Ottův slovník naučný/Alexandros

Ottův slovník naučný
Alexandropol	Alexandros	Alexandrov

Údaje o textu
Titulek:	Alexandros
Autor:	Emerich Maixner, Václav Sládek, Jan Placek, František Drtina, Antonín Gottwald, Hynek Vysoký, Eduard Kastner
Zdroj:	Ottův slovník naučný. První díl. Praha: J. Otto, 1888. S. 823–824. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Související:	Autor:Alexandr Afrodisijský

Alexandros: 1) Laodicejský příjmením Filaléthés, žák Asklépiadův, přívrženec proslulého anatoma Hérofila a vůdce znamenité školy hérofilské při chrámu v Laodicei, již byl založil Zeuxis. Napsal větší spis Περὶ τῶν ἀρεσκόντων, Galénem velice chválený, ale toliko ve zlomcích zachovaný. Mx.

2) A. z aitólského města Pleuróna. Žil okolo r. 276 před Kr. v Alexandrii, kdež mu Ptolemaiem Filadelfem bylo uloženo, aby uspořádal tragédie a satyrská dramata v bibliotéce. Z tragédií jeho znám jest název jedné: Hráči v kostky, nesoucí se k příběhům z mládí Patroklova; z rozmanitých děl jeho (Halieus, Fainomena po způsobu Aratově, Apollón, Musai, epigrammy) zachovány 34 verše z Apollóna, ve kteréž básni, jak se zdá, sám Apollón se uvádí věště o budoucích osudech nešťastně milujících, a něco z Mus, jež obsahovaly chválu vynikajících básníků. Z epigrammů zachovány dva v Anthologii. Vůbec počítal se k básníkům znamenitějším, pročež vřaděn i do alexandrijské pleiady. Sdk.

3) A. z Efesu, nazvaný Lychnos, básník didaktický a dějepisec řecký, vrstevník Ciceronův. Didaktické básně jeho byly obsahu astronomického (Φαινόμενα) a zeměpisného; dějepisné dílo jeho pak obsahovalo dějiny války marské. Na A-ra tohoto vztahují se bezpochyby výroky Ciceronovy v Epist. ad Att. II. 20. 6. a II. 22. 7., které označují jej jako básníka nehrubě dobrého, ano i nejapného, přece však »ne neužitečného«. Pck.

4) A. Cornelius z Milétu, nazvaný Polyhistór, řecký grammatik, dějepisec a zeměpisec I. století př. Kr. Dle Suidy upadnuv do zajetí prodán byl Corneliu Lentulovi v Římě; byl u něho paedagogem, později obdržev svobodu přijal nomen gentile svého býv. pána, od Sully pak dostalo se mu práva občanského. Dějepisná díla jeho, z nichž zlomky zachovány jsou, byla: Dějiny chaldejské a assyrské (Χαλδαικά a Ἀσσυριακά), které snad tvořily jedno dílo; dále spis »O židech« (Περὶ Ἰουδαίων) a dějiny italské, citované též jménem »O Římě« (Ἰταλικά č. Περὶ Ῥώμης) v 5 kn. Kdežto díla prvého, v němž čerpal z Berosa, a posledního, kterého dle Niebuhra užil Livius ve vypravování o králích albských, jen nepatrné zlomky se zachovaly, máme ze spisu »O židech« zachovánu celou řadu delších výňatků u Eusebia (Praepar. Evang.); z nich vidíme, že A. o jednom a témž muži uváděl často vypravování několika pramenův, a to prosaických i básnických. Eusebius nazývá jej mužem důmyslným a veleučeným; ze zlomků vychází na jevo pouze veliká jeho sečtelost; pokročil-li od kompilování různých zpráv i ke kritickému jejich srovnání, nelze rozhodnouti. Dále cituje se od spisovatele tohoto celá řada spisů zeměpisných a periegetických, k nimž někteří počítají i svrchu připomenutý spis »O Římě«; o nich nemožno říci, byly-li to spisy samostatné nebo části jednoho velkého díla; týkaly pak se krajin maloasijských i vlastního Řecka, některých ostrovů (Krety a Kypru), dále Egypta a Libye a země, která obrazotvornost starých jmenovitě od dob Alexandra Velikého v nemalé míře zaměstnávala, totiž Indie. – Mimo to složil A. spis grammatický, vykládající jména místní u básníka Alkmana (Περὶ τῶν παρ' Ἀλκμᾶνι τοπικῶς εἰρημένων) a spis o filosofii pythagorejské (Περὶ Πυθαγορικῶν συμβόλων); též se spisovateli tomuto obyčejně přičítají spisy Φιλοσόφων διαδοχαί a Θαυμασίων συναγωγή; ze všech spisů zachovány jsou pouze zlomky. Pck.

