Ottův slovník naučný/Čechy/Poměry národnostní v Čechách

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Poměry národnostní v Čechách
Podtitulek: (Historický přehled)
Autor: August Sedláček
Zdroj: Ottův slovník naučný. Šestý díl. Praha : J. Otto, 1893. S. 252–259. Dostupné online.
Licence: PD old 70

a) Až do kolonisace německé. Není pochyby, že v Čechách prvotně jazyk český sahal všude tam, kde země nebyla pokryta lesy. Vyslovena sice domněnka, že někteří Němci pocházeli od Markomanů v lesích se skrývajících, ale ta i od Němců soudných jako nevědecká zavržena. A tak před XIII. věkem o německých krajinách v Čechách mluviti nelze. Nicméně znáti jest, jak němčina vtírala se té doby od r. 845, kdež první Čechové stali se křesťany a odtud znenáhla, od poč. IX. stol. pak rychleji lnuli politicky i církevně k Německu. S bavorskou vzdělaností oblibovala si knížata i jazyk něm. a bavorské způsoby. Tak na př. volali r. 973 při posvěcení Dětmarově kníže a přední z národu německy (Christe keinado… und die halicgen, alle helfuent unse…), kdežto lid křičel Krlešn. Boleslav, kníže tehdejší, měl za manželku Němkyni a třetí syn jeho Oldřich, první ze Přemyslovcův, měl jméno německé. Později nezřídka se setkáváme u knížat se jmény německými, jaková byla Kunrát, Ota, Litolt, Dětleb, Lipolt, Albrecht, Děpolt, Bedřich. Ano druhdy i k slovanskému jménu přidáváno druhé německé, jako by pro Němce, což se shledává u Břetislava Jindřicha († 1197), Přemysla Otakara († 1230) a Vladislava Jindřicha († 1222). Přemysl II. psal se (1252—1253) na pečeti české Premizl, na pečeti rakouské Otacharvs. Zřídka si knížata brávali dcerky domácí, ano Břetislav I. manželku svou Jitku mocně unesl; nicméně syn jeho Spytihněv I. první den hned po svém nastoupení dvůr německý své mateře, všechny hosti německé, chudé i bohaté, též pyšnou abatyši u sv. Jiří vypudil (1055). Že nejstarší duchovenstvo, pokud přicházelo z biskupství řezenského, bylo německé neb zněmčilé, rozumí se samo sebou. Z biskupův prvních byl málokterý synek domácí, ano r. 1168 stal se biskupem člověk bohatý stavu panského, jménem Bedřich a rodem ze Sas, který naprosto byl neznalý jazyka českého. Také první kláštery (Břevnov, Ostrov a sv. Jiří) osazovány mnichy německými, což se později i u nových řeholí francouzských dálo, poněvadž nebylo přímého spojení s Francií. Nicméně se to brzy polepšovalo a pěkný obrat se již ukazoval v tom, když šlechetný Kosmas († 1125) jal se spisovati všechny známé paměti o českém národě, k čemuž se ze starších kněží žádný neodhodlal.

První osada německá povstala (1061—1092) v Praze. Tu měli Němci ulici svou v osadě sv. Petra na Poříčí a s povolením krále Vratislava volili si rychtáře, jímž se spravovali. Prodlením času rozmáhala se obec tato množíc se hostmi a kupci přicházejícími tak, že o sto let později není řeč o ulici, než o ulicích německých. Od Soběslava II. (1173—1178) obdržela obec tato výsady takové, že mnohem svobodněji se mohla vyvíjeti nežli obce české. Bohatnouce obchodem a řemesly, rozmnožili se Němci za Přemysla I. tak, že málem celé nynější Staré město zaujímali. Když pak po r. 1235 obec jich rozšířena byvši okolím sv. Havla, zdí a příkopem byla obehnána, bylo z ní dokonalé středověké město. Avšak do konce XII. století i při nejlepší vůli nebylo možno Němcům, aby osadili kus země České; teprve když se jimi naplňovaly umořené krajiny Slovanů polabských (1157 atd.) a v l. 1154 až 1219 čerstvě se němčilo Míšeňsko, nastala možnost, z přeplněných aneb nespokojených krajů německých odváděti osadníky do Čech. Co tu řečeno, ovšem neplatí o Chebsku, které bylo částí království německého a bezpochyby se ve XII. stol. poněmčilo celé. Důležitá ale je ta okolnost proto, že z Chebska učiněn první útok na území české a že s této strany Němci nejdále do Čech pronikli. K šířeni jejich z Chebska přispívalo nemálo to, že Sedlecko čili Loketsko se dostalo ve XII. stol. v držení markrabí Vohburských a císaře Bedřicha I. Také klášter Valdsaský maje statky v Čechách, zakládal si nové osady německé a ty jsou vůbec první německé vesnice, jež v Čechách známe, zejména r. 1196 Penerit a Neudorf {není-li to pouhý překlad).

b) Za kolonisace německé. Z letopisův Kosmových, z listů starých a z rozboru názvů místních lze vymeziti, jak daleko asi sahal pomezný hvozd zemi českou na všech stranách zavírající. Podlé toho šla hranice jeho od výtoku Labe u Děčína v nevelké vzdálenosti od něho a Ploučnice až za Jablonné a zase nazpátek až někde k Osečné, odtud pod Ještěd, pak blízko k Turnovu, odtud k Vrchlabí, Hostinnému až blízko k Jaroměři a Skalici, odtud pak šla do Kladska. Z Kladska šla rovnou čarou mimo Rychnov k Chocni, odtud k Litomyšli, kterouž objímajíc zatáčela se až k Chrasti, pak mimo poříčí dolní Chrudimky a okolo Železných hor k Chotěboři, odtud pak objímajíc hornaté části severně od Sázavy k Humpolci pak asi na Pelhřimov a Kameníci až do okolí Veselí n. L., odkudž vyhýbajíc se k jihovýchodu, objímala Třeboň s okolím a vinula se ke Svinům a Boleticům za Krumlovem. Objímajíc pak hornatinu mezí Krumlovem a Prachaticemi (avšak nikoliv rovnou čarou, než vlnitou) šla nad Volyní k Sušici, pak k Domažlicům, Přimdě, Plané, Toužimi a Tachovu, odkudž se zatáčela podlé Ohře až za Falknov, než vracejíc se zase, šla podlé Ohře nad Kadaní, Chomutovem, Duchcovem a pořáde úpatím Krušných hor až k Podmoklí Děčínskému. V tomto prostranství stávalo do XIII. stol. málokteré obydlí lidské, ovšem ale jmény svými známy byly hory, lesy, řeky, močály a p., jež se v místních názvech zachovala až podnes. Z hvozdu tuto vymezeného osadili Němci největší a Češi toliko malou čásť (Pelhřimovské okolí), co pak dnes Češi více drží, toho si na Němcích vybojovali.

