Odpor stavův českých proti Ferdinandovi I. l. 1547/III

Odpor stavův českých proti Ferdinandovi I. l. 1547 Karel Tieftrunk
II	III	IV

Údaje o textu
Titulek:	III.
Podtitulek:	Odpor stavův proti politice královské
Autor:	Karel Tieftrunk
Zdroj:	TIEFTRUNK, Karel. Odpor stavův českých proti Ferfinandovi I. Online na Internet Archive
Vydáno:	Praha: V kommissi u Františka Řivnáče, 1872. s. 88 – 128.
Licence:	PD old 70
Související články ve Wikipedii: Stavovský odboj roku 1547

Neodhodlanost konšelských úřadů v Praze. Zmáhání se odporu v obcích Pražských a jednomyslnost jich. Přátelské snesení obcí Pražských a význam jeho. Žádost všech tří stavův za obecný sněm. Potupné písně na krále a císaře. Povaha odporu a další karakteristika smýšlení lidu. O přátelském snesení všech tří stavův proti mandátu královskému. Odpovědi královské v příčině sněmu a služebníkův dvorských. O pozůstalosti Štěp. Arnolta a o minci lehké. Vítězství Fridricha saského u Rochlice dne 2. března. Válečné přípravy Ferdinanda I. Poselství Hanuše Fridricha k Pražanům. Sjezd stavův o středopostí v Praze. Odpověď stavův Fridrichovi. O vzetí Jáchimova skrze lid saský. Další jednání stavův. Artikulové snesení přátelského. O hotovosti zemské a zřízených osobách. Úvaha o jednání stavův v středopostí.

Týmž časem, když věci svrchu vypsané v Litoměřicích se děly, znamenati bylo nemalé jitření v obcích Pražských. Hned na začátku měsíce února docházeli z rozličných krajův listové, v nichž města královská snažně Pražanův za radu žádala, jak se v příčině toho mandátu chovati mají, kterýmž jich král do Litoměřic povolal. Z měst pak Prahy bližších přicházeli za touž příčinou dokonce zvláštní poslové do hlavního města. Tak stalo se zejména v pondělí dne 7. února, tedy brzo po odjezdu králově z Prahy; toho dne města Nimburk, Kolín, Kouřim, Čáslav, Český Brod a j. zvláštní osoby z prostředku svého do Prahy vypravila, aby Pražanům oznámily: že od starších svých proto do Prahy jakožto „hlavy stavu městského“ vyslány jsou, aby rady a naučení vyžádaly, což v příčině toho královského mandátu činiti mají.

Ale úřady konšelské měst Pražských v této tak důležité věci samy ještě nevěděly, na čem se ustanoviti mají. Ani k povolnosti ani k odporu oněm městům raditi nechtěly; bylyť zajisté pamětlivy přísného rozkazu králova při loučení se s ním a měly snad také za to, že jednání v Litoměřicích konečně přec ještě k rozepsání obecného sněmu povede. Pročež když vyslaní z dotčených měst nejprvé konšelům Staroměstským poselství svého podali, dostalo se jim od těchto za odpověď, že jim v tom raditi a cesty ukazovati slušně nemohou. A když pak odtud na Nové město se vydali, aby i na konšely této obce žádost svou vznesli, tedy ani zde určité rady nedostali, v trapné nejistotě tak zůstaveni jsouce.

Jednání toto obou rad předních obcí Pražských jako bleskem rozneslo se po celé Praze a spůsobilo mezi obecným lidem pohoršení veliké. Veřejně na to lid reptal a lál, že konšelé města královská od sebe odstrkují, odbývajíce jich odpovědí tak nejistou ano urážlivou, ješto by prý raději v jednání o věc tak důležitou a jich všech se dotýkající měli se s nimi za jedno srovnati. Zároveň dály se časté schůze sousedův z obou měst, a někteří cechové tolikéž k společným poradám svoláváni byli.

Z té příčiny purkmistr Nového města Tomáš z Javořic, maje zprávu o těchto schůzích, obeslal v úterý po sv. Dorotě dne 8. února některé radní osoby do úřadu šestipanského, aby se s nimi poradil, jak by se v takovémto stavu zachovati měl. Ale téhož dne odpůldne předstoupil před něho a před rady drahný počet sousedův Novoměstských, žádajíce, aby k zejtří ráno všecka obec na radnici obeslána, i aby také velikým zvonem na radnici zvoněno bylo, ješto prý toho pilné a znamenité potřeby vyhledávají. K tomu doložili, že v témž smyslu také purkmistra Staroměstského požádají, aby i tato obec pospolu byla. A když k tomu purkmistr jim dal za odpověď, aby do čtvrtka, t. j. do 10. února, strpení měli, že se zítra s pány Novoměstskými o to poraditi chce, odpověděli shromáždění sousedé, že se s té žádosti od nikoho svésti nedají, nýbrž že na tom stoji, aby se to vykonalo, a že zítra příčiny té schůze městům oznámeny budou. Marně purkmistr na to ukazoval, že král zapověděl, aby se obce bez dovolení jeho neshromažďovaly aniž se vyzvánělo, ano že zvonem na radnici zvoniti se ani nemůže. Přítomní přímo odpověděli: že toho jsou jiní králové češti za předešlých časův jim ani předkům jich nikdy nezbraňovali, a protož poněvadž se tu jednati má o dobré království toho a měst Pražských, nemůže-li se zvoniti na radnici, aby v veliký zvon se zvonilo na věži Týnské, i aby tedy hned všickni sousedé k zejtří obesláni byli. V témž smyslu pronesla se jiná deputace před purkmistrem Staroměstským. Přední, jak se zdá, slovo v obcích tehdáž měl soused Novoměstský, Václav z Jelení. K žádosti tak důrazné bylo jim pro zachování dobrého pokoje povoleno.

Na zejtří dne 9. února ráno ve zvon Týnský se zvonilo, a znamenitý počet sousedův Starého města na radnici se sešel. Tolikéž shromáždila se i obec Novoměstská, odkudž zvláštní poselství vypraveno k Staroměstským. I stalo se snešení společné, aby v kolleji veliké Pražané obou měst se sešli. Jdouce pak z radnice Staroměstské do kolleje, „Přijď sv. duše“ a jiné písničky nábožné zpívali a napomenuli se ve spolek, jakož dříve již na radnici, tak opět v kolleji, aby pokojně a uctivě při tom celém jednání se chovali.

