Odpor stavův českých proti Ferdinandovi I. l. 1547/V

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: V.
Podtitulek: Po bitvě u Mühlberka vrátí se král do Čech a strojí se k pokoření stavův
Autor: Karel Tieftrunk
Zdroj: Google Books (plný text přístupný pouze z USA)
Vydáno: Praha: V kommissi u Františka Řivnáče, 1872. s. 172 – 237.
Licence: PD old 70
Související články ve Wikipedii:
Stavovský odboj roku 1547

Sněm od stavův dne 18. dubna otevřen. Schůze v kolleji Karlově dne 20. dubna. Jednání o přistoupení nejv. úředníkův a soudcův zem. k snesení stavův. Nové poselství cís. a král. v Praze. Odpověď stavův k němu. Karakteristika stavův na sněmu shromážděných. Jednání Fridrichovo se stavy jednotlivých zemí. O vítězství Mühlberském a účinek jeho v Praze. Předešlá odpověď k císaři a králi změněna. Bouře z toho v Praze vzešlá. Cesta poslův k císaři a králi i nazpět do Prahy. Poselství cís. a král. v Praze. O těžkém stavu Kašp. Pfluka. O přednešení poslův cís. a král. a úvaha o něm. Přímluvy stavův v příčině téhož poselství. Přiznávací listové stavův při dskách uloženi. Nové poselství k císaři a králi. Král vraceje se do Čech, obešle některé stavy do Litoměřic. Mandát královský do krajův a proti Pflukovi. Záměry královy v Litoměřicích a jednání jeho zde se stavy. Hnutí z toho v Praze a těžký stav úřadů konšelských. Poslové Pražan v Litoměřicích. Král vyhledává pomoci vojenské u Morice a císaře. Korrespondence o to činěná. Řádění lidu královského v Litoměřicích. Martin Nosidlo. Dne 1. července vydá se král z Litoměřic do Prahy.

Obecný sněm, k 18. dni měsíce dubna položený, po celém království toužebně očekáván byl. Měloť se vůbec za to, že král dle slibu svého osobně k němu se dostaví, a že všecky těžkosti přítomné konečně odklizeny budou; zvláště pak obecné mínění k tomu se neslo, že všecky stížnosti a přání, jež stavové při času středopostí v přátelském snešení učinili, na místě postaveny a vyplněny budou.

Za těmi příčinami stavové k témuž sněmu u velikém počtu do Prahy se sjeli. V pondělí pak ráno dne 18. dubna sešli se v kolleji veliké a vedle obyčeje poklekše všickni na kolena, pomodlili se; načež psaní královská i jiná všecka, ježto v tom čase prošla, vůbec přečísti rozkázali. Potom vyslali ze sebe osoby jisté k úředníkům a soudcům zemským na hrad, aby se jich doptali, zdali král svou osobou na sněm přijede. I oznámeno jim: že král sám sice nepřijde, ale že k témuž sněmu na místě svém zvláštní posly vypravil, kteříž že bezpochyby již na cestě jsou, aby tedy stavové na zejtří k společnému sněmování na královský hrad se dostavili.

K čemuž stavové za odpověď dali: ačkoli všecka jednání na Pražském zámku časův předešlých byla netoliko neprospěšná, ale také škodlivá a úskočná, pod rozličnými obmysly jedněch stavův proti druhým, na zkázu a záhubu království českého, a jakkoli jich stavův větší počet v kolleji Karlově již pohromadě jest; přece že nechtějí odporův činiti při jednání o obecné dobré mezi stavy, a tedy že na zejtří k hodině 12. na zámku najíti se dají. Spolu předložili svou přední žádost, aby totiž nejvyšší purkrabě Pražský s úředníky a soudci zemskými to opatřil a ty erbanunky či smlouvy dědičné staré, mezi královstvím českým a domem saským uzavřené, vyhledati a v jazyk český, ač nebylo-li se to již stalo, přeložiti dal. Téhož žádali také v příčině té nové smlouvy, kteráž s knížetem Moricem v říjnu roku minulého z rozkazu královského, avšak bez vědomí a povolení všech stavův obnovena byla.

Na zejtří dne 19. dubna veliký počet stavův, jakého prvé prý nikdy na sněmích tehdejších nebylo vídáno, sešel se na nádvoří zámku královského blíže měděné sochy sv. Jiří, neehtějíce odtud ani na palác ani do soudné světnice jíti; kdežto zatím nejv. soudcové zemští i radové královští jakož i ti ze stavův, kteří buď s králem již z Litoměřic osobně táhli aneb lid svůj později do Míšně na kurfirsta vypravili, shromáždili se v soudné světnici. Mezi těmito nalézali se vedle jiných stavův katolických také Plzeňští a Budějovičtí, kterážto města, ležíce nedaleko hranic království, sloužila ode dávna za hlavni střediště a útočiště strany katolické, ze sousedních zemí podporované.

Stavové, jenžto před zámkem na nádvoří se nacházeli, vyslali jisté osoby do soudné světnice, žádajíce stavův tam shromážděných: pakli k přátelskému snešení, které tak znamenitá většina stavův byla učinila, přistoupiti chtějí, aby tedy k nim jakožto k počtu znamenitějšímu ven vystoupili, ješto by jich množství ani v paláci ani v soudné světnici vměstnati se nedalo. I vystoupivše soudcové zemští a jiní ze soudné světnice na mramorové stupně, po nichž ze dvora na palác se chodilo, žádali stavův, aby podle starobylého obyčeje v soudné světnici sněmovali. Ale když tito tak učiniti nechtěli, tedy jim ty staré dědičné smlouvy, za krále Jiřího zavřené, přečteny byly. A když pak stavové i té nové smlouvy s Moricem učiněné se dotazovali, za odpověď jim dáno od soudcův zemských, že jí nalézti nemohou a že se domýšlejí, že ji buď král anebo kancléř s sebou vzal.

Z odpovědi této stavové nemálo se rozhorlili, vytýkajíce to za neupřímnost, a dali k ní skrze Viléma Křineckého připomenouti toho: že stavové k dotčené smlouvě s Moricem nikdy povolení svého nedali, nýbrž Pražané se vším stavem městským že u přítomnosti krále samého ve sněmu takovému obnovení té smlouvy s Moricem jsou odepřeli; i poněvadž přes to přese všecko k obnovení tomu přišlo, pročež že žádají, aby úředníci a soudcové zemští zprávu o tom učinili a ty osoby jmenovali, kteréž jsou to předsevzíti a tuto smlouvu dokonce pod pečetí zemskou Moricovi vydati směly. Při čemž Křinecký doložil těchto slov: „Věc věru předivná jest, když měl mandát od krále na nás vydán býti, tehdáž se pojednou erbanuňk našel, a když jsme se o svobody naše a království tohoto zasadili, doptati se jeho nikoli nemůžeme.“

Po této důtklivé řeči nejvyšší úředníci a soudcové zemští, kteří nejvíce k obnovení oné smlouvy přispívali, v nemalé nesnázi se octli, nevědouce, jak odpovědíti, až posléze Jan starší Popel z Lobkovic, nejvyšší zemský sudí, pravil: že osoby ony, jež k oné věci napomáhaly, v předešlém sněmu zapsány jsou, a že on tolikéž jeden z nich jest; že však on se vedle jiných toho dotýkati musil, byv k tomu zvolen, ale že o tom neví, aby ta smlouva pečeti zemskou spečetěna býti měla. Po kterýchžto slovech Lobkovicových povstal křik veliký ode všech přítomných, že oni ani jeho ani žádného jiného k tomu nevolili, ani co v té příčině poroučeli; při čemž celé to jednání o smlouvu za pletichářské prohlásili. Avšak toho dne věc sama vyřizena nebyla, ješto stavové hned po oné rozmluvě se rozešli.

Ve středu ráno dne 20. dubna stavové nejprv opět v kolleji Karlově se sešli, kdež mnohé těžkosti z minulých let k paměti sobě přivozovali; předkem zase stížnost na to si vedli, kterak bez vědomí všech tří stavův ty staré smlouvy s domem saským zrušeny a nahraženy jsou byly smlouvou s knížetem, o němž vůbec tvrzeno: že národu a jazyku českému pohrůžky činí, mluvě i to, že se nad Čechy mstíti chce, protože mu podle dotčené smlouvy pomoci učiniti nechtěli; týž že zrádcem nazývá národ český, protože by svého krále poslušen nebyl. Vytýkáno Moricovi přitom, že on své příbuzné zradil a tudíž nad svou vlastní krví se zapomněl, kdežto oni stavové poctivosti své a předkův svých závazky zachovávali a nevinné krve křesťanské prolévati nechtěli.

Když takové řeči stavové v kolleji veliké mezi sebou vedli, tu vznesli na ně obyvatelé z kraje Hradeckého stížnost v příčině Jana staršího Špetle z Janovic, jenž minulého roku jakožto hejtman téhož kraje podle vůle Hradeckých přes hranice táhnouti nechtěl, a byv pro to od krále k smrti odsouzen, jen tím, že časně se ukryl, života svého si zachránil. I poněvadž Špetle dosud u vyhnanstvi žil, pročež Hradečtí stavův žádali, aby jemu glejt či průvodní list dán byl, a on volně k slyšení státi mohl, jsa „ctný a dobrý pán a z rodu v království zachovalého.“ Přitom doloženo, aby taková těžkost, jakáž téhož Špetle postihla, bez řádného vyslyšení na něho ani na žádného jiného více dopouštěna nebyla.

Po nich promluvil Jan Opit jako na důkaz Hradeckým, že se jemu jakožto zvolenému od kraje Kouřimského hejtmanu tolikéž přihodilo, že za svou věrnou službu od krále do vězení dán, a kdyby přímluvy králové Anny nebylo byvalo, že by byl o hrdlo přišel; avšak že až posud na závazku cti jest. Kromě dotčených a jiných stížností i toho připomenuto, co se nedávno doktorovi Václavovi, kazateli Týnskému, přihodilo. Doneslo se totiž krále od rozličných osob, že týž doktor v kostele Týnském kázání bouřlivá činíval, pročež od krále r. 1544 vypověděn byl. Navrátiv se pak tajně do Prahy, v domě jistého Jana Koukole se skrýval: ale byv vyzrazen, k rozkazu královskému byl jat a do věže Mihulky, vězení tak řečeného, vsazen a později na Křivoklat dodán. A když pak r. 1547 odsud propuštěn byl, musil od sebe revers dáti, že ve třech dnech ze všech zemi královských se vybere a jich navždy prázden bude. I praveno tu, že ve všech těchto i jiných podobných případnostech král vše to činil pouze na křivé zprávy postranní, bez řádného vyslyšení, a ti, kdož tak od krále odsouzeni a potrestáni byli, že ani žaloby na se neslyšeli ani se těch, kteřiž je tak obžalovali, doptati nemohli.

A tak stavové přítomní všickni, znajíce to. že se oněm osobám ublížení stalo, k tomu se přimlouvali, aby jim od zřízených osob psáno aneb od jejich přátel ohlášeno bylo, že se opět svobodně do vlasti své vrátiti mohou, a kdož by je z čehokoliv pořádem práva viniti chtěl, aby každému právi byli.

Stavové tyto věci vyřídivše, snesli se na tom, aby k soudcům zemským a ostatním osobám na zámku shromážděným dotaz učinili, zdali k jich přátelskému snešení přistoupiti chtějí, aby k tomu zřetelnou odpověď konečně dali. Načež vydali se společně na zámek, kdež opět Vilém Křinecký z Ronova ve jmenu stavův k nejv. úředníkům a soudcům zemským přednešení učinil. Předkem dotkl té nepříslušné odpovědi jich včerejší v příčině smlouvy s Moricem, že by ji před rukama nebylo. Z kteréžto odpovědi že vyrozuměti jest, že jakž se smlouvou touto tak i se všemi jinými království českého privilegiemi a svobodami kdo chce, kdy chce a jak a pokud chce, se přebírá a jak se jemu zlíbí, je obrací, a tak že statkové i poctivosti stavůr v nebezpečenštvi přicházejí. Přitom zmíniv se, kterak takové a podobné listiny vždycky při deskácb zemských bývaly, a jak za dřívějších časův nejvyšší úředníci a soudcové zemští je v bedlivém opatrování měli, pokračoval dále v těchto slovech: „A pokudž tak bývalo, pán bůh všemohoucí ve všem hojný prospěch jim úředníkům a soudcům zemským dávati ráčil. Nyní však poněvadž jsme již všickni z povinností svých vykročili, a každý svého vlastního užitku pilnější nežli obecného dobrého jest, a těchto předešlých časův při sněmích obecných žádný ani jeden jest nebyl, jenžto by se o obecné dobré a svobody království tohoto zasaditi směl, když jsme jedni na druhé, my na vás a vy na nás hleděli, k tomu jsme přivedeni, že jsme téměř o všecky naše svobody přišli a teď tímto J. M. K. mandátem o poctivosti, hrdla a statky naše přijíti bychom musili, kdyby sám pán bůh myslí lidských pozdvihnouti a nás v společnost a jednotu tuto přátelskou uvésti nebyl ráčil. Kdo jsou k tomu mandátu, tak na potupu a ublížení svobod království českého vyšlému, radili, když by J. M. K. na ten čas v zemi býti ráčil, byli bysmc se J. M. na to ptáti chtěli. Obnovením erbanuňku předešlé všecky smlouvy dědičné, s domem saským skrze předky naše zavřené, se zrušily, umořily a na samého Morice to přeneseno..., a my o ničemž nic nevědouce a k ničemuž tomu povolení nedávajíce, tím toho erbanuňku obnovením k tomu jsme zavázáni, nejsouce a nebyvše jemu v tom tím ani ničím jiným povinni. Ano tím mandátem k tomu nuceni jsme, abychom na toho a proti tomu táhli, kterýž nám jak živ nic zlého neučinil, a toho retovali, kterýž nám nic dobrého nepřeje, ješto, jsme-li jednomu tím povinni, poněvadž oba jsou z domu saského, měli bychom aneb oběma pomáhati anebo obojích tak v pokoji zanechati. Když jsme se teď spravedlivě proíi tomu zasadili, že povinni nejsme, krve nevinné křesťanské vylévati, za neposlušné odsouzeni jsme. Pro tu příčinu oheň v zemi puštěn jest, lidem chudým znamenité škody od lidu služebného císařského a krále pána našeho se dějí, smlouvy s domem saským se ruší, kteréžto byly zdí království českého; a my se tomu díváme, nic tomu neříkáme. Tím spůsobem dejme sobě zkaziti markrabství moravské, abychom téměř již o všecko přisli. Žádného, ani jednoho nemáme, kdo by nás v tom opatroval, nýbrž ještě ti, ješto by nás spravedlivě zastávati měli, ti nám nejvíce i sobě škodí... Když dům saský zkažen bude, my jednostejné zkázy od toho lidu přesodomského na sebe očekávejme; neb žádné naděje k dobrému není, poněvadž v tom vojště, kteréž císař a král pán náš na zkázu kurfirsta a domu saského přivedl, přirození Turci jsou.“

Skončil pak Křinecký promluvení své takto: „Vy pak (úřednici a soudcové zemští) znáte a o našem snešení vědomost máte, neb zjevné, patrné i také vytištěné jest, že jsme nic nového před sebe nevzali než toliko, čím jsme sobě stavové před shořením desk zemských zavázáni byli, t. j. abychom svobod, privilegií království českého a jedni druhých obhajovali, přátelským snešením sobě jsme zase obnovili. A protož poněvadž nic neslušného, nenáležitého a nespravedlivého ani proti J. M. K. ani proti žádnému jinému před sebe nebereme, než o svobody tohoto království se zasazujeme, abychom jich i také sebe před všelikou mocí hájiti mohli: protož žádáme, že hned nám patrnou a zřetelnou odpověď dáti ráčíte, chcete-li k našemu přátelskému snešení a k nám přistoupiti a pečetmi svými toho potvrditi a s námi o svobody a dobré království tohoto českého se zasaditi čili nic, abychom vědouce o sobě věděli, co činiti.“

Řeč tak přímá v nemalé rozpaky uvedla nejv. úředníky a soudce zemské. I odstoupivše na krátké rozmluvení, dali stavům za odpověď: poněvadž posel císařský a vyslaní královi již přijeli a za slyšení žádají, protož aby předkem tito pro poctivost těch, kdož je poslali, slyšáni byli, že po jich vyslyšení stavům k té řeči V. Křineckého konečnou odpověď dáti chtějí. I svoleno k tomu; spolu však uzavřeno, aby to vyslyšení poslův do dne zejtřejšlho odloženo bylo.

Avšak než stavové se rozešli, z jednostejné vůle purkrabímu Pražskému poručili, aby Floriana Grispeka vězením dostatečně opatřil. Týž Florian Grispek (na Kačerově) těšil se ze zvláštní přízně krále Ferdinanda I., kterýžto jej z Němec do Čech s sebou vzal, a na veliké pohoršení stavův r. 1536 sekretářem královským učinil. I užil tento nový milostník králův postavení svého na škodu nejedněch osob ze stavův, popouzeje proti nim hněvu královského, tak že i o čest i o statky své připraveni byli. Mimo to byl horlivý katolík a nepřítel stavův evangelických, u nichž vůbec za královského špehýře a donašeče považován byl. Za těmi příčinami, jsa nad to ještě cizinec, od stavův nad míru nenáviděn byl, tak že nejednou si již proti němu u krále stěžovali.

Všeobecná však nevole proti němu vypukla na hradě v dotčeném shromáždění stavův, kdež ode všech přítomných povstal povyk na něj veliký: viněn tu přímo z toho, že všecka privilegia zemská si přepisovati dával a od některých majestátů pečeti odtrhoval, kteréžto zlámané pod jeho oknem v přlkopích zámku Pražského prý nalezeny byly. Pročež také mnozí za to prosili, aby proti němu i hned u vězení také útrpného práva užilo se.

Purkrabí Wolf Krajíř z Krajku počal se z toho vymlouvati, že neví, kde by Grispeka vězením opatřil; načež mu stavové řekli, neučiní-li podle jich vůle, že oni sami jej ve svou moc vezmou a dostatečně opatří. Marně se volal Grispek k slyšení, dokládaje, že jest obyvatel království českého, aby mu na závazek věřeno bylo. To vše mu nic nepostačilo; někteří tu doložili, že jsou jiní starožitnější a znamenitější k slyšení se volali, a že se toho dovolati nemohli; a Grispek musil pak chtěj ne chtěj na novou věž jíti, odkudž pak dne 23. dubna na jistý zápis snešením stavův propuštěn byl.