Obecné usazování lidu německého nastalo ve XIII. věku, když se přestávalo šetřiti pomezného hvozdu a za to se stavělo více hradův uvnitř země. A poněvadž národ český nebyl s to, aby tolik osadníků poskytl, co jich potřeba bylo, bráni osadníci z Němec. Z té příčiny pokládati jest všechno to a takové osazování za podnik hospodářský, z něhož kníže, pán a kněz těžili, a všechno mluvení o nosení kultury do Čech (kromě hornictví a svobody řemesla) jsou plané frase. Na klášterství oseckém vyskytují se r. 1203 již německá jména vesnic a přibývalo jich čím dále tím více. Starý Hroznětín osazen jest Němci a klášter Doksanský. jenž měl české újezdy velichovský a radoušovský, také je již Němci osazoval a r. 1232 založil na svém zboží nové město Cuningberch (Kynšperk). Hrabata z Bogen majíce od předešlých dob ve svém držení čásť pomezného lesa, zavedli sem drahně osadníků z Němec a českou ves Sušici vysadili za německé městečko Schuttenhofen. Řád německý dostav r. 1252 Chomútov, záhy jej poněmčil i s okolím (odtud přísloví: Všude lidé, v Chomútově Němci). I Kláštery té doby mnoho němčily, ale přes to zůstávalo pořáde dosti půdy lesné nevzdělané. Šlechta, kteráž se dostala v držení velkých lesů, také mýtila a zalidňovala Němci, jako páni z Krumlova, Rožmberka, Hradce. Král Václav počínání tomu přál, „Němce velmi plodil“ a „svůj vlastní rod“ ze Stadic rozehnav, tu Němce osadil. Jakož on přál německým způsobům, tak jej v tom následovali i páni. Král i páni zakládajíce nebo přestavujíce hrady, dávali jim jména německá, většinou taková, jako byla v Bavořích a Francích. Na místě Přimdy, Zvíkova, Hrádku, Hluboké, Lokte, psávalo se Pfrimberg, Clingenberg. Burglin, Froburg, Ellnbogen. Ze šlechtických hradů takových první se vyskytuje Plankenberg (1220), za nedlouho po něm objevují se Lewenberg, Sternberg, Rysenburg. Rosenberg, Winterberg, Rosental (Rožmitál), tak že byl pomalu hrad se samotným českým jménem vzácností. A tak byl zakořeněn tento zvyk, že i v XV. stol. ještě dávána i hradům v nově založeným jména německá (Nový Šumburk).

