Ottův slovník naučný/Čechy/Rozdělení Čech kmenové a krajské

Ottův slovník naučný/Čechy
Dějepis politický, věk nový	Rozdělení Čech kmenové a krajské	Poměry národnostní v Čechách

Údaje o textu
Titulek:	Rozdělení Čech kmenové a krajské
Autor:	August Sedláček
Zdroj:	Ottův slovník naučný. Šestý díl. Praha : J. Otto, 1893. S. 249–252. Dostupné online.
Licence:	PD old 70

Jakož Č. nebývaly od prvopočátku jednotnou říší, nýbrž znenáhla dílem smlouvami, dílem násilím sjednoceny, tak lze i stopovati jednotlivá knížectví kmenová, ačkoli nijakým způsobem všechna. Utvoření kmenového knížectví znamenalo již něco vyššího, nežli dřevní stav. Kmen každý míval jméno buď podlé povahy kraje, ve kterémž bydlíval, nebo hradu, v němž kníže sídlíval, anebo po muži nějakém. Rozdíly kmenové čím dále tím více mizely od té doby, co soustředěna všechna moc knížecí v Praze, a bohužel se nám o nich pramálo pamětí zachovalo. Uprostřed země bydlili Čechové, kteříž dali jméno království celému. Sídla jejich sahala na sever až po Řip, k západu za báječný hrad Krakov (Krakovec), jižné po Baštiny (s Třemšínem), Brdy a Osek (pohoří nad Zbraslaví), východně až po potok Žiřinu (snad potok Mochovský). Nejstarší jejich pověsti váží se ke Krakovu, Tetínu, Libušínu. Na všech stranách mezovali se kmeny českými, tito pak (kromě jednoho) všude se dotýkali pomezí, totiž velikého hvozdu, Č. kolem zavírajícího, jehož polovici si také osobovali. Severozápadně od Čechův bydlili Lučané, kteří se popisují r. 1125 jako národ vysokomyslný. Sídla jejich se tehdá zevrubně popisují. Hlavní jejich čásť bydlila na rovině Žatecké, ostatní při Úzké (potoku Chomutovském), Březnici (pot. Blšanském), Hutné (u Lokte), nejmenší pak čásť v lesné krajině u Manetiny. Poněvadž pak se Vlastislav (u Třebenic) jako jejich pomezný hrad připomíná, lze stanoviti sídla jejich od Třebenic vedlé Čechův až za Manetinu, západně až k lesu za Toužimí, severně až k lesu nad Kadaní a Chomútovem a po Most. Sedličané, bydlící v údolí Ohře u Lokte a zovoucí se po hradu Sedlci, byli jen částí jejich. — Sousedé jejich Litoměřici bydlili severně od Řipu, západně od Vlastislavě a jižně asi od Ústí n. L. K východu se vztahovali do krajiny úštěcké. Hlavní jejich hrad měl po nich jméno nebo oni od něho, tak jako Děčané, poddaní knížat děckých nebo děčínských, kteří sídlili v údolí labském od Ústí až po Perno, a snad také v podkrají Bíliny a Ploučnice, pokud tu neseděli Litoměřici. V popise hranic biskupství pražského připomínají se jako kmenové pomezní po Lučanech, Děčanech a Litoměřicích Lemuzi jako poslední na západní straně. Jim nelze nikde jinde sídla vykázati, nežli v krajině řečené Zahost (Záhvozdí?) čili podkrají řeky Nisy Zhořelské. Lemuzy nebo Limuzy jmenovaly se také dvě osady uvnitř země naší. Pšované nazývali se podlé hradu Pšova (Mělníka) a říčky Pšovky. Od Čechů dělilo je Labe, ale k severu roztáhli se daleko až ke hvozdu, t. j. k Mimoni, a odtud do údolí Jablonského. Také podkrají Jizery patřilo k jejich zemi, neb tu postavil Boleslav Lítý, kníže jejich, hrad Boleslav (Starou) a snad i Boleslav druhou (Mladou). Ve východních Čechách, t. j. v poříčí Labe až po Týnec n. L., pokud obmezeno bylo hvozdem v pěkných úrodných krajích, jichž dnešní nářečí posud se rázovitě odnáší od českého jazyka, bydleli Charváti, rozsáhlý kmen a tuším po Češích nejsilnější. Byli dvojí Charváti, jedni v prostranství popsaném, druzí snad na druhé straně Krkonoš. Obojí spojeni byli pruhem obydleným, jdoucím přes Levín, Dušníky, Kladsko a Brdy. Knížata jejich v Libici sídlící opanovali odtud třetinu naší země. Mezi Čechy a Charváty bydlili Zličané, kmen bojovný, tak řečený po hradu Zliči, který naši staří kronikáři vykládají na Kouřim. Bydlili od Labe k jihu, na západní straně asi po Mochov, bezpochyby také v části podkrají sázavského; možná, že i krajina čáslavská až po hvozd (Chotěboř, Habry) jim patřívala. V jižních krajinách bydlili Doudlebové, stejného pojmenování s jinými kmeny slovanskými. Jižní jejich hranice lze stanoviti pomezným hvozdem od Třeboně ke Kaplici, ke Svinům a ke Krumlovu, západně šly snad něco přes Vltavu, severně hezky daleko až ku krajině soběslavské. Ostatní kmenové pamětmi doloženi nejsou, ale lze domnívati se, že při Plzni seděli Mžané (podlé osady Mžan u Hořic); v tuhoštské krajině Domaželici, po nichž jméno zdědil hlavní hrad téže krajiny, a v podkrají Volyňky, Blanice a Otavy Netolici, jejichž jméno se opakuje ve vých. Evropě. Kmenové jihovýchodní a východní dostali se záhy pod panství knížat libických, na druhé straně podlehli mocní Lučané mocnějším Čechům. Pšovsko získáno sňatkem a ostatní kmenové neznámým způsobem přivtěleni. Po vypálení Libice a dobytí knížectví Slavnikovců přestala všechna samostatnost kmenů. Z území kmenů některých vznikly tak zvané kraje, někde kraj ze dvou kmenů, někde dva kraje z jednoho kmene (srovnej i slovo Krajan); aspoň o Lučanech Kosmas výslovně připomíná, že jejich bývalé území nazývalo se krajem žateckým.

