Odpor stavův českých proti Ferdinandovi I. l. 1547/VI

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: VI.
Podtitulek: O pokutování stavův, jmenovitě měst královských
Autor: Karel Tieftrunk
Zdroj: Google Books (plný text přístupný pouze z USA)
Vydáno: Praha: V kommissi u Františka Řivnáče, 1872. s. 238 – 304.
Licence: PD old 70
Související články ve Wikipedii:
Stavovský odboj roku 1547

Příjezd králův do Prahy dne 2. července. Zbouření lidu proti žoldnéřům královským. Poslové Pražan před králem na hradě. Jitření se lidu obecného proti úřadům konšelským. Poslání královské do měst Pražských. Král chystá se k potrestání Pražan a druhého poselství jich k sobě nepřipouští. O prostopášnosti lidu válečného. O zbouření z toho vzešlém v městech Pražských, zvláště dne 6. července. Nové poselství ku králi vypraveno. Lid znova se bouří proti konšelům. Po přípovědi královské upokojí se obce. Obeslání Pražan před krále k 8. dni měs. července. Soud královský nad nimi. Artikule, jež Pražané podniknouti musí. O statcích Pražanům skonfiskovnných. Žádosti jich za úlevu od krále odmrštěny. O obeslání jiných měst královských a některých stavův vyšších před soud královský. O těžkém stavu vězňův na hradě Pražském. Pokutování měst a další konfiskace statkův.

Dne 2. července odpoledne král s velikým počtem lidu jízdného a pěšího na zámek Pražský vjel. Touž dobou také osm praporců knechtův či drábův císařských ouvozem od Strahova na Malou stranu dolů se pouštělo, načež spěšně, ano úprkem přes náměstí Malostranské táhli a na Újezdě po domich, zahradách a vinicích podle řeky Vltavy se kladli, chudé sousedy s dítkami a manželkami pryč z domů vyháněli, šaty ložní i chodící, a což kde mohli, jim násilně brali. A sotva půl hodiny minulo, již tito žoldnéři bránu při mostě u domu saského sobě opanovali, drahně kusův střelby na mostě naproti druhé bráně mostské a v tu stranu k Starému městu zasadivše; jiní drábové s dlouhými dřevci a střelci s polouháky do půl téměř mostu se postavili a onu bránu zavřevše, žádného z měst Pražských na Malou stranu pouštěti nechtěli. Husaři se položili okolo kláštera sv. Markéty; jízda pak knížete Morice, kterou bratr jeho August králi na pomoc přivedl, ta s pěším lidem saským na Letné po těch vrších v Bubnech a Holešovicích se rozložila.

Tolikéž pod zámkem Pražským v zahradách, jež zahrady Jednorožcovic sluly, i ve všech jiných několik praporců žoldnéřův se položilo, a i tam znamenitých škod nadělali sekáním štěpů a rozmetáváním hradeb, anobrž i na lidi, kteří z druhé strany na ně se dívat chodili, z půlhákův stříleli. Z čehož povstalo hned zprvu veliké zbouření ve městech Pražských; neboť lid obecný o takovém řádění uslyšev, v znamenitém počtu k večeru se zbraněmi k radnicím se sběhl a odtnd šikovati se počal ku bráně mostské. Odkudž vyhrnuvše se během prudkým na ty vinice, dráby královské ode vší té střelby k městu zasazené pryč odehnali. Žoldnéři němečtí uhlédavše, jak týž lid zbrojný na ně se valí, všickni všudyž na různo odtud se rozprchali a po Malé straně pod krovy se schovávali.

Rozdrážděný lid byl již na tom, ty kusy hrubé střelby, od nichž dráhové královští utekli, odvézti a větší ještě odpor proti lidu královskému počíti; ale hejtman moravský a někteří rozumnější z domácích lid od toho domluvami svými odvedli, připomínajíce zbouřeným, že jsou předešle ve všech psaních svých ohlašovali, že krále ve všem vyhražují, pročež aby ani teď nic toho, což by jim za vinu mohlo býti přičteno, nečinili.

Hned potom téhož ještě dne poslány jsou od Pražanův tři osoby ku králi na zámek, jednak aby mu klíče od bran dodaly, jednak aby pominulou příhodu s lidem královským, a co by z ní bylo povstati mohlo, králi předložily.

Poslové Pražan přišedše před krále, chtěli mu dle starobylého spůsobu na přivítanou ruky podati; ale on se od nich obrátil a pryč odešel. A když se potom zastavil, tu stížili si na nevázanost žoldnéřův, uvádějíce králi na paměť, kterak Pražané vedle jiných stavův předešle ho prosili, jmenovité v psaní svém do Litoměřic, aby k nim pokojně přijel, že oni tolikéž jakožto věrní poddaní pána svého k němu i k lidu jeho pokojně se chovati chtějí. I vyloživše pak králi, že nevázaností drábův jeho lid obecný nemálo podrážděn byl a se pozdvihl, prosili ho, aby tu střelbu k městům Pražským zasazenou někam jinam obrátiti dal, ješto by tím lid po městech Pražských k dostatečnému spokojení nejlépe přiveden býti mohl. Při tom doložili, kdyby se toho nestalo, a zvůle těch žoldnéřův přetržena nebyla, že úřadové konšelští v tom se králi opovídají, přišlo-li by opět za touž příčinou k nějakému pozdvižení, že by oni tím vinni býti nechtěli.

Král vyslyšev je, hněvem všecek prý zbledl a odpověděl krátce po latinsku: že ani on ani jeho lid nějakého nepřátelství nezačne; ale pakli by Pražané měli co začíti, že uvidí, jaký zlý konec by to vzalo.

K tomu Pražané opět odpověděli: že začátek právě učiněn od žoldnéřův jeho, kteří nejen velikých škod nadělali lidem, zvláště na Újezdě, anobrž že i stříleli na měšťany, z nichž i jednoho poranili. Načež král nedav se s nimi do dalšího rozmlouvání, zkrátka řekl, aby konšelé lid obecný na uzdě drželi a ode všech útokův proti lidu jeho odvarovali, že on též se o to postará, aby tento pokojně se choval.

Z příkré odpovědi této Pražané vyrozuměli, že král, maje dostatečnou moc při sobě, pevného úmyslu jest, obce Pražské co nejvíc pokořiti a každé k tomu záminky užiti. Pročež ouřady konšelské také přikazovati nepřestávaly obyvatelstvu, aby se ve všem pokojně zachovávalo; čímž však zhoršily sobě postavení své naproti lidu obecnému. Týž zajisté, jednak zpupností žoldnéřů královských a ještě pak více odpovědí královou popuzen, jal se odtud reptati na konšely, vytýkaje jim: že lidu k pokoji napomínají, toho pak věděti nechtějíce, co se pod tím pokojem od lidu královského provozuje, ani že toho zdravě rozvážiti neumějí, co se jest jim koli od krále buď oustně neb písemně připovědělo aneb ještě připovídá, že se jim tomu nikda zadosti nedálo ani neděje. Ano jsou konšelé od téhož lidu i k tomu vybízeni, aby, majíce tak zřetelné příčiny sobě dané, tomu násilí, které se jim děje, tolikéž moci násilnou odpírali a sobě z úmysla škod dělati nedopouštěli, tak jakož se již předešle v ohraženi svém byli pronesli.

V kterémžto stavu mínění obecného byli purkmistři a rady měst Pražských, jak Sixt z Oltersdorfu právem dokládá, ustavičně mezi dvěma žernovy, totiž mezi neoblomnou vůlí královskou a rozbouřenou myslí obecného lidu. Nicméně podařilo se jim přece, aspoň na čas pokoj v obcích udržeti.

Král vyjeviv dotčeným spůsobem Pražanům nechuť a nemilost svou i pohroziv jim, přistoupil hned k vykonání dalších předsevzetí svých. K rozkazu jeho vysláni jsou v neděli dne 3. července dva komorníci od desk zemských k purkmistrům s měst Pražských, jimž jmenem královým poručili, aby starší přísežní hned obeslali, že z poručení královského k nim něco promluviti chtějí. A když tito po ranním kázání v Tejně sešli se do raily na radnici Staroměstské, tiž dva komorníci předstoupivše před ně, purkmistrům, konšelům a starším obeslání královského, kteréžto již v Litoměřicích dne 1. července dáno bylo, podali, l vytýkal v něm král Pražanům všecky skutky, jichž se byli proti němu v odporu svém dopustili, přímo jim za vinu dávaje, že jednáním svým také jiné stavy k tomu dovedli, že tolikéž v neposlušenství proti němu se dali. Připomenuv jim předkem schůzi stavův dne 14. února odbývanou, v kteréžto Pražané s jinými stavy v závazky vešli, dále jim ve zlé bral sněm, jejž si v středopostí položili, jakož i všecka předsevzetí jich, výše již vypsaná.

Na závěrce obeslání toho král doložil, že jsou si královskou moc osobovali, tak jako by žádného krále v zemi nebylo a vladařství v zemi jim náleželo. Z kterých příčin jim poroučel, aby dne 6. července ráno před něj, před knížata a rady jeho na hradě Pražském osobně dostavili se. Byli pak obesláni zejmena: primasové, purkmistři, všickni ouřadové konšelští, starší obecní všech tří měst. Kromě nich dostaviti se měli ze Starého a Nového města po jednom stu a z Malé strany čtyřicet z předních spolusousedův usedlých, jež každá obec z prostředku svého voliti si měla.[1]

Příčiny, proč král tak chvátal v předsevzetích svých naproti Pražanům, vidí se nám býti dvě nejdůvodnější. Jednak chtěl užíti hned té ouzkostlivosti a nesnáze, v nížto konšelští úřadové hned po té neblahé audienci se octli jak naproti králi tak proti obcím svým, co nejvíce k tomu, aby je k tím většímu pokoření přivedl; jednak nebyl také tím jist, že Moric lidu králi propůjčeného v krátce opět nepožádá. Neboť po odtažení vojska císařského z Míšně množila se nespokojenost obyvatelův země této proti Moricovi tou měrou, že jižjiž k zjevnému pozdvižení se chýlilo. Pročež psal Moric Ferdinandovi již 2. července, že pro vzrůstající nebezpečenství ve svých zemích za to prosí, pakli král lidu jeho nevyhnutelně nepotřebuje, aby mu jej buď nazpět poslal, neb ho aspoň na hranice české položil, aby ho Moric, nastala-li by toho potřeba, na blízku měl.[2] Z té příčiny král Moricovi znora psal, že mu nelze na ten čas pohřešovati pomoci jeho, aby tedy poshověl, až Prahu a jiné odpůrce své pokoří. Spolu knížete saského ujišťoval, že již v několika dnech proti neposlušným stavům zakročí, aby mu tedy ještě lidu svého některý čas ponechal. Přitom se Ferdinand tak jako již z Litoměřic Moricovi zakazoval, že i jemu knížeti v čas potřeby také proti jeho poddaným pomoci chce, tak aby prý poslušnost a pokoj u poddaných jednoho i druhého tím snáze zachovány byly.[3] I svolil pak Moric k žádosti králově.

Avšak nejen předsevzetí, na něž král v Praze nastoupil, vymáhalo hojné pomoci vojenské, nýbrž i v krajích svou věci ještě docela jist nebyl. Zprávy o pobytí krále v Litoměřicích a řádění tam žoldnéřův jeho, jakož i příjezd jeho do Prahy: to vše naplňovalo lid hrůzou, ano v krajích blíže Prahy ležicícli hotovili se sedláci k odporu. I docházely krále listy z krajův, kterak se lid zdvihá spůsobem vojenským a dovážení píce i za vojskem královským brání. Tak psali jmenovitě hejtman královský na Poděbradech a hejtman na Křivoklátě, Muchek z Bukova a Zikmund z Gerštorfu, osobám komory české.[4]

I královská města, jako Žatec a jiná, obávajíce se útokův vojska královského, opevňovala se a i jinak se na odpor strojila.

Z té příčiny Ferdinand týmž časem, když s Moricem si dopisoval, rozesílal otevřený mandát, dne 4. července daný, po všech krajích. I dotýkal v něm, kterak nejedni stavové proti němu se protivili; a poněvadž nejedni již mu oznámili, že jen pro obhajování práv zemských k jednotě stavův přistoupili, ale že žádného, kdo se proti králi provinil, zastávati nechtí, pročež že jen ty vinníky oběsila před svůj soud že však na svobody toho království sáhnouti nechce. Doloživ pak, že tím méně toho úmyslu jest, aby lidu selskému v čem ublížil, napomínal v tom mandátu stavův, aby poddaným svým oznámili, že v pokoji se chovati, lidu jeho spíži a jiné potřeby za hotové peníze dodávati mají; kdož by se však takto nezachovali, těm že by to bez slušného trestání prominuto býti nemohlo.[5]

Král takto na všecky strany náležitě se opatřiv, mohl se nadíti, že obeslání Pražanův od 3. července k dobrému konci povede. Když téhož dne skrze komorníky královské na radnici Staroměstské dodáno bylo, konšelé odložili jednání o tu věc k druhému dni; neboť byla dne 3. července právě neděle, pročež obávati se bylo, aby nějaké pozdvižení v lidu se nestalo. Mimo to nebyli také všickni starší toho dne v radě přítomni.

Na zejtří, dne 4. července, po přečteni dotčeného obeslání královského, Pražané vyslali M. Tomáše z Javořic a Sixta z Ottersdorfu, kancléře Staroměstského, poručivše jim, aby krále za slyšení žádali, že by podle starobylého a dobrého pořádku ho přivítali, poněvadž jsou toho z poručení jeho posud vykonati nemohli.

Vyslaní tito předstoupivše před krále a učinivše v krátkých slovech své přivítání a přání všeho dobrého, doložili, že by též v příčině toho obeslání rádi s ním promluvili. Král rozmysliv se, oznámil jim, aby Pražané na zejtří ráno před ním najíti se dali, že je pak slyšeti chce.

Poslové oznámili vůli královu dole ve městech. Z té příčiny také v úterý dne 5. července, tedy před slavností M. Jana z Husince, purkmistři a konšelé ze všech tří měst Pražských společně na zámek šli v čas od krále jim oznámený, chtějíce tolikéž ho jednak přivítati, jednak s ním o to příliš stížné obeslání promluviti. Ale v tom, když se oni na paláci sešli, aby se odtud ku králi do pokojův nahoru vydali, vyslán byl k nim Wolf z Vřesovic, toho času hejtman hradu Pražského, a ten jim z poručení královského ohlásil, aby do pokoje zeleného šli a tu dalšího poručení očekávali.

Byliť mnozí z vyšších stavův, kteří chtějíce, aby všecka vina odporu minulého na stav městský a tudíž předkem na Pražany svedena byla, nepřáli si toho, aby města přímo s králem rozmlouvala o dotčeném obeslání a o jiných případnostech minulých. I není pochyby, že tito nepřátelé měst v témž smyslu králi přimlouvali, pakli vůbec se ještě rozpakoval, má-li Pražany před sebe pustiti čili nic. Nad to král sám o to nestál, přijímati jakékoli výklady a omluvy, jež by se jeho úmyslům příčily. Pročež umínil sobě, Pražanům slyšení, jež byl jim den před tím slíbil, odepříti.

A když tedy již asi hodinu v zeleném pokoji na odpověď čekali, vysláni jsou k nim hejtman moravský s několika jinými pány moravskými. Ti pak oznámili jim: že král se v tom dokonce nepamatuje, aby byl Pražanům den před tím jaký čas k vítání jmenoval, že se tedy poslové jejich oslyšeti a v tom zmýliti musili. Přitom vytýkáno jim, že krále při jeho příjezdu nepřivítali, nad čímž že velikou stížnost má. Konečně jim onino páni řekli, že mají na ten čas tedy ode všeho rozmluvení s králem upustiti a vše odložiti k příštímu pátku 8. července, ku kterémužto dni že jim král také za příčinou rozličných překážek to stání odkládá, které byl nejprv ke dni 6. měsíce července položil.

K tomu Sixt z Ottersdorfu hned odpověděl: že on, jsa také v poselství včerejšího dne před králem, se ani neoslyšel ani nezmýlil, ano spolu s M. Tomášem z Javořic zřetelně slyšel, že král je na zejtří před sebe pustiti chtěl. Spolu Sixt dokonce i slova latinská přivedl, jimiž král ono slyšení Pražanům byl slíbil. Tolikéž se opřel v příčině toho nařknutí, jako by Pražané úmyslně byli krále přivítati opomenuli, připomínaje toho, kterak u přítomnosti jiných osob, jichž se Sixt také hned dovolával, před příjezdem královým purkrabí vyslaným měst Pražských jmenem královským poručil, aby na ten den toho vítání nechali z příčin výše již připomenutých.[6]

Po této řeči Sixtově Pražané žádali přítomných pánů Moravanův, aby to vše králi oznámili a u něho se přimluvili za vyslyšení Pražan. Avšak přímluvy jejich nebyly nic platné; král pevně stál na svém. Což také jim zase skrze tytéž pány moravské, oznámiti dal.

Jakož ze všeho viděti jest, choval se král k Pražanům velmi neupřímně. Nespravedlivou výčitkou, že by ho byli z úmysla neuvítali, dal na jevo, jak mu každá příležitost jest vhod, aby Pražanům zarputilost a nešetrnost proti osobě své vytknouti mohl. A že král tak pevně jim odpíral slyšení slíbeného, to vyložiti si jest krom dotčených příčin i ze známé chytrosti a opatrnosti jeho, kterouž ve všech svých záměrech jevil. Neboť doslechl zatím, že Pražané v rozmlouvání s ním chtějí se přímo ohraditi: že oni sami bez ostatních stavů k obeslání jeho státi nemohou, poněvadž jsou sami o sobě toho přátelského snešení neučinili, nýbrž s jinými stavy království českého; aby tedy jim to za zlé neměl, když se nedostaví. I obávaje se, aby příkladem Pražan mu jiní stavové, jmenovitě pak města, jež napotom obeslali chtěl, téhož neučinili, hleděl dotčeným spůsobem takovému ohražení překaziti; rozumělť tomu dobře, jak se mu při Pražanech zvede, že touž měrou i ostatní stavové, zvláště pak města, zachovají se.

Aby pak v příčině toho obeslání úřadové konšelští na žádné jiné odpory nenastupovali, namlouváno jim od rozličných zřízencův královských, aby se králi ve všem jen pokořili, že on bude na ně opět laskav a milostiv, věda dobře, že se počátek toho odporu od Pražanů nestal, ale od osob stavů vyšších. Takové řeči vedli jmenovitě nejvyšší purkrabí Pražský Wolf Krajíř z Krajku a místopisař Oldřich Humpolec z Prostiboře, kterýžto poslední, jak výše již doloženo, v podobných připadnostech králi veliké služby byl učinil.[7]

Nicméně z výše položené odpovědi královy k poslům Pražan šlo zřejmě na jevo, že zlé věci proti městům Pražským obmýšlí, čemuž nasvědčovala také i jiná znamení, jež každému, kdož si jich všimnouti chtěl, do oči bila. Tak zasazovány jsou na zámku střelby se všech stran k Starému městu, zvláště k věži mostské. A na postrach lidu obecného roztrušována jest pověst, že třináct kusův s ohnivými kulemi zataženo jest k velikému šindelovému krovu u sv. Jiljí a k jiným místům, kdež mnoho stavení dřevěných bylo, a že jedním z těch kusův vystřelením na 40 ohňů vyjde.

Avšak přípravy tyto nevedly k obecnému spokojení, spíše přispívaly k většímu ještě rozhořčení mezi lidem obecným. Kromě toho nepřestávala nevázanost žoldnéřův cizích, zejmena německých, v těch místech, kdež rozloženi byli; ano vidouce, že přes všecky stížnosti Pražanův před samým králem žádného trestání se jim nedostalo, provozovali svou zvůli u větší ještě míře než potud.