K sesilování Němců velice přispívalo zakládání nových měst po způsobu západním. Jako takové obce svobodné vyskytují se záhy Kadaň, Hroznětín (1213), Hradec n/L. (1225), Kynšperk (1232), Litoměřice a Roudnice (1237), Most (1238), ale není pochyby, že jich bylo mnohem více. Mnohé z nich byly zakládány jako německé, ale obyvatelstvo čím dále tím více promíchávalo se stěhujícím se sem obyvatelstvem českým. Mnohem usilovněji dálo se zakládání měst německých za Přemysla II., u něhož zde rozhodovaly hospodářské i politické příčiny. Z podhradí Pražského vyhnal (1257) Čechy a usadil tam cizozemce. Zakládal nová města, z nichž i dvě obdržela jména západní Colonia, Verona (Kolín, Beroun). Tři celé kraje, loketský, trutnovský a kladský, osadil Němci, jimi také vyzdvihoval nové hory. Proto dí o něm letopisec Kolmarský: „Potom rozmnoženi jsou v Čechách Němci; skrze ně král nesčíslného bohatství nashromážděl z dolů zlatých a stříbrných.“ Současně také od kapitul a klášterů v osazování pokračováno. Na klášterství želivském bylo r. 1252 dosti Němcův a t. r. také kapitula vyšehradská dala vysazovati některé vesnice německé v újezdě Svatavině u Humpolce. Na klášterství břevnovském u Broumova zakládány nové vesnice německé, jakož se i činilo od nově založených klášterů Vyšního Brodu (1259) a Zlaté Koruny (1263). Páni z Lichtemburka zarazivše nové doly u Něm. Brodu, povolali sem německé horníky, jimiž se záhy Brod i okolí jeho až k Jihlavě Němci zalidnilo, v čemž i pomáhal klášter pohledský. R. 1258 měly doly u Brodu veskrze německá jména, což i později u jiných horních měst spatřujeme. Ke sklonku panování krále Přemysla (jak se zdá) bylo poněmčení újezdů radoušovského, velichovského, hroznětínského a jiných některých újezdů klášterských dokonáno; současně i ostatní části pomezního hvozdu na severní, východní a jihovýchodní straně z Čech více méně Němci osazovány. Nejméně se jich usadilo při hranicích západních od Přimdy až k Volarům. Za krále Václava, který německým básníkům přál, v té příčině pokračováno tím způsobem, že ke starým německým vsem přicházely nové, druhdy i uprostřed země mezi Čechy. Po příkladu králů Přemysla II. a Václava II. i mnozí páni přáli německým způsobům. Jako podporovatelé básníků německých známi jsou z té doby Jan z Michalovic (jenž se psal z Michlšperka), Boreš z Oseka a Remunt z Lichtemburka; Remunt i německé listy vydával. Vítkovci berouce si manželky z Bavor a Rakous němčili se velice, proto i od nich listy německé (1300 atd.) vydávány. Než právě pro toto němčení nescházelo horlivých milovníků českého jazyka. Záviše ze Stroužnice dal r. 1281 i na pečeť svou český nápis, což bylo za té doby věcí neslýchanou. Mnoho panských a rytířských rodin se za té doby do Čech stěhovalo a přivádějíce z vlasti své osadníky, usazovali je na svých panstvích. Páni ze Seeberka němčili u Tachova a Rvenice, páni ze Šumburka u Děčína a Kadaně, páni z Bibršteina u Fridlandu a purkrabí z Donína u Chrastavy. Později přišli sem kromě Rechenberkův i páni z Klingenberka, kteří jménu českému v cizině ke slávě pomáhali, a páni z Bergova, kteří byli později Češi tak dobří, jako jiní páni. Po vymření Přemyslovců v témž směru, jako svrchu doloženo, pokračováno. R. 1307 vyšel první německý list z královské kanceláře. Při korunování krále Jana (1311) již to bylo takové, že větší čásť lidu shromážděného zpívala německy a jen menší čásť česky. Lid městský většinou byl německý aneb zněmčilý a čásť panstva tolikéž, jakož i veský lid při hranicích a v německých osadách, jen stavy vladycký a selský u větší části země v čistotě a neposkvrněnosti zachovávali libozvučný jazyk svých předků. Poměry v Čechách utvářely se podobně jako byly v Čechách na počátku XIX. stol. Není tedy divu, že psal Petr Žitavský: „ve všech téměř městech království a před králem více oblíben jest jazyk německý než český na ten čas.“ Za této doby za krajiny zcela aneb převahou německé můžeme pokládati: Loketsko celé, krajinu okolo Kadaně a Chomútova a pak pruh pod horami Krušnými. Lesnaté krajiny za Lipým ještě málo byly osazeny, ale bylo tu mnoho Němců. Okolí Chrastavy a Fridlandu bylo tuším čistě německé a tolikéž hornaté krajiny za Hostinným, Trutnovem a okolo Broumova. Pod Orlickými horami byly německé vesnice, kteréž založil ok. r. 1260 Heřman z Rychnova, možná, že i Rychnov i Liberk (Richenberg) byly tehdá německé. Krajinu mezi Jablonným, Ústím, Lanškrounem a Poličkou osazoval týž Heřman s bratrem svým Vilémem z Drnholce, po kterémž i pojmenováno nové město Wiihelms-werde (Ústí). Když dostal krajiny ty r. 1292 klášter zbraslavský, bylo tu drahně vesnic se jmény německými a tuším také německých. Okolí Brodu Německého, Štoků a Rychnova bylo tehdáž více německé nežli jest nyní; ve Brodě vůbec byl málokterý Čech. Krajinu při Hradci Jindřichovu a Bystřici rovněž musíme pokládati za více německou než českou. V jižních Čechách bylo již drahně Němců v okolí Stropnice a Cetvin, též z velké části na klášterství vyšebrodském a Frimbursku. Dlouhý újezd, který měl někdy Hereš, purkrabě zvíkovský, měl r. 1284 samá místní jména česká, ale několik vesnic tu založených dostalo jména německá. O Podšumaví od Volar až ke Přimdě lze za to míti, že tu byl málokterý Němec; o okolí domažlickém pak tvrditi můžeme, že tu žádných nebylo. Za Stráží se již vedlé Chodů českých i němečtí Chodové připomínají; co pak bylo od Tachova, Nové vsi, Teplé a Slavkova k západu, bylo prý také německé. Jako města zněmčilá připomeneme: Prahu, Most, Litoměřice, Ústí n/L., Nymburk, Bydžov, Hradec Králové, Dvůr, Jaroměř, Čáslav, Kolín, Kutnou horu, Budějovice, Klatovy, kromě těch ovšem, která byla v území německém. Jako německé osady uprostřed Čechů známy jsou kromě toho: Stadice, poněmčeny již v XIII. věku. Újezd radoušovský obklopen byl sice Čechy, ale rozpínal se čím dále, tím více. Také Lipý (Česká Lípa) s některou vesnicí byla jen ostrovem německým, jako rovněž některé vsi odtud k Mimoni, která tehda obdržela nové jméno Nimands. Na Kuřích Vodách založeno městečko Freienstadt tuším od Němců, ale počeštilo se pak, tak že Němci jeho jméno zapomněli. Jména Rosperg neb Hengstberg (Jasenná), Slakendorf (Černilov), Kungswald (Meziříčí) ukazují také na německé vysazování. V Černilově ve XIV. a ve Lhotě Králově ještě v XV. stol. se německá jména vyskytují. Podobně lze posuzovati i názvy Ekleinsdorf (Holice), Tizmansdorf (Hostětín), Hermansdorf (Hředice) a Waltersdorf (Rovná) vše v okolí Holickém. V Čáslavsku ves Kaliště totožná jest se starým Schonfeldem, který tu po r. 1252 založen. O Humpolci (Gumpolds) lze smýšleti, že býval také jako něm. osada založen. Pelhřimov byl ještě v XIV. stol zhola německým. Nynější vsi Bratřice a Útěchovice měly tehda jména německá Schönbrunn a Gutenbrunn, což svědčí také o novém německém vysazování starých českých vesnic. (R. 1411 sice tu byli Češi, ale pamatovala se stará německá jména.) Kamberk (Karrenberg) děkoval své založení horám zde vyzdviženým a již proto osazen byl něm. horníky, avšak r. 1437 tu nebylo památky po Němcích. Něco Němců bývalo též ve Veselí n. L. a Třeboni, kteráž po vysazení za město (r. 1250) jmenována v písemnostech Witigenaw (t. j. Vítkovy luhy). Okolo Budějovic bylo drahně vesnic a dvorův německých; jak se zdá i blízké Drahotěšice osazovány Němci, a Temelín Německý již pojmenováním svým o tom svědčí. O Sušici jsme se již zmínili. Okolo Klatov také byli Němci ve vesnicích některých. Konečně budiž připomenuto Stříbro, kdež však záhy přišli Češi k převaze. Od Chomútova k jihu rozestříkáno bylo několik vesnic německých, z nichž krajní byly Soběchleby a Černoc; zdejší Němci byli houževnatější než jinde, přečkali počešťování XIV. a XV. stol. a šíříce se po okolí, byli příčinou, že se celý kraj žatecký poněmčil.