Na zejtří ve čtvrtek před sv. Jiřím nejprv poslové královští před stavy do sněmu na hradě puštěni jsou. Byliť to: Jan Doubrava, biskup Olomoucký, Václav z Ludanic na Chropyni, hejtman moravský, Vilém Kuna starší z Kunštatu na Hrádku, Jiřík Žabka z Limburka na Kounicích, rada a mistokancléř královský, Přemek z Vlčkova na Prusinovicích, podkomoří markrabství moravského, a Václav Tetour z Tetova na Malenovicích, nejv. písař markrabstvt moravského. Kteréžto osoby král Ferdinand opatřil zvláštní instrukci k stavům českým, dané v Chebě ve středu po božím hodě velikonočním, tedy již 13. dubna. I oznamoval v ní stavům: že, sněm tento když rozepsal, byl té naděje, že polní toto tažení vykonáno bude; ale poněvadž se tak nestalo, tedy že mu nelze na ten čas mezi stavy přijíti, a že tedy dotčené kommissaře na místě svém k nim vypravil, nechtěje téhož sněmu dále odkládati. Pak opakoval znovu dosavadní příběhy svým spůsobem, vykládaje opět tak, jak již výše jest povědíno, stavům nepřátelství své proti Hanuši Fridrichovi, jenž se byl osazením Dobroluk a Jáchimova proti koruně české prohřešil. Potom zmíniv se o sjezdu Litoměřickém, vytýkal stavům, že v středopostí to své shledáni v Praze odbývali a některá snesení jakož i závazky jisté mezi sebou vzdělali. Král se tu hlavně dotkl toho snesení stavův, kterýmž se již 16. února mezi sebou zavázali, že se vespolek do hrdel i statků svých hájiti budou proti každému, kdo by jim z té příčiny škoditi chtěl, že královskému mandátu se opřeli.[1] Za kteroužto příčinou i hned také dotčení poslové ve jmenu krále na ty stavy, kteří ono sneseni a ony závazky mezi sebou učinili, tu žádost vznesli, aby z nich všickni předkem se propustili; tolikéž poněvadž nepřítele před rukama není, který by království českému škoditi mohl, aby svůj válečný lid s pole rozpustili a domů jej povolali.

Pakli by tak stavové se zachovati nechtěli a na svém předešlém snesení stáli, tu měli poslové královští jim ohlásiti, že těžko by bylo i králi i těm osobám, ježto v těch závazcích a té jednotě s nimi nejsou, v jaké jednání sněmovní, poněvadž by sobě skrze takové závazky svobodni nebyli, se dávati. A poslové neměli tudíž do žádného dalšího jednání se pouštěti, nýbrž vše mělo se do jiného sněmu obecného odložiti.

Jestli že by však jmenovaní stavové vedle výše položených žádostí královských se zachovali, tehdy jim volno býti mělo, stížnosti své v jistých artikulích na královské posly vznésti, kteřížto pak je králi oznámiti měli. Přitom však král stavům věděti dal, že takoví artikulové pro důležitost svou bez přítomnosti jeho jednáni a zavíráni býti nemohou, pročež aby až do sněmu budoucího se odložili, kterýž jim král mezi tím časem a sv. Václavem nejprve příštím položil, a tu že jim „podle náležitosti milostivou odpověď dáti a všecko to spolu s nimi, což dobrého a užitečného stavův i království českého uzná, věrné a pravé jako král a pán jich jednati a zavírati míní.“

Týmž poslům také uloženo, aby se v komoře královské optali, zdali tomu tak, že by stavové posudné i také pomezní clo králi zastaviti chtěli. Načež měli stavův žádati, aby králi v tom překážek nečinili, an bez toho dosti málo důchodů v království tom má. Patrné se to vztahovalo na článek 45. snesení přátelského, kdež zastavení posudného nikoliv ještě nařízeno nebylo, nýbrž z podstatných příčin teprv na příští sněm jakožto důvodná předloha vznésti se mělo.

Dotčená instrukce královská stavům v plném shromáždění sněmovním přečtena jest; zároveň neopomenuli poslové od osob svých namlouvati stavův, aby od snesení` přátelského upustili. Tolikéž podle rozkazu královského i těch stavův, kteři s ostatními v jednotě ještě nestáli, důrazně naponínali a jich žádali, aby se i nyní v ni nedávali.

Po té slyšen byl také císařský posel Jiří Seled, místokancléř Karla V., který svou instrukci jazykem německým přednesl. I ta záležela v přísném napomínání, aby stavové ze závazků svých se propustili, lid do pole vypravený zase domů povolali a králi svému povinnou poslušnost zachovávali. Spolu císař žádal, aby dovážení spíže pro vojsko jeho nepřekáželi.

Z poselství královského a císařského stavové vyrozuměli, že mají od svého právního stianoviště upustiti, všecky skutky, jež dosud vykonali, odvolati, aniž by ve svých stížnostech a žádostech na přítomném sněniu nějak od krále opatřeni byli. Všecko opět na příští některý sněm odloženo jest i bylo tudíž přirozeno, že stavové v této odkládavosti spatřovali obyčejnou politiku královu, protahovati totiž věci stavův, až by se jim s prospěchem opříti mohl. Že král jen všeobecnými sliby a neurčitou připovědí je konejšiti chce a žádostem jejich vyhověti nemíní, šlo zvláště na jevo z posledních slov instrukce královské, kdež řečeno, že podle náležitosti jim dosti učiní; pročež celé pronešení poslův vzali stavové u veliké podezření. Zatím však poslům oznámili, že nejprv o poselství jejich se poradí, načež že jim místnou od sebe odpověď dají. A tím toho dne jednání stavův skončeno jest. V pátek pak ráno po zvonění stavové opět sešli se v kolleji veliké, kdežto vyřídivše některé menší věci, znovu nastupovali na to, aby se tedy po vyslyšení poslův požádalo konečně od soudcův za odpověď světlou, zdali k přátelskému stavův snesení přistoupiti chtějí.

Gabriel Klenovský shromážděným tu věc nejprvé na mysl zase přivedl, řka, že odpovědi takovou pozná se nejlépe, kdo z nejv. úředníkův a soudcův zemských jsou milovníci svobod království českého a pravi Čechové, a kdo nejsou. Při čemž dotýkáno se také již všelijak žádosti císařovy a královy, aby totiž stavové z těch nových závazkův se propustili.

Po některých rozmluvách stavové šli na zámek, kdež dotčený dotaz úředníkům a soudcům zemským skrze Viléma Křineckého přednésti dali, předkládajíce jim, že svým přátelským snešením nic nového a prvé nebývalého před sebe nebrali, což by proti králi, řádu a právu bylo, než toliko to, což před shořením desk zemských v nich bylo, že sobě obnovili, a ješto toho úředníci a soudcové zemští jakožto hospodářové tohoto království zanedbali, že tedy oni stavové to obnoviti a pod pečetmi svými stvrditi jsou musili, poněvadž i v markrabstvi moravském každý k landfridu list pod svou pečetí dáti musí.

Po tomto dotazu stavův úředníci a soudcové zemští radili se o to, jak se zachovati mají, rozmlouvajíce při tom dosti ostře mezi sebou, ano i k tuhé rozepři došlo mezi purkrabím Wolfem starším z Krajku s jedné a mezi nejv. hofmistrem Zdislavem Berkou a nejv. sudím Janem starším Popelem z Lobkovic se strany druhé, kteřížto oba poslední a vedle nich ještě asi šest neb sedm jiných osob k přátelskému snešení stavův přistoupiti nechtěli. Ale většina nejv. úředníkův a soudcův usnesla se na tom, že se k ostatním stavům přidají. Kteréžto snešení nejv. purkrabí stavům ohlásil v rozum ten: poněvadž tedy stavové nic nového neobmýšleji, což by proti králi a dobrému pořádku toho království bylo, nežli že to, což jest prvé bylo a ve dskách shořelo, obnoviti a pečetmi stvrditi chtějí, za tou příčinou že se stavy v tom se snášejí a k snešení jich přátelskému se přiznávaji. K tomu pak doložili, že to rádi jakožto milovníci vlasti své činí a k tomu věrně pomáhati chtějí, aby dobrá svornost a láska mezi stavy býti mohla, ano že by již dávno se tak zachovali, kdyby jim to byli stavové tak světle oznámili.

Po této odpovědi poděkovali se stavové purkrabímu a ostatním, jenžto tak povolnými se býti prokázali. Ale k hofmistrovi a jeho věrným promluvili, že teď budou o nich věděti, jací jsou milovníci království českého a obecného dobrého, a protož také že s nimi o nic jednati nechtějí, doloživše přímo i té výčitky, že oni králi k mandátu od stavův tak nenáviděnému radili, nejedni hlasové tehdáž ozývali se proti dotčeným odpůrcům snešení přátelského, zejmena proti nejv. hofmistrovi Zdisl. Berkovi, pokřikujíce: „Podej ho sem!“

Také stěžováno si na místopísaře království českého, M. Oldřicha Humpolce z Prostiboře, jako by některé stavy, jmenovitě pána Jana z Pernšteina, rozpakoval a od snešení stavův odvozoval, ano mluveno též o něm, že obdržev přepisu onoho snešení přátelského, na místo „snešení přátelského“ napsal „srocení pikhartského.“ I jakkoli toho všeho před stavy odpíral, přece mu víry přikládáno nebylo.

Potom stavové začali vysokým hlasem „Te Deum laudamus“ zpívati, a jdouce všickni ze zámku dolů, zpívali též jiné písně až do kostela Matky boží před Týnem, pronášejíce takto radost svou nad přistoupením nejv. úředníkův a soudcův zemských k snešení společnému.

Nazejtří dne 23. dubna dostavili se někteří úředníci a soudcové zemští k stavům do kolleje Karlovy; byliť to zejmena nejvyšší hofmistr a sudí zemský a někteří jiní z těch, jenž včera proti snešení stavův tak ostře byli se opřeli. I vznesli na stavy, aby v tom snesení přátelském, jímž stavové k vzájemné obraně mezi sebou se zavázali,[2] místo slov: „Protož jestli že by kdožkoli za takovou příčinou jakýmkoli spůsobem komu ubližovati a škoditi chtěl,“ dostaveno bylo: „mimo řád a právo chtěl-li by někdo ubližovati a komu škoditi;“ a pakli by se tak stalo, že by k snešení tomu tolikéž přistoupili. Z kteréhožto promluvení však mnozí ze stavův podezření brali, pravíce přímo, že pod tím se obmýšlí, aby se tak dálo, jako předešle, aby totiž každý, kdož by koli se oč zasaditi aneb o obecné dobré třebas jen slovíčko promluviti chtěl, pod záminkou, jakoby se „proti řádu a právu“ prohřešil, za buřiče a člověka nepokojného považován byl; a dostal-li by se před soud, zvláště komorní, aby i hned pod zástěrou práva a řádu, jakožto ten, jenž na, důstojenství královské jest sáhl, cti, hrdla i statku odsouzen byl.

Při tom také Jan z Pernšteina obšírnou řeč učinil, že již obecné dobré v těchto časech tak sníženo, potupeno a v zavržení bylo, „že žádný žebrák, ani chodec tak jest v potupě a v poníženosti nebyl, jako svobody království českého a obecné dobré,“ připomínaje to, kterak, stavové při předešlých sněmích mnohokráte jsou sobě to stěžovali, když na sněmy přijedou, že outraty znamenité vedou, a že pak z té příčiny mnozí, zanechavše jednání obecného dobrého, domů se rozjeli, Kteroužto nedbalost a lhostejnost ve věcech zemských, pán z Pernštejna ostře káral, dokládaje, že odjetím, takovým od sněmu sobě outrat přispořili, že však jiným spůsobem to stokráte zaplatili, když jim statkové pod rozličnými obmysly, zvláště skrze výprosy, odjímáni byli proti řádu a právu.

Pročež po takovém rozmluvení stavové na tom se snesli, aby v tom snešení přátelském dokonce nic neměnilo se, tedy výminka, pod kterou dotčeni úředníci a soudcové zemští k němu přistoupiti chtěli, zavržena jest.

Avšak i z jiných stavův mnozí, jenžto byli povahy neodhodlané a vrtkavé, dosud ještě buď dokonce ani k témuž snesení se nepřidali, aneb aspoň náležité daně nesložili. Pročež stavové jednomyslně uzavřeli, aby, ti, kdož v patek minulý před sv. Jiřím k snesení přistoupili, z jednoho tisíce kop gr. českých po jedné kopě osobám k tomu zřízeným na radnici Staroměstské složili, a to od neděle nejprve příští ve 14 dnech. A v témž čase měli také všickni ostatní stavové, kteříž dosud k tomu sněmu do Prahy se vypraviti nemohli a odporu proti tomu přátelskému snesení neučinili, MOC míti, k němu pod pečetmi svými se přiznati. K týmž stavům připočteni byli také všelijací poručnici vdov a sirotkův, opatové, proboštové, prelátové, jeptišky a jiní klášíernici, manové, svobodníci, dědinnici, nápravnici a všelijací jiní, jenž by na dědictví, na pozemcích neb na hotových penězích měli: ti, všickni měli se též v dotčené lhůtě přihlásiti. Kdož však svých pečetí neměli, ti k přiznávacím listům svým jiných dobrých lidí aneb měst za přitištění, pečeti na svědomí požádati měli. A kdož by pak v tom čase nepřistoupil, později k tomu připuštěn býti neměl, leč by příčiny platné ukázal, proč mu to možné nebylo.

Aby pak žádný ze stavův nad jiné v též hotovosti zatěžován nebyl, i na tom zůstali, aby se všecky dosud učiněné pomoci na vypraveni lidu náležitě vyšetřily; což státi se mělo na nejbližším sněmě, kterýž, stavové na pátek po nanebevstoupení páně, t. j. 30. květnu, položili, očekávajíce, že král při něm na jisto osobně bude.

V týchž dnech přišli také vyslání z Kutné Hory a k přátelskému snesení stavův také přiznávaci list svého města připojili.[3] Vůbec přihlásilo se za téhož sněmu veliké množství stavův i jiných obyvatelův království českého k jednotě stavovské. Těch osob ze stavův vyšších, které se listy na pergameně pod pečeťmi vlastními k snesení onomu přiznaly, bylo asi 1740. Nad to přistoupili k němu téměř všecka města královská, mnoho opatův, proboštův, prelátův, jeptišek, svobodníkův, nápravníkův a j., jichž na některém listě přiznalo se pospolu po 70, 80 až i po 100 osob; kromě toho poručníci na místě sirotkův, matky na místě dětí svých, bratří starší na mistě mladších. A ti všickni, představujíce téměř celé království, vzali na sebe závazek, že se neopustí a za jedno budou v hájení práv a svobod zemských.[4] Nejvíce přiznání, jak se zdá, učiněno jest dne 25. dubna. Téhož dne když stavové přiznáni svá pečetmi svými stvrdili, opět jeli na zámek, kdež je poslové královští všelijak namlouvali, aby se z těch nových zápisův propustili, a když by tak učinili, že by oni poslové ve jménu krále na ně ještě cosi jiného vznesli. Při tom dali poslové čísti jistý majestát krále Vladislava i sněm l. 1502 držaný, jimiž prý stavové dosti se zavázali sobě, aby řádu a práva hájili, tak že jim těch nových závazkův potřeba není. Což v tom obem obsaženo bylo, z pamětí souvěkých jsme vyšetřiti nemohli; snad tu naráželi poslové na smlouvu, v kteréž města roku 1502 si vzájemně připověděla, že v bránění svých práv a svobod proti vyšším stavům za jedno budou, leč o jakémsi majestátu královském tu dočísti se nelze.

K tomuto předneseni poslův královských odpověděl opět Vilém Křinecký v rozum ten: že oni stavové o tom majestátu krále Vladislava dobrou vědomost mají, a kdyby ten s jinými majestáty v celosti zůstaven byl, že by stavům potřebí nebylo, o své svobody se zasazovati, ani také té jednoty a tohoto snesení přátelského činiti; ale poněvadž pod jakousi mistrnou chytrostí a téměř raději lstí ze všeho toho řádu a práva i ze všech svobod svých, jichž předkové jejich pracně jsou dobyli, vyvedeni jsou, tak že jim „za kralování tohoto jich pána“ (Ferdinanda I.) to nemůže postačovati a ze všeho již jest vyšlo: protož z nuzné příčiny této že musili to snesení mezi sebou učiniti, aby o sobě věděli a se vespolek znali, kteříž by se o obecné dobré a o práva a svobody království tohoto zasaditi chtěli.

Naposledy pak Křinecký doložil, aby poslové na stavích vlce takového upuštění od těch závazkův nežádali, nýbrž mají-li ještě, což by z poručení králova na stavy vznášeti chtěli, že rádi je slyšeti chtějí.

Než poslové královští oztfámili, že nic více přednésti nesmějí, když stavové na svém stojí; jedině to ohlásili, že jich té noci minulé nějaký list od krále došel, kterýž všem stavům svědčí, i aby tedy přečten byl. Psaní toto obsahovalo, že král pro uskrovnění útrat a nákladův dcery své z Prahy do Inšpruku odeslati chce, a protož aby Pražané vozy opatřili a k průvodu jich několik jízdných na náklad královský objednali.

Kterážto žádost králova nemalé podivení mezi stavy vzbudila; i rozmlouvali mezi sebou o tom dosti živě, majíce za to, že tak kvapné dcer královských na ten čas vyzdvižení bez důležitých příčin není. Nejvyšší purkrabí snažil se stavy z domnění takového vyvésti, řka, že v tom dokonce nic divného se nezavírá, ješto prý král hned po smrti královny Anny své dcery do Inšpuku vypraviti chtěl. I upustili stavové od dalšího o té věci rozmlouvání a nastoupili k jednání o instrukce poslům, jenž k císaři a králi se vypraviti měli; neboť stavové zatím se byli již na tom usnesli, že na poselství královské a císařské též skrze zvláštní vyslané odpovědí.

K tomu konci zvoleno jest dvanáct osob, z každého stavu čtyři, jimž uloženo, aby odpověď stavův k onomu poselství sepsaly a hned druhého dne v plném shromáždění přečtly. Kdož do řečené kommisse zvoleni byli, jmena těch nám známa nejsou; tolik jisté jest, že mezi nimi nalézal se kancléř Staroměstský Sixt z Ottersdorfu, jenž také tu odpověď spisoval. K vyslyšení této instrukce pro posly dne 26. dubna znamenitý počet stavův se shromáždil, tak že světnici soudní jen stěží směstnati se mohli. I přimlouvali se po pořádku k jednotlivým článkům jejím; pohříchu vsak o důležitém tomto rokování stavův žádných zpráv podrobnějších se nám nedostává.

