Ottův slovník naučný/Čechy/Rybářství

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Rybářství
Autor: Karel Jičínský
Zdroj: Ottův slovník naučný. Šestý díl. Praha : J. Otto, 1893. S. 142–145. Dostupné online.
Licence: PD old 70
VIII. Rybářství.

Od XIV. stol., ze kterého spolehlivější známosti našeho rybářství nám jsou zachovány, až do začátku tohoto století lze znamenati jakýsi rozkvět rybářské přičinlivosti s nádechem charakteristické povýšenosti rybářského stavu nad ostatními odvětvími hospodářství; tomu nadržovala zvláštní hierarchie služebníkův a chasy, stejný kroj jejich, názvosloví, zvláštní mluva, charakterisované nádobí atd.

Toto odvětví našeho českého hospodářství jest v Čechách prastaré, a ač mělo povždy na sobě ráz více přírodě než lidskému přičinění a důmyslu přenechané myslivosti, vysunulo se přece na jistý pro naše tehdejší málo vyškolené poměry dost vysoký stupeň. Podotýkáme zvláště, že tu méně řeč může býti o rybaření říčném než o rybničném, poněvadž ono nemohlo zbaviti se nikdy rázu nahodilé a přírodě na dobro ponechané myslivosti. Nejvíce rybníkův založeno na konci XV. a počátkem XVI. století. Jest sice dokladův, že i dříve rybníky veliké rozsáhlosti jsou stavěny, avšak zprávy o tom jen porůznu se na nás dostaly. Tak víme, že velký rybník Holavský na Jindřicho-Hradecku (235,7 ha) a rybník Krylovec již v l. 1381–84 Oldřichem z Hradce synům Janu a Oldřichu ke společnému užívání byl odkázán; zároveň připomíná se rybník Hatinský v roku 1389 a tak podobně i jiné. Rybník v Jindřichově Hradci, jemuž říkají Vajgar (Weiher), zdá se býti dle všeho ještě mnohem starším, snad tak starým, jak jest město samo. Největší rybník v Čechách »Rožmberský« na Třeboňsku (téměř 720,97 ha) byl stavěn r. 1584 zároveň s tak zvanou »novou stokou«, která měla vody řeky Lužnice od Rožmberka odváděti a do řeky Nežárky vylévati. V r. 1573 vystavěn rybník Svět v Třeboni (331,7 ha; 1582 Věrný, Krčín, Oplotil (na Třeboňsku) atd.

V Čechách jen jižní a jihovýchodní čásť Čech rybnikářstvím slynula. Byl to slavný český velmož Vilém z Rožmberka, který kázal mnoho, a to velmi velikých rybníkův založiti v l. 1550–1600. Některé dostavěl již předchůdce jeho na konci XV. stol. vrchním hejtmanem svých panství Štěpánkem Netolickým; proslulý však v tomto oboru byl hejtman Krčín z Jelčan na Třeboňsku, v polovici XVI. stol., pak Šťastný z Pleší a Zebudar z Prošovic, tchán Krčínův, pak hejtmanové na Jindřicho-Hradecku v druhé polovici XVI. stol.

Abychom si mohli učiniti pojem o útratách se stavbou většího rybníku spojených, stůjž zde na př. stavba rybníku Polomu (56 ha) na Jindřicho-Hradecku. Rybník tento byl stavěn r. 1502 a stál 98 kop a 11 grošů čili dle nynější měny 589 zl. 1 kr.