c) Za reakce českého jazyka. Již za Jana krále hnulo se české vědomí hlavně u šlechty, poněvadž nepřála městům. Hlavním představitelem tohoto směru jest spisovatel kroniky boleslavské. Ještě více oživlo vědomí to za Karla IV., jenž pobyv dlouho ve Francii, dobře dovedl oceniti samostatnost národní a sám se Čechem a potomkem Přemyslovců býti cítil. Týž zapověděl sázeti do rad městských lidi, kteří by česky neuměli. Ale i přední páni zemští ocítili se býti Čechy, jako páni z Rožmberka, páni z Hradce (kteří byli za Jana ještě jako Němci). Od obou rodův a Tůmy ze Štítného pocházejí nejstarší české listy v jižních Čechách vydané, tak jako od Bočka z Kunštátu a z Poděbrad nejstarší český list vůbec (1370). Také duchovenstvo i světské i řeholní, doplňujíc se namnoze ze stavu vladyckého, počeštilo se, kdekoliv byli Češi v jeho okolí. Aby Čech pouhý přišel za faráře do Němec a Němec pouhý do české vesnice, již zřídka se stávalo. V městech přibývalo obyvatelstva venkovského a jazyk český čím dále, tím více v nich přicházel ku platnosti, zvláště i proto, že se bohatí měšťané na své venkovské statky stěhovali a tu mezi vladykami se počeštili. Přízeň krále Václava k českému lidu obrat ten urychlovala. (Srv. Winter, Kulturní obraz měst českých, str. 136.) Rychlejší obrat přišel potom, když nastalo hnutí husitské. První města husitská byla také česká, v ostatních pak r. 1421 pomohlo se straně české na vrch tím, že se statky odběhlých měšťanů dostaly horlivým stranníkům nové víry a bohatí měšťané původu německého, jestliže chtěli zůstati při statcích svých, přidrželi se Čechův. Avšak všude nebyl obrat násilný, někde se zběhl bez cizí pomoci. Tak se staly českými: Žatec, Litoměřice, Ústí n. L., Dvůr Král., Jaroměř, Hradec Král., Něm. Brod, Čáslav, Kutná Hora, Pelhřimov, Sušice a j. Stříbro a Plzeň byly českými již na konci XIV. věku a Budějovice se počeštily asi r. 1447. Všude bylo souvislé území jazyka českého (mimo málo ostrovů), hranice pak německého území bezpochyby se za té doby nezměnila. Nemálo k sesílení českého jazyka přispělo i nařízení Sigmundovo (1436), že Němec nesmí k úřadům ani do měst, není-li pod obojí.

d) Ustupování jazyka českého. Jako každé fysické hýbání má v zápětí ochabování, tak se to objevuje i v XV. a XVI. věku. Týž národ, který r. 1420 celé katolické církvi odpíral, podržel sice chuti k odbojům, ale nikoliv tolik odhodlanosti a síly, aby je provedl. Také český jazyk opanovav za válek města, nebyl ani s to, aby některé ostrovy německé (u Něm. Brodu, Soběchleby, Černoc a j.) strávil, neřku-li území své rozšířil. Jen politické převaze šlechty české děkovati bylo, že po XV. věk zachováno tolik, kolik českému jazyku od r. 1436 náleželo. Zatím nechuť papežů ke kompaktátům živila odpor k církvi katolické a zálibu k lutheránství větší, než jazyku českému prospěšno bylo. Náboženskými válkami a nešťastným rotmistrováním hynul český jazyk na počtu, tak že pustly mnohé vesnice, které český lid nebyl hned s to zalidniti. Naproti tomu jazyku německému nejen neubylo, nýbrž příchozími z Míšně, Fojtlandu, Frank, Falcka přibývalo. Krušné Hory zalidňovány a obyvatelstva přibývalo, kterým mnohé pustiny v severních a západních Čechách obsazeny. Také pastoři lutheránští nemálo přispívali k rozšiřování německého jazyka. Přes to, že pořáde trvalo nadvládí jazyka českého za doby let 1540—1600, doby to, do které se klade zlatá doba jazyka českého, nejvíce jazyku českému území ubylo. Není divu, že zemané ano i páni žijící mezi německým lidem a odkázáni jsouce na služebnictvo německé, se němčili a zajisté docela by se byli poněmčili, kdyby nebyli potřebovali češtiny na sněmích a soudech panských. Pachtění přirozených Čechův, aby se naučili německy, již od r. 1532 se sleduje. Také rozkvět hornictví na počátku XVI. věku prospíval jazyku německému (Příbram byla ok. r. 1520 více německá než česká). K tomu se zakupovalo v Čechách drahně šlechty německé, která šířila i lutheránství i němčinu (Colonnové z Feisu, Bynové z Bynu, z Techvic, z Zolhauzu, Belvicové z Nostvic, Širntyngarové a jiní mnozí, jichž by zajisté na 30 napočítal). Naproti tomu udržovala šlechta