Ottův slovník naučný/Alexandreis

Ottův slovník naučný
Alexandre	Alexandreis	Alexandrette

Údaje o textu
Titulek:	Alexandreis
Autor:	Josef Hanuš
Zdroj:	Ottův slovník naučný. První díl. Praha: J. Otto, 1888. S. 810–813. Dostupné online.
Licence:	PD old 70
Související:	Alexandreis
Heslo ve Wikipedii: Alexandreis

Alexandreis jest literárně historický název veršovaných i prosaických skladeb o králi Alexandrovi Velkém a jeho dobrodružných výpravách. Více než od půldruha tisíce let vstoupila na místo pravé historie o Alexandrovi romantická pověst. Prvními stopami báječnosti hemží se již histor. spisy Diodóra, Justina, Curtia, již psali dle Kleitarcha, spis Plutarchův, složený dle Onésikrita, Kleitarcha, Kallisthena a Charéta, i historičtější dílo Arrianovo dle Ptolemaia a Aristobula a j. (Schöne, De rerum Alx. M. scriptorum imprimis Arriani et Plutarchi fontibus, Lipsko 1870). Odtud báje o Alexandrovi putovala vždy více mohutnějíc téměř do všech známých končin světových, nacházejíc hojné obliby mezi pohany, křesťany i muhammedány asijskými i evropskými, kteří přizpůsobovali ji svým názorům a chovali ji po mnohá století, obměňujíce ji v obsahu 1 formě dle vkusu časů, až konečně na konci středověku pozvolna ustoupila před obrozující se historií. Tak povstala v rozmanitých jazycích a literaturách bohatá řada plodů o Alexandrovi v podobě i rozsahu nejrůznějším, vnikajíc často i do umění výtvarných a poesie prostonárodní. Cenou nevyrovnává se sice báje o Alexandrovi Vel. oněm mohutným bájím prostonárodním, z nichž vyrostly velkolepé národní epopoje (Ilias, Odyssea, Mahábhárata, Nibelungy, Gudrun a p.), neníť také ryzí pověstí národní, jsouc od prvního vzniku podrobena vlivu umělosti a učenosti; však 1 přes to jest cena její značná. Spracována v tolika literaturách rozličných dob i národů poskytuje jasného názoru o tvoření a vývoji bájí vůbec. Však nejen samostatnými básněmi vzpomínáno jména Alexandrova, nýbrž vešel i v přísloví středověkých spisovatelů, vplétán do národních bájí (na př. u polsk. kron. Vinc. Kadłubka do dějin polských, a v českém Zápise Alexandra Velkého slovanskému jazyku a českému na budúcie časy, kdež v obvyklé formě listiny, v níž nescházejí ani datum, ani svědkové, poroučí Alexander Slovanům za jich věrnost a chrabrost krajiny od půlnoci až do země vlaské na věčné časy). Sceny z jeho života často vyobrazovány a vetkávány v koberce a p. (Fr. Michel, Recherches sur le commerce, la fabrication et l'ensage des étoffes de roie^{[red 1]}, d'or et d'argent et autres tissus précieux en occident etc.)

Nejstarší známý svod pověstí o Alexandrovi zachován ve spise proslulém pod jménem Pseudokallisthenés, ježto Kallisthenés, historik provázevší Alexandra a od něho usmrcený jmín byl za jeho skladatele. Teprve v nové době poznal na základě formálních 1 obsahových zvláštností Jul. Zacher, že spis. tento vznikl v Egyptě, nejspíše v Alexandrii, asi kolem r. 200 po Kristu s úmyslem, předělati Alexandra na zákonného krále egyptského. Pseudokall. zachován nám ve 12 dosti nesprávných rukopisech trojí recense, z nichž prvá obráží složení alexandrijské, druhá složení řecké, jež stalo se předlohou pro spracování pozdější, třetí znešvaření a rozšíření rec. řecké k větší báječnosti. Pseudokall. byl vzorem dalších přepracování, mezi jinými také české povídky o Alexandrovi Vel. spracované ve XIV. stol. dle lat. překladu (Stariny III.) a zachované v rukopisech z roku 1433 a 1469 v univ. bibl. pražské a z roku 1445 ve sbírce neuberské. Tištěn v Plzni 1513, ukázky ve Výboru z české literatury a v anthologiích Jirečkově a Grimově. Již asi před r. 340 vyložil Pseudokallisthena do lat. téměř doslovně jakýs Julius Valerius. Jeho dílo, pořízené z alexandrijské sice, však valně pozměněné recense, úplně zachováno ve třech mezerovitých i chybných rukopisech a ve výtahu v rukopisech mnohých od IX. stol. Překlad úplný však nenašel valné obliby; té dostalo se teprve výtahu z díla Valeriova (Epitomé, dle něhož složeno ve XIII. stol. epos angl., vyd. Webrem 1810 v Metrical romances I. v Edinburce, a báseň flanderská, připisovaná Jakubu z Maerlantu) a více ještě dalšímu vzdělání pověsti zv. Itinerarium Alexandri Magni, složenému volně dle Arriana, Pseudokallisthena a j. s patrným přídechem rhetorickomoralisujícím mezi l. 340–345. Obsahem Itineraria jest prosté vypsání válek a výprav jeho. Vydáno K. Müllerem. V téže as době vznikly, odloučivše se od celkových skladeb Pseudokall. a p., jako samostatné části: 1. List Alexandrův k Aristotelovi o divech indických, zachovaný v četných rkp. od IX. st. (Epistola Alexandri M. Macedonis ad Aristotelem magistrum suum de itinere et de situ Indiae, tišt. již 1706); 2. Vzájemné dopisy Alexandra a Dindima, krále brahmanského, s nátěrem křesťanskodidaktickým (Alexandri regis Macedonum et Dindimi regis Bragmanorum de philosophia per litteras facta collatio, tišt. již 1688) a 3. Alexandri iter ad paradisum, jež podlé talmudských pramenů líčí výpravu Alexandrovu do ráje.