Litovati jest, že o této důležité schůzi tak málo a tak neúplných zpráv dochováno; není nám pohříchu ani možno jmenovati těch můžův, kteří mocným vplyvem svým v obcích ono shromáždění v kolleji veliké spůsobili a do konce dovedli. Rokováno tehdáž mimo jiné hlavně o složení pamětného spisu, jímž jednomyslnost obou předních obcí v jistých věcech vyjádřiti se měla. Pročež po některém jednání zvoleny jsou jisté osoby, jimž uloženo, aby takový spis učiníce, hned na zejtří dne 10. února oběma obcím jej v kolleji veliké přečtli. Což se také stalo.

Pamětný spis tento, který druhého dne čten byl, karakterisuje nejlépe tehdejší smýšlení a povahu obou předních obcí království českého, kteréžto se po dlouhých letech zase jednou sešly k společnému jednání. Pročež neváháme nejdůležitější místa z něho slovo od slova zde položiti.

„My purkmistři a rady, starší obecní přísežní i oboje obce Starého a Nového měst Pražských.“

„Známo činíme tímto listem naším…: že jsme znamenali, kterak skrze rozdíly a nejednosvornost a mnohé nevole těchto měst Pražských i stavu našeho městského obecné dobré k znamenité ujmě a soužení přišlo, skrze což právům, svobodám, privilegiím a dobrým starobylým řádům a zvyklostem znamenité ublížení jest se stalo; kdež šetříce v tom příkladu předkův našich, když jsou se v společnosti, v jednotě, v lásce a v pravé křesťanské bratrské svornosti města tato Pražská i stav náš městský snášeli a drželi, že měst těchto Pražských a stavu našeho městského sláva, poctivost a obecné dobré se jest rozmáhalo i v tom svůj šťastný prospěch mělo.“

„I nechtíce tomu, aby za takovými příčinami výš dotčenými na konec tato města Pražská i stav náš městský v svých svobodách, privilegiích k snížení a k zkáze měla přivedena býti, protož z daru pána boha vsemohoucího a z vůle jednostejné my svrchu psaní purkmistři a rady, starší obecní přísežní i oboje obce měst Pražských v lásce a v dobrém pokoji i úmyslem upřímným ve spolek své shledání měvše, a předkem to pro čest a chválu pána boha všemohoucího i také pro poctivé, užitečné a dobré mést Pražských i stavu našeho městského, a zvláště uznavše to, že proti JMK. pánu našemu nejmilostivějšímu — poněvadž o poctivost, svobody, práva, starobylé zvyklosti měst těchto Pražských i stavu našeho městského, JM. králem pánem naším milostivým i předky JM., slavné a svaté paměti císaři a králi českými, stvrzené,— toto naše shledání a jednání není a nic se nevztahuje: z té příčiny o artikule jisté v knihách městských sepsané jednomyslně a jako za jednoho člověka jsme se snesli a je sobě upřímně, dokonale i pevně jako dobři a ctní lidé na budoucí časy držeti a podle nich do svého přemožení státi a sebe neopouštěti připomínáme.“

I. První artikul týkal se odpovědi, již obě obce králi za příčinou mandátu jeho daly. Praviliť v tom, že jisté zprávy jich docházejí, že jich někteří lidé pro tu odpověď neslušně se dotýkají, jakoby tím byli co scestného učinili a proti svým poctivostem a proti dobrému pořádku království tohoto a svého stavu městského se zachovali, ješto oni přec nic jiného, než příčiny slušné k položení sněmu obecného králi předložili. Z kteréžto příčiny dále řečeno: jestliže by kdokoli proto aneb za jakoukoli jinou příčinu městům Pražským a stavu městskému aneb kterékoli osobě v čem jakýmžkoli pak spůsobem nenáležité ublížení činiti a jim škoditi chtěl, že si slibují proti tomu každému do hrdel i statkův svých s pomocí pána boha všemohoucího do nejvyšší možnosti podle sebe státi a dostáti a sebe žádným vymyšleným spůsobem v ničemž neopouštěti.

II. Druhý artikul zněl: když by koliv sněm obecný v tomto království od krále položen byl a o obecné dobré království toho jednáno býti mělo, že v tom a takovém nižádném jednání a rozjímání od pánův poslův z měst a k sněmovnímu jednání vyslaných se děliti nebudou, než v společnosti s obcemi Pražskými a celého stavu městského o všecko s nimi společně a přátelsky rozjímati a zavírati, a snešení společné jiným stavům království tohoto oznamovati budou, jakž to od starodávna za předešlých slavné paměti císařův a králův bývalo. A když by koliv pospolu obce býti měly, že na jednom i druhém městě zvoněno u veliký zvon býti má, tak jakž za starodávna bývalo.

III. Konečně i na tom se snesli: jestliže by kdykoli mezi městy Pražskými neb radou jednou i druhou svrchu dotčenou jaké nevole a nesnáze vznikly, tehdy že o takové nevole a nesnáze k žádnému právu poháněti jedni druhých nemají, než volíce z prostředku svého z města jednoho i druhého muže rozumné a rozšafné a spravedlivost milující, o to o všecko přátelsky se srovnati, a což by koliv a na čemkoliv ty osoby k takovému jednání zvolené se snesly a za prostředek vypověděly, na tom jedna i druhá strana přestati mají.

Artikulové tito byvše od obcí shromážděných jednomyslně přijati, pečetmi obou měst, Starého i Nového, opatřeni jsou; při tom pak uzavřeno, aby každé z obou měst zvláštní věrný opis toho pamětného listu mělo, a ten aby při obnovení rady na každém městě vždycky předčítán byl.^[1]

V onom shromáždění daly obce Pražské slavným spůsobem na jevo, že svornost a jednotu zachovávati chtějí ve všech záležitostech svých i celého stavu městského; a řečený pamětný spis byl jakýmsi manifestem, nejprvé ovšem jen obou obcí Pražských, ale znenáhla i celého stavu městského. A tak zasáhlo ono hnutí, jež mandátem královským spůsobeno, až do nižších tříd měšťanstva Pražského, nabyvši tím povahy demokratické, tak že odtud obce Pražské staly se pravým středištěm odporu proti libovůli královské a obecný lid mocnou pákou v událostech následujících.

