školy (vojenské, gymnasijní, hospodářské a obchodní), v orbě a hospodářství zaváděny opravy. Klidný tento pokrok přerušen však revolucí r. 1848 a válkou krymskou. Knížectví súčastnilo se hnutí rakouských Srbů; již rakouský generál Hrabovský chtěje potlačiti vzbouření karlovické narazil na silný odpor Srbů z knížectví, s nimiž byli i Černohorci, tak že Rakušané uchýliti se musili do Petrovaradína. A tolikéž jejich přičiněním odraženi Uhři u Sv. Tomáše a u Ečky v Banátě. Proklamace neutrality knížectví na skupštině v Kragujevci (k vyzvání Turecka a konsula francouzského) málo pomohla: nejlepší přítel knížete, Štěpán Petrović, zvaný Štěpán Kničanin, složiv hodnost senátorskou překročil Sávu a postavil se v čelo dobrovolníků jako plukovník; to dělo se s přivolením knížete, aby zájmů jeho bylo šetřeno a snad Obrenovićové neužili ruchu srbského ve svůj prospěch. A. pak tím méně váhal povstání podporovati, když patriarcha, jenž všecku moc měl v rukou, přidržel se strany rakouské proti Uhrům; dobrovolníci, střelivo a peníze hrnuli se z Bělehradu do táborů v Bačce a Banátu. Ježto Kničanin zastával se monarchické idee v tehdejším Rakousku, a Srbsko loyálně se chovalo, položen tak základ ku přátelskému poměru mezi Rakouskem a kníž. A-drem. Mnozí rakouští Srbové odebrali se do služeb knížecích, aby přispěli k rozvoji státního zřízení srbského. Zvláště ministr Garašanin, žijící ideám novověku, usiloval o jejich zavedení do Srbska, když tu nastaly spletky mezi Ruskem a Tureckem, jež musily se dotknouti i Srbska pro jeho zeměpisnou polohu a politickou situaci. Když vypukla krymská válka (v listop. 1853), kníže návodem Menčikova ihned propustil ministra Garašanina, avšak dalším koncessím Rusku učinil konec senát, jenž ústavou z roku 1838 byl přirozeným spojencem Porty, háje právní základy existence Srbska. Garašanin a s ním tak zvaná »mladá Srbie« toužili po úplné neodvislosti Srbska, kteráž myšlénka byla v národě populární. Tak Srbsko ve válce vzniklé mezi souverainem, k jehož říši dosud náleželo, a mezi ochrannou mocností, kteréž děkovalo za své výsady, ocitlo se v situaci velmi choulostivéA. rozhodl se pro ozbrojenou neutralitu, když turecký armádní sbor blížil se k hranicím, a zavázal se postaviti sbor 50.000 mužů, jenž by po případě opřel se moci kterékoli. Zatím Rakousko hromadíc vojsko na hranicích projevovalo zřetelně snahu domoci se jednostranného vlivu v Srbsku, ač toto protestovalo poukazujíc na možné nepřátelství Turecka i Ruska. Když pak válka na Dunaji vypukla, snažila se Porta získati Srbsko pro spojenství i proti Rusku, čímž však Srbové ještě více byli posilněni. V obecné nejistotě té usneseno celé Srbsko ozbrojiti. Kníže rozdělil zemi na 5 vojen. okresů z nichž každý měl svého vojvodu s tajemníkem. V 17 nahiích zřízeno prý 315 setnin pěchoty téměř s 80.000 muži, a nad to páčila se jízda na 16.000 mužů. Tímto zbrojením uraženo zvláště Rakousko i žádalo o jeho zastavení, načež kníže polekán zmírnil dobu výcviku milice, až na domluvu Turecka zastaveno všecko další zbrojení, leč by Rusové vtrhli do Srbska. Zatím však, co národ hleděl se vyzbrojiti a vycvičiti, jsa jedné mysli s Ruskem, přidržel se A. Rakouska, jež klonilo se k Turecku, a v Srbsku přičiněním gener. konsula Radosavljeviće způsobilo k svému prospěchu úplnou změnu ve vládě a nejvyšších úřadech. Válkou dosáhly mocnosti toho, že učiněn konec vlivu Ruska na Turecko, pokud bylo protektorem křesťanských jeho národů. V pařížském míru roku 1856 postaveno Srbsko pod zvláštní garancii velmocí; ono dále náleželo pod vrchmoc tureckou, avšak těšilo se jisté neodvislosti ve správě, osvětě a zákonodárství, obchodu i plavbě. Pevnosti zůstaly obsazeny Turky, avšak zapověděna jakákoli intervence vojenská ve věcech vnitřních. A. marně doufal, že příznivý výsledek míru pro Srbsko upevní jeho moc a oblibu v národě. Tomuto rakouskému vlivu počala se opírati Francie straníc