Ottův slovník naučný/Čechy/Zahradnictví

Ottův slovník naučný/Čechy
Vinařství	Zahradnictví	Rybářství

Údaje o textu
Titulek:	Zahradnictví
Autor:	Martin Fulín
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Šestý díl. Praha : J. Otto, 1893. S. 141–142. Dostupné online.
Licence:	PD old 70

VII. Zahradnictví

v Čechách ode dávna oblíbené, za starých dob zajisté přestávalo na pěstování rostlin výživných, tedy zeleniny a ovoce, k čemuž později věnovány zvláštní pozemky, a tak vznikly zahrady. Po čase oddělovány zahrady od rolí a vedlé usedlostí rolnických povstávaly celé řady usedlostí zahradnických, najmě zelinářských, což dělo se zvláště v okolí velkých měst. Ve XIV. stol. počaly se kol panských a rytířských sídel zakládati okrasné zahrady ponejvíce dle vzoru francouzského. Příkladu tohoto následovali později bohatí měšťané a zařizovali si při svých domech ozdobné zahrady, mnohdy se značným nákladem. K jejich řízení ustanovováni zvláštní zřízenci, zahradníci služební, jimž pak na rozdíl od zahradníků svobodných říkáno panských nebo i uměleckých. Utěšený byl stav zahradnictví ve stol. XVIII. Veliké jeho pokroky v zemích sousedních, hlavně ve Francii, nezůstaly bez vlivu i na zahradnictví české. Za to v našem století hmotný úpadek panstva a držitelů velkých usedlostí rolnických přivodil nejtrudnější dobu českého zahradnictví, do níž spadá úplné nebo částečné zrušení proslavených jindy panských zahrad a sadů. Jinak však neutěšený tento stav měl účinek blahodárný. Zahradnictví české nezhynulo, nýbrž podporováno stále vzrůstající láskou k rostlinám ve vrstvách občanských dospělo stanoviska zcela jiného. Pěstování rostlin cizokrajných, které před tím bylo výsadou zahradníků panských, přešlo do rukou zahradníků živnostenských, čímž dán základ přečetným zahradám květinářským. Nemajíce přístupu do zahrad panských, bohatí občané byli nuceni zakládati zahrady při domech. Rozšiřováním měst a vzrůstem lidnatosti nastala potřeba osvěžování vzduchu a to mimo jiné děje se i zakládáním veřejných sadů, jež za naší doby zaujaly místa někdejších zahrad panských.

Veliký jest rozdíl mezi zahradnictvím předešlého století a nynějším, kteréžto dělí se v tato hlavní odvětví: sadovnictví, ovocnictví, zelinářství, květinářství a vazačství.

Sadovnictví, nejmladší odvětví českého zahradnictví, zabývá se zakládáním a udržováním okrasných zahrad a sadů. Největší čásť starších zahrad panských založena byla dle plánův a vzorů cizích, a teprve sady zakládané v stol. XIX. jsou dílem sadovníků českých, z nichž vynikli: J. Fiala (počátky městských sadů pražských), J. Liehm (Opočno a Dobříš). V. Mašek (Sichrov), F. Thomayer (nynější sady pražské) a J. Blecha (Fridland).