Jak výše již povědíno, položilo se na Újezdě osm praporců žoldnéřův německých, kteří se císařskými nazývali. Ti nejen tu na Újezdě vedle vody, ale všude vůkol po vinicích a zahradách veliké lidem škody činili, všeho přitom násilí užívajíce proti těm, kdož se jim opírali. Z čehož povstávaly časté spory a půtky mezi týmiž žoldnéři a lidem domácím. Nejpovážlivěji se tato obapolná rozhořčenost ukázala dne 5. července, téhož tedy dne, kdež poslové Pražanů ve svých žádostech od krále tak zkrátka odbyti byli.

Tehdáž zajisté vrhla se svévolnost a hrabivost dotčených cizincův na mlýn, jenž se vůbec jmenoval Spálený. I opřel se proti nim hospodář téhož mlýna Jan s čeládkou svou a zavřel se posléze v něm. Tu drábové císařští dobyvše mlýna, jali se vybíjeti a vytloukati, načkoli uhodili. Hospodář nevida žádného zbyti, pustil se na malé lodičce přes řeku, aby horších těžkosti ušel. Zatím se okolo mlýna ještě jiných takových žoldnéřův sebralo, a ti pak stříleli z polouhákův po onom prchajícím Janovi, kterýž však z nebezpečenství toho vyvázl, dostav se šťastně na druhou stranu Vltavy. Tu pak vypravoval o násilí, jaké se jemu a jiným sousedům na Újezdě od cizího vojska stalo; z čehož nemalé pobouření obyvatelův povstalo, a to nejprvé v Podskalí a dále po Novém městě, až se posléz po všech městech Pražských rozšířilo. Ti, jenž v Podskalí, pod Zderazem a pod Slovany bydleli, hned se sbírali a šance podle řeky tu naproti onomu mlýnu Újezdskému dělati počali, zasadivše i několik kusův na tom místě jakož i na vinici při Hrádku na Zderazi ležící, odkudž proti Němcům na druhém břehu stříleti počali, tak že je od dotčeného mlýna tou střelbou odehnali a některé i zbili. Němci tolikéž v střelbě ještě silněji než dosud pokračovali.

A když to vše rozneslo se po městech a dokonce i proslýchalo se, že král Pražany i o statky i o hrdla nějakým prý podvodným spůsobem připraviti chce; tu lid se strojil k tuhému odporu. Udeřivše při některých farách na poplach, osadili radnice a všecky brány; všecku střelbu malou i velkou k bráně mostské obrátili a tu na place před špitálem a celnici i také na břehu sv. Valentina proti katovně a jinde šance zdělavše, proti zámku a těm žoldnéřům, kteří na druhé straně mostu při bráně domu saského a tu okolo podle řeky Vltavy leželi, veliké kusy zasadili, jsouce toho smyslu, té násilné moci tolikéž mocí násilnou odolati. Přímo se ozývali hlasové, že lépe jest s poctivostí v zjevném boji padnouti, než podvodně o vše přijíti a zahynouti.

A když o tomto zbouření Pražském rozšířily se zprávy v okolních vsech, tu počal se lid i zde zdvihati a jiným vzdálenějším obcím návěští dávati, načež sebrav se, v zástupích do Prahy táhl, tak že za několik hodin ode všech stran mnoho tisícův lidu selského Pražanům na pomoc běželo. Vpuštěni byvše do měst, byli zde ozbrojováni železnými cepy a hakovnicemi, aby, přišlo-li by k boji, taktéž nepřátelům odpírati pomáhali.

Král o těchto věcech uslyšev, vysílal posly jedny za druhými dolů do měst Pražských, aby lid k pokoji přivedli. I aby více lidu selského do Prahy již se nehrnulo, kázal husarům, aby se pod Libní přes vodu na druhou stranu přepravili, a odtud na všecky strany projíždějíce, lid, který by ještě ku Praze jíti viděli, zase domů obracovali, žádným spůsobem ku Praze přibližovati se mu nedopouštějíce. Ten den a celou noc a potom i na zejtří král se všemi svými ustavičně své koně osedlané měl a v nové oboře líhal, aby, přišlo-li by k něčemu horšímu, zadem na Pražany udeřiti mohl. Na den M. Jana Husi, dne 6. července, hejtmané měst Pražských a lidé u věcech válečných zkušení bránu Špitálskou (nyní Poříčskou) i Horskou (nedaleko nynější Nové) lidem zbrojným osadili, poněvadž husaři, pod Špitálskem harcujíce, k týmž branám často se přibližovali, nic jinak, než jako by jimi vpád nějaký do města učiniti chtěli. Ale když o tom přezvěděli, že tu dosti lidu jakož i několik kusů polních zasazeno jest, obrátili se odtud jinam.

Také na jiných stranách došlo k ostrým potýčkám, jakož se stalo jmenovitě na Velikém ostrově, nyní Velkých Benátkách řečeném. Němci zajisté, jenžto v Bubnech a v jiných okolních vsech leželi, dolů k vodě se spustivše, prachárnu obecní, na jezu mlýna Kamenského udělanou, zapáliti a Veliký ostrov opanovati chtěli. Pražané však o tom se dozvěděvše, drahný počet lidu zbrojného na týž ostrov vypravili. Zde byla střelba za dřívím a velikým topolím proti německým žoldnéřům zasazena, z nížto na ně stříleno tou měrou, že odtud i z Buben odehnáni jsou.

Střelba trvala po celý den; nejprudší boj býval mezi lidem Pražským a husary, kteří téměř celé město objížděli, přibližujíce se až k samým branám městským, aby lid k výpadům z města dodráždili a jej pak odtud buď odvedli neb dokonce pošavlovali. Tak se stalo téhož dne 6. července zradou jistého Krupého, osoby rytířské. Týž přitovaryšil se úlisně k Pražanům, dávaje jim zprávu, kterak blíže brány Špitálské a Horské harcuji husaři, jichž všech že není přes sto koní více, ostatní pak že na jinou stranu města od krále obráceni jsou; a proto radil jim, aby jistý počet jízdných a pěších s ním za bránu se pustil a na ty husary udeřil, že je všecky snadno pobijí a koně jejich zajmou. Rozlícenost obecného lidu proti husarům byla veliká, i což divu, že mnozí, netušíce nic zlého, bez rozmyslu užíti chtěli té příležitosti, aby SVOU zlost na husařích vychladili. I neznajíce téhož Krupého blíže, vytrhli ven za ním z obou oněch bran v dosti velikém počtu a na husary se obrátili. Ti vidouce to, vždy dále před oním lidem ujížděti počali, a když tak jej dosti daleko od bran odvedli, tu najednou u větším počtu naň ze záloh vyrazili. To spatřivše jízdní z lidu Pražského i poznavše, že by takovému počtu nikterak odolati nemohli, na utíkání se dali, a zachvátivše přitom dotčeného Krupého, an právě mezi husary utéci chtěl, srazili jej s koně a na kusy rozsekali. Ale lid pěší, který nemohl s jízdnými ujiti,byl otl husarů obehnán a mezi zahradami a vinicemi v počtiv asi 70 lidí pošavlován. Tito ubozí, nejvíce sedláci, u sv. Jindřicha a u sv. Petra i v jiných kostelích okolních pochováni jsou. [8]

Nešťastná příhoda tato rozlítila mysli obecného lidu i nesmírně, zvláště když se dozvěděl, že sem tam na Novém městě i nevinní lidé zabiti byli. V rozhořčenosti této naléhali na to, aby puškař ty veliké bořicí kusy, naproti zámku namířené, zapaloval. Než rozvážlivější vědouce, že by takovým skutkem král ještě více popuzen byl, odvracovali lid obecný od toho a radili k mírnosti, předkládajíce mu s prosbami nejsnažnějšími, aby nevydával města na záhubu úplnou. Po žádosti tak důtklivé lid posléze od předsevzetí svého upustil. Podobným spůsobem znenáhla také na jiných místech střelba zastavena jest. O to nejvíce se přičinili purkmisti Staroměstský Ondřej Klatovský, M. Tomáš z Javořic a Jan Srna. *)[9]

Téhož dne 6. července, když nejprudší boj poněkud se utišil, purkmistři a konšelé vypravili některé osoby, mezi nimiž opět kancléř Sixt z Ottersdorfu a M. Tomáš z Javořic se nalézali, na zámek, aby králi vše, co se od lidu jeho Pražanům děje, znova předložili a na něm mírnějších prostředkův naproti lidu obecnému vyžádali. Král skutečně pustil vyslané osoby před sebe, maje na ten čas při sobe netoliko syna svého Ferdinanda, ale i biskupa Olomúckého, Vratislavského, knížete Těšínského, nejv. purkrabí Pražského, nejv. kancléře a mnoho jiných pánů ze všech zemí koruny české. U přítomnosti všech promluvil Sixt jménem Pražanův ku králi v jazyku českém, jaká nepřátelství ději se jim pod nejedním připověděním královským, aby tedy odvrátil další zhouby od města a od obyvatelův jeho. Sixt prý tu mluvil slovy tak dojemnými, že nejedni z přítomných, slyšíce to, slzeli.

Ale král zcela chladně vyslechnuv řeč Sixtovu, odpové děl mu sám po latinsku: že vyslaným již včera uložil, aby lid Pražanův k vojsku jeho pokojně se choval; ale že přes to stříleli přes řeku, zabivše takto mnohé z lidu jeho, ano že opovážili se hrubou střelbu zasaditi na břehu a obrátiti kusy přímo na zámek proti králi, pánu svému. To vše jim stíživ, žádal, aby Pražané složili zbraně a všecku střelba s břehu a jiných míst odvezli, a řemeslníci aby se k svým pracím opět vrátili. Tolikéž měli poslové konšelským úřadům oznámiti: aby podle obeslání jich došlého příšti pátek před ním všickni se dostavili aniž se čeho obávali, ješto že on všem i příchod volný i svobodné navrácení zase domů slibuje ; žádný že nebude vězněn aniž jinak komu ublíženo; každý že bude moci volně promluviti, co se mu bude líbiti. Se zvláštním důrazem od nich žádal, aby všickni obeslaní se dostavili; neboť že ani jednomu z nich žádného bezpráví neb násilí učiniti nechce. Při čemž dovolával se svědomí přítomných knížat a pánů jakož i své vlastní přísahy, dokládaje, že to všecko jim jakožto dobrotivý panovník pod svou věrou slibuje.[10]

Poslové vyslyševše krále, požádali ho, aby některé ze svých rad s nimi dolů do měst poslal, ješto že by zajisté Pražanům bylo věcí příjemnější, kdyby vůle králova i takové připovědění jeho všechněm vůbec od týchž pánův předloženo bylo. I vyslal král s nimi Jiříka Žabku a Přemka podkomořího moravského, kteří výborně česky uměli.

Když pak dotčené osoby na radnici Staroměstskou přišly, svolavše všecky zbrojné, kteří právě okolo radnice dole stáli, předložily jim příčinu, proč k nim od krále posláni jsou. Na to Sixt k žádosti jich přítomným oznámil, co sobě král za stížnost ze strany toho pozdvižení v městech Pražských pokládal; že však to opatřeno býti má, aby se od lidu válečného žádných dalších škod a příčin k nevoli a k jakému pozdvižení nedalo. Spolu Sixt jim vůli královu ohlásil, aby se příští pátek všickni obeslaní na hradě dostavili, žádný ani té nejmenší těžkosti se neobávaje, an král všechněm i jednomu každému připovídá, že na žádného žádným vymyšleným spůsobem sazeno býti nemá. Tolikéž i ostatní sliby královské jim oznámil. Což všecko i přítomní poslové královi stvrdili, řkouce, že takové připovědění od krále v jich přítomnosti skutečně se stalo.

Sotva však poslové královi z radnice Staroměstské na zámek se odebrali a věci v Praze k jakémusi pokoji se chýlily, nové pobouření mezi lidem povstalo, a to mnohem povážlivější předešlého.

Bylať téhož dne 6. července dobou odpolední ves Bubny zapálena původem žoldnéřů německých, ano rozneslo se i po městech Pražských, že husaři Arnošta Krajíře z Krajku, jenž se svým lidem Pražanům na pomoc táhl, obehnali a jali. Zpráva o zajetí téhož Krajíře, jak se zdá, se sice nepotvrdila, ale jisté bylo, že několik set branného lidu husaři tam pošavlovali.[11]

Za těmi příčinami, jakož i poněvadž vždy nové pobouřlivé řeči po městech procházely, obecný lid poznovu začal se bouřiti. Mluveno vůbec: aby již na žádné lahodné a pěkné mluvení a přiříkání královo se nespoléhali, že se jim nikdy od něho zadosti neděje; ale poněvadž od lidu jeho již oheň v zemi se pouští, a obyvatel jeden, ovšem ne poslední — míněn tu dotčený Arnošt Krajíř — zajat byl, aby tedy vedle zřízení zemského na ty žoldnéře jakožto na zhoubce zemské udeřili k obhájení přátel, národu a jazyka svého.

Lid se tu opět hnal k radnicim, zvláště na radnici Staroměstskou, kdež purkmistr téhož města Ondřej Klatovský z Dalmanhoršt a někteří kanšelé v zasedací síni se nalézali. Zde jim těžké domluvy a pohrůžky od rozkaceného lidu jsou činěny, že rozhodných prostředkův proti nepřátelům země se nechápají. I musili konečně pro ukrocení rozbouřených vášní a pro zachování svých hrdel rozepsání do krajův v týž den M. Jana Husi učiniti. V kterémžto rozepsání, daném „v střední den sv. M. Jana Husi“ t. j. 6. července, purkmistři, rady, starší obecní a obce Starého a Nového města všem třem stavům po krajích oznámili, že od válečného lidu královského znamenité nátisky Pražanům se ději, a že se týž lid spůsobem válečným k nim obrátil; pročež žádali stavův, aby jich svou rychlou pomocí neopouštěli, nýbrž jak jich týž list dojde, aby s lidem svým válečným Praze na pomoc přijeli a přišli.[12] Že pak v tom rozepsání o Malé straně řeči není, jde odtud, že v moci lidu královského se tehdáž již nalézala.

Jak se král o tom novém pozdvižení dozvěděl, i hned poslal dolů do měst opět nejv. purkrabího a známého již jednatele svého Jiříka Žabku, skrze něž Pražanům oznámiti dal, jak těžce to zapálení vsi Buben nese, ano že poručil se; na to pilně ptáti, a kdož by koliv o tom usvědčen byl, každého takového že na hrdle ztrestati; tu škodu pak že ubohým lidem nahradí. Dotčení poslové Pražanům přímo dosvědčovali, že oni vše to od krále slyšeli, ano že prý na svou korunu, již právě na hlavě měl, ruku vloživ, na svou vím královskou jest připovidal, jestli že pokoj dále zachovají, že netoliko „králem jich a pánem milostivým býti, ale taká i vinným pro nevinné že odpustiti chce.“

Na kteréžto připovídání a naříkání tak pronešené v skutku také všickni se spolehše, hned téměř té hodiny se upokojili a do obydlí svých se navrátili.

Na zejtří ve čtvrtek dne 7. července ráno přední osoby měst Pražských na radnici Staroměstské u velikém počtu se sešli, aby mezi sebou uvážili, co by jim dále v příčině toho obeslání činiti bylo, podle něhož druhého dne na zámek dostaviti se měli. Dělila se v tom mínění ve dvě. Jedněm nezdálo se, aby podle toho obeslání se zachovali bez vůle a potazu všech stavův: byloť jim nemálo podivné, ano podezřelé, že měli se v tak znamenitém počtu, ovšem pak přední osoby z měst, dostaviti; při čemž i toho jest připomenuto, že o mnohých artikulích, o něž obesláni byli, ani té nejmenší vědomosti nemají. Naproti tomu jiní se přimlouvali, aby se Pražané vůli královské poddali. Strana tato ukazovala zvláště k posledním slibům královým a k přísaze jeho, den před tím podle svědectví poslův učiněné; těch že sluší šetřiti a pro ně v krále důvěřovati. Zdání tomu napomáhali nemálo nejv. purkrabí, nejv. kancléř a M. Oldřich Humpolec z Prostiboře, kteřížto zjednavše si u konšelův mírnějších velikou důvěru, od nich také o radu v oné věci tázáni byli. Zvláště Oldřich Humpolec, jakkoli na něm silné podezření lpělo, že s jistým Janem Kotským to obeslání na Pražany sepsal, svým chytrým jednáním k tomu nemálo přičinil, že ono druhé zdání konečné mezi konšely vrch obdrželo.

Ale místopísař královský Oldřich Humpolec nepřestal v agitaci své při Pražanech jen na tom; nýbrž smluviv se s nejv. purkrabím a kancléřem, sepsal zvláštní notuli či formulář v rozum ten, aby Pražané ve všem svém přečinění králi na milost i nemilost SE dali, a v takových slovech přímo své promluvení ku králi učinili. Když však ten spis Pražanům čten byl, odepřeli tomu rozhodně, pravíce, že dosti jest, když se na milost dávají; že oni to jaktěživi neslyšeli, aby se kdo také na nemilost komu dávati měl, ano i lidé hříšní že se pánu bohu a stvořiteli svému i ve svých hříších toliko na milost a ne na nemilost dávají. Ale Oldřich Humpolec nepřestával jich k tomu namlouvati řka, že i purkrabí a kancléř jim radí a poroučejí, aby se nikterak návrhu jeho na odpor nestavěli, že to vše k jich lepšímu býti má; neb že král s císařem přísahou se zavázali, že žádného již více nepřijmou, než toliko kdož by se na milost i nemilost poddal. Na důkaz přivedl landkrabí heského, kterýž takovou poddanost k císaři ukázav, též milosti znamenité u něho došel; tudíž aby se i oni Pražané za to nestyděli, králi a pánu svému se pokořiti, byť i tím odporem vinni nebyli.

Nad to výše král i některé osoby ze stavu panského a rytířského k tomu přiměl, že do Prahy v těchto dnech přijeli a Pražanův snažně k tomu pobízeli, aby se jen upokojili a poddali, že z toho nejen žádných těžkostí neponesou, ale že na králi pána milostivého míti budou.

Konečně docházeli Pražanů listové z krajův, jimiž k pokoji a poddání se vybízeni byli. Již pan Jan z Pernšteina, tak věrný dříve spojenec stavu městského, psal dne 5. července z Českého Brodu Pražanům, že nad bouřkami a různicemi v Praze žádného potěšení nemá, ješto že nic jiného z nich, nebudou-li přetrženy, nezná, než zkázu a záhubu toho království. I radil jim důtklivě, aby těch cest hledali, jež by k pokojnému narovnání s králem vedly.

Nejdůležitější však v té příčině bylo psaní, jež týmž časem došlo od Jakuba Fikara, primasa Staroměstského a hofrychtáře království českého. Týž požíval pro svou rozšafnost a podivuhodnou výmluvnost veliké vážnosti u Pražanů. Avšak meškal právě tou dobou, když král do Prahy přijel, za jistým řízením s královským podkomořím v Klatovech. Pročež Pražané, bravše až dosud nejednou v důležitých potřebách radu jeho na potaz, psali mu také, žádajíce ho, aby se i hned do Prahy vypravil a s ostatními konšely povážil, jak by se jim ku králi zachovati bylo. Ale Jakub Fikar nemohl hned se vrátiti, protože v té jízdě „sám svůj nebyl,“ nýbrž k podkomořímu vázán; z té příčiny skrze zvláštní list Pražanův snažně prosil, aby se do žádných výtržností nedávali aniž toho dopouštěli, aby je kdo od krále odvozoval; vůbec aby v žádného jiného nedoufali, než v boha a v krále svého.