Rozdělení krajské od XV. věku až do naší paměti lze dobře poznávati. Jak se dělily Č. ve starších dobách, o tom rozliční badatelé rozličně soudili. První materialie k tomu sebral Pelzel († 1801), pokládaje kraje za pokračování starých kmenů (Náčrtky jeho Kropfem sepsané a chybně vyložené v Jahrbücher des böhm. Museums, 1831, str. 442—466). Palacký ve svých dějinách (I. b., 240.) rozdělení své zakládal na rozdělení církevním a ustanovil bez jednoho tolik krajů, kolik bylo dekanátů, kteréž nazval župami; župa mu tedy nebyla krajem, nýbrž okresem ke hradu jistému patřícím. Avšak podlé arcijahenství domníval se i o větších krajích, kterým dal nové jméno úkrají. Dělily se tedy Č. podlé něho na 10 úkrají: Pražsko, Bechyňsko, Kouřimsko, Hradecko, Boleslavsko, Litoměřicko, Bílinsko, Žatecko, Horšovsko a Plzeňsko, a tyto na 55 hradských okresů nebo „žup“. Myšlénka ta se u pozdějších badatelů neujala. H. Jireček nemoha doklady a zprávy o krajích srovnati s rozdělením církevním, držel se jedině oněch, ale držel se také názvu žup, kteréž omezoval přirozenými hranicemi (Pam. arch. II.). Myšlénku Palackého, že dekanáty jsou „župy“, prováděl určitěji V. V. Tomek v Č. Č. M. 1858, str. 222. a n., ale spustil se docela úkrají, jimiž jedině Palacký zdánlivé odpory vysvětloval. Nicméně i Tomek nucen byl pro odpory některé uchylovati se od hranic dekanátních. Myšlénky jeho pak dotvrzoval J. Kalousek v Č. Č. M. 1874, str. 147. Proti tomu psal A. V. Šembera (v Č. Č. M. 1875, str. 16.), poukazuje na podvržené listy a paměti v diplomatáři moravském a dokazoval, že v Čechách i na Moravě nebylo žup v tom smyslu, jak se posud učilo, nýbrž že byly dotčené země rozděleny jen na kraje.