A jak rychle i mocně ono snešení v kolleji veliké i na stavy po krajích působilo, spatřiti bylo hned v nejbližších dnech. Neboť již dne 12. února sjel se z některých krajův drahný počet osob z obou vyšších stavův do Prahy; byliť zejmena páni a rytířstvo z kraje Hradeckého, Chrudimského, Čáslavského, Boleslavského, Kouřimského, Bechyňského, Prachenského, Vltavského, Podbrdského a Slanského, počtem asi 300 až 400 osob. Měliť zprvu za to, že král snažnou žádostí stavův, kteří do Litoměřic se dostavili, přece uprositi se dá, a vrátě se do Prahy, sněm obecný rozepíše. Ale když dozvěděli se o smutném skončení jednání Litoměřického; tu shromáždivše se, žádali purkmistrův Starého a Nového města, aby rady, starší obecní a několik sousedův z obou obcí k zejtří na Staroměstskou radnici obeslali. Což se také stalo.

Téhož pak dne 13. února dotčení stavové vyšší vyslali po lektuře v kostele Týnském z prostředku svého některé osoby do rady Starého města a zde skrze pana Viktorina Křineckého z Ronova žádost svou společnou přednésti dali, aby se zítra dne 14. února purkmistři, rady, starší obecní a obce měst obou do veliké kolleje sešli, že by některé důležité potřeby na ně vznesli, které by k dobrému a užitečnému jak krále samého, tak i celé obce království českého býti mohly. I dáno jim za odpověď, že se tak státi má.

Téhož ještě dne oni stavové, shromáždivše se v domě pana Bohuše Kostky, jenž právě také z Litoměřic do Prahy byl přijel, v Celetné ulici, měli tam až do večera dlouhé rozmlouvání; načež u velikém zástupu všickni z toho domu vyšedše, skrze Celetnou ulici na Staré náměstí šli, zpívajíce hlasem velikým písně nábožné, zejmena „Věrní křesťané, silně doufejme!“ Na náměstí pak kolem se rozstoupili a obrátivše se ke kostelu Matky boží před Týnem a sňavše s hlav svých čepice, birety a klobouky, i poklonu tam učinivše, jeden každý do svého příbytku a do hospody k obědu se rozešli. Na zejtří dne 14. února ráno bylo v Týně i na radnici Novoměstské zvoněno, a když jsou se sousedé měst Pražských u velikém počtu do kolleje veliké sešli, posláno bylo pro výše řečené stavy do domu pana Bohuše Kostky; ti pak jsou též v znamenitém počtu, „řád mezi sebou podle jednoho každého povolání a důstojenství zachová vše,“ do též kolleje se odebrali. A tu všickni z napomenutí pana Viktorina Křineckého z Ronova na svá kolena poklekše, boha prosili, aby jich pomoci svou neopouštěl. A když zazpívali píseň „Prosmež Ježíše milého,“ oznámena jest příčina, proč se tu vlastně sešli, aby totiž společné krále žádali za rychlé položení obecného sněmu pro důležité království českého potřeby. O kteroužto věc se i hned snesli a o náležitou v té příčině žádost ku králi smluvili, jež také hned skrze jisté k tomu nařízené osoby sepsána byla.

V dotčené žádosti za obecný sněm stavové králi oznámili: kterak té naděje byli, že král z Litoměřic na hrad Pražský se vrátí a sněm obecný jim položí; ale poněvadž se tak nestalo, pročež že onu snažnou prosbu opakují, žádajíce, aby týž sněm do středopostí příštího v polovici měsíce března do Prahy rozepsán byl. Při tom však doložili, pakli by král toho neučinil, tedy že by oni stavové sami k tomu času středopostí u prostřed měsíce března do Prahy se sjeli, a že by tu o potřeby, králi a království českému důležité, spůsobem sněmovním jednali. Kteroužto žádost podepsali páni a rytířstvo výše jmenovaných krajův, pak purkmistři a konšelé, starší obecní i obce Starého, Nového i Menšího měst Pražských, jakož také vyslaní z některých měst královských, z Čáslavi, Českého Brodu, Kolína, Kouřimi, Nimburka a j. Načež tato prosba poslána jest do Ústí nad Labem, kdež král právě meškal.

Stavové učinivše onu žádost ku králi, dotazovali se měst Pražských, jaké by to snesení bylo, jež v právě minulých dnech bylo mezi nimi se stalo, žádajíce, pakli možno, za přečtení jeho. I přečteni jsou dne 15. února týmž stavům oni artikulové, o něžto obce Pražské před 5 dny se byly snesly. Načež všickni přítomní stavové, páni, rytířstvo i vyslaní z měst, slavně prohlásili, že k tomuto snešení také přistupují, ješto by se tu nic na ublížení důstojenství královského nevztahovalo. A tak dne dotčeného rozšířena jest úmluva a jednota, nedávno jen mezi městy Pražskými učiněná, také na všecky ostatní stavy, pokud v kolleji veliké shromáždění byli aneb vedle moci své jmenem svých obci k ní se přiznali.

Z kolleje Karlovy ubírali se pak stavové v počtu prvé nikdy nevídaném do Týna, zpívajíce „Věrní křesťané“ a jiné písně nábožné. A zde v kostele měl kněz Jan Mystopol, toho času administrator konsistoře pod obojí, kázání o slovích písma: „Kdež dva neb tři ve jmenu mém se sejdou…“ Po kteréžto pobožnosti hojné almužny rozdávány od stavův shromážděných mezi chudý lid a řemeslníky potřebné.

Na zejtří dne 16. února stavové opět se sešli a snesli se hned o jistý list, jimž jednomyslnost jich s Pražany vůbec ohlášena býti měla. Dotknuvše se opět toho mandátu královského, jímž stavům pomoc vojenská proti zřízení zemskému se ukládala, přímo se pronesli: „Tímto mandátem nemálo poctivostí našich se dotklo, čehož žádný člověk dobrý a poctivost království tohoto i také svou milující málo sobě vážiti nemá; ješto kdyby všemohoucí pán bůh z své přesvaté a nesmírné milosti lidských myslí jako z nějakého hlubokého sna k tomu byl probuditi neráčil, příčinou takového mandátu království toto české a my všickni téhož království obyvatelé o všeckny a všelijaké naše svobody byli bychom přijíti musili. A poněvadž my jakožto praví svobod království tohoto a obecného dobrého milovníci jednomyslně takovému vyšlému JMK. mandátu spravedlivý odpor jsme učinili a místa jemu nedali a nedáváme: protož jestliže by kdožkoli za takovou příčinou aneb za jakou pak koli jinou buď nám všem společně neb komu koli z nás jakýmž pak koli spůsobem ubližovati a škoditi chtěl, že proti tomu každému do hrdel i statkův našich s pomoci pána boha všemohoucího do naší nejvyšsí možnosti slibujem za sebe i za své budoucí podle sebe státi i dostáti, a sebe žádným vymyšleným spůsobem v ničemž a nikterakž neopouštěti.“