Rusku, tak že zřízeno nové ministerstvo srbské, Rakousku nepříznivé, a kníže sám byl ohrožen; náklonnost jeho k Rakousku vzbudila novou opposici, jejíž hlavní ohnisko bylo v senátě. R. 1857 (9. října) prozrazeno spiknutí na život knížete, a vynikající senátoři zatčeni, z nichž osm pro velezradu odsouzeno. Avšak to příčilo se ústavě z roku 1838. dle níž senátoři jen se svolením Porty směli býti pokutováni. Proto koncem března 1858 vyslalo Turecko k vyšetření věcí do Bělehradu Ethema pašu, jenž se s počátku se stranou opposiční dohodl o svržení knížete. Avšak Porta poznavši velikou povolnost knížete k žádostem jejím upustila od svržení, načež zřízeno nové ministerstvo s Vučićem a Garašaninem v čele, a kníže vrátil se v starou odvislost od Turecka tak, že podrobil se kombinaci turecké autority a opposice v zemi. Vučić, předseda senátu, a Garašanin, ministr vnitra, obsadili všecky úřady svými osobami k nemalé nevoli Rakouska. Moc knížecí úplně omezena senátem tak, že monarchická vláda proměněna vlastně v aristokratickou, kteréž poměry nezůstaly bez škodlivých následků, ježto členové senátu nejsouce jednomyslni podléhali různým vlivům. Opposiční strana k přímluvě Garašaninově konečně vymohla na knížeti svolání skupštiny, jenž schválil, aby kommisse složená z ministrův a senátorův ustanovila volební řád do skupštiny, která naposledy byla svolána r. 1848. Porta a Rakousko nepřály skupštině, avšak r. 1858 volba přece vykonána a 12. pros. slavně zahájena, načež největší odpůrce knížete, Miša Anastasijević, zvolen za předsedu skupštiny, která i jinak opposičně se skonstituovala. Na to prohlásila oproti knížeti svou svrchovanost v záležitostech vnitřních, a zřízení i práva skupštiny dle toho změněna. Knížeti vyčítána na to různá provinění v zahraniční i vnitřní politice, načež vyzván k podpisu listiny, jíž moc svou odevzdává do rukou skupštiny. Když pak kníže váhal podepsati, vyzvala jej podruhé deputace skupštiny, jež se za permanentní prohlásila, aby se rozhodl k odstupu. Kníže však toho neučinil a prchl k tureckému pašovi do bělehradské pevnosti chtěje vyčkati, jak Porta a cizí mocnosti se zachovají. Skupština však prohlásila knížete za zrádce a sesadivši jej (22. prosince 1858) povolala k vládě osmdesátiletého zapuzeného Miloše, vládce kdysi energického a statečného odpůrce Porty; touto volbou však i senát byl sklamán ve svých nadějích, že všechnu moc získá pro sebe. Pád knížete A-dra i Porta i Rakousko přijaly chladně. Miloš Obrenović zvolen za knížete s právem posloupnosti pro svůj rod, zvláště pak pro svého syna Michala. Od té doby žil A. nejvíce v Pešti, a později na svém panství v Temešváru nespouštěje se naděje, že opět dosáhne trůnu. V Srbsku považován byl vždy za původce vraždy Michala Obrenoviće (10. čna 1868), hlavní však příčinou její byla zajisté bezuzdná ctižádostivost Pavla Radovanoviće, stoupence Karaďorděvičů, jenž s příbuznými jejich z rodu Nenadovićů jsa úzce spojen, jako oni doufal změnou u vládě opět povznésti se k moci; avšak zdá se nicméně, že on zájmů jejich využitkovati chtěje k vlastnímu svému prospěchu dal podnět k zločinu. Srbskými soudy byl A. pro spoluvinu vraždy Michala Obrenoviće odsouzen in contumaciam na 20 roků do žaláře, než soud v Pešti prohlásil jej r. 1870 pro nedostatek důkazů za nevinna, později r. 1871 odsouzen na osm let, a po třetí konečně opět zbaven obžaloby. Jeho manželka Persida Nenadovićová, a po její smrti († ve Vídni 1873) syn jeho Petr (* 1852), jenž pojal za choť princeznu Zorku Černohorskou (1883), nepřestali toužiti po srbském trůně. Synové A-drovi Petr, Ďordě a Arsenije žijí v Paříži. Dcera Poleksije je chotí býv. ministra Kosty Nikolajeviće; ostatních šest dítek jeho zemřelo. A. skonal 3. kv. 1885 v Temešváru smířiv se, jak se podobá, se svým národem, jenž potupil jej obviněním ze zločinu: zůstavilť mu přes 60.000 zlatých (Matici srbské, školám a dobročinným účelům). Kle.