katolická (Zdeněk Lev z Rožmitála, první po králi, německy neuměl) a bratrská s částí lutheránské lásku předků svých ku přirozenému jazyku svému a toužíc na vychování dítek 3lechtických provedla to, že na sněmu r. 1615 přijat jest zákon (ovšem pro šlechtu platný), aby nikdo, kdo česky neumí, nebyl přijat za obyvatele. Násilnými změnami v l. 1620—1627 utvořeny nové poměry jazyku českému velice škodné. Válkami sice stejně trpěli Češi i Němci, horší pro Čechy však bylo, že utíkajíce před reformací katolickou stěhovali se do Němec, ač i tu víru měniti musili; k tomu se dotýkalo vystěhování předně obyvatelstva zámožného, jehož jazyk vždy v místě panuje, a měst v severních Čechách, kdež po blízku byly německé vesnice. Takovým způsobem opouštěny takřka severní bašty jazyka českého, Žatec a Litoměřice. Výhradnému panství jazyka českého pak při soudech panských učiněn konec obnoveným zřízením zemským, že český a německý jazyk mají míti rovné právo. Přes to všechno i po konfiskaci byla šlechta ohromnou většinou tak česká, že by byla ještě udržela faktické panství českého jazyka, neboť za těch několik Němců, kteří se v l. 1622—1626 zakoupili v Čechách, zase ubylo asi tolik Němců za konfiskace. Největší ranou však té doby kromě bestiálního plenění a pálení byla valdšteinská a trčkovská konfiskace. Velká massa statků pozemských v krásných a žírných krajinách zabrána, rozdána a prodána, z těch málo který a to malý statek dostal se Čechu, tak že šmahem skoro pětina statků pozemských v Čechách zadána cizozemcům, Němcům, Vlachům, Francouzům, Valonům, Irčanům, Španělům a j. Velké množství cizích rodin, jež dávaly děti své vychovávati po německu, dostalo se do stavu panského (Gallas, Trautmansdorf, Thun, Heissenstein, Liechtenštein, Aldringen, Morzin, Dietrichstein, Pötting, Eggenberg, Piccolomini, Colloredo, Caretto, Desfours, Buquoy, Lamboy, Marradas, Huerta atd.). Domácí páni chtíce se jim vyrovnávati, zaváděli v rodinách též vychovávání německé a poněmčovali se tak, že i jazyk svých předků zapomínali. Za to mnohé z těch rodin cizích, kteréž hospodařily na svých poplužích, počeštily se v XVII. stol. Po válkách r. 1648 skončených přes to, že celé vesnice byly pusté a lidu prázdné, ještě ubývalo Čechů neblahým stěhováním do Němec. Tím vzata národu českému možnost, zase zalidňovati zpuštěné kraje, do nichž tedy uváděni Němci z Rakouska, Bavorska a Švábska, a lze nazvati polovičným divem, že po poněmčení Chotěšovska, Žatecka a Litoměřicka neztratil ještě větší půdy. Neboť rozhraní Čechův a Němců, jak je líčí Ant. Frozýn Plzeňský v „Obrovišti Mariánského Atlanta“ (1703), shoduje se až na nepatrnosti s nynějším stavem. Čím dále, tím více přicházel jazyk německý ku platnosti. Na universitě vytlačoval od r. 1764 jazyk latinský, r. 1774 zaveden do hlavních škol a r. 1776 i do národních. Ač na universitě a gymnasiích latina panovala, přece od r. 1786 nepřijímán žák, který německy neuměl. Němčina pak opanovala universitu úplně (1784), všechny úřady zeměpanské, stala se vládnoucí u úřadů měst královských, ano později i u venkovských úřadů panských. Tím českému jazyku hrozilo nebezpečenství jako neméně zaváděním nových osadníků německých. Tehdá podlé soustavy Rabovy mnohé dvory poplužní rozprodávány a zakládány nové vesnice německé. Nejvíce jich založeno v l. 1778—1780 na panství pardubickém, totiž: Velkolánské, Malolánské, Moravanky, Plátenský neb Jiřičky, Ráb, Rovenský, Drahouš, Hrachoviště, Staroženský, Nové Hradiště, Spojil, Véska, Moravany Malé, které se všechny, kromě Vésky, počeštily. Před tím také i zároveň v témž čase zaváděni němečtí osadníci na panství rožmitálské, osovské, slabecké a j., ale i ti se počeštivše, zůstavili s jinými potomkům svým příjmení německá. Od té doby sice ještě roztroušené české vesnice mezi Němci poněmčeny, ale úbytek ten zase kolikanásobně nahrazen nejen počeštěním vesnic již dotčených, nýbrž i rozpínáním se jazyka českého na všech stranách kromě severozápadní. Nemálo přispívalo k tomu, že Češi strávivše mnoho německé krve stali se ocelovými, pozbyvše trochu té slovanské měkkosti, kterou spatřujeme ve mnohých krajích moravských.