O spůsobu obrany této uzavřeno: pakli by pro dotčený odpor na kohokoli z nich nějaká těžkost se valiti měla, tedy že bude moci to psaním do oněch krajův výše řečených a měst oznámiti a zprávu o těžkosti své učiniti buď on sám neb přátelé jeho; načež že nebudou meškati mu pomocí svou přispěti. Při tom pak výslovně řečeno, že v tom celém nařízení osoba královská znamenitě se vyhražuje. Spolu však doloženo: „Jakou Jeho KM. spravedlivost a k čemu míti ráčí, v tom ve všem my jakožto věrní poddaní k JMK. pánu našemu milostivému bez všelijakého JM. důstojenství ubližování věrně a poddaně chcem se chovati, věříce zase JMK. jakožto pánu našemu milostivému, že JMK. při všech našich svobodách a při všem tom, což nám také spravedlivě náleží, tolikéž odměnně nás jakožto své věrné poddané milostivě zachovati ráčí.“ Čímž stavové na obapolné šetření právních poměrů, starými smlouvami mezi králem a národem českým utvrzených, patrně naráželi.

Dotčená smlouva, jižto pání a rytířstvo z kraje Hradeckého, Chrudimského, Čáslavského, Boleslavského, Kouřimského, Bechyňského, Prachenského, Vltavského, Podbrdského a Slanského jakož i konšelští úřadové tří měst Pražských a poslové některých jiných měst královských dne 16. února učinili a hned i podepsali, nazvána jest snesením a nařízením přátelským, ku kterémuž znenáhla všickni ostatní stavové přistoupiti měli. K tomu konci sepsán zvláštní přiznávací list, v němž každý se přiznával, že sám za sebe i za své budoucí slibuje, všemu tomu, což ono snešení zavírá, dosti učiniti. Osoby ze stavů vyšších jakož i každé město na takové listy pečeti své přivěsily a po každé jeden takový list na pergameně stavu panskému a rytířskému, druhý pak Pražanům odevzdaly.^[2]

A tak povstalo z přátelského sjednocení obou obcí Pražských toto přátelské snešení všech tří stavův, jež bylo odtud heslem všech milovníkův práv zemských, kteří nedlouho potom, totiž ke konci března, v zvláštních artikulích žádosti své formulovali.

Není pochybno, že ono uzavření, jakkoli původové jeho nazvali je toliko přátelským snešením, bylo přece skutečnou smlouvou k společné obraně proti všem rušitelům práv zemských; i jakkoli stavové v něm osobu královskou přímo vyhražovali, nebylo přec nesnadné, vyvoditi z toho, že i proti králi brániti se budou, pokud by na svobody a práva jejich násilně sáhl.

Tento skutek, jímž řečení stavové tak jednomyslně mínění a předsevzetí své na jevo dali, byl provázen a vychvalován vždy důraznějšími výjevy obecného smýšlení. Spatřovaloť se to zvlášť v mnohých písních, jež mezi lidem kolovaly, na potupu královského mandátu, i samého krále a císaře. Čtyři zachoval nám Sixt v rukopise svém, z nichž pro karakteristický ráz, jaký do sebe mají, zde některá místa přivádíme.

První z nich, jejíž nápis jest „Píseň o přátelském snešení všech tří stavův království českého,“ dotýká se mandátu královského, vychvalujíc spolu stavy, že se mu opřeli a v jednotu bratrskou vešli, aby sebe i svých práv hájili. Končí pak takto:

Liška se k slepici líše,
lezouc po břise k ní tiše,
pod tím hledí ji lapiti,
lačný život nasytiti.

Tak činí řeč ošemetná,
barevnou láskou přikrytá;
však proto musí na jevo
to plemeno ještěrovo.

Slušíť se jich vystříhati,
v jednotě stále trvati,
aby ruka ruku myla,
v práci napomocna byla.

Na erbanuňk pamatujte,
v té jednotě věrné stůjte,
s Fridrichem, kurfirštem saským,
s Filipem, landkrabím heským.

Mějte již každý v paměti,
ať to vědí vaše děti,
že v ten pátek^[3] o svátosti
bůh spříznil stavy milostí.

O! dejž to, králi nebeský,
aby slavný národ český
v té jednotě věrně trval,
slibův svých neproměňoval!

Druhá píseň vypisujíc, že na ten čas veliká v Čechách lež a lesť panuje, dokládá:

Kvílením vorlík lva zemdlil,
v jeho hnízdě když se zhnízdil.
Lve, jak blikavé oči máš,
že mandáty se šáliti dáš!

Byls bílý, měls dva ocasy;
již tě Vlaši v tyto časy
větrníky straší směšně,
chtí tě zahubiti věčně…

Lásku orla teprv poznáš,
když mu své tělo žráti dáš;
o kůži, kosti nestojí,
praví, že mu se nehodí.

Řád protržen i staré právo
v Čechách, spravedlnosti málo.
Svaté dsky privilegií
nazpátek po vlasku znějí.

Pán náš, ten je vertuje,
slova falešně formuje;
zdělal v nich veliké zmatky,
přišli jsme mnozí o statky.^[4]

Již vysloužení otcovská
a mnohá svoboda zemská
nyní se odjímá zjevně.
Nač nám přišly naše berně?

Kdož pak v Čechách statky máme
a zápisných požíváme,
takto nás chytře litují
a mluvíc k nám pochlebují,

řkouc: „Nepřejemť, přišels oň sám,
výprosou jinému jest dán.“
Tak liška k slepici šepce:
„Kohouta varuj a hleď se!“

Veliký náklad na války,
nyní v Čechách hrubé zmatky;
klášterův mnohá nadání
nepostačí k bojování.

Vdovy mnohé i sirotci
zloupeni jsou po svém otci.
Praha, Žatec, Litoměřice,
přišli mnozí o vinice.

Chomút, také Tábor znají,
po Žižkovi statek mají,
mnohá panství i vesnice,
neřkuli na sta, než v tisíce.

