Ottův slovník naučný/Čechy/Dějepis politický, věk nový

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: Čechy: Dějiny, dějepis politický, věk nový
Autor: Karel Bečka, Jan Nedoma
Zdroj: Ottův slovník naučný. Šestý díl. Praha : J. Otto, 1893. S. 230–249. Dostupné online.
Licence: PD old 70
Heslo ve Wikipedii: České dějiny
Ottův slovník naučný - 14 Země koruny české 1751.jpg

a) Čechy od bitvy bělohorské do míru westfálského (1620—1648). Bitvou bělohorskou nemusily býti věci úplně ztraceny; u Plzně stál Mansfeld, do Brandýsa přibyla pomoc Bethlenova a Praha mohla odolati prvním útokům vojska císařského. Ale Bedřich, ztrativ mysl, nabídnul Maximiliánovi 24hodinné příměří, dne 9. listopadu z Prahy ujel a opustil na vždy zemi Českou, nad kterou jen jednu zimu panoval; odtud také jeho jméno „zimní král český“.

Po útěku králově poddala se města Pražská 9. a 10. listopadu vítězi na milost a nemilost, a příkladu toho následovala 12. list. šlechta v Praze meškající. S Prahou dostaly se vlastně všecky země koruny České do rukou Ferdinandových, neboť stavové moravští žádali za milost a stavové slezští zavřeli působením kurfiršta saského tak zvaný akkord, kterým upustili od konfederace české a poddali se císaři.

Správa království Českého odevzdána byla mimořádnému kommissaři císařskému, kníž. Karlu z Lichtenšteina, který sice měl na zřeteli přední účastníky povstání, odzbrojil měšťany Pražské, zavedl přísnější censuru, ale jinak přísně nevystupoval. Teprve na daný z Vídně rozkaz dal 20. února 1621 přední účastníky v Praze a v březnu na venkově zjímati a na hradě pražském uvězniti, dokud by soud nad osudem jejich nerozhodnul. Postaviti pány před soud zemský, jak zřízení zemské zřejmě kázalo, zdálo se býti choulostivým, neb soud ten nikdy by ke zabavení jmění nesvolil; aby se českému soudu a zákonům zemským vyhnulo, sestaven byl ve Vídni zvláštní soud, jehož předsedou jmenován byl Kar. z Lichtenšteina a jemuž vydána byla zvláštní instrukce, dle které mělo býti se vší ostrostí vystupováno proti obžalovaným i proti jejich obhájcům. Dne 13. března přijeli do Prahy členové soud. sboru, dne 15. března soud se konstituoval a 29. břez. začalo jednání soudní, jež skončeno jest vynesením rozsudku, kterým byli všickni obvinění (45) pokutováni ztrátou statků a 27 ztrátou života, což na některých způsobem více nebo méně krutým mělo býti vykonáno. Když byl rozsudek tento dne 26. května od Ferdinanda potvrzen, přikročilo se dne 21. čna k jeho vykonání. Na lešení před radnicí staroměstskou zbudovaném skonalo 27 pánů českých rukou katovou, načež nazejtří jiní účastníci mrskáním, vězením a jinými tresty jsou stiženi. Hlavy dvanácti předních odsouzených byly na to na staroměstské věži mostecké s rukou Šlikovou a s jazykem Jesseniovým vystaveny. Ku pokutování všech účastníků odporu zřízena byla pod předsednictvím Karla z Lichtenšteina konfiskační kommisse, která po prohlášení generálního pardonu ze 728 se přihlásivších osob stavu panského a rytířského odsoudila 658 osob ke ztrátě statků, tak že zabaveno bylo, přičteme-li také pokuty měst, jmění v sumě 30 millionů zlatých, kteréž by dle nynějších poměrů činilo sumu nejméně 500 millionů zlat. Fisku císařskému připadlo jmění ohromné, ale neprospělo mu, byloť vynaloženo na zaplacení vojska, k rozličným duchovenským nadáním a k odměnám. Skoro tři čtvrtiny Čech byly konfiskovány, domácí šlechta přivedena jest na mizinu a v její statky uvedeni jsou přívrženci císařovi, ale také mnoho dobrodruhů a cizinců k veliké škodě a záhubě národa českého.

Válka v Němcích vedena byla zatím se štěstím pro císařské. Bedřich, který byl dán do klatby říšské, zbaven jest r. 1622 i své země Falcké a r. 1623 svého důstojenství kurfirštského, Mansfeld jest v Německu od Tillyho poražen a i Bethlen Gabor r. 1624 přinucen k zastavení války znova počaté. Nastala doba, ve které mohlo se pomýšleti na protireformací a na vypuzení nespokojených živlů ze země. Dne 20. prosince 1620 uvedeni jsou jesuité do Prahy a 30. dubna 1622 svěřena jest jim správa university a všech škol; 3. června 1621 vydán první mandát proti kazatelům, učitelům a professorům vyznání kalvínskeho a všech nábož. společností, které přály Bedřichu Falckému; dne 13. pros. 1621 jest mandát obnoven a pod záminkou, že jsou politickými zločinci, musilo 40 kazatelů vystěhovati se ze země; dne 24. čce a 25. září 1623 vydány jsou nové mandáty o vypuzení kazatelů na venkově a r. 1624 vydáno 7 rozkazů královských, kterými nařizováno jest provádění reformace katolické po městech a vesnicích; a skutečně lid poddaný i prostředky násilnými a surovými byl donucován, aby zachovával řády a učení katolické; dne 29. února 1626 nařízeno bylo, aby do dvou měsíců přestoupili všickni k církvi katolické, kteří by tak v naznačené lhůtě neučinili, měli býti potrestáni vypověděním ze země; a když reformace dosti nepokračovala, zřízena jest 5. února 1627 císařská kommisse ve věcech reformy náboženské, 31. čce vydán mandát, kterým prohlašováno, že král žádného v království trpěti nemíní, kdo by se s ním ve víře srovnati nechtěl, a šlechticům dávána jest lhůta 6 neděl, aby se vycvičili v učení církve katolické; po uplynutí této lhůty měl každý, kdož by neuposlechl, prodati své jmění a vystěhovati se po zaplacení zvláštního poplatku ze země; lhůta daná prodloužena byla později až do konce května 1628 a konečně dekretem ze 20. čna 1628 ustanovena byla poslední lhůta 6 dnů k vystěhování se ze země. Následky těchto mandátů byly pro zemi Českou hrozny; mnozí sice na oko přijali řády katolické, veliké množství však vytrvalo při své víře, která byla jim dražší nežli vlasť, a vystěhovali se za hranice, kde zanikli úplně v přívalu němectví. V době od 24. čce do 25. září 1623 vystěhovalo se z měst Pražských, Boleslavska a Litoměřicka na 12.000 osob všech stavů; od čce 1627 stěhovalo se z Prahy denně 70—80 osob, a r. 1628 udává se počet vystěhovalců dle seznamu Slavatova na 36.000 rodin. Jednota náboženská jest v zemi zavedena, ale za jakou cenu!

Zatím přikročil Ferdinand také ku politickým změnám, aby pojistil sobě a rodu svému moc pro věčné časy a zamezil pro vždy hnutí podobná jako r. 1618—20. Dne 10. květ. 1627 vydal tak zvané obnovené zřízení zemské, kterým trůn český prohlášen jest za dědičný v rodě Habsburském i po přeslici, králi dáno právo vydávati zákony, stavu duchovnímu dáno místo (a to první) na sněmích a jazyku německému rovné právo s jazykem českým. Sněmům ponecháno bylo právo povolování berní a hotovosti zemské; dne 29. května stvrzena jsou všecka privilegia, svobody o zvyklosti starodávné, pokud neodporovala novému zřízení, ale majestát Rudolfův Ferdinand vlastní rukou rozstřihl. Nato dal dle nového řádu na sněmě, jemuž přítomni byli také poslanci všech zemí koruny České, dne 27. listop. 1627 korunovati syna svého Ferdinanda za krále českého, který přísahal, že hájiti bude církve katolické, že zachová stavy při jejich dobře nabytých privilegiích a nebude ničeho od království Českého odcizovati.

Válečnými událostmi nebyla země Česká v této době dotýkána; nebezpečenství, které od Mansfelda hrozilo, bylo vítězstvím Valdšteinovým u mostu Dessavského odvráceno. Teprve po vystoupení švédského krále Gustava Adolfa staly se Čechy dějištěm válečných událostí. Když vítězstvím Gustava Adolfa nad Tillym u Breitenfeldu dne 17. září 1631 zničena byla moc císařská a katolická v Německu a kurfiršt saský, Jan Jiří, proti vůli vehnán byl do spolku se Švédskem, napadl Gustav Adolf země Porýnské a kurfiršt saský vyslal svého vůdce Jana Jiřího Arnima do Lužice; tento překročil hranice české, a obsadiv všecka města až po Slané, rozložil se z rána dne 15. listopadu v šiku válečném na Bílé hoře u Prahy, odkud všickni místodržící a úředníci císařští, nezanechavše Pražanům žádné instrukce, jak by se měli chovati, v čas utekli i s generálem Baltazarem Marradasem a s posádkou císařskou. Pražané, zanecháni bez rady a pomoci a ohrožováni ještě lidem, který počal proti katolíkům bouřiti a kláštery vybíjeti, poddali se téhož dne pod smlouvou, která však Arnimem nebyla podepsána, a vpustili vojsko saské do města. Zároveň s vojskem saským navrátilo se do země mnoho emigrantů českých, kteří doufali, že obnoven bude stav před bitvou bělohorskou. A skutečně po celou válku třicítiletou nebylo příznivější doby k obnovení samostatnosti české, jako v r. 1631; jedině trochu dobré vůle a upřímnosti na straně saské a trochu odvahy na straně české, a starý řád mohl býti znovu zbudován: ale nedostávalo se ani jednoho ani druhého. Kurfiršt, který dne 20. listop. sám do Prahy přišel a v domě Lichtenšteinově (nyn. generální velitelství) se ubytoval, byl vlažný a obojetný; nedopustil kazatelům evangelickým, aby ujali se chrámu svatovítského, stíhal přísnými zákazy všecky kroky směřující k obnovení dřívějších úřadů zemských, vyjednával s Valdšteinem na zámku Kounickém a konečně i ve Vídni o mír. Stavové podobojí, nechtějíce zavdávati podnětu k různicím a nedbajíce toho, že na venkově na všech stranách lid se proti katolickým vrchnostem bouřil, mlčeli ke všem těmto zákazům a ustali ve své horlivé činnosti, kterou na počátku byli rozvinuli. Ujavše se fary týnské a dne 30. listopadu přes odpor městské rady také chrámu týnského, odebrali se odpoledne téhož dne ve slavnostním průvodě ke staroměstské mostecké věži, sňali tu hlavy popravených pánů a pochovali je ve chrámě týnském; potom shromáždili se ve veliké kolleji Karlově, prohlásili se za sjezd tří stavů království Českého, přikročili ku provádění majestátu Rudolfova a zvolili ze svého středu direktory, kteří dne 8. pros. svolali kněze evangelické do chrámu týnského a zvolili tu konsistoř a administrátora a ujali se také učení Pražského. Ale kromě těchto kroků a kromě vyhnání jesuitů dne 26. pros. a obsazení far dle stavu z r. 1609 nevykonali ničeho, neboť kurfiršt další kroky zapověděl. Sasové, kteří zemi plenili a nekřesťansky drancovali, opanovali skoro celé Čechy západní, ano Arnim porazil dne 5. pros. císař. generála Tiefenbacha u Nymburka, ale na válku proti císaři vážně nepomýšleli, a kurfiršt, když cís. generál Gallas ohrožoval Prahu od západu, ujel dne 16. pros. do Drážďan. Zatím Ferdinand II. ohlížeje se po pomoci, obrátil přirozeně zrak svůj na Valdšteina, který vyjednáváním se Sasy a udržováním jich v přesvědčení, že jest jim přítelem, zachránil svůj „stát“, t. j. statky své na pravém břehu labském, od všelikého plenění. Hned na počátku vpádu saského bylo mu svěřeno vyjednávání o mír, a dne 14. dub. uzavřena byla s ním smlouva, nám dosud neznámého obsahu, kterou postaven byl opět jako generalissimus v čelo císařského vojska. Jeho vystoupením nastal záhy obrat; dne 23. dubna vytáhl ze Znojma, 25. byl v Jindř. Hradci a 26. v Táboře; dne 15. května stál již s 30.000 muži v Rakovníce, odkud hnul se 24. květ. k Bílé hoře a opanoval z rána 25. kv. po krátkém boji Hradčany a Prahu, odkud již dříve větší část Sasů s uloupenými poklady a velikou kořistí k Litoměřicům ustoupila. Opanováním Prahy zmizely na dobro naděje na obnovení samostatnosti české pomocí saskou; tato ustoupila již 7. čna až na některá města z Čech, a ve Vídni pomýšleno poznovu na nové potrestání a zvláště na oblíbené konfiskování. Pražanům činěny jsou výčitky, že města proti Sasům nebránili, a konečně nařízena jest konfiskace statků všech těch, kteří proti císaři, jakožto králi českému, u nepřítele sloužili; listem ze dne 15. dubna 1632 postoupena jest konfiskace ta na zapravení válečných útrat Albrechtu z Valdšteina, který zřídil novou kommissi konfiskační, Fridlandskou zvanou, od níž odsouzeno bylo na 360 osob všech stavů ke ztrátě jmění v sumě 3 mill. zl. rýn.

Po vypuzení Sasů z Čech obrátil se Valdštein proti Gustavu Adolfovi do Bavor a odtud do Sas; po bitvě u Lützenu ustoupil do Čech, a potrestav v Praze 17 důstojníků pro jejich zbabělost, doplňoval své vojsko a zabýval se dalekosáhlými plány, v jejichž pozadí prokmituje i plán získati korunu českou. Přešed 19. květ. 1633 do Kladska, pokračoval ve svém obojetném vyjednávání se Švédy, s Francií, a po vítězství svém nad Thurnem dne 11. října u Stínavy vešel v nové vyjednávání se Sasy, jehož jádrem bylo, aby pod Valdšteinem spojilo se vojsko císařské se saským a německým, a spojenou touto mocí aby diktován byl mír ve věcech světských a církevních na základě stavu za Rudolfa II. a Matiáše, a aby každý, kdo by odporoval, třeba i císař, mocí donucen byl přijmouti tyto podmínky. Ale nejisté a obojetné chování jeho přivedlo jej o důvěru jak u nepřátel, tak i u císaře, jmenovitě když propustil ze zajetí Thurna a otálel s pomocí kurfirštu bavorskému. Ustoupiv do Čech a obdržev zprávu, že ve Vídni se jedná o jeho sesazení, položil se u Plzně, obnovil své vyjednávání se Švédy, chtěje se ujistiti svým vojskem, pohnul 12. ledna 1634 své vyšší důstojníky, že podepsali revers, kterým se zavazovali, že chtějí věrně při něm vytrvati. Tu Ferdinand vydal 24. ledna patent, kterým sesazoval ho s velitelství a sprošťoval důstojníky všech závazků k němu. Patent zůstal tajný. Když však Valdštein svolal podruhé důstojníky (na den 20. února), pohnul je ku podepsání druhého reversu, který mu mohl zachrániti cestu ke dvoru císařskému, a vyslal k císaři své důvěrníky; ale dne 18. ún. vyšel nový, pro veřejnost určený patent císařský, kterým Valdštein prohlášen jest za zrádce na domě císařském a armáda postavena pod Gallasa, hraběte z Aldringen, Marradasa, Octavia Piccolominiho a Colloreda; dne 20. a 25. února nařízena konfiskace jmění Valdšteinova a jeho přívrženců. Teprve nyní, když roztržka byla neodvratna, uvěřili Švédové a Bernard výmarský dal se 24. února na pochod ke hranicím českým. Valdštein, churav na těle a na mysli rozrušen, opustil 22. února Plzeň a zaměřil, aby byl blíže Švédům, k Chebu, kam dne 24. ún. dorazil. Dle úmluvy mezi Buttlerem, Gordonem a hrabětem z Leslie povražděni jsou na večer dne 25. února přátelé Valdšteinovi Trčka, Kinský, Ilov a setník Nieman při hostině Gordonem pořádané a k půlnoci také Valdštein ve své ložnici. Statky jeho v úhrnné sumě 9 mil. zl. zabaveny; podobný osud stihl i jeho přátele.