Ovocnictví, které pojí zahradnictví s rolnictvím, zaujímá v Čechách nejvíce půdy zahradní. V Čechách je málo míst, kde by se ovocné stromoví nepěstovalo. Nejbohatší ovocem jsou krajiny polabské, zejména okolí Litoměřic, Lovosic a Ústí, dále pak Mělník, Poděbrady, Kolín a Pardubice. Jinak ještě vyniká Jičínsko, Čáslavsko, Chrudimsko, Turnovsko a krajiny pošumavské. Toto rozšíření nezávisí ani tak na výhodné poloze krajiny, nýbrž spočívá především na příhodnosti cest dopravních, zvláště železničných a vodních. Hlavním ovocem českým pro nejširší obchod jsou jablka, jichž ve velkém pěstuje se ke stu druhů, nejhojněji míšeňská, panenská, různé renety, malináče, řechtáče a šálová; druhů původu českého je značná řada, tak jablka holovouská, košíková, zapovězená, studničná. Značná čásť vyváží se do Německa, zásobujíc trhy a továrny na konservy. Vedlé jablek nejvíce švestky buď čerstvé nebo sušené se vyvážejí pod vignetou »bosenské« až do Ameriky. Čásť ovoce zvařuje se též na povidla. Hrušky, jichž pěstuje se rovněž přes 100 druhů, mají význam podřízený; pro vývoz hodí se jen několik druhů zimních, hlavně české druhy: koperečka, solanka a čáslavka. Sušení ovoce jádrového a výroba ovocných vín jsou v Čechách dosud velmi málo rozšířeny. Sliv pěstuje se asi 20 druhů; ve velkém jen zelená ringloda (pro cukráře). Třešně a višně jsou rovněž hojné, asi 20 druhů. Značnou měrou pěstuje se též ovoce bobulové, jako: srstky, meruzalky, jahody a maliny. Druhy jsou četné. Broskve a merunky nemají důležitosti; nesnesouť transport a proto se též v míře jen skrovné pěstují. Ořechů vlašských též jest dostatek, hlavně papírek a kamenáčů. Gdoule, oříšky lískové a mišpule vyskytují se jen osaměle. Ovocné stromoví pěstuje se ve stromořadích podél cest, na polích a v zahradách. Pro stromořadí sázejí se jen jednotlivé druhy, v zahradách blíže měst sází se ovoce zrající v různé době. Kde dbá se na vývoz, pěstuje se jen málo druhů. Pro větší sadby sázejí se jen stromy vysokokmenné, pro ohražené zahrady pak též tvary zákrskové, ač spíše pro krásu než pro užitek. Rychlení ovoce ve sklenících děje se v Čechách jen v několika panských zahradách (Hluboká, Hořovice). Ovocnictví dělí se v theorii ve tři části: pomologii, pěstování stromův a školkářství. V pomologii, jež určuje druhy, jména světového nabyli hrabě M. de Canal a M. Rössler. Pěstování stromů ovocných jest nyní obecné. Velké ovocné sady jsou v držení velkostatkův a statkářův. Ovocné školky zakládají a vydržují v Čechách vedlé velkostatků, malostatkářův, obcí a hospodářských škol i obchodní zahradníci, a skoro všecky školky zabývají se prodejem stromků.

Zelinářství provozuje se v zahradách panských, v zelinářských živnostech a na polích. V zahradách panských a zelinářských pěstuje se ranná zelenina: salát, celer, květák, ranné zelí a kapusta, rajská jablka, jemné cibule, řetkvička, štěrbák, okurky, melouny, chřest atd. Zeleninou polní jest hlavně zelí, cibule, okurka a křen, mrkev, petržel a fasole; pěstováním zeleniny této zabývají se celé obce. Zelinářskými koloniemi jsou u Prahy Podolí a Bráník, pak Holešovice, Dejvice a Košíře. Polní zeleninou slyne Malín, N. Bydžov, Král. Hradec, Pardubice, Brandýs a Všetaty. Pěstování ananasů, jindy rozšířené, zachovalo se jen v několika panských zahradách.

