Odpor stavův českých proti Ferdinandovi I. l. 1547/IV

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: IV
Podtitulek: Povaha odporu a marné pokusy o uklizení jeho
Autor: Karel Tieftrunk
Zdroj: Google Books (plný text přístupný pouze z USA)
Vydáno: Praha: V kommissi u Františka Řivnáče, 1872. s. 129 – 171.
Licence: PD old 70
Související články ve Wikipedii:
Stavovský odboj roku 1547

O vtrhnutí lidu Moricova do Čech. Psaní a zlé domnění o témž vpádu. Příběh žatecký. O Kašparu Pflukovi. Nedostatky ve správě věcí vojenských při stavích. O vojsku císařském. Zřízené osoby učiní některá opatření vojenská a hledají pomoci v ostatních zemích koruny české. Král vypraví ze Žlutic posly do Prahy. Výstražné listy k zřízeným osobám ze severních krajů. Marné jednání Fridrichovo o jednotu se stavy českými. O schůzích Kašpara Pfluka s Thumshirnem a s posly Fridrichovými. Zprávy o vojen. silách českých a Fridrichových. Ferdinand I. táhne k Chebu, kdež dne 6. dubna s Karlem V. se sjede. Odpověď Pražanů a zřízen. osob k poselství, ze Žlutic k nim vypravenému. Psaní královo a císařovo do krajův král. čes. Odpor obcí Pražských proti konšelům. Odpověď Pražanův k onomu psaní král. a cís. Marné snahy zříz. osob o narovnání sporu mezi císařem a Han. Fridrichem. Nové jednání téhož Fridricha o smlouvu se stavy čes. Výprava Karla V. z Chebu. Opatření Thumshirnovo a jiných vojevůdců proti němu. O rozmluvě Kaš. Pfluka s vůdci saskými v Slavkově. Thumshirn vezme Karlovy Vary, Chomútov a Červený Hrádek. Smutný stav Pflukův. Příčiny nerozhodného chování se zřízených osob.

V tu dobu, když výše popsané shromáždění stavův v Praze k svému konci se chýlilo, vtrhli první zástupové lidu Moricova ze Sas do Čech. Již z Drážďan poslal Ferdinand I. zvláštní list k Mosteckým, žádaje jich, aby týž lid do města pustili; ale stavům nic o tom neoznámil. Sotva však toho psaní v Mostě dostali, tu již někde 21. března onen vojenský lid a asi tři sta vozův se všemi potřebami válečnými k městu přirazily. V čele téhož vojska nalézal se August, bratr Moricův, nějaký hrabě z Mansfeldu a j. Mostečtí s počátku jim vjezdu do města bránili, pokud možná, v předměstí místa jim vykazujíce. Ale poněvadž lidu válečného pořád víc a vice přibývalo, tedy nemohouce mu odolati, do města jej pustiti musili. Tu pak se trousili jeden zástup po druhém, tak že jich jen ve městě a předměstí sedm tisíc najíti se mohlo, kromě nichž jiní, zejména husaři, po okolních všech se rozložili, kdež všelikou zvůli provozovali. Ti, kdož v městě leželi, o své ujmě si spíži ze stodol brali, i jinak po domích svévolně se chovajíce; v klášteře pak z ambitu udělali si stáje.

O příjezdu toho lidu a řádění jeho v městě Mostečtí hned 24. března Žateckým psali, dokládajíce, že o dalším tažení jeho nic jistého nevědí, dle jedněch že odtud do Prahy, dle druhých že k Žatci neb Kadani potáhne. Pročež učinili zase Žatečtí zprávu zřízeným osobám do Prahy, žádajíce na nich rady, jak se zachovati mají, kdyby týž lid k nim přitáhl.

Týmž časem vydal se Ferdinand I. za vojskem dotčeným z Drážďan do Teplice, odkudž dne 24. března Šebestianu z Weitmile psal, poroučeje mu, aby vyšetřil, kde na ten čas vojsko kurfirstovo se nalézá, jak silné jest, kam směřuje, a zdali Fridrich osobně při něm jest. Z Teplice odebral se král do Mostu, kamž za ním v krátce též kníže Moric přibyl.[1]

Vtrhnutí tohoto vojska pomocného do Čech spůsobilo mezi stavy rozčílení veliké; neboť vpád takový byl patrně proti zřízení zemskému, a protože král stavům o tom dokonce nic neohlásil, mělo se i za to, že tu s nepřátelským vpádem činiti jest. Pročež zřízené osoby a Pražané nejprv oznámili Žateckým a Mosteckým, aby se vzájemně proti těm vetřelcům podporovali, a opatříce dle možnosti svá města, žádného lidu do nich nepouštěli. Spolu psali Albínovi Šlikovi, aby podle svého slibu, jejž o sjezdu Pražském byl učinil, některou střelbu do Žatce svézti dal. Dále vypravili v pátek na den zvěstování p. Marie, t. j. 25. března, některé osoby na hrad Pražský k arcikněžnám, dcerám královým, předkládajíce jim, kterak stavové pro obranu království českého lid do pole vypraviti musí, jsouce i úmyslu toho, nastala-li by potřeba, i hrad královský lidem aneb špíží opatřiti, že však arcikněžny nemají se toho dokonce nic lekati.

Téhož dne psaly zřízené osoby také králi, stěžujíce si na ten vpád cizího lidu do Čech, ješto přece stavové ani ony osoby zřízené, mimo spůsob starobylý a svobody království českého, o tom žádné vědomosti neměli; pročež krále prosili, aby nad královstvím tím ochrannou ruku držel a oběma knížatům, Augustovi a Moricovi, kteří s tím vojskem do země přitáhli, dostatečně poručil, aby se s tím válečným lidem z království vyberouce, od dalšího tažení vojenského přestali. Spolu doložili slov těchto: „Bude-li taková věc svůj průchod míti, aby každý, komu by se jediné zalíbilo, do království toho vojensky vskakoval a zemi tuto i obyvatele její hubil, tehdy že by všem stavům jisté záhuby bylo očekávati; a za takovými příčinami lidé že by musili na ty cesty pomysliti, aby takovým věcem v čas překážku učiniti mohli a k zkáze přivedeni nebyli.“ V týž rozum psali také Moricovi a Augustovi do Mostu, spolu jim oznámivše: jestli by úmysl měli, k městu Jáchimovu táhnouti, že město to nyní stavům království českého náleží, a že oni je pro dobré krále svého i země české opatrovati míní.

V odpovědi své, již král zřízeným osobám z Mostu hned 26. března poslal, pokojil jich opět tím, že s oběma knížaty jen svému bratru Karlovi V. na pomoc táhne, aby Fridricha pro neposlušnost jeho potrestali. Spolu král ukazoval na to: že i lid téhož Fridricha do Čech vtrhl a Jáchimov i Přisečnici osadil, pročež že král chce zároveň království toto před dalšími záhubami uvarovati; že tedy toto tažení jen na prospěch císaře a koruny české předsevzato jest. Tolikéž psal i k Pražanům, jimž spolu oznámil, že nepřítel se již z Jáchimova zase nazpět obrátil, že tedy na ten čas žádných nepřátel v království není, pročež že není třeba, aby oni Pražané se válečně strojili; jestli že by však přec ještě jací nepřátelé do království českého vpadnouti chtěli, že jim král o tom v čas oznámiti neobmešká.

Také saští knížata August a Moric neváhali zřízeným osobám dáti odpověď, v nížto jim oznámili, že na rozkaz krále Ferdinanda I. podle dědičné smlouvy, nedávno obnovené, s válečným lidem do Čech vtrhli, aby prý nepřátelům, jenžto na království české mocí sáhli, slušně odpírali. Spolu se zakazovali, že nikdy toho úmyslu nebili, aby zemím koruny české škodu činili, nýbrž že raději hotovi jsou, jim podle té smlouvy přátelské pomáhati.[2]

Ferdinand s oběma knížaty saskými pak ještě dne 27. března hnul se z Mostu do Chomútova, odtud do Žatce, kdež přenocovati chtěl. Byl právě den trhový. Tu Jakub Hruška, nejvyšší proviantmistr královský, do Žatce přijel s rozkazem královským, aby což mohou nejvíce hospod připravili a špiží se opatřili, že král se znamenítým počtem vojenského lidu k nim přijeti chce. Žatečtí vědouce, že lid obecný tyto žoldnéře, zejmena husary, u veliké ošklivosti má, dali za odpověď: že krále, pána svého, rádi přijmou asi ve 40 neb 50 koních do města svého, ale těch husarův že nikterak do města pustiti nesmějí, aby se nic zlého nezběhlo. Bylť zajisté purkmistr Artemisius i rada téhož města Žatce od Mosteckých dostatečně zpraveni o nevázanosti onoho lidu vojenského. Kterážto odpověď Žateckých krále tak urazila, že volil raději před městem v nějakém prý selském baráku přenocovati.[3] Odtud ubíral se Ferdinand se spojenci svými do Žlutic a dále do Chebu.

Také na této cestě z Mostu do Chebu vydal král od sebe ještě dva patenty. Jeden rozeslal z Chomůtova do všech krajův království českého, snaže se týmž spůsobem, jako v předešlých psaních, stavy a obyvatele v příčině toho svého tažení upokojiti, při čemž sobě nemálo na Pražany stěžoval, že prý předsevzetí jeho tak křivé příčiny a pohnutky podkládají. Druhý list učinil dne 30. března ze Žlutic opět Pražanům, aby ode všech opatření vojenských upustili, odvolávaje se tu na obsah psaní, dne 27. března z Mostu jim poslaného; spolu doložil, že v Chebě s cisařským bratrem svým o to pojedná, aby na své výpravě proti Janu Fridrichovi s lidem svým válečným nikoliv skrze království české, nýbrž jinou cestou se bral.

Než tito a podobní listovo nepřispěli naprosto nic k spokojení stavův a ostatních obyvatelův, podezřením a nedůvěrou tak naplněných a dosavadním během věcí nemálo podrážděných. Naopak bylo těmito psaními na jevě, že král skutečně již na vyplnění té nenáviděné smlouvy s Moricem uzavřené nastoupil, i že pomáhati chce císaři ve válce proti Fridrichovi, o níž v Čechách to nezvratné přesvědčení panovalo, že i k potlačení protestantův, českých bratří, ano i rozhodnějších utrakvistův, jakož i k obmezení svobod v království českém povede. Všeliké opačné ubezpečování královo v té příčině pokládáno za chytrácký prostředek, jimž rozjitřené mysli obyvatelstva na čas konejšiti se měly.

Jací hlasové o vpádu onom tehdáž po zemi české šli, o tom svědčí list ode dne 31. března, jejž Jindřich ze Švamberka, nejvyšší sudí královský, od přítele svého Mikuláše Hromádky obdržel. Pravíť se tam: ...„Což se tejně ode dávna jednalo, to se již na světlo povyskytlo; neb kníže Mauric s Augustem, bratrem svým, vpád do tohoto království s lidem svým jízdným a pěším i s těmi katy husary učinili, a ti pálí, lidem moci v městech a ve všech berou bez opovědí a glejtu stavův království tohoto; a jsa napomenut, aby se s takovým válečným lidem vyhostil, nedbá toho učiniti ..." Dále pak doloženo: „Všecko nynější jednání v zemi jest přímé, tajnosti ani jaké tmy nepotřebuje; neb to, což se děje a řídí a působí, není jednoho ani desíti, než všeho království a všech osob v něm přebývajících, poněvadž jest pro osvobození práv, svobod a pro ochranu statkův a hrdel a těch milostí, tomuto království od slavných císařův a králův daných; čehož toto království dávno potřebovalo a nikdy k tomu přijití, ač ve velikých těžkostech bylo, nemohlo, až již pán bůh všemohoucí ráčil jest popatřiti na pláč, naříkání a modlitbu lidu svého, aby toto království s věrou svou na konec nezahynulo.“[4] A tak byl svorný odpor proti tomu vpádu a proti té válce považován za potřebu zemskou i za věc, řízením božím na prospěch celého království spůsobenou.

Z těch příčin činili také Pražané i zřízené osoby některé přípravy k obraně zemské. Výše již položeno, což v příčině odporu psali do Mostu a Žatce; důležitější však bylo sbírání lidu branného pod vedením Kašpara Pfluka z Rabšteina.