Hlavni artikule té instrukce byly tyto:

I. Kdež král v poselství svém přátelského snesení neschvaloval, jakoby tu co nového k ublížení starobylým sněmům a zřízením zemským učiněno bylo, na to stavové oznámiti dali: Kterak v Čechách od několika již let mezi stavy a obyvateli téhož království za mnohými příčinami a těžkostmi, ježto jsou se lidem daly, nepokoj, neláska a nesvornost vznikla, tak že stavové a obyvatelé nemohli přátelsky a svorně o to jednati, aby práva a soudové spravedliví svůj průchod míti a lidé také k svým spravedlivostem bez rozličných v tom stranních obmyslův a překážek přicházeti mohli. V tom pak že z dopuštění božího na dsky zemské a spravedlivosti lidské pád jest přišel, kteréžto ohněm k zkáze jsou přivedeny; při čemž také prý staří stavův českých závazkové zmrháni jsou, jimižto z strany obhajování práv jsou se spoletíně a vespolek zavazovali. I měli tedy dle stavův zdání od těch, jimž náleželo, péči a pilnost o takové znamenité potřeby míti, po vyzdvižení desk zemských obnoveni býti. Což že však se nestalo. Stavové pak nejsouce sobe tím povinni, když se jest komu jaké ublížení pod spůsobem řádu a práva dalo, na to jako říkajíc skrze prsty hleděli a tomu slušně, jsouce sami mezi sebou na rozdílích, odpírati nemohli ani také nesměli. Teprv konečně těchto časův vnuknutim božím že někteří lidé upřímní a krále, království toho i obecného dobrého praví milovnici ze všech tří stavův, lítost majíce nad vlastí svou tak již zavedenou a souženou, sjeli se do Prahy v počtu znamenitém a ku paměti sobe přivedše staré stavův zápisy a závazky, na tom se jednomyslně snesli a srovnali, aby je zase obnovili, to pak aby se tím podstatněji spůsobilo, pečetmi svými to stvrdili. K čemuž že pak i ostatní stavové přistoupili. Při čemž ovšem že vyhradilo se: co krále pána jich všech milostivého se týče, jakou by on spravedlivost k čemu měl, v tom ve všem že se k němu jako věrní poddaní zachovati chtějí, bez všelijakého ubližování důstojenství jeho.

II. Ze strany lidu válečného, jehož přes posly na stavích žádal, ukazovali v instrukci této na obyčej a přiklad předkův svých. Kdykoliv se tito dozvěděli, že by se cizí národ nějaký ku pomezím království českého přibližoval, i hned vypravili lid svůj do pole, aby pomezí koruny české hájil a tomu lidu, chtěl-li by obyvatelům království českého škoditi, v tom časně překážku učinil. Z té příčiny stavové, slyšice o tom, že lid válečný cizího národu k hranicím českým se přibližuje a i vpády že by činiti chtěl, že vypravili počet dosti skrovný lidu válečného do pole, jen aby tím nenadálé vpády přetrhli a škody od lidí ubohých odvrátili.

III. V příčině zastavení posudného a cel pomezních poslové žádati měli krále, aby toho sobě do stavův za stížnost nepokládal, a že o tom jako i o jiných artikulích na příštím sněmu, ke dni 20. měsíce května položeném, s králem jednati chtějí.

Co se posléz žádosti královy týkalo, aby totiž dcery jeho do Inspruku k jiným dětem odvezeny byly, o tom stavové doložili, že se toho při vůli jeho zůstavuje.

Mimo dotčenou instrukci měli poslové stavův ještě prosby některé jménem týchž stavův králi předložiti. První týkala se těch obyvatelův kraje Boleslavského i jiných, kteřížto za příčinou onoho tažení ke Kadani léta předešlého na závazky vzati jsou a až dosud v týchž závazcích se drželi a i jiné těžkosti proto nesli. I žádali stavové, aby král bez meškání nejv. hofmistru skrze psaní o tom poručil, aby všecky takové osoby ze všech tří stavův a krajův sproštěny byly takových závazků a těžkostí, a poněvadž v království českém nemalé statky mají, aby sobě svobodny byly.

A jakož v každém listu krále za to snažně prosili, aby o přetrženi té války s kurfirstem a toho krve křesťanské prolévání se zasadil u císařského bratra svého: tak i v tom poselství tolikéž učinili, ukazujíce při tom na nebezpečenství od Turkův hrozící, proti nimž že předkem všecken válečný lid sebrati by náleželo. Neboť právě toho času Turci opět některé zámky v Uhřích moci vzali a v Krajině velikých škod pustošením nadělali, ano dokonce již ku pomezí arciknížeetví rakouského a markrabství moravského se přiblížili. Stavové tedy doloživše, kterak tomuto úhlavnímu nepříteli křesťanstva takové válčení mezi křesťanskými panovníky jen ku prospěchu jest, a kterak tím všecka moc říše k pádu se přivádí, odvolávali se na milost císaře samého, žádajíce krále opět a opět, aby při císařském bratru svém se vší pilností o to jednal, by to vše, cožkoli za stížnost do kurfirsta saského a do jiných knížat sobě pokládá, mimo sebe pustil a jim to prominul, prvé nežli by k jakému prolévání krve přišlo, tak aby všecka ta síla lidu křesťanského proti Turku, na zapuzení a vyhlazení jeho, obrácena býti mohla a všemu křesťanstvu žádoucího pokoje se dostalo, a oni stavové při svých svobodách zachováni byli.

I viděti jest z toho patrně, že stavům hlavně záleželo na zastavení přítomné války a na zachování svobod království českého. Toť jediným bylo přáním jejich. Pročež také instrukci řečenou končili těmito slovy: „A dá-li to pán bůh všemohúcí, čeho J. M. K. pánu našemu milostivému na svaté božské milosti vždycky žádáme, že takové krveprolití skrze milostivé J. M. K. prostředkování mezi J. M. císařem a kurfirstem saským přetrženo bude; tehdy J. M. K. věčné pochvaly ode všeho křesťanstva i od nás svých věrných poddaných dosáhnouti ráčí. A my také podle svých možností vedle Jeho cís. velebnosti a krále pána našeho milostivého i vší svaté říše křesťanské a jiných křesťanských potentatuov proti témuž víry sv. křesťanské litému a ukrutnému nepříteli Turku pomoc všecku, což dobrým náleží, učiniti chceme.“

Když se tedy stavové na tom všem snesli, i hned jsou zvolili z prostředku svého ty osoby, které s oním poselstvím stavův ku králi se vypraviti měly. I byli k tomu jmenováni: pan Wolf starší Krajíř z Krajku a na Nové Bystřici, nejv. purkrabě Pražský, Vilém Křinecký z Ronova a na Dětenicích, rytíř Jiřík z Gerštorfu a na Cholticích, podkomoří královský, Hynek Krabice z Weitmile, Sixt z Ottersdorfu a M. Václav Medek z Krymlova.[5]

Než však poslové tito z Prahy se vypravili, změnil se stav věcí v té míře, že dotčená instrukce či odpověď, jakož niže vyloženo bude, od stavův znamenitě změněna byla.

Z věci právě vypsaných, jež byly hlavním předmětem rokování sněmovního, zjevně vysvítá, že krajní opposice stavův, kteráž by i spolku s Fridrichem saským se nebyla zhrozila, na onom sněmu neodvážila se ani svých návrhů a záměrů předložiti. Nebyloť jednáno ani o nedostatcích, na něž Pfluk v listech svých tak důtklivě zřízeným osobám si stěžoval, ovšem pak ani zmínka se nestala o smlouvě s Fridrichem, k niž Pfluk tak často a tak snažně se byl přimlouval. Strana rozhodných odpůrcův politiky královské, znajíc smýšlení stavův a velikou nedostatečnost branné moci zemské, nechtěla se nejspíš zbytečně v šanc dávati; bylať také nemálo již tím oslabena, že císař s vojskem svým zemi českou opustiv, přes hranice se vydal, tak že jedna a neposlední záminka odporu zjevného proti králi odpadla.

Naproti tomu mírná opposice, jež s Fridrichem nikterak za jedno býti nechtěla, zmáhala se tou měrou, že nejen v nadřečených záležitostech sněmovních rozhodovala, než napotom v dalším jednání téhož sněmu dokonce i vlažnější její čásť, k níž i bezděčné opponenty přičísti třeba, vrchu dosáhla. Jeviloť se to kromě snesení sněmovních i v jiných připadnostech. Tak i v samé kommissi, kterou stavové k sepsání výše řečené instrukce zvolili, spatřovati bylo protivné rozdíly mezi panskými a ostatními členy. Trpce naříkal si na neupřímnost oněch přední oud též kommisse Sixt z Ottersdorfu řka: „že nic upřímně nejednali, a že jiní upřímnější s ním mlčeti a jich (pánův) neupřímnosti snášeti museli.“ Ano i na samém sněmu neostýchali se ani ti, kteřížto k jednotě stavův přistoupiti se ještě zpěčovali, osobám zříz. ostré výčitky veřejně činiti, že lehce toho váží a na to pozoru nemají, že hejtmané saští vpády do Čech činí a na obyvatele v severních krajích šacuňky ukládají. Naráželi tu patrně výčitkou tou na poslední válečná opatření, jež Thumshirn ve srozuměni s Pflukem, po Slavkovské rozmluvě, v Žatecku a Loketsku učinil. Za kteroužto příčinou zřízené osoby, chtějíce takového podezřeni se sebe svaliti, hned dne 24. dubna Pflukovi psali, aby vojevůdcův saských napomenul, by od toho všeho se vzdálili a vpádů takových nečinili. V kterémžto listu zřízené osoby za příčinu této své domluvy to přivedli: „aby ti, jenž stavům odporným nemnoho dobrého přejí, toho sobě na pomoc nebrali, jakoby zřízené osoby, majíce snad nějaké tajné v tom srozumění, týmž hejtmanům toho dopomáhaly a na zkázu a záhubu království tohoto se neohlídaly.“[6]

Výjevy takovéto neshody přirozeným spůsobem pocházely z rozdílných náhlédův a povah, jakéž opposice stavův hned s prvopočátku v sobě chovala, a o nichž jsme na svém místě promluvili. Podle toho veliká již část stavův vyšších nad těmi demokratickými živly se pozastavovala, jež článkové či artikulové, k nejbližšímu sněmu přichystaní, v sobě obsahovali[7], a které ji nemálo ostražitou a nedůvěřivou k ostatní opposici činily. A z této mírnější opposice zase nejedni, jakkoliv hotovi k hájení práv zemských spůsobem mírným, nikterak odhodlati se nemohli k odporu válečnému, k něnmž Pfluk, Václav Pětipeský a někteří jiní tak rozhodně radili. Většina stavův tedy kojila se tou nadějí, že král v přítomných nesnázích bez donucovacích prostředkův k povolnosti se nakloní, jen když sněm na svém setrvá.

Při takovýchto rozdílech mezi stavy přátelé a služebníci královi měli za přítomného sněmu dubnového pole k všeliké agitaci volné; kteréžto příležitosti také všemožně užili na prospěch svého pána. Přičiňovaliť se pilně o to, aby stavy od přátelského snesení a učiněné jednoty stavovské buď docela odvedli aneb z nich aspoň jen vlažné její obhájce učinili, kteřížto by v rozhodné době hotovi byli, na královské pokynutí od opposice odstoupiti. Nejplatněji věci královské posloužili nejv. úředníci a soudcové zemští, i ti, jenžto k přátelskému snesení se přiznali; byloť o nich za to jmíno, že tak jen z přivoleni Ferdinandova učinili, aby pak stavy tím více od důsledného odporu odvracovati mohli.

V témž smyslu působili také poslové královští, jenž za pobytu svého v Praze mnoho stavův rozpáčili; zejména biskupovi Janu Doubravovi podařilo se, mnohé osoby dokonce od přiznáni se k snešení přátelskému a jednotě stavovské odvarovati.[8]

Když tato povaha rozkladu mezi stavy v Praze takovou měrou se šířila, blížily se věci vojenské i v Čechách i za hranicemi vždy více k rozhodnému konci. Jakož na svém místě již řečeno, vypravil Hanuš či Jan Fridrich znamenitý počet lidu svého vedením zkušených vůdcův do Čech a snažil se odtud ustavičně, aby pevný svazek se stavy českými i jiných zemí koruny české spůsobil; přitom však hleděl vojenské postavení své na Labi v zemi Mišenské si udržeti. Odtud dopisoval se také na stavy jednotlivých zemí českých o společné prospěchy v příbězích následujících. Avšak nehrubě se mu v tom dařilo.

Jakož výše dolíčeno, jednal mezi stavy českými Kašpar Pfluk nejpilněji o rychlé smluvení se s Fridrichem. Dělo se to nejvíce prostředkem hejtmanův saských, s nimiž skrze posly a listy, ano i osobně o jednotu se stavy českými často jednal. Ano zdá se, že jim sliboval i jisté pomoci vojenské; neboť na bíledni jest, že Pfluk jednak pro náboženské vyznání jednak i z osobní své nenávisti proti Ferdinandovi přál raději věcí Fridrichově než králově, pročež také, jsa bezpochyby dokonce v domnění svém od některých přátel v Praze potvrzován, v hejtmanech saských jistou naději na pevný spolek s královstvím českým vzbuzoval. Neboť listem, dne 17. dubna ve Visnici u Kadaně daným, vojevůdcové Fridrichovi z Čech svému pánu oznamovali, že s Pflukem a stavy českými jistou úmluvu učinili, dle níž prý lid český k vojsku Fridrichovu na pomoc přirazí. Fridrich také i hned dne 19. téhož měsíce svým hejtmanům psal, aby stavův českých neopomenuli v čas zpraviti, kde by onen lid český s vojskem saským spojiti se měl. K rychlejšímu té věci vyjednání poslal kurfirst do Čech radu svého Dra. Erasma Minkvice se zvláštním listem ode dne 21. dubna, aby s výpravou lidu svého neotáleli a spolu potřebnou špíži za ním poslali.[9]

Že by však dotčený posel Fridrichův v Praze jakkoliv se stavy byl jednal, jest na prosto pochybné, ješto o něm ve zprávách sněmovních i v jiných současných pramenech ani té nejmenší zmínky se neděje, anobrž i celá povaha sněmu dubnového jednání takovému odporovala. Spiše za pravdu míti jest, že ono psaní hejtmanův saských, které již úmluvy hotové se stavy českými se dotýkalo, povstalo jen z pouhých slibův Pflukových, k nimž zříz. osoby v Praze jeho nevybízely, kromě snad některých stavův odvážlivějších. Toť jednak jde na jevo z důvěrného listu výše dotčeného, jejž dne 24. dub. Pflukovi poslaly, a v němž výslovně všecko tajné srozumění jak s Fridrichem tak s hejtmany jeho od sebe odmítaly. Nad to až do poslední chvíle, totiž až do rozpuštění lidu českého pod Pflukem, týž ustavičně zřízeným osobám ostré listy do Prahy posílal, vytýkaje jim, že mu žádných instrukcí neposílají, a že tudíž neví, jak se k důtklivému naléhání hejtmanův saských zachovati má.[10] Kterýchžto stížností by Pfluk byl nikterak nevedl, kdyby již před 17. dubnem jistá smlouva těchto hejtmanův se stavy českými byla se stala.

Kromě toho sluší také v úvahu vzíti to rozdílné smýšlení mezi stavy, jež jsme výše naznačili. Dle toho jen někteří ze stavův o to se zasazovali, aby lid český k vojsku saskému se připojil a s ním třebas i vně království českého Fridrichovi na pomoc přispěl. Ostatní však členové opposice, žasnouce před poslední touto důsledností odporu svého, přestati chtěli na tom, aby vojsko české jen k hájení hranic sloužilo; dle těch došel odpor svého konce, jakmile vojsko císařské octlo se za hranicemi zemskými. Další pak jednání vedeno k tomu, aby spor mezi císařem a králem z jedné a Fridrichem ze strany druhé k přátelskému narovnáni přiveden byl. V témž smyslu byli také sepsáni výše již připomenuti listové zřízených osob, vyzývajíce obě strany k smíru, „aby krve křesťanské bylo šetříno, a aby mír a pokoj mezi křesťanstvem spůsoben byl.“

Tak tedy Fridrich sklamal se v nadějích svých, pokud očekával válečné pomoci z Čech. Co se pak Moravy tkne, tuť, jak výše dotčeno, nepořídili ničehož ani stavové čeští, tím méně mohl se Fridrich jakých prospěchův odtud nadíti.

V Slezsku pak záleželo kurfirstovi nejvíce na přátelství a spolku s knížetem Lehnickým. K tomuto mocnému velmoži slezskému obrátili se již dříve i stavové čeští, žádajíce ho, aby k společnému jich snesení přistoupil. Ale, jak na svém místě vyloženo, týž stál o to, aby stavové čeští mu některá privilegia naproti království českému stvrdili, jmenovitě, jak se zdá, žádal jich, aby dědičnou smlouvu s kurfirstem brandenburským, o nižto již dříve s českými stavy se přel, vykonati směl; začež by byl ochoten býval, k jednotě stavův se přiznati a jim pomoci vojenskou přispěti. V témž rozumu psal týž kníže také Hanuši Fridrichovi. Tento pak, chtěje ho nakloniti sobě, přimlouval se v listu svém, v Míšni dne 21. dubna daném, při stavích českých, aby na ono podání knížete Lehnického nastoupili, předkládaje jim, jak znamenité pomoci by se jim odtud dostalo. Avšak stavové čeští vyřízení celé té věci k nejbližšímu sněmu odložili. Nicméně jakési dorozumění mezi oběma knížaty se stalo, ješto kníže Lehnické o to pilně zasazoval se, aby i na jiných stavích v Slezsku pomoci válečné pro Fridricha dosáhl. Což však překaženo jest pomocníky a přátely královými tím, že všecka psaní, stavům slezským o pomoc odesílaná, tak jako na Moravě podjímali a tudíž každé smluvení se knížat a sravův slezských hned s počátku zmařili.[11]

Za tou příčinou radil také kníže Lehnické stavům českým, aby několik tištěných provolání do Slezska poslali, a stavův země této do Vratislavi povolavše, k nim zvláštní kommissaře vypravili, kteří by s nimi o pomoc válečnou jednali. On kníže nepochyboval dokonce o tom, aby stavové dotčení k společnému nějakému předsevzetí se nevzchopili. Ale i tato rada přišla již pozdě; neb postupování vojsk císařských vymáhalo již skutečných pomocí pro kurfirsta, nikoliv pak rozvláčného teprv o ně vyjednávání.

I v Lužicích se Fridrichovi v též příčině nevedlo lépe. Psalť již dne 6. dubna stavům dolnolužickým, aby vedle žádosti stavův českých staré přátelské smlouvy zachovávali, nedadouce se nikým proti němu k nepřátelství pohnouti. Ale stavové, na sněmu v Lobové (Lobau) shromáždění, za odpověď mu dali, že jsouce v menším počtu pohromadě, nemohou za všecky něco uzavříti; že však brzo svůj obecný sněm míti bndou, aby tedy kurfirst do toho éasu poshověl, že pak o žádost jeho náležitě se usnesou. Spolu si však stavové lužičtí stěžovali, kterak válečný lid kurfirstův násilí páše v zemi jejich. Což nejposléze se událo o službách božích velikonočních, kdež týž saský lid statek jistého Lva z Kalkreutu, osoby ze stavův, poplenil, načež poddané v povinnost vzav, téhož Kalkreuta s sebou do zajetí odvedl. I žádali stavové v svém listu ode dne 14. dubna Hanuše Fridricha, aby o propuštění onoho Lva z Kalkreutu a o náhradu učiněných škod se přičinil, jinak že by přinuceni byli, tu věc na korunu českou vznésti. Jakkoli Fridrich v novém psaní toho stavům slíbil, že dá věc vyšetřiti a jim že za spravedlivé učiní; nicméně nezdá se, že by byl přátelství stavův dolnolužických sobě získal.