Z téhož psaní Fikarova Pražané se dozvěděli, že stavové také v západních krajích k pokoji přistupují a podle krále svého státi chtějí. Naposledy jim Fikar i to oznámil, že dne 3. července byl na Zelené Hoře sjezd odbýván, na němž asi 250 osob panského a rytířského stavu své přiznání ku králi slavně učinily.*[13]

Po takových zprávách.klesla mysl i nejedněch odvážlivějších. A jakkoli Pražané o takovém poddání se na milost a nemilost zprvu nic slyšeti nechtěli, přec po některém váhání tak učinili. Všeliký odpor zajisté by byl nyní jen k většímu ještě krve prolévání vedl, poněvadž král novou pomoc od císaře právě obdržel a tudy proti vší zpouře obcí Pražských dostatečně opatřen byl.

Pražané tedy uvěřivše slibům královským výše připomenutým, uposlechli svých přátel, jenžto k pokoji jim radili; domnívaliť se, že povolností takovou všecky věci k dobrému konci přivedeny budou. I usnesli se tedy na tom, že podle obeslání královského se zachovají; a aby vůle králova ve všem všudyž naplněna byla, přijali Pražané k napomenutí Oldřicha z Prostiboře také tu notuli o poddání se na milost i nemilost tak, jakž od něho jim předložena byla. Jaké však záměry král na nich vykonati chtěl, to vycházelo jednak z listův jeho k Moricovi výše již připomenutých, jednak i z psaní, jež téhož dne do Rakous poslal, když ono snesení mu donešeno bylo. Psalť se zalíbením o tom vzdání se Pražanů na milost i nemilost, dokládaje, že „toho milostivého úmyslu jest,“ s pomocí boži nejprv původce odporu náležité potrestati a zemi takové řády dáti, jimiž by podobné zpoury odvráceny a poddané poslušenství spůsobeno bylo.[14]

Dne 8. července ráno shromáždili se na radnici Staroměstské všickni ti, kdož z předních měšťanův zvoleni byli, aby se podle obeslání na hrad vydali. Ti když ještě pospolu byli, přišlo k M. Tom. z Javořic psaní od nejv. purkrabího Wolfa, staršího z Krajku, v němž jmenem královým Pražanům poručeno, aby žádný ani na zámek ani přes most nechodil kromě těch, kteří před králem státi mají, ti pak aby beze všech zbraní se dostavili. Dále purkmistrům Starého i Nového města purkrabě oznámil, že král lid svůj dal mustrovati, aby tedy, pozorujíce to, jiného nic se nedomýšleli a to také v obou obcích oznámili.

I vydali se pak na zámek, jedni pěšky, mnozí však pro vysoké stáří tam jeli. Když se na hrad dostavili, tu král. jakž hodina 11. uhodila, v slávě znamenité z pokojův svých na palác sešel, a na všecky strany přísně se ohlédnuv, posadil se v majestátu svém na tom prkenném lešení, naproti soudné světnici k východu slunce vystaveném. Po pravé straně králové zasedl syn jeho Ferdinand, z pánův, hejtman moravský, Václav z Ludanic, nejv. maršálek český Pertholt z Lipého, Hanuš z Lichtenšteina z Mikulova, Jetřich z Kunovic; z rytířstva nejv. písař moravský Václav Tetour z Tetova, podkomoří moravský Přemek z Vlčkova, Jan Kropáč z Nevědomí. Po nich pak následovali z Horní Lužice: z pánův Krištof purkrabí z Donína, z rytířstva dr. Oldřich z Nostic, Hanuš ze Šliben, Mikuláš Mecerod a Hauk z Maxen. Po levé straně při králi seděli: Václav kníže Těšínský z knížat slezských, z pánův Jachim Malcan, Vavřinec z Drahotouš, hejtman knížectví Opavského, Jan starší z Vrbna, komorník téhož knížectví, Balear starší z Kytlic a Balear z Biberšteina; z rytířstva Matláš Log, hejtman knížectví Svidnického a Javorského, Jan Pošádovský, hejt. knížectví Opolského a Ratiborského, Jan Plauknar, sudí knížectví Opavského, František Kecerský z Kotenberku, Hanuš Gotš, kancléř knížectví Svidnického a Javorského, Jiří Šveinichen. Z markrabství Dolní Lužice byli: Petr z Rodenštoku a.doktor Vavřinec Knor.

Z těchto tedy osob skládal se soud, před který král Pražany obeslal. Kromě nich přítomni byli také August kníže saský, biskupové Olomúcký a Vratislavský a mnozí nejy. úředníci a soudcové zemští.

A jak se všickni přítomní na rozkaz nejvyššího purkrabího utišili, král skrze hejtmana moravského tázati se dal, zdali, všickni obeslaní se dostavili. I dáno od Pražanů za odpověď: že dali všecky osoby vedle rozkazu královského obeslati, aby každý, kdo volen jest, před krále najiti se dal; ale že některým nebylo lze se tak zachovati. Přitom omlouvali zvláště primasa Staroměstského Jakuba Fikara, jenž s podkomořím za úřední povinností po královských městech jezdil a na ten čas v Klatovech dlel, pak ještě některé jiné, kteří buď pro potřeby své byli z Prahy odjeli aneb pro nemoc, doma zůstati musili.

Po té promluvil hejtman moravský dále: že král by sice mohl podle provinění jich jináč se k nim zachovati než pořádem práva; než jako král spravedlivý, že pořádu práva k nim šetřiti chce, aby se žádnému křivda nestala; že tedy, nejprvé Pražanům obeslání přečteno bude, a budou-li chtíti svou nevinu, provésti, že král je slyšeti chce. Na to přečetl Jan Koňský obeslání výše již dotknuté, jež v Litoměřicích; dne 1. července dáno bylo. Když tak se stalo, pravil opět Václav z Ludanic k Pražanům, že jsou právě slyšeli, jak hrozně proti králi, pánu svému, jsou se přečinili, chtějí-li tedy co k tomu promluviti neb se toho spraviti, že jim král toho přeje.

Ale ono vyzvání hejtmana moravského k svobodnému, se ospravedlnění jen na oko se stalo. Byloť zajisté již před tím Pražanům nařízeno, jakou k tomu odpověď dáti musí, má-li od krále milostivě přijata býti. Pročež četl na pokynutí královo Sixt z Ottersdorfu, kancléř Staroměstský, ve jmenu všech tří měst Pražských odpověď v týchž slovech, jakož jim podle poručení nejvyššího kancléře od M. Oldřicha Humpolce sepsána byla.[15] I řečeno v ní: „Poněvadž oni Pražané po všecky časy JMK. jsou pána k sobě milostivého seznávali a na ten čas vidí, že vedle toho obeslání hněv k nim míti ráčí; protož což se jest koliv v tom čase zběhlo a od měst Pražských proti JMK. se přečinilo, a proč JM. hněv svůj k nim nésti ráčí, v tom ve všem že jemu jako králi a pánu svému nejmilostivějšímu se na milost a nemilost dávají a jeho krále se vší pokorou za to prosí, že jich králem milostivým i na časy budoucí zůstane a podle té ponížené prosby a pokory věří, že jim to všecko milostivě vážiti, prominouti a je tak k sobě přijíti ráčí. A aby s JMK. v žádný soud jako s pánem svým nevcházeli, za to že s nejvyšší prosbou prosí. Spolu slibovali, že oni k JMK. na časy budoucí věrně a poddaně se chovati a budoucí či potomky své k tomu vésti chtí, aby se k JMK. těž vždycky věrně a poddaně chovali.“

Posléze v témž přednešení Pražané arciknížete Ferdinanda i jiných knížat a rad královských při tom soudě sedících, zejmena též knížete Augusta saského, který také přítomen byl, za přímluvu jejich při králi prosili, aby je Pražany na milost i nemilost přijíti ráčil.

Když tato odpověď Pražanův, největší pokorou oplývající, čtena byla, vykládal ji, každou větu zvláště, Jiřík Žabka latině králi. Po dokonání toho všickni obeslaní, jakož jim taktéž prvé rozkázáno bylo, poklekli, a když jim král poručil opět vyvstati, tu hejtman moravský dále jim pověděl, že král jim ještě některé články přečísti dá, aby velikost svého přečinění poznali. V tom chtěl Sixt z Ottersdorfu ku králi od Pražanů něco proti tomu promluviti a spolu žádati, aby více čteno nebylo; ale král kynuv rukou, aby mlčel, rozkázal celé obvinění čísti. Ve spise tomto velmi obšírném praví se, kterak král prý hned po dosednutí na trůn český pečoval o blaho království českého a bedlivě šetřil práv, svobod a chvalitebných zvyklostí stavův a hned po shoření desk že všecko, což jsou stavové na obecních sněmich k vložení do desk zemských na něm žádali, také opět vepsati dal, tak že prý osobou jeho nikda nic nescházelo. Dále že stavové mu poddanost a poslušnost přísahali, a tedy že poslušenství zachovávati mají; neboť „kdož vrchnostem svým se protiví, podle naučení sv. Pavla, proti božskému ustanovení nepořádnou věc činí a soud neb zatracení na sebe potahuji.“

Král v témž spise Pražany hlavně z toho vinil, že ty rozličné sjezdy, jež stavové proti vůli jeho odbývali, hlavně oni spůsobili, že lid do pole vypravili a toho snesení přátelského stavův příčinou byli, že se svými zápisníky a vůdci k nepříteli krále a království českého se obrátili a přivinuli, nedbajíce na to, že právě kurfirst staré smlouvy s korunou českou porušil a od císaře do klatby dán byl. Dále jim vytýkal, že všelijaká smyšlená psaní do sousedních zemí královských posílali, tvrdíce, že císař a král zemím koruny české a jich právům záhubu strojí, tolikéž že radu královského Grispeka do vězení vzali a na neobyčejný závazek jej propustili, osoby pak, jež král byl ze země vypověděl, zase do království pouštěli a lidu svému přes všecka nařízeni císařská i královská s pole strhnouti nerozkázali, až teprva po porážce a jeti Hanuše Fridricha. A takto že se chovali, jako by království české bez krále bylo a jim k spravování a k vladařství náleželo. Naposledy sobě král do Pražanův stížil, že po příjezdu jeho se proti němu opatrovali, nejinak než jako by to zjevný nepřítel byl; při čemž ovšem se toho řádění svých žoldnéřův ani slovem nedotkl. [16]

A takto král vykládaje všecky příběhy, jež od 5. února 1547 v Praze a v zemi vůbec se udaly, se stanoviště své absolutní nedotknutelnosti, pomíjel aneb aspoň vymlouval všecka ta porušení zřízení zemského, jichž se sám byl dopustil, a která z většího dílu, jakož z dosavadního vypravování vysvitá, k oněm proviněním Pražanův napotom vedla.

Z dotčených pak příčin vedena jest obžaloba proti primasům, konšelům, starším i obcím všech tří měst Pražských, „že se proti mocnosti a důstojnosti královské provinili, proti králi jakožto pánu svému od boha usazenému pozdvižení a bouření spůsobili, čehož že se žádným spůsobem spraviti a očistiti nemohou.“

Po přečtení oné žaloby opět hejtman moravský k Pražanům se obrátil, řka: že jsou slyšeli, jak hrozně proti králi a pánu svému se přečinili, i že se jim toho podává jednou, po druhé i po třetí, aby se toho spravili a očistili.

K tomu zase Sixt od Pražan odpověděl: že se oni v žádný soud s králem, pánem svým, dáti nechtějí; ale poněvadž se již v tom ve všem mu na milost i nemilost dali, že prosí, aby se král k nim milostí svou nachýliti ráčil. Přitom tak, jako prvé, přítomných osob za přímluvu u krále prosil.

Po těchto slovech Sixtových král kynul na přísedící soudce rukou, aby se v hromadu sestoupili. O rozmluvě, kterou s nimi král na to měl, píše Sixt takto: „Král sám dosti hlasitě asi na půl hodiny křikaje, mezi nimi (soudci) mluvil. Jiní všickni okolo něho stojíce, mlčeti musili, aby právě v tom novém pořádném soudu všecek neřád hned zouplna zachován byl, tak jakž se jest toho času při tom i při jiných jeho všech soudech dalo, na nichž sám král seděl, sám na všeckny žaloval, sám pře vedl a sám ortele nebo rozsudky vynášel.“[17]

Hned potom hejtman moravský opět obeslaným oznámil: že král pokoru jejich viděl a žádosti jejich slyšel, tolikéž i přímluvy, které jsou za ně od knížat a jiných tu přístojících se daly; a protož aby málo do soudné světnice poodstoupili, že král se soudci svými radu o to držeti chce, načež že další vůli královskou uslyší. I šli všickni do té světnice, a jak tam nejposlednější již vešel, král prý pozasmáv se, kynul rukou, aby dvéře se zavřely. A vstav hned, do svých pokojův nahoru se bral a drabanty a harcéři dvéře u soudné světnice osaditi poručil.

Z těch, kdož z obeslaných toho dne na zámku se nedostavili, pohřešováni jsou nejvíce Jan Tetour z Vrané a Jakub Fikar z Vrata. Pročež král poručil, aby nejprv Jan Tetour jat a na hrad doveden byl. Ale jemu podařilo se, když ho již na zámek vedli, prchnouti, načež přeplaviv se kdesi na loďce přes Vltavu, naprosto prý zmizel, tok že všecko pátrání po něm, jež hejtman hradu Pražského Wolf z Doubravské Hory skrze Jiříka Komedku předsevzal, marné bylo. V příčině primasa Staroměstského Jakuba z Vratu král psaní učinil, aby podkomoří jej bez meškání do Prahy zase dopravil, a jím se ujistě, na zámek Pražský ho dodal.

To král vše opatřiv, vyslal hejtmana moravského se sedmi jinými osobami k Pražanům do soudné světnice a jím skrze Zikmunda Helta tyto artikule přečísti rozkázal:

I. Nejprve aby od těch závazkův a zápisův, při času sv. Valentina minulého vzdělaných, dokonce pustili a hned aby se králi dostatečně zapsali, že na nejprvnějším sněmu obecném pečetí všech tři měst Pražských od těch zápisův sobě vyžádají a je pryč vezmou.

II. Všecky a všelijaké psaní, spisy a akta, které jsou se koliv v tom času toho vzdělání jejich závazkův mezi nimi a spoluzápisníky jejich zběhly, k tomu také všecka psaní, která jsou koli od Hanuše Fridricha aneb jiných osob buď z království českého neb ze zemí k němu příslušejících byli přijali, a jež by se krále dotýkala, aby beze všeho meškání vydali.

III. Aby všecka privilegia a svobody, kteréžkoli města Pražská mají, které se jich samých dotýkají a od předešlých císařův a králův českých i od něho krále jim nadána jsou, králi v moc dali a na tom přestali, jaký jim on dále řád ustanoví a jaké svobody zase z těch jejich jim navrátí. Tolikéž aby cechové všech tří měst své svobody králi k rukoum vydali.

IV. Dále aby střelbu všecku se vším příslušenstvím ze všech tři měst vydali; tolikéž aby všickni měšťané a obyvatelé Pražští všecky ručnice, zbroje a jiné braně, kromě mečův a jiných malých zbraní, na radnici každého města, v kterém jest kdo osedlý nebo bytem, přinesli a vydali až do dalšího v tom nařízení královského.

V. Aby obecní statky pozemské všech tří měst Pražských buď dědičné nebo zápisné, spolu se všemi zápisy a spravedlnostmi na to svědčícími králi v moc deskami zemskými dali; tolikéž aby všecka cla mést Pražských mu pustili.

VI. Aby se králi dostatečně zapsali, že na budoucí věčné časy jemu a dědicům jeho i budoucím králům českým z každého sudu piva groš bílý a z každého strychu sladu, který se z města prodá, též jeden groš bílý dávati budou.

Posléze si král ještě vyhradil, aby některé osoby v městech Pražských, které prý se proti královské mocnosti, vrchnosti a důstojností skutečně přečinily, podle provinění jich trestati mohl. A jakož v Starém městě Pražském času minulého výše jmenovaný kupec Arnolt bez dědicův zemřel, jehož statek sobě Pražané byli přivlastnili, pročež žádal král, aby mu všecko jmění po témž Arnoltovi pozůstalé beze všeho odporu vydáno bylo.

Ku kterýmžto artikulům doloženo, že král mimo ně poddaných svých Pražanů pro jejich provinění dále trestati nechce, nýbrž že je v ochranu svou bere, jim nemilost svou promíjí a jejich milostivým pánem býti chce.

Vězňové, jichžto přes šest set předních osob ze všech tři měst Pražských bylo, nemálo zalekli se, uslyševše tak přetěžké věci, jichž král na nich žádá. Tu teprv vyrozuměvše tomu, jak jsou lahodným slibováním do vězení co do nějaké pasti vlouzeni, za to žádali oněch poslův královských, aby se jim v tak velikých a znamenitých věcech nějaké prodlení stalo, aby spoluměšťanům svým v městech Pražských to vše oznámiti a předložiti mohli. Ale toho jim povoleno nebylo. Ano jmenem královským oznámeno jim, jestliže by hned pojednou těch článkův přijmouti nechtěli, že bude král dobře věděti, jak s nimi naložiti má. Vězňové nevidouce žádného zbytí ze stavu svého a znamenavše opatření králova proti každému odporu, ztratili srdce a odvahu a svolili ke všem žádostem královým, toliko v tom článku, kde si král některé osoby k budoucímu trestání zůstavoval, žádali, aby od takového úmyslu upustil a všem to všecko již prominul. Ku kteréžto prosbě však, jakož se zdá, žádné určité přípovědi se jim nedostalo.

Po těchto věcech ještě téhož dne 8. července, k večeru jistý počet vězňův k vyřízení oněch článkův na závazek cti a víry propuštěn byl, a sice na ten spůsob: jestliže by toho všeho, což dotčení artikulové obsahovali, do dne zejtřejšiho do 18. hodiny na celém orloji či do 2. hod. odpol. nevykonali, aby se opět do téhož vězení postavili. Ostatní pak všickni, byvše od hejtmana hradu Pražského skrze lid zbrojný dílem ve světnici soudné, dílem po rozličných pod palácem sklepích uzavíráni, pilně od německých drábův dnem i noci hlídáni jsou, aby žádný ujíti nemohl. Mezi těmi, kteří u vězení zůstali, byl také Sixt; mělť král k němu velikou nechuť, protože jej za jednoho z předních protivníkův svých pokládal a soudil, že Sixt mnohá privilegia v své moci má.

Propuštěné osoby pilné vyjednávaly s Pražany o artikule královské. Nejprvé povoleno k vydání střelby a zbroje. Za tou příčinou napotom několik set koní do měst Pražských vysláno, jimiž střelba velká i malá a jiní nástrojové váleční na zámek vezeni býti měli. I bylo těch věcí, zvláště prachův a kulí, takový dostatek, že služebnici královští, vidouce, to, tomu se nadiviti nemohli, pravíce, že jsou tak mnoho zbraně ještě nikdež neviděli. Sám král se v tom prohlásil, že ani v pevnostech kurfirstových tolik zásob válečných neviděl. Byloť jich za mnoho tisíc kop gr. čes.; neb některému sousedu dostalo se zbraně vydati za 200 až 300 kop gr. Zvláště Staroměstští veliké zásoby střeliva uschovány měli, které někteří domácí puškářům královským vyzradili. A tak se musely tyto válečné věci po několik dní pořád na hrad dovážeti.[18]

Rovněž odhodlali se Pražané k postoupení a vydání pozůstalosti kupce Arnolta, vidouce, že všecko dovolávání se jakýchkoliv privilegií na odúmrti bylo by naprosto marné.[19] Že pak Pražané k dotčeným dvěma věcem namluviti se dali, toho příčiny hledati předkem v tom, že povážlivější z nich jednak každý nový pokus odporu měli za marný, jednak že přímo chtěli osvědčiti svou ochotnost k smíření se s králem. Ale jakkoli ukázali se býti ochotnými k tak velikým obětem hmotným; nicméně nebyli toho úmyslu, vzdáti se též všech svých privilegií a vydati v šanc jediné toto rukojemství samostatnosti politické. Za kteroužto příčinou k ostatním artikulům jim předloženým nikterak přistoupiti nechtěli. A tudíž také osoby, předešle z vězení propuštěné, podle závazkův svých v sobotu dne 9. července na hrad se opět vydaly, kdež po celý ten sobotní den držány byly.