Po smrti vévodově přijel v květnu syn císařův Ferdinand III. do Prahy, ujal se správy zemské, a když dostalo se mu peněžité pomoci, odebral se s Gallasem v červnu k armádě u Plzně a vytrhl do Bavor, tak že válka vedena byla nyní na bojišti bavorském a slezském. Zatím vypraven byl švédský vůdce Banér do Čech, aby donutil Ferdinanda III. ustoupiti od Řezna. Již dne 18. čna přitrhl zároveň s vojskem saským k Litoměřicům, přešel u Mělníka přes Labe, kdežto Sasové pronikli až ke Hradci Králové, a podnikl 28. června útok na Prahu, který však byl od Colloreda odražen. Za to rozlily se zástupy švédské a saské po celých severních Čechách a naplňovaly hrůzami všecku zemi. Teprve vítězství Ferdinanda III. u Nördlink dne 5. a 6. září přinutilo Banéra k ústupu z Čech a pohnulo kurfiršta saského k vyjednávání, které skončilo se v Praze dne 30. května 1635 mírem pražským, kterým postoupil Ferdinand II. kurfirštu saskému obojí Lužici jako dědičné léno od koruny České, s podotknutím, že císař opatří do roka k tomu výslovné svolení všech čtyř stavů království Českého, což také Ferdinand II. na sněmě českém učinil.

Mírem pražským válka ukončena nebyla. Dvůr francouzský odhodlal se nyní k veřejnému vystoupení a za krátko dobyl Banér r. 1636 u Wittstocka nad císařskými a saskými nového skvělého vítězství. Ferdinand II. výbuchu nového se nedočkal, zemřev 15. ún. 1637.

Ferdinand III. (1637—1657), který ještě za živobytí otcova zvolen byl za jeho nástupce v říši Německé, přijel dne 26. květ. 1637 do Prahy a rozjasnil poněkud přítomností svou sklíčenou mysl lidu českého; bylť povahy mírné a přívětivé, mluvil dobře jazykem českým, zastával se horlivě lidu proti násilnostem od vojska páchaným a chránil měst od výstředností císařských rychtářů. Místo sněmu však svolával nejraději sjezdy nejvyšších úředníkův a vyžadoval od nich povolování berní k účelům válečným. Za panování jeho stiženy jsou Č. poznovu hrůzami válečnými. Ferdinand III. sešel se v září 1638 v Litoměřicích s kurfirštem saským, zabezpečil se sice pomocí saskou a braniborskou, ale vůdce švédský Banér vpadl do Sas a již 23. dub. 1639 vyslal předvoj do Čech, kam v květnu sám vtrhl, prohlašuje, že nepřichází za účelem světským, nýbrž aby obyvatelstvu utlačovanému ku pomoci přispěl. Ale proti danému tomuto prohlášení Švédové po marném pokuse dne 30. květ. zmocniti se Prahy zaplavili celé Č. východní, dopouštěli se na lidu hanebných ukrutností a spálili a vydrancovali na 6000 míst až ke hranicím moravským. Teprve když císařský dvůr odvolal Gallasa a jmenoval arcikn. Leopolda Viléma velitelem a gubernátorem zemským, ustoupil Banér do krajin západních a konečně v březnu 1640, když císařští opanovali celé Č. východní, do Sas. V té době opravil Ferdinand III. obnovené zřízení zemské dodatečnými výklady čili deklaratoriemi a svolil listem 1. února 1640 ve Vídni vydaným, aby deklaratorií jako platného práva se užívalo, a aby stavové směli na sněmích mimo proposici královskou jednati o potřebách zemských, pokud by se nezasahovalo do výhradních práv královských. Zároveň pečoval o upravení daní, zvláště z nápojův, a při tom „očišťoval“ zemi od protestantův a emigrantů, kteří byli jímáni a trestáni. Válka zatím přenesla se do Bavor a na počátku r. 1641 do západních Čech, kde vojsko Banérovo zabíhalo až k Plzni; v březnu provedl Banér znamenitý svůj ústup z Čech, načež bojováno bylo hlavně v krajinách dolního Rýna. R. 1642 vpadl nástupce Banérův, Torstenson, do Slezska, porazil císařské u Svídnice a vypravil do Čech oddělení svého vojska, které vymáhalo veliké výpalné na všech městech a dědinách až za Poděbrady a Turnov; bylo sice od císařských vytlačeno, ale Torstenson obrátil se nyní ze Slezska na Moravu a obsadiv 14. června Olomúc a jiná města a vloživ tam švédskou posádku, obrátil se proti arciknížeti Leopoldovi, porazil ho dne 2. listop. u Breitenfelda, vypravil v lednu 1643 nové oddělení do Čech do Jičínska a Mladoboleslavska a v dubnu vytrhl sám dvojím proudem do Čech k Turnovu a k České Lípě. Chtěje Gallasa, který po arciknížeti Leopoldovi jmenován byl vrchním velitelem, vylákati z výhodného jeho postavení u Hradce Králové, hnul se k Mělníku; Gallas postoupil ku Brandýsu n. L., ale neodvážil se bitvy, ano nezabránil ani Torstensonovi v jeho pochodu na Moravu, která nyní musila vypiti kalich hořkosti až na dno. Když však uzavřelo Polsko s Dánskem spolek proti Švédům a Torstenson opustiv Moravu, pospíchal na sever, aby vpádem do Holštýnska nepřátele předešel, obdržel Gallas rozkaz, aby postoupil za ním na sever, kdežto v Čechách odbýván sněm, který musil povoliti značnou berni a zásobu obilí pro vojsko císařské. Tažení Gallasovo se nezdařilo, pozbyl na 6000 mužův a konečně utrpěl o vánocích r. 1644 od generála Königsmarka u Vitemberka takovou porážku, že sotva se 2000 mužův uprchl do Čech, kde odevzdal Hatzfeldovi vrchní velitelství. Švédové byli mu v zápětí a ješt  koncem r. 1644 zajížděli na plen až do Rakovnicka. Císař na zprávu o novém nebezpečenství odebral se v lednu (24.) 1645 do Prahy, aby řídil osobně obranu země, ale Torstenson přešel přes Vltavu, zaměřil k Moravě a dne 6. března 1645 porazil u Jankova císařské generály Götze, Jana z Werthu a Hatzfelda, tak že ztratili na 7000 padlých a přes 4000 zajatých. Dle obecného mínění měl hlavní vinu Götz, který velel levému křídlu; a v lidu dosud v živé paměti jest přísloví: „Vyhraješ jako Kec (Götz) u Jankova.“ Po bitvě u Jankova opustil Ferdinand III. Prahu, spěchal do Rakous, ohrožených od Rákóczyho a Torstensona, a vyjednával o pomoc na všech stranách; v Čechách pohnul stavy, že svolili v květnu 1645 k berni z hlavy, a dne 8. srpna zavřel s Rákóczym mír, načež Torstenson musil ustoupiti na Moravu a po marném dobývání Brna do Čech, a ku konci r. 1645 do Slezska, kde vzdal se velitelství, označiv za svého nástupce Karla Gustava Wrangla, kterému nařídil, aby před spojením se s vojskem francouzským v rozhodnější bitvu se nepouštěl. Dle této instrukce vypravil se Wrangel po Novém roce 1646 dvěma proudy do Čech a zaměřil k Chebu, odkud však hned před arciknížetem Leopoldem do Sas ustoupil. Na to odebral se Ferdinand III. do Prahy a dosáhnuv nové berně, dal 5. srpna 1646 syna svého Ferdinanda IV. korunovati na krále českého. Ale postavení císařovo nebylo skvělé; kurfiršt saský a v březnu 1647 také bavorský ustoupili od spolku s císařem a Wrangel vtrhl do Čech a oblehl Cheb. Ferdinand spěchal sám vybavit město, ale po nezdařeném pokusu odebral se do Plzně a odtud do Prahy, kde zabýval se sporem o universitu a otázkou židovskou a pořádal veliké pobožnosti a zábavy; konečně v červnu 1648 odjel do Lince, zanechav v Praze generála Colloreda. Wrangel zatím opanoval Bavory, načež generál Königsmark obsadil Horní Falc a podnikl na zkoušku vpád do Čech. Dorozuměv se s bývalým císařským důstojníkem Arnoštem Ottovalským, který znal místní poměry pražské, obrátil se dne 15. čce 1648 poznovu do Čech a zmocnil se z rána 26. čce pod vedením Ottovalského Hradčan, a opanovav hrad i Malou stranu, postupoval k mostu; ale Starého města se nezmocnil, neb Staroměstští, byvše v čas upozorněni, další postup Švédům zamezili, zorganisovali se ve sbory městské a připravovali se k obraně. Malá strana dána byla zatím švédským vojákům v plen na 3 dni; nesmírné poklady, vozy plny zlata a stříbra a konečně i lodi s uměleckými poklady Rudolfovými posílány jsou od Švédů ze země. Zatím plenilo druhé vojsko švédské celé Č., načež se v září soustředilo kolem Prahy, kam 5. října přibyl také nově jmenovaný vrchní velitel švédský, falckrabí Karel Gustav. Praha jest sevřena, útočeno na ni prudkými útoky zvláště dne 6., 10., 11. a 24. října; ale statečnost měšťanů pražských bez rozdílu tříd a vytrvalost legie studentské útoky odrážela, až 2. listop. zpráva o uzavření míru vestfálského nepřátelství zastavila.

Mírem tím zmařeny jsou všecky naděje emigrantů českých; bylo sice od Švédů žádáno, aby byla udělena všeobecná amnestie a aby zrušeny byly konfiskační nálezy, které po roku 1620 byly prováděny, ale konečně upustili způsobem nedůstojným za 600.000 tolarův od svých požadavkův a naděje emigrace, že se domů vrátí na základě svobody vyznání, byla zmařena na vždy.

Následky války 30leté jsou pro Č. hrozny. Tisíce dědin lehlo popelem, z něhož velmi mnohé více nepovstaly; obyvatelstvo, kterého před válkou bylo nad 3 milliony, skleslo mečem nepřátelským, hladem a morem na 800.000 duší; pole ležela ladem; ze 151.000 selských usedlostí před válkou bylo po válce sotva 50.000 osazených; stav selský uveden jest v hnusnou porobu; šlechta cizí, opovrhující jazykem českým, nemá srdce k lidu ubohému, ukládá mu nesnesitelné roboty a obmezuje osobní svobodu. Průmysl, obchod, řemesla a všecky živnosti jsou zničeny, poklady země rozneseny po celé Evropě a plody duševní činnosti, kterými Č. před válkou tak vynikaly, mařeny a páleny. Lidu odnímáno jest všecko starší čtení, pro nový pak literární život nebylo při hrozné strasti a bídě hmotné na dlouhý čas žádné půdy. Reformace katolická jest provedena, moc panovníkova utvrzena, ale živel český přiveden byl na pokraj záhuby.

b) Od míru vestfálského až do r. 1740. Po míru vestfálském odebral se Ferdinand III. do Prahy, odměnil se Pražanům mnohými dary a 300.000 zl., za které si později koupili statek Libeň, a staral se všemožně, aby se země zotavila z ran dlouholetou válkou jí zasazených. Zvláště horlivě zabýval se otázkou městskou; „aby zpustlá a ve zkázu uvedená města královská i jiná městečka a vesnice byly zase v předešlý způsob uvedeny“, vložen byl na sněmě od 24. října do 7. pros. konaném do artikulů sněmovních článek, kterým všickni, kdo se ve jmenovaných místech usazovali, sproštěni byli na 3 léta všech daní sněmovních, císařských a zemských. Protože zřízení městské nevyhovovalo již potřebám a poměrům časovým, vydána byla 27. srpna 1650 zvláštní instrukce rychtářům, purkmistrům a raddám městským, „kterak se v úřadě jim svěřeném vždycky chovati mají“ a kterak v soudnictví a ve správu obecní zaveden má býti lepší pořádek a ve městech vůbec snesitelnější řád. Proto rozmnožen jest nad městy vliv a dozor orgánů vládních; nad důchody obecními měli býti ustanoveni zodpovědní dozorcové, kteří by v každý čas mohli skládati počet ze svého úřadování; uvalovati na města nové dluhy beze svolení královské komory jest zakázáno. Instrukce ta obsahuje také obšírná ustanovení o soudní a policejní moci rad městských, nařizuje, aby řízení sporné před soudem městským dálo se písemně; právo vynášeti rozsudky ve věcech trestních potáhl nyní na sebe appellační soud pražský a rychtářům bylo zakázáno, vykonávati nad měšťany samostatné trestní právo. I o bezpečnost v zemi jest postaráno; protože rozmohly se tehdy roty loupežnické, zvané „Petrovští“, dáno jest na tomto sněmě stavům právo, aby beze všeho otálení sami Petrovské souditi a ortelovati mohli. Dvůr císařský pečoval o pořádek a dodával Praze zase lesku, zvláště r. 1652, když na pozvání císařovo sešli se tu kurfiršti němečtí a jednali o zvolení syna císařova Ferdinanda IV. za císaře, což se také 31. kv. 1653 v Augšpurce stalo. Ale v ohledě náboženském zůstal Ferdinand věren starým tradicím. Působením arcibiskupa Harracha a generálního vikáře Caramuela vyšlo 25. pros. 1649 nařízení královské, aby reformace podlé předešlých královských patentů byla předsevzata a schůzky evangelíků byly zastaveny. Dne 1. února 1650 uveřejněn byl nový patent, aby se proti nekatolíkům zakročilo uvězněním, vypovídáním ze země, vkládáním vojska, odnímáním statkův a trestáním na hrdle; dne 2. dubna 1650 vydána byla nová resoluce královská, aby všickni vrchnostenští úředníci ve 3 měsících ke katolickému náboženství přistoupili nebo ze země se vystěhovali; dne 9. dub. nařízeno, aby do 6 neděl všecky fary katolickými kněžími byly obsazeny, a na sněmě r. 1650 ustanoveno, aby vrchnosti poddané své odzbrojily a žádných židů netrpěly. Dne 14. března 1651 schváleny jsou nové návrhy Caramuelovy a přísnými tresty stíháni jsou ti, kdo poslušnost odpírali. Vznikaly z toho povážlivé vzpoury skoro ve všech krajích, které vojskem, pokutami a tresty musily býti přemáhány. Mnoho obyvatelův utíkalo ze země a uchylovalo se do Sas a do jiných zemí německých, tak že vláda císařská i u samého kurfiršta zakročovala, aby uprchlíků nepřijímal. Ke snadnějšímu provádění reformace vysíláni jsou do každého kraje missionáři a v Litoměřicích r. 1655 zřízeno jest biskupství. Ale při horlivosti své, aby jednota víry byla v zemi zavedena, nedopustil císař církvi, aby zasahovala do věcí, které byly v odporu s novějšími ponětími o moci světské. Již ve druhém roce svého panování odňal jesuitům jmění někdejší university Karlovy a dvě fakulty, právnickou a lékařskou, které z tohoto jmění vydržovali, a vzal je pod správu státní, postaviv nad nimi jednoho z nejvyšších úředníků zemských za protektora; r. 1654 spojil tyto dvě fakulty světské a dvě jesuitské v jednu universitu Karlo-Ferdinandskou a dal jí přes námitky arcibiskupa, jakožto kancléře university, jehož právo v tom ohledu obnovil, nové zřízení a dohled státní bez potvrzení papežského. Horlivá snaha císařova, aby zemi prospěl, znovuzřízení královského hradu pražského, zakoupení drahocenné obrazárny lorda Buckinghama, aby Praze a Čechům aspoň z části byla nahrazena škoda, jakou Sasové a Švédové odvezením uměleckých pokladů způsobili, jakož i důkladná znalost jazyka českého vzbudily v lidu českém k němu velikou náklonnost a příchylnost, tak že s ním želeli všickni smrti syna jeho Ferdinanda IV. (9. čce 1654) a s nadějí pohlíželi ke druhému synu jeho Leopoldovi, který 14. září 1656 za přítomnosti poslů všech zemí koruny České na krále byl korunován, i prominuli mu, že korunovační přísahu skládal jazykem německým. Opanování Polska švédským králem Karlem X. zavdalo příčinu k nové válce se Švédy, než Ferdinand krátce po vyhlášení války zemřel ve 49. roce svého věku 2. dubna 1657.