Anhaltský. 41) A. Karel, vévoda anhaltskobernburský (1834–1863), nar. r. 1805, po smrti otce svého Alexia († 1834) nastoupil vládu, ale jsa slabého ducha byl dle poslední vůle otcovy u vládě obmezen tajnou radou konferenční. R. 1834 pojal za manželku princeznu Frideriku holštýnskoglücksburskou, již r. 1855 učinil spoluvladařkou. Manželství to ostalo bezdětným. Úmrtím A-drovým vymřela linie anhaltskobernburská, a země jeho dostala se k Dessavsku; tím země anhaltské spojeny zase v ruce vévody Leopolda Bedřicha, který přijal titul vévody anhaltského.

Hesský. 42) A. (Ludvík Jiří Bedřich Emil), princ hesský (von Hessen und bei Rhein), nejmladší syn velkovévody Ludvíka II., nar. 15. čce 1823. (Viz A. 29.) Od r. 1863 žije v rodišti svém Darmstadtě. A. zanáší se též studiemi numismatickými, jejichž výsledkem je spis Das Heiligenberger Münzkabinet (Štýrský Hradec 1854–56, 3 díly), v němž popsal svou sbírku numismatickou. R. 1866 velel 8. armádnímu sboru něm. ve válce proti Prusku, po níž vydal Feldzugsjournal von 1866 (Darmst. a Lipsko 1867). Děti jeho mají titul princů a princezen z Battenberga; syn jeho A. (viz A. č. 29.) je bývalý kníže bulharský.

Parmský. 43) A. Farnese viz Farnese.

Rumunský. 44) A. Jan I., kníže rumunský (1859–1866), z bojarského rodu Cusa (* 20. března 1820 v Galči – † 15. kv. 1873 v Heidelberce), vychován v kadetní škole v Postupimi a v Paříži, kde byl do r. 1839, práva studoval v Pavii a Bologni. Navrátiv se do vlasti stal se náměstkem presidenta soudu civilního a r. 1850 prefektem okresu galackého; ve vojsku zároveň postoupil na hodnost plukovníka. Sňatkem s Helenou, dcerou bojara Rosettiho, vešel v příbuzenství s veškerou vyšší šlechtou rumunskou. Byl mluvčím strany svobodomyslné, která pracovala ke sjednocení obou knížectví, r. 1858 stal se ministrem války prozatímní kaimakamie pro spojená knížectví Multany a Valašsko. Dne 17. ledna 1859 v Jasech zvolen jednohlasně za kníž. multanského, v únoru v Bukurešti za knížete valašského, složil pak přísahu na ústavu z r. 1856 a pařížskou konvenci ze dne 19. srpna 1858. 23. pros. 1861 fermanem sultána tureckého potvrzen za knížete spojených knížectví, načež prohlásil spojení obou knížectví v jediné rumunské. R. 1864 o své ujmě prohlásil novou ústavu, v níž všecky re. formy navrhované pařížskou konvencí provedeny, ale také práva knížecí rozšířena. Tím vzbudil nespokojenost v zemi. ač zrušil nevolnictví lidu selského a státní pozemky mezi sedláky rozdělil. Finanční tíseň, jíž hleděl se sprostiti konfiskováním klášterních statků, a absolutismus prováděný urychlily jeho pád. Večer 22. ún. 1866 přinucen od náčelníků stran ke složení hodnosti knížecí a k opuštění země. Od té doby žil A. střídavě v Döblinku u Vídně, ve Florencii, Wiesbadenu a v Heidelberce, kde i zemřel. Manželství jeho bylo bezdětné.