Z Pseudokall. přímo čerpala lit. řecká a jihovýchodoslovanské. Starořecky psány ještě v době byzantské příběhy Alexandrovy r. 1388 ve verších politických a později skladba ze XVI. stol., psaná v politických verších rýmovaných od Démétria Zénóna ze Zante, i novořecká prosaická spracování, jedno rukopisné, přinesené v XVI. stol. Busbecquem z Cařihradu do Vídně, a několik tisků, jež záhy se staly knihami prostonárodními. Z Byzancie přešla pověst o Alexandrovi k národům jiho- a východoslovanským. V staroslov. literatuře (v ruk. bulh., srb., rus. a slověn.) pozorovány tři různé redakce pověsti této:1. Red. bulhar.-slověnská, nejstarší, zdá se býti text vložený pod názvem Knigy Alaxandrь (βίβλος ο Ἀλέξανδρος) do překladu kroniky Malalovy v rkp. moskevském z XV. stol. (přepsán z rkp. z r. 1261, ač překlad ještě starší); poměr jeho k Pseudokall. není dosud přesně určen. 2. Red. srbskoslověnská, zastoupená srb.-ruským rukopisem z r. 1497 a j., vyznačuje se povídavou báječností a byla oblíbeným pramenem středověkých kronikářů. 3. Redakce třetí jest vlastní román; vyd. 1871 z rkp. XV.–XVII. stol. Byl značně oblíben i illustrován (sr. vyd. r. 1880 v 67. č. Obščestva ljubitelej drevnej pismennosti). Stojí nejblíže textům novořeckým a pronikl také do poesie prostonárodní, na př. do pohádek srbských (Vuk, Srp. nar. pripovjetke 1853 200; Arch. II. 25.), do národních báchorek a prostonárodních knih ruských, jež znají vypravování o Porovi, o divých národech Gog a Magog a j.; bulharské báchorky (vyd. ve sbírce písní bratří Miladinovců) vyprávějí o známé cestě Alexandrově pro vodu nesmrtelnosti ve slohu ryze prostonárodním a j. Alexander chorvatský z třetí redakce slov překladu Pseudokallisthena zachován v rukopise velmi starém, as z XV. stol., psaném bukvicí. (Pypin-Spasovič, Hist. lit. I. 145.) Zajímavý jest ráz slov. skladeb proti pojetí záp.-evropskému: kdežto v nich Alexander vyličován jako udatný rytíř, vtištěno mu v ruském sepsání četně znaků křesťanských. Alexander bojuje nejen proti pohanům, nýbrž vyznamenává se také úctou ke křesť. svatyním, modlí se k bohu Zebaot a p. Založení Byzancie (Cařihradu) přičítáno tu Alexandrovu vojevůdci Byzantovi. Na Pseudokallisthenovi založen také armenský překlad vydaný Mechitaristy v Benátkách 1842 (Padmuthiun Acheksandri Maketonazwui), připisovaný Mojžíšovi Chorenskému a kladený do V. stol., dále překlad syrský z téže asi doby. Také do hebrejské kroniky vložena pověst o Alexandrovi, a sice dle skladby Leonovy. Ostatní orientální spisovatelé (arabští a perští): Abul Faradž, Abú Taher z Tartessu, Firdusí, Masudi, Nizámí aj. čerpali více z pramenů egyptských a p.