Týž byl zajisté s dobrým rozmyslem od stavův za nejvyššího hejtmana polního zvolen; byloť vším právem se nadíti, že hranic království českého pilně hájiti, jakož že i všecky válečné skutky královy i spojencův jeho bedlivě pozorovati bude. Mělť jednak rozsáhlé statky v severozápadních Čechách, jako Bečov, Tachov, Slavkov, Hrádek a jiné; hájení tedy oněch krajin sloužilo spolu i k bezpečnosti vlastních panství jeho. Nad to žil již po dlouhá léta v nemalém nedorozuměni s Ferdinandem I. za příčinou panství Bečovského, jež Kašpar Pfluk za svobodné a dědičné sobě pokládal, maje i za to, že na statcích téhož panství jemu i dědicům jeho hornictví svobodně provozovati právem přísluší. I odvolával se v tom na majestát krále Vladislava, v úterý po oktávě tří králův 1516 strýci jeho Hanuši Pflukovi na svobodné hornictví udělený, pak na majestát krále Ludvíka r. 1523 témuž Hanuši vydaný, jímž panství Bečovské se všemi statky k němu náležitými za svobodné a dědičné prohlášeno bylo. Pfluk jakožto dědic po bezdětném strýci svém Hanuši, jenž léta 1537 zemřel, domáhal se při králi Ferdinandovi, aby také on dotčených majestátů potvrdil a do desk zemských vložiti dal; přitom Pfluk ukazoval na přísahu královu, v níž Ferdinand po zvolení svém stavům slíbil, že je všecky jakož i každého z nich při právích jejich zůstaví. Ale král toho Pflukovi odepřel, chtěje v stříbrných a cínových dolech dotčeného panství sám hornictví provozovati. Posléze však v pondělí po obráceni sv. Pavla 28. led. 1538 dal Kašp. Pflukovi list, jimž Bečovské statky sice za svobodné prohlášeny, ale rněsto Bečov s horami vyjmuto bylo a králi připadnouti mělo. Proti čemuž Pfluk se opřel, žádaje, aby celý spor cestou právní vyřízen byl. Pře z toho vzešlá protáhla se rozličnými tůčkami komory královské, až posléze události roku 1547 k úplné konfiskaci oněch statkův Pflukových vedly.[5]

Nad to výše byl Pfluk rozhodný luterán a tudíž vší té válce proti protestantským knížatům, zvláště pak proti Hanuši Fridrichovi, jenž v dotčené při druhdy se za Pfluka při Ferdinandovi přimlouval, naprosto odporný. A uváží-li se k tomu, že byl i jinak podnikavý a ve válečnictví nad jiné stavy zkušenější, tuť zajisté toho příti nelze, že lepšího strážce hranic českých stavové sotva si zvoliti mohli.

Jakkoli však místo hejtmana polního v dalším běhu věcí nemálo důležité bylo, přece hlavní péče o vyzdvižení hotovosti zemské a o vykonáni těch snesení, jež při posledním sjezdu stavové učinili, připadalo předkem Pražanům a zřízeným osobám. A v tom právě byla opatřeni stavův velmi nedostatečná. Jednak již to věci vadilo, že řízení věcí stavovských svěřeno jest dvěma sborftm, totiž Pražanům a zříz. osobám, z nichž nikdo nevynikal potřebnou zkušenosti v zjednávání potřeb vojenských. Vůbec musí se ovšem s žalostí nemalou vyznati, že tehdejší doba již postrádala v národě českém, zejména ve stavich vyšších, mužův povahy statečné, jakých doba husitská hojně objevila. Kterýžto nedostatek zvláště v letech 1546 a 1547 tím citelnějším byl, ješto právě tehdáž bylo potřebí rychlé odvahy a rozhodného činu. Pravda sice jest, že nalézalo se v národě, zejména v Jednotě bratrské, mnoho karakterův šlechetných, kteří v klidných dobách vlasti ku prospěchu a ke cti sloužiti mohli; ale povahy takové, více trpné než činné, byly v dobách rozbouřených jen na závadě. Shovívavost a mírumilovnost jejich vedla jen k polovičatosti a netečnosti, když stav věcí právě toliko smělých činů vymáhal. A z takových mužů skládal se jmenovitě sbor zřízených osob, jehožto nerozhodnost a liknavost i tím se ještě zveličovala, že, kdožkoli ze stavův v Praze se nahodil, v poradách jeho účastniti se mohl, ano nejedni jich i skutečně účastnými bývali a jednání jen protahovali.

Tyto nedostatky ve vrchní správě věci stavovských jevily se sice poněkud hned na počátku příběhův válečných; ukazovaly se však u větší teprv míře, když události napotom povážlivějšími se stávaly.

Kašpar Pfluk se sice hned po sjezdu středopostním bez bližších instrukcí z Prahy vypravil s některým počtem lidu branného do Loketska, kdež položiv se na Bečově, dalších rozkazů očekával. Za náměstka ve vojevůdcovstvi přidán mu Adam Vlk z Kvítkova; ale jmenování maršálka jízdy, jehož si Pfluk také přál, aby s ním o osazení nižších hodností vojenských uraditi se mohl, odloženo k budoucímu sněmu. Zřízené osoby k žádosti Pflukově přidaly mu toliko p. Wolfa mladšího Krajíře a Albina Šlika, aby v kraji Plzeňském, kdyby co kvapného na týž kraj přišlo, Pflukovi radou svou přispěli. Ze strany povozův a střelby bylo mu uloženo, aby podle snešení stavův vši střelbu, která by se při pánech a městech sjednocených v onom kraji nalézala, k potřebě své obrátil; a pakli by na spěch lidem svým hýbati se měl, tedy si měl potřebných hejtmanův v kraji Plzenském rychle zvoliti. Ku kterémužto konci poslán mu seznam osob ze stavův vyšších, ježto k opatrování lidu válečného vyzdvihnouti mohl. A jak vojsko saské pod Moricem a Augustem vpád do Čech učinilo, tedy Pražané a osoby zřízené Pflukovi o tom psali, žádajíce ho, aby předkem vyzvěděl, zdali ona knížata přátelským či nepřátelským úmyslem do Čech vtrhli. Spolu nařízeno mu, sousední kraje k hotovosti veřejné svolati, kdyby od Morice neb kohokoli jaké nebezpečenství království českému nastávalo. Ale jak by se proti zjevnému nepříteli zachovati a zdali by se mu opříti měl, v tom určitých instrukcí Pflukovi dáno nebylo. Zlé následky tak nedostatečné moci vůdcovské napotom se objevily.

Jakž výše již dotčeno, pobouřeny jsou vpádem lidu saského nejprvé severní některé kraje, zvláště však města Most, Žatec, potom i Louny a jiná. I obrátila se tedy města tato, přiznavše se vesměs k přátelskému snesení stavův, ve zvláštních listech k Pflukovi, oznamujíce mu, kterak onen cizi lid v krajinách jejich postupuje. A tu hned ukázaly se nedostatky v správě vojenské stavův. Neboť Kašpar Pfluk nemaje pro tento případ náležitých nařízení, psal z Bečova dne 26. března do Prahy, kterak nepřátelé v zemi jsou, a že tedy potřeba toho nastala, aby prvé, nežli by jiné kraje souženy a zkaženy byly, jim naproti se vkročilo. Spolu napomínal zřízených osob a Pražan, aby se váhavostí zavésti nedali, nýbrž aby bez odkladu k skutečnému odporu se přihotovili a odhodlali, ješto že všecko odkládám na budoucí sněm, o němž se mu v listech svých zmiňovali, daremné by bylo. Pfluk se také hned určitě vyjádřil, že lid Moricův za nepřítele stavův pokládá, i chtěl se vši ráznosti a rychlostí na něj udeřiti, maje za to, že shovívavosti se nepříteli jen srdce dodává.

A jakož Pfluk pilen byl všech vojenských připrav proti lidu, jenž z Míšně do Čech vtrhl: touž měrou dbal i o to, aby se dopátral skrze špehy jistých zpráv o tažení a síle vojska císařského, jež zatím od Norimberka k hranicím českým se blížilo. I oznámeno mu, že vévoda Alba táhne v čele velikého vojska, jehož výše 35.000 se počítalo. Skládalo se prý na větším díle ze Španělův a Neapolitánův, kteří neslýchaná prý sodomstvi po vesnicích a městech, jimiž táhli, provozovali. A nejedněm stavům jako Krištofovi Reichšteinarovi (?) na Wildšteině od známých z Norimberka psáno, aby se vším, což doma mají, se vystěhovali a toho „nekřesťanského národu“ na sebe nečekali. Zároveň procházeli mezi lidem hlasové o rozličných řečech, jakéž v císařském vojště se vedou: tak zjevně mluveno, že císař se spojenci svými nejprv kurfirsta Fridricha zničiti a potom do království českého vtrhnouti chtějí, aby tu neposlušné stavy ztrestali a, kdož z nich zápisné statky mají, těm je pobrali. A brzo se Pfluk také dozvěděl, že první oddělení vojska toho císařského, okolo 5000 Španělův, ve Vajdě, tři míle od města Tachova, se položilo. Z druhé pak strany docházely ho důtklivé žádosti od Jáchimovských za pomoc, že Moric s lidem svým na Jáchimov táhne, a husaři jeho že již ke Klášterci se dostali, kdež všude lidu veliké škody činili, hrozíce Jáchimov, odkudž lid kurfirstův poustoupil, hubiti mečem i ohněm.[6]

Všecky tyto zprávy Kašpar Pfluk posílal zřízeným osobám do Prahy, opět a opět žádaje jich za instrukce a co nejdůtklivěji jich napomínaje, aby se proti hrozícímu od nepřátel nebezpečenství rychle opatřily, ješto že on s hrstkou lidu svého k tomu nestačí. Předkládal jim, že i vojsko Moricovo i císařské království českému záhubou hrozí, i radil spolu, aby na jednotlivá oddělení těchto vojsk se vší mocí a rychlosti se udeřilo, nežli by se spolu strhnouti mohla.

Při tom Pfluk nepřestával sám dle možnosti proti nepřátelům vojensky se opatřovati. Tak rozeslal psaní k stavům kraje Žateckého, Litoměřického a Slanského, aby se strhnouti neobmeškali; dále osadil lesy a silnice na pomezích lidem svým; tolikéž psal Petrovi z Švamberka na Boru a Jindřichovi ze Švamberka na Přimdě, jenž zámky na pomezí českém drželi, žádaje jich, aby mu určitých zpráv o pohybech císařského vojska podávali, ale spolu aby lesy a hranice, v jichž držení jsou, náležitě opatřili a onen lid na škodu koruny české do země nepouštěli. Avšak k napomenutí tomu Pfluk od Petra Švamberka ani žádné odpovědi nedostal; Jindřich pak mu dokonce odepsal, že proti králi býtí nechce, a aby měl les a cesty opatrovati, nevěda o žádných nepřátelích, že se mu také nezdá toho učiniti.

Týmž časem a důrazem nepřestával se domlouvati Pfluk zřízeným osobám; i možno z listův jeho, rehdáž do Prahy poslaných, světle vyrozuměti, že rozhodně o to stál, aby stavové s kurfirstem se smluvíce, proti nepřátelům jeho branně na odpor se postavili.[7] Touž dobou donesla se do Prahy také zpráva o vzetí Kadaně skrze knížata saská.

Výstražní a důtkliví listové Pflukovi rychle po sobě následovavší a postupování vojska Moricova v severních Čechách, odkudž vždy vetší stížnosti na onen lid do Prahy přicházely, vzbuzovali konečně i v zřízených osobách a Pražanech větší činnost u věcech vojenských. Nemálo k tomu přispěl také Václav Pětipeský z Krásného Dvora ze stavu rytířského, jenž zvláště v městském stavu veliké důvěry požíval. Neboť r. 1541, kdež Pražané a ostatní města královská mezi sebou jednotu k hájení svých prospěchův učinila, byl týž Václav Pětipeský za polního hejtmana všeho stavu městského do živnosti své zvolen a mnohými poctivostmi obdařen.[8] Zdá se tudíž již z toho, že měl do sebe řídkou zkušenost válečnou, čemuž i to nasvědčuje, že si ho i sám Kašpar Pfluk za svého náměstka místo Adama Vlka vyžadoval. Avšak zřízené osoby a Pražané podrželi ho, jak pravili, z příčin důležitých při sobě; i nelze pochybovati, že on nejvíce se přičiňoval o nastalá ihned opatření vojenská.

Předkem jali se zřízené osoby a purkmistři i rady měst Pražských ještě na konci měsíce března najímati lid na obranu zemskou. Vydaliť k tomu konci nejedno provolání, jež v městech Pražských jednak skrze posly obecní rozesláno, jednak po radnicích a branách přibito bylo. Vybízeli v tom, aby ti, kdož by službu vojenskou přijmouti chtěli, dne 28. března na radnicích jednoho každého města najiti a zapsati se dali. Což, jak se zdá, s hojným účastenstvím se potkalo.