Skotští. 45) A. I., král skotský, syn Malcolma Canmora, nastoupil po svém bratru Edgarovi r. 1107 a zemř. 1124. Byl vlivem své matky. Markéty anglické, lépe vychován než jeho předchůdce; avšak pro neurvalost celé své povahy nazván byl od svých poddaných Divoký. Panování jeho označuje se rozhodnou opposicí, kterou odbýval míchání angl. biskupů do záležitostí skotské církve. Počínal si energicky i v potlačování nepokojů ve svém království, hlavně pak vzpoury Angusa, syna ženy Macbethovy. Zemřel bezdětek v Stirlingu, a jeho nástupcem stal se David I. – 46) A. II., král skotský, nar. v Haddingtonu r. 1198, ujal se vlády po svém otci Vilému Lvovi r. 1214. Ač velmi mlád, jevil tutéž moudrost a pevnost, jež charakterisují celý jeho život. R. 1216 byl exkommunikován, že s anglickými barony kladl odpor králi Janovi; avšak moudrostí svou dovedl si záhy nakloniti papeže i Janova nástupce, krále Jindřicha III., jehož sestru Joanu později zu choť pojal. Tato zemřela r. 1238; a když po šesti létech její bratr táhl do Skotska, aby na A-dru vynutil hold za jeho državy v sev. Anglii, došlo v Newcastlu mezi oběma k míru. Jako Alexander I. halil i on s velikým důrazem privileje skotské církve, a r. 1222 dal odpraviti 400 osob, které byly zapleteny ve vraždu biskupa caithnesského. Udušuje vzpouru v Argyleshiru zemřel horečkou na ostrově Kerreře r. 1249. – 47) A. III., král skotský, syn předešlého, nar. se r. 1241 a zasedl na trůn po smrti svého otce r. 1249. V míru newcastlském učiněno ustanovení, dle něhož A. byl v dětství zasnouben s dcerou krále anglického, a Jindřichu III. záleželo nyní na tom, aby smlouva ta co nejdříve skutkem se stala. Přes přílišné mládí ženichovo i nevěstino byl slaven sňatek v Yorku 25. pros. 1251. Na počátku svého panování byl A. v moci Comynsův, tehdy nejmocnější šlechtické rodiny ve Skotsku. I zmocnili se jejich soupeři podporovaní Anglií hradu v Edinburce a vychvátili královské manžely z rukou jejich. Zatím i Jindřich přitáhl do Skotska a sešel se s A-drem v Roxburghu. Tu bylo ustanoveno vladařství, z něhož Comynsové byli úplně vyloučeni. Avšak r. 1257 nabyli tito vrchu a zajavše krále věznili jej v Kinressu a Stirlingu. Roku násl. utvořeno nové vladařství, v němž obě strany byly zastoupeny, a král propuštěn na svobodu. R. 1260 vykonali král. manželé návštěvu angl. dvoru ve Windsoru, kde se jim narodila Margareta, zasnoubená později Eriku norvéžskému. Norský vpád do Skotska r. 1263, jakož i osudná porážka u Largsu náležejí spíše dějinám země než do biografie královy. Tři léta později odstoupil Magnus, král norvéžský A-drovi ostrov Man se západními ostrovy za tisíc marek v hotovosti a sto marek ročního poplatku. A. bojoval rázně a dosti šťastně za neodvislost skotské církve, a moudrá jeho vláda byla by zajisté nemálo povznesla blahobyt národa, kdyby řada pohrom nebyla ho uvrhla v náruč vnitřních i vnějších nepřátel. R. 1275 zemřela královna a několik let na to její dvě dítky, tak že posloupnost královská visela toliko na životě jediné mlaďounké princezny, která v historii jest známa jménem Maid of Norway (Panna norvéžská). Roku 1285 oženil se A. s Jolettou, dcerou hraběte z Dreux, doufaje posloupnost sesíliti tím svazkem. Avšak i těmto nadějím učiněn konec náhlou smrtí krále, jenž projížděje se po fifském pobřeží naproti Edinburku 12. bř. 1286 pádem s koně se zabil. Smrtí A-drovou nastalo ve skotských dějinách nové období: národní neodvislost, kterou tak vytrvale obhajoval proti neoprávněným požadavkům anglickým, byla znova vydána v šanc nejosudnějším nebezpečím.

Virtemberský. 48) A. (Bedřich Karel), vév. virtemberský (* 1771 – † 1833), syn vév. Bedřicha Eugena, bojoval v rakouské armádě proti Francii; tak účastnil se bitvy u Stockachu r. 1799 a stal se rakouským podmaršálkem. R. 1801 přestoupil do vojska ruského, v němž byl r. 1812 velitelem větších oddílů; zejména velel levému křídlu armády ruské v bitvě u Možajsku. Car A. I. jmenoval ho guvernérem Bílého Ruska, členem státní rady, později ředitelem sboru inženýrského a ministrem kommunikací. V úřadě tom získal si zásluhy četnými stavbami průplavů. A. pokládán byl za největšího jedlíka své doby.

Učenci a jiní významní mužové.

49) A. nejstarší nám známý dvorní kancléř český, bratr Daniela, biskupa pražského, stal se, když byl r. 1143 ženatý probošt vyšehradský Hugo sesazen, jeho nástupcem a zemřel 18. října 1146 v Cařihradě, kde meškal jsa vyslancem knížete českého. Nk.