A týmž časem, kdež snahy Fridricha saského o pomoc v zemích koruny české s takovým nezdarem se potkávaly, postupoval císař se spojenci svými rychlým pochodem proti němu k Mühlberku v zemi Míšenské. Fridrich ležel táborem na pravém břehu řeky Labe, očekávaje na rozličné rozptýlené díly vojska svého; tu však byl dne 24. dubna odpoledne roku 1547 od nepřítele mnohem četnějšího postižen, na hlavu poražen a jat.

Ferdinand poslal hned druhého dne po bitvě zprávu o šťastném vítězství nejvyšším úředníkům a soudcům jakož i poslům svým dosud v Praze meškajícím; tolikéž oznámil i věrným svým městům, Plzni, Budějovicům a Ústi nad Labem.

Poslové stavův byli již na tom, aby se s instrukci výše položenou vydali ku králi, v tom však přišel ve středu dne 27. dubna Zbyněk Berka z Dubé a na Strakonicích, velmistr převorstvl českého, se zvláštním věřícím listem královským, jenž nikoliv stavům, nýbrž nejv. úředníkům a soudcům zemským svědčil, přinášeje dotčenou zprávu o bitvě Mühlberské.

Když se o tom pověst po Praze roznesla, nikdo tomu s počátku nechtěl ani věřiti, teprv druhého dne zmizela všecka pochybnost. Neboť sotva se stavové na zámku sešli, tu Zbyněk Berka, na kathedře stoje, podal věřící list nejvyšším ouředníkům a soudcům zemským a vypravoval o celém tom vítězství, připomínaje zároveň mnoho o lásce císaře ke všem obyvatelům království českého. Na oslavení té šťastné bitvy na hradě Pražském ve všecky zvony zvoněno a slavné Te Deum zpíváno.

Po vypravování takové noviny a po přečtení listu královského povstalo veliké roztržení mezi stavy. Někteří dokonce, jakž onu zprávu uslyšeli, hned domů se rozjeli. Ale byli také takoví, jenž přes všecky dotčené důkazy tomu nevěřili, pravíce, že král, jak ve všech věcech jest zvyklý „fortelův“ užívati, toto opět si vymyslil, jen aby mezi stavy v tom jich sjednocení roztržky učinil. Avšak nové a nové zprávy o nadřečené porážce do Čech přicházely, jež konečně věc nade vši pochybnost povýšily. Tak došlo nějaké psaní z Děčína. Tolikéž nejedni stavové vyšší dostali listův od přátel svých, kteří při oné výpravě byli. Takový list došel ku př. pána Heralta Kavky Řičanského z Řičan, hejtmana kraje Prachenského, od Adama Sudoměřského jinak Beřkovského.[12]

Bylo pak zcela přirozeno, že ti ze stavův, jmenovitě katolických, kteří jako z nějakého nucení k přátelskému snešení přistoupili, hned jako na nohy povstali, a k čemuž jsou se podle jiných prvé přimlouvali a co do instrukce poslův vepsati rozkázali, „s tím se vším jako rak na zpátek lezli.“ Také při stavích nekatolických ukázala se najednou veliká roztržitost: potutelné zrády, starodávné zášti, zvláště stavův vyšších k městům, mocně působily na mysli nestatečné a vrtkavé, tak že posléz i v svrchu položené instrukci podstatné změny se předsevzaly.

Nejprvé stavové na tom se snesli, aby ten lid, který do pole vypraven byl, za některý čas domů se navrátil. A tak učinili po vůli královské v jednom z nejdůležitějších článkův.

I uloženo poslům, aby králi nejprvé oznámili, že stavové toho vítězství jsou vděční, když se jen bez velikého prolití krve křesťanské vykonalo, i že ho císaři a králi přejí, na předešlá jich obou připovidání, co se týče šetření království českého i svobod jeho, se bezpečíce.

Dále měli poslové oznámiti: poněvadž válečný lid císařský a královský i také jiných knížat, tolikéž i lid, který pod vedením Thumshirna do Čech vtrhl, již od pomezí saského dále se odebral: protož že lidu svému válečnému zase domu íe vrátiti rozkáží. A v příčině dodávání spíže zkázali stavové králi, že na ten čas propustiti jí nemohou, jednak pro velikou neúrodu v zemi, jednak i proto, že by z takového vyváženi obilí veliké nedostatky na chudé lidi přišly, tak že by týž lid snadno se proto i zbouřiti mohl; jakmile však zemi v této drahotě a nedostatku velikém opatří, že pak opět špíži, kterou pro onen lid do pole vypravený podrželi, propustí, předpokládajíce, že král podle přípovědi své o to se postará, aby od lidu jeho válečného žádné škody obyvatelům království tohoto se nedály.

Co se však snešení jich přátelského a závazkův mezi stavy týče, od těch upustiti nechtěli, dokládajíce, že v tom podle sebe státi budou, jestliže by kdokoliv svobodám království českého škoditi chtěl.

A poněvadž i císař posla svého k stavům byl vypravil, pročež dali svým poslům také instrukci, jak k onomu poselství odpověděti mají. Shodovala se ve všem s odpovědí předešlou, toliko měli vyslaní císaře ještě žádati, cožkoli na stížnost do kurfirsta má, to aby mu milostivě prominul a příčinou dalšího přeléváni krve křesťanské nebyl; ale aby raději s vojskem svým na Turka se obrátil, k čemus že stavové také podle možnosti své na toho nepřítele viry křesťanské pomoc učiní.

Po vyřízení těchto věcí stavové odročili sněm ke dni 20. měsíce května.

Dne 29. dubna měli poslové stavův s těmito novými instrukcemi se vydati na cestu k Witemberku, kteréžto důležité střediště moci protestantské král s císařem právě obléhal. Prvé však, než Prahu opustili, rozneslo se v obyvatelstvu hlavního města, jak předešlé instrukce stavův v mnohých artikulech tak podstatně změněny jsou. Tu najednou lid obecný z toho velmi se jitřil, a téhož ještě dne, kterého dotčené poselství z Prahy vypraviti se mělo, povstalo ve městech Pražských nemalé vzbouření lidu obecného. A ješto 29. dub. Sixt z Ottersdorfu mezi posly zvolenými se nalézal a jemu ty instrukce svěřeny byly, pročež sběhl se lid asi na 200 osob do domu jeho, kdež k němu přímo promluvili: aby s takovými instrukcemi nikam nejezdil ani jich komu nevydával; pakli by však to přece učinil přes toto jejich napomenutí, že by věděli o to jak k němu hleděti. Spolu mu oznámili, že jsou té vůle, aby se toho dne do kolleje Karlovy sešli a o takovou věc mezi sebou promluvili. K čemuž jim v Sixt odpověděl: že v tom, což mu od stavův svěřeno jest, on nejinak, než jak dobrému náleží, se zachovati míní; a protož chtějí-li jak jinak tu věc opatřiti, aby s tím neprodlévali, ješto on s ostatními vyslanými již na zejtří, t. j. dne 30. dubna, s těmi instrukcemi jeti musí.

Nespokojenci davše hned v Týně i na radnici Staroměstské zvoniti, sešli se v kolleji, kdež domlouvali se, že bez jich vědomí a povoleni stavové jsou se na tom snesli, aby lid zase s pole domů obrátili a i spíži ze země propustili; při tom dokládali, že pro takovou věc království české octne se u velikém nebezpečenství. Vilém Křinecký, chtěje lid pobouřený upokojiti, shromážděným připomenul, že se jest to od stavův z hodných přičin stalo, a ten lid prvé že domů s pole propuštěn býti nemá, dokud by se poslové od císaře a krále nenavrátili.

I vyjeli poslové konečně v sobotu před sv. Filipem a Jakubem ráno z Prahy a nocovali téhož dne v Lovosicích, v neděli pak v Perně, v pondělí v Drážďanech, načež v úterý skrze město Míšni do městečka Štrálné přijeli, kdož také přes noc zůstali. Druhého dne dali se do Turkova, a spatřivše tu zámek všecek již vydrancovaný, do Proce městečka, tři míle od Witemberka vzdáleného, přijeli. Na zejtří dne 5. května konečně dorazili k vojsku císařskému.

Na té pak cestě v zemi Míšenské, kudy jsou jeli, až právě k vojsku, viděli znamenité škody lidem od žoldnéří císařských zdělané. O kteréžto zpoustě Sixt z Ottersdorfu jakožto očitý svědek takto píše: „Po všech cestách a po stranách mnoho zbitých koní, krav, ovcí a jiného dobytka posekaného leželo, neb ta lotrovina, když se do některého městečka neb vsi dostala, což pobrati a k užitku svému obrátiti nemohla, všecko mordovala, tak že někdy kráva, vůl a jiné hovado nohy toliko podťaté mělo a tak tu umrlé leželo. Chalupy všecky vydrancované; v mnohých vsech ani jediného člověka si uhlídati nemohl, všudy všecko zplundrováno, zbořeno a v nic obráceno bylo...“

Na zejtří hned ráno, dne 6. května, poslové ke dvoru královskému šli a spatřili krále, an se tu mezi stany prochází a hodiny neb své pateře říká. Jak posly uhlédal, s nevelmi ochotnou tváři ruky jim podal, řka, že tu hodinu po samé mši je v poselství slyšeti chce. I šli poslové k též hodině za králem do nějaké vsi za Witemberkem, asi půl míle od města, a sice tu stranu k Magdeburku ležící, kdež císař i král, každý v jedné chaloupce, bydleli.

Když tam poslové přišli, král povolal k sobě dvou synův a posadiv se s nimi pod jakýmis břízami zelenými za stolem, slyšel posly u přítomnosti některých Čechův z panského a rytířského stavu, kteříž při něm na ten čas byli. Poselství stavův Českých králi přednášel po česku nejvyšší purkrabě, a což od něho mluveno, to Jiřík Žabka, jenž spolu s posly byl přijel, králi latině vykládal. Král poselství vyslyšev, odpověděl jim, že ty instrukce si dá přeložiti a pováže jich, že jim pak odpověď na ně dá.

I prosili poslové krále, aby jim přistup také k císaři spůsobil. On pak vstav, hned k císaři šel, a poslové za ním. Když přišli k chalupě, kdež císař přebýval, tu on vystoupil z maličké světničky na práh a tolikéž všem poslům po pořádku ruky podával. Než téhož dne již slyšení u císaře míti nemohli; mělť dlouhé rozmlouváni s nějakým křižovníkem a mnichem. I oznámeno tedy poslům, že druhého dne císař je slyšeti chce.

V sobotu dne 7. května ráno poslové před císařem najiti se dali. l podav jim opět ruky, vyslyšel je. Načež jim skrze doktora Jiříka Zikmunda Selda podobnou odpověď dal, jako dříve král.

Poslové navrátivše se do stanů svých, po celý týden čekali na odpovědi dotčené až do 14. května. Čas ten, který tak na prázdno v táboře císařském tráviti museli, nebyl hrubě příjemný. Sloužiliť všechněm jako za nějaké divadlo; neb Čechové, krajané jejich, kteří s králem do pole byli táhli, všudež je snižovali a zošklivovali, roznášejíce po ležení mimo jiná nařknutí také to, že v kanceláři Fridricha saského nalezeni jsou listové, od stavův psaní a pečetmi stvrzení, v nichž prý stálo, že jsou ho stavové čeští již před několika lety za krále českého voliti a Ferdinanda krále i s jeho syny ven z země a z království českého vyhnati připověděli. Že by pak ty a podobné řeči na jisté pravdě zakládaly se, z pramenův souvěkých na jevo nevychází.

V počtu takových lidi, jenžto ve vojště královském se nalézali, byli Ladislav Popel, Karel z Žerotína, Jan z Weitmile, Mikuláš Jablonský, Petr Šťastný, Petr a Vilém Muchkové, Petr Bechyně z Lažan, Vilém Vysočanský a mnoho jiných.

Na chování se těchto krajanův svých stýskali si poslové velmi; nad to téžce dotýkaly se jich ty veliké škody a zpousty, jež po celém okolí Witemberském spatřovali. Kterýžto stav jejich stával se ještě protivnějším tou stálou nejistotou, kdy a jaké-li as odpovědi se jim od císaře a krále dostane. Teprv v sobotu dne 14. května odpoledne císař k sobě poslův opět povolav, skrze řečeného Selda jim ohlásil: že posla svého k stavům království českého vypraví a na tu instrukci i na artikule v ní obsažené jim odpověď dá; avšak aby poslové, navrátíce se domů, stavy ostatní k tomu přivedli, by se konečně z těch závazkův propustili, jinak že by on císař krále podle přirozené náchylnosti jakožto bratra svého v tom nikterak opustiti nemohl. Tu pak zase ruky jim podav, propustil je od sebe.

Téhož dne již na večer také král poslům, u přítomnosti svých dvou synů Maximiliana a Ferdinanda i některých Čechův, odpověď dal, a sice v tentýž rozum jako před tím císař; i on zkázal stavům, že jim teprv později k poselství jich odpoví, žádaje jich spolu, aby ze společných zápisův se vyvedli.

Poslové, byvše od obou panovníkův tak neurčitým spůsobem odbyti, vyjeli hned v neděli dne 15. května z vojska císařského a vraceli se přes Turkov, Míšeň, Kotlab a Litoměřice ku Praze, kamž také ve čtvrtek na den vstoupeni Krista pána, t. j. dne 19. května, navečer šťastně a v dobrém zdraví přijeli.[13]

Když stavové na sněmě dubnovém i skrze poselství dotčené svou věc takto jednali, povolujíce vždy více od příkrého odporu prvotního, tím smutnější byl stav válečného lidu českého i polního hejtmana jeho Kašpara Pfluka.

Pochybovati o tom nelze, že Pfluk dobře se snesl s vojevůdci saskými, Thumshirnem a j., v tom, aby stavové co nejdříve s kurfirstem jistou smlouvu na obranu a vzdoru zavřeli proti císaři a spojencům jeho. Že pak v té příčině dosti důtklivě dopisoval k zřízeným osobám, o tom výše již vypravováno. Ale nedostávaje žádoucích instrukcí k zavřeni jistého spolku s hejtmany saskými, octl se u velikých nesnázích. Nad to vydav se ze všech peněz a od zřízených osob žádných dostati nemoha, vzbudil nedostatkem nutných potřeb i veliké reptání mezi lidem, jejž sám byl najal. V kterémžto trudném stavu když pak se i Pfluk dozvěděl, jak stavové na sněmu v Praze králi povolují, nepřestával skrze psaní častá napomínati jich, aby při snesení přátelském pevně setrvali, varujíce se těch lahodných pochlebníkův, kteřížto „jako prašivé ovce nepřestávají zdravé kaziti.“ Ale všecky domluvy jeho byly marné. Ano i k tomu dokonce došlo, že Pfluk všelijak mezi stavy naříkán, jako by v držení a placení lidu vojenského nějakých užitků vyhledával, tak že i proti takovým křivdám a nařknutím hájiti se musil.

Zatím roznesly se zprávy v ležení Pflukově o nešťastné bitvě u Mühlberka a o snešení stavův, aby lid s pole domů se navrátil. Ano někteří ze stavův, nedbajíce ani na osoby zřízené, sami z Prahy hned nejvyššímu hejtmanu Pflukovi psali, aby lid jejich se i hned bez meškání domů vrátil. Z čehož povstal v ležení českém nepořádek veliký; všickni z toho byli najednou vzhůru, chtějice i hned domů jiti.

V takovémto zmatku došlo konečně Pfluka od zřízených osob to poručení: že podle snešení sněmu lid sice domů povolán býti má, ale ne hned; neb poněvadž na příštím sněmu výlohy na toto tažení na všecky stavy stejně rozděleny býti mají, tedy že Pfluk hejtmanům krajským naříditi má, aby prvé, nežli lid s pole domů propustí, přehlídku drželi a to pilně vyhledali, kdo kdy ze všech tří stavův a z kterého kraje a mnoho-li lidu do ležení Pflukova odeslal.

Pfluk vida, že většina stavův nesnáší se s rozhodnější politikou jeho, vyrozuměl z toho i z rozličných dopisův ho došlých, že za krátko i jemu i zřízeným osobám veliké těžkosti nastanou. I psal týmž do Prahy o to na konci dubna a s počátku měsíce května nejedno žalostné psaní. Naproti tomu zřízené osoby snažily se Pfluka upokojiti, ujišťujíce ho, aby se nic nestrachoval; neboť že celé jednání sněmovní vytištěno bude a do veřejnosti přijde, čímž že i on i ony zrízené osoby náležitě opatřeni budou, ješto jsou se všickni o spravedlivou věc byli zasadili. Spolu oznámily mu, že slavné poselství k císaři a králi vypraveno bylo, konejšíce ho, že stavové dosud pevně při snešení svém stojí, a že o všech svých ostatních potřebách na příštím sněmu dne 20. května dále jednati budou.

Ale Pfluk nebyl tak bláhové mysli, aby se byl domníval, že jeho a ostatních předních strůjcův tohoto odporu stavovského hněv královský nezasáhne; pročež také ve zlém tušení svém psal dne 2. května zřízeným osobám takto: „Čím dále, tím jistší zkáza a záhuba naše věčná se vysvětluje, čemu my jakožto lidé zaslepení víry jsme nikdy dáti nechtěli a nedáváme, až nastojte my, manželky a dítky naše naříkati budeme. Dejž pán bůh, abyste tím jednáním, jakž jste je začali a zavřeli, za bezpečné je pokládajíc, býti, o kterémž jsem já žádné vědomosti neměl, podle předešlých připovědi svých mne s poddanými mými, tolikéž sami sebe i všecku zemi s prospěchem opatřili.“[14]

Vedle dotčených nesnází v příčině lidu a osoby jeho nastaly Kašp. Pflukovi těžkosti ještě jiné. Jakmile totiž kurfirstovo vojsko Jáchimov opustilo, odebravši se Fridrichovi na pomoc, nevědělo si toto město rady, zvlášť když donesla se ho zpráva o nešťastné bitvě u Mühlberka. I vypravily tedy obec a rada Jáchimovská k Pflukovi některé osoby, žádajíce ho za radu, jak se dále chovati mají, jestliže by jim jakékoliv potřeby neb těžkosti odkudkoli nastávaly. Pfluk nevěda v nebezpečném postavení svém sám sobě pomoci ani rady, ukázal jim k zřízeným osobám, u nichž také se listem, dne 8. května daným, za Jáchimovské důtklivě přimlouval, aby jich radou svou neopouštěly, by jako ovce bez pastýře nezůstali. Podobnou žádost zřízeným osobám předložil také stran Přísečnických. Při čemž opět neopomenul, stěžovati si na postavení své a na veliký nedostatek peněz.