Květinářství a vůbec pěstování rostlin ozdobných je jaksi jádrem vlastního zahradnictví. Květiny pěstují se vedlé záliby soukromníků hlavně v zahradách panských a v závodech obchodních. Skoro všecky obchodní závody v Čechách vznikly v nynějším století. Větší závody pěstují vedlé květin a rostlin dekoračních též v hojné míře stromky ovocné a ozdobné ve školkách, jimiž ovocné sady a okrasné zahrady zásobují. Mezi nejpřednější závody počítáme: Korselt a spol. v Turnově a J. F. Valter v Chuchli Z květin nejhojněji pěstují se růže, karafiáty, azálky, kamelie, fikusy, dračince, křivolisty, hyacinty, tulipány, ptačí nosy, čílka a jiné. O oblibě ozdobných rostlin nejlépe svědčí, že ustavily se i závody, které ve velkém pěstují výhradně tu neb onu rostlinu. Tak je v Čechách několik závodů jen pro růže, jiné opět pro karafiáty a další jen pro drobné květiny letní. Zvláštní důležitosti nabylo v Čechách pěstování karafiátů; jen v Klatovech zabývá se jím přes 10 zahradníků. Vedlé vlastních zahrad obchodních jest v Čechách mnoho zahrad vrchnostenských, které pěstují rostliny pro drobný prodej.

Vazačství, výroba předmětů vázaných z květin, pěstovávalo se rovněž v panských zahradách, ale později přešlo v ruce obchodníkův a dnes je samostatnou živností. Umění vazačské je v Čechách na vysokém stupni. Výkladní skříně pražských závodů jsou umělecké galerie výtvarného umění zahradnického. V Praze samé jest 12 velkých závodů vazačských. Závody tyto vážou sice též předměty ze sušeného materiálu, ale samy ho nepřipravují. Sušením travin a květů zabývá se ve velkém pouze zahradnictví J. Černého v Jičíně.

Závodů se zahradnickými semeny je sice v Čechách několik, obmezují se však jen na prodej semen jinde koupených. – Školství zahradnické obmezeno na zemský pomologický ústav v Troji, kdež uděluje se chovancům jedenáctiměsíční vyučování hlavně v ovocnictví. Ústav má velké školky a vinici. Pražská universitní zahrada na Smíchově, která založena byla r. 1775, slouží ke studiu srovnávací botaniky.

Literatura zahradnická v širším smyslu je velmi četná; pro laiky máme celou řadu knih, hlavně v oboru ovocnictví, zelinářství, a květinářství. Čistě odborných děl je velmi po skrovnu. Z těchto stojí na prvním místě nádherně kolorované »České ovoce« od F. Thomayera a »Monografie jabloně« od L. Burketa, z oněch »Květinářství« od J. Kafky, »Zelinářství« od Tom. Špatného, »Domácí zahrada« od M. Fulina a Dumkovo »Zelinářství«; jako pomůcka učebná oblíbeny jsou L. Naumanna »Zahradnické tabulky«. Časopisy: »Časopis českých zahradníků«, »Listy pomologické« a »Časopis českého ovocnictví«.

Ze spolků zahradnických uvésti sluší: »Společenstvo zahradníkův obchodních v Praze«, založené v předešlém století a nadané cís. Marií Terezií výsadami a erbem cechovním. »Pražská společnost pro zvelebení zahradnictví v Čechách«, založená, aby zabránila klesání zahradnictví v Čechách, pořádá co rok výstavy květin, vydává členům za malý příspěvek květiny a vydržuje pěknou zahradu a skleníky. »Zemský ovocnický spolek pro král. České«, dědic bývalé společnosti štěpařské, dbá o zvelebení ovocnictví, rozdávaje členstvu odborné spisy české i německé. Spolky pro zvelebení zahradnictví v Jičíně, Hoře Kutné a Chrudimi domáhají se účelu vytknutého přednáškami a demonstracemi Spolky zahradníků v Praze (»Flora« a »Roezl«), v Plzni a Litoměřicích jsou spolky jednak pro vzájemnou podporu, jednak i pro šíření vědomostí odborných. Živnostenská společenstva zahradnická jsou v Čechách tři: v Praze, Litoměřicích a v Teplici. Že snaha těchto spolků nesla dobré ovoce, bylo s potěšením pozorovati zvláště na naší zemské jubilejní výstavě (1891), kde zahradnictví české repraesentovalo se v netušeném bohatství a nádheře. Fln.