Leopold I. (1657—1705), který původně ustanoven byl ke stavu duchovnímu, byl mysli tiché a pobožné, ale spoléhal ve všem na své rádce, mezi nimiž vynikající úlohu měli Václav Eusebius z Lobkovic, hr. Jan Nostic, hr. Jan Šternberk a Kinský, kteří byli příliš malými Čechy, aby císaři mohli vštěpiti v srdce nějakou větší náklonnost k národu českému a k jeho starobylým právům a obyčejům. Za prvního svého pobytu v zemi (26. čna 1657 až 30. led. 1658) zabýval se Leopold I. sice správou země, pečoval o bezpečnost v zemi stavěním silnic a vydáváním mandátů proti cikánům a tulákům, zveleboval hrad pražský a zaváděl různé opravy, ale války se Švédy (do 1660), s Turky (do 1668) a s Francií (1668) odvrátily záhy jeho mysl od věcí českých a snaha zlepšiti stav království Českého ustoupila do pozadí. Země české válkami těmi sice netrpěly, ale musily valně přispívati k jejich vedení; sněmy svolávány jsou jen proto, aby povolovaly mužstvo a berně, které od finančních úřadů císařských s neslýchanou krutostí jsou vymáhány. Nejvíce pod tíží útrap úpěl lid selský a poddaný, na který kromě nesnesitelných robot uvaleno jest sněmem r. 1650 placení berní pozemkových. Útisky se strany úředníků císařských, týrání a vyssávání od úředníků vrchnostenských přiváděly lid v zoufalství a sváděly ho k častým vzpourám, jako r. 1652, 1668 na horní Jizeře až k Turnovsku a r. 1673 na Nových Zámcích. Kruté tresty, které následovaly, mysli ještě více popuzovaly a působily, že lid věřil francouzským a uherským jednatelům, kteří mu slibovali, že penězi a pomocí francouzskou nabude politické i náboženské svobody, že království České vstane obnoveno a že sám dauphin vsadí sobě korunu českou na hlavu svou. Jednatelé ti, kteří podávali zprávu o svých jednáních francouzskému vyslanci při dvoře císařském, markýzovi de Vitry, užívali i úkazů přírodních, jako dvou vlasatic r. 1679 a 1680, a starých proroctví lidových, jako o Libušině železné koruně, aby podrážděný lid svedli k bouři, která měla propuknouti při příchodu Leopoldově do Prahy. Dne 23. září 1679 přibyl císař skutečně s celým dvorem svým do Prahy; rozvážlivější čásť sedlákův a poddaných měst vypravila k císaři deputace, ale vrchnosti daly deputace tyto zatknouti a sněm zemský odmítl vyhověti spravedlivým stížnostem měst. Tu na dané od francouzských jednatelů znamení zaplála pochodeň vzpoury nejprve v kraji čáslavském, zachvátila Chrudimsko a Hradecko, potom Boleslavsko, celé Č. severní podél hranic saských a konečně i krajiny západní. Leopold svolal hned zvláštní radu, aby mu vysvětlila příčinu tohoto nenadálého hnutí; když však vylíčeno mu bylo hnutí to jako protidynastické a jako následek francouzské politiky, a když odhaleno bylo v Praze spiknutí hraběte Zrinského, ve které i někteří šlechticové čeští byli zapleteni, vydal 22. břez. 1680 mandát proti vzbouřeným sedlákům a rozkázal, aby hnutí to mocí vojenskou bylo potlačeno. Generál Piccolomini rozehnal zástupy selské u Českého Brodu a potlačil po krvavé srážce u Čestína s velikou přísností a krutostí povstání v Čáslavsku. Když vzbouřenými davy byla konečně i Praha ohrožována, svolal Leopold v dubnu druhou radu, která většinou doporučila císaři neústupnou přísnost a radila, aby vojsko císařské na všech stranách vystoupilo. Císař, třeba sám klonil se k mírnosti, uposlechl této rady; proti vycvičenému vojsku byl všecken odpor lidu marný; množství sedláků jest pobito, zajatí bez milosti oběšeni a utraceni, a tak v polovici měsíce června povstání jest na všech stranách potlačeno a lid uveden v dřívější stav poroby. Leopold však přece z celého průběhu událostí seznal, že byl od svých rádců ve příčině vzpoury špatně poučen, a že veliká čásť viny spadá na vrub vrchností; zřídil sice 20 vyšetřujících kommissí, aby vypátraly a potrestaly vinníky, ale vydal z Pardubic 28. čna 1680 patent o 3 článcích, kterým byla robota obmezena na 3 dni v témdni a vrchnostem bylo zakázáno, vybírati a vymáhati na lidu větší daně, než jak bylo snesením sněmovním ustanoveno, a nutiti lid, aby prodával nebo kupoval jen od svých vrchností. Patentem tím mělo býti uleveno lidu poddanému, ale vrchnosti nařízení císařského nedbaly, a když císař v červenci 1680 Prahu opustil a novými zápletkami uherskými a německými byl zaneprázdněn, byl patent císařský skoro všude odložen a lid ještě krutěji utiskován. K útrapám těm přidružil se r. 1680 mor z Rakous zavlečený, který tak krutě řádil, že v Praze pomřelo na 32.000, v Čechách celých na 100.000 lidí; a za nové války s Ludvíkem XIV. ničila ruka zločinná ovoce píle české a rozmnožovala hrůzu a zmatek v zemi. Ludvík XIV., chtěje císaři škoditi a prostředky k vedení války mu zmenšiti, vypravil do zemí císařových roty paličův a žhářů, které v Čechách vypálily tímto způsobem města Trutnov, Broumov, Klatovy a r. 1689 také Židovské, Staré a Nové město pražské, tak že v těchto dvou shořelo 407 domů. V ohledě náboženském bylo upuštěno poněkud od přísného provádění reformace, ale celkem bylo k tomu přihlíženo, aby katolictví se šířilo; proto založeno bylo r. 1665 biskupství v Hradci Králové a dle usnesení sněmovního r. 1671 až 1680 zřízena zvláštní kommisse, aby vyšetřovala poměry a prostředky k výživě farářů (řádných a svědomitých); dne 14. břez 1665 dána byla nekatolické šlechtě poslední lhůta tříměsíční, buď aby se obrátili nebo statky prodali a se vystěhovali, a 5. září 1665 poručení toto jest opakováno.

Do Čech se Leopold více nevrátil; zanechal zemi svým úředníkům a svolával pravidelně sněmy zemské, aby dosáhl jejich svolení buď k zastavení statkův a zemí, jako r. 1684, kdy zastavil knížectví Lehnické, Břežské a Olešnické, spadlé r. 1676 odúmrtím na komoru královskou, knížeti ze Schwarzenberka a r. 1689 knížectví Těšínské, Břežské, Lehnické a Volovské hr. Heřmanu Černínovi, buď k novým berním, sbírkám tureckým a k mimořádným vydáním. Války s Turky a Francií, konečně válka o španělské dědictví vyžadovaly velikých nákladů, ke kterým musily země České přispívati značnou částkou. Vymýšleny jsou daně z různých věcí, i z peněz na úroky zapůjčených, z nápojů, potravin, tabáku a ze zboží z ciziny dováženého. Sněmovní svolení těch časů měla patero stálých rubrik, které od doby Ferdinanda III. stále se vyskytovaly: 1. svolení na vydržování vojska, 2. nápojné, 3. sbírku peněžitou, 4. svolení na fortifikaci a 5. vydání zemská. Stavové stěžovali sice sobě na „škodlivé a málo platné akcizy“, na nové pohledávky, ale skoro vždy z pouhé poslušnosti neodvážili se tužšího odporu, až na sněmě dne 26. února 1694, kdy proti pomoci k válce turecké opřel se arcibiskup a stav duchovenský a vystoupili ze sněmu. Z proposic královských po smlouvání přijata byla vždy většina, ano r. 1701 převzali stavové z 22 millionů zlatých dluhu všech zemí Leopoldových sami 6 millionů zlatých. Tak vzmáhala se stále moc panovnická, kdežto v životě veřejném jakási otupělost a netečnost nabývala vrchu a poskytovala tak vládě příležitosti, aby na dráze k absolutismu a k centralisaci všech zemí mohla krok za krokem postupovati.

Leopold I. zemřel dne 5. květ. 1705, po něm následoval starší jeho syn Josef I. (1705—1711), panovník osvícený, prozíravý a velikých schopností, kterých užiti chtěl ku proměně veškeré soustavy vládní. Zbaviv se vlivu jesuitského a vlašského, užíval rady vynikajících mužů, mezi kterými přední místo zaujímal nejvyšší kancléř Jan Václav hrabě Vratislav, a zřídil mnohé kommisse, aby vyšetřovaly vady dosavadní soustavy. V Čechách, které již r. 1702 s manželkou svou navštívil, získal si svou přívětivostí a důkladnou znalostí jazyka českého všeobecnou přízeň a důvěru, třeba pro válku o španělské dědictví a pro zápletky uherské vymáhal na zemi České veliké dané a poplatky. Tak vymohl na sněmě r. 1705 konaném svolení na potřeby vojenské v sumě 3,333.333 zlat., která částka byla potom se svolením sněmovním každého roku placena; r. 1708 uvalil beze svolení sněmovního novou daň (akciz) skoro na všecky denní potřeby a když neměl peněz, pomáhal sobě půjčkami, které měly býti z budoucích berní zaplaceny, anebo zastavoval statky korunní, jako r. 1710 se svolením sněmovním Zbiroh, Točník a Král. Dvůr knížeti Adamovi Ondřejovi z Lichtenšteina. Aby sobě zavázal knížata německá ku pomoci ve válce o dědictví španělské, změnil r. 1708 bez vědomí sněmu zemského poměr království Českého k říši Německé, zavázal se, že bude platiti daň říšskou, začež mělo království České i se zeměmi přivtělenými požívati ochrany říšské. Akt ten znám jest pod jménem „readmisse koruny České“. K opravám a změnám, které se za jeho panování v Čechách udály, patří: 1. obšírná instrukce čili řád hospodářský ze dne 10. pros. 1706 městům vydaný, kterým se dle zvláštních poměrů každého města hospodaření s obecními důchody upravovalo; 2. josefínské zřízení hrdelní z r. 1708, první to společný zákon pro země koruny České, a 3. zřízení zvláštních kommissí r. 1710, jedné pro Čechy, druhé pro Moravu, kteréž měly jednati o novém zřízení zemském pro obě země. Kommisse tyto, od císaře z osob stavovských s úplným pominutím stavu duchovního zřízené, měly článek od článku na základě Ferdinandova zřízení pracovati, hotové návrhy sobě ku posouzení a císaři ku potvrzení předkládati. Reformace katolická zůstala na tom stanovisku jako za Leopolda; přísné nálezy proti nekatolíkům a proti těm, kteří nekatolíky přechovávali, zůstávaly v platnosti, ale působení missionářů z řádu jesuitského úplně přestalo a bylo pečováno, aby stav světských duchovních byl podporován, jak vysvítá ze zvláštní kommisse, která byla r. 1709 zřízena, aby vyšetřila správně stav záduší a far. Zamýšlených oprav Josef neprovedl; když konány byly přípravy k jeho korunovaci v Praze, onemocněl neštovicemi a zemřel dne 17. dubna 1711. Protože nezanechal mužských potomků, nastoupil po něm mladší jeho bratr

Karel VI., jako král český Karel II. (1711 až 1740), jenž byl pravým opakem Josefovým. Neznal jazyka českého a užíval při každém českém oslovení, od nejvyššího purkrabí jménem stavů českých předneseném, němčiny; a i při korunování svém v Praze dne 5. září 1723 skládal korunovační přísahu po německu, kdežto přítomní stavové po starobylém zvyku přiznání své po česku činili. Změna v okolí panovníkově ku prospěchu strany jesuitské provedená nezůstala ovšem bez následků na náboženské poměry v Čechách, kde mnoho lidu poddaného zůstávalo tajně věrno učení bratrskému a protestantskému. I vydávány jsou proti nekatolíkům nové patenty r. 1721. 1722, 1723 a 1724, ve kterých dle Josefinského hrdelního zřízení vyhrožováno bylo trestem smrti každému, kdo by kacířské učitele, kazatele nebo vyslance přechovával a knihy kacířské do země přinášel a rozšiřoval. Nařízena jest revise knih českých a mnohdy postačilo, že kniha byla česky psána, aby odsouzena byla ke spálení. Tak zničeno bylo veliké množství českých knih a činnost Koniášova zůstala v trvalé paměti u národa českého. R. 1725 a 1726 vydány byly nové patenty proti nekatolíkům, a dle nich bylo příkře vystupováno zvláště v Chrudimsku, Hradecku a Boleslavsku, tak že opět mnoho lidí ze strachu před krutými tresty utíkalo do Saska a do Pruska, prosíce úpěnlivě knížat protestantských za pomoc. Teprve když na sněmě v Řezně r. 1735 knížata protestantská a zvláště král pruský dvakráte císaře žádali, aby od příkrého nastupování proti nekatolíkům ustoupil, bylo poněkud lidu uleveno, ale ne zcela, tak že není divu, že lid z veliké části necítil žádné náklonnosti ku panovníkovi, který od sněmů zemských nevyžadoval ničeho, nežli povolení buď k novým půjčkám jako roku 1712, kdy sněm svolil k půjčce 3 millionů zlatých, buď k novým berním a dávkám na rozličné živnosti nebo potřeby životní uvalovaným; tak 3. dubna 1712 nařízena byla nová daň čili sbírka musiční, t. j. z každého tance a taneční zábavy. Nenáviděná daň potravní čili akciz byla sice po míru rastattském zrušena, ale náhradou za ni vyžádal si císař 2 mil. zl. na vojenské potřeby výslovně na r. 1715, ale r. 1716 žádány byly již 3 milliony, a to potom každého roku, až r. 1740 požadavek ten převyšoval sumu 3 mil. Zamýšlené Josefem I. reformy byly většinou zastaveny. V Čechách sloučeny kraje rakovnický a slánský v kraj rakovnický a kraje podbrdský a vltavský v berounský; na místě někdejší kommisse zemské byl zřízen výbor zemský čili stavovský, volený vždy na 2 léta, aby místo bývalých berních vybíral berně a řídil běžné věci zůstavené správě stavů. Kommisse, která Josefem I. r. 1710 ku prozkoumání zřízení zemského byla ustanovena, pracovala o svém úkolu do r. 1723 a předložila české kanceláři dvorské ve Vídni elaborát o 3 dílech. První díl obsahuje opravené znění nového zřízení zemského, druhý důvody, pro které se tyto změny staly, a třetí doklady historické k dílu druhému. Návrh ke změně zřízení zemského byl sice podán, ale kancelář dvorská elaborát odložila a na opravy nepomýšlela. Kancelář tato, která byla řízena kancléřem českým, jenž měl býti stále kolem osoby panovníkovy, přestěhovala se, když králové čeští více v Praze nebydleli, se dvorem císařským do Vídně a stala se znenáhla nejvyšším úřadem nad zeměmi koruny České a nad úřady zemskými, kteří ne sice dle jména ale skutkem jí byli podřízeni. Panovník užíval pravidelně rady kancléřovy, zvláště ve věcech zákonodárství sněmu odňatých, nedbal úřadů zemských a spravoval takto země koruny České z Vídně, z místa, kam znenáhla všecka moc vladařská nade všemi zeměmi habsburskými počala se soustřeďovati. Snaha vlády, spojiti všecky země v jeden celek nejen osobou panovníkovou ale také vnitřní páskou a společnými potřebami, jak již Ferdinand I. r. 1556 na jevo dal, když pokoušel se, ovšem marně, o zřízení společného parlamentu všech zemí ve Vídni, za Karla VI. nabyla posily, ano pevné půdy jeho řádem posloupnosti, známým pode jménem „pragmatické sankce“. Karel VI. změniv ustanovení Leopolda I. ze dne 12. září r. 1703, aby po Josefovi, když by nezanechal mužských potomků, následoval Karel, a když by mužských potomků vůbec nebylo, aby nástupnictví přešlo nejprve na dcery Josefa I., po té na Karlovy, prohlásil ve slavném shromáždění nejvyšších úředníků ze všech zemí dne 19. dub. 1713 nastupování v dědictví tak, že měly následovati, kdyby nezanechal mužských potomků, předně jeho vlastní dcery se svým potomstvem, potom dcery Josefa I. a po jejich potomstvu dcery Leopolda I.; zároveň prohlášeny jsou všecky země za nedílný a nerozlučitelný celek. Protože r. 1716 zemřel mu jeho jediný syn Leopold a že sankce pragmatická beze schválení od stavů v Čechách neměla platnosti, vznesl Karel VI. věc na stavy české na sněmě r. 1720, a stavové dne 16. říj. 1720 k řádu tomu jako k základnímu zákonu přistoupili a zavázali se jej zachovávati a statky svými i krví svou po všechny časy hájiti. Osvědčení to vepsáno jest do desk zemských a uloženo v archivu svatováclavském. Pragmatickou sankcí dostala jednota nynějších zemí rakouských jakési zevnější pojítko; o pojítku vnitřním počalo se usilovně pracovati po smrti Karlově, která nastala 20. říj. 1740. Karlem VI. vymřel rod Habsburský po meči a po něm zaujal trůn rod Habsbursko-lotrinský. Bka.