Potom pak k samé noci všickni vězňové i z těch sklepův pod palácem do soudné světnice přivedeni jsou, kdež jim Jiří Žabka, jenž k nim ještě s několika jinými posly od krále vypraven byl, ohlásil, že z rozkazu královského jestě někteří na svobodu puštěni budou. Musili však na závazek cti a víry rukou dáním slíbiti,že na ten čas nikam z Prahy odjížděti nebudou a k rozkazu královskému kdy a kamkoli se dostaví. Každý z nich byl od Wolfa z Vřesovic, hejtmana hradu Pražského, na závazek cti a víry vzat, načež od trabantů a halapartníků, jimiž všecko všudy na hradě osazeno bylo, z vězení na svobodu puštěn. Mezi těmi takto propuštěnými nalézal se též Kašpar Strnad, známý posel k stavům moravským.

Bylo na bilední, že se jim té milosti královské jen z té příčiny dostalo, aby v městech Pražských zatím spolusousedy své k přijeti ostatních artikulův od krále podaných pilně nabízeli.

Ostatní vězňové odvedeni jsou zase do sklepův velmi nečistých, kdež jídati, spáti i na potřebu choditi museli; a poněvadž týmž časem veliká horka byla, povstal v těch vězeních smrad přetěžký, tak že mnozí na svém zdraví velikou škodu vzali. A když na svůj nesnesitelný stav stížnost vedli, od náhončích královských jim slibováno, že hned z vězení svých propuštěni budou, jakmile ty artikule v městech Pražských se na místě postaví. I nebylo tedy divu, že ti, kdož v téch smrdutých sklepích dále trvati a těžkosti nevýslovné snášeti museli, opět a opět naléhali na obce, aby rychlejším přijetím žádostí králových také jim brzké vykoupení z téch útrap zjednaly.

A' není pochyby, že stížnosti a stesky tyto, tak zhusta se opětujíce, jakož i pilná jednání přátel králových k tomu vedly, že se Pražané posléz k vyplnění také ostatních článkův naklonili. Král uživ těchto příznivých okolností k prospěchu svému, dal složiti zápis, jenž ty ostatní sporné artikule obsahoval a do desk zemských vložen býti měl.

Hned na začátku téhož zápisu opakována jsou pokorná slova, již v obesláni královském obsažená, jak hrozně jsou se města Pražská proti králi provinila, načež následovali artikulové tito čtyři:

I. Že Pražané z těch závazkův při nejbližším sněmu se propustí a pečeti své od nich poberou.

II. Že všech cel městských králi a dědicům jeho postoupí, a zápis na to postoupení že tak udělán bude, jakž král jim oznámí.

III. Že též zápis na to učiní, aby posudného z každého sudu piva buď ječného neb bílého domácího, kteréž vaří, aneb hostinského, jež přivezou, a tolikéž ze sladův, jež vyprodají, z jednoho každého korce či strychu po 1 groši češ. králi a dědicům jeho dáváno bylo.

IV. Že všecky listy a majestáty, které se na statky vztahují, tolikéž registra důchodní na ty všecky statky v moc králi dají.

A k těmto artikulům měly přední osoby všech tří měst Pražských ve jménu svých obci své přiznáni učiniti. Což také dne12. července ne stalo. Téhož zajisté dne purkmistři a rady, starší obecní i všecky obce tří měst Pražských vyslali ze sebe s listy mocnými k deskám zemským osoby tyto: ze Starého města Ondřeje Klatovského z Dalmanhorstu, Martina Smila z Stoješic, Martina z Vlkanova a Jiříka Komedku z Rovin, z konšelův; Benjamina z Vlkanova, Duchka Chmeléře ze Semechova, Jindřicha Hrobčického z Hrobčice a Jana Chochola ze Semechova, ze starších obecních; Šimona z Tišnova, Zikmunda Pikharta ze Zeleného Oudolu, Michala Karyka z Řezna a Blažka z Pereštu, z obce. Novoměstští vypravili Jana Srnu z Karlovy Hory, Martina Divišovského z Prošovic, Jiříka Švika a Ondřeje Zoubka, z konšelův; Mikuláše Karasa, Jiříka bakaláře od Bílých Orlův, Šimona Špryucle a Ondřeje Kořeníčka, ze starších obecních; Jana Kydlina z Šonova, Štěpána Jeptišku, Jana Frantu, kováře, a Pavla Bartovic, řezníka, z obce. A Pražané Menšího města vyslali Jiříka z Ploskovic, Jana Šimůnka, Prokopa, pekaře, z konšelův; Jana Srnu, Vita Kruše, Bartoloměje jinak Bártu, řezníka, ze starších obecních, Martina Slováka, Bouaventaru, raečlře, a Klimenta, kožišníka, z obce.

Tito předstoupivše před úředníky menší desk zemských, výše položený zápis na sebe učiniti musili, takřka pod duší svých zatracením ve jmenu všech tří měst se zavazujíce a svatosvatě slibujíce, že ony čtyři artikule zachovávati budou. Spolu doložiti musili, že toto přiznáni od nich s dobrými volemi či dobrovolně se stalo.*)[20] Ku kterémužto jednání mnozí z předních osob, jako Ondřej Klatovský, purkmistr Staroměstský, a jiní, teprv později z vězení svých vypuštěni jsou. Ale po vykonání toho nezůstali, jakož jim slibováno bylo, na svobodě, nýbrž do těch smrdutých sklepů pod palácem se navrátiti musili.

Ze statkův a zboží dědičných, jichž tehdáž Pražané deskami králi a dědicům jeho postoupili, náležely Starému městu: zámek a městečko Přerov, vesnice Sedlčánky, Semice, Velenky, Vesce, Bříství, Čermníky, Horušany, Tatce, Třebestovice, Mlečice, Mračensko, Záryby, městečko Klumín, vsi Líbeznice, Míčkovice, Měšice s dvorem, Libiš, Kyje, Hostavice, Svojšovice, Modřany, Hrnčíře, Dvorce, Holubice, Braník, Střechov (ves zaniklá někde u Stříškova), Sázené, Jinočany, Zbuzany, Kněževes, Butovice, Jinonice, v Motolech dva dvory, Smíchov, Běloky, Středokluky, Zlíchov, Hlubočerpy, Odolení Voda (Vodolka), Uhříněves (Ouřinoves), Tehovice, Kolovraty, Krabušice, Přestavlky, Voděrady, Zděbrady, Lipany, Křešice, Hovorčeves (Hovorčovice), Korycany, Ujezdec, Dědibaby, Dřínov, Dušnlky, Holešovice, v Nuslích dvůr Pražský řečený, Martin, Sedlec, Chabry, ves Liboce, rybník Pračský řečený, Bruky, Liboc, Mstětice, městečko Nehvizdy, Nehvízdky, Vyšehořovice, Horúšany, městečko Mochov, Vikaň, Kozovazy, Týnec, tvrz a dvůr Strašnice, Sedebrovice, Popovice, Todice, Lomnice, Petříkov, Újezdec a posléze několik poddaných v Košíři, v Ověnči (Bubenči), v Stříškově, v Kbelech, v Úněticích a na Újezdě.[21]

Novému městu patřily: Kamenice, Olešovice, Želivec, Sulice, Kunice, Ládvé, dvůr Prače, Podol, Dvorce, Vesce, Jesenice, poplužný dvůr řečený Bohuňovský ve Vysočanech, Svojšovice, Radimovice, Osnice, Nusle, Radějovice, Letňany, Krasovice, les Bakovec řečený, v Hrdlořezích svobodná krčma s platem a několik poddaných v Pichoticích, v Skuhři a V Ladevci.[22]

Pražané Menšího města čili Malostranští, ač také statky dědičné ve dsky zemské klásti směli, žádných statkův dědičných neměli; než cokoli jsou zápisného zboží měli, na to zápisy své králi hned dali, žádného více práva na ně ani sobě ani potomkům nezůstavujíce.

Při kterémžto postupování i to ještě doloženo býti musilo: jestliže by se později shledalo, že by některý statek byl zamlčen a do oněch zapisův nebyl pojat, tedy měli býti Pražané povinni, napotom ho tolikéž králi dopostoupitii a ve dsky zemské zapsati.[23]

Avšak na těchto konfiskacích statku král ještě nepřestal. Neboť nedlouho potom předloženy JSOU Pražanům přičiněním Grispekovým z komory královské žádosti ještě jiné:

I. Nejprve uloženo jim, aby zápisy, které jsou na sebe zdělali, ještě po dvakráte na pergamen přepsati dali; a jeden zvláštní zhotoviti se měl, a sice tak aby na něm prý leckteré změny učiniti se mohly.

II. Dále měli Pražané postoupiti všech přivozův i tržných, a ty přívozníky a tržné nahoru postaviti a zprávu o tom dáti, mnoho-li se přivozného a tržného do roka sbíhá.

III. Tolikéž plat z papírny i z mlýnuv na kamení, z mandlův plátenných postoupen býti měl se vší Pražanův přitom náležitou spravedlností.

IV. Všecky platy ze zahrad, vinic, ostrovův, z řeky od rybářův, a cokoli se k mostu neb jinam vybíralo, mělo králi připadnouti.

I aby komora královská o těch platech náležitě se přesvědčiti mohla, musila býti všecka registra, co kdo a z čeho platí, vydána, i také úředníci, jaby o všem bližší zprávu dali, na zámek posláni. Konečně poručeno, aby oznámili, co jsou z Vyšehradu kromě brány užívali; tolikéž aby o všech mlýnech, vápenicích, jakož i mnoho-li cechovních peněz při všech řemeslích by bylo, o tom o všem zprávu dali.

Téhož času došlo také na konečné vydání bohaté pozůstalosti po kupci Štěp. Arnoltovi od Voslův. I aby v té příčině tím jistější kontrola byla, museli Pražané předložiti inventář i všecka jiná rejstra, v oné věci již dříve sepsaná. Všecko jmění obnášelo prý půl druha millionu zlatých. Talíře, mísy, konve, umyvadla, poháry (koflíky), lžíce, pasy a jiné věci ze zlata a ze stříbra na hřivny váženy jsou; řetězů zlatých osm bylo, nejmenší z jednoho sta zlatých uherských, jeden dokonce tisíc zlatých uherských vážil. Prstenův bylo plná vrchovatá a velmi široká měděnice, pasy velmi pěkné, mezi nimiž jeden dvanáct hřiven vážil i byl tak mistrovsky a pěkně udělaný, že se bylo té řemeslné práci diviti. Samých lžic a talířův stříbrných po 12 kusích bylo o několik stolův. Všecky tyto klenoty byly v kanceláři české od přísežných zlatníkův váženy. Peněz pak všelijakých bylo takové množství, že na rozličné mince ani počítány nebyly, než za tři celé dni od tří osob pilně a spěšně probírány a pak také zváženy.

Tím spusobem dostalo se králi, jenž toho času mnoho dlužen byl lidu válečnému, hojných pomocí peněžných. A když nedlouho potom král skrze některé domácí lidi toho se doptal, že Pražané Staroměstští dva tisíce zlatých uherských z oné pozůstalosti vzali, když jsou lid svůj na hranice vypravovali, tedy rozkázal, aby to zase vrátili. Oni pak nemajíce summy té před rukama, musili na to berní sobě sbírati, aby ji zaplatiti s to byli.[24]

Z dosavadních krokův těchto bylo lze souditi, že král předkem sobě umínil, hlavní město království českého připraviti o všecky hmotné prostředky, jimiž až dosud vládlo a sobě též své důležité politické moci v čele stavu městského pojišťovalo. A když se mu úmysl jeho nadřečeným spusobem podařil, tu opět některý počet z těch vězňův propustili rozkázal, zanechav sobě k budoucímu trestání více než 40 osob. Mezi těmito nalezal se též Jakub Fikar z Vratu, hofrychtýř královský a primas Staroměstský. Týž byl, jak výše již dotčeno, k rozkazu královskému dne 12. července od podkomořího z Klatov do Prahy přivežen, načež jej král, ani ho před sebe nepustiv, ještě téhož dne na bílou věž vsaditi dal. l on i ostatní vězňové byli odtud tak přísně hlídáni, že aní manželkám ani dítkám ani jich přátelům k nim choditi dovoleno nebylo.

Za příčinou žalařování tak krutého vznášeli vězňové opět u opět důtklivé prosby na přátely své, aby se za ně při králi přimlouvali a jim vysvobození z té těžké vazby zjednali. Pročež podali konšelští úřadové na místě obcí všech tří měst Pražských žádost k arciknížeti Ferdinandovi a k některým pánům českým a moravským, v nížto jmenovitě syna králova, za přímluvu prosili, předkládajíce mu na uváženou: že větší díl vězňův jsou lidé nevinní, aby je tedy všecky na poctivostech opatřil, zvláště když všichni, jež král obeslal, jemu se na milost i nemilost dali. Zejmena pak prosili za to, aby král milostí svou se naklonil k Jakubovi z Vratu a ke všem jiným vězňům, kteří se k nevině volají, a jejichž rodiny pro jich těžkosti ustavičně naříkaly.

Vedle této prosby o vězně vznášeli konšelé a starší měst Pražských jiné ještě žádosti k dotčenému arciknížeti. Bylyť zajisté obce Pražské za příčinou konfiskace všech svých statkův v nemalé nesnáze uvedeny, pročež žádaly za udělení některých milostí. Tak měli Pražané v některých dvořích na statcích, jichž byli králi předešle postoupili, mnohé svršky a nábytky; i prosili krále, aby jim ponechány byly, ješto by jich k sklizení obilí velice potřebovali. Dále žádali, aby zbroj, která k rozkazu královskému ode všech obyvatelův Pražských na radnici podána jest, jednomu každému zase navrácena byla.

Poněvadž pak Pražané za příčinou skupování statkův a častých pomocí, jež králi proti Turkůrn činili, u velikých dluzích byli, a teď po ztrátě všech statků pro věřitele své žádných základův a rukojemství neměli, pročež vyhledávali u krále též pomoci, aby pro takové dluhy žádných těžkostí nenesli.

Nad to výše bylo v městech Pražských mnoho úředníkův a jiných služebníkův, jimž služné platívalo se z důchodův a statkův právě zabavených. Pražané nevědouce, odkud takových platů sehnati, žádají krále i v tom za milostivé opatření. Při tom Staroměstští, jenž znamenitou summu peněz na Zelené Hoře již z minulých dob zapsanou měli, toho se doprošovali, aby aspoň při těchto penězích jakož i při porybném, na které již dříve byli králi mnoho peněz půjčili, zachováni byli.

Posléze, jakož na svém místě již vypravováno, někteří konšelé a starší na závazek cti a víry králi k rukoum vzati jsou, tak že žádný z nich města opustiti nesměl, což měšťanům těm, kteří dle svých živnosti do světa musili, nemálo vadilo. Z té příčiny k výše položeným žádostem připojili Pražané i tu, aby oni sousedé z takových závazkův propuštěni byli, dokládajíce, že jako dobří a usedlí měšťané před krále, kdykoli on rozkáže, i bez takových závazkův se najíti chtějí.

Avšak ve všech těchto potřebách ničehož dožádati se nemohli; neb ani ty svršky, jichž prý za mnoho tisíc zlatých toho času po dvořích leželo, jim vydány nejsou; ovšem pak tím méně dosíci toho mohli, aby přední vězňové na svobodu propuštěni byli.[25] Ale v tom čase král ještě k žádnému z nich katem nepřikročil, nýbrž rozeslav touž dobou také již obeslání na jiná města, pak na osoby některé ze stavu panského a rytířského, šetřil ještě životův, aby nově obeslaní se nerozpáčili a tím spiše před krále se postavili.

Hned po Pražanech obeslána jsou k 21. červenci města tato: Žatec, Litoměřice, Tábor, Hradec Králové, Klatovy, Kouřim, Český Brod, Louny, Kadaň, Domažlice, Písek, Kolín, Čáslav, Nimburk, Chrudim, Jaroměř, Vysoké Mýto, Slané, Stříbro, Beroun, Mělník, Dvůr Králové, Vodňany, Sušice a Polička. Z každého města dostaviti se měl kromě primasa, purkmistra, konšelův a starších obecních ještě určitý počet předních osob z obce, a sice: z prvních pěti měst po 50 osobách, z dvanácti následujících po 30, ze Slaného pak, ze Stříbra, Berouna, Mělníka, i Dvora Králové po 20 a konečné z Vodňan, Stešice a Poličky po 10 osobách, ze všech tedy výše jmenovaných mést dohromady 740 osob.[26]

I stáli dne 21. července k obeslání královu Žatečtí, Litoměřičtí, Hradečtí, Táborští a Klatovští, všickni v plném počtu. Soud královský, kromě obou biskupův, skládal se z týchž osob jako dne 8. července.

Nejprvě zavoláno na Žatecké, jimž po Pražanech mezi městy největší vina připisována; načež přečteno jim obeslání královské, jež v týž rozum složeno bylo jako ono k Pražanům. Vytýkáno jim, že při všech předsevzetích, jimiž na důstojenství královské saženo, přední účastenství měli. Vedle čehož jsou i toho viněni, že krále při výpravě jeho s knížaty saskými do Chebu toliko ve 30 neb nejvíce ve 40 koních do města pustiti chtěli, a takto že toho se podjali, dědičnému pánu svému vyměřovati, v jakém počtu do města svého Žatce jeti by měl. Posléze jim předestřeno, když král po vítězství Mühlberském do Litoměřic přijel, tu že nad takovým příjezdem zvláštní těžkost měli a hned město opatrovati počali a proti králi při jiných pomoci hledali.

K čemuž ke všemu od Žateckých odpovědíno: že s králem na žádné odpory se dávati nechtějí, než poněvadž jsou z nerozumu a z některých jiných příčin proti králi se provinili, že ho prosí, aby jim to milostivě odpustil, a v tom že se králi na milost i na nemilost dávají. A při tom, tak jako Pražané, arciknížete Ferdinanda i jiných knížat a rad královských za. přímluvu při králi prosili. Když pak na znamení veliké pokory své poklekli, oznámeno jim, že král je na milost i nemilost přijímá; načež oni poděkovavše se, jistý spis omluvy své podali.

Po Žateckých následovali Litoměřičtí. Obeslání na ně v týž spůsob znělo jako na Žatecké, jen že v něm to dostaveno nebylo, že by byli krále do města pustiti nechtěli. I vše ostatní při jich stání tak se opakovalo, jako při Žateckých, s nimiž pak do soudné světnice odešli, podavše též omluvu svou písemně. Spolu s osobami, jež z Litoměřic .obeslány byly, také se dostavili kmeté či soudcové z téhož města, chtějíce se, jakkoliv obeslání na ně se nevztahovalo, přec VE všem jednání svém králi spraviti. Také jim kázáno, aby do světnice soudné odstoupili.