Ale i v těchto příčinách pokojily zřízené osoby Pfluka budoucím sněmem k 20. květnu položeným, pravíce v listu svém, že pak i Jáchimovští i Přísečničtí stížnosti své buď skrze posly neb psaní oznámiti moci budou a že v tom opuštěni nebudou. Také Pflukovi radily, aby i on všecky své těžkosti sám osobně na stavy vznesl; a strany peněz ujišťovaly ho, že stavové k budoucímu sněmu je přinesou, aby tedy do toho času strpení měl. Tak tedy bídně bylo o celou tu výpravu postaráno, že rozpočet i splacení příspěvkův vojenských teprv o měsíc požději díti se měly.

Ze všeho viděti jest, že zřízené osoby, jsouce si povědomy nedostatečnosti své, pustily téměř zcela již svěřenou sobě moc z rukou svých, očekávajíce spásy v tom obecném zmatku jednak od návratu poslův, k císaři a králi vypravených, jednak od jednání příštího sněmu, jejž stavové o své ujmě byli si k 20. květnu odložili.

Dne 20. května se také stavové v skutku k dalšímu sněmování opět na hradě Pražském sjeli. Poslové navrátivše se z cesty své, hned téhož dne stavům odpověď obou panovníkův oznámili, doloživše toho, že král si to za velikou stížnost, pokládá, že jsou stavové mocí předešlého sněmu bez vůle a přítomnosti jeho týž nový sněm sobě položili.

Po kterémžto oznámení slyšán byl Valentin biskup z Freiberka, posel císařský. Týž dal předkem svůj věřicí list a potom svou německou instrukci před stavy čísti, žádaje, aby rychle mohl odpověď od stavův míti a k svému pánu se navrátiti. V instrukci oné císař od sebe odmítal, jako by krve křesťanské nešetřil, pravě, že nikdy toho úmyslu nebyl a není, aby úmyslně proti křesťanům váleti měl; ale příčinu sobě danou od Hanuše Fridricha maje, toto válečné tažení proti němu že předsevzíti musel... Dále že císař jim zkazuje, kterak by ti závazkové jejich byli na ublížení a ku potupě důstojenství královského, a protož že stavův napomíná, aby se bez meškání z nich propustili; jestli tak učiní, že on císař krále jakožto bratra svého k tomu napomene a nakloní, aby se stavy království českého milostivě a dobrotivě nakládal, jinak že by to z bratrské povinnosti jen s úmyslem stížným nésti musel.[15]

Po vyslyšení posla císařskébo poslové královští před stavy do sněmu puštěni jsou. Byliť to Pertolt z Lipého na Krumlově, maršálek království českébo, Jiřík Žabka z Limberku na Kounicích, rada a místokancléř královský. Ti tolikéž podavše listu věřícího, dali svou instrukci stavům čísti, v nížto král předkem stavům vytýkal, že předešlý sněm odložili bez povolení jeho neb poslův jeho. Dotýkaje pak společných zápisův jejich, popíral rozhodně, že by stavové nebyli nic jiného tím podnikli, než což před shořením desk zemských učiniti směli. Spolu při tom řekl, že neví, aby kdy za panování předkův jeho neb za kralování jeho takoví závazkové byli do desk zemských vešli, aniž že by kdy stavové po shoření desk při něm toho byli hledali, aby takové zápisy do desk zase vložiti rozkázal; než o tom že ví, že „ze zvláštní milosti a lásky ty cesty předsevzal, aby království české a jeho svobody, dobré starobylé zvyklosti, zřízení zemská, řád a právo mnohem více a výše, než jsou předešle měli a v užívání toho byli, vyzdvihnul, vyvýšil a všecko to, což jest prvé ve dskách zemských bylo, zase obnovil a utvrdil...“

Dále vytýkal stavům, že neohlédajíce se na jistý rozkaz, přece jsou ten sjezd sobě o středopostí drželi, rozličná jednání spolu mívali, která bez přítomnosti osoby královské býti nemají, že s kurfirstem saským v psaní se dali, těm, kteří ještě do zápisův jejich se nepřiznali, přísné pohrůžky činili; dále jim předstíral všecky přípravy válečné, jež dosud byli učinili, jakož i ta shledání s Thumshirnem, taktéž i chování Žateckých, že totiž krále do města pustiti nechtěli. Při tom král prohlásil za pouhý výmysl, že by markrabě Albrecht Brandenburský byl vyznal, že císař na království české táhnouti, je mocí podmaniti a dědičné učiniti chce. Nad to výše stižil stavům, že dovážení špíže k vojsku císařskému zapověděli, posudné a cla králi odepírali, že Grispeka, aniž by ho byli u krále obžalovali, do vězení vzali, osobám, jež král vypověděl, zase do země přijíti dopustili, a ty, kteří se proti němu králi přečinili, glejtovali. A tak že sáhli proti královským jeho regaliím, proti mocnosti a vrchnosti královské.

Dotčení poslové také přednesli, že Hanuš Fridrich v zajetí svém sám pravil: „že on s pomocníky svými jistě tím ubezpečeni byli, že Thumshirn od některých, kteří v tom puntu a závazcích byli, to připavědění měl, že podle něho a Hanuše Fridricha táhnouti chtí a žádnou měrou jich opustiti nemíní.“

Z kterýchžto příčin poslové na tom státi měli, aby stavové bez meškání z těch svých závazkův se propustili, těm osobám, které k nim přistoupily, jejich pečeti navrátili a ty spisy a závazky zdělané oněm poslům v moc dali, aby král takto přesvědčení nabyl, že celé to snešení stavův zdviženo a zrušeno jest. Pakli by se tak nestalo, že by bylo králi obtížné, mezi ně přijeti a své i zemské obecné potřeby s nimi jednati, než že by na ty cesty pomysliti musil, kudy a kterak by moc a vrchnost královská zachována býti mohla.[16]

Jakož z instrukcí tuto položených viděti jest, obsahovalo přednešení posla císařského v sobě jen některá napomenuti, jež ostatně i poslové královští stavům opakovali, kdežto instrukce těchto byla mnohem důležitější. Král v ní nejprvé zprosta zamítl všecky ty omluvy a důvody, jež stavové skrze posly své k ospravedlnění svého jednání mu byli předložili; pak vytkl jim opět celou řadu inkriminací neb stížných článkův, z nichž je důsledně viniti nepřestával, a posléze vyrozuměv, že stavové k rozpuštění lidu vojenského tak povolni jsou, nyní i žádal, aby se i té poslední obrany, již sobě v snesení přátelském byli učinili, bez rozpaků zřekli a od posledního toho zbytku své solidárnosti a svého odporu pustili.

Král nechtěl tomu nikterak místa dáti, že by stavové podle starých desk směli utvořiti si jednotu k zachování práv a svobod zemských. U věci té nepodával však žádných důkazův. Ovšem ani stavové v shromážděních svých nevyložili základ svého práva k takové jednotě, aspoň pokud z pramenův vysvítá, se vší jistotou; nicméně dá se souditi, že výklad jejich musil býti podstatný a přesvědčující, ješto jej sami úředníci a soudcové zemští, kteří později k snesení se přiznali, správným a jasným býti pravili. Stavové tu nejspíš, nemohouce dokázati věci své z desk pohořelých, svědomím osob jí povědomých, že tomu tak bylo, dovésti se snažili. A jiného pohříchu provedení po shoření desk, když paměti písemné o té věci naprosto zničeny byly a jich odjinud dosvědčiti možná nebylo, mysliti si nelze. Ale král s tím se naprosto nesnášel, zkrátka se vyjádřiv, že o takovém právě stavův nic neví. Vedle této nevědomosti však podivně zní slova jeho, že dobře ví o tom, kterak svobody stavův byl vyvýšil. Toť věru jen lichá slova, neb z historie by bylo těžko dokázati jakési vyvýšení svobod království českého, jež by byl Ferdinand I. učinil; naproti tomu spíše toho dolíčiti lze, že stavové na skracování svých práv skrze krále nejedny spravedlivé stížnosti vedli.

Ze stížných oněch článkův dále vytknouti slušno, že král stavům trestuhodnou solidárnost s Fridrichem saským předstíral. Příti toho nelze, že stavové vykročili z mezí zákona a přísné nentráluosti; ale při tom povážiti jest rozdílného smýšlení, jaké bylo mezi králem a stavy v příčině té války proti Fridrichovi. Byl tu příkrý odpor mezi nimi, jehož povahu jsme výše již obšírně vyložili. Oučastenství královo v oné válce bylo zcela věcí osobní, nikoliv pak zemskou, aniž se mu podařilo: osobní záležitost onu učiniti na sněmu věcí zemskou. Což ovšem bylo anomálií pro celé království velmi osudnou.

Že stavové s kurfirstem v psaní se dali, toho upírati nelze; avšak ze známých listův, jenž od stavův v Praze shromážděných neb od osob zřízených pocházely, nejde aspoň přímo nic velezrádného na jevo, ješto v nich král vždycky vyhrazen byl; stavové ustavičně jen vyzývali Fridricha k zachování starých přátelských smluv a k přátelskému narovnání celého sporu jeho s císařem. Král se arci dále dokládá jistým vyjádřením zajatého Fridricha, jenž prý se o tom pronesl, že on s pomocníky svými ubezpečen byl jistou pomocí českou. Ale slova tato netýkají se ani zřízených osob jakožto organu opposice stavovské ani většiny spojených stavů; nýbrž výslovně mluví jen „o některých, kteří v tom puntu a závazcích jsou.“ Aniž také Fridrichovi onoho ubezpečení přímo od stavů se dostalo, nýbrž teprv od Thumshirna. I má tudíž toto svědectví touž platnost a cenu do sebe, jako ono pronešení Albrechta brandenburského v příčině záměrů císařových proti království českému, jež král za smyšlené prohlásil; a mohl-li král ono proti stavům jakožto důkaz vytknouti, týmž právem slušelo zase stavům, tímto druhým se dokládati.

I jest z toho viděti, na jak nepevných základech inkriminace královská spočívala, aspoň pokud se vztahovala na většinu stavův, kteráž vlastně království celé představovala. A že pak takovými doklady král stavy viniti mohl ze zlého, „kteréž teprv spůsobeno a obmýšleno býti mohlo“, muselo býti stavům s podivením tím větším.

Že posléze král na tom stál, aby stavové těch závazkův se zřekli, příčiny toho jdou ze samé povahy onoho přátelského snešení, o němž na svém místě řeč byla, a kteréž k náležitému obmezení královské libovůle i ve věcech náboženských i soudních a politických vésti mělo. I měli se tedy stavové zříci svého posledního prostředku k uhájení práv a svobod zemských.

A jako na pohrožení doložil král na konci odpovědi své, jestli že by stavové vůli jeho zadosti neučinili, že by na ty cesty musil pomysliti, kudy a kterak by moc a vrchnost královskou zachovati mohl.

Naproti tomu ve jmenu krále připovídali poslové stavům: že všecko to, což předešle a od starodávna v deskách zemských bylo a to od nich před králem se prokáže, má na budoucím sněmu na místě položeno býti. Kterýžto sněm však jim teprv potom rozepsán býti měl, až by se z těch závazkův propustili. Spolu však měli ty artikule, které by na tom sněmě předložiti mínili, jemu králi pořádně sepsané odeslati, aby on dle toho spravovati se mohl; ale při tom král tu naději vyslovil, že stavové žádných artikulův, „kteříž by se na mocnost a vrchnost královskou vztahovali“, před se bráti nebndou.

Z toho ze všeho vychází, že stavové měli hned napřed ode vší solidárnosti upustiti a králi takřka na milost a nemilost se vydati; začež spokojiti se měli pouhými sliby, jenž dokonce žádné jistoty jim neposkytovaly, že by v čemkoli žádostem jich, v tom přátelském snesení zavřeným, kdy vyhovělo se. Vždyť z minulých let dohře věděli, kterak si král na sněmích naproti žádostem stavův vedl a co všecko na mocnost a vrchnost královskou vztahoval.

Z takových příčin bylo zcela přirozeno, že poselství takové stavův shromážděných těžce se dotklo, tak že toho dne již nic více předsevzato nebylo. Na konci toliko napomenul přítomných Vilém Křinecký z Ronova těmito slovy: „poněvadž se tu tak nemalých, nad kteréžto již větších býti nemůže, věci dotýká, aby všickni na svá kolena poklekli a pánu bohu se pomodlili, aneb že již hůlka jest jako vyvržena, aby pán bůh ráčil jich pomocníkem býti a v dobrém i svatém pokoji království české zachovati."*)[17]

Nábožný ten spůsob býval zachováván při všech shromážděních, jež stavové za těchto dob odbývali; i není pochyby, že se tu jevil patrný vliv bratří českých, jejichž všeliké schůze vzýváním pomoci božské začínaly a končily se. Pokaždé, kdykoli stavové tou měrou pospolu byli, vykonávali onen obřad se vši slušností a vroucností, v čemž také poněkud dávali na jevo jednomyslnost svou. Ale tohoto dne prý mnozí ze stavův k slovům Viléma Křineckého prozrazovali patrnou nešetrnost. Kdož tak se chovali, měli zajisté již úmysl pevný, společnou věc stavův opustiti. Nicméně však zachovali se spolu s ostatními stavy podle vyzváni Křineckého, jakkoliv to učinili s posměchem. Sixt o těchto lidech praví: „Mnozí centaurové to (tu pobožnost) s posměchem dělali; neb toho při jiných svých sněmích nikdyž nezachovávali, ale od rozprávek marných, lživých a oplzlých a od vítání svého lahodného, avšak neupřímého, sněmy a soudy zemské i jiné své všecky sjezdy začinávali a dosud ještě začínávají a zachovávají.“ Což ovšem smutným dokladem jest znemravnělosti, jakáž se na onen čas při mnohých stavích nalézala a spolu i příčinou byla lehké mysli a ne hrubě vlastenecké povahy jejich.

Jakož předvídati bylo, ukázala se hned na zejtří, dne 21. května, nemalá roztržitost mezi stavy kteříž také již v menším počtu se sešli než v předešlých shromážděních. Jedni druhým již nedůvěřovali, každý hleděl jenom sám sebe opatřiti. Instrukce poslův, hrozby královy i agitace přátel jeho mocně působily na vrtkavou povahu mnohých stavů, zvláště takových, jenž za poslední doby k přátelskému snesení přistoupili. A tak mnozí již hotovi byli, podle vůle královy se zachovati. Nemálo přispěl k tomu sám nejv. purkrabí Pražský, jenž také u krále v poselství stavův se nalézal, a vrátiv se do Prahy, jiným duchem naplněn byl. Proče také rozličné osoby ze stavův důtklivě namlouval, aby od těch závazkův upustili. A poněvadž vedle úřadu jeho na sněmu předně jemu přimlouvati se náleželo, proto také řečí svou přímo se prohlásil v ten rozum: že on s těmi, kteří se k přátelskému snesení nejposléze přiznali, o těch věcech, o kterých král v odpovědi své se pronáší, málo, ano téměř nic nevěděl; že teprv něco o tom dozvěděl se v táboře královském u Witemberka, ano tam vypravováno, že by se kurfirst sám v tom byl slyšeti dal, že jest ho ubezpečení na Čechy zavedlo. Z té příčiny vedl dále k tomu, aby se celé to jednání o odpověď královskou do ponděle poodložilo, až by se větší počet stavův sjel. Spolu také doložil, aby za příčinou stížností králových, jež poslové přednesli, v témž čase také na prostředky se pomyslilo, jimiž by vše k dobrému přivedeno bylo. I sešlo se tak, jak purkrabí byl navrhl.

A když v pondělí dne 25. května skutečné větší počet ze všech stavův se sešel, tu opět nejv. purkrabí přímluvu delší učinil, v kteréžto oznamoval, že by pro dobré upokojení celé země a pro odvrácení dalších nehod od království českého nejlépe bylo, aby se stavové ze závazkův svých propustili, ješto by jinak králi snadno příčina k nepokoji a nepřátelství dána býti mohla, zvláště když se král v to podává, že sněm stavům položiti a, stalo-li se jaké ublížení svobodám zemským, k nápravě skutečné to přivésti chce. Ukazoval přitom na pohrůžčivou povahu instrukce, z nížto že vyrozuměti jest, kterak král hotov jest válčiti se stavy, pakli by podle žádosti jeho nezachovali se; i doložil, aby tedy stavové, mohouce užíti pokoje, na sebe i na království toto snad ještě větších těžkostí neuvalovali, ano i o ostatek svobod svých i o statečky své se nepřipravovali. Nad to aby uvážili, jaký konec by válce býti mohl, ješto nelze nadíti se jistého z ní prospěchu tam, kdež není u věcech válečných podstaty a všech věcí dostatku.

Dále purkrabí stavům předkládal, kterak on ve vojště císařském s jinými posly a tovaryši svými vyrozuměl tomu, že, bude-li králi příčina dána, on na jisto s lidem svým válečným proti stavům se obrátí, a císař že ho jakožto bratra svého nikterak neopustí. Potom pokračoval v líčení smutného postavení království českého naproti nepřátelským sousedům, zejmena proti knížeti bavorskému, falckraběti kurfirstu, kteří by jakožto zeťové královi snadno též proti Čechům zbraně zdvihli. Tolikéž ukazoval na knížete Morice i bratra jeho, kteří jsouce s králem smlouvou spojeni, že by rádi tomu byli, když by se nad Čechy pomstiti mohli. K tomu doložil, že Čechové všem okolním národům, zvláště pak Němcům, u veliké ošklivosti jsou, že tedy by se na ně stavy se všech stran obrátili, kdežto Moravané a Slezáci by při nich nestáli; a že by ani Turek takových škod jim nikdy nečinil, jaké ten lid císařský. Řeč svou pak skončil takto: „A tak což králi náleží, nejlépe jest od toho pustiti, a což také nám spravedlivé, toho se držeti a od toho nepouštěti. Máme tedy v rukou našich pokoj a nepokoj; což lepšího jest, toho potřebí nám šetřiti a toho se přidržeti, neb ve vojště ta zbéř tomu se těší, abychom my toliko něco začali a přícinu k válce dali.“

Příti toho nelze, že Wolf z Krajku v této své řeči vykládal stavům se vší přímosti politický a vojenský stav země české, ovšem že s tím jediným zřetelem, aby stavy od všelikého dalšího odporu odvrátil, nedávaje jim však jiného rukojemství než slib královský, jemuž již hrubě věřeno nebylo. Přímluvu jeho schvalovali též nejv. komorník a jiní úředníci a soudcové zemští, jenžto právě při něm stáli.