c) Od nastoupení Marie Terezie do smrti Josefa II. (1740—1790). Marie Terezie (1740—1780). Jestliže za doby předchozí stát český pozbyl u veliké míře práva sebeurčení, pozbyl ho v době následující téměř docela a po ztrátě Slezska a Kladska pozbyl i svého významu a své váhy jakožto zvláštní politický faktor mezi státy evropskými.

Vymření rodu Habsburského po meči bylo událostí dalekosáhlou a způsobilo zemím pod habsburským žezlem spojeným veliké boje, Čechám pak zvláště nejen to, nýbrž valné umenšení této starodávné říše. Ve válce o rakouské dědictví šlo o rozdělení tohoto dědictví, zatím však skutkem stalo se jen rozdělení dědictví českého. Ukázalo se, jak uznání pragmatické sankce od cizích mocností neupřímně bylo míněno. Francie, Španělsko, Sardinie, Bavorsko, Sasko a konečně Prusko vystoupily nepřátelsky, chtějíce těžiti z nastalých nesnází. Francouzi a Bavoři, Sasové i Prusové hned chopili se zbraní. Nastala válka o rakouské dědictví 1740—48, vedle ní první válka slezská 1740—42 a druhá válka slezská 1744—45. Později dostavila se třetí válka slezská čili válka sedmiletá 1756—63. Bojováno bylo nejvíce na půdě české. Prusové začali. Výbojný král Bedřich II vystoupiv s lichými nároky na některá území slezská, vtrhl do Slezska a udržel se tam, zvítěziv u Molvic (1741). Francouzi a Bavoři útočili od jihu, Sasové od severu vtrhli do Čech a všichni zmocnili se Prahy r. 1741. Kurfiršt bavorský Karel, ohlásiv se hned při vpádu do Cech zvláštní českou proklamací, dal si pak v Praze od stavů holdovati jakožto král český. Není zjištěno, zdali tu působily vzpomínky na události před sto lety sběhlé, ale veřejné mínění tím směrem se bralo, že jinak již nebude, než že „Praha má, Praha má svého pána Bavora…“, jakž popěvek z doby tehdejší dokazuje. Zvláštní náklonnosti k novému pánu však věru nebylo. K holdování dostavili se ti velmožové, jejichž panství a statky od nepřátel byly obsazeny. Vůbec byly tyto války čistě dynastické, jakož v této době, vůbec v osmnáctém století, dynastické zájmy osudy národů a zemí rozhodovaly beze všeho zření na historický vývoj a jakékoliv jiné příčiny. Při holdování na hradě pražském přece do jisté míry starých pravidel šetřeno, slib věrnosti odříkáván česky a německy a nescházel při tom ani meč sv. Václava. Na sněmě pak svolaném nový nepravý král předlohu svou (s požadavkem šesti millionů zlatých na první půl roku) dal přednésti v jazyku francouzském. Kurfiršt Karel tak pro francouzství horoval, že i pro své osobní potřeby všecko objednával si z Francie. V Čechách opravdu moci žádné neměl, ani jeho prozatímní vláda, již dosadil před odjezdem svým do Frankfurtu k volbě své za císaře římského. V Čechách rozhodovali Francouzi, majíce tu nejvíce vojska, ale ani jejich moc nesahala dále, než kde vojáci jejich leželi. Při volbě císaře ve Frankfurtě byl hlas český vyloučen; Marie Terezie marně dovolávala se práva svého, ukazujíc na Zlatou bullu Karla IV.

Zatím běh událostí válečných a jednání diplomatických, podniknutých se strany Anglicka, způsobily změnu ve prospěch zubožené země tím, že s Bedřichem pruským po vítězství jeho u Chotusic uzavřen mír ve Vratislavi (1742), jímž celé Slezsko mimo Opavsko, Krnovsko a Těšínsko od království Českého odtrženo, a pak i hrabství Kladské, jež v tomto království ovšem (ve věcech berních) zvláštní postavení mívalo. Pozdější války nezpůsobily již žádné změny ve hranicích državy české. Francouzi a Bavoři (Sasové záhy se vytratili a dali se pak na stranu Marie Terezie) brzo po míru vratislavském z Čech vyhnáni (v kruté zimě v prosinci r. 1742) a na půdě české již za Marie Terezie a vůbec až do válek napoleonských s jiným nepřítelem bojováno nebylo než s Prusy. Stav válečný ve válce o rakouské dědictví trval až do míru cášského r. 1748. Marie Terezie své zákonité právo jakožto královna v Čechách brzo formálně v platnost uvedla a dala se slavně korunovati v Praze dne 17. května 1743 od biskupa olomúckého, poněvadž arcibiskup pražský Manderscheid, jemuž právo korunovati královnu na předním místě náleželo, byl v nemilosti pro své holdování kurfirštu bavorskému. Královna při korunování potvrdila starodávná práva tohoto království. Ku zpronevěřilým zachovala se velice shovívavě a nedopustila trestu smrti ani pro horlivého jednatele Bavorů, krajského hejtmana Karla Davida. Židé z Čech vypovězeni pro zrádné chování, ale brzo vyjednali si dovolení k návratu. To bylo poslední jejich vypovězení. Přes to však, ač tenkráte v Čechách po šest neděl pobyla, nově korunovaná královna zvláštní náklonností k této zemi nepřilnula. Snad smýšlení takové způsobily předchozí i následující trpké zkušenosti, nabyté z bojů o toto království. Jako v předtuše nových válek odvézti dala Marie Terezie korunu královskou, potud vždy v Čechách chovanou, do Vídně. Neboť záhy šťastný průběh války s ostatními nepřátely královny české přiměl ostražitého krále pruského, že se ujal nešťastného císaře Karla VII. a dal si za to od něho postoupiti všechno ostatní Slezsko a pravé Polabí v Čechách. V srpnu r. 1744 vtrhl král pruský (s 80.000 muži) přes Sasy náhle do Čech, zmocnil se Prahy útokem (12. září) a opanoval skoro celé království. Když po smrti Karla VII. Bavorsko s Marií Terezií se smířilo, Prusové sice z Čech ustoupili, ale krvavými bitvami, zvláště u Hohenfriedberka a Zárova, pojistil si Bedřich kořist z první války v míru drážďanském (1745).

Potom nastala chvalitebná snaha po sesílení, zvláště ve vojenství. K tomu cíli dbáno o povznesení vzdělanosti hmotné i duševní u obyvatelstva, avšak směr oprav politickou individualitu království Českého pořáde umenšoval. Co nově ustanovováno, nebylo v souhlasu ani s obnoveným zřízením Ferdinanda II. Především správa věcí vojenských vyňata z působnosti stavovské a tedy zemské a přenesena do Vídně. Na to vypsána větší berně (1748), a sice nejen na statky poddaných, ale 1 na statky panské čili vrchnostenské, ač na tyto dle menšího měřítka.

0 duchovní vzdělání více bylo pečováno. Hned r. 1747 vydán nový řád učení na universitě, dle něhož proti zásadám vládnoucím ve školství jesuitů ustanoveno pěstovati více vědy přírodní. Novým ustanovením r. 1751 působnost jesuitů ještě více obmezena i na gymnasiích. V soudnictví a ve správě politické staly se změny ještě větší, z čehož však státní právo české také ještě větší újmu mělo. R. 1749 zřízen nejvyšší soudní dvůr ve Vídni pro země koruny České a země rakouské. Kancelář česká ve Vídni, takto v působnosti své obmezená, sloučena s kanceláří rakouskou, kterémužto úřadu dán r. 1749 název „directorium in publicis et cameralibus“ a r. 1762: českorakouská dvorská kancelář. Také v Praze nastaly rozhodné změny v rozdělení úřadů a jich obmezené působnosti. R. 1749 zrušeno staré místodržitelstvo z nejvyšších zemských úředníků, krajské zřízení v Čechách změněno hned r. 1751 a místo krajských hejtmanů sídlících na vlastních svých panských zámcích ustanoveni praví úředníci v krajských městech jakožto krajští hejtmani, čímž stavovská moc valně obmezena, ač za tím dobrým účelem, aby lidu obecnému se ulevilo. Hrdelní právo odňato 378 městům a ustanoveno 24 soudů hrdelních, při nichž jen zkoušení právníci soudci býti mohli. Svézákonnost zemská ve věcech soudních pominula potom docela.

Aby Prusko donuceno bylo vrátiti svou kořist slezskou z prvních dvou válek od koruny České uloupenou, k tomu směřovaly všechny snahy Marie Terezie. Chtěla míti dědictví své opravdu celé. Hrabě Václav Kaunic (později kníže) zjednal k tomu cíli spojenectví Francie, domu Habsburskému od staletí nepřátelské. Za to Anglie přidala se k Prusům. Vítězství Prusů u Lovosic a u Prahy odčiněno úplnou jich porážkou skrze Dauna u Chocenic (u Kolína). Marie Terezie založila na památku toho nejvyšší u nás vojenský řád dle ní nazvaný. Bojováno potom nejvíce na půdě slezské se štěstím střídavým, naposled však král pruský od úplné záhuby zachráněn jen změnou na trůně ruském. Mírem hubertsburským (1763) ponechána mu kořist ze dřívějších válek.

Marie Terezie jakožto královna česká vládu opravdu vykonávala od svého nastoupení až do své smrti. Když zemřel manžel její František I., císař římský (1765), přijala sice syna svého, nového císaře římsko-německého Josefa II., za spoluvladaře, opravdu však sama ve všem rozhodovala, přenechávajíc mu jen řízení věcí vojenských. Josef II., v Čechách zvláště následkem podpory v nouzi r. 1771 a 1772 osobně zjednané u lidu dosti oblíbený, nikdy nevěřil Prusku. Proto založil pevnosti Hradec Král. (1766), Terezín a Josefov, obě tyto r. 1780 po tak řečené bramborové válce, když mírem těšínským mezi jiným zrušena léna koruny České v Míšni.

Ostatní doba vlády bystroduché královny Marie Terezie vyznačuje se řadou nových nařízení ve věcech osvěty. O ty se přičinila nově zřízená kommisse nad školami při guberniu zemském, jež také censuru knih, posud od jesuitů vykonávanou, do svých rukou vzala. Tato censura následkem protireformace v Čechách měla veliký význam. Koniášův nejúplnější index zakázaných knih českých (3. vydání) i s papežskou bullou (z r. 1766) vydán v této době. Po zrušení řádu jesuitského (1773), z jehož zabraného velikého majetku dán základ studijnímu fondu, národnosti české zasazena těžká rána rozhodným zaváděním němčiny i ve školách obecných. Také při všech četných nových úřadech politických a soudních němčina zavládla. Nejsou posud z té doby uveřejněna sněmovní jednání, ale víme, že k absolutnímu postupu vlády zástupcové země chovali se velmi netečně, dbajíce úzkostlivě, ale přece namnoze marně, jen o zachránění svých předností stavovských. — Bouře selské za Marie Terezie přivalily se od severu až ku Praze, ale od jízdního vojska snadno překonány. — Za panování Marie Terezie provedeno také první sčítání lidu v Čechách, dle něhož bylo v Čechách tenkráte asi 2.500.OOO obyv., neboť osob mužských napočteno bylo jeden million a dvakrát sto tisíc.