Táborští, Hradečtí a Klatovští, jenžto potom vedle pořádku před králem stáli, týmž spůsobem jako Litoměřičtí se zachovali, prohlásivše též, že s králem v žádnou při se dávati nechtějí, že i prosí, aby jim provinění jejich jakožto král křesťanský milostivě vážil a je na milost i nemilost přijal. Kteráž když jim od hejtmana moravského slíbena byla, dali též od sebe omluvu svou ve zvláštním spise.[27] Po odstoupení všech do soudné světnice byli někteří ze starších z každého města na závazek cti domů odpuštěni, a sice proto, aby na svých obcích toho dosáhli, by všecky privilegia a zápisy městské králi vydaly, všech pozemských statkův mu postoupily a střelbu svou na hrad Pražský se všemi potřebami tak jako Pražané svezly. Ostatní pak vyslaní, při nejmenším 50 osob z každého města, u vězení zůstávali.

Na ostatní obeslaná města, jež po 21. červenci ještě zbývala, došlo obeslání na úterý po sv. Jakubu t. j. na den 26. července. Téhož dne, když poslové ze všech měst k obeslání se dostavili, ohlásil Jan Žatecký z Waikrstorfu, jenž byl komorník královský a na místě obeslaných odpovídal, že všecka města na tom se snesla, že se buď všickni dostaví aneb jedni po druhých, jak vůle královská v tom bude. I oznámeno jim, že král na každé město obzvláštně zavolati dá. Byliť pak tu vyslaní z těchto 19 měst: z Kouřimi, Českého Brodu, Loun, Kadaně, Slaného, Domažlic, Stříbra, Písku, Vodňan, Kolína, Čáslavi, Nimburka, Sušice, Chrudimi, Jaroměře, Mělníka, Vysokého Mýta, Dvora Králové a Poličky. V kterémžto pořádku také předvoláváni jsou.

Berounským pak, kteří také téhož dne obesláni byli a po Střiberských následovati měli, odloženo stání do čtvrtka nejprv příštího, t. j. do 28. července, a to proto, že jistý počet lidu válečného k potřebě královské městem jejich táhnouti měl.

Z nadřečených měst nejprvé Kouřimským obeslání čteno. Pak na ostatní města zavoláno, z nichž každé obzvláštně ohlásilo se. Obeslání na ně bylo téhož obsahu, jak ono na Litoměřické. Naposledy Jan Žatecký ode všech promluvil: že přítomní poslové měst, majíce obeslání tak těžké a hrozné, neradi by se s králem v soudy jaké dávali, než z čihokoli návodu neb jakkoli z nerozumu v to vešli, že králi na milost i nemilost se dávají. Také oni přítomných za přímluvu u krále prosili. K tomu hejtman moravský odpověděl, ačkoli mnozí listové o tom svědčí, jak neposlušně ke králi se zachovali, že král je přec k přímluvě přítomných pánů na milost i nemilost přijímá. Načež i jim nařízeno, aby z hradu neodcházeli, dokud jim král další své vůle neohlásí.

Nejposléze stáli před soudem dne 29. července Berounští, kteří dne 26. dostaviti se nemohli. I dálo se vše týmž spůsobem, jako při městech předešlých. —

Když takto král na prvních 25 městech vymohl to přiznání, že se mu na milost i nemilost poddávají, tedy odložil další jich trestání na měsíc srpen, zůstaviv takto města královská aspoň na některý čas v nejistotě.

Týmž časem však, když poslové z měst k obeslání královskému dostavovati se musili, poháněl král také mnohé osoby ze stavů vyšších, jež za přední původce odporu minulého pokládal. Neboť hned 9. července a v následujících dnech učiněna jsou obeslání k rozličným osobám stavu panského a rytířského.

První soud nad stavy vyššími odbýván dne 20. července. Skládal se z týchž ospb, jakéž výše již poznamenány jsou. I pi těchto soudech po každé dotčený Jan Žatecký od obeslaných osob odpovídal. Načež vždy moravský hejtman Václav z Ludanic zase vůli královskou přednesl.

Nejprvé téhož dne voláno na Viléma Křimckého z Ronova. Týž však, ač půhon naň po zvláštním poslu na statek jeho dodán jest, k soudu nedostavil se. Vida zajisté z dosavadního jednání králova, jak proti obeslaným zachovati se obmýšlí, opustil raději všecko a ze země pryč se vydal. Tolikéž učinili Kašpar Pfluk z Rabšteina, Albin Šlik, Jindřich Wildpach z Wildpachu, Melichar Rór z Rórova a Petr Velemický.

Když tedy V. Křinecký dle pořádu práva třikrát volán byv, k soudu nestál, tu obeslání naň vyšlé jest přečteno, v němž všecka provinění se vypočítávají, jež král v hlavním svém mandátu šíře již vyložil, s tím ovšem doložením, že se toho všeho i on V. Křinecký oučastným stal. Potom hned čtena výpověď soudu, v které po vypsání všech příhod předešlých oznámeno: „poněvadž on Vilém Křinecký jakožto neposlušný zlý člověk a svévolný poddaných J. M. K. buřič nad povinností svou se zapomenul a takového nešlechetného přečinéní a znamenitého J. M. K. vrchnosti a mocnosti ublížení i hrozného ourazu J. M. K. důstojenství se jest skutečně dopustil a tudy v nemilost, trestání a v spravedlivý hněv a v pokutu J. M. K. upadl; z těch příčin podle všech práv čest, hrdlo i statek svůj proti J. M. K. jest propadl a ztratil.“ V táž slova pak čteno obeslání a výpověď soudní také na Melichara Róra z Rórova.

Potom povoláno na Arnošta z Krajku, Diviše Slavatu, Bořka či Bořivoje z Donína, Zdislava Vrabského, Bernarta Barchance a na Hynka Krabici z Weitmile, kteří vesměs k obeslání se dostavili. Tito všickni náleželi s nadřečeným Vilémem Křineckým a Melicharem Rórem k osobám od stavův zřízeným, tvořili tudíž s Pražany direktorium v minulém odporu stavův.

Arnošt z Krajku na Ml. Boleslavi předstoupiv ve vší pokoře před soud královský, promluviti od sebe dal mimo jiné i to: že chtěl nějakého právního přítele míti, který by byl omluvu jeho před králem oustně učinil; ale že žádný toho učiniti nesměl, obávaje se, aby tu nic protimyslného proti J. M. K. neučinil. I podav tedy omluvu svou písemně, oznámil, že s králem v žádný soud pouštěti se nechce, a požádav přítomných pánů za přímluvu při králi, na milost a nemilost jemu se dal. Výpověď na něho odložena, i slíbeno mu, že spis jeho v radě královské uvážen bude.[28] V jaké pak míře přípovědi té vyhověno, níže doloženo bude.

Po Arnoštovi z Krajku stál Diviš Slavata z Chlumu a z Košmberka, jenž také králi na milost i nemilost se dal. Jednání své za minulých dob omlouval předkem svou mladostí, a když pak do direkce zvolen byl, tedy že jen na důtklivé domlouvání některých přátel týž úřad k sobě přijal, ale v radách osob zřízených že jen jednou neb dvakrát býval, ješto potom za hejtmana krajského zvolen byl.

Po něm následovali jeden po druhém Bořivoj purkrabí z Donína, Zdislav Vrabský, Bernart Barchanec a Hynek Krabice, kteřížto všickni tolikéž na milost a nemilost králi se dali, požádavše přítomných soudcův za přímluvu při něm. Načež opět do vězení dáni jsou.

Dne 23. července zavdán Kašpar Šlik z Holejče hrabě z Pasounu na Ostrově. Za vinu mu kladeno hlavně účastenství, jež míval ve schůzích s nepřátelskými vůdci před bitvou Mühlberskou, jakož i že nosil polní znamení nepřátelské, totiž žlutou stužku, a ji i svému lidu nositi dopouštěl, ano nepřítele i špížemi z panství svého opatřoval.

Po něm předstoupil Jindřich Šlik z Holejče hr. z Pasounu na Ostrově, jemuž mimo přátelské obcování s vůdci kurfirstovými i to vytýkáno, že Thumshirna do Ostrova a do Lichtenštatu bez velikého odporu pustil, a neohlédaje se na to, že král s císařem a se znamenitým lidem válečným jen čtyry nebo pět mil od něho byli, jich za žádnou proti onomu pomoc neprosil. Na to oba Šlikové, byvše k pokorné prosbě své a na přímluvu přítomných pánů od krále na milost i nemilost přijati, od hejtmana hradu Pražského do vězení pod palácem odvedeni jsou.

Po nich na Kašpara Pfluka z Rabšteina na Bečově zavoláno jest, jenž zároveň s předešlými listem královským ode dne 9. července obeslán byl. Ale týž se na obeslání nedostavil, nýbrž za něho od několika přátel jeho skrze nejv. hofmistra jest prosba na krále vzložena, aby mu odtah až do 29. července dán byl, ježto prý obeslání královské mu pozdě dodáno bylo. Přitom slibovali přátelé Pflukovi, že se o to dle možnosti přičiní, aby se dostavil. V obeslání na něho mu vytýkáno vedle účastenství na prvních schůzích stavův to, že se nejvyššího hejtmanství bez vůle královské podjíti směl, s Hanušem Fridrichem a s hejtmany jeho srozumění a přátelské jednání míval, od něho listy přijímal i dary bral, poselství k němu vypravoval a Jáchimov od Thumshirna osaditi dopustil, nepřátelsky proti králi a lidu jeho se choval a zřízeným osobám do Prahy o lidu císařském a královském jako o nějakém vojsku nepřátelském zprávy podával.

Po přečtení toho obeslání král prosbě přátel Pflukových za odtah povolil. Totéž se stalo v příčině Albína Šlika na Pomysli a Morice Šlika na Plané, za něž přátelé jejich, jako nejv. hofmistr, kancléř a jiní se přimlouvali. I těmto tytéž věci za vinu položeny, které již Šlikům nadřečeným vytknuty byly.

Henrich Wildpach z Wildpachu na Kralupích za Chomutovem, jenž téhož dne před soudem státi měl, také se nedostavil, aniž kdo se za něho za odtah přimlouval. Pročež třikrát naň zavoláno, a provinění jeho oznámena jsou, z nichž přední záleželo v tom, že zámek a město Chomútov mocí vzíti pomáhal a mnohé prý šeredné věci o královském lidu válečném osobám zřízeným psal.[29] Načež vynešena naň tatáž výpověď jako na Václava Křineckého a Róra z Rórova.

Téhož dne dostavil se též před králem Adam z Wartemberka, který nejsa ještě ani obeslán, ale téhož očekávaje, dal od sebe mluviti, že jen z nerozumu a mladosti se proti králi přečinil, i že tedy králi na milost i nemilost se dává. Byl také od krále tak přijat, ale rovněž jako jiní do vězení odveden.

A když královský soud dne 23. července dokonán byl, vydal král hned na zejtří (24. července) v příčině Křineckého, Róra a Wildpacha, otevřené listy do království českého i do jiných zemí svých, v nichž oznamovalo se: že král na žádného z těch, kdož se proti němu provinili, mocí sáhati nechtěl,, ale že před svůj soud je obeslal, aby se spravili; poněvadž se však dotčení tři nepostavili, vědouce, že se spraviti a očistiti nemohou, pročež že král nalezl, že všickni tři v pokutu královskou upadli a čest, hrdlo i statek ztratili. Spolu pak v témž mandátu jmenem královským poručeno, aby oni tři nikdež přechováváni nebyli, nýbrž kdo by koli z nich dostati se mohl, aby se ho i hned vězením ujistili a králi o tom oznámili. Konečně na vydání každého tisíc kop míšenských vysazeno jest.[30]

A když pak dne 29. července soud královský opět zasedl, a zase na Kašpara Pfluka i Albina Šlika zavoláno, nestál ani jeden ani druhý; toliko Pfluk králi list poslal, žádaje nového průtahu a bezpečenství. Avšak král na obadva touž výpověď jako na Křineckého, Hóra a Wildpacha vyhlásiti dal a spolu téhož dne 29. července proti nim jako proti těmto třem otevřené listy rozeslal, jimiž co zlí lidé a svévolní buřičové stiháni jsou. A kdož by. Kašpara Pfluka živého v moc královskou přivedl, tomu 5000 kop miš. hotových od krále slíbeno.[31]

Naproti tomu Moric Šlik, jemuž tolikéž odkladu se bylo dostalo, k soudu téhož dne se dostavil. Týž krále prosil, aby mu jeho přečinění prominul, ohledna se jednak na jeho mladost, jednak i na služby, jež otec jeho Štěpán Šlik králi Ludvíkovi učinil, život svůj podle něho u Moháče ztrativ.

I byl od krále na milost i nemilost přijat.

Po něm následoval Václav Pětipeský z Krásného Dvoru, na nějž teprv dne 22. července obeslání učiněno jest. Mimo jiná s ostatními společná provinění vytýkáno mu, že jakožto lejtingar neb náměstek Pflukův proti králi neposlušně se choval, s nepřátelským vůdcem Thumshirnem přátelská jednání míval, zřízeným osobám všelijaké rady před se bráti pomáhal, a když král na hrad Pražský přijel, tu že všecku pilnost svou na to vynaložil, aby obce Pražské proti němu zbouřil a vyzdvihl. Načež do vězení dán jest. V sobotu po sv. Jakubu dne 30. července předvolán Bohuš Kostka z Postupic na Litomyšli. Viněn byl v obeslání, dne 23. července daném, zvláště z toho, že v domě svém v Celetné ulici schůze se stavy míval a s jinými i to spůsobil, že se pak v kolleji veliké scházeli a i jinde sjezdy zapověděné odbývali, pak že artikule snesení přátelského spisoval a zavíral, se zřízenými osobami v radě býval, ano jedním původem toho byl, že lid válečný stavův teprv po porážce a jetí Hanuše Fridricha domů se vrátil.

Bohuš Kostka podav omluvu svou, dal prositi krále, aby stání jeho až do 3. srpna odloženo bylo, ješto by rád k svému omluvnému spisu některých věci doložil. K tomu odpověděl hejtman moravský z poručení králova, že takového odkladu potřebí není, ješto, chce-li, může vždy co přiložiti; ale pakli by s králem v soud dáti se chtěl, že se mu takového odkladu dostane. Bohuš Kostka, nechtěje krále popuditi a věda, že král nad ním buď soudem neb bez soudu vůli svou provede, upustil od žádosti své a poddal se na milost i nemilost. Tolikéž učinili Jiřík Vchynský ze Vchynic a Jan Čejka z Olbramovic, z nichž prvnimu hlavně to za vinu kladeno, že dne 6. července lid bouřil a s nim vojensky proti lidu královskému vytáhl.

Dne 3. srpna v soudě královském pokračováno. Nejprve na Petra Velemického v Hobrsdorfě třikrát zavoláno, který však se nedostavil. Obeslání naň učiněné obsahovalo tytéž stížnosti, jež král proti Jind. Wildpachovi vznesl, pročež také i on hrdlo, čest i statek svůj proti králi propadl.

Podobné obeslání jako na Velemického učinil král na Šebestiána Hasišteinského z Lobkovic a Jindřicha jinak Mikuláše Hasišteinského z Lobkovic, kteřížto k soudu stáli a k poddané prosbě své na milost i nemilost přijati jsou. Když pak na Václava Doupovce zavoláno, Kendl, komorník královský, položil jej za nemocného; král tedy mu roku dotud přidal, až zdráv bude, aby se před ním postavil.

Po tom Wolf mladší z Krajku, na Švamberce ohlásil se, jemuž také to za vinu položeno, že vedle některých jiných za původa v tom se postavil, aby ve veliké kolleji schůzky se držely, dále že proti smlouvě s Moricem se opíral, kdežto r. 1546 s jinými stavy také podepsal to napomenutí k Hanuši Fridrichovi, aby klášter Dobrolucký království českému vrátil. Tolikéž mu ve zlé bráno, že lid svůj z panství Švamberského k Pflukovi poslal, aby jemu proti králi přispěl. Wolf z Krajku ukázav na to, že ničehož svévolně neučinil, nýbrž toliko, což Pfluk v psaní svém od něho žádal, a podav omluvu svou sepsanou, králi na milost i nemilost se dal. Totéž učinil Vilém z Waldsteina na Rychenburce, jenž z týchž věcí viněn jako Wolf z Krajku, jediné to ještě při něm dostaveno, že osoby zřízené, když zvoleny byly, vyhlašoval.

Po nich předstoupili Jiří z Waldsteina a vedle něho Arnošt Jilemnický, Václav Žehušický, Zikmund Anděl, Jindřich Haugvic a Jan Vrabský, kteří se rovnou měrou jako onino králi poddali.

Václav z Wartemberka na Lipé a Krupce se téhož dne na obeslání královské dostavil. Jemu zejmena vytknuto, že na mandát, jímž král po vítězství u Mühlberka některé vyšší stavy do Litoměřic obeslal, naprosto nic nedbal, jakkoli tak blízko od města toho přebýval. Týž Václav z Wartemberka byl jeden z nejposlednějších, kteří k snešení přátelskému přistoupili a i jinak v odporu proti králi nehrubě ůčasten byl. Ale poněvadž mnoho peněz hotových měl, a král mu několik tisíc dlužen byl, z těch prý příčin král hleděl ho před soud svůj dostati; neboť vedle něho mnozí jiní stavové týmž spůsobem byli se přečinili, ale jsouce chudi, od krále zachováni jsou.[32] Václav z Wartemberka vida, že všeliké odporování by před takovým soudem marné bylo, dal se také králi na milost i nemilost. Což po něm Václav Valkoun, na něhož takové obeslání jako na Viléma Křineckého vyšlo, také učinil.

Naposledy zavoláno ještě na Jetřicha Špetle, Petra Malovce z Chejnova na Wimberce a na Davida Borně ze Lhoty na Míkovicích, kteřížto všickni jeden po druhém se dostavili. Jetřich Špetle chtěl tak jako Bohuš Kostka a jiní proti věcem za vinu mu položeným oustní omluvu učiniti, ale král mu i hned pověděti kázal, aby těmi řečmi ho nezaneprazdňoval, než chce-li se s nim v soud dáti, to že na vůli má. K tomu ovšem odhodlati se nechtěl a dal se tak jako následující dva králi na milost i nemilost.

Z těch, kdož naposled obesláni byli, nejvíce vytýkáno Petru Malovcovi, jenž některé stavy z kraje Prachenského k sobě na Winterberk obsilal, s nimi tam i na jiných místech sjezdy míval proti zápovědi královské. Tolikéž mu za vinu položeno, že zřízeným osobám křivé zprávy podával o nepřátelských předsevzetích vojska císařského blíže Šumavy, napomínaje stavův okolních k odporu, čímž že pozdvižení proti králi učiniti chtěl.

Konečně Davidovi Borni ze Lhoty to předkem za vinu kladeno, že on podle některých jiných nejvíce k tomu se přičinil, aby Florian Grispek z Grispachu beze všeho vyslyšení na věž bílou do vězení dán byl.

Byli pak od krále i tito poslední obeslaní na milost a nemilost přijati.

A tak v těch několika dnech, co soud královský zasedal, stálo na obeslání učiněná kromě Pražanů 740 předních osob z 25 královských měst a 29 osob ze stavu panského a rytířského. Z ostatních sedmi, kteří ze stavů vyšších ještě obesláni byli, povolen Václavu Doupovci pro nemoc odtah, a šest jich in contumaciam odsouzeno. Byliť pak Vilém Křinecký, Melichar Rór, Kašpar Pfluk, Henrich Wildpach Albin Šlik a Petr Velemický.