Po nich došlo na Jana z Pernšteina. Týž v řeči své vedl k tomu, že zápis stavův z žádné jiné příčiny se nestal, než toliko pro obhájení a zachování svobod a práv království českého, ješto mandátem královským všecko to k zkáze přišlo. Z toho pak zápisu, jímž stavové k obhájení svobod zemských se zavázali, že nijakž tomu vyrozuměti se nemůže, aby jim jaké ublížení vrchnosti a důstojenství královskému se státi mělo tak, jakž král toho v instrukci své dotýká, stavy naříkaje, jako by týž zápis pod tou zástěrou byli učinili, aby se z onmysla na to, což by jim nenáleželo, potahovali a vrchností královské ubližovali.

A narážeje pak na povinnosti i stavův i krále, týž řečnik pokračoval takto: „Král v témž snesení a zápisu při své spravedlivosti, při všem svém právě jest zachován, a což mu jakožto králi a pánu náleží, v tom ve všem hned znamenitě vyhrazen. My zase králi, kterými koliv povinnostmi jsme zavázáni, ty vždycky jsme jako věrní poddaní činili a až posavad s velikými našimi těžkostmi ještě činíme. A protož spravedlivé by také bylo, aby i král nás při tom zůstavil, což nám spravedlivě náleží, jakož jest se pak nám k tomu, přijímaje toto království, zavázal, nás podle povinnosti své ochraňoval a ne tak nás sobě beze všeho našeho provinění v zlé domnění bral.“

Na důkaz pak toho, že učiněním takového zápisu nic se nestalo proti zřízení zemskému a proti starobylým dobrým zvyklostem, a že stavové čeští v těžkostech svých k takovým zápisům se jindy též utíkali, ukazoval pán z Pernšteina k jednotě, kterou roku 1464 někteří pánové katoličtí proti králi Jiřímu na Zelené Hoře učinili. A tak se stalo, že příklad od katolických pánův daný nyní za Ferdinanda I. obrácen jest proti králi katolickému, při čemž však toho rozdílu pominouti nelze, že jednota panská přímo proti Jiřímu jakožto „kacířskému králi“ čelila, kdežto stavové v přátelském snešení svém r. 1547 přímo krále vyhradili, spojivše se pospolu toliko k zachování svých práv.

Řečník se tu odvolával i na jiné zápisy ze starších dob, zejmena z časů Václava IV., Zikmunda a Vladislava.[18] A jako na důkaz, že stavové na ten čas právo a povinnost měli, zápis takový mezi sebou učiniti, kritisoval dále vládu Ferdinandovu, kterak na sněmích stavové marně dovolávali se, aby těžkosti jich odstranil; z kteréžto příčiny že onen zápis byl potřebný, i že jest jako nějaké zrcadlo nynějších všech těžkostí, kteréž jsou se království českému od počátku panování krále Ferdinanda dály. Mimo jiné vytkl tu Pernštejn opět pověstný mandát královský, časté různice mezi stavy strojené, předkem pak spůsob obecných sněmův, tak že stavové na ně jezditi přestávali, vidouce, že všelikého jednání o obecné dobré s pilnosti se vystříhati, jedni druhých se štítiti mají a bezpečně rozmlouvati s sebou nesmějí. Za těmi a jinými podobnými příčinami, zvláště aby stavové opět v svornost a stálost mohli uvedeni býti, že ono přátelské snesení se stalo, z kteréhož že nesluší jim stavům, aby tak lehce měli se propustiti, poněvadž by takovým propuštěním již v tom ve všem vinni se dali, což král v instrukci za stížnost sobě pokládá. Přitom však doložil, jestli že se jest někdo v něco stranného a zlého dal pod tímto stavův snešením, nechť takový to zlé sám nese, než všem stavům že se to spravedlivě přičísti nesluší a nemá. Ku konci navrhl Jan z Pernšteina, aby i císaři i králi ještě jednou v obšírných artikulích se předložilo, že stavové onu jednotu zavřeli jen pro zachování lásky a pokoje dobrého mezi sebou, svobod, řádův a práv, nikoliv aby komu, zvláště pak králi, ubližovati chtěli.

Po Janu z Pernšteina povstal Vilém Křínecký, kterýžto mnohem ostřeji ještě o instrukci královské promlouval. Hned s počátku své řeči opřel se proti formě odpovědi královy řka: že král maje k jistým artikulům, jež mu stavové skrze posly své předložili, odpověděti, pod spůsobou odpovědi jen samé stížnosti proti stavům sobě pokládá, přičítaje jim hříchy a křivdy, k nimž oni se neznají a jichž se bohdá všickni nebojí, a takto že král to, což mandátem svým předešlým byl ještě nedokonal, instrukcí touto že to všecko „vrchovatě na hlavu hned dolil.“ Přitom doložil: „Nezasloužili jsme jistě toho na králi, abychom u něho v takovém zlém, hanebném a ošklivém domnění byli; neb jsme jej sobě z milosti a lásky za krále a pána volili. A poněvadž tolikéž království toto jako přední kurfirstství jest, a my tedy císaři, bratru krále našeho, k císařství jsme dopomohli; za takové naše dobrodiní v pravdě takové odplaty jsme se nenadali, a zvláště pak, když jsme bohdá toho nic neučinili, čehož bychom slušně a spravedlivě učiniti aneb neměli aneb nemohli.“

Křinecký rozebíraje pak příčiny, proč stavové ono snesení přátelské učinili, vytýkal tak jako řečník předešlý, že král svobodám stavův ubližovati nepřestával, a když pak nepřátelství mezi ním a kurfirstem nastalo, tu že obě strany dovolávaly se starých smluv, mezi korunou českou a domem saským uzavřených, žádajíce na stavich pomoci; tito pak nevědouce, jak se zachovati, že do týchž smluv nahlédnouti chtěli, avšak že se jich doptati nemohli, ješto jsou ze země pryč vyvezeny byly. Tu pak že nepřátelé (Moric s lidem svým a královským) do země vojensky beze vší ohrady vtrhli, lidem znamenité škody činili a nikoliv tak pokojně se nebrali, jako král ve své odpovědi píše. Že tedy stavové museli podle přikladu svých předkův k tomu prostředku se utéci a proti takovým těžkostem sobě pomáhati; a protož snesení mezi sebou učinivše, že lid pro obranu a ochranu království českého a žádnému na škodu do pole vypravili. Týž lid že pokojně se choval a žádných škod nečinil, kdežto ten vychválený pokojný lid, který s králem do Chebu táhl, mnohých a velikých škod nadělal, čehož že i psaní mnohá i svědkův dosti před rukama jest.

Dále Křinecký pronesl se v tom: že tím lidem do pole vypraveným dokonce nic zlého neobmýšleli, aniž kurfirsta aniž koho jiného zavedli; tolikéž popíral, že by stavové byli komu pohrůžky činili, kdyby k tomu snešení jich nepřistoupil. Co se pak Grispeka týče, že totiž od stavův na závazek vzat byl, v tom připomenul, že za menšími příčinami jiní mnohem znamenitejší a urozenější na závazky z poručení králova bráni bývali, z nichž dosud propuštěni nebyli, jakkoli stavové se za ně přimlouvali. A tak že patrno jest, kterak prý stavům všickni hříchové na smrtelné se obracejí, a smrtelní jiných ve všední; král se všemi svými že vždycky ve všem spravedliv a práv jest, a Čechové vždycky vinni, všecka pak předsevzetí jich že jsou nespravedliva a na ublížení vrchnosti a důstojenství královského, toliko sám mandát královský že spravedliv jest.

Po těchto trpkých narážkách pokračoval Křinecký dále, a to v příčině desk zemských, takto:

„Král v to se poddává, že nám toliko to chce do desk klásti, což budem moci, že jest to prvé v deskách bylo, ukázati. I poněvadž nic toho před rukama není, a bylo-li jest co toho, to všecko již jest uklizeno, nebudem tedy již moci nic ukázati. Budem se s ním (králem) o to souditi? Před kým? I před ním před samým; ješto věc přetěžká jest, s rychtářem se souditi, a málo kdo práv zůstane, kdo se s pánem svým soudí. A tím ze závazkův těch propuštěním ničeho jiného se nehledá, než abychom stavové v své předešlé nesvornosti a roztržitosti uvedeni byli. A když se to stane, pak všichni jako předešle vždycky své hlavy dolů nosem sklopíme, o svobody naše netoliko se nezasadíme, ale ani zapísknouti smíti nebudeme. Neb kdo jest ten jediničký v Čechách byl, aby se byl směl o to ozvati, aby po shoření desk zemských přísaha královská zase do desk zemských vložena a vepsána byla?... A protož lépe by bylo nám zemříti, nežli bychom tak hanebné předkem o svobody, potom teď naposledy i o poctivosti naše měli tak strojeni býti. Neb již touto instrukcí beze všeho spravedlivého vyhledávání a rozeznávání patrně za zrádce jsme odsouzeni, ješto kdyby nám se to bylo prvé, než jsme lid na rozličná a mnohá přiříkání a připovidání s pole domův obrátili, aneb mluvilo aneb psalo, byli bychom snad uměli a věděli, co také za odpověď dáti. Ale snadnoť jest toho, kdo komu věří, oklamati. A protož svou řeč tímto zavírám; neb jsem k neslušnému své pečeti nepřitisknul, v nic jsem se neslušného s jinými nedával, než jakožto jeden z obyvatelův království českého a přirozený Čech i také milovník vlasti své o svobody království českého jsem se zasadil, tak snadno ani také lehce od toho pustiti nemíním, odvésti se také nedám, na poctivost, na pečeť i na své připovědění a závazek můj pamatovati chci.“[19]

Řeč tato rozebírajíc zevrubněji odpověď královu, dotýkala se notně osoby jeho; pronášelať zajisté mínění těch stavův, kteří v odporu svém proti králi až ke zbraním sáhnouti hotovi byli.

Po Křineckém ještě mnozí jiní přimlouvali se jak z panského tak ze stavu rytířského a městského; avšak náhledy jejich se všelijak již od sebe rozcházely. Neboť hrozebné výstrahy v odpovědi královské mocně byly již působily na mnohé ze stavův, zejmena vyšších, tak že veliký jich počet jal se ustávati od prvotního důsledného odporu, v jakémž setrvával Vilém Křinecký s přátely svými. Pravíť Sixt o dalších přímluvách, že vypadaly, jakž při takových roztržitostech bývá, jedny sem, druhé tam, jako když jeden vůz dvojí koni pozadu i popředu sem i tam rozličné táhnou, a ti, jenž na něm sedí, spolu se hryzou vespolek a skrz prsty formanům se dívají.

Naposled všickni tři stavové snesli se na návrhu Jana z Pernšteina, aby totiž na poselství královské opět odpovědělo se skrze zvláštní posly, jenžto s novými instrukcemi pod pečetí zemskou ku králi a císaři koncem téhož měsíce vypraviti se měli.

Mezi tím, když jednáno mezi stavy o toto poselství nové, nejedni zasazovali se o to, aby spečetční zápisové stavův při dskách zemských uloženi byli. Dosud se totiž nalézali dílem na radnici Staroměstské pod ochranou Sixta z Ottersdorfu, dílem u Václava Pětipeského z Krásného Dvora a Melichara Róra z Rór. I namlouváno stavům, aby všecky přiznávací listy, jež k snešení přátelskému učinili, nahoru na zámek k deskám schovali. Mnozí ze stavův však, a sice ti rozhodnější, tomu na prosto odpírali, obávajíce se, že by při dskách nejvyšší úředníci snadno na osobách vrtkavých spůsobiti mohli, aby své pečeti od zápisův zpět vzaly. Než přes tento odpor sněm na uložení oněch přiznávacich listův k deskám se usnesl, spolu i to uzavřev, aby žádnému od desk vydáváni nebyli, nýbrž tam zapečetění v truhlách tak dlouho ležeti zůstali, dokudž by král všem třem stavům toho, což jest prvé ve dskách bylo, zase do nich nevložil a neutvrdil.

Tímto doložením arci mnozí z opposice spokojili se; nicméně však nedůvěra proti takovému přenešení neminula tak snadno v obyvatelstvu měst Pražských, ano dokonce stalo se, že zástup lidu toho připustiti nechtěl, aby oni listové s pečeťmi z radnice na zámek vydáni byli. Z té příčiny sám nejv. purkrabí dne 25. května zvláštním listem z hradu pána Jana z Pernšteina žádal, aby při Pražanech o to se přičinil, aby to vše na zejtří dle snešení sněmovního na hrad Pražský dopraveno bylo. Teprv po delších domluvách pána z Pernšteina, Viléma Křineckého i jiných obecné důvěry požívajících sněmovníkův lid od svého odporu ustál a k onomu přenešení povolil; byloť mu znamenitě připovědíno, že dotčení listové žádnému ani samému králi vydáni nebudou. A tak se stalo, že dne 26. května na zámek doveženi, tam při dskách spečetěni a uloženi jsou.*)[20]

Po vyřízení toho volili stavové osoby, jež s novým posláním ku králi a císaři se vydati měly. I jmenováni jsou k tomu: Adam ze Šternberka na Zelené Hoře, purkrabí Karlšteinský, a Joachim z Hradce na Hradci, z pánův; Václav Žehušický z Nestajova na Žehušicích a Jan Vrabský z Vrabí na Dřevčicích, z vladyk; Václav Stříbrský z Rovin, měštěnín Starého města Pražského, a Jan Pamphilus od Zlatého Lva, měštěnín Nového města Pražského, ze stavu městského.

K spisování nových instrukcí pro tyto posly též zvláštní kommisse zvolená jest, která však celou práci svěřila Sixtovi z Ottersdorfu, kancléři Staroměstskému.

Podle těchto instrukcí poslové měli nejprv králi odpověď dáti stran odložení sněmu, jež si král do stavův stěžoval. Ohrazováno se v tom dvěma příčinami. Předně: poněvadž na sněm, jejž král na neděli provodní položil, stavové u velikém počtu v Praze se sjeli, ale pro nepřítomnost královu nic jednati nemohli, pročež že odložili sněmu do pátku po božím na nebe vstoupení, v té naději jsouce, že král na tyž sněni do Prahy přijede. A za druhé: že paměti jsou, že z příčin slušných odkladové sněmů do jiných časův prvé jsou se také činívali, a že to stavové s úmyslem dobrým před se vzali.

A jakož jim král poručil, aby se z těch zápisův propustili, v příčině toho zkazovali stavové králi: že mnozí užiteční a znamenití zápisové a sněmové, taktéž i povinnost přísahy královské podle zřízení zemského před shořením ve dskách zemských jsou byli, na kterýchž že všemu království českému a všem obyvatelům jeho nemálo záleží, poněvadž to za nejvyšší klenot a svobodu království českého jsou měli a dosud sobě pokládají; ale že dosud přes všecka snesení a žádosti stavův na sněmích obecných do desk zemských vloženi nebyli. Zatím pak že mandát předešlý od krále na veliké ublížení svobod zemských vydán byl, kterýž sice pak odvolán, avšak přes to že pro přetržení všelikého podobného svobodám zemským ublížení stavové jistějšího a pevnějšího opatření od krále potřebují. Konečně odvolávali se stavové též na příklady předkův svých, kteříž zejména za krále Jiřího, Vladislava i Ludvíka v podobné přátelské smlouvy vcházeli, kdykoliv o to jim šlo, aby panovníci dotčení takové mandáty a rozkazy, kteréžto na škodu svobod zemských se vztahovaly, zrušili. Při tom spolu doloženo: že tyto věci stavové před rukama mají a králi že je, až na hrad Pražský se vrátí, na sněmu obecném ukázati chtějí; i že jsou té naděje, že pak král sám jednání stavův místo dá a tohoto jich přátelského snesení neslušným předsevzetím, proti zřízení zemskému učiněným, jmenovati nebude.

O propuštění se z těch zápisův stavové dále ohlásili: že tedy vůli královskou v tom vyplniti nemohou, ješto kdyby se to tak pojednou beze všeho slušného prostředku státi mělo, že by v království českém žádného řádu a práva zachováno nebylo. Avšak aby král v tom při nich povolnost slušnou seznal, že totiž žádného pychu a svévolnosti činiti nemíní, tedy že ty zápisy při dskách zemských tu, „kdež jiné království českého a lidské spravedlnosti složeny jsou,“ všecky zapečetěné položiti jsou dali, kdež že tak dlouho ležeti mají, dokudž by ty věci a zápisové, obecní sněmové i jiné království českého svobody zase do desk zemských nevešli a od krále stvrzeni nebyli. K tomu konci se zakazovali, jakmile by se to vykonalo, že pak ochotně, aby svou povinnou poddanost králi ukázali, z takového snešení a takových zápisův listovních se propustí.

Co se pak zastavení posudného, cel pomezních i jiných některých věcí dotýče, o tom předložili stavové králi, že vše, pokud jemu i jim stavům co náleží, se bude moci narovnati na budoucím sněmu, o jehož brzké rozepsání poslové též co nejsnažněji krále prositi měli. Na kterémžto sněmu že král zajisté ve všem tom, což sobě v těch artikulích ze strany Hanuše Fridricha i také jiných do kohož koli stěžuje, z vlastního stavův předložení vyrozumí, že tím, což se jim připisuje, vinni nejsou.[21]

V tentýž téměř rozum zněla instrukce poslův k císaři, jehož stavové nad to ještě žádali, aby se u krále přimluvil, aby tak omylných a postranných zpráv o stavich českých k sobě tak snadné nepřijímal a beze vší hodné příčiny stavův v ošklivost sobě nebral.

Po přijetí těchto instrukcí stavové i o to péči měli, aby roehořčenost, již lid proti králi v rozličných hanlivých pisních na jevo dávati nepřestával, všemožně krotili. Pročež obnovili na témž sněmě proti tomu všecky pokuty, zřízením zemským starým vyměřené, jež takto znělo: „Kdo by kolivěk, z kteréhož koliv stavu a povahy člověk v takové zradě a nešlechetnosti postižen a v pravdě nalezen byl, ješto by takové zrádné cedule spisoval, lepal uebo metal a kladl aneb jinak takových cedulí nešlechetných příčina byl, že k takovémuv má hledino a sazeno býti jako k nešlechetnému člověku, a takový každý má bez milosti čtvrcen býti jako zrádce. A kdo by pak najda takovou ceduli, hned jí nestrhal a v tom postižen, v skutku že jest to učinil, a shledán, ten má seděti rok ve věži bez milosti, a o takového žádný se přimlouvati nemá zjevně ani tajně...“

Po těchto věcech stavové odloživše soudy zemské, kteří při suchých dnech letničných nejprve příštích odbývati se měli, až do dne sv. Jeronýma, tedy do konce měsíce září, snesli se konečně i na tom, aby také sněm přítomný zatím odročen byl až ke dni sv. Víta, t. j. 15. června, kdež se opět na hradě Pražském sjeti měli k vyslyšení odpovědi, kterou by poslové jich od krále a císaře k instrukci jim dané přinesli.

Jakož z dotčených instrukcí vyrozuměti lze, chtěli stavové odtud věc svou jenom prostředky zákonitými jednati, avšak všecko přičiňování a poselstvování v tom bylo marné. Král nesnesl ani takového odporu. Kromě toho stavové vyšší ani v onom spůsobu opposice své, jakož níže vyloženo bude, svorně nesetrvali.