Josef II. r. 1780—1790. Tak řečený osvícený absolutismus, zavládnuvší v Evropě ve druhé polovici osmnáctého století, měl v tomto samými theoriemi přesyceném panovníkovi svého nejhorlivějšího zástupce. Spěšné a málo rozmyšlené opravy jeho mocně dotýkaly se v Čechách nejen starodávných řádů zemských, nýbrž i lidových, zvláště však zřízení církevních, R. 1781 vydán toleranční patent, jímž dovoleno evangelíkům augšpurského a helvetského vyznání svobodné konání obřadů. Opět nastalo hnutí v krajích českých. Ukázalo se, že v lidu venkovském od času protireformace ještě namnoze ukryto vězelo smýšlení protikatolické, jež jsouc beze všeho vedení, zvrhlo se v přepodivné názory. Nyní, jako nedávno ve příčině roboty, domnívali se takoví lidé. že poskytnuta jest úplná volnost náboženská. Tvořily se nové společnosti náboženské, jež stíhány a jejichž vůdcové důtklivě trestáni, až tomu, aspoň na veřejnost, konec učiněn. — Zásada přísného absolutismu vyžadovala úplného podřízení církve katolické pod moc státní, což ve skutek uváděno i proti moci papežské i proti zahraničním správám klášterů. Klášterů, větším dílem památných z doby založení ode dávných panovníků českých, zrušeno v krátké době 58, a to takových, o nichž zavládlo mínění, že nejsou veřejnosti užitečny. Z jejich jmění zřízen náboženský fond, z něhož nové fary zakládány; z něho také založeno třetí biskupství v zemi, totiž budějovické (1784). Tenkráte zřízeny také generální semináře v Praze a v Olomúci (kdež biskupství hned r. 1777 povýšeno na arcibiskupství) místo zrušených seminářů biskupských, na vychovávání kněží v duchu josefinském. — Ve věcech školských nutno zvláště vytknouti nucené vpravování němčiny do škol, čehož dbáno více než věcného prospěchu; zvláště na gymnasiích a na filosofické fakultě. Šlo jen o to, aby měl stát schopné úředníky. Čistě vědecké snažení měla na zřeteli od r. 1769 soukromá společnost učenců, jež r. 1784 prohlášena za veřejnou pod názvem: královská společnost nauk. Hned v prvních létech její činnosti vynikl v této společnosti otec slavistiky Dobrovský. Učenci domácí však tenkráte nejvíce psali latinsky a německy jako úřadové. Svoboda tisku téměř neobmezená nastala, což mělo v zápětí spoustu tiskopisů ceny skoro napořád pochybné, kteréžto spisy, ač života neschopny, ještě na vzájem se potíraly. — Pro umění výtvarné nejen ničeho nečiněno, tak že přišlo na mizinu, nýbrž i staré památky umělecké, ano i vědecké mnohé přišly na zmar, zvláště ze zrušených klášterů. Nejvíce v té příčině dojímá nařízení, aby staroslavný hrad pražský upraven byl za kasárny. Tenkráte (1782) znamenitá sbírka uměleckých pokladů Rudolfových v licitacích prodávána vetešníkům jako staré nepotřebné věci z jakéhokoliv domácího náčiní, jen aby v chystaných kasárnách nepřekážela. — O zemědělství, průmysl a obchod větší za to byla péče. R. 1769 založena vlastenecko-hospodářská společnost, která r. 1788 obdržela nový titul a organisaci pod vládním vlivem. Továrnictví, zvláště vyrábění látek oděvných, ve svých začátcích podporováno různými výhodami a odměnami. Dobročinné ústavy zakládány a upravovány také pod správou státní, ve kterémžto směru zásadám lidskosti, tehdy mocně po Evropě rozhlašovaným, se vyhovovalo. Byly v Praze také společnosti svobodných zednářů, jež však proudem časovým více neseny byly, než jej řídily.

Sněm, první za Josefovy vlády svolaný r. 1781, po vyřízení nejdůležitější předlohy o zrušení totiž osobního nevolnictví hned potom obmezen ještě více v právech svých ve příčině hospodaření se jměním zemským, ano r. 1783 zrušen výbor stavovský. Zbylo sněmu jen povolování berní, a to jen na krátko. Dle nového berničního řádu z r. 1789, jímž berně jen na pozemky (také panské) a domy dle nové výměry se ukládaly, stavům povolování také odňato. Císař prohlásil r. 1788, že nebude sněm svolávati každým rokem, nýbrž jen, když toho uzná potřebu, a sněmu že bude jednati jen o tom, co vláda mu předloží. — Vůbec vidíme v celé vládní a zákonodárné činnosti tohoto vynikajícího panovníka, v němž ráz doby jeho takřka jest zosobněn, dvojí stránku. Mnohá, zvláště nižším třídám obyvatelstva prospěšná ustanovení, pro něž stal se Josef II. nad míru oblíbeným u lidu, zatemněna jinými, jimiž, nehledíc ani k vyšším a prozíravým třídám ve příčině práv politických a národních, i přirozený právní a náboženský cit lidu obecného byl porušen. Taková namnoze dost malicherná nařízení jsou: aby pochovávání zemřelých dělo se bez rakví, jen v plátně; aby pouti pobožných lidí k posvátným místům přestaly; aby tak řečené posvícení slavilo se ve všech místech najednou; aby sirotčí peníze ukládaly se jen do pokladnice druhdy stavovské, nyní guberniální na nízký úrok (3½ %), nikoli však jinam na úrok vyšší; aby děti nemanželské měly rovné právo dědické s manželskými; aby při službách božích nehořelo mnoho svící; aby pekaři o vánocích nedávali svým odběratelům housek; aby některé zasvěcené svátky patronů zemských zrušeny byly (sv. Ludmily, sv. Prokopa, sv. Vojtěcha}. Nové zákonodárství dotklo se také židů, jejichž výjimečné postavení poněkud nivelisováno. — V soudnictví, dílem dle práva římského, dílem dle nových theorií ve všech oborech novými zákony upravovaném, také úplně zavládl absolutismus a uniformita pro země české a rakouské. Starý stavovský soud zemský zrušen 1783, soudy městské zrušeny, soudy vrchnostenské jen zkoušenými justiciáry osazovány. Zařízen soud zemský nový a soud appellační (vrchní zemský). Ve městech samospráva podvrácena zřízením magistrátů. Roku 1784 stalo se sloučení měst Pražských v jednu velkou městskou obec. Císař Josef II. prohlásil Vídeň za své hlavní a sídelní město, nedbaje toho, že podlé ústavy Praha jest a má býti sídelním městem králů Českých. Celá povaha vlády jeho byla ovšem podlé toho, že nechtěl, ani nemohl dáti se v Praze za krále českého korunovati, neboť korunování znamenalo stvrzení starých práv zemských, jež formálně dělo se při korunovační přísaze; on však práva ta napořád zrušoval. V jiných zemích, pod absolutistickým žezlem jeho sloučených, nebylo jinak. V rakouském Nizozemí nastalo proto vzbouření a v Uhrách již také hrozilo vypuknouti. V Čechách všeliké potlačování starodávných svobod snášeno již od počátku protireformace trpělivě, takřka ze zvyku; země naše po celý ten čas téměř neustálými válkami zle byla týrána. Odtud ta trpělivost. Konečně, když císař již sám nezdar všech svých podniků i konec života před sebou viděl, sepsali také čeští páni své stížnosti a podali žádost za obnovení starého zřízení zemského (11. února 1790). Za několik dní po tomto kroku zástupců stavů českých zemřel císař Josef II. (20. února 1790).

d) Od nastoupení Leopolda II. r. 1790 do r. 1848, Leopold II. (1790—1792) hned při svém nastoupení ve skutek uvedl to, k čemu málo šťastný jeho bratr teprve na smrtelném loži se uvolil. Již 22. března sešel se sněm český a stavové žádali za zrušení všech novot ve zřízení zemském nejen z doby Josefovy, nýbrž i z časů dřívějších, domáhajíce se zákonodárství, jež odňato bylo sněmu českému již obnoveným zřízením Ferdinanda II. Nový panovník, překonávaje s neobyčejnou horlivostí všeobecnou rozrušenost v poměrech domácích i zahraničních, zrušil některá ustanovení předchůdce svého, zvláště taková, jež týkala se věcí církevních, avšak jinak zaujal stanovisko, jakéž měla Marie Terezie po válce sedmileté. Nechtěl se vzdáti absolutní vlády, ani nechtěl odloučiti správu zemí českých od správy zemí rakouských. Sněmu obnoveno právo povolovati berně, slíbeno předkládati mu návrhy zákonů k poradám, obnoveny stavovské výbory. Koruna královská vrácena do Prahy a Leopold dal se tu korunovati za krále českého 6. září 1791. Za pobytu svého v Praze slyšel ve slavnostním sezení královské učené společnosti pamětihodná slova Dobrovského o věrnosti a oddanosti národů slovanských k rodu Habsbursko-Lotrinskému. Tenkráte korunovanému králi na počest uspořádána výstava výrobků průmyslu českého, první na pevnině evropské (v Klementině), neboť Leopold o vývoj průmyslu opravdu měl péči. Roku 1792 založil Leopold trvale stolici jazyka českého při universitě. Ačkoliv se mu podařilo utišiti a zažehnati bouře domácí i zahraničné (proti Prusku již zase chystána byla válečná výprava), přece nedočkal se příznivých pro zemi Českou následků svého snažení. Zemřel 1. břez. 1792.

František I. (1792—1835), Leopoldův syn a nástupce, byl jakožto volený císař římský i dle úředního názvu druhý toho jména, ale od r. 1804 užíval nově stanoveného názvu císaře rakouského a brzo potom (1806) složil název císaře římského. To již ukazuje poměr země naší k zemím ostatním, pod žezlem habsburským sloučeným, a k Německu. Tento mladý panovník po otci svém přijal ve příčině vnitřní správy zemí zděděných úkol sice poněkud snadnější, ale za to zahraniční bouře, vzniklé z revoluce francouzské, způsobily nové a veliké nesnáze, jež daly ráz celé této době, tedy také vládě opatrného panovníka našeho. Již 9. srpna 1792 korunován František v Praze na krále českého. Na oslavu této události velká národní slavnost odbývána v Královské oboře. Zahájené jednání v příčině obnovy práv zemských nemělo úspěchu. Nejen události válečné, nýbrž i obava, že by uvolňování v nově stanovených formách vládního absolutismu a centralismu také uvolňovati mohlo přístup živlům podvratným i do tohoto království, byly příčinou, že ústavnost ani dle starých forem, ani dle nových potřeb a požadavků se nevyvíjela. Hlavní vymoženost stavů byla, že osazování soudu zemského mělo se díti osobami ze stavů českých. Stavové sami pro sebe jevili také podobnou nepřístupnost vůči požadavkům tříd nižších. Žádost za práva jazyka českého, podaná od mužů vynikajících vědomím národním, ve sněmu neměla úspěchu; universita marně žádala za přijetí svého rektora mezi stavy; rovněž Praha marně žádala za zvýšení počtu svých zástupců (ze 4 na 6). Již za první války, kterouž prohlásili Francouzi Františkovi I. jakožto králi českému a uherskému, vydáno nařízení (1795), aby o změnách ve správě zemské nejednalo se, pokud válka bude trvati. Po válce (mír v Campu Formiu 1797) sice hned na sněmě r. 1798 ze stavu panského ozval se hlas (hr. Buquoi), aby změny ve zřízení zemském opět v úvahu se vzaly. Zatím však smýšlení při vládě bylo ještě méně příznivo takové snaze, nehledíc ani k novým událostem válečným; panovalať obecná nedůvěra a ve všem všady větřeno šíření zásad jakobínskych. Roku 1800 vypsána mimořádná daň válečná, aniž na sněmě žádáno za povolení. Podobně téhož roku zavedena tak řečená daň třídní. Velký náklad na věci vojenské a nekonání porad sněmovních o příjmech a vydáních byly zjevy pro hospodářství zemské ovšem povážlivé; nastalo dělání dluhův od státní správy na účet zemský u veliké míře a náprava brzo nebyla jinak možná, než snížením ceny peněz, což stalo se ještě před ukončením válek francouzských r. 1811. Celkem snížena cena na pětinu prvotního znění. Z té doby zvláště pocházejí nesnáze a nesrovnalosti ve státním hospodářství Rakouska, jichž odčinění teprve za doby nynější se děje. Absolutní způsob vlády, mnohem rozhodnější, než jak Leopold byl sliboval, jeví se ve vydání občanského zákona z r. 1811 beze všeho projednání na sněmě pro všechny země mimouherské v platnost uvedeného, čímž starému zřízeni zemskému největší újma se stala. Josefinský směr zvítězil úplně. Obcím již dříve (1802) obmezena samospráva, dočasný úřad starostů čili, jakž tehdy se říkalo, purkmistrův a rychtářů stal se doživotním. Ve správě školství opět nastalo obmezování samosprávy a na místo nedávno zřízeného konsessu nad studiemi přišel opět úřad direktorů fakult a gymnasií. Ve školství obecném (1804) ponechán jakýs dozor duchovenstvu vedlé rozhodující působnosti úřadů zeměpanských. Tak i tedy proti prvotnímu přání, jemuž stavové vyhověti se snažili, děly se se strany samé vlády změny i v době válek napoleonských, a sice odporné stanovisku stavů Ovšem časté, téměř neustálé války absolutní způsob vlády velice podporovaly.

Vojenství v Čechách jakožto zvláštním politickém celku nejdříve vzalo za své: i měl v zápětí tento zjev také úpadek ostatního samosprávného zřízení. Ještě v prvních létech vlády Marie Terezie objevuje se armáda česká pod tímto úředním názvem na bojištích v Čechách proti četným nepřátelům. Ale i název tento zanikl brzo a objevuje se teprve ve velké válce národův evropských za svobodu proti Napoleonovi r. 1813. Kdežto armáda česká z r.  aspoň v opatřování potřeb vojenských byla ještě odkázána na úřady zemské, byla armáda česká z r. 1813 již jen proto tak nazvána, že především na půdě české působnost jí vykázána beze všeho zření ku státoprávním poměrům, ač velitelem jejím byl český šlechtic, kn. Karel Schwarzenberg, a náčelníkem štábu Radecký, potomek starého šlechtického rodu českého. Ve všech šesti válkách s Francouzi z revoluce vzniklých (1792—1797, 1799—1801, 1805, 1809, 1812—1814, 1815) prolévali krev svou synové této země na bojištích evropských pod prapory císařskými. Jak tu síla země České se jevila, dostatečně není dolíčeno, ale udatnost českých bojovníkův, ač ve zvláštních pro sebe sborech seřaděni nebyli, vychvaluje se napořád. Zvláště v dělostřelectví a zákopnictví vynikali Čechové. Války francouzské nejsou v Čechách v paměti tak hrozné jako války z časů předešlých, poněvadž této země přímo jen málo se dotkly. V létech 1805 a 1809 zavadila jen málo zhouba válečná o jižní Č., r. 1813 podobalo se, že zase rozhodováno bude na půdě české o osudech Evropy. U hranic severních stála proti sobě vojska téměř všech národův evropských. Císař František přijel do Čech a ubytoval se v Jičíně, snaže se ujednati mír mezi Napoleonem a jeho protivníky, zejména Ruskem a Pruskem. V Praze dělo se vyjednávání plnomocníkův, ale marně. Rusové, jež vlasť naše viděla již ve válkách dřívějších r. 1800 a 1805, přišli přes hranice ze Slezska do Čech a spojili se s rakouským vojskem; francouzský generál Vandamme, postoupiv proti nim přes průsmyk Nakléřovský ze Sas, poražen a zajat u Chlumce. Potom bouře válečná převalila se zase přes hranice k Lipsku.

Války napoleonské nezůstaly bez účinku na státoprávní poměr Čech k jiným zemím. Císař František přijal, jak již řečeno, titul císaře rakouského r. 1804. Tím sice v právech a zřízeních zemských nic se neměnilo, nýbrž spíše skutečnému stavu věcí dán pravý výraz, ale do budoucna měl nový titul velký význam. Ač vyhrazeno bylo stanoviti způsob korunování v novém císařství bez újmy korunovačních práv v Čechách (a v Uhrách), tedy přece k tomuto stanovení a korunování nikdy potom až podnes nedošlo. V míru prešpurském r. 1805 zrušena vrchní lenní práva koruny České v Horní Falci a ve Francích. Po zrušení císařství římského přestal i starodávný závazek král. Českého k Německu ve příčině císařské jízdy do Říma, pominulo i kurfirštské právo králů českých v Německu. Na kongressu vídeňském (1815) zrušena také vrchní moc lenní koruny České nad pruskou od té doby částí Horní Lužice, avšak s vyhrazením nápadu krále českého na tyto kraje po vymření královského rodu pruského. Tenkráte přistoupil císař František se zeměmi koruny České k novému, na místo bývalé Německé říše zřízenému „Německému spolku“. Při tom vymíněno, že mělo v Čechách jakožto zemi spolkové zachováno býti staré zřízení stavovské a že v něm nemělo se ničeho měniti beze svolení sněmu stavovského. Avšak zřízení zemské v Čechách proto přece neoživlo ve staré pravomocnosti ani v pravomocnosti Ferdinandem II. obmezené.