Toto vypsání soudu královského podali jsme na větším díle podle akt, jež z rozkazu Ferdinanda I. o příbězích roku 1547 sepsány a vydány byly. A přes to nelze toho příti, že celé to soudní jednání dokazovalo hrubou strannost, ješto král tu vlastně i žalobníkem i soudcem v jedné osobě byl, jsa nad to ještě dostatečnou moci vojenskou obklopen. Přísedící soudcové jako syn králův a ostatní páni z zemí přivtělených byli od krále samého k tomu zvoleni a naproti stavům českým jen cizinci. Nehleděno tu k zřízení zemskému, jež ukládalo, aby i ti, kdož by proti velebnosti královské se provinili, souzeni byli od kmetův a pánův vedle obyčeje zemského.[33] Tedy o nestrannosti a vážnosti staročeského soudu zemského nebylo zde ani památky. Čteno tu královské obeslání co obžaloba, a chtěl-li obviněný omluvu svou přednésti, byl okřiknut; dovoleno mu jen písemně odvody své soudu podati, kterých však naprosto nedbáno, neboť zmizely, aniž by do akt královských jich bylo pojato. Každý byl takřka hned napřed odsouzen; nebylo tu tedy žádné obrany, alebrž hned exekuce. O čemž svědčí nejlépe spůsob, jakým s Pražany naloženo. Těm zajisté zapřísáhli se místokancléř Jiří Žabka a podkomoří Gerštorf svou ctí, že se budou moci pokojně hájiti. A jak se k nim medle v tom zachováno? Vydavše se na onu zámluvu před soud na hrad, byli s ostatními obeslanými do těžkých vězení dáni a mučeni a k těžkým zápisům nuceni.

I jest ze všeho viděti, že králi jedině záleželo na tom, aby všickni, kdož k soudu stáli, se vší pokorou se mu na milost i nemilost dali a tou měrou již napřed všecko pokutování, jež by jim napotom vyměřil, bez odporu a poddaně na se přijali. Tolikéž z dotčeného počtu obeslaných vysvítá, že přes všecku přísnost, kterou král nad některými osobami ze stavů vyšších vykonal, hlavně směřoval soudem svým na pokoření měst královských, ano že mu zde šlo o těžké pokutování a podrobení celého stavu městského.

Po ukončení soudu královského také ti, kdož ze stavů vyšších na milost i nemilost přijati byli, skrze purkrabí hradu Pražského Wolfa z Vřesovic do vězení vzati jsou až do konečného vyřízeni vůle královské. I byl odtud počet vězňův v té míře rozmnožen, že se žalářův ani nedostávalo, a mnoho jich pohromadě přebývati muselo. Tím byl stav vězňův v těch nečistých a smrdutých sklepích pod palácem nad míru těžkým, tak že někteří mezi nimi o rozumy přišli, a byvše pak propuštěni náhle mřeli.

Nejpřísněji, jak se zdá, byl zprvu vězen Staroměstský kancléř Sixt z Ottersdorfu, o němž, jak výše připomenuto, král se domýšlel, že by v držení hlavních privilegií a svobod Starého města byl. Pročež z rozkazu králova dne 22. července do nějakého smradlavého sklepa v černé věži dán a pilně střežen byl. A poněvadž se tu pro hrozný smrad báti bylo o zdraví, ano i o život jeho, kázal jej král na přímluvu mnohých pánů moravských dáti do nějaké malé světničky v domě písaře zemského na hradě Pražském, kdež tolikéž ve dne v noci desíti neb dvacíti žoldnéři hlídán byl. Vazba jeho se tu stala také potud volnější, že přátelé a známí k nému přicházeti mohli. Ale toho stavu mu jen asi dva dni dopřáno, načež opět asi na den do předešlého vězení dán. Král zajisté domníval se, že v příčině svobod Staroměstských těžkou vazbou na něm něčeho se dozví; nevyřídiv však tím naprosto nic, přece prý ho zase na přímluvu příznivcův jeho do oné volnější světničky dáti poručil.

Není pochyby, že král jako u Sixta tak i u jiných vězňův krutým jich vězením chtěl vynutiti rozličná tajemství, jimiž by vina jednotlivých osob ze stavův tím více se prokázala. Hlavně domáhal se, jak z mnoha různých zmínek souditi lze, toho, aby přátelské smluvení a sjednání stavův s kurfirstem Fridrichem na jisto postaviti mohl. Pokládalť přec za potřebné, aby k většímu ospravedlnění své přísnosti proti stavům některé podstatnější důkazy po ruce měl, jenž by také předložiti mohl na obecném sněmu, který byl otevřenými listy dne 31. července danými všem stavům ke dni 22. měs. srpna rozepsal. I vida, že prostředek těžkého žalařování k onomu cíli nestačí, přistoupil začátkem srpna k právu útrpnému.

K tomu konci král zvolil osm osob ze stavů moravských a slezských, které při trápení vězňův přítomny býti měly. Toto dálo se v jednom hlubokém sklepě pod palácem, v němžto vína královská se chovala, a kdež na ten čas kat, krevní písař, žebřík a jiné věci k trápeni potřebné po hotové byli. Do toho sklepa uvedly dotčené osoby každého, jenž k mučení odsouzen byl, zavřely se tam s ním a ukrutný rozkaz královský na něm konati daly.

V pondělí dne 1. srpna počátek učiněn Václ. Pětipeským, k jehož trápení užito nástroje z presův či točidel a provázků, po latinsku fidiculae nazvaného. Nazejtří došlo na Bernarta Barchance a dne 3. srpna na Hynka Krabice z Weitmile, jenž předešle mnoho let místopísařem království českého byl. Týž byl po třikráte do toho sklepa od profosův královských sveden, po dvakráte na řebříku přivázán a po třetí teprv stržen a hrozně mučen. Dne 4. srpna profos královský Sixta z Ottersdorfu do sklepa svedl, ale k trápení nepřišlo. Zdá se, že leccos přece vyznal, a že i přímluvy vznešených přátel nemálo mu prospěly. Téhož dne Václav z Jelení, soused Novoměstský, jenž v obci téhož města nad jiné svým slovem platil, v onom sklepě nejméně za tři hodiny ukrutně pálen i jinak mučen byl, načež ho ještě do kozla svázali, v kterémžto stavu po celou noc jej ležeti nechali. Teprv druhého dne byl opět mezi ostatní vězně přiveden, kteří již předešle mučeni byli. Později, totiž dne 20. srpna, také 70letý primas Jakub Fikar z rána všelijak trápen byl; při čemž na něm vyzvídáno, zdali by měšťané Pražští jaké peněžité poklady měli, a když ubohý utrápený stařec v ničem nejmenším se nepřiznal aneb dokonce ani o ničem nevěděl, také do toho sklepa mezi osoby předešle trápené dán byl.

Ale všecko toto žalařování a mučení nevedlo k vyznání takových vin a tajemství, jakých král očekával. Nicméně však prospívaly tyto donucovací prostředky velice při dalším pokutování, zejmena při konfiskaci statkův, kterou král v měs. srpnu týmž spůsobem, jako v červenci u Pražanů, také na ostatních městech královských a na některých osobách z vyšších stavů vykonal. Neboť vězňové tím nesnesitelným žalařováním tak na myslech svých ochabli, že, jakkoli bezděky, konečně přec všecky zápisy, z poručení královského na postoupení statkův i na jiné oběti jim předložené, k sobě přijali a o jich vyplnění v obcích svých se postarali.

Zachováván v té příčině tentýž spůsob, jako dříve již při Pražanech. Co se nejprvé královských měst týče, tať skrze osoby, jež před tím před královský soud vyslati musila, k tomu přivedena jsou, že z prostředku svého vypravila opět jisté posly s plnou mocí k deskám zemským do Prahy, kdež tito ve jmenu obcí k vyplnění jistých artikulů zapsati se musili.

Články pak, které městům obeslaným při tom předloženy byly, jsou téměř tytéž, jaké král předešle již Pražanům uložil.

I. Měli slíbiti, že se z těch závazkův a zápisův, jež s jinými stavy při přátelském snešení učinili, při nejbližším sněmu propustí a více v nich státi nebudou. Tolikéž že i všecky psaní a jiné spisy, které v právě minulém čase zdělali, i jakéž od Hanuše Fridricha a jiných stavů z tohoto království neb z jiných zemí krále se dotýkající přijali, také králi vydají.

II. Měli všecky svobody a privilegia králi v moc dáti a na tom dosti míti, jaké jim on z nich navrátí a jaký řád jim dále ustanoví. Spolu také cechové všecky své svobody králi k rukoum vydati měli.

III. Třetí článek týkal se vydání hrubé střelby, ručnic a jiných zbraní, jež tak jako v Praze nejprv na radnici každého města a pak na hrad Pražský dopraveny býti měly.

IV. Žádáno na nich, aby všech cel a mýt městských králi a dědicům jeho postoupili a sebe zavázali, že ungelt z váhy ze všeho, tak jako v Týně na Starém městě Pražském se zachovávalo, platiti budou. Za tou příčinou musili napotom dopodrobna oznámiti své cla a mýta: co se asi v branách bralo od každého povozu, z rozličného dobytka, cla z váhy obecné a z krámů rozličných řemesel i z radnice, ze soli a železa v městě na prodej složeného, z voru dříví plaveného i jiné dávky a poplatky v městech skládané.

V. Měli všech statkův pozemských králi a dědicům jeho postoupiti a zápisy na to od sebe dáti, spolu také všecky své listy, majestáty a dobré vůle, jež na statky zápisné měli, v moc králi vydati.

VI. Uloženo jim posléze, aby i sebe i potomky své k tomu zavázali, že posudné z každého sudu piva buď bílého neb ječného domácího, které vaří, aneb hostinského či cizího, které přivezou, a tolikéž co sladu na prodej neb směnou vyprodají, z jednoho každého věrtele a z jednoho strychu po 1 gr. čes. králi a dědicům dávati budou.

K vyřízení druhého, třetího a čtvrtého článku, které se vztahovaly na vydání střelby a zbraně, pak privilegií a všelikých spisů i register, vyšetření cel a mýt, vysláni jsou do královských mést obeslaných zvláštní kommissaři. Tak připomínají se Adam Řepický ze Sudoměře, Petr Bechyně z Lažan, Jan Popel z Lobkovic, Zikmund z Gerštorfu a jiní. Co se pak týkalo zápisův, jenž podle vůle královské od měst dáti se měly, tuť vysíláni jsou z každého města, jakož výše již praveno, zvláštní plnomocníci k deskám zemským; což dělo se zejmena při postupování statkův.

Konfiskaci touto ztratila města téměř všecky své statky, a sice:

1. Žatec: zboží Bezděkovské a Sedčické, zejmena: zámek Bezděkov s dvorem, tvrz Sedčice s dvorem, několik domů v předměstí u sv. Jakuba, vesnice Sedčice, Větrušice, Čejkovice., Žabokliky, Soběsuky a dvory v Radičovsi, Holedči, Třebošicích, Rybňanech, Železné, Hrušovanech, na Horkách, ve Výkleticích, Tvršicích, Sýrovicích, Trnovanech a v Milčovsi.[34]

2. Litoměřice: ves Pišťany krom tvrze a dvoru v též vesnici, ves Pokratice, dvory v Sebuzíně, Tměné, Kundratci, Pokraticích, Jiřeništi, Zahořanech, Řepčicích, Libochovanech, Miřivicích, mlýny v Zahořanech, Pokraticích, Třeboutících, posléz Labe, ostrovy, vinice a ještě některé menší usedlosti.

3. Tábor: zboží Hradištské, Ústské, Jistebnické, Provětické, Strkovské a j. K čemuž náležely: město pusté Oustí s příslušenstvím, hrad Hradiště se vším příslušenstvím, Kozí Hrad s dvorem, městečko Jistebnice s tvrzí a dvorem, pak vesnice a dvory Padeřov, Drahnětice, Božejovice, Svořice, Brdec, Vesce Chvalčino, Vesce Dupinovo, Kvašťov, Mozolov, Petříkovice, Hodkov, Zbilitov, Stružnice, Busíň, Vostrý, Něhonín, Tisová, Hůrka, Vorlov, Pičín, Minartice, Pravětice, Bzová, Dražice, Sedlec, Lhota ze Sedlcem, Čelkovice, Všechov, dvory poplužní ve Všechově, v Zahrádce u Dražic, v Klokotech, Záchodu, Radimovicích, Oudičově, Bratřikovicích, Zvěstovicích, Turovci, Doubici, Sirkové, Sedlci, Nasavrkách, Čekanicích, Chotcíně, Měsících, Košicích, Zhoři, Visově, Lhotě Purkartově, Makově, Lhotě Dlouhé, Plesišti, Plané, Lhotě za rybníkem, ve Vlkoníně, Skalici, Kravíně a Lipí, pak dvory s dědinami, oblaci či svazky konopnými v Košicích u Jistebnice, s podacími kostelními v Jistebnici, Hodušíně, Klokotech, Plané, Dražících s přívozem u Plané atd.

4. Hradec Králové: zboží Přinské a Boharynské, k němuž náležely: ves Boharyň s tvrzí a dvorem, vesnice s dvory Libčany, Těchlovice, Tichlovice, Trnav, Zvikov, Radikovice, Bříza, Kunčice, Rozběřice, Přín Vysoký, Lochenice, Probluz, s dědinami, štěpnicemi, chmelnicemi, řekou, rybníky a mlýny, cla v týchž všech a kostelní podací v nich.

5. Klatovy: ves Luby s tvrzí a s dvorem, vesnice s dvory kmetskými Malou Vesku, Oujezdec, Listice, dvory ve Vrhavci, Lhotě, Kosmačově a j.

6. Kouřim: tvrze a vsi Toušice a Žabonosy s dvory, s dědinami, s podacím kostelním a kovy atd.

7. Český Brod: ves a tvrz Tismice s dvorem, dvory v Přistoupíně, Mrzké, Opočnici s dědinami, lukami atd. s podacím v Tismicích.

8. Louny: vesnice Bšany, Chlnmčany, Vlčí, Hořenec, Mironice, Smilovice, Pochvalov s dvory, s dědinami, mlýny, kovy, s lesy a rybníky.

9. Kadaň: vesnice Čakovice, Kotenice, Čermice, Libědice, Ohošťany s dvory, s podacím, s kovy atd.

10. Slané: městečko Vraní s domy a krčmami, pět domů v Zelenících, dvory v Želevčicích, ve Velikých Hořešovicích, Malých Hořešovicích, Březím, Hříškově, Výšníku, Dřínově, Ovnech, Knovizi, Hobšovicích, Vosluhově, Kvílících, Lisovicích, Studeněvsi, Kvíci, Jičíně, pak rozličné platy v týchž vsech s podacím kostelním.

11. Domažlice: zámek Herštein s dvorem, vesnice s dvory Ouboč, Všepadly, Němčice, Voprechtice Kočenice, Vlkanov, Prudíce, Milavče, Štěpánov, Luženice, dvory v Ouňovicích a Hřichovicich s dědinami, s kovy a s právem podacím.

12. Stříbro: vesnice Vrbice, Milikov, Vranov, Vazkov s dvory, s dědinami, s platy rozličnými atd.

13. Písek zapsal králi: pustý dvůr Talinu, vesnice s dvory Selibov, Matolice, Turnou Velkou a Malou, Rojice, Vítkov, Putim, Smrkovice, Hradiště, Zátavu, Zlivice, Skrajšov, Vrcovice, Vojníkov, Držov, Voldřichov, Dobešice, Petrovice, Chlaponice, Třebkov, pak dvory v Nepodřicích, Kračicích, Brusích, Topělci, Novosedlech s rybníky, s podacím atd.[35]

14. Vodňany: několik dvorů, a to ve vsi Truskovicích, Přestavlcich a Záhoří s dědinami atd.

15. Kolín: ves Tři dvory s dvorem, dvůr v Bříství s dědinami, s kusem Labe, s kovy atd.

16. Čáslav: vsi Močovice, Lomec, Kunemil, Dlužin Hořejší, Novou ves s dvory, pak dvory v Horkách, Krtnici, Dlužíně Dolejším. A co se tvrze Tupadel a vesnic k ní příslušejících dotýče, jež jsou krátce před tím Čáslavští od Bernarta Žehušického z Nestajova, purkrabího Hradeckého, koupili, a které tehdáž do desk ještě vloženy nebyly, o těch musili Čáslavští se zavázati, že do téhož zápisu napotom přijmouti se mají.

17. Nimburk: vesnice Pisty, Krchleby, Všechlapy s dvory, několik dvorů v Ratěnicích, Zvěřníku, Sacké, Čilci, Rešovicích, Netřebicich s dědinami a s podacím kostelním.

18. Sušice: vsi Nuzerov, Hartmanice, Podmokly, Radešov, Vlastějov, Stojanovice, Chvalešice, Pich, Žichov, Orlov, Li- bétice s berněmi v Podmoklích, S kovy atd.

19. Chrudim: zboží Rabšteinské, Krchlebské, Slatiňanské a j. K čemuž náležely: zámek Rabšteinek s dvorem, vsi Kochanovice, Vysoké, Trpišov, Škrovád s dvory, napotom vesnice Tajnec, Lipina, Lhota, Krchleby, Srnojedy s přívozem, tvrze s dvory v Měticích, Krchlebích, Slatiňanech, Čekovicich, Chrbochově, Sobětušlch, Štětině, ostrovy Labské a j.[36]

20. Jaroměř: několik vesnic s dvory, a sice Heřmanice, Brod, Slotov, Krabčice a Svinišťany s lukami, lesy a kusem Labe u Heřmanic.

21. Mělník: kromě Skuchrova dvoru také dvory ve vsi Oujezdci, Chotči, Bosyni, Podblátí atd.

22. Vysoké Mýto: vesnice Týniště, Radhošt, Ziku, Sedleštky, Opočno, Brčí, Ouhersko, Trusnov s několika dvory v nich, pak tvrze s dvory v Šnakově, Jestřibci, Ouhersku, Chotěšicích, Tisově s dědinami, s podacím kostelním a s některými platy.

23. Králové Dvůr: Libotov, Kocléřov, Bukovinu a zboží s dvory v týchž vsech.

24. Polička: vesnice s dvory, Modrč, Nedvězí, Borovou, Oldříš, Kamenici, Trhonici, Sedliště, Sádek, Sadinici, pak sedm kmetských či sedlských dvorů v Korúhvi, Širokém Dole, Rybné, Makové, Oujezdci a Telecím.

25. Beroun: dvůr poplužní v Kdýčině s lukami, kovy a t. d.[37]

A jako již při konfiskaci statkův Pražských poznamenáno, tak také v zápisech měst výše jmenovaných doloženo býti musilo: pakli by jakékoliv zboží, jež by v nich zamlčeno bylo, později se vynašlo, že králi pak připsáno býti má. Což také v skutku se stalo, jakož při obci Pisecké a Chrudimské z roku 1556 a 1552 výše poznamenáno jest.

A sotva několik dní po vložení takovýchto zápisů do desk zemských minulo, z poručení královského dne 18. srpna oznámeno výše jmenovaným městům, že nad onu ztrátu statkův každé z nich ještě složiti má ve dvou nedělích jistou suminu peněz do komory královské. Což na obcích zjednati měli někteří vězňové, kteří k tomu konci jsou propuštěni a do svých měst vysláni; spolu jim však nařízeno: pakli by té summy v dotčené lhůtě nepoložili, aby se zase do vězení postavili, a že pak nejen oni o hrdlo přijdou, ale dítky a manželky jejich ze země vyhnány budou.