Z toho ze všeho jde na jevo, že příčinou poněmčení částí Čech jednak byla dychtivost obyvatelstva německého z chudých svých jiternich krajin dostati se do lepšího vnitřku a zjednati si tu lepší živobytí jako kupec, řemeslník nebo horník, jednak vysilování lidstva českého ve příčině počtu a tudíž nestejná rozpínavost s Němci. Za té doby, kde jazyk český panoval v zemi, veliká čásť českého území poněmčena, mnohokráte větší nežli ta, která poněmčena po válkách švédských. Nepatrného území ubylo v minulém století a ještě méně na počátku našeho století, když jazyk český již vyloučen byl z úřadův a ulic městských. Souvisí to s vůbec uznanou zkušeností, že každý tlak způsobuje protitlak.

e) Rozhraní severní. Z kmenů německých byli v Čechách nejvýbojnější kmenové francký a saský a proto jazyk český na těchto stranách nejvíce ztratil. Přispívaly však tomu dvě vážné okolnosti. Jednak země od Týna Horšova až za Litoměřice v l. 1420—1427 nejhůře popleněna a zpuštěna, tak že tu obyvatelstvo velice prořidlo (okolo Maštova r. 1421 od křižáků ne lidsky, ale hovadsky řáděno), jednak se do těch krajin drahně horníkův a chudých řemeslníků z Němec stěhovalo. Ve XIV. stol. lze za to míti, že šlo rozhraní od Bochova na Žďár, Kralupy, Údlice, Rvenice a Most. Od Kralup pak šly ostrovy až k Černoci (jistě Soběchleby, snad i Vroutek, Břežany, Březno a Tušimice). Okolí Mostu bylo míchané. Čepiroh na př. byl ještě r. 1533 český. Od Mostu šlo rozhraní okolo Duchcova, který byl jistě německým od poč. XVI. věku, na Chabařovice, odtud rovně na Děčín. Českým zůstávalo okolí Bíliny a Teplice, zejména s vesnicemi Želenky, Všechlapy, Viklicemi a Roudníkem. Benešov, pokud jdou paměti, byl německý a slove proto druhdy Benešovem Něm., ale i Habartice a jiné vsi v okolí byly německé. Krajina okolo Kamenice a Chřibské byla do pol. XIV. stol. lesem s řídkým obyvatelstvem českým a snad srbským. Páni z Michalovic zalidnili ji před r. 1380 Němci a tak tu zůstaly jedině slovanskými vsi Všemily a Srbská neb Slovanská Kamenice, kteréž se také záhy poněmčily. Poloostrov šluknovský, prvotně čásť Lužice, zalidněn byl něco málo Srby, ale záhy poněmčen. Okolo Radoušova byly již ve XII. věku vsi německé, odkudž se němčilo pak okolí na vše strany. V městě Lipém, převahou německém, měli Češi svou kapli. Starodávná Chotohošť byla již ve XIV. stol. poněmčena a nazývala se pak Horní Libchavou. Od Cvikova šlo pak rozhraní na Jablonnou a Rynoltice a tu se uhýbajíc, šlo po hřebenu Ještědu a skrze lesnaté krajiny pod prameny jizerské. Okolí Liberce (prvotně újezd vladislavský, Vladislavice=Maffersdorf) jakož i fridlandské, jež odevzdáno r. 1278 německým pánům z Bibršteina, byly již ve XIV. stol. německé podléhajíce příliš vlivu poněmčeného Žitavska. V husitských dobách padl nejdříve do rukou českých Žatec, kdež na př. v l. 1386—1412 pekaři byli šmahem Češi; pak následovaly Ústí a Litoměřice, Od XV. věku až do r. 1540 postoupili Němci nejvíce v Žatecku. Tu šli po Most, Velemyšl a ves Chudeřín, Libořice. Soběchleby, Vroutek, Valeč a Bochov. Odtud to zachvacovalo ku konci XVI. stol. okolí žlutické. Okolo r. 1590 již Češi a Němci byli promícháni v Ratiboři a Skokách, kdežto v Sovoluskách a Vohánči byli již Němci, a tak se nemohl i Kozlov (ještě r. 1613 český) udržeti. Nicméně držel se jazyk český v Žluticích až do sklonku XVII. stol., dokud mu přicházela posila se strany manetínské; Jesenice, Přehořov a Kletečná byly české ještě ku sklonku XVI., ale Kryry se tehdá zrovna poněmčovaly a přes Blšany již německé spojilo se souvislé území německé s ostrovem soběchlebským a černockým. Jednotlivé osoby zakupovaly se již v Senomatech, Kozlanech, Všesulově a Šípech. Není tedy divu, že se i Rakovničtí, kdež již r. 1591 drahně Němců bylo, přívalu německého obávali a bránili tomu, aby noví Němci byli do rady přijímáni. Že se proud ten zastavil a dále nepronikal, toho snad příčina byla ta, že přebývající lid usazoval se na jiných stranách. Žatec byl dlouho českou baštou. Z Kadaňska od Kralup a Chomutova, již ve XIV. věku německých, tlačili se sem Němci hlavně ku konci XV. a na počátku XVI. stol. Březno, Chudeřín, ještě r. 1458 český, poněmčily se v XVI. stol., jako i Libořice, okolí pak Měcholup a Ličkova se promíchávalo. Severně od Žatce bylo Březno již v XV. stol. německé, Hořetice, Bílence byly již r. 1546 německé. V XVII. stol. byli Němci až po hradby Žatce. Toto někdy husitské a r. 1547 zatvrzelé město drželo se asi do r. 1661, pak nějaký čas byl boj o převahu, až pak poněmčení ku konci téhož století dokonáno. Poslední český list vložil si do knih r. 1683 Šimon Špaček. Postoloprty, které již r. 1581 snad smíšené byly, poněmčeny v témž století, možná i dříve, než Žatec. V litoměřickém kraji padly Ústí a Litoměřice za válek husitských v moc Čechův a český jazyk panoval v XV. stol. pořád až za Teplici, k Chabařovicům, blízko k Děčínu, Benešovu a Lipé. Na poč. XVI. stol. tlačil se jazyk německý v Polabí valem k jihu. Předlice a okolí teplické dlouho vzdorovalo; obojí bylo ještě r. 1570 české, ale Ústí padlo zase v XVI. stol. (Svádov před r. 1563, Proboštov po r. 1556) a odtud tlačili se Němci v Polabí přes Střekov (r. 1616 okolí smíš.) k Libochovanům, kdež se r. 1617 oba jazykové promichovali. Odtud se šířila němčina k západu i k východu. Některé vesnice u Teplice také se němčily (Malhostice r. 1589, Chvojno r. 1596), až pak i Teplice padla. Bílina byla ještě česká, když již (1636) jižně odtud v Lužici a Měrunicích bylo obyvatelstvo smíšené, ale když do r. 1664 v obou vesnicích a okolí Němců přibylo a r. 1664 Němci i Třebívlice opanovali a v Libčevsi většinu měli, podlehla i Bílina. Dlouho také se držely Litoměřice. V XVI. stol. poněmčily se od Lipého a Radoušova Jezvý, Provodín, Stolany a Bližvedly (vše před r. 1550), od Benešova pak podlehla Příbram s okolím, tak že tu ještě útok odrážely Dubá a Úštěk. V Liběšicích byl již r. 1602 německý farář a v okolí se Němci a Češi tak promichovali, že bylo do r. 1636 smíšené a r. 1674 již německé. V některých vesnicích již byli sami Němci, ale větší osady se déle držely (Levín na př. r. 1630 z polovice český). Úštěk ode všech stran Němci obklopený padl nedlouho před r. 1670, ale pořáde tu byl desátý díl Čechův. Přes to pak, že se v XVII. stol. i Lovosice poněmčily, držely se Litoměřice až do polovice minulého století. (Až do r. 1739 matriky české.) Od Radoušova tlačili se Němci rychle k jihu a opanovali Dubou (která byla českou po celé XVI. stol.), Deštnou a Tuboz před r. 1612, ač tu dosti Čechů zbylo, odtud pak se Vidim němčila až do konce téhož století. Konečně padly před r. 1676 Štětí v minulém stol., Hoštka a souvislé území německé slilo se s ostrovem liběchovským, již r. 1543 německým. Housecké panství poněmčilo se teprve po r. 1640, když tu obyvatelstvo skrze vojáky vyhubeno. V Boleslavsku dlouhou dobu se území obou jazyků neměnilo. V XV. věku bylo okolí Vartemberka, Osečné a Kuřích Vod pořáde české. Jinak bylo, když ve válkách mnoho vesnic opuštěno. Tak na př. byly Valtinov a Postřelná r. 1463 pusty a pamatovala se jen jména českých hospodářů; hned potom zněmčeny. Do r. 1540 opanovali Němci krajinu mezi Jablonnou a německým ostrovem mimoňským, tedy i Zákupy. R. 1543 panovali již ve Vartemberce, odkudž padly před r. 1604 i Osečná i Svébořice. Následovaly pak ještě Kuří Vody, Bezděz a Doksy (možná teprve v XVIII. stol.).