Pořádek v rybničném hospodářství byl dost jednoduchý. Rybníky roztřiďovaly se na potěrné, výtažné, kaperné a na komory, kromě toho byly u samého bytu sádeckého zřízeny sádky čili vodojemy menšího rozsahu (asi 200 m3 mající), kde se vylovené ryby na krátkou dobu přechovávaly, buď aby v čas na trh neb opět do jiného rybníku převezeny byly. V potěrný rybník byli dáni trdelníci, t. j. samičky a samci, aby si vajíčka (jikry) třením oplodili. Plůdek, t. j. z jiker vylíhlá rybka, zůstala v témže rybníce jedno neb dvě horka, t. j. léta, pak se vylovila a rozvážela do menších mělkých rybníků, aby rychle narostla, na podzim však vždy vylovena býti musila, protože by mělký rybník snadno až na dno mohl promrznouti; pak převezena jest do komory, t. j. do hlubokého, tichého a na blízku hlídky jsoucího rybníka, kde dobře jsouc střežena a obsloužena přes zimu ve klidu čas strávila. Na jaře ryby opět vyloveny a do výtažných rybníků rozvezeny rostly dále, až povyrostly do velikosti, že do kaperních rybníkův mohly býti nasazovány. Trvalo to obyčejně do třetího roku, a říkali rybkám postupně: plůdek (potěr), roček, dvouletek, výměť. Výměť přišla jsouc as ½–1 kg vážná, do kaperného rybníka, t. j. do velikých, hlubokých a na vodu bohatých rybníkův, kde stráviIa obyčejně tři horka čili léta, pak byl lov a pro celé okolí slavnostní veselý den, při kterém všelijaká nevinná, ale také někdy neřestná kratochvíle při dudách, karbanu a při pitkách se prováděla. Jednou v 7 neb někdy až v 10. letech zůstal kaperný rybník prázden, letnil, úhořil se, aby si, jak tenkráte říkávali, rybník odpočinul. Hospodáři určovali výpočtem, kolik ryb na jedno jitro rozlohy do kaperních rybníkův nasazovati měli, což si pilně do svých záznamů zapisovali, a drželi se toho neodvratněji než snad bylo zapotřebí, nedadouce v tom víry nikomu než zkušenostem. Tak hospodařívali naši předkové až téměř do našich dnův.

Že takovéto rybaření nemívalo vědeckého podkladu, jest patrno; byloť to odvětví našeho hospodářství, které zůstalo u nás nejdéle zanedbáno, neboť teprve asi v posledních 30 letech, tedy od r. 1860 zabřesklo i zde, a to jen na Třeboňsku, světlo pokroku vědou a praktickým rozmyslem oplozeného. V ostatních Čechách až na nepatrné výjimky hospodaří se ještě po starodávnu, ba namnoze také ještě mnohem nedbaleji než za starodávna. Třicítiletá válka také mnoho v tom zavinila, zpustošen hezký počet rybníkův od potulujících se tlup nepřátelských vojsk neb marodérů. Z nich několik opět napraveno a během pak XVII. stol. i nových vystavěno, ač jen pořídku.

Historie posledního století však počíná s vypravováním ještě a pořáde dále klesajícího úpadku. Nelze nám bohužel vypátrati a udati počet a rozlohu všech rybníků v Čechách na začátku XIX. stol. Tolik však jest jisto, že jich do dnešního dne ubylo v počtu, který se dá dle největší pravděpodobnosti páčiti na 40% co do rozlohy a na 21% co do počtu. Dnes jich čítáme dle rozlohy 400 km2 (asi 7 Regular quadrilateral.svg mil). Kníže ze Schwarzenberka měl v roku 1791 na všech panstvích 807 rybníků s rozlohou 17.006 jiter (9864 ha), dnes však 626 s 8327 ha. Hrabě Černín na Hradecku tenkráte 115, s rozlohou asi 1841 ha, dnes jen 96 rybníkův s rozlohou 1273 ha, při čemž podotknouti slušno, že v posledním desítiletí i na Třeboňsku i na Hradecku rybníkův buď upravením starých, bývalých, buď zakládáním nových opět i na počtu i na rozloze přibylo.

S úpadkem a s nedbalostí v rybničním hospodářství v souladu nachází se produkce ryb. Kdežto jsme v r. 1791 nasazovali na jitro vody 60–100 (průměr 90) kusů kaprů, nasazujeme dnes jen 50–90 (průměr 85) kusů, vytěžíme však mnohem více na váze; tenkráte vážila kopa asi 80–90 kg, dnes 100–120, ba někdy 150 kg. Celoroční produkce jest tedy dnes při menší rozloze vodní značně větší. Příčina úpadku našeho českého rybářství neležela toliko v nízkých cenách ryb na začátku našeho století, nýbrž více v neobyčejně příznivých poměrech, ze kterých polaření se těšilo. Obilnictví (také poněkud, ale méně lukařství) bylo produkcí velmi výnosnou, při tom stoupala cena ovčí vlny, následkem čehož se zveleboval chov ovcí a tím opět pěstování luk. Cena ryb byla za to tenkráte (v r. 1791) za 100 kg 17 zl.; dnes obnáší 60 zl. Není tudíž divno, že začali rybníky mentinou vysušovati a v pole nebo luka proměňovati. Toť jedinou příčinou, proč v Čechách rybníků i rozlohou i počtem ubývalo.