V kraji Boleslavském páni,
mnozí z předních zavázáni.
Lve, máš co vážiti těžce,
z tvé země zahnati tě chce.

Pravda má zamčeny ústa
a spravedlnost nemá místa;
kata, smrti čeká na se,
ukovaná sedíc pláče.

Prolévá se krev nevinná,
naše svatá země hojná
posměch, pohanění nese,
jedem římským ztrávila se.

Třetí píseň jest velmi sarkastická, dotýkajíc se tolikéž vlády Ferdinanda I. v Čechách.

Radu satan markrabí dal, kterak by lstivě panoval.
Umí satan poraditi, kdo chce se jím spravovati.
Lhář jest, jenom lidi vadí; rozvažtež to staří, mladí.

Kdo chce pravdu zahladiti a spravedlnost potupiti,
nevaž v ničemž boha svého, buď smyslu převráceného;
zdělej soudce nepobožné, ožralé, smilné i pyšné.

Jenž by se nebáli boha, nevážili jeho slova,
kteříž by od své mladosti poctivost měli v mrzkosti,
byvše zle a smilně živi, nechť ať jsou soudcové nyní.

Kdož by nectnou ženu pojal, hleď abys z toho udělal
hofmistra, sudí, hejtmana; nechejž jest tvá přední rada.
Pro výstupky a zločiny z těch žádný ať se neviní.

Kdo z nich nejlehkomyslnější, nechť jest písař nejvyšší.
Z těch, kdyžto soudce naděláš, svolí ke všemu, to shledáš.
Budouť uměti raditi, co jedno smíš vymysliti.

Vezmi před sebe, jak chceš, zlé, všecko od tvých rad schválené;
vylívej i krev nevinnou, máš ke všemu radu volnou.
Osaď ouředníky nižší též podobné jak nejvyšší.

Ti ať se za ně nestydí, každý z nich ať svého hledí.
Jen rozdávej cizí statky, budes míti v zemi zmatky.
Lhář nechejžť jest místosudí, zbohatíš své věrné tudy.
Ti tě budou milovati, tvé dobré opatrovati.

Stůj o ně, oni o tebe; nehanějte, braňte sebe.
Když pak sněm obecný svoláš, svými jej osaditi máš.
Což nejdél můž', ať se prodlí, na tomť jest tvé vše pohodlí.

Kdo by se pak k obecnému něco přimlouval k dobrému,
nechť jest okřiknut, omluven a hněv tvůj nad ním proveden.
Chtěl-li by odporovati, máš jej před se obeslati.

Omluvě se, úřad mu dáš, učiníš ho němým hned zas.
Kolatorův svých nadělej, hned sněm dskami zapsati dej.
O čemž nebylo mluveno, nechť jest v něm vše dostaveno.

By jim přísahu udělal, proč bys v ní stál a ji držel?
Však jsou kacíři proklatí, luteriáni, pikharti.
Pro ně se neboj nic boha, papež tě rozhřeší znova.

Císař, papež o ty nedbá; škoda, kdo se z nich dobře má.
Pakli se budou bouřiti, umíme my jim zhoditi.
Mandáty je přestrašíme, císařem je uhrozíme.

I toť jest v sněmu potřebné, obec roztrhni na dví, tré.
Na tom svůj zisk jistý poznáš; k berni, válce to jisté máš.

Svaž v otep prutu malého, nezlomíš v ní nižádného.
Když je rozvížeš, rozundáš; polámeš jej: tu důvod máš…

Poslední píseň rozjímá o tom, kterak země česká druhdy za Husa čistým učením a pravou věrou se honosila, kdežto na ten čas že se k Římu obrací, „a to skrz neřádné kněží, jichžto noha jde od boha, slepě k Římu běží.“^[5]

A takových písní na soudce nespravedlivé a kněží nehodné tehdáž drahně skládáno a vůbec zpíváno po ulicích i hospodách, a pronášelo se jimi, jak Sixt z Ottersdorfu praví, na světlo vše, což prvé pro strach a bázeň v mlčení bývalo.

V kterémžto rozjitření všech myslí každá případnost, jež poněkud jen o zlých úmyslech císařových a králových svědčila, nové pohoršení vzbudila. I roztrušována také týmž časem v Praze zpráva o přísném rozsudku, jejž Karel V. vynesl nad Gentem v Nizozemsku ležícím. Obec tohoto města opřela se r. 1539 proti jisté berni hrabství flanderskému uložené, odvolávajíc se na privilegia svá. Ale císař prohlásiv tento odpor za příkré odbojnictvl a neposlušenství proti své důstojnosti, přitáhl s velikou mocí válečnou do Gentu, a kázav 26 předních původcův toho odboje odpraviti, ostatní vinníky ze země vypověděl, obci pak a cechům všecky svobody a privilegíe, důchody i střelbu se všemi potřebami válečnými pobral, a uloživ jí pokutu 150.000 zlatých, pevnou tvrz nad městem za ně vystaviti dal, načež ještě pak 6000 zl. od Gentských každoročně vymáhal.

Tak přísný nález, jakmile se o něm rozneslo, vzbudil v Praze nevoli všeobecnou; neboť se odtuď za jiné nemělo, nežli že císař s královským bratrem svým Ferdinandem I., jimž stavové čeští ve válečné výpravě proti Fridrichovi tolikéž po vůli nebyli, podobným spůsobem proti ním se zachovají, poznávajíce nepohodlnost jich ve svých snahách po absolutní vládě v říši německé i v koruně české.

Ale ona zpráva o přísném soudu císařském nestala se příčinou snad strachu a ouzkosti; naopak, lid v Praze se odtud ještě vice bouřil než před tím, žádaje se vším úsilím na úřadech konšelských, aby lidu branného co nejvíce v Praze soustředěno bylo, i aby se ta nejpilnější opatření stala k hájení jak hlavního města tak i hranic království českého; ano k tomu i doloženo, pakli by konšelé toho opomenuli, že by lid o to k osobám v úřadech postaveným hleděti a přísně k nim přistupovati chtěl. Takové hrozby veřejně činěny jsou.