f) Rozhraní východní. Krajiny severně od Jilemnice ještě v 2. pol. XV. stol. nebyly zalidněny. Za to však seděli Němci v horách za Vrchlabím a Hostinným již ve XIV. věku. Německé tu byly na př. r. 1360 Pilníkov, r. 1398 Vlčice, Hostinný sám snad byl smíšený, Čermná ještě r. 1456 a Vrchlabí ještě r. 1524 byly české, když však tu hory vyzdviženy skrze pány z Jendorfu, přistěhovalo se sem mnoho Němců; tu poněmčeny Vrchlabí a okolí Hostinného. Trutnov, Žacléř a St. Buky byly již ve XIV. stol. německé; před r. 1610 zalidňovány tu hory přistěhovalci z Tyrolska. Již dříve drali se Němci z Trutnova k jihu, Kokotov snad již r. 1578 byl smíšený. K poněmčení Žirecka přispěl nejvíce Frant. Antonín hrabě Špork, jenž dal v l. 1701 až 1715 drahně knih německých tisknouti a mezi poddané rozdávati. Rozhraní mezi Broumovskem a Polickem zůstalo asi tak jako bylo od XIII. stol., leda že poněmčen Starkov, ještě v XVI. stol. český. Sousední hrabství Kladské s řídkým obyvatelstvem českým byvši okolo r. 1260 odevzdáno Němcům záhy se poněmčilo (od r. 1269 začínají německé názvy osad, vesnice okolo Bystřice mají již r. 1319 něm. jména a knihy kladské od r. 1324 jsou německé). Ve XIV. stol. dotýkali se Češi a Němci u Dušník. Proto nadán tu r. 1360 oltářník, aby Čechy zpovídal, r. 1406 pak ustanoveno, že buď on nebo farář mají uměti česky. V Levíně psány knihy ještě v XVI. věku jazykem českým, ale od té doby se poněmčil, ač tu dosti lidí česky umí. V Orlických horách se hranice jazyků mnoho neměnila. Olešnice tuším ještě byla r. 1598 smíšena, Rokytnice r. 1600 česká. Oboje se poněmčilo od té doby. Za Ústím, kteréž také jako německé městečko vysazeno, povstalo v l. 1260—1292 drahně vesnic, jejichž česká jména jsou buď topická nebo překlady německých (kromě Řetové, Třebové atd.). Většina jich byla bezpochyby německá a zdá se, že v těch končinách jazyk český více nabyl než ztratil. Libchavy, Česká i Německá, rozeznávají se již r. 1362 a zůstalo tak do dneška. Také za Poličkou a Litomyšlí se rozhraní od XIV. stol. neměnilo, leč že na Němcích dobyto Německé (nyní Horní) předměstí v Litomyšli.

Zajímavé jsou osudy okolí Brodu, který skrze osazení své nazýván byl Německým. Množství horníků, kteréž se sem z Němec ve XIII. stol. nahrnulo, poněmčilo místo to a bylo také příčinou, že povstalo v okolí drahně německých vsí a dvorců (Pirknau, Tirmanshofen, Hohentannen, Plumendorf atd.). Obě Krupé i Čachotín, jak se zdá, byly severní hranicí tohoto ostrova, který zabíral i klášterství pohledské a posilu brával od Němců jihlavských. Po zpuštění Brodu a okolí r. 1422 nahrnulo se sem odevšad Čechů, k nimž se přidaly také některé rodiny bohaté, dříve německé, a okolí Brodu bylo r. 1440 tak české jako okolí přibyslavské, před tím také dosti zněmčilé. Více se hranice obou jazyků od té doby zhruba neměnily. Vítězně postupující jazyk český zabral také za neznámé doby osady německé na klášterství želivském. Ve XIV. stol. souvisel ostrov brodský skrze Cejly (tehdá i nyní německé) s Rohoznou, také německou, ale dělen byl českými vesnicemi, ok. r. 1200 založenými, od jiného něm. ostrova, který město a ves Pelhřimov zabíral. To vše počeštěno snad již před r. 1420.

g) Rozhraní jižní. Nynější německý ostrov u Hradce Jindř. a Bystřice pochází hned z kolonisace, kterouž tu zavedli první Vítkovci. O žádné město tak tuze nebojováno jak o Hradec. Ve XIV. stol. bylo bohatší měšťanstvo německé, s nímž ustavičně se mísil český poddaný lid z panství pánů Hradeckých, od r. 1380 Čechů uvědomělých. V XV. stol. byl Hradec český a jen jména boháčův upomínala na jich původ. Nicméně se ještě Blahoslavovi (1571) zdálo, že se v Hradci mluví více německy než česky a rodilí Čechové že velmi nezpůsobně mluví. R. 1610 dosti se sem Němci tlačili a byli by Hradec opanovali; že se tak nestalo, zásluhou jest Viléma Slavaty z Chlumu. V okolí Hradce mísili se Češi a Němci, až se znenáhla zdejší stav ustálil. Radouň (Wenkerschlag) již r. 1378 zvána byla Německou. V Čimeři pak již r. 1414 byli Němci a okolní Češi i prvotní český název tohoto městečka (Čachoměř) zapomněli.

Jako o Hradec bojováno též o Budějovice. Ve XIV. stol. bylo město to více německé než České, ale nikoliv zhola německé. (R. 1401 první český list v knihách, r. 1404 český kazatel.) Přes to, že kališníci města toho neopanovali, přibývalo Čechův, až pak ve 2. pol. XV. a v 1. pol. XVI. věku měly Budějovice ráz český. Od konce tohoto století vyskytuje se zase jako smíšená obec. Okolní vesnice z veliké části zakládány Němci a byly ve XIV. stol. pořád německými. Okolo r. 1610 vztahoval se německý jazyk od Budějovic k Oselnému, za Libníč, Dubikov, Hodějovice, Vidov, Mokrý a Vrbny České. Některého kusu zase od té doby Češi dobyli. Od Budějovic k jihu provedena kolonisace i skrze Čechy i skrze Němce. Kláštery ostrovský i strahovský zaváděly sem Čechy ze svých statků, Vítkovci, Vyšebrodští a Korunští zase němčili. Od Nov. Hradů k Cetvinám bydlili ve XIV. stol. většinou Němci, ku konci XV. věku se již germanisace dokonává. Kaplice byla ve XIV. st. smíšena (1387—1418 i výsady něm.), v XV. st. dosáhli Češi převahy a udrželi ji do XVII. věku, když se byly i Blanský a jiné vsi před tím české poněmčily. Nicméně Němci přes Kaplici k severu nepronikli. Český Rychnov již jménem svým svědčí, že býval českým a dlouho se držel jako česká osada nejdále k jihu položená. Na panství rožmberském bylo hned od prvopočátku 14 vesnic jen s německými jmény, jejichž působením i ostatní vesnice poněmčeny. Na Vyšebrodsku záhy obdrželi Němci vrch, ač tu ještě r. 1574 některé české vesnice zůstaly; ale Hořice byly již r. 1399 zněmčilé. Světlík byl německým po celý XIV. a XV. věk a zůstal jím podnes. Od Přísahova táhlo se ve XIV. stol. široké tříslo německých vesnic až nad Krumlov, kteréž se teprve pozdě němčilo, když se sem ze tří stran třel jazyk německý. Mezipotočí, Slavkov byly již r. 1549 německé. Krumlov, vysazený prvotně jako německé město, býval vždy městem smíšeným. R. 1380 založeno tu kaplanství na česká kázání, ale byl tu také německý kazatel. Čechové měli panství v městě, dokud tu vládla Růže, pak se ale změnil poměr obou jazyků tak, že tu r. 1653 jen malá čásť Čechů zůstávala.