5) A. Athénský, malíř řecký z dob císařů římských. Jméno jeho čte se na kresbě provedené pouze v obrysech na mramoru, jež nalezena byla v Resině, a svědčí o znamenitém stupni jeho umění, ač již za jeho doby všeobecný zavládl úpadek. (Nápis umělecký viz v C. I. Graec. 5863.) Spolu s onou kresbou nalezeny tři jiné zcela podobně provedené kresby, které snad též od něho pocházejí.

6) A. z Aig (Alexander Aegaeus), peripatetik (I. stol. po Kr.) a učitel císaře Nerona. Napsal výklad k Aristotelovým kategoriím a knihám o nebi. Zdali též kommentář k meteorologii od něho pochází (jak soudí Ideler, Arist. Meteorolog. I. XVI.), je pochybno. Dna.

7) A. z Abónoteicha v Paflagonii žil na počátku II. století po Kr. Mládí své strávil ve službách čaroděje jakéhosi, pocházejícího z Tyany, od něhož se naučil přípravě lékův a divotvorných nápojův a zaříkání. Po smrti jeho z rozkazu prý božského zařídil věštírnu Apollónovu a Asklépiovu v rodišti svém, o níž rozšířila se brzy pověst po Malé Asii a provinciích římských, ano i po Italii a v Římě. A. rozesílal do všech krajů své náhončí, aby předpovídali zemětřesení a epidemie, jež prý jenom jeho pomocí odvráceny býti mohou. Zeť jeho Rutilianus pohnul cís. Marka Aurelia, že dle dané věštby dva lvy do Dunaje uvrci dal, aby dosáhl vítězství nad Markomany a Kvady. Ač mnozí trpce sklamáni byli, pověst o věšteckém nadání A-rově šířila se tak, že pro nával cizinců nastala v městě nouze o potraviny. Těšil se zvláště přízni paní, a to s vědomím často mužů samých, což postavení jeho upevnilo. K tomu nejvíce přičiňovala vznešená postava jeho, ohnivé oko, jasný a zvučný hlas; na hlavě nosil vlásenku s bohatými kadeřemi, v ruce srp na znamení původu svého od Persea. Byl velmi bystrého ducha, avšak užíval svých schopností k šálení a klamání. Zemřel 70letý ohyzdnou nemocí. Srv. Fr. Cumont, Alexandre d'Ab. (Brüssel 1887). Gd.

8) A. z Kotyaeia (ve Frygii), syn Asklépiadův, učitel císaře Marka Aurelia, grammatik doby Hadriánovy, vynikající svou učeností, bystrostí a výmluvností. Po své smrti byl od svých spoluobčanův jako hérós ctěn a rodina jeho požívala veliké úcty. Žák jeho, rhétór Aelidus^{[red 1]} Aristides, postavil mu ve své pohrobní řeči skvělý pomník (I. str. 134. a sl., ed. Dindorf). Jako učitel vynikl bystrým výkladem autorů, při čemž dbal též kritiky textové. Svá mínění o grammatice, kritice a exegesi uložil, jak se zdá, ve svém díle Παντοδαπῶν βιβλία. O grammatických jeho studiích, týkajících se básní Homérových, dovídáme se lecčehos ze scholií; srovnej Lehrs: Quaestiones epicae, str. 8–16. Vý.

9) A., rhétór, syn Numeniův z Troady (II. stol. po Kr.). Zachovaly se nám od něho 2 knihy Περὶ σχημάτων, z nichž čerpalo mnoho pozdějších rhétorů. Otištěno v Rhet. Gr., ed. Spengel, vol. 3. Knr.