Vedle kteréhožto rozkazu města složiti měla pokuty následující: Žatec, Tábor a Králové Hradec po 8000, Litoměřice a Klatovy po 6000, Louny 5000 Písek, a Nimburk po 4000, Domažlice a Kadaň po 3000, Slané a Čáslav po 2500, Kouřim, Český Brod, Stříbro, Beroun, Jaroměř, Mělník a Vysoké Mýto po 2000, Kolín, Sušice a Králové Dvůr po 1500, Chrudim, Polička a Vodňany po 1000 kop gr. míš., dohromady 81500 gr. míš. Což se napotom také stalo, aspoň tak za to míti lze, ješto v současných pramenech nikdež o nedoplacení týchž pokut ani té nejmenší zmínky se neděje.[38]

Po takovém pokutování měst došlo na osoby ze stavů vyšších, panského a rytířského. I při nich působily domluvy, strach, žalařování a právo útrpné k povolnosti. Kterýmižto prostředky podařilo se králi, že konečně i osoby, ze stavů vyšších obeslané, dne 18. srpna králi svých panství a statkův postupovaly, zvláštní na to zápisy činíce.

Zboží takto postoupené zapisovalo se králi buď v úplné dědictví aneb aspoň v manství. Kdož v dědictví statek svůj králi uvedl, byl povinen, všecky závady s něho svésti, jinak král mohl v ostatní jeho zboží, jež mu ještě co léno zůstaveno, skrze jednoho komorníka dvorského se uvázati. Když pak statek svobodný pod léno či v manství dán býti musil, tehdy statek svobodný z dědictví vymazán a do desk zemských dvorských pod manství a léna uveden byl. A kdož takto z držitele svobodného královským manem se stal, ten jakož i dědicové jeho povinni byli, od krále léno na takový manský statek po každé přijímati a z něho pak jakožto poslušní manové službu manskou, kdykoliv toho král požádal, s jistým počtem koňů zbrojných konati. Spolu se zavázati musili, že jakožto věrní manové královi všech ustanovení a nařízení královských ve všem poslušní budou a veškeré statky své ve dsky dvorské zapíší. Našlo-li by se kdy, že na některý statek léno přijato nebylo a potom v roce a 6 nedělích od datum toho zápisu se k témuž zápisu nedoložilo, tedy vedle práva manského takový statek na krále propadnouti měl. Také jestliže by se kdy na takových statcích jaké kovy neb báně zjevily, ty králi a nástupcům jeho připadnouti měly.

A tak i ti z pokutovaných, jimž některé statky jakožto manské zůstaveny byly, téměř docela milosti královské vydáni jsou.

A kdož ze stavů vyšších takto buď v dědictví buď v manství aneb dokonce obojím spůsobem králi svých statkův postoupiti musili, podle desk zemských byli tito:

1. Arnošt z Krajku na Mladé Boleslavi. Týž zapsal králi a nástupcům jeho v dědictví všecko panství Brandýské a Toušenské, totiž: městečko Brandýs nad Labem s dvorem a zámkem, městečko Mečeřiž a ves Čelakovice s dvory, městečko Toušeň se zámkem a dvorem, vesnice Chřeniky, Lhotu, Hlavenec, Konětopy, Hřibeň, Kochanek, Předměřice, Tuřice, Sobětuchy, Skorkov, Sovojovice a Otradovice se všemi dvory k nim příslušejícími, pak dvory ve Vesci, Nedomicích, Hlavně, Opočně, Dřevčicích; tolikéž plat komorní půl druhé kopy z dědin Škvorce, les k Brandýsu příslušející, Bor řečený, s hony, lovy, zahradami, štěpnicemi, chmelnicemi, vinicemi, s Labem a Jizerou, s přívozy, mostem Brandýským, podacím kostelním v Brandýse, Čelakovicích, Staré Boleslavi u Matky boží, v Mečeřiži, Předměřicích a Skorkově. Do kteréhožto zápisu, dne 18. srpna daného, tak jako do jiných vloženo jest i to: jestliže by v něm se nenalézalo, což by později jakožto nějaké příslušenství k oněm panstvím se shledalo, že tolikéž pak králi připadnouti má. Spolu se Arnošt z Krajku zavázati musel, že s těchto dědictví všeliké závady krom platův komorních očistí a svede.[39]

Odstoupením těchto panství Krajířových dosáhl Ferdinand I. dávního přání svého; výhledávalť zajisté již před lety při stavích českých toho, aby mu nějakým spůsobein zjednali zejmena panství Brandýské, jehož rozlehlost a pohodlí zvláště k honbám nejednou osobně byl poznal. Již na sněmě, v měs. březnu r. 1537 držaném, žádal král stavův, aby s Kunrátem z Krajku, otcem výše psaného Arnošta, o slušný trh panství Brandýského jednáno bylo, tak aby od země koupeno a k jiným důchodům královským přidáno bylo. Ale všecka jednání v té příčině nevedla k cíli, protože páni z Krajku neměli chuti, zbaviti se zboží tak pěkného.[40] A čehož tedy před tím Ferdinand po dobrém dosíci nemohl, toho se mu dostalo konfiskací roku 1547.

Než Arnošt z Krajku musil, kromě onoho postoupení v dědictví, králi ještě zapsati jakožto manství Mladou Boleslav se zámkem a dvorem, pustý hrad Michalovice se vším příslušenstvím a tvrz Obrubce s dvorem, tak že tato dosavadní dědictví pánů Krajířův stala se manskými v povinnosti královské, a uloženo týmž pánům, aby budoucně z tohoto zboží králi službu a desici koni zbrojnými konali.

2. Diviš Slavata z Chlumu. Kterýžto králi postoupil zboží Kosteleckého a Klučovského, k němuž náležely: městečko Kostelec nad Černými lesy se zámkem a dvorem, vsi Srabov, Brníky, Volešky, Konojedy, Jevany, Vyžlovka, Cukmantl, Voděrady, Střimelice, Ondašín, Bohumily, Klokočná, Menčice, Kozojedy, Přechvozí, Bilany, Lipany, Vitice, Močidlice, Dobré pole, Lipská, Mštovice, Hostě, Klučov, Pořičany a Litoboř, se všemi dvory k nim náležejícími, pak dvory v Nučicích, Ivanovicích, Pšelích, Žheřích a Chotejši se všemi chmelnicemi, mlýny a kovy, i s podacím kostelním v Kostelci a Voleškách. Nad to Slavata zapsati musil králi statky, jichž k zámku a panství Kosteleckému užíval. Bylyť to zápisné statky kláštera sv. Prokopa a hradu Tehova, totiž: klášter sv. Prokopa, městečko Sázava s dvorem a zámkem, vesnice Piskočile, Vlkánčice, Přivlaky, Oděrady, Mesky, Bunyň, Radvanice a Vrbčany se všemi dvory, pak dědiny ode dvora klášterského, Moštického, Oděradského jakož i všecko zástavní právo, od někdy Vilíma Kostky z Postupic na Michala Slavatu a po něm na Diviše přišlé, k tvrzi a dvoru v Tehově Velikém, pak ke dvorům a vesnicím Tehovu Malému, Srbinu, Svojeticim, Louňovicim, Mukařovu, Zornovkám, Světicím, Vojkovu, Vše- stárnům, Kuniciin, tolikéž ke všem dědinám, lesům a řekám, lovům a kovům, s podacím kostelním v Sázavě, Mukařovš, klášteře sv. Prokopa a j. Také zde přidán byl jako při všech jiných zápisích týž závazek, o němž při Arnoštovi z Krajku zmínka se stala.

V manství pak Diviš Slavata králi uvedl panství Košmberské a Chlumské; zámek Košmberk s dvorem, městečko Luže, vsi Voletice, Lozice, Srbce, Bělou, Jenišovice, Martinice, Mentoury, Mravín, Štěnec, městečko a tvrz Chroustovice, pak Most, Lipec, Městec, Vostrov, Sedlec, Svařeň, Dušice, Popovec, Radovesice, Domanovice, Božce, Lipec, zámek a městečko Chlum, Hroznětín, Kměnice, Čihošť, Orlovice, Čejkovice, Dědice, Petrovice, Oujezdec, Třebonin, Hraběšín, Senetín, Damirov, Lhotku Bolunkovu, Opatovice, Chvalovice, Vlkáneč, Lhotku Táborovu, Jenovec, Kobylí Hlavu, Radonov, Římovice, městečko Jeníkov, Podmokly, Hostovlice, Chraštice, Čekanov, Karlovice, Chrastnou, Oujezdec, pustý klášter Zbešov(?), pusté hrady Tuněchody, Paběnice, Smrčany, Talmberk se všemi důchody, jež k těm hradům, městečkům a vsem příslušejí. Z kterýchžto statkův nadepsaný Diviš Slavata manskou službu s osmi koni konati měl.

3. Bořivoj purkrabí z Donína a na Tuchorazi uvolil se všecken otcovský podíl, který by mu po rozdělení se s bratry připadl, králi pod léno uvésti.

4. Zdislav Vrabský postoupil králi dne 20. srpna v manství tvrze a městečka Vrabí s dvorem, vsi Chrasti, dvorů ve Všetatech, Čečelicich, Újezdci a ve Ovčářích se vším příslušenstvím, z kteréhožto lenního zboží měl králi konati službu s třemi koni zbrojnými.

5. Kašpar Šlik na Ostrově zapsal králi všecku svou spravedlnost na Jáchimov, jmenovitě k desátným stříbrům dědičných kukusův. Pod léno pak králi uvedl zámek Hohenštein s vesnicemi Šonivaldem, Boksgrünem, Mühlendorfem, Bilšteinem a Peklem, polovici cla na řece Ohři s plavením dříví, zámek Himmelštein a hrad Honštein se všemi vsemi k nim příslušnými: z čehož manská služba s čtyřmi koni mu připadla.

6. Henrich Šlik na Ostrově uvolil se též všecken statek svůj v manství dáti.

7. Moric Šlik na Plané odřekl se všech práv na Jáchimov, jmenovitě k desátným stříbrům dědičných kukusův v témž městě, tak aby všecko se zámkem Planou králi v dědictví připadlo. Spolu uvedl králi v manství: zámek a město Planou, ves Vejšov a Křiženice se všemi horami stříbrnými, tvrz Caltov s dědinami, ves Jadruži, dvory v Jadruži České, Tejnci, Brodě, Hostiěkové, tvrz a ves Ottenreith, některé usedlosti ve vsi Neblažově se všemi chmelnicemi atd. I byl k manské službě s osmi koni zavázán.

8. Jeroným Šlik na Lokti musil králi postoupiti zámku a města Lokte se všemi statky kraje Loketského, mimo Königsberk, Schönbach, Hartenberk a Kraslici, v manství: při čemž slíbiti musil, že ani on ani dědicové jeho kromě vyznání pod jednou a pod obojí jiné víry na statcích svých trpěti nebudou.[41]

9. Adam z Wartemberka postoupil králi dědičně zboží Skalského, Rohozeckého, Fridšteinskébo a Všelibického. K čemuž náležely: město Turnov a městečko Hodkovice, zámky Skály, Rohozec a Fridštem s dvory, pusty zámek Zbiroh, vsi Štveřín, Lažany, Vlastibořice, Sedlištky, Jivina, Třtí, Roděňovice, Rydvaltice, Dalešice, Klíčov, Kokonín, Skuhrov, Mukařov, Maršovice (pusté), Jistebsko (pusté), Stanovsko (pusté), Bobov, Sněhov, Lištny, Vrat, Loučky, Mnichovka, Besedice, Tatobity, Lestkov, Václav, Brodce Malé, Huntýřov, Bzi, Veselí, Chlistov, Teperce, Alšovice, Splzov, Radčice, Jirkov, Veliká Horka, Malá Horka, Pelechov, Sroseč, Smrči, Pipice, Chloudov, Jablonec, pustý Špalov s hamrem, Bitouchov, Svojkov; Radlo, Brkanov a Rychnov, pak dvory v Bělé, Pepeřích, Nudvojovicích, Kadeřávcích, Votavcich, Třevelné, Cbuchelné, Sytovém, Rozprachticích, Sedlejovicich s dědinami, baltéři, vodotočinami; dále vesnice Vesecko, Daliměřice, Činovsko, Dolanky, Rohozec, Bukovina, Vranovy, Oslavec, Záhoří, Skokový, Trnkov, Rakov, Mrchojedy, Leština, Srbsko, Arnoštice, Vyskeř, Žďář, Pohoří, Všen, Plankovice, Modřišice, Kadeřávce, Přepere, Nudvojovice, Přišovice, dvory v Zásadce, Olešnici, Hvozdecku a jinými s lukami, s Jizerou; posléze vsi Zásada, Vranovy, Křížky, Rakousy, Bořek; Vondřikovice, Roudné, Kaškovice, Voděrady. Pulečny, Kamenice, Radimovice, Dolanky, Pohodkovice, Záskalí, Heřmanice, Vesec, Vratislavice a Nysa, tvrz Všelibice s dvory a se vším příslušenstvím Fridšteinským.[42]

Nad to vrátil týž Adam z Wartemberka všecky spravedlnosti k zápisnému zboží Dubskému, jež činily: město a zámek Dub s dvorem, Starý Dub, Modlitbohov, Rozstráň, Světlá, Vesce Hořejní, Javorník, Jiříčkov, Padouchov, Proseč, Domaslavice, Vlčetín, Rašovice, Bystrá, Simoňovice, Lůhov, Bohdánkov, Žďárek, Prostovice, Bělá, Kohútovice, Vesce Dolení, Ďechtary, Hradčany, Chvalčovice, Letařovice, Trávniček Hořejní, Trávníček Dolejní, Rodvančice, Kobyla, Vorklebice, Libice, Chlistov, Benešovice, Janovice, Březová, Bohumilice, Loukovičky, Všelibice, Smržov, Rynčička, lesy za brdy Vlachovými, s podacím kostelním v Dubu, Světlé, Le- tařovicích; pak ještě od panství Skalského Jenišov, Ohrazenice, Pačeřice, Vodelovice, Žďárek, Jílové, Bezdéčín, Sestranovice atd.

Dále pak Adam z Wartemberka v léno dal králi: zámek Zviřetický s dvory, vesnice Podhradí, Malou Bělou, Dolanky Bitouchov, Dalešice, Bradlec, Tešnov, dvory v Chodoplesích a Lhoticích, z čehož ze všeho službu manskou s 10 koni vykonávati měl. Spolu v témž reversu zavázati se masii, že statkův Rohožce, Skal, Dubu a Fridšteina, jichž dskami králi jest postoupil, všech závad očistí, jinak měl král neb nástupci jeho právo míti, komorníkem dvorským uvázati se v dědiny jeho manské, v tomto zápisu položené.

10. Bohuš Kostka z Postupic uvedl králi v dědictví celé zápisné zboží Litomyslské. Byly pak to: město a zámek Litomyšl s dvorem (předměstí české a německé, pak předm. Zahájí), vesnice Nedošín, Tržek, Cerekvice, Bohuňovice, Kornice, Němčice, Pazucha, Strakov, Jansdorf, Mikulče, Veliký a Malý Absdorf, Čtyry Dvory, Ves Jetřichova, Semanín, Kozlov, Benátky, Vidrpachy, Třtěnice, Kecendorf, Chmelík, Květná, Karle, Ležník, Kaliště, Střítež, Třemešna, Pohora, Lubný, Oujezd, Vosyk, Vidlatá Seč, Veliké Sedliště, Přikovice, Lažany, Poříčí, Črnětice, Chotěnov, Svinná, Lány, Javorníky; Bučina, dvory v Lačnově, Kamenné Horké, Širokém Dole, Morašicích s dědinami, hory, lovy, kovy atd. s podacím kostelním v týchž vsech.

A v manství týž Kostka králi uvedl panství Nových Hradů a Brandýsa nad Orlicí; tvrze Člupek, Sedlištky, Heř- manice s dvory, zámek a městečko Brandýs nad Orlicí, vsi Přlvrat, Horky, Loukot, Rerman (?), Sudislav, Mostek, Loučky, Kerhartice, Kaliště, Rviště, Dobrou Vodu, dvory ve Vlčkově, Oujezdci, Němči, Valcmanicích, Heřmanicích, dvůr nad Brandýsem řečený Vorlík, ve Lhotě nad Chocní, s dědinami, lesy, rybníčky, ospy, atd., s podacím kostelním v Heřmanicích a Vracovících, z čehož měl býti povinen, s desicí koni službu manskou konati. I on byl zavázán všecky statky, jichž králi v dědictví postoupil, pod touž výminkou všech závad očistiti.[43]

11. Jiřík Vchynský z Vchynic postoupil králi v léno tvrze Kuří s dvorem, pak dvorů v Lipanech a Voděradech se vším přislušenstvím, i uložena mu služba manská s jedním koněm.

12. Šebestian Hasišteinský z Lobkovic zavázal se reversem, že králi práva svého na dříví, honby a mýta u Přesnice postoupí, a že nikdy zámku svého Hasišteinského neopustí, nýbrž tu doživotně královským vězněm zůstane. I měl také všecky své doly či báně králi dáti, ale on důtklivě předkládal, že pro ně velmi se zadlužil, a kdyby je ztratil, že by svým věřitelům práv býti nemohl; pročež mu ponechány jsou.

13. Henrich jinak Mikuláš Hasišteinský z Lobkovic uvedl králi pod léno jediný svůj statek, jejž prý měl, Ondlice (?).

14. Wolf mladší z Krajku na Švamberce zapsal králi v dědictví zboží Švamberské, v němž obsaženy byly: zámek Švamberk s předhradím, městečko Lestkov a Manětín, vesnice Domoslav, Lom, Kokašice, Polžice, Kamýk, Milkov, Pačín, Žernovník, Chůdec, Jamné, Trhomné, Kejšovice, Polník(?), Krsy, Blažím, Ostrov, Pláň, Světec, Chlum, Domašín, Doubravice, Brd, Oujezd, Lipé, Staň, Vížka s dvory; dále dvory v Kozolupech, Nové Vsi, Lukově, s podacím kostelním v Manětíně, Leskové, Lukové, Chlumu, Křečově, Jemném, Krsech, Lechově, Domaslavi. Naproti tomu však král se zavázal, že Wolfovi z Krajku vykáže statek za 8000 kop grošův čes. a to od datum tohoto zápisu ve dvou měsících pořád zběhlých, kterýžto státek týž Wolf zase králi pod léno uvésti měl.[44]

15. Vilém mladší z Waldsteina na Rychmburce postoupil králi zboží Rychmburského, k němuž náležely: zámek Rychmburk s předhradim, s městečkem, s mlýnem náchlebnim, pak město Skuteč, městečko Hlinské a Svratka, vesnice Hněvětice, Peralec, Kutřín, Miřetín, Rybná, Rychnov, Otradov, Ranná, Kamenice pustá, Svratouchy, Chlumětín, Kamenice Reichlova, Jeníkov, Dědová, Kladiny, Oldřiš, Blatno, Studnice, Vitánov, Kouty, Přerostle, Raná, Vojtěchov, Pokřikov, Odřetice, Oflenda, Holetín, Mrakotín, Prasetín Veliký, Prasetín Malý, Mokrejšov, Malnice, Razice, Žďárek, Bezvětší, Lešany, Baletice, Lažany, Leštinka, Skutečko, Štěpanov, Zbožňov, Lhota i se dvorem Svatoňovým, Kameničky, Zhoř, Brdce, Doly, Roboun, Dolany, Chlum, Radim s dvory, pak dvory v Rybné Moravské, Hlubokém, Radimicích, Bělé, Srbcích, Ouřečicích, Vejvanovicich, v městečku Luži, s pilou na prkna a pod zámkem Rychnovem se cly v Skutči a Hlinskem i se všemi podacími kost. na celém panství. Za kteréžto statky Vilém z Waldšteina prý toliko malou část téhož panství Rychmburského v ceně asi 8000 kop gr. čes. s povinností manskou podržel. Spolu však uvedl králi pod léno na Bydžovsku: Nový Bydžov s předměstím, ves Chudenice a Zachrašťany s dvory, s podacím kost. v Bydžově, s řekami, rybníky atd.[45]

16. Jiří z Waldšteina uvolil se díl svůj na Hostinném, a zdědil-li by tam také díl bratra svého, i ten králi pod léno uvésti.