50) A. znamenitý knihtiskař český XVI. st., člen Jednoty bratrské. Rodem byl z Újezda u Plzně, pročež i Plzenským neb Aujezdeckým (Aujezdským) slove. Umění svému vyučil se v Plzni a vstoupil pak ve službu Pavla Olivetského v Litomyšli, jenž tiskárnu zde zařídil již r. 1503. Pojav za choť Pavlovu dceru Annu převzal A. po jeho smrti také tiskárnu a vydal tu v létech 1535–44 šestnácte většinou nákladných knih, čímž si spolu jmění a vážnosti dobyl. Mezi nimi sluší uvésti: »Práva městská« od Brikcího z Licka (r. 1536), »Práva manská« (r. 1538), »Karionovu knihu kronik« v překl. Burj. Sobka z Kornic a j. obsáhlé na tu dobu tisky. Když po zbouření stavů r. 1547 zvláště bratří byli stíháni, přiznal se A. k víře katolické a tak mohl zůstati v městě, když jiní jeho souvěrci vypovídáni. Dlouho však pokoje neměl, neboť brzo byl osočován z neupřímnosti v nové víře od král. hejtmana Šebest. Šejnocha a faráře Martina, čímž přinucen r. 1549 se vystěhovati. Usadil se pak nejprve v Královci pod ochranou odpadlého velmistra Něm. řádu, vévody Albrechta, kdež opět knihy tiskl pod jm. Alexandra Böhma (Čecha); jmenovitě vydal tu polský překlad písem sv. a v témže jazyku překlad českého kancionálu. Že pak se zatím náboženské poměry v našich vlastech poněkud zlepšily, vydal se i A. s rodinou a náčiním tiskařským nazpět a pobýval roku 1558 v Prostějově. Zde vytiskl důležitý obranný spis br. Matěje Červenky proti p. Vojtěchovi z Pernštejna, »Osvědčení a očistění se Jednoty bratrské zákona Kristova proti nářkům nestřídmým a nedůvodným knížky v nově vyd. od p. Vojt. z Pernštejna a na Plumlově«. Dlouho však A. v Prostějově nepobyl, bezpochyby že pro něho zde na statku pernštejnském po vydání polemické té knížky nebylo bezpečno, i uchýlil se opět do ciziny na zámek Šamotuly (sev. Poznaně) p. Lukáše z Górky, který jej přijal za svého knihtiskaře. Tu pak dne 7. čna 1561 dotiskl slavný Kancionál bratrský, dle zámku šamotulským nazvaný, jejž byl bratr Jan Blahoslav upravil. Jest to první z oněch skvostných a nákladných tisků, jichž potom Jednota značnou ještě řadu až do rozptýlení svého vydala. A. jej věnuje v předmluvě své »Vysoce Uroz. a mnohomocnému p. Lukáši hraběti z Górky, vejvodovi Lančicskému, starostovi Busskému a Lopačinskému«, jenž ho při tom díle s pomocníky i s čeládkou opatroval. Kancionál tento bohatě vypraven, všecky stránky okrášleny obrubami a v iniciálách ve dřevě řezaných vyjádřeny děje případné k obsahu písně. Tisk jest velmi jasný, také tisk nápěvů jest zřetelný, na několika stranách v textu pod notami také užito červené barvy. Zásluhou A-drovou bylo tu i přesné provedení pravopisu Blahoslavova tiskem; proto ryty také litery zvláštní, zejména y a j s posazeným nad ně písm. e, jimiž hleděl Blahosl. vyhověti staromilcům; také tu důsledně proveden rozdíl mezi l a ł (toliko l samohláskové obecně jest měkké). Do Litomyšle vrátil se A. teprve asi po smrti Ferdinanda I. roku 1564. Rok potom vydal tu »Historii neb Kroniku Tureckou« od nějakého Ráca nebo Bosňáka jménem Michala Konstantina z Ostrovice sepsanou. K tomu připojil starší již spisek »Tažení proti Turku« a některé věci ze života Jiříka Kastriota přijmím Skanderbega. Věnuje spis celý p. Václavovi Haugvicovi z Biskupic a na Litomyšli, cís. raddě. Kromě předmluvy křesťanskému a upřímnému čtenáři a věnování A. češtinu prý na mnohých místech opravil a knihu s mnohou prací vydal. Také k některým jiným spisům, jako na př. k »Oekolampadiově výkladu na knihu Jobovu« (vyd. 1540) a j. A. složil předmluvy. Po r. 1565 není spisův od něho vydaných. A. zemřel v Litomyšli r. 1577 a jmění jeho odúmrtí připadlo obci, neboť nezůstavil přímých dědiců. (Jireček, Rukověť I. str. 9–12.) JNk.

51) A. Popovič, slavný bohatýr ruský. R. 1216 v boji u hory Avdovy bojoval se svým sluhou Toropem na straně Mstislava Smělého, knížete novgorodského, proti Jurijovi a Jaroslavu, knížatům suzdalským a mnoho přičinil ke slavnému vítězství Mstislavovu. Po osmi létech padl v kruhu sedmdesáti tovaryšů v nejkrvavější seči na řece Kalce, kde Mongolové porazili ruská knížata na hlavu. Kostomarov, Russk. ist. v žizneop. I, 110. sl.; Solověv, Ist. Ross. II. 450. Dšk.

52) A. Diakon, rozkolník, nar. 1674)5), popraven 21. bř. 1720. Rodiče jeho žili v Kostromském předměstí v Nerechtě. Jako diakon žil 27 let v ženském klášteře vladimířském. Při badání náboženském vznikly v něm pochybnosti, které neutlumil usilovnou modlitbou. Seznámil se se stařičkou Alžbětou z kláštera jaroslavského, a ta přemluvila jej k odchodu do pustiny. Prodav, co měl, ušel i se ženou z Nerechty (1703). Z Jaroslavle odešel se slepým starcem Kirionem a Jonou, odebral se do lesů v balachinském újezdě (nížegor-gubernie). Zena jeho vstoupila do kláštera. R. 1706 při processí o Zjevení Páně osmělil se kaditi, ale pro novotu tuto byl by jej lid ubil, kdyby se byl útěkem nespasil. R. 1709 vstoupil do kláštera. Popové kerženští rozdvojili se; jedni hájili A-dra, druzí stáli proti jeho novotám. Tu přívrženci A-drovi sestavili zvláštní soupis, zv. djakonovščina. Následovatelé jeho byli ve Vjatce, Starodubě a j. R. 1710 stal se A. hlavou jednoty. R. 1716 začal Pitirim písemnou hádku s Adrem, načež dal jej i s přívrženci uvězniti. R. 1719 zaslal A. odpověď Pitirimovi, který stal se bisk. nížegorodským. V odpovědi psané Andrejem Denisonem obsaženo celé odchylné učení této sekty, týkající se mirrhy, kříže, přijímání členů, živobytí atd. Tu přijel Pitirim s vojskem, dal rozkolníky zjímati a přiměl je k veřejnému odvolání jejich učení. A. znepokojován byv svědomím odebral se tajně do Moskvy a odtud do Petrohradu k císaři; zde byl veřejně vyslýchán, pak na rozkaz Petra Vel. mučen a konečně dne 21. března v Nížegorodě na hranici upálen. Dšk.