10) A. z Afrodisie (kon. II. a poč. III. stol. po Kr.), poctěný přijmením vykladatele Aristotelova (ὁ τοῦ Ἀριστοτέλους ἐξηγητής) a druhého Aristotela. Vedlé kommentářů velmi cenných jsou i vlastní jeho spisy zajímavy, v nichž nauku mistra svého dále vzdělával. Důležitější samostatné názory jeho jsou tyto: I jednotlivý zjev má skutečné bytí, působené všeobecným pojmem čili ideou v něm existující – avšak idee tyto vnášíme do jednotlivin teprve my vlastním přemýšlením. Proto jsou dle něho ve skutečnosti jednotliviny dříve nežli všeobecniny, nebo kdyby oněch nebylo, neměly by ani tyto kde existovati. Všeobecniny zajisté existují toliko, pokud v rozumu našem jsou; jakmile je přestáváme mysliti, zanikají též. Z takto utvářeného poměru všeobecna a jednotliva čili formy a látky plyne i názor jeho o vzájemnosti těla a duše. Jeť i jemu duše jako Aristotelovi formou těla organického, právě proto však nijak bytostí samostatnou, nýbrž trvá jen v těle samém, jím jsouc podmíněna. Nemohouc bez něho existovati, zaniká i ona při smrti tělesné, a nenáleží jí tedy nesmrtelnost. Každá činnost duševná nutně je spojena s určitým stavem tělesným. Trojdílnost duše lidské přijímá A. ve smysle Aristotelově, určitěji však snaží se označiti dualismus jeho intellektuálný. Čině s Aristotelem rozdíl mezi rozumem trpným, jen potenciálně existujícím (νοῦς ὑλικός καὶ φυσικός) a rozumem aktuálně působícím (νοῦς ἐπίκτητος čili νοῦς καθ' ἕξιν) a pokládaje srdce za sídlo činnosti rozumové nevykládá přechodu rozumové potenciality v aktualitu podmínkami fysickými, nýbrž nadpřirozenou působností rozumu činného (νοῦς ποιητικός), jehož nelze čítati k duši lidské, nýbrž míti dlužno za projev božstva samého, jež takto s člověkem v přímý vstupuje styk. S povšechným, více naturalistickým rázem přemýšlení jeho souvisí i jeho determinismus. Všechny děje světové vysvětluje A. tím, že bůh na hvězdy působí, a tyto na ostatní součásti vesmírné, z nichž prý každá jakousi silou duševní jest opatřena. Stavě se příkře naproti fatalismu stoickému, jenž nedá prý se srovnati ani se svobodou vůle lidské, ani s důstojností božstva, učí, že prozřetelnost boží záleží jen v předvídání následků. které ve světě dle přirozených zákonů se dějí, a z nichž právě proto veškerá libovolnost naprosto je vyloučena. Tyto názory své vyložil A. ve spisech: O duši (Περὶ ψυχῆς); O osudu (Π. εἰμαρμένης, vyd. Orelli 1824, srovn. Nourisson, De la liberté et du hasard. Pař. 1870); O záhadách fysických a ethických (Φυσικῶν καὶ ἠθικῶν ἀποριῶν καὶ λύσεων β. 4., vyd. Spengel Mnich. 1842); O smíšení (Π. μίξεως, kde popíral učení stoické o vzájemném pronikání těles). Nejcennější bylo učení jeho o povaze intellektu lidského a působilo hlavně na vytvoření nauky filosofův arabských o »intellectus acquisitus«. – Znamenitost A-rova však hlavně záleží ve výborných kommentářích jeho ke spisům Aristotelovým, jež i nám vítanou jsou pomůckou ku porozumění spisům filosofa stagirského. Zachovány jsou nám výklady jeho k prvním analytikám, k topice, meteorologii, k pojednáni o smyslech (Π. αἰσθήσεως, vydal Thurot v Paříži 1875) a hlavně k prvým pěti knihám metafysiky (vydal Bonitz v Berl. 1847). – Již prý Plotinos čítal pilně se žáky svými tyto kommentáře. – A. narodil se v Afrodisii v Karii, ve filosofii byli mu učiteli peripatetikové Herminos Sósigenés a Aristoklés z Messény. Za císařů Septimia Severa a Caracally (r. 198 až 211 po Kr.) učil filosofii Aristotelově v Athénách. Dna.

Redakční poznámky

Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.

1. Podle Oprav na konci I. dílu: 823 str., 2. sl., 1. řád. zdola, místo Aelidus čti Aelius. (dostupné online)