V záp. Evropě rozsáhleji působila latinská skladba Historia (čili Liber) Alexandri M. regis Macedoniae de preliis (zvaná také Liber Alexandri, Vita Alexandri), volně pořízená archipresbyterem Leonem z díla Pseud. (941–965) a zachovaná v pestrých rukopisech a tiscích (z konce XV. stol.). Leo odtud byl vzorem nejen samostatným pracím o Alexandrovi, nýbrž i kronikám obecným, ku př. kronice, již ve XII. stol napsal v Bamberce Ekkehardus Uraugiensis. Z Historie, ač velmi svobodně, čerpal také jihofranc. duchovní Aubry de Besançon pro svou mohutnou poetickou skladbu francouzskou, jež záhy stala se mostem pověsti k jiným národům záp.-evropským. Složena as v XI. stol., avšak posud znám z ní pouze zlomek as 100 v. (P. Heyse, Roman. Inedita. Berlín 1856.) Od této rozdílna jest jiná franc. báseň o Alexandrovi z XII. stol., složená též dle Historie, začatá mnichem Lambertem li Cors a dokončená Alexandrem de Bernay zv. Pařížský. Báseň Aubryovu přepracoval do něm. se vzácnou uměleckou obratností kněz Lamprecht (ve XII. stol.), jehož báseň zachována ve 3 poněkud odchylných rukopisech (vyd. posledně s orig. Kinzel, Halle 1884).

Nové opět podoby dostalo se pověstem o Alexandrovi v XII. stol. lat. básní Gualtera de Castellione (G. ab Insulis. G. z Lillu, Gautier de Chatillon), vyd. F. A. W. Müldenerem v Lipsku 1863. Rozdělena na 10 knih a složena (as do r. 1175) hlavně dle Curtia, Justina a Historie de preliis, s úmyslem vylíčiti reka a krále, jemuž usoudil osud podmaniti si okrsek zemský. Však Alexander s tím není spokojen, země proň malá a úzká. Jeho snaha nese se k nadlidskému, jak však chce překročiti hranice přírody, připravuje mu již tato záhubu. V rozvláčně epickém slohu líčí Gualter hrdinné činy Alexandrovy od mládí až ku pokoření Indie. Vždy větší a větší skutky koná Alexander, však jeho touha po slávě tím neuhašena. Tu sestoupí Příroda ke Stygu a volá na pomoc Leviathana, otce i mstitele zločinu; ten vysílá ze své říše Zradu, jíž Alexander hyne. Celé dílo jeho prozrazuje ráz oblíbených středověkých allegorií křesťanskodidaktických s pominutím divotvorných dobrodružství jinde vypisovaných, s hojným napodobením klassiků (Jos. Ivančić, Wie hat Walther v. Castiglione Vergil nachgeahmt, v Mitterburku 1878), s antickou mythologií, mícháním křesťanství a pohanství, s nádhernou řečí a četnými sentencemi. Od současníků nejen s oblibou čítána, ale užíváno jí ve školách vedlé Vergilia, Ovidia a j. Dle Gualtera složena již ve XIIl. stol. od světského duchovního Juana Lorenza Segury z Astorgy báseň znamenité ceny v podobě národní španělské rytířskokřesť. romance. Z Gualtera také spracoval mezi r. 1270–87 svou něm. skladbu ohromného rozsahu Ulrich von Eschenbach živší na dvoře králů českých Přemysla II. a Václava II. Jiní básníci němečtí měli různé předlohy. Rudolf von Ems (v první pol. XIII. st.) čerpal z Curtia Rufa, Historie de preliis a Gualtera a j. Seifrid básnil dle Historie de preliis a rovněž lat. skladba Guilichina Spoletského, složená v dystichách a přel. 1397 do něm. Jiných dvou něm. skladeb Bertholta von Herboltenheim a Biterolfa (XIII. st.) neznáme, leč ze zmínky Rudolfa von Ems.