53) A. Nkšp, ) A. N. k. š. p., ) A. n–P., pseudonymy A. S. Puškina.

54) A. z Tralleí v Lydii, nar. v VI. stol. po Kr. Vykonav cesty v Italii, Africe, Gallii a Hispanii prováděl praxi lékařskou v Římě. V řeckém jazyku sepsal spis pojednávající o pathologii a therapii vnitřních chorob Βιβλίον θεραπευτικόν a malý traktát o hlístech Περὶ ἑλμίνθων. Prvý spis, vyznamenávaje se dokonalou znalostí starší medicinské literatury a jsa plodem bohaté zkušenosti, udržel sobě platnost až do středověku a měl velký vliv na vývoj lékařství arabského, byzantského a jihoevropského. Mx.

55) A. z Halesu (Alexander Halensis), slavný angl. scholastik XIII. stol. Narse v Gloucestershiru, byl vychován v habeském klášteře a stal se záhy arcijáhnem. Než vzdav se církevního působení, odebral se po příkladě skoro všech tehdejších učenců na universitu pařížskou, kde zprvu studoval, později pak přednášel theologii a filosofii s takovým úspěchem, že mu dáno přijmí doctor irrefragabilis. Roku 1222, kdy se ocitl na vrcholu své slávy, vstoupil do řádu minoritův a žil v odloučenosti až do své smrti r. 1245. Nejslavnější jeho dílo Summa theologiae, vydané v Norimberku r. 1452 (po druhé v Benátkách r. 1576), došlo schválení papeže Alexandra IV., když je bylo 70 učených bohoslovců jako zvláštní učební soustavu pro školy veškerého křesťanstva prozkoumalo. Jest založeno na větách Petra Lombardského a skládá se ze čtyř částí: první jedná o vlastnostech božích, druhá o stvoření světa a různých tvorech, třetí o plánu spasení, vtělení Kristově, zákonu, lásce, a čtvrtá o svátostech. Dílo to náleží mezi nejpozoruhodnější zjevy středověké literatury. red.

56) A. (Tassitelli a St. Elpidio, † 1325) z řádu august. bosáků, prof. filosofie a theologie v Paříži, konečně generál řádu svého. Mimo výklady k Aristotelovi zanechal spisy: De iurisdictione imperii et auctoritate summi pontificis; De eccl. unitate a De eccl. potestate. Spisy jeho vydal Rocaberti v Římě r. 1695. Jrk.

57) A. ab Alexandro viz Alessandri.

58) A. Sir William, earl of Stirling, angl. básník (* 1580 – † 1640) je starého skotského rodu, navštěvoval universitu v Glasgowě, načež se svým svěřencem Archibaldem earlem Argylským, nastoupil cestu po pevnině a vrátiv se vydal sbírku znělek pod názvem Aurora (1604). Získav si u dvora vážnost učence svými Monarchicke Tragedies, které r. 1607 byly souborně vydány, stal se jedním z druhů prince Waleského, na jehož smrť r. 1612 napsal Elegie on the death of prince Henrie (Edinburgh 1612). Téhož roku byl povýšen na rytíře, roku 1626 jmenován státním tajemníkem pro Skotsko a v pozdějších létech učiněn viscountem, až i earlem ze Stirlingu. R. 1637 vydal své básnické spisy pod titulem Recreations with the Muses, k nimž připojil svou podobiznu, vyrytou od Marshalla. Zemřel v Londýně, však tělo jeho odpočívá v Stirlingu, kde vystavěl »Argyle House«, jednu z nejpodivnějších stavitelských památek romantického toho města. Jeho poesie jsou dávno zapomenuty, ač se v nich nalézá »mnohý skvost nejčistšího jasu«. Viz Baillie's Letters and Journals, III. sv., 529. str. od Lainga; Drummond MSS. (Drummondovy rukopisy od téhož).