Nelze popříti, že myšlénka Palackého jest nejlepší, vedouc k tomu, že byly některé kraje od starodávna až do XVI. stol. skoro stejné velikosti a téhož rozsahu, že jeho úkrají není nic jiného nežli starodávné kraje, dělící se buď na popravy nebo topická pojmenování (viz o tom Čas. Mat. Mor. 1891, str. 19.). Kraj a kraj (provincia, districtus) pojímáno v rozličném smyslu a rozsahu, srovnáním pak pamětí, kde se všechny kraje připomínají, najde se, že druhdy kraj topického jména připojován ku jménu většímu. Paměti ty jsou: 1. Seznam krajů podlé berní (1400); 2. seznam desk dvorských z r. 1410; 3. seznam cud neb úřadů zemských a menších r. 1407 (Rel. tab. I. 92); 4. majestáty na popravu r. 1405 a 5. seznam krajův a kmetí (1410, Č. Č. M. 1835, str. 446.). Podlé nich obdržíme vedlejší tabulku srovnávací.

Kraje podlé berně	Kraje ve DD	Seznam cud	Kraje podlé popravců	Kraje podlé kmetí
1. Kouřimsko jinak Pražsko	1. Kouřimsko	1. Kouřimsko	1. Kouřimsko	1. Kouřimsko
	2. Pražsko	2. Pražsko
2. Slansko	3. Slansko			2. Slansko
3. Rakovnicko	4. Rakovnicko	3. Rokycensko
	5. Berounsko	4. Berounsko
4. Hradecko	6. Hradecko	5. Hradecko	2. Hradecko	3. Hradecko
5. Chrudimsko	7. Mýtsko	6. Mýtsko	3. Mýtsko	4. Chrudimsko
	8. Chrudimsko	7. Chrudimsko	4. Chrudimsko
6. Boleslavsko	9. Boleslavsko	8. Boleslavsko	5. Boleslavsko	5. Boleslavsko
	10. Nymbursko
7. Litoměřicko	11. Mělnicko	(K Lit.? Bol.?)	6. Litoměřicko	6. Litoměřicko
	12. Litoměřicko	9. Litoměřicko
8. Žatecko	13. Mostecko
	14. Žatecko	10. Žatecko	7. Žatecko	7. Žatecko
9. Prachensko	15. Bozensko	11. Prachensko	8. Prachensko	8. Prachensko
	16. Prachensko	12. Sušicko
	17. Kamýcko	13. Vltavsko
10. Bechyňsko	18. Vltavsko		9. Bechyňsko	9. Písecko
	19. Písecko	14. Písecko
	20. Doudlebsko	15. Doudlebsko (čti na místě Podbrdska)
	21. Chýnovsko s Bech.			10. Bechyňsko
11. Čáslavsko	22. Čáslavsko	10. Čáslavsko	10. Čáslavsko	11. Čáslavsko
12. Plzeňsko	23. Plzeňsko	17. Plzeňsko	11. Plzeňsko	12. Plzeňsko
		18. Klatovsko
		19. Stříbrsko