Ostatní doba vlády Františkovy vyznačuje se opatrným zachováváním absolutní formy vládní při všech zřízeních státních, jež byla nedávno stanovena. Již r. 1829 zavedena daň potravní bez povolení sněmovního a stavové ani proti tomu se ozvati za dobré neuznali, ač nedávno před tím (1825) ještě ochotně dali žádaná svolení ku prodeji některých statků korunních. Tím stalo se, že začala klesati všechna činnost veřejná, nejen politická, nýbrž i na poli vzdělanosti hmotné a duševní. Průmysl a obchod domácí nikterak nezvelebován a cizinci, zvláště z Německa, měli tu pro svou podnikavost dobré tržiště. Za to censura na plody literární zostřena, a dovoz knih z ciziny zakazován. Co se přes to dělo na povznesení osvěty a kleslého blahobytu v zemi, nevycházelo od vlády, nýbrž od stavův a od soukromníků vynikajících duchem a obětivostí. Tak zřízena od společnosti vlasteneckých přátel umění v Praze umělecká akademie (1796), tak vzniklo tu stálé divadlo stavovské čili zemské (1798), tehdy ovšem německé, tak založen ústav technický v Praze (první v Rakousku, od stavů 1802), tak konservatorium hudební (od soukromé společnosti 1810), museum království Českého (zásluhou učených hrabat Šternberků 1818), Matice česká (od Palackého 1831), Jednota ku zvelebení průmyslu v Čechách (od soukromníků 1833). Není pochybnosti, že některá zařízení již z doby Marie Terezie a Josefa II. dobře působila ulehčením břemen, lidštějším konáním spravedlnosti a větší dbalostí o školství. Kroky těmito, jakož i tím, že války napoleonské nevedeny zrovna na půdě české, vysvětluje se potěšitelný zjev, že přese všechny nedávné svízele válečné napočítalo se v Čechách r. 1834 skoro 4 milliony lidí. V té době národní živel český, potlačený a pohrzený, oživoval nikoliv snad jen ve stavu, selském, který opravdu přese všechno opět rostoucí poddanství nikdy vyhuben nebyl, nýbrž také ve stavu městském, a to zásluhou znamenitých mužů z lidu, kteříž na poli literárním pracovali s obětivostí bezpříkladnou.

Ferdinand V. (1835—1848). Tento panovník, jakožto císař rakouský toho jména první, byl povahy nad míru šlechetné, i nazýván jest vůbec Ferdinand Dobrotivý. Avšak slabé jeho síly tělesné nedostačovaly, aby břímě povinností panovnických sám celé nesl, ač mu je docela ukládala absolutní forma vládní, od otce jeho zavedená. Odtud zůstávala zrovna nevyhnutelnou ona nehybnost, jež ve správě věcí státních již před jeho nastoupením se zakořenila. V tom způsobě také rádcové Ferdinandovi, mezi nimiž přední místo pořád zaujímal kníže Metternich, vládu vedli. Avšak živý organismus státní vyžadoval proměn dle potřeb časových, a tak množily se vady ve všech odvětvích veřejné správy.

Čilejší duch volnosti, jenž po červencové revoluci pařížské od západu šel Evropou, nabyl v Čechách zvláštního rázu, že totiž národní vědomí mohutnělo nejen na poli literárním, nýbrž i v životě společenském, kterýžto nevídaný zjev budil nelibost v kruzích panujících, zvláště pak při úřadech. Tenkráte již jevily se protivy mezi živlem českým a německým, ačkoliv směr politický byl týž, aby totiž obmezeny byly rozdíly stavovské, a někdy také, aby účastenství v zákonodárství a ve správě státní převedeno bylo na širší kruhy obyvatelstva. Stavové čeští, jimž nešlo tak o zájmy lidu, jako spíše o zájmy vlastní, marně pokoušeli se v tom směru o obnovu starých práv svých. Nastal spor mezi stavy a nejvyšším zeměpanským úřadem, zejména o správu fondu domestikálního; nejvyšší purkrabí hrabě Rudolf Chotek vzdal se svého úřadu, arcikníže Štěpán stal se správcem zemským (1845). Spor však nepominul. V odpověď na stížnost deputace stavovské do Vídně vyslané vydán dvorní dekret (1845), v němž vláda hájila zásadu, že dle obnoveného zřízení Ferdinanda II, právo měniti zřízení zemské náleží jediné panovníkovi. Stavové však v pokorné sice formě, avšak rozhodně stáli na svém a odepřeli na sněmě r. 1847 příspěvek posud dávaný na vydržování soudů hrdelních. Vládě však to nepřekáželo, aby vypsala dotčený poplatek, neboť snažení stavů po samosprávě zemské nedocházelo ohlasu ve veřejnosti, nejsouc v širších kruzích ani dosti známo. To přimělo stavy, že více všímati si začali veřejných potřeb a veřejného mínění. Chystalo se zřízení průplavu mezi Dunajem a horní Vltavou, avšak po vystavění státní železné dráhy mezi Vídní a Prahou nedošlo k tomu. Na sněmě r. 1848 mělo se jednati o rozmnožení zástupců stavu městského, o ustanovení professorů na gymnasiích pro vyučování jazyku českému a o jiných předlohách populárních. Než k tomu došlo, nastala francouzská revoluce únorová, jejížto účinky záhy jevily se mocně také v Čechách. Pamětihodný rok osmačtyřicátý již jevil se v plné tvářnosti. Stavové čeští žádali za svolání mimořádného sněmu, aby opravy dle potřeby časové předsevzaty byly. Než k tomu však došlo, již proud všeobecného hnutí vystoupil rozhodně z mezí zákonem vytknutých. Odbýváno veřejné shromáždění lidu dne 11. března večer ve Svatováclavské lázni na Novém městě v Praze, k němuž sešlo se hojně účastníků z intelligence městské. V tomto věru neobyčejném shromáždění přišla již také potlačovaná dosud mateřská mluva obyvatelstva k plné platnosti. Usneseno podati žádost císaři a v ní stanoviti 14 požadavků, z nichž nejhlavnější byly: aby jazyk český ve školách a v úřadech navrácen byl ve stejnou platnost s německým; aby země koruny České měly společný sněm, v němž by také lid obecný byl zastoupen; aby obcím dáno bylo samostatnější zřízení; aby různá vyznání náboženská postavena byla sobě na roveň; aby poddanství lidu selského bylo zrušeno za přiměřenou náhradu; aby na místo úřadův i soudů patrimoniálních v úplnou platnost přišly úřady královské. Výbor 27 členů z různých stavův obojí národnosti převzal vykonání toho, co tu usneseno. Zástupci vlády chovali se, majíce zření k velké rozjítřenosti lidu, vůči tomuto usnesení shovívavě, a vojsko již v kasárnách pohotově stojící nezakročilo. Zatím však nastaly nepokoje ve Vídni, císař propustil předního ministra knížete Metternicha, zrušil censuru, dovolil zřízení národní gardy a slíbil konstituční čili ústavní zřízení, k jehož úpravě za krátko svoláni býti měli zástupci ze sněmů všech jeho zemí mimouherských. Tu v Praze petice vzešlá ze schůze lázeňské s velkým nadšením podpisována na veřejných místech a již 19. března odjelo s ní slavné poselství do Vídně. Zatím v Praze a v jiných městech českých zřizovala se národní garda, jejímž úkolem bylo překaziti výtržnosti chátry, což se zvláště přičiněním výboru svatováclavského podařilo. Studenti v Praze utvořili akademickou legii jakožto zvláštní oddělení národní gardy. Dne 29. března poselství české již vrátilo se z Vídně do Prahy s odpovědí od císaře a ministrů větším dílem potěšitelnou. Národní garda, měšťanstvo a nekonečné davy lidu vítali poselstvo a velkolepý průvod bral se vyzdobenými ulicemi na Koňský trh (nynější Václavské náměstí), kde stála socha sv. Václava, a tu arcibiskup v čele četného duchovenstva zapěl slavné Tedeum. S řečniště pak před sochou postaveného oznámili poslové výsledek svého poslání. Plakáty s rozhodnutím císařským nalepené na rozích ulic čteny od zástupů s dychtivostí. Tu však záhy objevovalo se, nelze říci vystřízlivění, ale spíše protinadšení. Bylať to právě doba mimořádná, když protivy se stýkaly. Nespokojenost vycházela na jevo se všech stran. Zamýšlené navečer všeobecné osvětlení domů překaženo, zvláště přičiněním studentů. Výbor svatováclavský svolal nové shromáždění lidu ku poradě o nové petici; studenti však způsobili současně bouřlivou schůzi na Žofíně, kdež uzavřeno žádati za vydání zbraní z vojenské zbrojnice. Chtějíc předejíti krveprolití, povolila vláda, studentům vydány 4000 pušek vojenských, a svěřeno jim i ostatním gardistům obsazení stráží ve branách i na jiných místech. Tehdy již nebyl místodržitelem arcikníže Štěpán, nýbrž hrabě Stadion, a nejvyššího vojenského velitele knížete Windischgrätze zastupoval arcikníže Karel Ferdinand. Druhá petice, vyšlá od výboru svatováclavského, opakovala důrazně věci tyto: spojení Čech, Moravy a Slezska pod jeden sněm; svolání ústavodárného sněmu na tomto základě; zřízení samostatného ministerstva pro vnitřní správu zemí českých. Na místo podpisů z lidu dožádán, ano spíše donucen hrabě Stadion ku podpisu této petice, ač odkazoval deputace na nové, z jeho nařízení svobodně volené zastupitelstvo města Prahy, jehož purkmistrem tímto způsobem stal se dr. Ant. Strobach. Stadion také sestavil zvláštní kommissi k poradám o vykonávání oprav a zástupcové šlechty vydali prohlášení, že při starých stavovských řádech, zvláště ve složení sněmu, trvati nemíní. Nová deputace jela s novou peticí do Vídně a následkem jednání jejího oznámeno odtud do Prahy, že místodržitelem v království Českém ustanoven jest arcikníže František Josef, synovec císaře Ferdinanda. Zatím po novém shromáždění rozjitřeného lidu v lázeňském sále vymoženo u hraběte Stadiona sloučení opravní kommisse s rozmnoženým výborem svatováclavským. Tak povstal národní výbor. Nejvyšším rozhodnutím ze dne 8. dubna vyhověno požadavkům druhé petice, tak že sněm obsahovati měl i zástupce měst důležitějších i venkova podle vikariátův, a zřízeny měly býti v Praze samostatné nejvyšší úřady zemské; jen sloučení zemí koruny České odkázáno budoucímu sněmu říšskému. Po návratu druhého poselstva sešel se národní výbor za předsednictví nejvyššího purkrabí, vypracoval volební řád pro nový sněm a chystal ve zvláštních odborech návrhy na upravení zřízení zemského, rovnoprávnost jazykovou a vybavení z poddanských robot. Avšak doba pracím těm veledůležitým nebyla přízniva. Nebezpečnější než v Praze pro dům panovnický a pro celé císařství Rakouské bylo hnutí, jež v oněch dnech březnových nastalo v Uhrách, v Lombardsku a Benátsku, v Haliči {v Krakově), především však ve Vídni a v jiných místech, kde národní duch německý zavládl, jako to bylo také mezi Němci v Čechách. Chtěliť Němci obnovení císařství Německého a volali k tomu také zástupce z Čech do parlamentu frankfurtského. Takovému vyzvání opřel se historiograf stavů českých Palacký rozhodněji, než vídeňský ministr Piilersdorf, jenž volby do frankfurtského sněmu vypsal i v království Českém. Tenkrát napsal Palacký pamětihodná slova: „Kdyby Rakouska nebylo, musili bychom je utvořiti.“ Z toho nabylo hnutí v Čechách nového rázu. Národní výbor vyslovil se proti volbám do frankfurtského parlamentu a proto novou deputaci do Vídně poslal. Tu začali němečtí zástupci naříkati na utlačování svého živlu v Čechách, vystoupili z národ. výboru a založili tak řečený konstituční spolek. Zástupci frankfurtského velkoněmeckého snažení posláni do Prahy, kdež ani příkrými hrozbami národní výbor nepřiměli k jinému mínění, ale za to nové bouře způsobili, takže potom konstituční spolek již jen pokoutně porady odbýval. Hrozivé vystupování frankfurtských zástupců, již i mečem Velkoněmecka hrozili, dalo podnět ku svolání slovanského sjezdu do Prahy. Zatím autorita úřadů stále klesala, lidé vrstev nejnižších dopouštěli se v Praze (proti židům, pekařům) a tu a tam po venkově různých násilí, na př. lesní krádeže; střelba zvěře považována za svobodnou již podlé hesla konstituce. Za tohoto stavu věcí nestal se po Stadionoví nejvyšším správcem zemským arcikníže František Josef, nýbrž hrabě Lev Thun, Čechů zastánce upřímný, jenž však snahou po udržení pořádku i v národním výboru pozbýval obliby. Výstřední živlové, zvláště mezi studenty, vinili jej ze zpátečnictví. Mezi Thunem a ministrem Pillersdorfem byly zásadní protivy; Pillersdorf přichystal ústavu říšskou (kterou však následkem nových bouří ve Vídni zase odvolal), Thun po marném naléhání na vládu vídeňskou vypsal na vlastní zodpovědnost volby do sněmu českého (17. kv.). Tenkráte císař bouřemi vídeňskými pohnut k odjezdu do Inšpruku, kamž brzo dostavilo se slavné poselství z Čech (dr. Rieger a hr. Nostic) od národního výboru s osvědčením věrnosti a oddanosti k císařskému domu. Věru, prospěch národnosti české a rodu panovnického byl snažením velkoněmeckým, z něhož bouře vídeňské pocházely, stejně ohrožen. Proto v Čechách i Němci ochabli a volby do frankfurtského parlamentu, ač vládou vídeňskou vypsány, dopadly pro Němce špatně. V českých okresích vůbec se nevolilo (v Praze sešly se 3 hlasy) a jen v okresích pohraničních náklonnost k Velkoněmecku nabyla vrchu. Za tak velikého všeobecného úpadku vládní autority hrabě Lev Thun ve shodě s knížetem Windischgrätzem a zástupci ostatních předních úřadů v Čechách ustanovil tak řečenou prozatímní místodržitelskou radu o sedmi členech jakožto nejvyšší správní sbor v zemi, čímž vláda Pillersdorfova nejvýš pohněvána. Vytýkáno Čechům, že chtějí odtrhnouti se od říše, jako se strany jiných národů v jiných končinách říše již zjevně se dělo. Volby na nový říšský sněm a na český sněm vypsány byly na jednu dobu, Thun volby říšské odložil, načež vyzván, aby složil svůj úřad. Za toho stavu věcí sešel se slovanský sjezd v Praze 2. června na Žofíně. Vedlé zástupců všech Slovanů rakouských byli zde, nemajíce jako hosté účastenství v poradách, také zástupci Slovanů mimorakouských. Po slavném zahájení utvořily se tři odbory: českoslovanský (237 členů), polskorusínský (61 členů) a chorvatskosrbský (42 členů). Za novosti takového sjezdu a za důležité vzájemnosti potřeb šlo jednání pomalu, ale přece jistě vpřed; avšak než vykonáno, co chystáno, totiž manifest k evropským národům o stavu věcí slovanských, žádost k císaři ve příčině potřeb a přání domácích, úmluva vzájemné podpory v mezích zákona ku dosažení rovnoprávnosti v říši, nastali osudní dnové svatodušní v Praze, ve kterýchžto dnech jako veškerá mírná jednání o prospěšných změnách ve veřejném řádu, také jednání sjezdu slovanského překažena a v nic uvedena. Podvratní živlové bouřící proti úřadům, proti obecnímu zastupitelstvu, i proti národnímu výboru, ale hlavně proti vojsku, nabývali vrchu. Lidé dotud málo známí strhli lid za sebou heslem, že volnost jest přednější než národnost, že všechny chystané opravy málo jsou demokratické. Žádáno (ve schůzi studentské v Karolině 10. června) za odstranění děl z tvrze vyšehradské i z kasáren Josefských a za vydání většího množství zbraní pro měšťany a studenty. Ač v tom z části vyhověno odstraněním děl z kasáren řečených, přece bouřlivé hnutí se neumírnilo; podobá se, že je jakási tajná, zlolajná síla vyvolávala. V pondělí svatodušní (12. června) po slavné mši na Václavském náměstí, jež měla vésti ku sbratření všech tříd obyvatelstva, z ruchu pouličního nadmíru živého a bouřlivého nastala krvavá srážka s oddělením vojska před samým domem generál. velitelství. Manželka nejv. velitele kněžna Windischgrätzová při této srážce zastřelena v okně svého bytu v témže domě. Zpráva o krvavé srážce rozlétla se po městě a hned v ulicích stavěny podle vzoru francouzského barikády, a za ně stavěli se studenti a jiní mladí lidé na obranu domněle ohrožené svobody. Hrabě Lev Thun spěchal neohroženě mezi lid, aby utišil bouři, dostal se však do zajetí studentů a uvězněn v Klementině. Tím nastal zmatek všeobecný. Národní garda volána do zbraně, ale nikdo nevěděl co činiti. Kníže Windischgrätz (o třetí hodině odpol., po marném vyjednávání) udeřil na barikády na Příkopě a v Nových alejích (Ferdinandově třídě) a dobyl jich za několik hodin, čímž zabezpečil sobě spojení přes Františkův most s vojenskými skladišti na Malé straně. Také některé jiné barikády padly, ale zatím studenti silněji se ohradili na Starém městě, majíce za středisko Klementinum, odkudž na radu rozvážných mužů na svobodu propustili hraběte Thuna. Zbouření však přece neochabovalo, ani když dostavil se k vyjednávání jménem ústřední vlády hrabě Mensdorf z Vídně. Windischgrätz sesíliv se vojenskými posádkami z venkovských měst, z nichž také národní gardisté, ale dosti chabě do Prahy na pomoc občanstvu spěchali, ustoupil (v noci na 15. červen) na levou stranu Vltavy a dal stříleti z děl na Staré město, zvláště na Klementinum, při čemž staroměstské mlýny zapáleny. Vidouce vzbouřenci marnosť svého pokusu, vzdali se bez výminek dne 17. června. Prohlášen stav obležení a zřízen vojenský soud na hradě Pražském. To znamenalo ovšem obrat pro další běh věcí nejvýš nepříznivý. Již pouhým vzbouřením zmařen slovanský sjezd, zmařeno svolání ústavodárného sněmu českého a zmařena působnost národního výboru, jenž potom z nařízení správce zemského 26. čna rozpuštěn. Protivenství mezi Čechy a Němci se zmohlo, ano vytýkáno, že vzbouření namířeno bylo proti Němcům, ač předtím původci vzbouření hlásali, že svoboda jest nad národnost. V Praze pominul všechen ruch politický a nastalo stíhání a trestání domnělých a skutečných buřičů. — Zatím sešel se kusý říšský sněm ve Vídni, v němž Češi a Němci z Čech zaujali protivná stanoviska. Čeští poslanci hájili v novém parlamentě celistvost říše, rovnoprávnost národů a samostatnost království Českého, ve kterýchžto všech kusech byli jim jich němečtí soudruzi protivníky. Tenkráte ponejprv parlamentární činnost o budoucím stavu království Českého přenesena z Prahy do Vídně. Již tenkráte objevilo se snažení, když národnostní myšlénka začala býti tvůrčí pro státní útvary, aby v Rakousku v západní polovici — sloučené i státoprávně s Německem — panovalo němectví, ve východní pak maďarský živel, obojí nad slovanským. Vláda vídeňská, ač byla ovanuta duchem české národnosti a české samosprávě málo příznivým, což jevilo se zvláště v náhlém propuštění hraběte Thuna z úřadu (23. července), již pro zachování říše nucena byla dáti se směrem poslanců českých a jiných zasednuvších na pravici v parlamentě, aby proti snahám německé levice, jež měla těžiště své mimo hranice Čech i Rakouska, mohla se opříti, i proti odboji Uhrův, jimž německá levice byla nakloněna. Za těch poměrů stalo se, když povstání uherské až k Vídni postoupilo, současně vzbouření ve Vídni (6. říj.) a parlamentu plodná práce přerušena, takže vyřízeno jen zrušení poddanství, kdežto vypracování ústavy nedokonáno. Poslanci čeští odjeli z Vídně, když od ozbrojené luzy hrozilo nebezpečenství jejich životu. K Vídni vytáhl kníže Windischgrätz s vojenskou mocí z Čech, kdež vláda stav obležení zrušila, a dobyv a pokořiv Vídeň společně s bánem chorvatským Jelačičem, postoupil s ním do Uher. Poslanci čeští z přerušeného sněmu vídeňského, poradivše se v Praze (ve shromáždění Slovanské Lípy, spolku to velmi čilého a ve směru národním prospěšně působícího), přičinili se u dvora císařského, jenž z Inšpruku do Olomúce se byl uchýlil, aby ústavodárný sněm říšský ve dřívější způsobě zase svolán byl. Tenkráte zástupci Čechů nedbali o svolání ústavodárného sněmu českého, jehož uskutečnění dle plánu hraběte Thuna červnová bouře v Praze přerušila. Starost o zachování mocnářství rakouského, v němž viděli záštitu pro svůj národ, je k tomu pohnula. Říšský sněm, vídeňskou bouří přerušený, sešel se znova v Kroměříži v paláci arcibiskupa olomúckého (22. listopadu). Tu také představilo se sněmu obnovené ministerstvo, majíc v čele knížete Felixa Schwarzenberka jakožto ministra věcí zahraničních. Tu v několika dnech po zahájení sněmu oznámeno důležité usnesení panovnického domu, že císař a král Ferdinand pro nedostatečnost zdraví složil všechna svá důstojenství a odevzdal je synu bratra svého arciknížete Františka Karla, Františkovi Josefovi. Ferdinand Dobrotivý ustoupil docela v soukromí a strávil ostatní dny života svého v Čechách (zemřel na hradě pražském dne 29. čna 1875).