59) A. Natalis (Noël), proslulý katolický theolog, zvláště círk. historik (k (1639–1724). Nar. v Roueně, vstoupil tam do řádu dominikánského, studoval v Paříži theologii a filosofii, kteréž tam i potom přednášel, stal se r. 1676 konventuálem svého kláštera, později i po čtyři roky provinciálem řádu sv. Dominika. Vyučuje syna ministra Colberta pořádal konference z oboru církevních dějin, při čemž osvědčil ohromnou svou sečtelost a pronikavý bystrozrak, tak že jej Colbert vyzval, aby výsledky práce své uspořádal a uveřejnil. R. 1677 vyšel prvý svazek jeho imposantního díla Selecta historiae ecclesiasticae capita etc., r. 1686 vyšel díl poslední, 24., sahající až ke skončení koncilia tridentského; později vyšlo ještě 6 dílů obsahujících děje starozákonní. Jakkoli v díle tom A. horlivě obhajoval církev naproti výtkám Bloudela aj. reformovaných historiků církevních, jakkoli v něm nahromaděna byla úžasná učenost, dostalo se přece dílo to, k jehož vydávání mimo jiné čelné osobnosti autora vybízel i papež Innocenc XI., na index; příčina toho byla, že v bojích mezi papežstvím a jednotlivými říšemi ve středověku A. nezakrýval vadné stránky papežství, jakož i že byl smýšlení umírněného a myšlénce gallikanismu nakloněn. Dílo to vzbudilo značný ruch polemický, který však A-dra nezadržel od dalšího vydávání jeho; naopak mu poskytl příležitosti dokázati ve zvláštních scholiích pravdivost toho, co byl dříve řekl a co mu bylo vytknuto, jakož i že leccos z toho jsou výroky nejvyšších autorit církevních, sv. Bernarda a j. Benedikt XIII. však zrušil zákaz díla A-drova, když Roncaglia r. 1734 pořídil vydání opravené ve smysle římském. Zvláštní cenu dodávají historii té, která vedlé Pillemontovy patří ku předním toho druhu dílům katolickým, četná pojednání, jimiž je propletena; ba vlastně dílo to ani není historií církevní, než spíše řadou dissertací o nejdůležitějších momentech historie církevní. Z ostatních spisů jeho je nejdůležitější Theologia dogmatica et moralis v 11 sv. (v Paříži 1693); dílo toto náleží k nejlepším theologickým spisům doby oné. Homiletického obsahu jsou Praecepta et regulae ad praedicatores verbi divini informandos. Viz Catalogue complet des oeuvres de Père A. (v Paříži 1716, 4°); Uhlhorn v Herzog, Realencykl. f. prot. Theol.

60) A. Archibald, americký bohoslovec (* 1772 – † 1851), nar. ve státě Virginii, nabyl prvního vzdělání v Timber Ridži, načež ucítiv na sobě vliv náboženského hnutí, známého jménem »great revival« (velké obrození), oddal se studiím bohosloveckým. R. 1791 obdržel povolení kázat, i působil sedm let jako kočovný missionář ve svém rodném hrabství, později pak jako duchovní správce presbyteriánského sboru ve Filadelfii. R. 1810 udělila mu universita newjerseyská titul doktora bohosloví a roku následujícího byl zvolen prvním professorem právě založené presbyteriánské kolleje v Princetonu, v kterémžto úřadě setrval až do smrti. A. napsal značný počet theologických spisů, které jsou velice rozšířeny. Mezi těmi dlužno uvésti apologetické dílo Outlines of the Evidences of Christianity (Důkazové křesťanství, 1823), které dočkalo se několika vydání a do různých jazyků přeloženo bylo, a pak ještě Treatise on the Canon of the Old and New Testament (Pojednání o pravidle Starého a Nového zákona, 1826). Mimo to psal hojně článkův do »Biblical Reportory«, redigovaného professorem, nyn. principálem Hodgem.

61) A. Salomo, první evang. biskup jerusalemský. Nar. r. 1799 v Poznani z rodičů židovských, stal se rabbím v Plymouthu, přešel ku protestantismu a horlivě se zasazoval o rozšíření víry křesťanské mezi židy. Byl professorem jazyka hebrejského na Kings-College v Londýně, r. 1841 zvolen za prvního evang. biskupa v Jerusalemě. Zemřel na cestě ze Syrie do Káhiry 23. list. 1845.

62) A. sir James Edward of Westerton (* 1803 – † 1885), angl. generál a cestovatel. Sloužil v Indii, Birmě a Portugalsku; z Kapského města podnikl jako pobočník guvernéra d'Urbana r. 1836 a 1837 cestu do zemí sev. od řeky Oranže a pronikl až do země Damarů. Potom podnikl z nařízení angl. vlády r. 1847 až 1849 výzkumnou cestu do lesů britské Ameriky severní. R. 1854 účastnil se války krymské, povýšen r. 1858 na plukovníka a konečně súčastnil se války proti Maorům na Novém Zeelandě. Ze spisů jeho sluší vytknouti: Travels from India to England (Cesty z Indie do Anglie, 1827); Transatlantic sketches (Črty zaatlantické, 1833); Expedition of discovery into the interior Africa (Výzkumná cesta do vnitřní Afriky, 2 sv., 1838); L'Acadie, or seven years explorations in British-America (Sedmileté výzkumy v britské Americe, 2 sv., 1849); Travels through Russian and the Crimea (Cesty po Rusku a Krymu, 1830); Incidents of the last Maori War (Příhody z poslední války maorské, 1863); Bush-fighting (1873, pojednávající o válce na Novém Zealandě). R. 1875 odebral se do Egypta, kde řídil přípravy ku převezení jehly Kleopatřiny. Zemřel na ostrově Wightu.