Srovná-li se s tímto staré rozdělení církevní a pojmenování dekanátů, shledáme: Rozdělení na dekanáty jest starého původu, jak svědčí název Kamenecka a Havranska. (Říkalo se na př.: „Děkan kraje havranského“ a ne jinak.) Zejména název dekanátu havranského svědčí, že rozdělení na dekanáty bylo již v první polovici XIII. věku, kdež se ještě kraj havranský pod tím jménem vyskytuje. Tím ovšem není dokázáno, že to rozdělení na dekanáty, které se nám z r. 1350 zachovalo a do XVII. stol. potrvalo, také ze XIII. stol. pochází. Neboť některé dekanáty (říčanský, chlumínský, brandýsský, žlutický, teplský, třebenický atd.) mají pojmenování od míst, která v politickém ohledu nikdy a nijak nevynikala. U některých z nich vzato jméno od klášterův aneb míst jim patřících (Teplé, Třebenic, Jablonného, Broumova), u jiných vzato pojmenování patrně od největší osady v dekanátě (Říčan, Chlumína, Brandýsa, Dobrušky, Kostelce). Od hospodářství biskupských obdržely jména dekanát řečický, štěpanovský, rokycanský a horšovský. Dekanát benešovský obdržel jméno své po hradu patřícím biskupovi Dobšovi z Benešova právem dědičným v l. 1279—1296, kdež bezpochyby teprve zřízen. Dekanát doudlebský nemohl býti takovým r. 1200, jakým byl r. 1300, poněvadž se teprve ve XIII. věku osazoval. Dekanáty vltavský a benešovský objímají jen jistý počet far beze všeho určitého geografického obmezení. O dekanátech třebenickém a ústském lze se domýšleti, že povstaly teprve po r. 1341. Dekanát bechyňský dokonce se již do žádného krajského rozdělení nehodí, poněvadž by byl měl dva kraje, netolický i bechyňský. Naproti tomu však jsou jisté známky, že se rozdělení dekanátní na některých místech shodovalo s rozdělením světským. Tak na př. je to u kraje plzeňského, rakovnického, slanského a loketského.

Ve starší době vyskytují se jména krajů, kteráž ustupují od XIII. věku pojmenování novému, od nějakého lepšího místa vzatému, jako: Vratislavsko (pak Mýtsko), Havransko (pak Nymbursko), Kamenecko (pak Mělnicko), Bělsko (pak Mostecko). Název Tetínska ustoupil topickému nazvu Podbrdí. Jiné kraje vznikaly teprve v pozdější době, když tu založena nová velká osada s nějakým úřadem zeměpanským. Tak na př. nemohla býti řeč o kraji klatovském před vysazením Klatov za město a zřízením tu cudy nebo menšího úřadu, která tu asi v létech 1260—1420 trvala. Tak se to má i s krajem bydžovským, nebo Bydžov založen na prázdném místě teprve na poč. XIV. věku. Jiné kraje, souvisící s pravomocností manskou v nově vysazenou v popravě a soudních věcech, oddělovaly se od kraje, k němuž před tím patřívaly, ač s ním trpěly ve věcech berničných, na př. kraj tachovský a trutnovský. Kladsko a Loketsko zachovávaly si zvláštní a samostatné postavení, jména krajů zanikala, jestliže tu úřad přestal, jako Netolicka. Doudlebska, Bozenska, Kamýcka a Mělnicka, ale udržela se druhdy jako názvy topické.

Kraje se vyskytují jako názvy buď větších nebo menších obvodů. Tak na př. vypisuje se kraj pražský r. 1228 jako příslušenství zemského úřadu pražského a tedy název společný pro čtyři kraje čili popravy, slanský, ořechovský, meziříčský a vyšehradský. Tak i Domažlicko, Klatovsko a Mežsko, ač sídla menších úřadů čili cud patřila přece vždycky k jednomu zemskému úřadu v Plzni a kraji plzeňskému. Některé kraje, jako kouřimský, čáslavský a rakovnický, vyskytují se ode dávna jako jednotný celek a hranice své do XVI. stol. jen nepatrně měnily. Jiné, jako na př. vltavský, měly s větším krajem společné hejtmany, což se v XV. věku často dálo. Od druhé polovice XV. věku vyskytují se kraje hradecký, chrudimský (s mýtským spojený), čáslavský, kouřimský, bechyňský, prachenský, vltavský, plzeňský, rakovnický, podbrdský, žatecký, litoměřický a boleslavský se zeměmi Loketskou, Chebskou a Kladskou.