Vůbec pronášel lid obecný v Praze mínění své bez obalu, nehledě ani k věcem ani k osobám, jichž se týkalo. Dálo se to zvláště při veřejných schůzích, jež se toho času zhusta odbývaly; mluveno tu, kterak král jak posledním mandátem, tak i jinými skutky zřízení zemské a svobody toho království porušuje a předkem městům Pražským i stavu městskému vůbec ubližuje; ukazováno k tomu, jak blahobyt země velikými berněmi ustavičně klesá, a že od sněmův, na nichž jen o potřebách královských se jedná, žádné pomoci dočkati se nelze; král že stavův při každém odjezdu jen troštuje a věci obecného dobrého pořád jen na nejbližší sněm odkládá, ale nikdy na jednání o nich že nedojde.

A že takové stížnosti bez podstatných příčin nebyly, o tom svědčí poněkud některé zprávy statistické. Tak obnášelo r. 1529 jmění všech tři stavův království českého, vyjmouc Chebsko a Loketsko, tu znamenitou na onen čas summu 6,800.000 kop gr. čes. Od kteréhožto léta však jmění země české, jakož zdá se, stále klesalo; i není pochyby, že veliké daně, zejmena na války turecké, hlavní toho příčinou byly. Neboť r. 1541 obnášelo jmění stavův již jen 5,488.545 kop a l. 1544 páčilo se na 5,181.000, tak že od r. 1529 stavové čeští o 1,619.000 kop zchudli. Jmění pak poddaných léta 1541 počítáno na 3,110.150 kop a l. 1544 na 2,628.500 kop, tak že jmění celé země r. 1541 ouhrnem se rovnalo 8,598.695, roku pak 1544 7,809.500; kleslo tedy ve třech letech jmění národní o 789.195 kop.^[6]

A při tomto smutném výjevu v hospodářství národním nemenšily se rovnou měrou potřeby královské, nýbrž spíše jich přimnožováno, a to hlavně za příčinou válek tureckých a věcí říšských. Sněmy pak, na nichž stavové a obyvatelé království českého druhdy ulehčení od přílišných břemen vyhledávali, byly dle své povahy, jakož jsme v Úvodu již vylíčili, i v peněžných věcech vůli králově zcela povolny, a tak nejsouce víc ohradou stavův a práv jejich proti přechvatům moci královské, stávaly se prostředkem k provádění záměrův králových na ujmu obecného dobrého. I stalo se tudy, že obyvatelé velikými berněmi jsouce přemoženi, za příčinou neplacení povolených daní všelijak pokutováni jsou; bylyť přísné exekuce vykonávány, a komorníci královští uvozovali se v statky pokutovaných. Tu pak jední na druhé naříkali, stav stavu pro svolení berné vinu dával, a rozmrzelost nad takovými poměry se zmáhala, až posléze v zjevné reptání se obrátila, jež stavové v tomto čase po snešení svém přátelském volné na jevo dávali.

A za takové rozdrážděnosti myslí procházely rozličné řeči mezi lidem, jak urážlivé některé osoby královského služebnictva v Litoměřicích pronesly se o stavích odporných, zvláště pak o Pražanech. Tak vypravováno, kterak někteří služebníci z kuchyně královské v Litoměřicích před mnoha lidmi v domě Jiříka Kramáře to mluvili, že ti Pražané to shledati mají, že v brzkém čase od krále skroceni budou. A nějaký nádvornik i správce královský nad střelbou tolikéž prý neukrytě se pronesl: „Škoda, že kdo dobrý v té Praze zůstati má; neb než půl druhého měsíce pomine, přijde král s velikým počtem lidu na města Pražská, aby je zkazil a z kořene vyvrátil, tak aby žádný napotom neřekl, že jest tu kdy město a Praha byla“.

Ano již i v samé Praze takové a k tomu podobné pohrůžky od některých služebníkův královských, jenžto při dcerách králových na hradě pozůstali, proskakovaly, tak že obecný lid i stavové, právě v městech Pražských shromáždění, nemálo se z toho horšili. Za kteroužto příčinou odeslali purkmistři a konšelé, starší přísežní a obce všech tři měst Pražských dne 16. února za králem důtklivou stížnost, žádajíce za opatření v této věci, při čemž spolu doložili: pakli by proti takovým nevážným a lehkomyslným lidem opatřeni nebyli, že by toho pokoje, kterýž jim král při odjezdu svém k zachování poručil, nikterak zdržeti a lidu obecného ukrotiti nemohli.

Král byl toho času v Ústí nad Labem, kdež ho také i ona výše položená žádost stavův o sněm jakož i tato žaloba na služebnictvo jeho došla. Nejprv odpověděl dne 19. února v příčině sněmu, že mu na ten čas žádosti stavův o sněm vyhověti nelze, že však takový obecný sněm hned po tomto tažení rozepíše, k čemuž hned ten pondělí po provodní neděli nejprve příští, t. j. 19. duben, ustanovil, spolu jim přísně rozkázav, aby v tomto čase žádných sjezdův krajských neodbývali, ani se ke dni středopostí na sněm do Prahy nesjížděli, až teprv na výše uložený den.^[7]

Co se pak týkalo té stížnosti Pražan, poručil král sice maršálkovi dvorskému, aby těch osob, na něž si stěžováno, před sebe povolal a jim věc předložil. Co však k žádnému konci nevedlo, ješto všickni jsou tomu odpírali. Král také o tom o všem Pražanům dne 20. února psal, že při služebnících jeho v Litoměřicích žádné viny neshledáno; nicméně nařídil hofmistrovi, který při dcerách králových na hradě Pražském zůstal, aby dvořanům a služebníkům jejich poručil, že mají všech zbytečných a urážlivých řeči nechati. Zároveň však stížil král Pražanům, že bez trestu toho dopouštějí, aby na potupu a lehkost jeho písně rozličné se tiskly, prodávaly a veřejně se zpívaly; i vyslovil na konec tu naději, že oni to více bez trestu nedovolí.

Poslední listové, jenžto procházeli mezi stavy a králem, nevedli nikterak k upokojení obapolnému; úmysly i skutky obou stran, rozcházejíce se vždy více, směřovaly k odporu vždy příkřejšímu. Stavové zajisté si od toho sjezdu Litoměřického opět a opět připomínali slov králových tam pronešených, „že totiž bude též věděti, jak zachovati se proti těm, kteří s ním do pole netáhli.“ Pročež všeliké ubezpečování královo o nepodstatnosti dotčených výhrůžčivých řečí, jež stavův docházely, víry u nich nemělo. Že pak král sněm obecný teprv po skončeném tažení polním rozepsati chtěl, v tom hledali stavové úmyslného odkládání, aby král tím spůsobem dočkal se příhodné doby, kdež by mohl, jako se mu to až dosud dařilo, i napotom zase všelikým žádostem stavův se opříti.