Poslové dotčení vyjeli z Prahy ráno po památce seslání ducha sv., t. j. dne 30. května. Král Ferdinand vypraviv se zatím z Witemberka s počtem lidu válečného, jenž mu od císaře dán byl, táhl na Drážďany. Bylť zajisté již u Witemberka sobě předsevzal, přední původce jednoty stavův potrestati; avšak neodvážil se přímo na Prahu udeřiti, nýbrž umínil si do Litoměřic táhnouti, chtěje odtud stavy mezi sebou rozděliti a i jinak opatřiti se proti možnému odporu jejich. Pročež také rozeslal dne 31. května hned z Drážďan psaní do království českého k těm osobám ze stavu panského a rytířského, které se mu dobře zdály. V listu tom jim oznamoval, že jest již na cestě do Čech, a v několika dnech že do Litoměřic přijede, aby tam tedy každý z nich se dostavil, a že pak vyrozumí, proč obeslán byl.

Z Drážďan vypravil se král do Perna, kamž také dotčeni poslové stavův dne 1. června přibyli. Hned na zejtří dne 2. června vykonali své poselství před králem, oznámivše mu spolu, že jsou také k císaři s poselstvím vypraveni. Král jevil patrnou nechuť k poslům a nedav si hrubě ani instrukce předložiti, za odpověď jim dal: pokudž také k císaři posláni jsou, aby tedy k němu jeli, a když poselství své u něho vykonají, aby pak se s odpovědí císařskou k němu králi, kdež by on koliv se nalézal, navrátili. I poslal s nimi za průvodce do císařského vojska jednoho trubače.

V neděli den sv. Trojice, 5. června, přijeli poslové k Witemberku; ale císař se právě odtud hnul s vojskem svým, a vyslyšel posly dne 7. června někde na pochodu svém. Avšak nedav jim tolikéž odpovědi žádné, do města Halle se obrátil, posly pak po některou neděli stále při sobě držel, v největší nejistotě jich nechávaje o odpověď k poselství stavův.

Ferdinand I. táhl zatím z Perna přes pomezí české, a sice nikoli silnici jednou, ale po cestách rozdílných, aby tím spůsobem velikého povyku mezi obyvatelstvem nespůsobil. I obrátil se přímo k Litoměřicům, kamž napřed tři schvální posly byl vypravil. Ti přijevše ráno dne 2. června do města, žádali na purkmistrovi, aby jim ti sousedé přidáni byli, kteří jsou při prvním příjezdu králově do Litoměřic v měsíci únoru hospod jim objednávati pomáhali; při tom spolu oznámili, že král dne 3. června do města přijeti chce. Purkmistr obeslal z té přiélny konšely k sobě; načež ptáno se oněch poslův, v jak velikém počtu král přijede. K čemuž poslové odpověděli: že král toliko se synem svým Ferdinandem a s dvorem svým v počtu dosti skrovném do Litoměřic přibude a zde jen přes noc zůstane; že tedy jedině o to postarati se mají, aby osoba královská dobře opatřena byla, jinak že jim potřebí není oč pečovati.

Na zejtří dne 3. června ráno nejprvé jízda královská pomalu do města se trousila; a když potom král k městu se blížil, konšelé podle obyčeje starobylého proti němu až za most vyšli, chtějíce jeho přivítati a pečeti i klíčův mu podati. Tu král jim skrze místokancléře svébo Jiříka Žabku zkázal, aby se opět domů vrátili, že na ten čas takového vítání od nich přijíti nemůže, poněvadž přílišné horko jest, a on ještě nic nejedl, a pak že znamenitý počet lidu jízdného i pěšího při sobě má, s kterým déle před městem meškati nechce; že však po obědě krále na radnici městské přivítati moci budou.

Po té král okolo poledne se synem svým Ferdinandem do města vjel a na radnici zůstal. Nedlouho za ním přitáhli též do města čtyři praporce žoldnéřův, kteřížto se na Dubině a na proboštství položili. Za nimi vezeno bylo 17 kusův polní střelby nabité a ke všemu přistrojené, která na náměstí před radnicí postavena a na západ proti hoře Radobylu obrácena jest. Husaři pak za mostem po lukách všude podle Labe se rozložili, jmenovitě v obojích Kopistech, Českých i Německých, v Boušovicích a v jiných tu okolo vesnicích až téměř k samému klášteru Doxanskému. A tak se Litoměřičtí brzo s užasnutím velikým přesvědčili, že ten královský průvod není počtu tak skrovného, jakž byli předtím ubytovatelé královští purkmistra ubezpečovali.

Po obědě královském, okolo hodiny třetí odpoledne, přišli na radnici konšelé, a tu krále jazykem latinským přivítavše, poctu náležitou mu učinili. Mělť pak toho času při sobě syna svého Ferdinanda, nejv. kancléře Jindř. z Plavna, nejv. hofmistra Zdislava Berku, maršálka Ladislava Popela a dotčeného Jiříka Žabku. I dal skrze Zdislava Berku konšelům za odpověď, že to vítání vděčně od nich přijímá a toho dále na nich žádá, aby mu všecky klíče od bran a forten či branek vydali, že se sám opatrovati chce. Za příčiny této své žádosti přivedl: předně, že císař bratr jeho týž obyčej všude, kamkoli přijede, zachovává; dále poněvadž při sobě rozličný lid má, jenž se úřadem městským spravovati nechce, aby tedy tím lépe jej v pořádku udržeti mohl; konečně prý pro nebezpečenství ohně že tak učiniti musí, ješto že se králi nejednou přihodilo, že náhlým ohněm škodu na koních vzal.

Avšak pravá příčina těchto opatření záležela v tom, že král město, o jehož poddané poslušnosti sám dosti přesvědčen nebyl, naprosto v moci své míti chtěl, aby zde proti všelikým příhodám ujistiti se mohl. Neboť jednak ještě nevěděl, zdali svým politickým jednáním stavy skutečně rozdělí a jednotu jich přátelskou rozdrtí, a nebude-li mu potřebí dokonce již v Litoměřicích, k vojenským prostředkům sáhnouti. Nad to neměl, jak z dokladův níže položených patrno bude, dostatek vojska, očekávaje, že se mu potřebných pomocí od spojencův teprv sem do Litoměřic dostane.

Jakkoli Litoměřičtí dobře vyrozuměli pravým úmyslům královým, učinili přec, nevidouce žádného zbytí, podle vůle jeho, vydavše všecky klíče nejv. maršálkovi, kterýžto pokaždé ráno k otvírání a večer k zavírání ke všem bránám chodíval, dokudž by strážemi osazeny nebyly. Což dálo se po celou dobu, dokud král v Litoměřicích meškal.

Téhož dne 3. června vydal král zvláštní mandát do všech krajův království českého, v němž stavům i ostatním obyvatelům každého kraje oznamoval, že se po přemožení odbojného Hanuše Fridricha do Čech vrátil, a že hotov jest, stavům ke všemu tomu, co podle řádu, práva a svobod království českého náležité bude, napomáhati; že však jim známo bude, což nejedni ze stavův proti němu předsebrali, zvláštní zápis proti němu učinivše. I doložil: že nad tím žádné těžkosti nemá, jen když se z takových závazkův, jimž snad mnohý z nich ani náležitě neporozuměl, propustí; ano že on král ochoten jest, ten zápis ze strany obhajování řádů a práv a svobod království českého do desk zemských vložiti, jakmile stavové prokáží, že tak předešle před shořením desk v nich zapsán byl. Spolu pak sliboval, „že jakožto panovník křesťanský a spravedlivý, jakožto milovník království svého a věrných poddaných svých k tomu hleděti bude, aby chudému jako bohatému rovná spravedlnost se udělovala, a stavové i jeden každý pří řádu, právu, svobodách a privilegiích zůstaveni byli.“

K tomu král doložil, že dobrou o tom vědomost má, že při vyzdvižení desk jeden artikul mezi jinými zřetelně dostaven jest: což jest prvé ve dskách bylo, aby to zase obnoveno a do nich vloženo bylo; čemuž že on nikdy na odpor nebyl. Ale že nikdo dosud toho při něm nevyhledával, aby to, čehož se nyní hledá, ve dsky vejíti mělo, ješto, kdyby mu to bylo oznámeno a na sněmě toho při něm hledáno, že by tomu tak jako nyní na odpor nebyl.

Po takovýchto slibech vypočítával král opět všecky ty skutky, jichž se byli stavové za poslední války proti němu dočinili, načež ještě jednou napomínal jich, aby od těch závazkův hned pustili a jemu bez meškání jeden každý z nich psanou neb ústní odpověď dali. A kteří se tak zachovají, ti že skrze ty závazky žádných těžkostí a trestův obávati se nemají; ale proti těm, jenžto by přes to napomenutí podle těch osob státi chtěli, kteří jsou na důstojenství a mocnost jeho královskou sáhli, k těm že podle spravedlivosti se zachová. Týmž mandátem král stavům také přikázal, aby na ten sněm, jejž stavové na den sv. Víta sobě položili, se nesjížděli, ješto k tomu ani on ani poslové jeho povoleni svého nedali.

Posléze král se tím stavům zamlouval, že z království českého dříve nevyjede, dokud by všem stavům sněmu obecného nepoložil a toho všeho, což svrchu povědíno, nevyřídil, i což by jeho i království českého a stavův dobrého a užitečného bylo, nejednal, tak že sobě žádný ničehož slušně do něho prý stěžovati nebude moci.[22]

Týmž časem vyšel také jiný mandát královský, tolikéž v Litoměřicích daný, proti Pflukovi, v němž vytýkáno mu, že stavy o výpravě minulé křivě zpravoval a zlé úmysly králi přičítal, že s nepřátelskými hejtmany se smlouval a s nimi za jedno byl; pročež za předního původce odporu stavův prohlášen jest.

Jakož z onoho mandátu do krajův rozeslaného patrno jest, Ferdinand I. pilnou o to péči měl, aby jednotu stavův, snešením přátelským založenou, protrhl a co možná oslabil. Obsah jeho měl předkem zbuditi v méně rozhodných osobách důvěru v mnohoslibné připovědi královy, jimiž nabízeno stvrzení všech práv a svobod, ježto druhdy v deskách se nalézaly, slibována milost těm, kdož by od zápisu upustili a do Litoměřic se dostavili. Král tu výslovně přiříkal trestati jen jednotlivce, kteří se proti němu provinili; ale stavům vůbec sliboval milost, jen když by se jemu poddali. Jak v té věci dostál slovům, vyložíme v dalším vypravování tomto.

I šlo tedy králi nejprvé o to, aby vším spůsobem co nejvíce stavův od pravých původcův toho celého odporu odvrátil a k sobě naklonil. Psalť zajisté v týž rozum dne 5. června z Litoměřic i císařskému bratru svému: „Vším spůsobem o to dbám, abych dobré od zle smýslejících stavův odloučil; neboť tím snáze dosáhnu žádoucího spokojení (pacifikace), když všeobecné odpuštění ohlásím a jedině hlavních původů té zpoury k potrestání, jiným na výstrahu, sobě zůstavím.“[23]

V kterémžto jednání svém král za prospěšné pokládal, aby poslové, jež stavové čeští k císaři jsou vypravili, co nejdéle u něho zdržováni byli. Pročež také v dotčeném psaní od 5. června Karla V. snažně žádal, aby s odpovědí svou poslům českým co nejvíce prodléval; a pakli by k tomu ukazovali, že k sv. Vítu do Prahy s odpovědí se dostaviti mají, tuť aby jim oznámil, že týž sněm již odložen jest. Král měl jisté za to, že stavové, jsouce v příčině poslův svých a odpovědi císařské v stálé nejistotě, větší povolnost v jednání s králem dokáží; nad to pak nalézalo se mezi posly několik předních osob z opposice, které přítomností svou v Praze snadno k sesílení odporu přispěti mohly.

V pozdějších pak listech i toho král na Karlu V. vyhledával, aby poslům na sobě viděti dával, jakou nelibost má nad zápisem a odporem stavův proti králi; aby jim při každé příležitosti strachu naháněl, napomínaje jich, aby se z toho přátelského spolku propustili, jinak že by králi nevyhnutelně proti nim pomáhati musil. Tolikéž si od císaře přál, aby poslův dříve nepropustil, dokud by neuviděli hlubokého pokoření Filipa landkrabí heského, jenž v bitvě u Mühlberka do císařského zajetí se dostal.

Karel V. se také ve všem zachoval vedle žádosti bratra svého, ustavičné otáleje s odpovědí poslům, tak že ke dni sv. Víta do Prahy se dostati nemohli. Spolu také byli v městě Halle svědky, kterak landkrabé Filip před císařem na kolena padnuv, na milost a nemilost vzdáti se musil, načež do vězení odveden byl.

Císař také potom králi oznámil, jak s posly byl nakládal; ale jakkoli k prosbám jeho ochotným se býti prokázal, nicméně Ferdinanda v listu svém důtklivě vystříhal, aby v jednání svém proti stavům českým všeho se varoval, což by koli mu větší ještě nesnáze zavaliti mohlo, ješto že dobře ví, jak vůbec věci se mají. Neboť mnohá města i knížata, zvláště v Dolních Sasích, dosud císaři odporovala.

Než Ferdinand I. nepotřeboval výstrah bratra svého, maje se sám dosti na pozoru, aby se v ničem neukvapil a pro každé nastávající předsevzetí náležitě se opatřil. Kteroužto opatrnost dokázal u veliké míře za pobytí svého v Litoměřicích, odkudž jednak stavy české rozdvojiti jednak i svůj válečný lid proti všelikým případnostem rozmnožiti hleděl.

Co se týče prvního předsevzetí králova, tomu napomáhati měl již nadřečený mandát ode dne 3. června. Avšak ještě více v tom prospělo králi ono psaní, jímž dne 30. května některé z vyšších stavův do Litoměřic obeslal. Neboť nedlouho po rozeslání jeho do krajův království českého stavové u velikém počtu do Litoměřic přijeli. Dostavilo se asi přes 200 osob ze stavu panského a rytířského, mezi nimiž byl i Jan z Pernšteina, jenž prvé nejednou mezi předními se ohlašoval pro společné zápisy a jednotu stavův.

Tito stavové, kteří k obeslání královskému v Litoměřicích se sjeli dne 13. června společně před krále předpuštěni jsou. Král učinil k nim obšírnou řeč, v níž mimo jiné žádal na nich těchto tří věcí: aby od zápisů společných upustili; aby krále, pakli by kdo proti němu co nenáležitého předsevzal, neopouštěli; a posléze aby žádný z nich na sněm svatovítský, jejž si stavové bez povolení královského položili, nejel.

V příčině těch zápisův stavové oznámili, že žádným jiným úmyslem toho přiznání neučinili, než pro dobré královo a zachování pokoje a řádu, práv a svobod zemských; a při tom že státi chtějí. Spolu doložili, že o tom dokonce vědomosti neměli, aby se tu bylo cosi jednalo proti důstojnosti královské, a že se jináče ku králi chovati nemíní, než jak na věrné poddané sluší. Přes to však že z těch zápisův propustiti se nemíní, ovšem pak toho ani v moci své nemají; ale poněvadž jim král připovídá, že všecky svobody a privilegia ve dsky zemské vložiti dá a jednoho každého z nich při spravedlivosti jeho zůstaviti chce, že tedy o budoucím sněmu chtějí o to mluviti, pokudž by bylo bez ublížení řádu, práv, svobod a poctivostí jejich, aby jim ony pečeti navráceny byly. Tolikéž zběhlo-li by se v tom čase, že by kdo co nenáležitého proti králi před sebe vzal, tedy slíbili, že jeho v tom neopustí. Konečně připověděli, že na ten sjezd k sv. Vitu položený do Prahy nepřijedou, leč by kdo z nich jen pro potřebu vlastní tam jeti musil.

Jakkoli stavové nebyli králi ve všem po vůli, přece spokojil se s odpovědí dotčenou; stačiloť mu na ten čas, že vyšší stavy aspoň v příčině sněmu svatovítského od měst odloučil a na nich i toho určitého slibu vymohl, že mu pomocni budou proti každému zjevnému nepřátelství, jehož nejvíce od stavu městského se obával. Pročež nenaléhal také více na stavy, aby i hned svých pečetí od snešení přátelského nazpět požádali, odloživ konečné toho vyřízení k sněmu, jejž teprv po pokoření Pražanův a stavu městského vůbec rozepsati chtěl. Vědělť také, že potom celá ta věc toliko na vůli jeho záviseti bude. I přijav tedy dotčenou odpověď stavův s jakousi vděčností, rozkázal je všecky zejména hned sobě poznamenati, dokládaje, že tak jen proto činí, poněvadž mnohých nezná, aby tedy věděl, kteří jeho věrní jsou. A tak každý ze stavův k tomu podpisu za přítomnosti královy přistoupil a jméno své, i kde seděnim jest, zapsati dal.

Pražané dověděvše se o tom, co v Litoměřicích se děje, těžce nesli, že stavové vyšší, žádný žádnému nic neoznámiv, v takovém počtu před králem najíti se dali. Tolikéž jim bylo s nemalým podivením, že královský mandát z Litoměřic do všech krajův rozeslaný z rozkazu králova jim ani ohlášen nebyl. Dozvěděli se o něm však přece, když spečetěný a do kraje Podbrdského svědčící jim dodán byl někde v červnu skrze Kašpara z Granova, kterýžto jej některým konšelům ze samého prý poručení královského přečetl. Z obsahu jeho vyrozuměli, jak těžká proviněni proti králi se jim přičítají, a nejedni dobře tušili, že slova králova v mandátu, na potrestáni předních původův toho odporu se vztahující, předkem měst Pražských se týkají; bylať dávná nechuť králova proti nim vůbec známa. I povstalo veliké jitření v městech Pražských, zvláště mezi lidem obecným, jenž přímo naléhal na to, aby královský hrad, pak Strahov i některá jiná příhodnější místa v Praze, tolikéž Bílá hora lidem branným se osadila. Avšak i v tomto jednání o zjevný odpor opět strana mírná vrchu dostala. Ukazováno zajisté na to, že Pražané ničim vinni nejsou, a že zastávajíce jen práv svých, nemají proč hněvu a trestu královského se obávati. Nad jiné snažně přimlouval se o pokoj M. Oldřich z Prostiboře, místopísař královský. Týž v důležitých dobách toho sporu nejednou již platně posloužil věci královské, tak že svým přimlouváním se za krále i velikou nedůvěru proti sobě vzbudil; avšak jakožto prý rodič Pražský i tentokrát víru nalezl.

Po některých úradách zustáno na tom, aby Pražané, jakkoli mandátem královským pominuti, přec také jisté osoby ze všech tří měst do Litoměřic k pozdravení krále vyslali. Zvoleni k tomu M. Tomáš z Javořic, M. Václav Medek z Krymlova a Jiřík z Ploskovic.