17. Arnošt Jilemnický z Újezdce a z Kolmic přijal od krále v manství své dosavadní svobodné zboží: tvrz Jilemnici s polovicí městečka Jilemnice, městečko Purklín, vesnice Martinice, Karlov, Jablonec, Vojtěšice, Jestřebí, Hrabačov, Jílem, RovnaěoY, Roztoky, Zásadku, Kruh, Smiřično, Kunratice, Rozprachtice, cožkoli v týchž místech měl. Spolu z toho králi službu manskou s třemi koni měl konati.

18. Václav Žehušický z Nestajova postoupil králi reversem ode dne 20. srpna panství Žehušického v dědictví. Byly pak to: tvrz a městečko Žehušice s dvory, tvrz Lipoltice a Bojmauy s dvory, vesnice Dvorky, bemitěš, Sovolusky, Litošice, Krasnice, Lhotka, Lovčice, Chotěšice, Cirekvice, Vrdy, Zařičany a j. s dvory, dědinami, štěpnicemi, chmelnicemi, haltéři a podacím kostelním v Žehušicích, Zbislavi, Lipolticích a Bojmanech. Začež pak dostati měl směnou statku jiného do 7500 kop gr. čes. v manství.

Spolu týž Václav Žehušický dal králi pod léno zboží Tupadelské, totiž: tvrz Tupadlo s dvorem, vsi Dobravici, Žáky, Močovice, Lomce, Třebonín, Horky a Lochy se vším, co v nich měl, s robotami, rybníky atd. S kterýmžto statkem připadlo mu, službu manskou s pěti koni zbrojnými na náklad královský konati.

19. Zikmund Anděl uvedl králi v manství Heřmanův Městec, vsi Chotěnice, Radlin, Zdechovičky, Ouherčice, Vrozhovičky, Kostelec, Načešice, Vícemilice Hořejší, Raškovice, Třebošice s caltami, beránci, doly pod zemí i nad zemí, s pustotinami, porostlinami, pastvišti, struhami, vodotočinami, haltéři a sádkami. Z čehož povinen byl s čtyřmi koni zbrojnými službu manskou králi činiti.

20. Jindřich Haugwic uvolil se, díl svůj na Kopidlně v manství uvésti, připověděv spolu, jestliže díl bratra jeho na témž statku jemu se dostane, že jej také králi pod léno dá.

21. Václav z Wartemberka na Lipém a Krupce zapsal králi v dědictví zboží své Krupské, k němuž náležely: zámek a město Krupka s dvorem a předměstím, městečko Chabařovice, vsi Horní Krupka, Rožmitál, Novosedlice, Viklice, Šantov, Hořejní a Dolní Varvažov, Liboňov, Knícnice, Nakléřov, Slavošov, České Chejno, Petrswald, Schumwald, Štekenwald, Habartice, Fojtsdorf, Běhánky, Mstíšov a Podlejšin s dvory k nim náležitými, pak dvory v Zálezlích, Oužíně, Chvalově s dědinami, ospy, cly, vinicemi, desátky viničnými, s rychtami, svobodnými, s mlýny moučnými i cvitařskými, s hutmi, doly zlatými, stříbrnými, cínovými a všelijakými jinými kovy, tolikéž many v Dubci a Hrbovicích, v Trmicíeh a Olešnici i té spravedlnosti ke vsi Hořejšímu Rožmitálu, které vsi knížata saská tehdáž v držení byli.

A v manství přijal týž od krále dosavadní dědičné a svododné zboží své, totiž: všecko právo, jež měl y městě Lipém, pak městečko Jezvé a Holany, zámek Chudý Hrádek, Jestřebí s městečkem, zámek Vítkovec, tvrz Rychnov, pusté zámky Milčany a Fridland, vesnice Svárov v Starém Lipém, Žiznikov s dvory, Heřmanice s dvory, Okřešice, Veselí s dvory, Stračí, Waltersdorf, Kozly, Robeč, Ledce, Písečnou, Manušice, Šejbu, Novou Skalici, Dřevčici, Sušici, Heřmanky, Zdislavice, Pačkov s dvory a pustým zámkem Vřísek řečeným, Karasy, Provodín Hořejší a Dolejší, pustou ves Mnichov, Oujezd, Maršovice, Chlum, Pavlovice, Vršov, pustou ves Hradiště, dvory v Žitenicích, Bořetíně, Stráži, Dubici, Libchavě, Stružnici, Šosendorfu s mnoha rybníky, vinicemi, lesy, cly a řekou Ploučnici. Z kterýchžto lenních statků týž Václav z Wartemberka králi k manské službě s desicí koní zavázán byl.

22. Václav Valkoun z Adleru postoupil králi městečka Třebenic a některých vsí s tisícem kop gr., které na nich zapsané měl.

23. Petr Malovec z Chejnova uvedl králi v dědictví své svobodné panství Wimberské, a sice: zámek Winterberk s baštou a s předměstím, pustý zámek Kužvardn s dvory k tomu náležitými, pak vesnice Křesanov, Čejsice, Modlenice, Krabice, Výškovice, Vnarov, Cuclavice, Krušlov s dvory, vsi Vltavu, Lipku, Klášterec, Solnou, Lhotu, Sklář, Pravétin, Višovátku, Neveselec, Vicemily, Boubsko, Bořanovice, Trhonín, Lštin, Hoštice, Skarez, Kahov, Brdov, pak kmetské dvory v Oslovicích, Hodějově, Zahoršicích, Sedlecku, Libotýně, ve Včelné a Vojslavicích; posléz právo své zápisné na vesnice Nakvasovice Hořejší a Dolejší, Želibořice, Oujezdec atd., s mlýny, robotami, se cly ve Wiuterberce a na Vltavě, s hutmi u Lipky, u Klášterce a pod Boubínem, s horami, lovy, kovy a podacím kostelním.

Nad to týž zapsal králi v manství své zboží Březnické : zámek a městečko Březnici s dvorem, vesnice Bobovice, Volenice, Osly, Pnovice, Počaply, Martinice, Bor, Hučice, Lhotku Vaéikov s podacím kost. v Březnici a Bobovicich se vším, cožkoli k nadepsanému zámku, městu a panství příslušelo. Z čehož králi službu s šesti koni zbrojnými konati měl.

24. David Borně ze Lhoty dal králi pod léno tvrz Mikovice, ves Lobeč s dvorem, Zeměchy s dědinami, s clem atd. Z kteréhož manství měl králi s dvěma koni sloužiti.[46]

Posléze král, chtěje se i pro budoucnost dotčenými osobami jakož i statky jejich ujistiti, vymohl na nich ještě zvláštních reversův, jimiž každý se přiznal, že sice za provinění svá zasloužil, aby na hrdle trestán byl, že však z milosti královy jen statkův svých jsa odsouzen, všecku poddanost a poslušnost králi zachovati chce. Tolikéž se zavázal, že doživotným vězněm královým zůstane na statku neb místě mu vykázaném, že manskou službu vždy ochotně konati bude, aniž že pro trestání toto zasloužené ani pro jiné věci, kterékoliv se při tom zběhly, nad králem neb nad dědici jeho ani nad osobami, ježto by v té věci ve zlém domnění měl, žádným vymyšleným spůsobem mstíti se nebude. A pakli by on neb dědicové jeho tak se nezachovali a toho zápisu nezdrželi, tedy i hrdlo i statek bez milosti propadnouti, manželky pak jejich i s dětmi ven ze země vyhnány býti měly.

Ku kterémužto reversu či zápisu doloženo, že každý ze stavův jej ve jmenu svém i dědicův svých dobrovolně učinil, připrosiv na svědomí toho urozených pánův p. Viléma z Wartemberka a p. Jana Jaroslava Vranovského z Waldeku, pak urozených vladyk p. Jana Sobětického ze Sobětic a p. Fridricha ze Střížkova, že jsou také pečeti své k tomu listu přivěsiti dali.

Po odevzdání těchto reversů výše jmenované osoby ze stavu panského a rytířského z vězení propuštěny jsou, připověděvše rukou dáním pod ctí a věrou a pod ztracením hrdla i statku, že na místě, kdež seděním a příbytkem budou, vězni královskými doživotně zůstanou.**)[47]

Co se pak týče oněch stavů v, kteří se před soud královský nedostavili, jakož předkem učinil Pfluk, statky těch byly hned od krále zabaveny; za kteroužto příčinou zvláštní kommissaři na ně vypraveni jsou, tak jako dříve do měst královských. Kterak u věci té postupováno, tomu vyrozuměti se může z instrukce, která 31. července dána královským kommissařům Ladislavovi Popelovi z Lobkovic a Melicharu Hubeckému (?), kteří na statky Pflukovy posláni jsou. Uloženo jim, aby předkem Slavkov a Schönfeld na panství Bochovském se všemi doly, zásobami a se vším příslušenstvím k ruce králově zabavili a horníky i poddané Pflukovy zvláštní přísahou králi zavázali. Dále měli zámek a městečko Bečov se všemi vesnicemi a příslušenstvím vzíti, všecko ve dvorech, v domě a v mlýnech, všecky zásoby střeliva, prachu, obilí a dobytka sepsati; se zvláštní pozorností měli k Pflukově kanceláři hleděti, všecky listiny a psaní, klenoty, šaty a jiné věci sebrati a králi odeslati, toliko věcí, jež manželce Pflukově náležely, mělo od nich šetřeno býti. Tytéž instrukce oněm kommissařům dány jsou v příčině panství Kynžwartského, Tachovského a statkův Kocova, Chodové Plané (Knitenplan) a Breitenšteinu. Spolu měli skrze Pflukovy poddané všecky tvrze a hradby, které za poslední doby na oněch místech vystaveny byly, docela zbořiti dáti, tak aby napotom k žádné potřebě nebyly. Konečně uloženo jim, aby po Pflukovi se pídili, zejmena po statcích panství Tachovského, a jeho i hejtmany i jiné ouředníky jeho jali a do Prahy dopravili.

I aby svrchu jmenovaní kommissaři proti každému odporu náležitě opatřeni byli, přidal jim král 600 jezdců k ochraně. A nastala-li by jim potřeba větší branné moci. tedy jim nařízeno, aby hejtmana Vrhatu, který s praporem drábů v Lokti ležel, k sobě povolali, ano i Chebský a Loketský kraj vyzdvihli, jakož i hraběte Hartenšteina, kancléře pána z Plavna i jiných okolních pánův vedle mandátu královského za pomoc požádali; a kdyby ani to nestačilo, připověděl král, i hned svůj lid s potřebami válečnými k nim vypraviti, aby jeho rozkazy dokonce vykonati mohli.[48] Kterýchžto prostředkův však kommissařům královským potřebí nebylo, stačil jim zbrojný lid, jejž právě s sebou měli; i vykonali, jak se zdá, vůli královskou beze všeho většího odporu poddaných. Ale aby byli Pfluka neb některého z důvěrných úředníkův jeho jali a králi dopravili, to se jim nepovedlo; jedině Buriana Prostiborského, jenž Pflukovi všelijaká důvěrná poselství vykonával, dopadli; i byl nejprv na bílou věž a odtud na Křivoklát dán, kdež u vězeni svůj ostatní život ztrávil.[49]

Podobným spůsobem, jako panství Pflukova, osazeny a ohledány jsou také statky, kteréž jiným stavům obesla.ným skonfiskovány jsou.

Zatím, co ony konfiskace se daly, a po učiněni nadřečených zápisův některé osoby ze stavův na svobodu se propouštěly, postupoval král i dále útrpným právem proti vězňům, jenž za hlavní vinníky pokládal. Bylť i toho domnění, že tím předešlým odporem stavové rod Habsburský královského trůnu zbaviti a kurfirsta neb syna jeho za krále českého sobě zvoliti chtěli. Jakkoliv toho se snadno domysliti lze, že by nejedni stavové, hledíce k mnohonásobným útiskům vlády Ferdinandovy, sobě takového převratu byli přáli, ano i k tomu napomáhali, kdyby u Mühlberka byl Fridrich zvítězil; nicméně jest z vypravování našeho, na pramenech souvěkých založeného, nepochybné, že aspoň většina stavův k takovému konci nevedla. Král užívaje útrpného práva proti některým stavům, chtěl vší mocí důkazův pro ono své domnění dosáhnouti. I dával si všecka vyznání mučených slovo od slova oznamovati. Ale v Aktech, jež král o celém odporu stavův složiti dal, nenalézá se pranic, což by zřejmě o tom svědčilo, že by vězňové jakýmkoli vyznáním svým podezření královo byli stvrdili. Což za nový důkaz se považovati může, že ani mučidla vězňům žádných těžkých přiznání nevynutila. A přes to dal král v nejbližších dnech, právě před zahájením sněmu, několik osob utratiti, zajisté jen z toho úmyslu, aby stavy tím nejtěžším trestem ustrašil a jim i pro budoucnost výstrahu dal.

  1. Sixt, Acta Ferd. a Desky zemské.
  2. Dvorský
  3. Tamtéž.
  4. Archiv zemský.
  5. Acta Ferd. f. 228.
  6. Rukopis Sixtův.
  7. Rukopis Sixtův.
  8. Vypsání těchto příběhův Pražských podle Sixta z Ottersdorfu.
  9. PSANí téhož Ondř. Klatovského v Archivu zemském.
  10. Latinská odpověď králova v Sixtu.
  11. Bucholz VI. str. 405.
  12. Acta Ferdin. f. 204.
  13. Rukopis Sixtův.
  14. Archiv zemský.
  15. Acta Ferd. fol. 191—204.
  16. Rukopis Sixtův.
  17. Rukopis Sixtův.
  18. Sixt z Ottersdorfu.
  19. Sixt a Bucholz VI. str. 409
  20. Desky zemské čer. č. 46. f. I 14.
  21. Archiv král. hlav. města Prahy. Lib. memor. N. LXVII.
  22. Tamtéž.
  23. Této výminky užito proti Pražanům léta 1556 v pátek po sv. Janu Křtiteli v příčině dvoru ve vsi Jenči. I museli onoho datum skrze jisté plnomocné osoby v dotčeném zápisu položiti: že měli ve vsi Jenči dvůr kmetský, kteréhož že tedy také oním zápisem králi postupují. Desky zem. VIII, s. 23.
  24. Sixt z Ottersdorfu.
  25. Rukopis Sixtův.
  26. Tamtéž.
  27. Acta Ferd. Spisů omluvných, jichž tu dotýkáno, pohříchu nalézti jsme nemohli. Není jisto, zdali v nich města upřímně a beze strachu své omluvy složila aneb zdali i v tom královským poručením spravovati se musila.
  28. Ani této písemné omluvy jsme nenalezli, ani v Aktách ani kde jinde; zdá se tedy, že obsah její byl králi naproti mysli a proto spis sám snad dokonce jako mnohé jiné úmyslně zničen jest.
  29. O psaních Wildpachových na svém místě vypravováno.
  30. Bucholz.
  31. Acta Ferd. a Bucholz.
  32. Rukopis Sixtův.
  33. Archiv Český III. str. 129.
  34. Poněvadž Žatec vedle Prahy největší odpor proti králi vedl, tedy Žateckým i ten artikul předložen, aby v městě jejich brány i branky, tolikéž zdi u každé brány deset later byly pobořeny, příkopy okolo města vyrovnány, a na budoucí časy na těch místech nic nebylo stavěno. Což však zmírněno v ten spůsob, že brány po 18 let dnem i nocí otevřeny zůstávaly, až r. 1565 hrál Maximilian onen rozkaz z desk zem. vymazati dal. Archiv musejní.
  35. Roku 1556 Písečtí musili ještě k témuž spisu z léta 1547 ohlásiti ves Škudru s dvory, pak několik dvorů ve Vojeticich, Kanicích, Stražnicích, Kladrubech a Damnici, jichž tedy také králi postoupeno.
  36. Roka 1552 obec Chrudimská doložila k dotčenému zápisu ještě dědičnou ves svou Synčany s několika dvory kmetskými.
  37. Všecky tyto ztráty a postoupené statky jsou vyšetřeny z Desk zem.
  38. Také některá města v Lužicích a Slezsku, jež králi za poslední války povolná nebyla, reversy na jisté pokuty složiti musila. Tak u př. zavázal se Kamenec k pokutě 5000 kop gr., Žitava 20.000 kp. Také Budišín jistou pokutu platiti musil. Vratislavští pak byvše tepry r. 1649 k 5. listopadu do Prahy o spravení a očištění se obesláni, vyslali tam 6 osob z rady městské, kteréž však s králem nikterak dohodnouti se nemohly. Naposled propůjčil se kancléř Jindřich z Plavna, jemuž 5000 zlatých dáno, za prostředníka, a jemu se pak pomocí lužického rady Mathiasa podařilo, Vratislavské s králem smířiti. Tito musili 80000 zlatých pokuty zaplatiti a k placení posudného se zavázati. — Města v knížectví Svidnickém a Javornickém 54000 jakožto pokutu složila. Bucholz VI. str. 416.
  39. Desky zem. VIII. F 17.
  40. Kronika Boleslavská od Frant. Novotného str. 115.
  41. Bucholz VI. st. 477. — Programm Loketské vyšší realky 1870.
  42. Desky zemské VIII. F 22.
  43. Des. zem. VIII, G 4, D 18, B 2, K 29.
  44. D. zem. VIII. F 23.
  45. D. Z. VIII. F. 23.
  46. Vypsání vsech konfiskací svrchu poznamenaných učiněno jest podle Desk zemských a Archivu zemského.
  47. V první době po propuštění na svobodu měl každý jen v zámku neb domě, který mu k tomu vykázán byl, přebývati, nevycházeje ani ze vrat. Teprv později vyprosili sobě na králi tu milost, aby směli po tom svém panství neb stalku choditi neb jezditi až do západu slunce; než někam jinam z mezí jeho vyjížděti neměli, ovšem přes noc kde zůstati. (Život J. Augusty st. 4.) — Tak jako v Čechách byli též v Lužicích mnozí ze stavův vyšších pokutováni, což však teprv r. 1548 so stalo. Téhož léta zajisté vydal král v Augšpurce dne 27. března mandát, jímž udělil synu svému Ferdinandovi plnou moc, aby mezi osobami obviněnými a královským otcem svým narovnání učinil. Konečně pak 27. června r. 1548 král nový mandát vydal, jímž konfiskace statkův jejich nařízena byla. O pokutování některých měst slezských a lužických již výše řečeno. Bucholz VI. str. 417
  48. Archiv zemský.
  49. Kašpar Pfluk, jakož výše již položeno, zemi českou opustil, jakmile z obeslání svého úmyslu královu vyrozuměl. Zdržoval se pak v Magdeburku v stavu dosti nuzném, odkudž vydal zvláštní obranný spis o předešlém jednání svém. Odmítal v něm všecku vinu od sebe, řka, že jen hranic svého zboží a své země hájil. Za příčinu pak, proč se před soud královský nedostavil, přivedl, že již napřed v obeslání odsouzen byl a králi na milost i nemilost dáti se měl. Kromě toho že mu od přátel oznámeno, že by rozsudek na ztrátu všech statků a panství, na vězení doživotní neb dokonce na utracení zněl. A že Pfluk v tom křivě zpraven nebyl, o tom svědčí všecko jednaní sondu královského.