A pakli dotčená psaní králova ani stavův nespokojila, tím méně bylo nadíti se toho při obecném lidu.

Zatím udály se v Praze i jiné věci, jež k zmáhající se nechuti mezi králem a obcemi Pražskými nemálo přispěly. Někde prostřed měsíce února umřel v Praze jistý Štěpán Arnolt od „Tří oslův“, velmi bohatý měšťan Staroměstský, nezanechav ani jakého pořízení o svém jmění ani přátel krevních s městem tímto trpících. Pražané Staroměstští prohlásili tedy statek po něm pozůstalý za odúmrť městu připadlou, odvolávajíce se na jistý majestát od krále Vladislava jim daný. I dali celou pozůstalost na penězích, klenotech a všech jiných svršcích opatřiti a hned na radnici Staroměstskou vzíti. Ale král od komory své zpraven byv, co se stalo, i že statek onen veliký jest, rozkázal listem ode dne 22. srpna purkmistru a konšelům Staroměstským, aby všecko jmění po Arnoltovi dostatečně opatřili a zapečetiti dali, dalšího v tom poručení královského očekávajíce. Staroměstští dali za odpověď králi, že sice již tak učinili, ale že jsou té naděje, že král podle privilegium Vladislavského^[8] je při témž nápadu zanechá a se naň nikdy potahovati nebude. Král jim k tomu odpověděl, aby jen týž statek zapečetěný uložili až do jeho příjezdu na hrad Pražský, že pak se v tom k nim spravedlivě zachová.

Odpovědí tou však ona záležitost vyřízena nebyla, an Pražané i dále v nejistotě zůstaveni jsou. A tak nedůvěra naproti králi nové posily dostala; neboť Staroměstští majíce podle jistého staršího privilegia právo své na pozůstalost Arnoltovu za nepopiratelné, spatřovali v onom odkladu jen zárodek nového s králem sporu.

Jiná věc, která neblahý poměr mezi oběma stranami karakterisuje a ještě k větší nevoli vedla, týkala se mince zemské. V tomto čase mnoho mince v zrnu lehké a nehodné razilo se ve Vratislavi v Slezsku, a to z dobré mince české a ze stříbra v Jáchimově v Čechách dobývaného. I vyšlo na jevo, že král onu špatnou minci sám bíti dal. Záležela hlavně v penězích drobných, jenžto v krátkém čase i do Čech se dostaly. Neboť židé je z Vratislavi sem přinášeli, a vyměnivše je tu za dobrou českou minci, tuto z Čech vyváželi, svého užitku přitom vyhledávajíce. Tím spůsobem rozmnožila se v Čechách lehká mince tak, že hustěji nežli dobré české peníze v oběhu se vyskytovala.

Z toho vzešlo v zemi a jmenovitě v Praze pohoršení nemalé, ješto z takového rozmnožení peněz špatných povstávaly veliké škody obyvatelům v celé zemi, zvláště pak v hlavním městě. Pražané tedy na soudce zemské tu věc vznesli, aby časně přetržena byla, předkládajíce, že se to na lehkost a na potupu království českého děje, když se stříbro ven ze země vyváží, a jinde z něho lehké a ničemné peníze bijí. Což zřízením zemským zapověděno bylo.^[9] Soudcové zemští odpověděli Pražanům, poněvadž mince právo královské jest, že králi v té příčině psali, aby oni tolikéž učinili. Pražané tedy dne 11. března písemně tu věc též na krále vznesli, a stěžujíce si na škody, jaké obyvatelům království toho z té nehodné mince již povstaly, žádali, aby co nejdříve zastavena byla. Přitom ohlásili se, že by toho těm židům ani jiným, kteří ji v zemi roznášejí, déle trpěti nemohli.

Ferdinand, jenž zatím z Čech do Drážďan se byl odebral, odpověděl Pražanům dne 15. března v ten rozum: že se stížnosti takové do nich nenadál, ješto tu minci ve Vratislavi s pilným uvážením a radou knížat i stavův slezských raziti dal; čehož že neučinil pro užitek svůj, an prý ty groše slezské na zrnu tak dobré jsou jako groše Jáchimovské: z té příčiny že on král, jsa mimo to i jinými věcmi zaneprázdněn, nemůže nijakého zastavení té mince učiniti. Na závěrce listu svého také opět slíbil, že po příjezdu svém do království v dotčené věci na sněmu obecném se zachová, aby žádný při tom ničehož sobě stěžovati nemohl.^[10]

A tak bylo na jevě, že král v obou svrchu řečených příčinách, jak v pozůstalosti Arnoltově tak v minci Vratislavské, Pražanům po vůli býti nechtěl, dílem žádost jejich zamítnuv, dílem ji na nejisto postaviv. I není pochyby, že obě tyto neshody za časů v klidnějších minouti mohly snad bez velikého pohnutí myslí; ale za stavu tak rozjitřeného zajisté nemálo rozezlily obyvatelstvo měst Pražských, jehož prospěchův předkem nemile se dotkly.

Když takto za příčinou posledních odpovědí královských nespokojenost v Praze i jinde v Čechách se zmáhala, Ferdinand meškal v Drážďanech, odkudž s Moricem všeliká opatření válečná proti Fridrichovi činil. I dařila se spojencům, za nepřítomnosti Fridrichovy v zemi, válečná výprava s počátku dobře; císař pak rozkázal markraběti Albrechtovi z Kulmbachu, aby jim ku pomoci s 10 praporci a 1200 jezdců do pole se vypravil. Týž položil se u Rochlice, an kníže Moric Semnici v Míšni osadil; oba chtěli se napotom spojiti, aby pak najednou na Fridricha udeřiti mohli, jenž toho času v Starých Hradech či Altenburku táborem byl. Ale Fridrich, jemuž lid v těchto krajinách více přál než spojencům, dostav bezpečných zpráv o postavení a úmyslu nepřátel svých, dne i.břei. 2. března nenadále objevil se před Rochlici, kdež markraběte na hlavu porazil, ano jej i zajal. Kterýmžto vitězstvím téměř všecka země Moricova, celé totiž Polabí, v moc Fridrichovu se dostala, tak že postavení jeho bylo velmi příznivé; neboť mohl odtud tím důrazněji naléhati na země koruny české, tak že po oné bitvě zejmena z Lužic nejedni stavové k němu přecházeli.^[11]

Tímto neočekávaným prospěchem zbraní Fridrichových octl se Ferdinand u velikých nesnázích. Neboť týmž časem docházely ho i z Jáchimova zprávy nehrubě potěšitelné. Bylať baňská města Jáchimov, Gottesgab a Blatno bez dostatečného opatření vojenského, a Jáchimovští opět a opět jevili náchylnost k věci protestanské. Z té příčiny komora královská důtklivě předkládala v listech králi potřebu, aby panu Bohuslavovi z Hasišteina poslal ještě pomoc válečnou hlavně na ochranu města Jáchimova, kdež čtvrtletní zásoba o 4000 hřiven stř. uložena byla a každou chvíli vpádu nepřátelského očekávali.