V týchž dnech zřízené osoby a Pražané skrze listy oznámili všem stavům do všech krajů o vpádu cizího vojska do Čech, napomínajíce jich, aby s lidem svým na pohotově byli, jakož aby berni svolenou, z tisíce gr. češ. jednu kopu, berníkům voleným do Prahy odeslali. A sotva to učinili, tedy hned 28. března, asi tři dni po onom oznámeni, vydali opět k týmž stavům nové psaní, aby s lidem svým osobně v pondělí po květné neděli, t. j. dne 4. dubna, v Praze najíti se dali, aby špíže k lidu stavovskému dodávána byla, jinam pak aby se to více nedalo; čímž zjevně dovážení špíže k vojsku císařskému a spojencův jeho zakázáno jest.

Tolikéž v těchto listech zřízené osoby a Pražané napomínali opět stavův, kteřížto se dosud k snešení přátelskému nepřiznali, aby tak nejdéle do veliké noci, t. j. do 10. dubna, učinili, „ač chtěji-li býti praví a věrní své vlasti přirazené, království českého, svobod svých a obecného dobrého milovníci.“ Do krajův pak Žateckého, Litoměřického, Slanského, Podbrdského, Plzenského, Prachenského, Vltavského, Bechynského a Rakovnického v témž psaní doloženo, aby se na tom místě s lidem svým najiti dali, kam by jim do nejvyššího hejtmana polního ukázáno bylo. Ale do měst Žatce, Loun a Slaného dne 30. března ještě zvláštní poručení šlo, aby hned v následujících dnech, opatřice města svá, vzhůru byli a k Pflukovi táhnouti nemeškali.

A nedlouho potom psáno i některým pánům a rytířům v severních krajích, Šebestianovi z Lobkovic, Jindřichovi jinak Mikulášovi z Lobkovic na Hasišteině, pak Petrovi Velemickému z Hobrsdorfu, Václavovi Doupovcovi z Doupova a Jindřichovi z Wildpachu v Kralupích za Chomútovem, kteřížto byli též prosili za pomoc stavův, že v krátkých dnech stavové zhoubcům království českého na odpor se postaví.[9]

Vedle těchto listův, po krajích a stavech království českého rozeslaných, nezapomenuli Pražané a osoby zřízené i pomoci hledati v ostatních zemích koruny české, na Moravě, v Slezsku a Lužicích.

Nejprvé obrátili se k Moravanům jakožto nejbližším sousedům svým; došlať také týmž časem do Prahy zpráva, že znamenitý počet husarův skrze markrabstvi moravské na království české veden býti má. Již dne 29. března Pražané a osoby zřízené dávali ve zvláštním psaní stavům moravským na vědomí: „že patrně a očitě to spatřivše, kterak království české skrz neobyčejné a nové jakési obmysly i s zeměmi, k témuž království příslušejícími, k soužení a potlačení jest přišlo; čemuž nechtí se déle dívati, aby tak hanebně předkem o všecky svobody toto království, a potom naposledy i oni stavové o všecky své poctivosti, hrdla a statky přijíti musili, kdyby časně na odpor tomu se nepostavovali.“

Spolu Pražané a zřízené osoby stavům moravským ono snešení přátelské, jež stavové čeští o středopostí v Praze učinili, oznámili, přiloživše jim jeden vytištěný exemplář jeho k onomu listu. Dále podali jim zprávu o vpádu vojska Moricova do koruny české, který že jen z té příčiny se stal, že stavové na mandát královský na Hanuše Fridricha táhnouti nechtěli, pamatujíce na smlouvy staré, mezi koranou českou a domem saským učiněné. Připomínajíce pak Moravanům platných služeb, které jim byli Čechové nejednou před lety prokázali, zejmena k obhájení markrabství moravského před Turky, žádali jich, aby také oni království českého rychlou pomocí neopouštěli, ješto kdyby na stavy české pád přišel, že by pak i oni Moravané potom „jednostejné těžkosti, ano i dokonce věčného otroctví očekávati musili.“ Přiloživše pak k témuž psaní také přepisy listův, od Hanuše Fridricha jim odeslaných, s odpovědím k nim danými, oznámili, že stavové čeští v pondělí po květné neděli, dne 4. dubna, se vší svou mocí vojenskou do pole vytrhnouti míní, aby tedy též oni Moravané pomocí svou pohotově byli, jakmile by zřízené osoby podruhé k ním poslaly.

Posléze pronesli tu svou naději, že Moravané také onen lid husarský, o němž v Čechách se mluvilo, skrze zemi moravskou vésti nedopustí.

Sotva však toto psaní z Prahy odesláno bylo, došly Pražanův nové výstražné listy od Pfluka o císařském vojsku a přibližování se jeho k hranicím českým. Pročež vypravili hned druhého dne, 30. března, do Brna p. Kašpara Strnada z Tryskovic se zvláštním poselstvím k hejtmanu moravskému Václavovi z Ludanic a k stavům moravským. I měl jim oznámiti, jakých zpráv Pražané jednak od Pfluka i od jiných přátel svých o surovosti vojska císařského jakož i o zlých úmyslech králových a císařových v příčině koruny české dostali; aby tedy oni Moravané podle předešlého listu i hned vzhůru byli a k nejvyššímu hejtmanovi polnímu Pflukovi k Bečovu aneb ku Praze, kudy jim nejblíže bude, s lidem svým bez meškání se vypravili.

V podobném smyslu, jakož znělo první psaní k Moravanům, psali Pražané a osoby zřízené též stavům do Slezska a Lužic. Avšak kromě těchto všeobecných listů poslali ještě zvláštní psaní k Fridrichovi knížeti Lehnickému jakožto nejmocnějšímu velmoži slezskému. Zpravivše ho o vpádu Moricové, pak o mandátu královském jakož i o tom, proč proti kurfirstovi do pole táhnouti nechtěli, žádali ho tolikéž, aby stavův království českého radou a pomocí spěšnou neopouštěl. A hned po tom, někde 2. dubna, když vždy povážlivější zprávy jich docházely, poslali k němu Melichara Róra, aby jmenem a na místě stavův pomoci jeho tím snažněji vyhledával,

K takovýmto psaním, jež z Prahy k stavům ostatních zemí koruny české rozeslána byla, jen z knížectví slezských a z markrabství Horních a Dolních Lužic přátelské odpovědi Pražanům a zřízeným osobám dány jsou; podle všeho se podobá, že jim z oněch zemí spůsobem jen všeobecným slíbena jest pomoc, až by toho potřeba království českého vymáhala. Co však Moravy se týče, tu zemský hejtman Václav z Ludanic, jenž věci králově naprosto oddán byl, nedbal na žádosti stavův českých, a zatajiv před jinými stavy to psaní a ústní zkázání, jež mu z Prahy po Kašparu Strnadovi bylo posláno, přivedl dokonce téhož posla i k tomu, že jest vlastní rukou to, což v důvěrnosti k němu hejtmanovi mluvil, sepsal. Což vše Václav z Ludanic i s tím psaním, k stavům moravským od Čechův učiněným, hned králi tajně odeslal; stavům pak českým dal prý po témž Strnadovi jakous takous odpověď, kteráž jakkoli se nám nezachovala, žádných nadějí v Čechách na nějakou pomoc z Moravy nevzbudila. Neboť pán z Ludanic s Jiřím Žabkou a Hanušem z Lichtenšteina všemožně se přičiňoval o to, aby stavy moravské od Čechův odvrátil, pokládaje hned s počátku všecko jednání těchto za zpouru proti moci královské.

Co se pak posléz týče knížete Lehnického, k němuž Čechové též zvláštní poselství vypravili, týž nedal sice písemné odpovědi od sebe stavům, než vyslal do Prahy kancléře svého doktora Poce se zvláštním posláním k zřízeným osobám a Pražanům. Kníže Fridrich znal se býti povinným, aby stavův českých radou a pomocí svou neopouštěl, jsa dobře o tom přesvědčen, že jejich snešení „křesťanské, pobožné a přátelské“ jest a proti králi naprosto v ničemž není, nýbrž že stavové pro zachování svých svobod a privilegií jsou je učinili. O čemž pravil, že se jemu líbí, a že to schvaluje. Při tom pak dále jim zkázal, že i on při svobodách a výsadách knížectví slezského obecných i při svých obzvláštních zůstati chce, a měla-li by na něho tudíž nějaká těžkost přijíti, tak že by někdo naň moci sáhnouti chtěl, že by žádal, aby také od stavův českých opuštěn nebyl. A jak by zřízené osoby v tom se vyjádřily, podle toho chtěl i on jim svůj konečný úmysl věděti dáti.

Zřízené osoby a Pražané mu odpověděli: co se privilegií jeho týče, že takové věci jim k vyřizování od stavův poručeny nejsou, nýbrž že k jednání sněmovnímu náležejí; pročež aby kníže to odložil, ješto čas k sněmu daleký již není. Při tom vyslovivše žádost svou, aby kníže stavům své pomoci co nejdříve propůjčil, doložili, že i oni také ve všem, k čemu spravedlivost míti bude, jeho neopouštěti a i jinak se mu odsluhovati chtějí.

Kterážto odpověď když knížete Lehnického došla, učinil týž 15. dubna z Lehnice zvláštní psaní přímo k stavům samým, dávaje jim věděti, že k přátelskému snešení jich přistoupiti a pomocí svou jim přispěti chce, pod tou jedině výminkou, aby také oni stavové, tak jako on ve jmenu svém i dědicův svých učiní, listem pod pečetmi svými jeho za sebe i budoucí své opatřili, jestli že by kdo na něho neb dědice jeho, na práva a svobody jejich sáhnouti chtěl, že by i oni stavové jich ochraňovati se zavázali.[10]

Z čehož světle viděti jest, že kníže Fridrich se stavy českými jistou jednotu k společné obraně zavříti chtěl. Ale k tomu, jak ze všeho souditi lze, nedošlo, poněvadž příběhy, v druhé polovici měsíce dubna nastalé, jednání ono docela překazily.

Král Ferdinand, uslyšev o přípravách vojenských z Prahy činěných, vypravil dne 31. března ze Žlutic do Prahy některé osoby z nejvyšších úředníkův zemských, jmenovitě nejvyššího purkrabí Wolfa staršího z Krajku, nejv. hofmistra Zdislava Berku z Dubé a z Lipého a j. se zvláštním posláním k Pražanům. Dotčení poslové přišedše do Prahy, obeslali z poručení královského purkmistry a rady všech tři měst před sebe, a předloživše jim věřící listy své, vyjednávali s nimi snažně o to, aby zřízené osoby a Pražané žádného lidu do pole nevysílali. Připomínajíce jim náklonnost královu k českému království a k obyvatelům jeho, ujišťovali je opět a opět, že výprava přítomná nečelí proti nim, nýbrž proti neposlušnému Fridrichovi saskému. V témž rozumu vydal Ferdinand také mandát do všech krajův, poroučeje stavům, aby žádného pozdvižení v zemi nečinili aniž se na to komu namluviti dali, ješto že císař i on král dostatečně silni jsou, aby nepřátelům těm, kteří by království a zemím k němu příslušejícím škoditi chtěli, opříti se mohli.

Avšak všecka tato jednání poslův nevedla k žádoucímu konci; nedůvěra v sliby a zámluvy královské již v té míře zrostla a rozšířila se, že každé poselství takové a každý nový mandát ji ještě utvrzoval. Všudež jmíno za to, že král tak činí, jen aby své nepřátelské úmysly tím lépe zastřel.