63) A. Stephen, amer. astronom, nar. 1. září 1806 v Schenectady, státě novoyorském, zemř. 24. čna 1883 v Princetonu (New Jersey), nabyl svého vzdělání ve svém rodišti a působil pět let jako učitel na »high school« v Novém Yorce. R. 1831 odebral se na vlastní útraty do Georgie, aby pozoroval úplné zatmění slunce. R. 1832 vstoupil do theologického semináře v Princetonu, však již po roce jmenován byl učitelem kolleje v New Jersey a brzy potom prof. mathematiky. R. 1840 stal se professorem astronomie, r. 1845 mathema-tiky, r. 1854 mechaniky a astronomie, kteréžto stolice po čtyřiačtyřicetileté činnosti na téže kolleji se vzdal r. 1877. Zemřel v Princetonu. Psal do vědeckých sborníků cenné články, jako The fundamental princlpals of mathematics (Základové mathematiky) do Sillimanova »Journal«, II. řady, seš. 7.; A philosophical confession of faith (Filosofická vyznání víry) do »Princeton Review«, 1867; Origin of the forms and present condition of the clusters of star (Původ tvarů a nynější stav hvězdových skupin) do Gouldova »Astronomical Journal«, 1852; On certain harmonies of the solar system (O jistých harmoniích sluneční soustavy) do »Smithonian Contributions«, 1875.

64) A. Joseph Addison, syn Archibalda A-dra. jeden z nejpřednějších biblických učenců amerických (* 1809 – † 1860), studoval v New Jersey, načež oddal se zvláště hebrejštině a jiným orientálním jazykům. Stal se pak doktorem theologie a v létech 1830–33 přednášel staré řeči a jejich literatury v New Jersey. R. 1838 byl jmenován professorem církevních dějin na bohoslovecké kolleji v Princetonu. Od r. 1852 přednášel také biblické dějiny, a to až do své smrti. A. napsal několik cenných děl, z kterých zvláště vynikají Translation of and commentary on the Psalms (Překlad žalmů s kommentářem), Critical commentary on the prophecies of Isaiah (Kritický kommentář proroctví Izaiášova) a) a pojednání o správě prvotní církve. Přispíval také četnými články do »Biblical Repertory« a »Princeton Review«, a ještě před svou smrtí pracoval s professorem Hodgem o kommentáři k Novému zákonu.

65) A. William, angl. bohoslovec, nar. r. 1824 v irském městě Londonderry, nabyl svého vzdělání v Oxfordě, působil jako výpomocný duchovní na severu Irska, byl nějaký čas kaplanem irského místokrále, markýza z Abercornu, r. 1864 stal se děkanem v Emly a r. 1867 biskupem v Derry a Raphoe. Brzy na to udělila mu universita oxfordská hodnost doktora theologie. A. záhy vstoupil na kolbiště literární. R. 1850 dobyl universitní ceny za bohoslovecké pojednání a r. 1860 jiné za náboženskou báseň. Hlavní jeho díla jsou Leading ideas of the gospels (Vůdčí myšlénky evangelií) a The witness of the Psalms to Christ and Christianity (Žalmy svědčící Kristu a křesťanství, 1877) Mezi ostatními jeho publikacemi nalézá se svazek básní, několik přednášek, kázání a článkův o církvi irské, jakož i hojně příspěvků veršem i prosou v různých časopisech. Jeho manželka, rozená Cecil Frances Humphreys, jest dobře známa jako spisovatelka Moral songs (Morálních písní), Hymns for Childern (Dětských hymen) a Poems on Old-Testament subjects (Starozákonních básní).

Alexander. Jména řecká zde scházející hledej pod Alexandros.

Redakční poznámky

Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.

  1. Podle Oprav na konci I. dílu: 801 str., 1. sl., 14. řád. shora, místo vypovězený čti vystěhovalý. (dostupné online)
  2. Podle Oprav na konci I. dílu: 802 str., 1. sl., 13. řád. shora, čti třetí atentát na vlak císařský. (dostupné online)
  3. Podle Oprav na konci I. dílu: 802 str., 1. sl., 32. řád. zdola, místo Michalském náměstí čti nábřeží Kateřinina průplavu. (dostupné online)
  4. Podle Oprav na konci I. dílu: 802 str., 1. sl., 7. řád. zdola, přidej ještě: Sergěje (* 1857) a Pavla (* 1860). (dostupné online)
  5. Podle Oprav na konci I. dílu: 802 str., 2. sl., 24. řád. shora, místo kn. čti hrabě. (dostupné online)
  6. Podle Oprav na konci I. dílu: 802 str., 2. sl., 32. řád. zdola, místo srpna čti května. (dostupné online)