Zatím však co pastorek, totiž rybnikářství, na polo v zapomenutí v hospodářském oboru v koutku živořil, stala se ryba a v první řadě kapr i doma i za hranicemi v Anglii, v severním Německu) vždy oblíbenější a žádanější rybou. Pohlédneme-li na ceny kapra v tomto století, a sice pro lepší přehled vždy v průměru desítiletém, tedy v l. 1791–1810, do r. 1820 atd., obdržíme následující číslice v zlatých r. č.; 100 kg kaprů stálo: 7,25, 12,14, 21, 16,30, 17,64, 18,75, 25, 35,35, 43, 52,50 zl.; a dnes stojí ryba v jižních Čechách průměrem 60 zl., jinde v Čechách však 70, ba i 80 zl.; t. j. desetkráte více, než na začátku století. Jaké toto báječné stoupání ceny může míti následky a vlivy na rybničné hospodářství v zápětí, jest na bíledni. Dnes stojíme na opačném stanovisku r. 1791: na místo abychom obraceli rybníky v pole a luka, snažíme se, pokud možná, rozmnožiti plochu rybničnou. Od let padesátých začíná se půda rybničná v čistém výnosu svém vyrovnávati (arciť jen co do rybníkův kaperních, nikoliv co do vodné rozlohy vůbec) půdě pšeničné a dnes daleko již ji předčila.

Co se dotýče říčního rybaření, tu se co do hospodářského vedení věci nezměnilo po celé století nic. O vlastním a uvědomělém hospodářství není až do dnes řeči, a to, co se v našich řekách děje, jsou pracné, na nepříznivých poměrech mozolovitě vymožené začátky. Nemůže to také jinak býti. Řeky nejsou soukromým majetkem, nebo jen výjimečně, nepodléhají tedy účinnosti a vyhrazené disposici jednotlivce; nedají se zahraditi tak, aby hranice užívání se také fysicky daly uzavříti: stav vody nedá se jednotlivým hospodářem říditi dle libosti, jak to jeho vlastní potřeba káže; nedá se tak snadno ubrániti přístup cizích k vodám, a přístup jiných ryb, než pěstovaných atd., nemůže tedy také býti v říčním hospodářství zachován i zájem i zisk jednotlivcův v té míře, jako v hospodářství rybničním; avšak v zajmu veřejném a všeobecném má toto odvětví svou důležitost a cenu. A tu říci dlužno, že, ač se řeky naše od začátku našeho století zanedbávaly co do chovu a lovu ryb, ač se mlýnům a továrnám, jedněm na pospasy, druhým na otravu v šanc dávaly, ač přepýchal v řekách kde, kdy a kdo chtěl a lovil, co chtěl; že opět za našeho pokolení i v té věci chvalný pokrok jest učiněn. Utvořilyť se v Čechách v posledních letech četné společnosti, které s neunavnou sebeobětavostí, a abych řekl, se sebezapíráním veřejné poměry u vyrovnání jich se soukromými zájmy upraviti se vynasnažují, aby užitečnost řek, pokud jde o rybolov, na nejvyšší možný stupeň dopravily. Zároveň jest jich snahou, odchovati plůdky rozličných ryb, kterými řeku oživují.

Zde jest na místě, připamatovati učence, který o rybaření v českých řekách zásluhy má nehynoucí, prof. dra. Ant Friče v Praze. Muž tento milliony ryb, hlavně salmonidů (lososovitých) i ve způsobě jiker a plůdků, i ve způsobě výměti řekám našim svěřil, chtěje oživiti zpustošené pruhy stříbropěnných našich řek a potoků. Ač i v tom jsme pořáde ještě na začátcích, dlužno konstatovati aspoň skvělý začátek.