K zmáhání se takového mínění přispívali nemálo listové, jenž zřízených osob a Pražan z krajin severozápadních docházeli. Předkem Kašpar Pfluk nepřestával vždy důtklivěji na mysl jim uváděti blízkost nebezpečenství království českému hrozícího. Avšak nejen od nejvyššího hejtmana, také od jiných stavův docházely, jak výše již praveno, do Prahy rozličné zprávy o násilích, jichž se vojsko Moricovo a Augustovo po severních Čechách dopouštělo. Největší postrach spůsobilo psaní, které páni Šebestian z Lobkovic na Hasišteině, Jindřich jinak Mikuláš z Lobkovic na Hasišteině, Petr Velemický, Václav Doupovec z Doupova a Jindřich z Witpachu v Kralůplch zřízeným osobám poslali. Byliť zajisté tito stavové vesměs po severních krajích osedli, a tudíž zprávám jejich tím větší víry přikládáno. V psaní tom, na Hasišteině dne 29. března daném, oznamovali dotčení pánové zříz. osobám a Pražanům o loupežném si počínání lidu Moricova v Žateckém kraji toto: „Když tudy (ti knížata) táhli, na grunty některých nás ten jízdný lid kladen; též husaři tu jsou. I nesměli jsme jich dočekati na našich gruntech v městečkách a jinde. Ti jízdní i ti husaři skoro málo lépe hospodařili než Turci; neb jsou nám zámky vytloukli, věci od jídla a od pití, obroky, píce, ryby, řetězy, kola brali, i chrti před nimi ostati nemohli a nám je brali; a čehož od slepic a od telat i od jiného dojesti nemohli, to zbili a na své vozy kladli, pak i po vesnicech koně své postavili, našim poddaným ženy a dítky vyhánějíc, že se musely po horách a lesích tlouci v tu zimu. I pravili, že chtějí všecko platiti; a když komu za 20 kop škody učinili, dali mu za to půl druhé kopy, komu za sedm kop škody učinili, dali mu za to dva groše české. A tak zhola brali, co chtěli, a dali, co chtěli.“

A poněvadž po severních Čechách vůbec za to jmíno, že, jak se král s císařem v Chebě strhne, úmysl jistý jejich jest, dále do království českého vtrhnouti, pročež panoval po Žatecku a sousedních krajích nemalý strach; i ukazováno k tomu, kterak z Chebu do Kadaně jen asi deset mil jest, a že tudy obyvatelé těch krajin nejprve tou válkou stěžováni budou, a to mnohem dříve, než jiní krajové budou moci o tom co zvěděti. Pročež dotčení stavové ze severních Čech s důtklivostí tou největší žádali zřízených osob a Pražanů, že jakožto milovníci víry křesťanské a národu i jazyka českého to co nejspěšněji nařídí, aby při pomezi znamenitý počet lidu shromážděn a střelbou i jinými potřebami válečnými opatřen byl, „aby ta ďábelská vůle průchodu neměla.“ Spolu napomínali jich, aby v tak nebezpečných časích co nejspíše přátely sobě jednali; v kteréžto příčině předkládali jim, aby na kurfirstu šaškem, ješto ta polní výprava čelí proti koruně české aneb proti němu, přezvěděti hleděli, jaké pomoci by on v takové náhlé potřebě stavům učiniti chtěl, přitom ho ujistíce tím, čehož by zase od stavův nadíti se mohl, kdyby takové těžkosti na něho valiti se měly.[11]

Nad jiné, jak se zdá, horlivěji namlouval zřízené osoby k rychlým opatřením Jindřich Wildpach z Wildpachu na Kralupích, jenž za Chomútovem ke Kadani své sedění měl. Týž v psaní, dne 29. března daném, zřízeným osobám podal tolikéž zprávy o násilném řádění lidu královského, i opakovav věci výše již poznamenané, varoval stavův před poselstvím, od krále ze Žlutic do Prahy vypraveném. Zejmena jich napomínal, aby se na pozoru měli před nejvyšším hofmistrem, kterýžto prý jen proto k nim poslán byl, aby o to při osobách jednal, aby to snešení přátelské „ďábelským návodem“ v roztržku a v nic obrátiti se mohlo, a císař i král pak svou vůli nad nimi stavy tím lépe provésti mohli. Konečně doložil, aby osoby zřízené byly v jednání svém opatrny, ješto že král o všem zpráv dostává.

Vedle osob již jmenovaných posílal též časté listy výstražné do Prahy Albin Šlik ze sídla svého Nepomyšle.

I on dožadoval se zřízených osob a Pražanů, aby brzo s lidem svým i těch krajův, kteří s nimi za jedno jsou, vzhůru byli, ješto pak i oni stavové v severních krajích budou věděti, kdož podle nich stojí, a že pak tím jistéji i proti těm opříti se moci budou, kteří k jednotě stavův ještě nepřistoupili. Slíbiv pak, že Žatecké potřebnou střelbou opatří, hlavně k tomu vedl, aby zámek Loketský náležitě opatřen a osazen byl, dokládaje, že v těchto nebezpečných časech na Lokti vlce než na půl kraji záleží. Pročež radil zřízeným osobám a Pražanům, aby takové opatření zámku Loketského strýci jeho Jeron. Šlikovi poručili; pakli by se tak tento nezachoval a z toho království českému jaká škoda přišla, aby toho na něm postihati chtěli. Konečně i tu radu jim dával, kdyby císař neb král na ně táhnouti chtěl, a oni jim dostatečného odporu učiniti nemohli, tedy že by nejlépe bylo, aby proti nim do kraje Chebského, kdež také prostranný plac jest, táhli a jich dále do země nepouštěli.

V tytéž doby, když v království českém nespokojenost obecná vždy vice se zmáhala, přijel do Prahy Mikuláš Minkyic, nepochybně přední jednatel Hanuše Fridricha v Čechách, se zvláštním psaním pána svého. Bývalť již dříve nejednou v hlavním městě království českého, i u samého dvora Ferdinandova, posílaje odtud časté zprávy kurfirstovi o stavu věcí v Čechách. Měl již o středopostí k vypsanému výše shromáždění stavův přijíti; ku kterémužto konci mu také zvláštní instrukce od kurfirsta dány, aby se stavy českými jednal o obnovení a stvrzení dědičných smluv, jež za Jiřího z Poděbrad s domem saským uzavřeny byly. Ale pro nedostatek zdraví nemoha tehdáž vypraviti se, učinil tak něco později. I přibyv do Prahy, předložil hned 26. března zřízeným osobám a Pražanům tu žádost Fridrichovu, aby k vyřízení onoho jednání o smlouvu některé osoby do jistého místa vyslali. Ačkoliv by, jak dle stavu věci souditi lze, veřejné mínění takovým úmluvám s kurfirstem nikterak bylo neodporovalo; nicméně osoby zřízené a Pražané k tomu nabídnutí nepřistoupili, dadouce dne 28. března listem, jenž tři pečeti měst Pražských, pět pečetí panských na červeném a pět rytířských na brunatném vosku měl, kurfirstovi za odpověď: že za příčinou vojenského vpádu knížete Morice a bratra jeho do Čech a pro nebezpečenství z toho vzešlé na ten čas nemohou do jakého jednání se dávati; že však podle předešlých smluv dědičných nejináč chovati se chtějí, než jako by je s ním kurfirstem obnovili a stvrdili, i že jich zajisté lépe šetřiti budou, než kníže Moric a August je Čechům drží.[12]

Ale v též odpovědi pravili dále: „Však když nám pán bůh toho popříti ráčí, také jich obnoviti s Vaši kurf. Mstí meškati nechceme; než poněvadž V. kurf. M. dobře znáti ráčíte, cožkoli tak se na nás valí, že to všecko pro V. kurf. M. na nás přichází, a to proto, že jsme, pamatujíc na též smlouvy, pomoci proti Vaší kurf. Mstí dáti nechtěli: a protož V. kurf. M. prosíme, že nás skutečnou pomoci podle možnosti V. kurf. M., jakž by V. kurf. Msti zpráva jistá o těžkosti naší došla, a že by kníže Mauric ze země vytrhnouti nechtěl... opustiti neráčíte. A majíc takový vděčný od Vaší kurf. Msti retuňk a pomoc, tolikéž hrdel i statkův nelitovati a V. kurfirst. M. potomně podle nejvyšší možnosti se odsluhovati a odplacovati chceme.“ Po té oznámivše ještě kurfirstovi, že pověst jde, jako by Moric s lidem svým k Jáchimovu obrátiti se chtěl, doložili i toho, že oni zřízené osoby a Pražané na tom se usnesli, aby se s vojskem svým u Prahy i jinde po krajích tento ponděli po neděli květné strhli a odtud, kdež by potřebu toho býti seznali, s týmž lidem se obrátili.[13]

Odpověď tato, jakkoli neobsahovala přímého uzavření jisté smlouvy s kurfirstem, nicméně dávala na jevo ochotnost zřízených osob a Pražan, s ním přátelství zachovati, ano v jistých případech s ním dokonce i za jedno býti. Což přirozený byl následek sporu, jaký se hned s počátku té války jevil mezi náhledy královými a míněním stavův. Onen pokládal kurfirsta za odpovědníka a odbojníka, jenž porušil povinnou poslušnost naproti císaři, a že tudíž proti němu i králi sluší do pole táhnouti. Naproti tomu měli zřízené osoby a Pražané tak jako ostatní stavové onen spor kurfirstův s císařem za věc cizí, jež se království českého a stavův jeho naprosto netýká; pročež nepovažovali Fridricha za nepřítele svého, nýbrž spíše za spojence, jemuž podle starých přátelských smluv dobrého sousedství popřáti, ano i náležité pomoci poskytnouti by měli, zvláště kdyby jim on sám dříve pomocí svou přispěl proti Moricovi, jehož za zhoubce království českého a za rušitele oněch starých smluv vůbec pokládáno. Při čemž měli stavové za to, že vlastně na Fridrichovi nyní řada jest, vedle oněch starých smluv nejprvé Čechům na pomoc přispěti.

Hanuš Fridrich nepřestal však na dotčeném psaní, alebrž nedostávaje hned odpovědi, již mu z Prahy odeslali, dal se též do jednání s Pflukem. I vypravil k němu jistého S. Elbogena, jemuž Pfluk oznámiti měl, jak věci v Čechách se mají, a na čem zřízené osoby s Pražany se usnesli v příčině předešlého listu kurfirstova.[14]

Vedle takovýchto zvláštních poslův, jenž časem tu k stavům, tu Pflukovi od Fridricha posíláni byli, uloženo též saským vojevůdcům Jindřichovi Reussovi a Vilému Thumshirnovi, aby s Pflukem pilně v oné příčině se smlouvali. Vycháziť z některých listů Pflukových na jevo, že dotčení vůdcové s ním nejednou blíže Bečova se sešli, i že skrze ně a skrze Pfluka mnohá korrespondence mezi kurfirstem a zřiz. osobami zprostředkována byla. Takové setkání stalo se též dne 31. března u Bečova, kamž Pfluk Viléma Thumshirna zvláštním listem byl pozval. Jak se samo sebou rozumí, bylo rozmlouvání zcela soukromé. Pfluk pak hned 1. dubna o něm do Prahy psal jen tolik, že s Thumshirnem dostatečné rozmluvení měl; ale o rozmluvě samé toliko se pronesl: „že nehodí se péru svěřiti, zvláště v těchto nebezpečných časech, pro přejetí a přehlédání poslův na cestě.“ Přitom však žádal, aby zřízené osoby a Pražané bez prodlení nějakého důvěrníka k němu poslali, jemuž by ústní širší zprávu o tom o všem dal. Co se pak týče zvláštního posla kurfirstova, výše řečeného Elbogena, který také 31. března na Bečov přišel, s tím Pfluk, jak se zdá, bližších rozmluv neměl, nýbrž přijav od něho jisté psaní, stran odpovědi k zřiz. osobám jej odkázal.

Ze všech kusých zpráv o těchto tajných schůzích a poradách jde na jevo, že Kašpar Pfluk nemaje instrukcí určitých, ve všem konečné rozhodnutí osobám zřízeným zůstavoval, ale že to celé jednání vždy větší důvěrnosti nabývalo, jakož i Pfluk i Hanuš Fridrich o to se všemožně přičiňovali. Tak aspoň souditi lze i z toho, že kurfirst k žádosti Kašp. Pfluka, jenž si u něho na nedostatek puškařův stěžoval, mu jich i hned několik poslal.

Ale přes všecku tuto důvěrnost s nejvyšším hejtmanem stavův nemohl se Fridrich nikterak dočkati určité odpovědi od zřízených osob. Pročež psal dne 1. dubna z Geitenu do Prahy. Táhna se k psaní od 28. března, ukazoval znovu na to, jak by prospěšno bylo pro obojí stranu, pro něho i pro stavy království českého, kdyby k zachování své víry křesťanské „proti přítomným praktikám“ věrně se spojili. Přitom doložil, že i on staré smlouvy přátelské tak jako oni hotov jest věrně zachovávati; avšak aby povážili toho, že spůsobové časův nynějších jsou těžší než druhdy, že tedy potřeba jest, aby co nejdříve osoby obojí strany s plnou mocí na jistém místě se sjedouce, o všecky na ten čas potřebné věci rozmluveni měly a je na místě postavily. K tomu konci kurfirst jim navrhoval, aby jmenovali den, ku kterému by jisté osoby do Jáchimova vypravili, že by on k dalšímu jednáni tolikéž učinil; pakli by však toho místa za bezpečné nepoložili, tedy mu měli jiné jmenovati.