Na skladbě Gualterově založena také A. česká; nezachovala se celá, nýbrž jen ve 6 zlomcích nesouvislých, však i z těchto patrno, že vzdělavatel český nepřekládal slovně, nýbrž volně, řídě se jistými zásadami a známou nehistoričností. a) Zlomek sv.-vítský o 2461 v. jest přepisem asi z r. 1400, podlé Wattenbacha ze zač. XV. stol. Tištěn v Star. Sklád. II. 151. až 264. a j. Jest přepisem. b) Zlomek jindřichohradecký, rovněž opis, jest nejstarší ze známých zlomků sahaje až do 13. stol. Nalezen v Jindř. Hradci, nyní chová se v Museu Českém. Jsou to 3 listy pergamenové o 2 sloupcích, vespolek nesouvislé. Tištěn několikráte. c) Zlomek budějovický (2 listy z 1. pol. XIV. století) v měst. archivu budějovickém. d) Zlomek musejní z prvé polovice XIV. století v Čes. Museu. 8 sloupců. Nalezen V. Hankou (sr. Č. Mus. 1828). Otištěn několikráte. e) Zlomek budějovicko-musejní, rovněž opis, někdy v Budějovicích, nyní v Čes. Museu. (sr. Č. Mus. 1828). Nalezen Palackým. Pochází z pol. XIV. stol. a podobá se značně Bud. A-idě. Obsahuje 2 listy. f) Zlomek Šafaříkův z pol. XIV. stol. o 2 listech. Otištěn v Č. Mus. 1847. Všecky vydány v originále i transskripci od M. Hattaly a A. Patery r. 1881. Zlomky tyto nepatří k recensi jediné, nýbrž podlé jistých známek zdá se, že byla asi tato genealogie čes. A-idy: Byla nějaká skladba původní, založená na Gualterovi (A. X), z níž povstal opis nezachovaný (A. N). Z této vznikla A. Hrad. a A. sv.-Vít. O poměru ostatních zlomků zatím souditi nemůžeme nemajíce parallel. Z toho zároveň patrno, že pův. složení A-idy jest velmi staré; předpokládáť A. Hrad., psaná ve XIII. st., nejméně 2 předchůdce, které zajisté vznikly značně před A-idou Hrad., aspoň v první pol. XIII. stol. Dle úsudku předních znalců jest jazyk A-idy české vzorný, objektivně správný, stilistická úprava pečlivá. Jsou ovšem tu a tam také vady a místa temná, však z toho připadá zajisté mnoho na opisovatele a naši nedostatečnou znalost staré češtiny. V té příčině jest ve staré češtině málo skladeb A-idě rovných. Touž správností vyniká namnoze i rým a verš o 4 dvižích. Po stránce obsahové zasluhuje český skladatel nemenší chvály. Dobrých vlastností složení Gualterova nesetřel, nedobrých se mnohdy vystřehl vynechávaje učené a mythologické příměsky Gualterovy a přibíraje jednak z vlastního, jednak z cizích pramenů (sotva z něm. Ulricha von Eschenbach). Zejména zasluhují zmínky hojné, většinou trojřádkové sentence hlubokého významu, jež podávají chvalného svědectví o povaze, vzdělání a rozumu skladatele, jenž druží se tím čestně k Dalimilovi a Smilu Flaškovi. Skladatel čes. znal prameny také jiné mimo Gualtera, na př. dějiny biblické a středověkou lit. obecnou, jež měla množství skladeb o Alexandrovi, válce trojánské atd. Při přepracování projevuje český skladatel dobrý rozmysl, básnického ducha a vzácný ve středověku básnický takt. Odtud jest A. česká ceny velmi značné. Jest to zajisté nejslavnější z epických skladeb světských s látkou cizí, družíc se velmi čestně k nejlepším toho druhu epickým básním středověkým všech literatur. Kromě veršované A-idy a románu obsahuje liter. česká ještě jinou skladbu o Alexandrovi zv. Historie o králi Alexandrovi Velikém makedonském. Podlé mnohých spisovatelů vypravuje tu Matouš Walkenberger z Walkenberku o životě, činech a válkách Alexandrových »k nabytí každé ctnosti a pobožných mravův«. Tištěno v Olomouci v XVI.–XVII. stol. Pro nás jest pouze zajímavým svědectvím pozdních dozvuků pověsti o Alexandrovi, jinak ceny literární nemajíc.

Literatura: Spiegel, Die Alexandersage bei den Orientalen (Lipsko 1851); K. Kinzel, Alexanderlied nach den Texten etc. (1884); Zacher J., Pseudokallisthenes (Halle 1867); H. Christensen, Beiträge zur Alexandersage; K. W. Titz, Ulrich von Eschenbach u. der Alexander boemicalis (Jahresber. der Lese- u. Redehalle der deutschen Studenten in Prag 1880–1); Nebeský (v Č. Mus. 1847); Jireček G. (v Kroku 1866, Světoz. 1859, Sitzungsber. 1878), P. Lang (v List. fil. a paed. 1883 a v Programu gymn. Jindř.-Hrad. 1881); M. Hattala, Zbytky rým. Alexandreid staročeských I. (Praha 1881); Koubek, Šembera, Bezděka (Praha, Sitzungsber. 1840, 1859, 1852), zvl. Gebauer a j. Pypin, Očerk liter. istoriji star. pověstij i skazok rus. (Petrohrad 1857); V. Jagić (v Književniku, Radu jugosl. Akad., Starinách, Hist. knjiž., Archivu für slav. Phil.); Veselovskij a j. Hš.

Redakční poznámky

Toto jsou redakční poznámky projektu Wikizdroje, které se v původním textu nenacházejí.

1. Podle Oprav na konci I. dílu: 810 str., 2. sl., 12. řád. zdola, a násl. čti: et l'ussage des étoffes de soie. (dostupné online)