V nepatrných věcech měnil se obvod krajův ustavičně, poněvadž dědiny za hranicemi přikupované potahovány do kraje, v němž měl kupující statek, zhruba však se udržely od XV. věku až do r. 1714. Tehdá pro opravu bernictví a zavedení stejnoměrnosti rozděleny Č. ve 12 krajů. Starší, větší kraje ponechány, ale menší slučovány buď mezi sebou anebo s většími. Ke kraji žateckému, k němuž již náležela některá zpupná panství v Loketsku, přidáno Loketsko s panstvím falknovským a se zemí Chebskou, kraj slanský připojen k rakovnickému a oboje nazýváno krajem rakovnickým, a konečně spojeny Vltavsko a Podbrdsko v nový kraj berounský. Změny na hranicích při tom nebyly velké, některé vesnice panství brandýsského připojeny k Boleslavsku, k němuž i přidán Mělník s panstvím, vyloučený z Litoměřicka. Poněvadž některé kraje byly velmi rozsáhlé a vláda vídeňská obmýšlela na místě dosavadních dvou hejtmanů krajských zaváděti jen jednoho, došlo r. 1751 k rozdělení čtyř větších krajů na „podíly“, aby jednotlivý hejtman práci svou mohl zastati. Zůstalo tedy 12 krajův, ale 4 byly o dvou podílech. Rozděleny tedy: bechyňský kraj na podíl táborský a budějovický, plzeňský na podíl plzeňský a klatovský, žatecký na podíl žatecký a loketský (s Chebskem), hradecký konečně na podíl hradecký a bydžovský. Říkalo se tedy na př. bechyňský kraj táborského podílu, ale taková pojmenování brzo zanikla a každému ze 16 dílů Čech dáván název kraje. Byly tedy kraje: 1. kouřimský (krajský úřad v Praze), 2. čáslavský (krajský úřad v Čáslavi), 3. chrudimský (krajský úřad v Chrudimi), 4. hradecký (kr. úřad v Hořiněvsi od té doby, co byl Hradec Králové pevností), 5. bydžovský (kr. úřad v Jičíně), 6. boleslavský (kr. úřad v Ml. Boleslavi), 7. litoměřický (kr. úřad v Litoměřicích), 8. žatecký (kr. úřad v Žatci), 9. loketský (kr. úřad v Lokti), 10. plzeňský (kr. úřad v Plzni), 11. klatovský (kr. úřad v Klatovech), 12. prachenský (kr. úřad v Písku), 13. budějovický (kr. úřad v Budějovicích), 14. táborský (kr. úřad v Táboře), 15. berounský (kr. úřad v Praze), 16. rakovnický (kr. úřad ve Slaném).

Při novém spořádání státu r. 1849 zřízeno 7 krajů s krajskými vládami a se 13 zemskými (t. j. krajskými) soudy, totiž: 1. pražský (z. s. v Praze), 2. budějovický (z. s. v Budějovicích a Táboře), 3. pardubický (z. s. v Kutné Hoře a ve Vys. Mýtě), 4. jičínský (z. s. v Hradci Králové a Jičíně), 5. českolipský (z. s. v Liberci a Lípě), 6. chebský (z. s. v Mostu a Chebu), 7. plzeňský (z. s. v Plzni a Písku). Avšak již r. 1851 toto nové rozdělení neuspokojovalo, pročež vyhlášeno r. 1854 zase nové rozdělení se 13 krajskými úřady a 15 krajskými soudy. Zhruba podrženy obvody některých bývalých krajův, avšak Plzeňsko, Berounsko a Kouřimsko roztrženy na kusy, tak že hranicemi svými přibližovaly se tyto nové kraje dílem k rozdělení r. 1849, dílem k rozdělení staršímu. Kraje nové byly: 1. pražský, 2. chebský, 3. žatecký, 4. litoměřický, 5. boleslavský, 6. jičínský, 7. hradecký, 8. chrudimský, 9. čáslavský, 10. táborský, 11. budějovický, 12. písecký, 13. plzeňský. Toto rozdělení trvalo jen do r. 1862, kdež krajské úřady zrušeny a tudy i kraje pominuly, zůstávajíce nyní jen v paměti učených a jako názvy topické, neboť i obvody krajských soudův objevují se toliko jako souhrn několika okresův. (O zřízení krajském sepsal pojednání r. 1889 dr. Bohuslav Rieger.) Sčk.