Že pak v psaní svém zřízené osoby a Pražané dožadovali se na něm, aby pomocí svou jim přispěl, kdyby kdokoli na ně nepřátelsky sáhl: pročež kurfirst i hned hejtmanům svým v Jáchimové, Vilémovi Thumshirnovi, Reusovi z Plavna a Jiříkovi z Plavnic, nařídil, jestli že by král s Moricem a Augustem na Jáchimov neb na stavy české udeřil, aby jim i hned radou a pomoci svou přispěli. Spolu do Prahy psal, aby hejtmanům jeho v horních městech oznámili, jakmile by nepřátelé proti nim stavům co předsevzali. Ale při tom žádal, aby i stavové čeští též hned skutečné důkazy svého přátelství na jevo dali. Tak měli se o to přičiniti, aby špíže z Čech do ležení jeho přes Jáchimov dovážena byla. A poněvadž přec někteří ze stavův, jak svrchu již vypsáno, s králem do pole táhli a v některých místech kurfirstových, jmenovitě v Cvikově, posádkou byli, pročež kurfirst žádal, aby stavové oněch osob domů povolali, a kdož by se podle takového poručení nezachovali, těm aby statky jejich pobrány neb na zemské dobré obráceny aneb dokonce ohněm zkaženy byly. Posléze si Fridrich přál, aby zříz. osoby a Pražané si toho nestěžovali a vždy k českým listům svým překlad latinský neb německý přiložili, ješto by on žádného dostatečného tlumoče neměl, a každý průtah v těchto spůsobech škodným by býti mohl.

I jest ze všech krokův Hanuše Fridricha, jež v jednání se stavy českými učinil, patrně viděti, že chtěl je k rychlému uzavření jisté pevné smlouvy a jednoty dohnati.[15]

V jaké míře stavové čeští na ten čas žádostem kurfirstovým vyhověli, pro nedostatek o tom svědectví nic jistého pověděti neumíme, leč to, že v příčině té schůzky plnomocných osob, již kurfirst stavům ke konečnému sjednání navrhoval, setrvali, jak ze všeho souditi lze, na tom, že v tak nebezpečných časích do takového jednání se dáti nemohou. Což nebylo nic jiného než patrnou výmluvou pro neodhodlanost, jakáž se z příčin již na svém místě poněkud vyložených jevila při osobách, jež celý ten odpor stavův říditi měly.

Než jakkoli dotčená jednání nedospěla k jisté smlouvě, nicméně panovalo v Čechách, jmenovitě v Praze, přesvědčení pevné o jakési solidarnosti mezi kurfirstem saským a stavy království českého. A jak přílišné domnění o společných silách vojenskýeh a jakou důvěru do nich nejedni tehdáž měli, o tom v jisté míře svědčí list Mikuláše Hromádky k nejv. sudímu Jind. ze Švamberka ode dne 31. března, o němž také již výše dotčeno. Praví se tam slovo od slova: „Pan hejtman polní Kašpar Pfluk, nám bohem spůsobený, jakož psaní jest, 14000 lidu pěšího a 5000 jízdného v poli již má, a bez přetrží k Bečovu k vojsku z bližších krajův vždy táhnou, a v pondělí tento příští krajové u Prahy se strhnouti mají, a Moravané, Slezáci, Lužičané, kníže Lehnické ve čtvrtek a v pátek, jakž připověděni jest, všickni ku Praze neb k Bečovu přitáhnou. A kníže Jan Fridrich 80.000 má, kterýž leží v Přísečnici. S tím se vším lidem chce proti takovým úkladným zhoubám, jsa podle erbanuňků tím povinovat, podle Čechův se postaviti a pomáhati; neb již hory také jsou opatřeny kromě jedné klausy, že do Čech přibýti ani ubýti nebude lze. Též také Thumshirn, hejtman polní kurfirsta, s několika tisíci u Jáchimova leží, t. j. 10000 pěších a 3000 jízdných. Pak ten lid když se strhne, pán bůh ví, co «e dále díti bude; než lid s takovou vděčností, aai statků v a hrdel nelitujíc, všecko jináč nežli do Uher a na podzim činí.“[16]

Zpráva tato však počet obou vojsk jak českého tak saského až přes příliš nadsazovala, a byly tudíž i naděje na takové množství lidu založené naprosto marné. Mělť zajisté Jan Fridrich všeho lidu asi 20.000, z něhož pak více než polovice dílem v posádkách saských, dílem po Krušných horách a v Jáchimově roztroušeno bylo. V posledním místě a v okolí jeho sotva 5000 mužů pod Thumshirnem a jinými se nalézalo. Z Lužic a Slezska nejedni manové sice přispěli pomocí svou jednak kurfirstovi jednak stavům českým; avšak nedostatek ráznosti jak při Fridrichovi tak při zřízených osobách i zde oběma byl na závadě. Krom toho široké vyjednávání s knížetem Lehnickým vleklo se dosud bez konce. Na Moravě pak, jakož nahoře již vypravováno, zemský hejtman z Ludanic překážel všem krokům, od zříz. osob tam předsevzatým. Dovedlť dokonce i toho, že ani zprávy o snešení přátelském, v Praze o středopostí učiněném, jednotlivých stavův moravských nedošly. Stěžovalť si v tom zejmena Jan z Pernšteina na Helfenšteině, jsa právě v Rosicích u Brna, kterak žádného psaní od zřízených osob nedostal, a že teprv od některých služebníkův jeho přepis toho snešení mu odeslán byl. A tak z Moravy, vyjmouc snad jen něco málo lidu, žádných posil Čechové nedostali.

Avšak i v samých Čechách nedařila se hotovost zemská tou měrou, jakož se bylo podle obecného rozčílení očekávalo. Nejvyšší hejtman Kašpar Pfluk měl na počátku měs. dubna v táboře svém asi 2000 lidí, ač v okolních krajinách v Loketsku a Žatecku mnohem více lidu branného pohromadě bylo, který však tu v úplné nečinnosti meškal, ješto sám nejvyšší hejtman nevěděl, jak s ním naložiti má. V Praze pak samé bylo ještě mnoho osob ze stavu panského a rytířského, které, ač domy v městech Praž. měly, přece k jednotě stavův dosud se nepřiznaly. Pročež také purkmistři Starého i Nového města poslali po M. Ondřeji Bartol. Dlaskovi, Janovi Červenkovi a Jiříkovi Kosmáčkovi, k jednomu každému z dotčených stavů zvlášť, ceduli řezanou, vyzývajíce je, aby hned po těchto poslích oznámili, chtějí-li se stavy ostatními nepřátelům zemi českou hubicím se opříti a k sneseni přátelskému se přiznati. Jakkoli pak jich mnoho k stavům přistoupilo, tedy přec ještě někteří toho odepřeli. Byliť prý to „náhončí královští, kteří na mozoly lidské živi byli a skrze nespravedlivé statkův výprosy zbohatli. Ti rozumujíce při sobě, bude-li řád, právo a spravedlnost svůj průchod míti, že na mizinu přijdou; pročež rozličně se vymlouvali a na budoucí sněm to odkládali, jsouce té nepochybné naděje, když se pak na sněmu s jinými soudci zemskými a radami královskými spojí, že ono snesení stavův divným obmyslem roztrhnou. Jakož se pak i stalo.“[17]

A když přišel den 4. měsíce dubna, kdež hotovost veřejná všude zdvihnouti se měla, tu dostavil se sice lid všech tří stavův, ale jen z nejbližších krajův. I vypravili jej Pražané hned 5. dubna k Pflukovi, jenž pomoci válečné dožadovati se nepřestával, zároveň s lidem válečným všech tří měst Pražských, s kterýmžto posledním vysláno jest několik měšťanů, na něž právě los spadl. Byliť to: Pavel Sylvestr, Ondřej z Rovin, Florian Strnad z Třiskovic, Vojtěch příjmím z Lakačku, Šimon Hlava, Jan Stolec, Daněl z Freištuku, jimž slíbeno, že jen čtyři neděle v též službě držáni, načež jinými sousedy že nahrazeni budou.

Avšak z krajův vzdálenějších docházela zřízených osob jen připsání, že lid se již strhuje, ale že teprv později se vypraviti může. Mimo to v mnohých krajích mezi obyvatelstvem i stavy od přátel králových rozšiřováno, jako by žádného nebezpečenství nebylo, a že celá ta hotovost zbytečná jest; což na mnoha místech ochablost spůsobilo, tak že mnozí stavové k hotovosti se ani neměli. Pročež zřízené osoby a Pražané dne 6. dubna třetí rozepsání do všech krajův učinili, jímž znovu napomínali stavův k rychlé pomoci proti nepřátelům vlasti, dokládajíce, aby na žádné svůdné a lahodné řeči, jimiž mnozí obyvatelé lid konejšiti a od hotovosti veřejné odvracovati chtějí, nedbali, nýbrž aby svou pomoci rychle přispěli, než bude pozdě.

A kdežto věci stavův tak vlažně šly, připravoval král se spojenci svými vše rychle k tomu, aby vždy více se ujistil proti všelikým nesnázím, jež by mu snad náhlé nepřátelství se strany stavův a lidu jejich spůsobiti mohlo.

Nejprvé pojistil si zámku Loketského, o jehož důležitosti ve válečných příčinách Albin Šlik již dříve byl zřízeným osobám psal, aby ho pro stavy osaditi daly. Král totiž v tom stavův předešel, a učiniv jistou smlouvu s Jeronymem Šlikem, na Lokti sobě otevřenosti vyhradil, bezpochyby jednak proto, aby odtud v dané potřebě proti Jáchimovu se opříti, jednak i špíži všecku i jiné věci stavům přejímati mohl. Zříz. osoby a Pražané byvše o tom skrze Albina Šlika zpraveni, psali sice co nejdůtklivěji strýci jeho, dotčenému Jerom. Šlikovi, napomínajíce ho, aby zámek Loketský dostatečně osadil a žádnému, buď si on kdokoliv, jeho otevřeného nenechal; ale on dal jim za odpověď, že smlouvou jsa zavázán, při příjezdu králově zámku vždy otevřeného zanechati musí; k čemuž že i manové všickni tolikéž přísahou zavázáni jsou.

Dále král vypravil jistého Jindřicha Gendorfa k Norimberčanům, aby o půjčku summy znamenité pro krále k potřebám válečným jednal a jim Jáchimov, město i hory stříbrné, zastavil. A týž jednatel královský prý měšťanům a kupcům Norimberským pod svěřením tato slova promluvil: „že pěkných a lahodných řečí budou uměti Čechům dávati, na nichžto se ustrnouce nezvědí, až jim hlavy po dláždění poskákají.“[18]

Zatím táhlo vojsko královo a knížat saských ze Žlutic, odkudž husaři panu Wolfovi z Krajku městečko Manétín vybrali, do Plzenska a Chebska, až okolo 5. dubna do města Chebu dorazilo. Krajiny, kudy tento lid táhl, náležely namnoze pánům Petrovi a Jindřichovi Švamberkům, kteří, jak výše již doloženo, Pflukovi žádané moci odepřevše, králi a spojencům jeho nikdež žádných překážek nečinili.

Týmž časem blížilo se též vojsko císařské k hranicím českým a nepotkalo se tolikéž nikde s žádným odporem. Rytířstvo a města kraje Prachenského shromáždili se sice na Vimberce, berouce v potaz, jak by českého pomezí brániti měli, ano psali v té příčině dne 3. dubna zřízeným osobám, že lid válečný za Šumavou po různu na království tálme, a že jde hlas, „jako by nepřátelé tito úmysl měli, zemi českou a obyvatele její zhubiti a národ i jazyk český vyplemeniti.“ Ale to vše k žádnému nepřátelství skutečnému proti lidu císařskému nevedlo; ano Jiřík z Lokšan na panství svém Kašperském poručil, který lid koli by z Bavor tu táhl, aby se ho nic nebáli a překážek mu žádných nečinili, než aby jej všemi potřebami opatřovali. A tak se stalo, že i Karel V. s vojskem svým beze všech závad pomezí české překročil a do Chebu šťastně se dostal, kdež dne 6. dubna s Ferdinandem I. a Moricem i s bratrem jeho Augustem se sjel.[19]

V tu dobu, když císař a král se spojenci svými k rozhodnému boji se takto zachystávali, zřízené osoby a Pražané nepřestávali králi dopisovati a v svém dosavadním jednání se omlouvati. Tak poslali dne 4. dubna králi opět nový list, který měl býti jakousi odpovědi k poselství, jež Ferdinand jim po purkrabím a hofmistrovi byl před tím ze Žlutíc učinil. Vyloživše králi všecky minulé skutky stavův, ukazovali na mnohonásobné zprávy od lidí hodnověrných, jaká by lest na záhubu království a jazyka českého se ukládala, a jaké pohrůžky by nejen od služebníkův králových, ale i od služebného lidu císařského o zkáze národu českého se činily. Dále pravili, kterak žádného opatření před takovými pohrůžkami nemají, ješto ani krále ani nejvyššího purkrabí v zemi není, čehož že nikdy prvé slýcháno nebylo; pročež že k opatřeni předkem arcikněžen rakouských, dcer králových, království českého a obyvatelův jeho zvolili sobě hejtmana, jenž by jich před násilnou moci nepřátelskou chrániti mohl. Rozpisujíce se pak o vpádu vojska Moricova do země české, o velikých škodách, jakéž lidem učinilo, předkládali tolikéž králi, kterak zase od západu ten lid španělský a vlaský k pomezí českému se přiblížil, jenž obyvatelům nebohým též mnohé škody činí, proti čemuž že stavové rovnou měrou opatřiti se musi. A jakož druhdy, tak i tentokrát ohražovali se rozhodně proti tomu, jako by takové přípravy proti němu králi směřovaly, dokládajíce, že proti němu nic nepřátelského předse nevzali aniž předse bráti budou.