h) Západní hranice. Ve XIV. stol. šlo rozhraní od Chvalšin podlé Chrobol a Freudenthalu (r. 1315 v lese založeném) k Prachaticům. které jsouce ode dávna na rozhraní obou jazyků klonily se brzo k tomu, brzo k onomu. Ač Husité tu zavedli české panství, v XVII. stol. se zase Prachatice němčily. Mlynáři tu podlehli r. 1659, ale řezníci vytrvali do XVIII. věku. Blízké Zablátí asi podobné mělo osudy, jsouc r. 1401 smíšené, r. 1501 více české než německé. Vesnice odtud a od Vimperka k jihu byly již jako německé osady zakládány. Roku 1503 byly na Drslavsku smíšené Milešice a Sedlenín (nyní německé), české Husinec, Oseka, Podole, Zábrdí, Lažiště, Švihov (nyní také české), ostatní vsi v tu stranu k Volarům byly německé. Na Vimpersku bylo v XVI. stol. rozhraní asi takové, jako je nyní, kromě Křesanova a Modlenic německých a Vimperka. V městě tomto ode dávna smíšeném měl od XV. věku český jazyk převahu, ale od r. 1642 zvítězil tu jazyk německý. Na prvotní české ale velice řídké obyvatelstvo v horách vimperských upomínalo ještě v XVI. stol. drahně názvů topických, nyní již z části zapomenutých. Kašperské Hory samy sebou již byly německé jako město horní, Sušice pak a vesnice odtud k horám poněmčovány skrze hrabata z Bogen, jimž ta krajina až do XIII. stol. náležela; ale později Sušice padla v moc Čechův a německému jazyku nepodařilo se v krajinách těchto o mnoho dále proniknouti, nežli bylo v XIV. stol. Území německé končilo se pak za Nýrskem. Tu bylo ovšem prvotně řídké obyvatelstvo české, ale po r. 1412 usazovali se v horách Němci, nepronikli však dále, nežli že zabrali Nýrsko. Naproti tomu podařilo se Čechům zmocniti se ostrova klatovského. Tu v Klatovech sice bylo obyvatelstvo smíšené (r. 1405 i český i německý kazatel), ale byli také Němci nebo zněmčilí Češi v některých vesnicích. Až do r. 1406 asi měli tu vrch Němci. U Domažlic sahal jazyk český (díky Chodům) až ke hranicím, totiž k pomeznímu hvozdu, jenž sekán teprve v XVI. stol. Zejména tu založena německá ves Nemanice a jiné osady. Od Domažlic, od dávných dob vždy českých, táhlo se rozhraní ve XIV. stol. podlé konce pomezného hvozdu až k Pernolci. Okolo Stráže, ještě v XVI. stol. české, bydlili již r. 1331 i Češi (Chodové) i Němci. Ronšperk, Hostouň, Stráž a Bor byla tu čistě česká města. Okolo r. 1598 tlačili se Němci valem do Hostouně, tak že česká většina si vymohla tehdá výsadu, aby pře u soudu městského řízeny byly jen po česku. Černínové tu drželi češtinu ještě r. 1626 jak mohli, ale nebylo platno. Současně asi padl i Ronšperk. Když již Křákov r. 1612 se němčil anebo poněmčil, tlačili se Němci do Týna Horšova. Na neštěstí se tu od r. 1607 mnoho Čechů vyprodávalo a tak tu byli od r. 1680 Němci ve většině, ač se do r. 1722 i Česky úřadovalo. Tehdá (1680) padla také Prostiboř a německé území slilo se s ostrovem nedražickým již r. 1551 německým, Bor má již od r. 1601 výsady německé. Tachov byl v XVI. stol. jako i před tím a potom německým, ale v okolí se čeština a němčina protýkaly, Pernolec na př. byl od XV. stol. jistě německým, Tisová a Trnová poněmčily se již před r. 1544. Otín byl r. 1415 již německý, za to byly Planá a Neblažov a jiné vsi české ještě v XV. věku. V Brodě byli r. 1415 již Češi a Němci, vše to padlo již před r. 1540. O Boněnově pak a Hostičkově 30 let potom již málokdo věděl, jak se česky jmenovaly. Další hranice ve XIV. st. šla k Hanovu, r. 1367 ještě smíšenému, kdežto Vrbice byla česká a pak na Teplou a mimo Bečov a Bochov. V Teplé se r. 1399 i česky i německy kázalo, ale v XVI. stol. opanovali ji Němci úplně. V klášteře tepelském od roku 1532 Němci převahy nabývali a tlačili se odtud přes Vidžín a okolí ještě r. 1525 české. Po pádu Plané došlo na Bezdružice (asi 1550) a Lestkov (před r. 1569). Okolo r. 1580 byl i Ošelín německý a pořáde pronikali Němci dále severně a jižně od Stříbra, kteréž od konce XIV. stol. pořáde bylo v ruce Čechův, ale promichovalo se již od r. 1670, tak že se teprve asi před 100 lety poněmčilo. Panství chotěšovské poněmčeno v XVII. st., současně protlačil se jazyk německý až ke Všerubům, kdež se jazyk český po celé XVII. st. držel. Až do r. 1706 byly zdejší knihy české, odtud opanoval jazyk německý. Sčk.