Čím jest v oboru rybaření říčného dr. Ant. Frič, tím jest v oboru rybničného rybaření vrchní ředitel kníž. ze Schwarzenberka v Třeboni Jos. Šusta. Ač byli předchůdcové Šustovi, ředitel panství třeboňského Horák a bratr jeho porybný Horák rybáři na slovo vzatí, a věc pro pokroky Šustovy výborně připravena, přece slušno říci, že teprve Šustou začíná v Čechách i za hranicemi nová éra rybářského hospodářství, zosnovaná na základech vědeckých a vůbec na těch, na kterých spočívá celá naše ostatní věda hospodářská. Pokroky Šustovy vynasnažuji se vměstnati co nejstručněji v následující věty: I. Nejprve vyšetřovati nutno veškeré poměry rybníka, na jakých dobrost jeho k účelům rybaření závisí, tedy polohu jeho ke straně slunečné, jestli snadno se oteplí nebo ne, zdali jest naproti panujícím větrům s dostatek chráněn, vysočinami, lesem nebo jinými záclonami; jaký jest geologický podklad, na kterém leží, zdali tento obsahuje vápna čili nic; zdali půda, na které jest rozložen, jest rašelinná, jilovitá, písečná atd., jak silná vrstva bahna leží na dně a zdali jest stejně po rybníce rozdělena; jaká jest hloubka vody a v jakém poměru ke břehům jí ubývá; zdali jest rokytím a rákosím mnoho nebo méně porostlý; zdali povodí, které se veň sbíhati musí, jest rozsáhlé a v jaké míře; mnoho-li vody tedy do roka vebíhá a zdali tato voda snad z vůkolních vesnic, jsouc nasycena látkami výživnými, do rybníka padá, nebo jest-li odkázán rybník jen na dešťové vody s nebes spadlé atd. II. Dle těchto okolností vřadí se rybník v rybničném katastru čili v hospodářské soustavě do své třídy hospodářské hodnoty. Veškeré rybníky pak sestaví se v soustavu, ve které šetřiti jest souladu mezi výměrem rybníků rozličných kategorií, zejména rozumně rozděliti jest rybníky kaperné tak, aby každým rokem rovné množství ryb (dle váhy) na trh odevzdati bylo možno. Práce ta jest velmi nesnadná a mnohem složitější než soustava polního hospodářství, vyžadujeť kombinační talent hospodářův vybroušený; neboť podnebí té které krajiny, teplota toho kterého ročníku, množství sprch a jiné okolnosti vyžadují, aby hospodář každého roku své disposice měnil a počet ryb k nasazení po případě oproti ustanovenému systému zjinačil. III. Rybníky takto seřaděny a dle hodnoty oceněny byvše, dají se na jedno, dvě, až tři horka (léta) na kapry státi. Dříve ležel každý rybník dle pevného pravidla tři horka, pak se vylovil, dnes rozhoduje vyšetřená hodnota jeho a velikost násady, která dříve byla dobře a rozumně odchována, nedržíme pak rybníky více na tři horka nebo jen výjimečně než dvě a jedno, a davše násady od 0,75–1 kg obdržíme rybu 2 kg těžkou. Po několika letech, po kolika, rozhoduje opět zralé uvážení, necháme státi rybník na prázdno, t. j. letníme jej, úhoříme, dáváme vzduchu volného přístupu, jako zoranému úhořišti nebo hrubé brázdě, aby výživné látky v půdě a bahnu obsažené řádně okysličil a k nastávajícímu nasazování rybami připravil. IV. Divně dříve naši předchůdci o rybě smýšleli; počínali si, jakoby ryba ničeho k svému vzrůstu nepotřebovala než vody. Z čeho by se živila, o to nebylo starosti. Dnes víme, že jest kapr mlsný, žravý, nenasytný masojídek, který ani ve dne ani v noci ve výživě si neodpočine; aby měl tedy hojně potravy, nezbytno, aby se rybničná půda hnojila tak jako pole nebo louka. K tomu slouží letnění. Zbytečné bahno z