Na konci toho listu krále žádali: aby co nejrychleji do Prahy se vrátil, a rozepíše stavům sněm, všecky rozpačitosti stavil, aby všecko, cožkoli se jest od dávního času k zlému nachýlilo, spravedlivými a slušnými prostředky na místě postaveno býti mohlo; avšak aby tolikéž král, maje lítost nad vyléváním krve křesťanské, k císaři se přimluvil a k tomu skutečně se přičinil, aby císař od svého tažení proti Hanuši Fridrichovi a lidu křesťanskému přestal, hledě spolu také k tomu, že starými smlouvami mezi korunou českou a domem saským věčný pokoj stvrzen jest. Kteréhožto pokoje i všech království českého svobod že jemu králi jakožto pánu koruny české se vší pilností a bedlivostí šetřiti náleží.[20]

Než ještě dotčené psaní Ferdinanda v Chebu došlo, rozeslal i on hned 6. dubna stavům do všech krajův a Pražanům Staro- i Novoměstským list, napomínaje jich, aby lid svůj, jejž do pole vypravili, bez průtahu nazpět povolali a žádným řečem, jako by král s císařem něco zlého strojili, dokonce nevěřili; oni oba že toliko na tom jsou, aby neposlušného Hanuše Fridricha, jenž se kurfirstem saským jmenuje, potrestali.

Tolikéž císař rozeslal zvláštní německé psaní do krajův království českého, v němž stavům týmž spůsobem jako král domlouval, dokládaje toliko, že chce achtovaného Fridricha potrestati, království české a země Moricovy od toho nepřítele osvoboditi a říši trvalý pokoj zjednati, jen aby tedy lid jeho potřebnou špíží opatřovali.

A když pak nedlouho potom král v Chebě dostal onoho psaní zřízených osob ode dne 4. dubna, odpověděl jim dne 11. dubna. V kteréžto odpovědi král předkem všecky ty pohrůžky, jež prý od císařského lidn válečného a při dvoře královském pronešeny byly, za jalové a smyšlené prohlásil, vytýkaje spolu stavům, že do něho větší víry nemají než do jakýchkoliv lidí. Tolikéž ve zlé jim bral, ie v listu svém pravili, jako by od krále před takovým nebezpečenstvím žádného opatření neměli, ješto ani on král ani nejvyšší purkrabí v zemi nebyl, dokládajíce, že toho nikdy slýcháno nebylo. Kteréžto tvrzení král přímo za nestydaté prohlásil, připomínaje jim, kterak za králův Vladislava i Ludvíka, když v Uhřich přebývali, nejednou purkrabí Pražští z království českého do Uher i jinam k nim jezdívali a po třech měsících i více do Cech nepřijížděli. Ano i za kralování jeho Ferdinanda samého, když před třemi lety z království českého k Prešpurku proti Turkům táhl, tu že tolikéž nynější nejv. purkrabě, jsa od stavův za nejvyššího hejtmana polního zvolen, s králem do pole táhl a v zemi nebyl. A protož že neměli stavové tak nevážlivě a bez rozmyslu takových věci rozpisovati. Nad to že vůbec známo bylo, že král v krátkém čase z Míšně do Čech se vrátil, a že tak daleko od stolice královské není, aby tam ve dvou neb třech dnech přijeti nemohl.

Dále stěžoval si král hrubě do stavův, že neposlechli domluv nejvyššího purkrabí, jejž byl k nim ze Žlutic vypravil. Spolu pak jim opět co nejpřísněji přikazoval, aby všickni, kdož v poli leží, hned domů se navrátili; také jim poroučel, aby těm, kteří s ním ze stavův do pole táhli, žádných škod a těžkostí nečinili aniž činiti dopouštěli, ješto by jinak každé takové neposlušenství zastaviti mnsil. Jestliže pak stavové jaké stížnosti se míti praví, v tom že náležitě opatřeni budou na nejprvé příštím sněmu. Kdy však by takový sněm rozepsati chtěl, o tom nic určitého neřekl, doloživ toliko, že se v tom podle náležitosti, jakž toho jeho a království českého potřeba ukáže, zachová. S nemalým posléze mu bylo podivením, že stavové žádali ho za to, aby za Hanuše Fridricha při císaři se přimluvil a o zastavení všeho nepřátelství proti němu se přičinil. I obviniv bo opět z neposlušnosti proti císaři, opakoval dávné již příčiny, kterak totiž onen Hanuš vpádem do Lužic a do Jáchimova sám ty staré smlouvy přátelské byl porušil.

Z psaní výše položených, jež král a císař po zemi rozeslal, vyrozuměli stavové, že jmenovitě král ve svých úmyslech setrvává, všecky žádosti jejich zamítaje. Pohoršení z toho vzešlé bylo zvláště v obcích Pražských veliké, ano obrátilo se proti samým konšelským úřadům, jimž vytýkáno nedostatek odvahy a rozšafnosti v řízení věci obecných.

Smýšlení své jevily dotčené obce zvlášť u veřejných schůzích, jež k důtklivému naléhání obyvatelstva Pražského purkmistři a rady za teto doby často svolávati musili; a na čem tu zůstáno, to pak skrze zvláštní vyslané konšelům měst Pražských jakožto vůle obcí přednášíno bývalo.

Jedna z nejdůležitějších schůzí takových, jakéž se nám za této pohyblivé doby připomínají, odbývala se někde v první polovici měsíce dubna; zdá se, že svolána jest za příčinou posledních listův králových. Pohříchu nemáme zpráv podrobných o spůsobu jednání v hromadě této; jen o poselství jsme zpraveni, jež od obci shromážděných k úřadům městským učiněno jest. Když zajisté jednoho dne měs. dubna konšelé všech tří měst v kolleji veliké pospolu byli, tu přišel mezi ně Václav z Jelení, soused Novoměstský, s jinými posly a promluvil k nim z poručení oněch obcí takto: „Buď toho milému pánu bohu žel, že ani jediného člověka v těchto ve všech městech Pražských míti jsme nemohli, kterýž by uměl anebo směl v těchto našich přílišných těžkostech nám poraditi anebo pomoci. Neb jsouce již tak ode všech opuštěni, skrze nás lidi chudé, chatrné a v tomto světě zavržené, pán bůh začátek toho dobrého učinil, myslemi našimi pohnul, abychom se již aspoň o naše svobody zasadili, o kteréžto pod těmi neřády a vašimi správami jsme přišli; když jste vy po všecky časy bez nás obcí na sněmích bývali, my o ničemž jsme nevěděli, až když jste vy již dolův sšedše, na nás jste berně ukládali. Neměl-liť jest z nás kdo co dáti, s námi jste se šatlavovali a tak, jak se vám jest líbilo a zdálo, s námi jste zacházeli. A protož poněvadž jsme my se o svobody naše a království tohoto spravedlivě zasadili, již vám toho dále snášeti nebudeme. Však pak nás mnoho kmotrův jest, a protož jménem také pravým to ditě křtíti a sobě již česky mluviti musíme.“

A jelikož s oním Václavem z Jelení veliká síla z obce byla, tedy i hned k té řeči ze všech koutův prý jiní sousedé se ohlásili a přímluvu jeho schválili, přikazujíce na ten čas purkmistrům a konšelům, aby po dnešní den bez vědomí obcí nic nezavírali, na ně žádného snesení nečinili, nýbrž ze všech důchodův bez prodlení počty činili; při čemž výslovně doložili, že jsou se na tom snesli, aby obec jednoho každého města všecky důchody v moc svou vzala a sama je opatrovala, konšelé pak toliko v radách aby sedávali a lidem spěšně bez odtahův rozsudky činili, s čímž že dosti práce míti budou.

V témž shromáždění poslové obci konšelům oznámili, že obce nastupovaly ostře též na výprosy, že totiž tak mnohé statky odumřelé připadly milcům královým, kteří je na něrn vyprosili; přimo tu ukazovali na to, kterak při soudu dvorském a komorním i samým vdovám a sirotkům statky, jichž po svých předcích dosáhli, se odjímají a pod chytrou zástěrou výpros, „ledajakýms Němcům a Vlachům“ se dávají; při kteréžto příležitosti prý nejeden jmenován jest. Nejvíce tu stěžováno si od obcí i od poslův jejich na Floriana Grispeka, kterýžto prý přibrav se z Němec do Čech s kapsou prázdnou, za mnoho tisíc statkův „svým nespravedlivým v lidských statcích handlem“ nabyl. I pronesli se na konec v tom, že takovým lidem a počínání jejich přítrž učiniti se musí, a sice pravé toho času, kde stavové s obcemi za jedno jsou se snesli; pročež že oni poslové slibují, spolu s nimi svobod a privilegii království českého hájiti.[21]

A v příčině posledních listův králových a císařových vznesli oni poslové obcí na přítomné purkmistry a konšely tu žádost, aby při nejprvnějším stavův shledání císaři a králi nové psaní se učinilo, že ten lid toliko pro obhájení království českého do pole vypraven jest, a že se tu dokonce nic neslušného proti nim před sebe nevzalo, jakož pak vůbec že žádnému žádná škoda státi se nemá, leč by kdo mocí chtěl na korunu českou sáhnouti. Při čemž však přímo ukazovali na to, že jest jim nyní toho lidu tím více potřebí, ješto že pro onu výpravu pohrůžky mnohé stavům se staly, i že král sám se v tom přede všemi v Litoměřicích slyšeti dal, že neposlušné poslušnými trestati chce, a tak že by mohlo se tolikéž jako v Gentu i v Praze přihoditi.

Z poselství toho zřejmě vysvítá, že demokratické živly tehdáž v celém tom odporu stavův vždy více platnosti a moci sobě zjednávaly, jakož i že ve všech vrstvách obyvatelstva král svým dosavadním panováním v té míře důvěry pozbyl, že všelikým jeho zámluvám a slibům dokonce nic se nevěřilo. Přes to však přese všecko nepozorovati nelze, že i obce všecko přímé nepřátelství proti osobě králově naprosto od sebe odmítaly.

A týž rozum jeví se i v odpovědech, které osoby zřízené a Pražané někde po 12. dubnu císaři a králi k předešlým jich psaním podali.

V psaní svém císaři po latinsku učiněném znova předkládali, že vojenský lid jen na obranu království českého a svobod jeho vypraven jest, a že se císař nemá o ních domýšleti, jako by stavové tím lidem jemu neb králi neb komu jinému dobrému škoditi mínili, při čemž i své snažné žádosti dotkli, aby císař od toho tažení proti kurfirstovi Fridrichovi upustil a se upokojil, tak aby všecka moc a sila křesťanstva raději na Turka, víry svaté nejlítějšího nepřítele, obrácena býti mohla.

Také v odpovědi své ku králi se nejprv ohražovali proti tomu, jako by lid onen byl proti němu vypraven; nýbrž ohlašovali se v tom, že ta výprava jen pro ochranu vlasti se stala, a protož že stavové „podle přirozeného a všem národům propůjčeného i přísežného práva“ násilné moci, ježto by se království českému od kohokoli provozovati chtěla, s tím lidem na odpor postaviti se míní a království tomuto, svobodám, privilegiím ani sobě ubližovati nedopustí. Že pak císař a král zjevně jim oznámili, že nikdy na to nemyslí, aby stavům a obyvatelům království českého jaké škody neb záhuby od jejich lidu válečného činiti se měly: to že s vděčnosti slyší a na takové císařské a královské připovědění bezpečně že spoléhají, a že i oni jakožto věrní a upřímí poddaní ke králi a císaři nejinak, než jakž na ctné a dobré lidi náleží, chovati se míní, šetříce v tom povinností svých, jimiž králi svému nicméně, než, jako on král jim a království českému, zavázáni jsou.