e) Od počátku panování Františka Josefa až na naše doby. František Josef I. stal se panovníkem za poměrů velmi obtížných. Za nového stavu věcí pomocí poslanců českých na sněmě kroměřížském vypracována nová ústava o dvou komorách pro země, jež nebyly ve svazku koruny uherské, avšak v té způsobě, aby vnitřní záležitosti v jednotlivých zemích se spravovaly dle zřízení zemského, jaké by ustanovil ústavodárný sněm zemský. Avšak ve příčině ústavy říšské nedocíleno shody. Po vítězném postupu vojsk císařských v Uhrách oktrojována (4. března 1849) ústava jiná pro celou říši a sněm kroměřížský rozpuštěn. Stavovská zřízení v jednotlivých zemích zrušena. Za to však vymezena dle nové ústavy novým sněmům zemským vedle sněmu říšského o dvojí komoře také malá působnost. Tento obrat nedocházel obliby ani v Čechách. Frankfurtský parlament ve snaze po utvoření velikého Německa nepřestal usilovati o přitažení zemí českých do chystaného císařství a nebo i jinak utvořeného celku německého, a nadšení velkoněmecké, ač vláda odvolala rakouské poslance z Frankfurtu, i mezi Němci v Praze bylo tak mocné, že tu vláda znova prohlásila stav obležení (10. května 1849). Dle nové ústavy vyvazování selských statků provedeno za krátko docela a vydán pak obecní řád samosprávný. Rovnoprávnosti národů dán výraz ustanovením, aby říšský zákonník všemi jazyky ve znění původním byl vydáván. Když hrabě Lev Thun ve vídeňském ministerstvu stal se ministrem vyučování a duchovních záležitostí, dostala universita svobodné zřízení zrušením direktorství fakult a gymnasia znovu upravena. K tomu pak přibyly školy reální, jichž zřizování a upravování více zemskému zákonodárství ponecháno býti mělo. Ve školách obecních jazyk český přiveden zase ku platnosti, ač i na takových školách ve městech přikázáno učiti němčině. V církevních věcech snaha po docílení shody mezi mocí státní a církevní vedla k ujednání konkordátu (teprve r. 1855). V soudnictví nový (po Bachovi, nyní ministru vnitra) ministr Schmerling zřídil soudy porotní, tedy veřejné a ústní.

Roku 1849 zachovány všechny državy rakouské v celosti, když zvítězil v Lombardii Radecký nad králem sardinským, a když s dožádanou pomocí ruskou pokořeno povstání uherské.

Poměry vnitřní za neustálých proměn nabývaly tvářnosti méně utěšené pro samosprávu zemskou a pro národnost českou. Úřady patrimoniální docela zrušeny, při krajských (původně sedmi, pak třinácti) a při nových okresních úřadech zeměpanských sloučeno soudnictví se správou politickou. Všechna správa věcí veřejných spojena ve Vídni pod absolutní formu vládní. Dne 31. prosince 1851 zrušena oktrojovaná a posud v život neuvedená ústava posavadní.

Po smrti knížete Felixa Schwarzenberka (1853) přední ministr Bach dal absolutní formě vládní výraz nejpřísnější. Samospráva obecní a zemská, porota soudní, rovnoprávnost jazyka českého ve školách i obecných (nemluvě o úřadech), svoboda tisku — všecky tyto instituce přestaly. Veškera správa věcí veřejných spočívala na bedrách četného úřednictva a vojska, což vyžadovalo velikého nákladu. Národní blahobyt klesal, všeliká podnikavost na poli národohospodářském mizela. Národní duch český byl ovšem valně utlumen, ale nepřestal žíti, zvláště ve stavu selském. — Branná neutralita Rakouska ve válce krimské finanční obtíže absolutní vlády ještě zvětšila. A když za tohoto stavu věcí válka v Italii na obranu Lombardie roku 1859 (bitvami u Magenty a u Solferina) špatný konec měla, tu 15. srp. 1859 manifestem císařským prohlášeno nastoupení nové dráhy ve správě politické a v zákonodárství. Ministr Bach propuštěn z úřadu. Roku 1860 svolána. poněvadž řádu volebního ani pro zastupitelstva zemská nebylo, tak řečená rozmnožená říšská rada, jejíž členy panovník sám jmenoval, aby radila se především o věcech finančních. Prohlášeno slavně, že žádné daně ani půjčky cestou absolutní jíž vypisovány nebudou. Pro správu politickou nabyla vrchu zásada, že má vejíti v platnost historické právo jednotlivých zemí a rovnoprávnost národů na základě samosprávy. Neodvolatelný diplom ze dne 20. října rozhodně tuto zásadu vyslovuje. I podobalo se, že nastává nová doba přirozeného vývoje zemím i národům. Podobalo se, že utvoří se nové Rakousko na základě federativním. Avšak mocní živlové domáhali se přednosti němectví pro celou říši a soustředění vládního ústrojí ve Vídni, čili centralisace, Maďaři pak toužili po nadvládě v zemích koruny uherské. Již r. 1861 prohlášena tak řečená ústava únorová (ze dne 26. února), centralistická, jejíž původcem byl státní ministr Schmerling. Do nové rady říšské, do níž Uhři nikdy vstoupiti nechtěli, vstoupili poslanci sněmu českého jen s vyhražením práv království Českého, opustili ji však, když snahy jejich po zřízení federativním a po vyplnění důvodných požadavků domácích nedocházely ohlasu, zejména když tomuto parlamentu v pravdě již tenkrát jej západní polovici říše zastupujícímu předložen finanční rozpočet celé říše. Na sněmě zemském, jenž sešel se 6. dubna, poslanci čeští své stanovisko státoprávní a národní vytrvale hájili. Palacký, Rieger a Brauner podali hned v první schůzi ohražení proti prozatímnému řádu jednacímu a oktrojovanému řádu volebnímu i proti všeliké újmě práva, kteráž by se snad dovoditi chtěla z jednání na základě těchto prozatímných předpisů. Dne 10. dubna předložilo pak 31 poslanců stavu duchovního, panského a rytířského, kteří by dle Ferdinandova obnoveného zřízení zemského měli právo místa a hlasu na sněmě stavovském, vyjádření dané dne 5. dubna, v němž prohlašují, že účastenství jejich ve sněmování nemá býti na újmu starobylých práv a svobod království Českého a nepřetržitosti jeho bytí státoprávně zajištěného nepřetržitou řadou skutků státních. Ještě v dubnu r. 1861 slíbeno zvláštní deputaci sněmovní korunování krále českého. Tenkráte jazyk český ve veřejnosti zdárně se ujímal, zejména ve městech, jež měla do té doby nátěr namnoze německý. Na některých gymnasiích stala se čeština jazykem vyučovacím a pro vysoké školy chystána rovnoprávnost. Vláda vídeňská však ve své snaze po zachování předního vlivu Rakouska v neblahém spolku Německém pořád živlu německému, zvláště v zemích českých, přednost dávala a to nejen v úřadech, nýbrž i ve sborech, majících účastenství v zákonodárství dle moderního státního ústrojí. Obor působnosti sněmovní i volební řád, bez právní spojitosti se starým řádem zemským a sněmovním vydaný, podnes to dokazuje. Z té hlavně příčiny obmezeno právo volební jen na větší poplatníky, dáno právo voliti poslance i nově zřízeným obchodním a průmyslovým komorám, obcím venkovským dopuštěno voliti poslance jen skrze volitele. Návrh Františka Palackého na změnu volebního řádu r. 1863 zamítnut. Samospráva obcí ovšem poněkud uvolněna a zřízena samosprávná okresní zastupitelstva v Čechách (nikoli však také na Moravě).

Z politiky velkoněmecké Rakousko r. 1864 dalo se do války šlesvicko-holštýnské proti Dánsku společně s Pruskem a brzo potom do války proti Prusku, jejížto výsledek po neúspěšných srážkách u Mnichova Hradiště, u Trutnova, u Náchoda, u Jičína, u Čes. Skalice a po nešťastné bitvě (3. čce 1866) u Král. Hradce bylo vyloučení zemí koruny České, jako všech ostatních zemí rakouských, ze spolku Německého (23. srp. mírem pražským). Obětavost národa českého a oddanost jeho k dědičnému panovnickému rodu osvědčila se tehdy za pruské okkupace dokonale. Pruský manifest „obyvatelstvu slavného království Českého“, v obojím jazyku vydaný, nenašel ohlasu. Tento pro vývoj vlasti české důležitý moment záhy pozbyl prospěšnosti, když pro mocnářství rakouské nově jmenovaný (do té doby saský) ministr Beust dualistické zřízení spěšným vyrovnáním s Uhry r. 1867 ve skutek uvedl. Již sice r. 1865 státní ministr Belcredi působnost ústavy únorové zastavil, aby možným učinil vyrovnání státoprávních nesrovnalostí, zvláště s Uhry. Tenkrát nabýval vrchu zase federalismus, avšak nešťastná válka s Pruskem přerušila toto k rovnému právu zemí a národů směřující snažení. Za úřadování Belcrediho ještě před válkou vydán po návrhu ředitele Wenziga zákon o rovnoprávnosti ve školství, zvláště středním, ze dne 18. led. 1866, jemuž Němci říkali „Sprachenzwangsgesetz“. Oba jazyky zemské byly tím povinnými předměty na školách středních v Čechách.