loviště rozváží se (po kolejích) po celém rybníce na místa, kde ho není, zbytečné rokytí a rákosí, třtina a metlice se vysekávají, pokraje se zorávají a zkypřují, naváží se jako na pole hnůj chlévský i kompostný umělý (vápno, superfosfát); dává se hnojůvka, dělají se strouhy, aby rybník řádně se vysušil a slunce i mráz dobře mohly účinkovati; zasívá se oves neb jiná obilnina, nebo přeje se vzrůstu travin; po sklizni pak jest strno výborným hnojivem atd. Zkrátka připravuje se vše, co by vývoji potravy pro hladovou společnost napomáhalo. V. Jakož jest hnojivo osa, okolo které se polní hospodářství točí, jest potrava pro rybu osou, okolo které se rybaření otáčí. Kapr požírá drobounkou, prostým okem málo kdy, obyčejně jen drobnohledem vyslíditelnou zvířenu. Šusta i Frič zpytováním svým nás naučili tuto zvířenu poznati. Milliardy těchto zvířátek v každém rybníce se urodí a milliony jich kapři sežerou. Aby mohli vzrůsti v hojné míře, hnojíme rybníky, neboť z daného hnojiva uroste a rozmnoží se v úžasné míře tento malý svět. V rybnících, ve kterých pro nepříznivé poměry (na př. drsné podnebí, dlouhé zimy, krátká léta, mnoho ledu, mnoho sněhu, málo přítoků, prahornou půdu, písek atd.) málo jest potravy, přidávati musí hospodář umělé potravy, t. j. ryby se krmí tak jako skot a brav. Děje se to nejvíce v rybnících třecích a výtažných, nikoliv v kaperních. Rybám předkládá se: květ, hrách (zadní), bob, lupina, drobty krve s kruchovou moukou smíšené, sušené jepice, sušené a rozemleté odpadky masné, kukuřice atd. do nekonečna. VI. Na moudré výchově ryb mnoho záleží. Nedrží se sice veliké rybníky třecí jedno a dvě horka nepřetržitě za sebou, nýbrž zvolí se malý rybník (od 1 jitra do 1 ha), avšak chráněný, teplý, mělký, s malým přítokem, který také od dravých ryb snadno může se chrániti, nechává se z pravidla vždy prázdným, jen z jara se nadržuje; mezi tím se třecí ryby (trdelníci, t. j. ryba mlíčná (samec) a jikrná (samice), v sádkách čili v komoře uschovávají, a to dle pohlaví zvlášť. Dostoupí-li temperatura vody 14° R, vyndají se trdelníci ze sádek nebo komor. Dříve počítáno na jednoho mlíčného dva i tři jikrnáčky, a při dáno něco poštěváčků, t. j. menších kaprů, o kterých šlo mínění, že staršího trdelníka ku tření popuzují. Od této zbytečnosti dávno již upuštěno. Dnes dáváme po párku a na Hradecku tomu říkají: jedno trdlo. Sotva rozdílná pohlaví o sobě zvědí, počíná tření a jest v rybníce živo, na mělčinách jako vlnobití. VII. Sotva že kapříček vaječný vak strávil a poněkud sám potravu vyhledávati se naučil, t. j. asi za 4–6 neděl, spustí se rybník, plůdek se organtinovými sáčky vyloví a na bohatší potravu do jiného rybníka nasadí. Starost o hojné vyživování ryby jest první starostí každého rybáře, od nynějška až k váze obchodníkově.

Toť asi přehledný průběh veškerých pokroků a zlepšování, ve kterém čile se pokračuje. Že jich na jalovo není užíváno, dokázáno opět na Třeboňsku, kde se výtěžek následkem vylíčených prostředků téměř o 50% zvýšil. Dnes následkem rozumnějšího hospodářství těžíme nejen mnohem větší množství kaprů, nýbrž vedlé kapra pěstujeme celou řadu jiných, rovněž tak oblíbených ryb bez újmy na výrobě kaperné; tak na př.: candáta, štiku, marénu, evropskou a americkou, lína, amerického okouna pstruhového, úhoře, lososa amerického nitrovodního, míka, pstruha, sirény atd. Jč.