Zřízené osoby a Pražané, jsouce jednak stavy jednak i hlasem obcí Pražských vázáni, ukazovali dále i k tomu, že na ten čas jim vůbec ani možno není, aby týž lid s pole nazpět povolali; že tedy krále za to prosí, aby proti nim jakožto věrným poddaným svým nic před se nebral. Spolu vyjádřili svou nepochybnou naději, že na budoucím sněmu všecko, což mezi ním králem a stavy i královstvím českým na rozdílu jest, spravedlivými prostředky bude moci se pokojně na místě postaviti. A poněvadž, jak se zdá, týmž časem Hanuš Fridrich dovolával se při císaři a králi toho, aby jeho spor s nimi skrze prostřednictví stavův českých spůsobem smírčím vyrovnán byl, pročež zřízené osoby v témž psaní svém toho dotkli, že kurfirst k pořádnému slyšení se volá a skrze stavy české v tom všem rozeznán býti žádá. Což že není povaha člověka neposlušného, ale toho, kterýž se řádem a právem spravovati chce, a kdožkoli z lidi ku právu a k rozeznání spravedlivému se poddává, ten a takový že slyšán býti má.

Na konci prohlásili se, že všecky psaní a žádosti své ku králi učiněné vytisknouti dají, aby i král i celý svět věděti mohl, že nic nespravedlivého, a což by na lidi poddané neslušelo, před sebe nebrali, na to nemyslili a ještě nemyslí, leč by násilím k tomu přinuceni byli, co pro zachování svobod, privilegií, království a jazyka svého českého učiniti musili. I doložili, kterak práva císařská i všelijaká jiná ve světě, ba i přirozená toho propůjčují a v sobě obsahují: že obhájce vlastního blaha v ničem hřešiti se nevidí, ješto nikoli obrana, ale útok se zapovídá, a přirozeností samou každému dopouští se, aby proti moci opět mocí se opřel. Čehož že, zřízené osoby na krále ani na žádného jiného dobrého nevztahují, než toliko na ty, kteří by jim bezprávně, nespravedlivě a mimo řád a právo škoditi a království českému, svobodám jeho a stavům ubližovati chtěli.[22]

Jakkoli zřízené osoby a Pražané jako vždy tak opět v posledním tomto psaní proti všem pomluvám se ohražovali, že by císaři a králi v čem na odpor se postaviti chtěli, nicméně zjevné pronešení v dotčeném listě, že proti každému se oprou, kdož by koli na království české mocí sáhl, nemohlo nevztahovati se i na krále a císaře. Byloť zajisté domnění velmi blízké, že dalším během věcí válečných stavové čeští velmi snadno mohli se v příkrém nepřátelství proti oněm panovníkům octnouti, jakmile by tito na království české sáhli.

A takového konce příběhů válečných obávali se stavové čeští nemálo. Pročež také, jak výše již doloženo, zříz. osoby a Pražané v listech svých přimlouvali se při císaři a králi, aby spor svůj s Hanušem Fridrichem smířlivými prostředky urovnali, dokládajíce přitom takřka spůsobem českobratrským, „aby prý krve křesťanské nebylo proléváno, a mír i láska zachovány.“ Spolu však také i Fridrichovi a svému hejtmanu Pflukovi nejednou psali, aby k témuž cíli napomáhali.

A k takovému přátelskému narovnání činily se v Chebě na začátku dubna v skutku jisté pokusy, předkem skrze prostředkování vévody Klevského, švagra Hanuše Fridricha. Zřízené osoby dozvěděly se o tom z psaní Jana z Šénfeldu, důstojníka ve vojsku Moricově, které od poddaných Pflukových u Slavkova spolu s poslem, jenž do Drážďan je donésti měl, přejato bylo. Pročež také zřízené osoby Kašparu Pflukovi rozkázaly, aby i hned jmenem všech tří stavův kurf. Fridrichovi psal, jestli že by v jaké smlouvy s císařem dáti se měl, tak jakž slyšeti jest, aby stavův českých v tom nepomíjel, nezapomínaje na to, že nebezpečenství přítomné jen pro něho na ně přišlo, a že by pak, kdyby oni od něho do smlouvy pojati nebyli, snadno mohlo k nim pro jich odpor trestáním přistupováno býti.[23]

Avšak dotčené jednání o smír nemělo výsledku lepšího než předešlý pokus téhož spůsobu v Norimberce předsevzatý, ješto císař ustavičně o to stál, aby Fridrich se mu na milost i nemilost poddal.

Týmž časem nacházel se Hanuš Fridrich v městě Míšni na prostředním Labi s větší částkou vojska svého, jehož prý bylo něco přes 4000 pěších a 2000 jízdy, kdežto ostatní lid jeho nejvíce v Čechách Jáchimov a Přísečnici osazené měl. Odtud také zřízeným osobám psal, aby k obnovení starých přátelských smluv důvěrníci s obou stran na jisté místo vysláni byli. V témž smyslu napomínal také Kašp. Pfluk zříz. osob, kteréžto také dne 5. dubna vypraviti chtěly Jiříka Domovského z Karasova, Erasima Zumrfelda jinak Kastrle ze Zumic a Jana Pamfila k Pflukovi, aby s posly Fridrichovými jednali. Ale nezdá se, že by k takovémuto jednání bylo přišlo; jdeť to na jevo z psaní, jež zřízené osoby hned 6. dubna témuž Hanuši Fridrichovi poslaly, v němž přímo řekly, že by sice rády na podání jeho nastoupily, že však pro veliké překážky jim to na ten čas nemožno. Ukazovaly k tomu, kterak se válečný lid s mnoha stran, zvláště pak z Bavor, na království české valí a je zkaziti chce, a to pro tu jedinou příčinu, že stavové proti němu kurfirstovi táhnouti nechtěli. Ješto tedy proti tolika nepřátelům se opatřovati mají, pročež že takového smlouvání na ten čas nikterak předsevzíti nemohou; že však podle těch starých prátelských smluv, tak jako by je byly obnovily, se chovati míní.

Zároveň však opakovaly svou žádost předešlou, aby kurfirst, přišlo-li by k jaké smlouvě mezi ním a císařem, v ní také na stavy české pamatoval, aby i oni napotom pokoj míti mohli.

Zřízené osoby a Pražané v posledním jednání svém s Fridrichem patrně tedy jen k tomu se zavazovali, že přátelské sousedství napořád k němu zachovají, nepřátelům jeho ani napotom žádné pomoci neposkytujíce; dokonce však nedávali ten jistý úmysl na jevo, aby s ním smlouvu na společnou obranu zavřeli. Jakkoli tedy v duchu přáli Fridrichovi, nicméně netroufali si z jisté své obojetnosti vystoupiti, aby takto ani krále ani Fridricha na dobro neurazili. Ale jinak rozuměl Hanuš Fridrich dotčenému vyjednávání, zejmena poslednímu psaní zřízených osob. Neboť dostav téhož listu prostřednictvím Pflukovým, odeslal zřízeným osobám touž cestou z Míšně dne 11. dubna odpověď, v níž doložil: že by sice byl sobě přál, aby takové umluvení skrze posly obou stran se stalo, ale poněvadž to na ten čas za nemožné od nich položeno jest, že se tedy s tím slibem jejich spokojí, ze staré smlouvy, tak jako by obnoveny byly, zachovati chtějí. Bralť z listův zřízen. osob to zdání, že jednota mezi ním a stavy českými co do věci hotova jest, jakkoli formalně skrze plnomocníky zvláštní uzavřena nebyla. Pročež domníval se, že zřízené osoby a Pražané v čas jemu náležitou pomocí přispěji. Z té příčiny také i on Thumshirnovi a jiným hejtmanům svým, kteři v Jáchimově a v okolí jeho táborem byli, znova nařídil, aby stavům českým i hned potřebnou pomoc učinili, jestli že by císař a král neb spojenci jejich na království české mocí válečnou sáhnouti chtěli. Spolu jim uložil, aby i jemu o takovém nepřátelství zprávu do Míšně podali, ješto on pak, ač jestli by nepřítel vší svou mocí proti Čechům se obrátil, bez meškání také do Čech vtrhnouti chtěl, aby prý jedni od druhých rozraženi nebyli.

Avšak prvé nežli Fridrich ještě ono nařízení do Čech odeslati mohl, došla ho zpráva z Chebu, že císař s celým vojskem svým na něho udeřiti chce. Pročež v dotčeném psaní i hned zřízeným osobám připsal, že není jim třeba, v královstvi českém obávati se nějakého nebezpečenství, ješto všecko vojsko nepřátelské proti němu obráceno bude. Oznámil tedy stavům, aby si stížnosti žádné na tom nepokládali, jestliže by ten lid válečný, který v Čechách byl zanechal pro ochranu jich, zase k sobě obrátil; při tom jich však žádal za skutečnou pomoc, kdyby mu toho potřeba nastala. A poněvadž stavové si přáli, aby celý spor mezi ním a císařem na dobrou míru uveden byl, tuť i své přání v tom vyjádřil, že i on pokoje a míru velmi žádostiv jest, pokud by bez uraženi svědomí a poctivosti jeho státi se mohl. Při čemž slíbil, že na stavy české nezapomene, kdyby k takovému jednáni došlo; spolu doložil, že i on nepochybuje, že oni tolikéž při podobné příležitosti se zachovají. Na konci toho listu pak žádal za rychlou k tomu odpověď.[24]

Konečné tedy rozhodnutí v té věci od zřízených osob teprv státi se mělo. Avšak čas i události postupovaly rychleji, než možnost a odvaha zřízených osob stačiti mohla.

Císař zajisté nedbaje na dotčené pokusy smířlivé, vyslal nejprv dne 12. dubna jedno oddělení vojska svého z Chebu, kterýžto lid na panství Kynšvartském, jež Kašp. Pflukovi náleželo, ukrutně řádil. Jakož jisté zprávy šly, tito žoldnéři poddaným jeho činili veliké škody pálením a drancováním. Avšak i jinde dobytek a jiné věci brali, vesnice pálili a všelijaké ohavné neřády působili. Jmenovitě prý Vlaši a Španělé „takové tyranství a lotrovství mordy, plundrováním, pálením, paním i pannám násilí činěním provozovali, ješto kdyby to Turci činili, mnoho by to bylo.“[25]

S ostatním lidem hnul se císař sám z Chebu dne 13. dubna. Všecka moc jeho obnášela 17000 pěších a 10000 jízdných, s níž nepochybně ještě téhož dne hranice království českého překročiv, táhl odtud na Adorf, Staré Hrady či Altenburk a dále k Labi proti Fridrichovi do Míšně, nikdež žádného odporu nenalézaje.

Než císař se spojenci svými oním směrem táhl, nebylo vůbec na jisto známo, zdali hloub do Čech proti stavům českým aneb přímo proti Hanuši Fridrichovi se vypraví. Vychází to na jevo jednak již z toho, že kurfirst teprv před samou výpravou jejich z Chebu na jisto zpraven byl, že všecka moc císařská proti nému potáhne. Ale i v Čechách v té věci byli vůbec na nejistotě. I jest k pravdě podobno, že z úmyslu se tak stalo od císaře a spojencův jeho, aby tím spíše spojení lidu kurfirstova a stavův českých překazili.

Za příčinou takovéto nejistoty Thumshirn a jiní vůdcové Fridrichovi prodlévali dosud v Čechách, a dostavše pak poručení, aby stavům českým v čas potřeby ku pomoci přispěli, přibližovali se poněkud nepřátelskému vojsku, aby je tím bedlivěji pozorovati mohli. A když pak došla jich klamná zpráva, že císař a král toho úmyslu jsou, z Chebu obrátiti se k Falkenovu, Lokti a k Jáchimovu, tu i hned dva z nich, Jindřich Reus z Plavna a Jiřík z Plavnic, dne 13. dubna zámek Loketský také k rukoum stavův českých vzali a od Jeron. Šlika, jenž na témž zámku právě byl, slib poddanosti stavům přijali. Tolikéž osadili Falknov.

Týmž pak časem Vilém Thumshirn položil se s některými praporci lidu svého v Karlových Vařích. A k dalšímu opatření se proti nepřátelům, zvláště k sjednání společných kroků válečných, dotčení hejtmané ve zvláštním listu Kašparovi Pflukovi oznámili, že by dobře bylo, aby se s ním někde o všeliké potřeby smluvili. I stalo se také, že se Pfluk s nimi dne 15. dubna v Slavkově sjel. Vojevůdcové saští, Thumshirn, Reus, z Plavna a Jiřík z Plavnice předkládali Pflukovi, že kurfirst pro ochranu stavův při pomezi českém 12000 lidí posud držel a i napotom té vůle jest, jich neopouštěti, aby tedy také oni pánu jejich pomocí svou přispěli. Byliť toho zdání, že výpravou císařského vojska z Čech proti kurfirstovi nastala stavům českým povinnost, aby pomocný svůj lid do Míšně vypravili. Spolu měli za potřebné, aby ještě před takovým tažením nejprv královský hejtman Šebes. z Weitmile na hlavu poražen byl, kterýžto hned na počátku přítomné války z rozkazu královského lidem svým Most, Chomutov a jiná okolní místa osadil, odkudž všecky pohyby lidu Pflukova pozorovati měl.