Vyslaní tito vypravili se již na den božího těla, dne 9. června, do Litoměřic, kdež však při králi žádného slyšení dovolati se nemohli; nejsou před něho ani dne 13. června puštěni, kde král přec všecky v Litoměřicích přítomné stavy ve svrchu psané audienci přijal.

Po marném čekání podali poslové Pražan místnou zprávu o jednáni v Litoměřicích konšelům do Prahy, napomínajíce jich, aby za příčinou toho mandátu královského, jakkoli jim ohlášen býti neměl, tolikéž nějaké psaní ku králi učinili.

Stav, v jakém konšelské úřady měst Pražských zatím se octly, byl velmi obtížný; neboť všecka odpovědnost za další odpor proti králi připadla jim, an v nejvyšším vedení společných věci stavovských jevila se desorganisace vždy smutnější. Zřízené osoby, vedle Pražanů přední správní orgán stavův, vidouce, jak veliký počet pánův a rytířův od dosavadní solidárnosti ustoupil a sliby královými ukonejšiti se dal, nemeškaly již ani v Praze, ano, jak z mnohých zpráv souditi lze, úřadu svého dokonce se vzdaly. A nejvyšší hejtman stavův Kašpar Pfluk nevěděl, co sobě počíti. Neboť lid krajský byl se zatím podle snešení stavův na větším díle zase rozešel; jen samým Pflukem najatý zůstával posud okolo Bečova pohromadě, ustavičně na nejvyššího hejtmana o zaplacení žoldu naléhaje. Pfluk nejednou dožadoval se peněz, aby žoldnéřům svým dvouměsíční mzdu zaplatiti mohl, skrze listy při osobách zřízených; ale marně. A když pak mandátem královským výše položeným za předního původce odporu stavovského prohlášen byl a opět zřízeným osobám psal, žádaje jich, aby mu přec odpověděly, zdali ten sněm ke dni sv. Víta položený v skutku se sejde, a jak se mu dále chovati jest: tu jich již v Praze ani nebylo. I dodán tedy list jeho Pražanům k otevření. Kteřížto Pflukovi dne 11. června odpověděli: poněvadž zřízené osoby ani stavové na ten čas v Praze nejsou, tedy že oni Pražané ty věci, o které on píše, na sebe vztahovati nemohou, zejmena že mu v příčině sněmu svatovítského nic jistého oznámiti s to nejsou, neznajíce, jakého úmyslu stavové jsou. [24]

A v této nejistotě, v jakéž konšelé měst Pražských se nalézali, došel jich list výše připomenutý od vyslaných jejich z Litoměřic. Vyrozuměli z něho, že král s nimi žádného smíru nechce, ano že mu jde předkem o isolování stavu městského, jmenovitě pak hlavy jeho, měst Pražských, a o konečné pokoření jich. Byloť pro ně zajisté pokynutím významným, že král poslům jejich ani slyšení nedopřál, kdežto k vyšším stavům do Litoměřic přišlým tak přátelsky se měl, ano je svými věrnými nazýval.

Zatím také v skutku den sv. Víta minul, aniž by se byli stavové v Praze sjeli; čím nesnáze Pražan ještě více se rozmnožily.

Za těmito příčinami purkmistři a rady měst Pražských k žádosti svých poslův psali dne 22. června králi list velmi smířlivý, v němž dotýkajíce mandátu do všech krajův rozeslaného prosili, aby na milostivější prostředek, než který v sobě týž mandát obsahuje, nastoupil a vší té věci až do budoucího stavův shledání poodložil; což že oni z žádné jiné příčiny nepředkládají, než toliko z té, aby raděj pokoj, láska a dobrá svornost v království českém zachovány byly. Na konci zakazujíce se poslušností poddanou, žádali krále za milostivou odpověď.

Než ani k tomuto psaní král nic neodpověděl; alebrž nechávaje i Pražan i poslův jejich v úplné nejistotě stran záměrův svých, zachystával se pomocí vojenskou, ježto zejména u knížete Morice a napotom i u císaře co nejpilněji po delší čas vyhledával.

Ferdinand věděl dobře, že i po rozpuštění lidu krajského s pole mohli stavové, jmenovitě města královská s Prahou v čele, postaviti mu tak velký počet brancův na odpor, jimž by vojsko jeho nikterak nebylo stačilo.. Pročež chtěl hojných posil vojenských hned do Litoměřic dostati. Největší v tom naději skládal král na spojence svého Morice, s nímž také o to již u Witemberka se byl smluvil. Pročež psal mu hned 1. června, jsa ještě na českém pomezi, list, žádaje ho snažně, aby s pomocí svou jízdných i pěších k hranicím českým se hnul, odkud že by pak na požádání královo i hned do království českého vtrhnouti mohl. A z Litoměřic poslal dne 8. června Moricovi druhé psaní, v němž pravil: že chce rebelly v Čechách přísně trestati a poddané k povinné poslušnosti přivésti, k čemuž že Moricovy pomoci očekává; že by sice byl ho rád ušetřil, ale že věci v Čechách tak se mají, že pomoci jeho oželeti nemůže. Odvolávaje se přitom na přátelskou jich obou smlouvu, žádal na Moricovi co první pomoc 500 jízdných a 2500 pěších; ostatní pak lid měl Moric pohotově míti, až by ho král potřeboval.

A když Moric v odpovědi své, předstíraje nebezpečenství vlastní v zemích svých, nemožnost toho předkládal, tu mu král dne 11. června ještě důtklivěji psal, a nedlouho potom vypravil k němu dokonce i zvláštního posla, svobodného pana Kašpara z Herberšteina, jenž se měl o rychlé vypravení té pomoci u Morice co nejsnažněji přičiniti. Spolu Ferdinand Moricovi zkázal: „pakli pomoc slíbenou odešle, že on král doufá, že se mu podaří království české spokojiti a v pořádek uvésti, čímž že oni oba i dědicové jejich pro budoucnost proti podobným zpourám uhájeni budou. Nad to že i on ochotně propůjčí se i Moricovi s pomocí svou i proti podobným nepokojům poddaných jeho.“

A kdyby Moric byl ještě otálel, tu měl vyslaný králův i k tomu ukazovati, jak ta zpoura v Čechách ze žádné jiné příčiny nepovstala, než z té, že král Moricovi proti nepřátelům jeho pomáhal; pročež že slušno jest, aby zase Moric k spokojení toho pozdvižení ochotně přispěl. Nad to král přímo se vyjádřil: že po přemožení stavův tu přátelskou smlouvu, mezi oběma panovníky uzavřenou, stavům českým na obecném sněmu k schválení a stvrzení předložiti chce, aby pak jim oběma „nejen k udržení poddaných v stálé poslušnosti, ale i k další bezpečnosti a obraně proti všelikým nesnázím a protivenstvím sloužila; jinak kdyby toto hnízdo nespokojencův (Čechy) se nepokořilo, tu že má Moric povážiti, k jaké škodě by to i zemím jeho časem svým býti mohlo.“ Na konci král skrze posla svého žádal: pakli by Moric snad k smíření sporu českého, jakož se nabízel, jisté kommissaře co smírce mezi králem a stavy mu poslati chtěl, aby toho nečinil, ješto prý podle stavu věcí v Čechách se ničehož od takových prostředníkův očekávati nedá, a že tu jen skutečné pomoci vojenské potřebí jest.[25]

Z dotčených listův důvěrných, jež král Moricovi poslal, i z instrukcí panu z Herberšteina daných snadno vyrozuměti jest, že král celou tu smlouvu s Moricem považoval za věc zcela dynastickou, jen k tomu konci učiněnou, aby oba panovníci se náležitě zeměmi svými ujistili, jeden druhému pomáhaje hlavně při zpourách vnitřních proti vlastním poddaným. Stavové čeští tedy vším právem hned s prvopočátku nedůvěřovali takovému spolku, z něhož hlavní prospěch dynastům, nikoliv pak zemím a národům, vzejíti měl. Tolikéž ze všeho viděti jest, že král i nabízené smířlivé narovnání sporu svého se stavy od sebe odmítal; nezáleželo mu zajisté na spravedlivém vymezení a vyměření obapolných práv, jmenovitě svobod a privilegii stavův, nýbrž jen na tom, aby stavy české hrůzou a mocí sobě na milost i nemilost podrobil a nad nimi pak svou vůli vykonávati mohl.

Týž zaměř králův na jevo vychází také z jiných psaní, jimiž pomoci válečné proti Čechům u Karla V. vyhledával: Psalť císařskému bratru svému dne 17. června, aby mu jistý počet žoldnéřů španělských poslal pod vůdcem markysem z Marignanu, o němž král se pronesl, že by se naň jakožto na muže zkušeného v předsevzetí svém dobře spolehnouti mohl. Při tom doložil: že, jak stavy potrestá, sněm obecný za podpory vojska svého držeti chce, na němž mnohé dobré věci se uzavrou na velikou reputaci jeho královskou, k slávě boží a na prospěch země, děti jeho a poddaných; kdyby však nepotrestav rebellův a vojska s dostatek nemaje, sněm obecný odbýval, tedy že by všecky artikule a žádosti stavův schváliti musil, které by koli oni mu předložili. [26]

Na takovéto snažné žádosti a vyhledávání dostalo se také králi někde na konci měs. června pomocí potřebných. Nejprv přitáhl kníže August míšenský, bratr Moricův, maje s sebou lidu jízdného dobře upraveného okolo 1000 koní, a za ním táhlo sedm praporců pěších. Potom vypravil císař dotčeného markysa z Marignanu s lidem vojenským, se střelbou a jinými potřebami válečnými, jež po Labi i po zemi k Litoméřicům se dopravovaly. Také Moravané, Slezáci a Lužičané dostavili se v dosti hojném počtu na obeslání královské. Mimo to připlaveno dvanáct kusů hrubé bořicí střelby; a zedníci i kameníci kůle kamenné k týmž kusům ustavičně dělali. I spatřovalo se, že král na tuhý odpor se připravuje a nejpřísnějších prostředkův k přemožení jeho užiti chce.

Dotčený lid válečný rozložil se nejvíce na levém břehu Labském, jmenovitě jizdný lid knížete míšenského položil se ve vsi Lovosicích; a všudež, kdekoliv se usadil, velikých škod nadělal, provozuje všelikou zvůli na obyvatelích, ano vůbec prohlašoval, že mu král preis na Čechy vydati přislíbil.

A ti, kdož při králi byli, po celý čas pobytu jeho v Litoměřicích, což déle než čtyři neděle trvalo, ve dne v noci tam hodovali, a rozličné kořisti si nabírajíce, lidu přitom, všeliká protivenství činili; po dvořích a po stodolách všecko všudy drancovali a vybíjeli, po vinicích a zahradách vše hubili, i víno nezralé trhajíce a štěpy napořád sekajíce; ano dokonce i sousedy z domův vytiskovali a statkův jejich se zmocňovali. Tou měrou v Litoměřicích prý nebylo souseda, kterému by škoda nějaká byla se nestala.

I byla před tím lidem taková hrůza, že se mu v tom řádění jeho ani nikdo neopřel. Toliko jeden soused, jmenem Martin Nosidlo, jemuž oni škůdcové ve dvoře jeho, na předměstí ležícim, veliké škody učinili, počal se k nim o to domlouvati, řka, poněvadž nejsou nepřátelé a Turci, ale služebný lid krále, pána křesťanského a krále českého, aby tedy jemu a jiným sousedům okolním takových škod nečinili. Ale pro takové promluvení, že u něho statek čili, dán nejprvé z rozkazu královského do věže a v té za mnoho dní seděl, až posléze, když zdravím velice scházel, propuštěn jest na rukojmě pod summou 4000 kop gr. čes. Později pak byl do Prahy obeslán a do bílé věže dán, odkudž dříve propuštěn nebyl, až za takové své provinění 2000 grošův čes. pokuty složil.[27]

Chování se královo v Litoměřicích jakož i nevázanost a zpupnost služebného lidu jeho vzbuzovaly veliké obávání všudež po Čechách, kamkoli zprávy o nich se roznesly. Postrach z toho vzešlý rozmnožován i tím, že poslové stavův od císaře pořád ještě se nevraceli.

Král zajisté, jak výše dotčeno, snažně skrze listy u císaře o to pečoval, aby jim žádné odpovědi dáváno, aniž aby dříve propouštěni byli, dokud by náležitou pomocí opatřen nebyl; předvldalť, že Pražané před návratem poslů svých ničehož nepodniknou, ovšem pak k zjevnému odporu se neodhodlají. I podařilo se to králi docela; neboť teprv 24. června vyslaní stavův, vracejíce se z Němec od císaře, podle předešlého poručení královského do Litoměřic přijeli, kdež zase až do odjezdu králova zdržáni byli. Sixt z Ottersdorfu podávaje o tomto zdržování poslův zprávu, toto připsal: „To máš tu upřímnost pánův křesťanských, jíž jsou se od tureckých císařův vyučili, aby dotud, dokudž by své věci na místě nepostavili, posly při sobě zdržovali.“

A jako vyslaným stavův rovněž tak vedlo se i poslům, od Pražanův ku králi vypraveným, kteří dosud v Litoměřicích meškali, marně se odpovědi od krále doprošujíce. Teprv v den před odjezdem královým, ve čtvrtek po sv. Petru a Pavlu, dne 30. června, oznámeno jim na sprostém lístku: psaní Pražan králi dodáno bylo; poněvadž však na tom jest, v brzkých dnech do Prahy na svůj královský hrad přijeti, že pak teprv Pražanům na to jich psaní odpověď místnou dáti chce. Spolu král doložil, že pro svou střelbu a opatření své má jistý počet lidu, kterému že poručeno, aby lidem škod nedělal; ale že naproti tomu i Pražanům poroučí, aby témuž lidu špíže a jiné potřeby dodávali a za slušné peníze prodávali. Že však tito žoldnéři tak krotké a povolné povahy nebyli, aby takových rozkazův poslechli, o tom podávalo chování se jich v Litoměřicích i napotom v Praze důkazův dostatečných. [28]

Po takovém odbyti poslův opustil král dne 1. července město Litoměřice, doprovázen jsa synem svým Ferdinandem, knížetem Augustem saským, knížetem Václavem Těšínským, třemi biskupy, Olomúckým, Vratislavským a Jagerským, a některými uherskými, moravskými, slezskými a lužickými pány, kteréžto byl před nedávnem naschvál do Litoměřic obeslal. Téhož dne dojel až do Velvar, vyslav napřed část lidu jízdného i pěšího pod vedením Ledrona v tajnosti ku Praze. Kterýžto lid v noci před Prahu se dostav, byl tam okolo půlnoci přes ten most z nové oborky od Kašpara z Granova, syna Jakuba Kožišníka z Celetné ulice, tajně uveden.

Nikdo o tom prvé nic nevěděl, až teprva ráno, když lidé pro své potřeby na zámek jíti chtěli, uhlídali, any všecky zámecké brány osazeny jsou žoldnéři královskými, kteří žádného, zvláště z měšťanův, na zámek pouštěti nechtěli. I hned se roznesla o tom zpráva po městech Pražských, a bylo každému s podivením, že, prvé než poslové od císaře a krále se vrátili, a než odpovědi Pražanům na obojí poselství dány jsou byly, zámek a hrad Pražský cizím lidem osazen byl.

Na zejtří v sobotu před polednem nejv. purkrabí poslal k Pražanům služebníka svého, aby k němu z poručení králova některé osoby vyslali. Kterýmžto pak oznámil, že ho právě z Velvar od krále písemný rozkaz došel, aby Pražanům jisté žádosti jeho oznámil. I žádal na nich, jestliže by krále podle pořádku starobylého vítati chtěli, aby toho nechali, protože horko veliké jest, a také že by král na cestě nerad zdržován byl. Dále jim purkrabí poroučel, aby tomu lidu, který již do Prahy přitáhl a ještě přitáhnouti měl, žádných překážek se nečinilo, nýbrž aby pivo, chléb, maso, oves i jiné potřeby na Malou stranu, na Hradčany i na zámek vezeny byly, že jednomu každému dostatečně zaplaceny budou, a že tim spíše se to opatří, aby od toho lidu žádné škody nikomu se nedaly. Nejposléze žádal, aby Pražané Staroměstští, poněvadž všecky brány Malostranské v svém opatrování mají, klíče od nich jako i od těch věží, při domu saském[29] k Malé straně ležících, králi, jakmile do Prahy přijede, vydali, a sice, jak doloženo, z příčiny té, aby ten služebný lid královský nočním časem na vinice a zahrady vycházeti a škod lidem dělati nemohl.

Žádosti tyto vzbudily u Pražanův podivení nemalé; avšak nechtějíce králi ani v tom příčiny žádné k nespokojenosti dáti, na tom se snesli, že při příjezdu jeho dle dotčeného nařízení se zachovají. A poněvadž zlé domnění o úmyslech králových mezi lidem vždy více se zmáhalo, z té příčiny puštěn od královských po Praze hlas, že král žádného jiného lidu služebného při sobě nemá, než toliko ty husary a ty dráby, kteří na podzim předešlého roku skrze města Pražská táhli; a poněvadž se nyní jedni z nich do Komárna obrátiti, husaři pak domů se navrátiti chtějí, že pobudouce tu v Praze jen několik dní, všickni odtud se odeberou. Že však všecky takové řeči pouhou výmluvou a chytrým zastřením byly, aby lid obecný opět a opět přicházejícím zástupům žoldnéřů královských na odpor se nestavěl, o tom Pražané přesvědčili se k nemalé žalosti své v nejblíže příštích dnech po příjezdu královském do hlavního města.

  1. Viz str. 96. tohoto spisu.
  2. Viz na str. 96. tohoto spisu.
  3. Musejník 1869 str. 122
  4. Rukopis Sixt.
  5. Zprávy o tomto sněmu vzaty jsou nejvíce ze spisu Sixt. i z Akt Ferd.
  6. Rukopis Sixtův.
  7. Viz Přílohu
  8. Životopis téhož biskupa od Rybičky.
  9. Archiv zemský.
  10. Rukopis Sixtův.
  11. Archiv zemský.
  12. Archiv Třeboňský a zemský.
  13. Vypsání této cesty podle Sixta.
  14. Listy Pflukovy v rukopise Sixtově.
  15. Rukopis Sixtův.
  16. Acta Ferd. fol. 144.
  17. Rukopis Sixtův
  18. Rukopis Sixtův 421. I tam se však jen obecná o nich zmínka činí.
  19. Sixt fol. 427.
  20. Rukopis Sixtův f. 434.
  21. Acta Ferd. fol. 172.
  22. Acta Ferd. č. 175—179.
  23. Bucholz VI. str. 400
  24. Rukopis Sixtův.
  25. Korrespondence tyto v archivu dvorském ve Vídni a v archivu zemském v Praze.
  26. Bucholz VI., str. 403.
  27. Rukopis Sixtův f. 449
  28. Rukopis Sixtův.
  29. Nyní dům Šteinicův.