Po válce vyrovnání uherské způsobilo jednotnosti říše velkou ránu a zemím dle nové ústavy v říšské radě zastoupeným, k nimž přidány i země koruny České, větší břemena (70 proc.) pro říšský celek, než zemím uherským (30 proc.). Potom tak řečené ministerstvo občanské pro země předlitavské ve Vídni, v němž zaujali přední místa rozhodní protivnici státního práva českého, snažilo se pod rouškou svobodomyslnosti v život uvésti novou ústavu, což mělo nemalé překážky. Poslanci sněmu českého nevstoupili do toho zákonodárného sboru, jemuž se posud říká říšská rada. V něm hned s počátku způsobeno odloučení církve od školy. Tím zahájeno nové zákonodárství v oboru školství obecného, ve kterémžto oboru vedle vojenství nejvíce změn nastalo. Při budování nového státního útvaru předlitavského, jehož celý vývoj na tomto místě sledovati nemůžeme, odstraňovány zbytky svézákonosti zemské ve všech oborech, zejména i v zemědělství, což ovšem dělo se také na úkor národa českého, ač ve zvláštním odstavci nové ústavy zaručena jest rovnoprávnost národů. Sněm český vytrvale hájil státní právo, žádaje korunování krále, jako stalo se v Uhrách. Německá menšina vzpírala se proti tomu požadavku. Sněmu českému, jenž sešel se 18. ún. 1867 a jenž měl většinu českou, dostalo se vládního vyzvání, aby zvolil členy do ústavní rady říšské, kteréž by se předložily ku přijetí potřebné změny ústavy. Sněm dne 25. února schválil adressu, v níž království České ohrazuje se proti tomu, aby bytnost jeho zaniknouti měla v nějaké polovině říše, státním to útvaru, kterémuž nedostává se nižádného základu státoprávního a v níž odmítá se obeslání rady říšské. Sněm byl však již dne 27. ún. rozpuštěn. Při nových volbách strana česká podlehla a sněm provedl pak v novém zasedání volby do rady říšské. Proti těmto volbám podali poslanci čeští 13. dubna 1867 protest, s nímž prohlásili sněm za nepravé a neoprávněné zastoupení této země a ohradili se proti tomu, „co říšská rada z království Českého tuto neoprávněným způsobem obeslaná by učiniti mohla na újmu státnímu a ústavnímu právu království tohoto i koruny České“. Po odevzdání tohoto protestu opustili poslanci čeští sněmovnu. Příštího roku pak poslanci čeští zase na sněm se nedostavili, nýbrž podali předsedovi sněmu památnou deklaraci ze dne 22. srpna 1868. Poslanci čeští potom až do r. 1870 neměli účastenství ani ve sněmovním jednání. Že poslanci ze sboru velkostatkářského s poslanci českými z měst a z obcí venkovských byli za jedno, to velké dodávalo váhy této opposici. Tenkráte manifestoval se mocný proud sebevědomého života národního v Čechách velkolepou slavností kladení základního kamene (v květnu 1868) ke zbudování Národního divadla, od lidu českého z veřejných sbírek založeného. Velké hnutí v národě jevilo se také v četných táborech lidu, pod šírým nebem odbývaných. Život spolkový již od vydání říjnového diplomu vzmáhal se velmi čile. Spolky zpěvácké, sokolské (tělocvičné), čtenářské, besední vznikaly v četných obcích i po venkově, a ty oživeny byly veskrz myšlénkou národní. Výminečný stav v Praze a okolí marně obmezoval působnost práv politických, dle nové ústavy zákonem vydaných. Politické časopisectvo stíháno odsuzováním redaktorů do vězení (některých na celou řadu let), občanstvo trestáno vězením, pokutováním a vkládáním vojska do bytů; avšak přes to všecko pořáde se vzmáhal ruch opposiční. Již samo ministerstvo občanské činilo marné pokusy vyrovnávací v Čechách v tom smyslu, aby upraven byl státoprávní poměr Čech k novému státnímu ústrojí předlitavskému asi tak, jako právě tehdy zjednaný poměr Chorvatska k Uhrám. V ministerstvě vídeňském záhy nastala roztržka ve příčině dalšího postupu vůči povážlivému stavu věcí v Čechách (ministr Taaffe byl pro vyrovnání), ano brzo přišel úpadek této vlády, již všelijak přeměňované. Nové ministerstvo, majíc v čele hraběte Potockého (1870) marně pokoušelo se překlenouti propast mezi stranou ústavověrnou a stranou státoprávní. Marná byla cesta Potockého do Prahy. I povolán (4. února 1871) hrabě Hohenwart za účelem vyrovnání s Čechy ke zřízení nového ministerstva, v němž dva důležité odbory předlitavské státní správy svěřeny ministrům českého původu (Jirečkovi a Habětínkovi). Energii hraběte Hohenwarta podařilo se vyrovnání státoprávního poměru Čech k říši, k zemím koruny Uherské i k zemím předlitavským rozhodně v před pošinouti. Sestaveno od vlády (s hrabětem Jindřichem Clam-Martinicem a drem Riegrem) 18 fundamentálních článků, pro jejichž přijetí Hohenwart i na říšské řadě většinu poslanců získal. Dne 12. září vydán velepamátný patent, v němž státní právo české od panovníka uznáno a stvrzení jeho korunováním krále slíbeno. Sněmu zároveň předložen návrh zákona na změnu volebního řádu a zákona na ochranu národností. Zatím však za tehdejší války mezi Německem a Francií po velkých vítězstvích Němců nad Francouzi nastal v českém vyrovnání obrat nepříznivý. Stalo se tak vlivem živlů cizích i rakouských. Sněmu dostalo se vyzvání, aby poslanci ze sněmu volení do říšské rady vstoupili, což zamítnuto, ač ozývali se i mezi Čechy hlasové, aby i tím způsobem dále se jednalo. Tak i tentokráte obnovení státu českého překaženo a snad daleko v mlhavou budoucnost pošinuto. Ministerstvo Hohenwartovo odstoupilo (30. října), sněm český vyzván reskriptem novým, aby obeslal říšskou radu, což když odepřel, byl rozpuštěn. Nová vláda (Auersperg-Lasser) jala se dále budovati státní ústrojí předlitavské, politicky centralistické a národně německé, nedbajíc mimo jiné ani té překážky, pro zásadu liberálnosti velmi povážlivé, že tu Němci jsou v menšině. Brzo po Hohenwartovi propuštěn z úřadu říšský kancléř hrabě Beust a ministrem věcí zahraničních stal se hrabě Andrassy, do té doby předseda prvního uherského ministerstva po vyrovnání v Uhrách. To znamenalo, že Uhři nabyli předního vlivu na osudy celého mocnářství (dle nově stanoveného názvu) rakousko-uherského. Potom českému státnímu právu zasazena nová rána zákonem o přímých volbách poslanců do říšské rady, kdežto do té doby poslanci do říšské rady voleni by ti měli dle řádu z doby Schmerlingovy platného, od sněmu z poslanců sněmovních. Veliká petice přívrženců státního práva z Čech s několika sty tisíc podpisů, již na nejvyšším místě předložil kníže Jiří Lobkovic, neodvrátila této změny. Skutečný výsledek nového způsobu voleb v poměru stran až na větší protivenství nic nezměnil. Jako dotud poslanci ze sněmu, tak podlé nového zákona poslanci přímo z lidu volení na říšskou radu nešli, a když proto mandátů svých zbavováni, svěřovány jim tyto při nových volbách znova, ještě za většího souhlasu voličů.

České opposici, takto skvěle osvědčované, nastala však ve příčině skutečného prospěchu ve všech oborech politického života velká újma, zvláště však v oboru školství národního. Novými zákony školskými sice dle ústavy říšská rada jen základní pravidla pro školství obecné stanovila, avšak již tím samosprávný vliv obcí na školství obmezen, dozor nad školami odevzdán úřadům státním, náboženský ráz školám veřejným odňat. Německé školství v Čechách založilo a vzmáhalo se na úkor živlu českého. Za doby Hohenwartovy nedošlo na změnu v tomto směru na sněmě českém již chystanou; potom však i sněm český, jemuž náklad na školy obecné obstarávati jest, nabyl r. 1872 nové tvářnosti, že v něm totiž volebním vítězstvím strany ústavověrné ve sboru velkostatkářském, jehož docíleno velkým nátlakem a kupováním velkostatků od majetníků, kteří za takového stavu věcí rádi dobře prodávali (pověstný chabrus), nabylo převahy němectví. Poslanci čeští opět nešli do toho sněmu, volby jejich opět a opět zrušovány, ale s výsledky takovými jako pro říšskou radu. Za tohoto stavu věcí politické časopisectvo české nabylo zvláštní důležitosti, jakožto poslední útočiště veřejného míněni v Čechách, ale dočkalo se také nových svízelů tak řeč. objektivním řízením a odsuzováním českých novinářů u delegovaných soudů porotních ve městech německých. — Passivní opposice česká, nedosti svorně a vytrvale vykonávaná, trvala na újmu národa českého, na újmu země České, i říšského celku a předlitavské jeho polovice až do r. 1878. Nejprve vstoupilo dne 15. září 1874 do sněmu sedm poslanců mladočeských, až pak r. 1878, když voličové na všech stranách na to naléhali, aby sněm byl obeslán, vstoupili do něho všickni poslanci čeští. Hned v první schůzi dne 24. září 1878 poslanec dr. Brauner podal jménem poslanců českých osvědčení, že trvají při všech svých ohraženích a protestech, které jejich předchůdcové kdy podali, že sněmu, pokud na základě zcela nespravedlivého a české národnosti ukřivďujícího volebního řádu složen jest, popírají právo činiti nějaké usnesení na škodu samosprávy království Českého; dále že vstupují proto do sněmu, aby zkusili, zda smířlivé smýšlení jejich domůže se nějakých výsledků, a že doufají, že Jeho Veličenstvo povolá v brzku do rady své muže takové, kteří o smíření národů usilovati budou. Antagonismus mezi politickými stranami v samém národě českém, totiž mezi Staročechy a Mladočechy, jenž pocházel hned z prvních dob nového politického života, v této době sice uklizen, ač nikoliv docela a opravdu ne na dlouho. — Na poli národohospodářském vypěstován uměle za této doby novým svobodomyslným zákonodárstvím ve Vídni netušený vývoj velkého průmyslu a obchodu, který však pro malé živnostnictví působil velmi škodlivě. Již po světové výstavě vídeňské r. 1873 nastal náhle velký poprask v četných velkých závodech vídeňských, jehož zhoubné účinky národohospodářské vláda tehdejší ani s pomocí kusého parlamentu vídeňského, zvláště poskytováním peněžních půjček, odčiniti nemohla. Když pak tento parlament proti ústavnímu pravidlu, jímž v našem mocnářství řízení věcí zahraničních panovníku samému se vymezuje, vyslovil se proti obsazení Bosny a Hercegoviny (r. 1878) rakouským vojskem, nastal obrat i ve vnitřní politice pro země v říšské radě zastoupené. Povolán hr. Taaffe, jenž v čele nového ministerstva převzal úkol vyrovnávací znova. Poslanci strany české vstoupili r. 1879, když kompromissem při nových volbách ve sboru velkostatkářském nabyla i šlechta historická 10 proti 13 hlasům zastoupení, vyhradivše sobě své státoprávní stanovisko, i do říšské rady. Tím umírnili a překazili sice mnohá příkoří svému národu a své vlasti, avšak zásada rovnoprávnosti národní a svézákonnosti království Českého, ač při ní poslanci trvají, dokonale jest porušena. Nyní teprv dualistické zřízení říše jest dotvrzeno. Za to vláda národu českému některé ústupky učinila ve příčině užívání jazyka českého v úřadech a ve školství. Vydáno nařízení, dle něhož Čechům při úřadech zvláště soudních v celé zemi v jich jazyku posloužiti se má. Staroslavná universita Karlova rozdělena v českou a německou, jako již dříve dle přání strany německé s vysokou školou technickou se stalo. Některé od městských obcí založené střední školy české převzaty ve státní správu. Pro obchodní a průmyslové komory vydala vláda nový volební řád, dle něhož českému průmyslu a obchodu dostalo se náležitého zastoupení v komoře pražské, plzeňské a budějovické. Působením sněmu, jenž ve své ústavověrné většině 17. kv. 1883 byl rozpuštěn a od nových voleb autonomní většinu vykazuje, i jinak hmotná i duševní vzdělanost podporována: zřízena zemská banka, vystavěna nádherná budova pro museum zemské, přivedeno do lepšího stavu odborné školství, vydány tiskem drahocenné prameny dějin českých. Zatím Němci na sněmě i Němci strany ústavověrné či svobodomyslné na radě říšské dali se v tuhý odpor proti vládě, tak že vláda i na radě říšské hned od počátku éry Taaffovy hledala oporu u poslanců autonomistických a tedy také u českých. Byli tedy poslanci čeští na radě říšské hlavní podporou státního ústrojí, proti němuž v zásadě se byli prohlásili. Strana většiny v předlitavské sněmovně tvořila tak řečený železný kruh (z Čechů, Poláků a německých konservativců), o jehož zdrcení strana německoliberální marně se pokoušela.

V německých městech zemi v říšské radě zastoupených, zejména v Čechách, nastal znova ruch velkoněmecký, jenž formálně byl ještě méně oprávněn než roku osmačtyřicátého. Němečtí poslanci na sněmě českém učinili r. 1887 návrh na ohraničení okresů podlé národnosti obyvatelstva; když pak tento návrh ku projednávání nepřipuštěn, vystoupili ze sněmu. Tak sněm český zasedal potom bez poslanců strany německé. Vláda pozvala v lednu 1890 přední poslance obojí strany do Vídně k důvěrným poradám, z nichž předem vyloučeno jednání o státoprávních požadavcích strany české. Sestaveno pro sblížení stran několik zásadních pravidel, z nichž nejdůležitější pro stranu německou jest rozdělení okresů dle národností, rozdělení soudců při vrchním soudě zemském ve sbor český a německý a zřízení národních kurií, pro stranu českou pak změna volebního řádu sněmovního a zřízení nové obchodní komory. Poslanci strany německé sice opět vstoupili do sněmu, avšak veřejné mínění v Čechách obrátilo se znenáhla rozhodně proti vídeňským úmluvám, zvláště následkem nařízení ministerského ze dne 3. ún. 1890, dle něhož soudní úředníci v krajích německých v Čechách nemusí všickni znalí býti jazyka českého. Na sněmě pak ještě téhož roku stalo se rozdělení zemské školní rady v odbor český a německý a taktéž rozdělení zemědělské rady. R. 1891 sněm český nezasedal. Tento rok jest památný slavným zahájením činnosti České Akademie císaře Františka Josefa, zřízené z velikého daru obětavého vlastence, stavebního rady Hlávky, a velkou jubilejní výstavou zemskou, již strana německá v poslední chvíli neobeslala.

Sněmu českému v březnu r. 1892 podány byly sice nové vládní předlohy zakládající se na vídeňských úmluvách, zejména osnova nového řádu volebního, avšak česká strana národní a klub velkostatkářský rozhodly se nejednati dále o předlohách vyrovnávacích, dokud by vláda jiných svých slibů nesplnila, a dokud by zejména rovnoprávnost v úřadech připomenutým nařízením ministerským nově ztenčená nebyla provedena. Sněm český učinil usnesení tohoto způsobu, a tak odročena akce, proti níž jest odpor v českém národě nepřekonatelný. Nejnovější hnutí v národě směřuje proti nařízení ministerstva spravedlnosti ze dne 22. dubna r. 1892, kterým zřízen okresní soud v Teplici, ač sněm nepodal dobrozdání zákonem ustanovené. Na radě říšské česká strana svobodomyslná učinila za tou příčinou návrh na obžalobu ministra spravedlnosti; návrh však nedostal se do kommisse; zamítnut 238 proti 42 hlasům. Na.