Avšak brzo se oni vojevůdcové saští v Slavkově přesvědčili, že k takovým předsevzetím, k jakýmž radili, stavové ani lidu s dostatek nemají, ani že Pfluk potřebnými k tomu instrukcemi opatřen jest. Pročež chtěli onu výpravu proti Šeb. z Weitmile sami o své ujmě vykonati, a Pfluk měl zase k tomu se přičiniti, aby stavové čeští bez prodlení pomoc válečnou pro kurfirsta sehnali a přes hranice vypravili. A tak důvěrné rozmluveni Slavkovské skončilo se tím, že účastníci jeho v dobrém srozumění se rozjeli; ano Pfluk prý služebníkům svým již i žluté stužky či pinty jakožto polní znamení kurfirstovo nositi dopouštěl. Což i sousední stavové jeho, Kašpar, Jindřich, Moric a Albín Šlik lidu svému dovolili, kteří tolikéž s hejtmany saskými nejednu schůzi měli.[26]

Hned po úradě Slavkovské, dne 17. dubna, Vilém Thumshirn vypraviv se proti Šeb. z Weitmile, vzal Chomutov, Červený Hrádek (Rothenhaus) a několik vesnic okolo Posto- loprt, tak že Šeb. z Weitmile, nejsa nad to penězi ani lidem dosti opatřen, jen s těží na svém zámku v Mostě se udržel, odkudž napotom nic platného předsevzíti nemohl.[27]

Avšak Pfluk nemohl nikterak úmluvám Slavkovským za dost učiniti, jakkoli se dle možnosti o to zasazoval. Bylť zajisté stav jeho velmi smutný; neměl ani dosti vojska ani peněz, ano nemohl se dosud dočkati ani potřebných instrukcí, aby věděl na jisto, jak by mu podle rozličných připadností jednati bylo. Počet lidu jeho, který odhodlán byl s ním kamkoli táhnouti, obnášel v Bečově asi dva tisíce, a ostatní branci ve dvou, třech i čtyřech mílích okolo něho leželi. Tito nemajíce od stavův žádného nařízení, s ním strhnouti se nechtěli, a byť se byli k obraně hranic zemských odhodlali, k výpravě za hranice české by je byl sotva Pfluk o své ujmě byl přivedl. Nad to již po delší čas žádných peněz od zřízených osob nedostával, jakkoli skrze listy i posly se jich ustavičně dožadoval. I byl posléze přinucen, najatý lid již po čtyři neděle svými penězi zakládati, až mu pak i ty docházely.

V takových nesnázích psal Kašpar Pfluk hned 16. dubna zřízeným osobám a Pražanům o rozmluvě Slavkovské, napomínaje jich, aby pomocí svou Fridrichovi nemeškali, nýbrž co nejrychleji ji opatřili, druhou výpravu lidu válečného spěšně k němu Pflukovi učiníce. Tolikéž za střelbu i za peníze žádal, dokládaje, že tam v těch místech peněz není, „ješto prý ty nenasycené ochechule královské penězům dlouho ležeti nedají.“

Na konci téhož psaní pravil: stane-li se tak, jakož on žádá, tedy aby zřízené osoby a Pražané věřili, že té válce spěšný konec se učiní, a že stavové všickni s radostí, chválíce pomocníka svého pána boha, domů se navracovati a budoucně v dobrém pokoji dny své konati budou.[28]

O žalostném stavu, v jakém se Pfluk tehdáž nalézal, podal zprávu zřízeným osobám také Burian jinak Hroznata Prostiborský z Vrtby, jenž nejvyššímu polnímu hejtmanovi od stavův nejspíš za špížovníka přidán byl. Týž stěžoval si v psaní ode dne 18. dubna Pražanům: že žádných peněz neposílají, aniž lidu služebného nenajímají; jiný pak že se z táboru rozbíhá, že tedy on Prostiborský docela neví, co tarn dělati má. Spolu doložil, ptá-li se nejv. hejtmana Pfluka, zdali má v službě setrvati, tedy že se ničeho u něho doptati nemůže. I prosil zřízených osob, aby ho propustili; „neboť že neví jako ztracená ovce koho následovati, a tak že mu právě mezi dvěma stolicemi na zemi sesti přijde.“[29]

A k všelikým těmto těžkostem přistoupilo též, že Pfluk dostal zprávy od Jáchimovských, že někde 16. dubna dvě oddělení vojska císařského do Šnéperku vpadla a jej opanovala. Nad to pak došel ho dne 19. dubna list od saských hejtmanův Jiř. z Plavnice a Thumshirna, kteří na něm žádali, aby s lidem svým k Hoře sv. Anny se hnul as nimi se tu srazil. Pfluk nemaje k tomu žádného plnomocenství od stavův daného, posílal do Prahy jedno psaní po druhém, naříkaje na nesnáze své, kterak opuštěn a beze vší pomoci jest; pročež co nejdůtklivěji žádal, aby rychle lid válečný vypravili, kterýžto by přímo k Jáchimovu dnem i nocí táhl, nechaje všeho zbytečného odpočívání. Při tom doložil, aby zřízené osoby rozpomenuly se na osud krále Ludvíka, jenž podobnou váhavostí stavův zahynul. I aby tím spíše v Praze něčeho dosáhl, poslal tam vedle svých listův také ujce svého, výše připomenutého Hroznatu Prostiborského s plnou mocí, aby s osobami zřízenými o všecky potřeby Pflukovy co nejspěšněji jednal.

Ale nemoha tak rychle dočkati se odpovědi a jsa ustavičně napomínán od vojevůdcův kurfirstových, svolil k tomu, aby dne 20. dubna vojsko jeho se z místa hnulo jim na pomoc; on sám pak zůstal ještě v Bečově, očekávaje tu odpovědi a peněz potřebných z Prahy, načež se za svým vojskem vydati chtěl. Což vše novým listem do Prahy oznámil.

Příti toho nelze, že osoby zřízené a Pražané k důtklivému naléhání Pflukovu byli toho pilni, aby mu v nesnázích jeho dle možnosti pomohli. Tak hned dne. 13. dubna, když Karel V. přes hranice české do Fojtlandu překročil, napomenuli zvláštním spisem, do všech krajův rozeslaným, stavův, kteří nepřátelům kurfirstovým jakoukoli pomoc, buď lidem neb penězi aneb jinak, učinili, aby i hned od toho upustili, pamatujíce na staré přátelské smlouvy s domem saským učiněné. Poručení toto předkem čelilo proti Weitmilovi a stavům, kteří s ním se spojivše, v službě královské setrvávali. I aby též potřebné peníze pro Pfluka zjednali, z té příčiny psali na všecky strany, vybízejíce stavy sjednocené k rychlému splácení berně; avšak nebyli s to, ani čtyři tisíce grošův českých, jichž Pfluk nejméně žádal, mu poslati. Stavové na větším díle příspěvky své povinné teprv na sněmě ke dni 18. dubna položeném složiti chtěli.

A tak osoby, zřízené nemohouce vyhověti ani nejnutnějším potřebám Pflukovým, oznámili, aby nějakých peněz mezi přátely a poddanými svými vyhledal a se vypůjčil, že oni vše napotom zaplatí. Tolikéž mu dali plnou moc, aby stříbro, jež by v Jáchimově se nalézalo, zmincovati dal a na lid i jiné potřeby obrátil; a komu pak by spravedlivě náleželo, to že by se mohlo časem svým spraviti. Ale tím Pflukovi naprosto nic pomoženo nebylo, poněvadž, jak z listu jeho ze dne 16. dubna na jevo vychází, všecky peníze a zásoby stříbra již od královských pobrány byly.

A shledal-li se takový nedostatek nejdůležitějšího prostředku k opatření věcí vojenských, ještě než k nějakému válečnému předsevzetí došlo, tím nesnadnější bylo vypravení potřebného lidu branného. Jakož na svém místě povědíno, tedy již první výprava lidu krajského v prvních dnech měs. dubna v samých Čechách jen slabě se sešla, ovšem pak z korunních zemí ani žádné pomoci se nedostavilo. A ani těm chatrným silám vojenským nemohly zřízené osoby náležitě zaplatiti; bylo by tedy bláhovým pokusem bývalo, druhou výpravu v království rozepsati, čehož Pfluk tak snažně se dožadoval.

Není pochyby, že přední příčiny těchto závad hledati sluší v neodhodlanosti a vlažnosti zřízených osob, a že k odklizení takových překážek bylo by i potřebí bývalo muže, který by politickým věhlasem, ráznou vůlí a šlechetnou povahou svou byl vzbudil horlivé účastenství pro společnou věc, jakéhož vsak pohříchu mezi stavy tehdáž nebylo.

Nad to vadila skutečné a rozhodné obraně stavův nemálo též povaha Jednoty bratrské, kteráž ve sboru zříz. osob vrch měla a svrchovanou smířlivostí oplývajíc, více na mírné narovnání vzniklého sporu pomýšlela, než na dostatečné přípravy vojenské. Posléze nebyl hned s prvopočátku od stavův uvážen také ten poslední možný konec předsevzatého odporu trpného, který přirozeným spůsobem vésti mohl k zjevnému přiznáni se k jednotě s kurf. Fridrichem. Odkudž nemálo pochodily také ty nesnáze a ta neodhodlanost, jakáž, kromě Pfluka a některých jiných rozhodnějších, jinak všude i u zřízených osob i u stavův nastala, když posléze ona nepřípadnost před očima jich tak náhle se objevila.

Ukázalo se to jmenovitě tehdáž, když vojsko císařské pomezi české bylo překročilo. Tím zajisté odstraněn hlavní důvod, kterýmžto se zřízené osoby a Pražané při rozpisování hotovosti zemské zastírali. Nebyloť již toho nebezpečného lidu více v zemi, o němž tvrzeno, že království české pustošil a jemu záhubou hrozil. Z čehož nastala veliká pro zřízené osoby obtíž, stavy, kteří jen pro onu příčinu pomoci svou přispěli, i dále v poli držeti; ovšem pak tím nesnadněji bylo, liknavé stavy, kteří vůbec dosud lidu svého nedostavili, k této povinnosti jich příměti.

V kteréžto kritické době vznikl v mysli mnohých stavův posléze i spor mezi povinnosti ku králi, k níž se znáti nepřestávali, a mezi náklonností k věci Hanuše Fridricha, který byl náboženským jich spojencem, v celé své příkrosti. Ozývali se mezi stavy hlasové: jest-li Fridrich ve věcech náboženských jim blízek, tedy že Ferdinand jest jejich králem. A tak přes všecku nechuť stavův proti králi vítězila vždy více vážnost a úcta před důstojností královskou.[30] A z tohoto položení myslí jest si jistou měrou vyložiti také tu ochablost stavův v dalším řízení věcí válečných; místo prvotní horlivosti a jednomyslnosti vznikaly váhavost a rozdíly rozličné mezi nimi.

A těmto zmatkům a neblahým poměrům, této nejistotě v položení stavův měl přítrž učiniti sněm, ke dni 18. měsíce dubna rozepsaný, k němuž také naděje stavův toužebně se obracely.

  1. Listiny v Archivu zemském.
  2. Rukopis Sixtův.
  3. Sixt a Pubička
  4. Archiv Třeboňský a zemský.
  5. Listiny v archivu zemském.
  6. Rukopis Sixtův a listiny v Archivu zemském.
  7. Listové tito jsou v rukopise Sixtově.
  8. Archiv král. hlavn. města Prahy.
  9. Rukopis Sixtův a Archiv zemský.
  10. Rukopis Sixtův.
  11. Sixt z Ottersdorfu.
  12. Acta Ferd.
  13. Archiv Výmarský a zemský.
  14. Archiv Výmarský a zemský.
  15. Archiv Vymariký a zemský.
  16. List ten v archivu Třeboňském a, zemském.
  17. Rukopis Sixtův
  18. Zimmermann. I. str. 311.
  19. Acta Ferd. I. 120, 123.
  20. Acta Ferd. list 114.
  21. Rukopis Sixtův 342 a 343.
  22. Acta Ferd. fol. 137
  23. Rukopis Sixtův.
  24. Sixt.
  25. Psaní výše psaného důstojníka Jana z Šenféldu v rukopise SIXTOVě.
  26. Acta Ferd.
  27. Zemský archiv a rukopis Sixtův.
  28. Listy Pflukovy v rukopise Sixta z Ottersdorfu.
  29. Tamtéž.
  30. Ranke IV. a listové nejedněch stavův v rukop. Sixtově.