Za těmi a podobnými příčinami Ferdinand sháněl posily vojenské, odkudž jich se jen koli nadíti mohl. Nejprvé psal císaři do Ulmu, aby co nejdříve dal se na pochod a přispěl mu pomocí svou. Dále rozeslal dne 8. března z Drážďan listy otevřené do krajův království českého ke všem stavům, žádaje jich, aby za příčinou nebezpečenství, jež království tomu od Hanuše Fridricha hrozí, vzhůru byli a, jakmile jich hejtman polní Šebestian z Weitmile napomene, dle povinnosti své pomezí českého mu brániti pomáhali. Zatím sbíral týž Šebestian z Weitmile k rozkazu královu vojenský lid královský okolo Chomútova, odkudž také dne 11. března zvláštním listem stavy české vyzval, aby nemeškajíce s lidem svým hned k Ostrovu táhli, kdež že on jich očekávati bude, ješto krále se doneslo, že Fridrich vpád do Čech učiniti chce. K témuž hejtmanu vypravili na ono vyzvání svůj lid, kromě několika pánů, z měst toliko Plzeň, Budějovice, Ústi n. Labem a Kutná Hora.^[12]

Jak viděti jest, měla pomoc vojenská stavův českých hlavně Jáchimovu přispěti. Za nejvyššího špižovníka neb proviantmistra nařídil král Jakuba Hrušku z Vitozeves; spolu pak zvláštním mandátem z Drážďan obyvatelům království českého oznámil, že císař Karel V. jakož i Moric saský s velikým vojskem k ochraně království českého v několika dnech přitáhnou, aby tedy maso, chléb, obilí, mouku, máslo, víno, pivo a jiné potřeby za levný peníz Jakubovi Hruškoví ponechávali a do ležení dovážeti dávali. Tato doprava díti se měla dílem k Chebu, dílem k Míšni. Tolikéž nejvyšší úředníci a soudcové zemští zvláštním listem od 12. března napomenutí dali Pražanům všech tří měst, aby bez průtahu na panstvích a statcích svých špíži za slušnou záplatu na dotčená místa dovážeti kázali.

Když takovéto rozkazy a mandáty královské v Čechách procházely, téhož času dostavili se do Prahy zvláštní poslové od Fridricha saského.

Jan Fridrich, meškaje ještě na zámku Starohradském či Altenburce, pilné zprávy od jednatelův svých zasílati si dával o všech příbězích, jež v Litoměřicích a v Praze se byly udaly. Pročež již 20. února přichystal psaní k stavům českým, aby jim jednak zalíbení své nad dosavadním jich jednáním oznámil, jednak je také k setrvání v jejich odporu vybídl. K těmto příčinám přistoupily pak v krátce prospěchy některé válečné, jichž před vítězstvím Rochlickým dobyl. I vypravil tedy hned do Prahy jisté posly, kteřížto teprv dne 8. března v radě Starého města své poselství učinili. Fridrich v listu svém od poslův předloženém obracel se přímo k purkmistrům, konšelům a obcím Starého i Nového města, připomínaje jim, že jej císař nespravedlivě do achtu dal, a Ferdinand s Moricem že vykonání té klatby na se vzali, jakkoli příčiny její jalové a nepodstatné jsou. Dále vypisoval, že Ferdinand s Moricem na země jeho sáhli a jich společnou pomoci sobě dobyli, když právě on Fridrich v zemi nebyl; ale návrátiv se, že všecko na nich zase obdržel, ano i mnohé krajiny v zemi Mišenské opanoval. Na to vyslovil jim své obzvláštní potěšení a poděkování, že opírajíce se o starší přátelské smlouvy či erbanuňky s domem saským a vědouce, že ta válka jen na potlačení evangelického náboženství se vede, králi svýek pomoci vojenských odepřeli a v té tak nespravedlivé válce proti kurlirstovi pomáhati nechtěli. K tomu doložil, aby v tomto chvalitebném úmyslu svém setrvali a raději pokoje a přátelství žádostiví byli.^[13]

Jest na bíledni, že toto napomenutí Fridrichovo větší ohlas a upřímnější oučastenství vzbudilo než svrchu řečená nařízení královská o dovážení potřeb válečných; byloť zajisté smýšlení obecné, zejmena v Praze, posledními odpovědmi královými o statek Arnoltův a o špatnou minci nemálo podrážděno, a nedůvěra proti králi, prvním mandátem vzbuzená, takto novými důkazy stvrzena jest.

Mezi tím přiblížilo se 14. březnem středopostí, t. j. poslední týden po třetí neděli postní; byl to právě termin, jejž si byli stavové položili k společnému sejití se v Praze, pakli by král obecného sněmu, za který ho stavové žádali, do toho času nerozepsal. Jakož výše pověděno, Ferdinand odepřel této žádosti stavův řka, že teprv po ukončení tohoto polního tažení sněm v Praze odbývati chce; a spolu jim také dotčený sjezd o středopostí zakázal. Ale stavové nehledíce k této zápovědí královské, přijížděli v hojném počtu do Prahy; byloť prý výše osm set pánův, rytířův a městských poslův pohromadě; z měst jen Plzeň, Budějovice a Oustí nad Labem toho sjezdu neobeslaly.

V sobotu pak před nedělí Laetare dne 19. března sešli se stavové v množství prý dříve nevídaném ze všech krajův v veliké kolleji Karlově. Tu nejprvé poklekše všickni na kolena, bohu se pomodlili a některou píseň nábožnou zazpívali. Než však jednání skutečné mezi stavy nastalo, vypravili soudcové zemští do shromáždění stavův Jana Byšického, menšího purkrabí hradu Pražského, a Petra Kasalického z Kasalic, starostu komorního, žádajíce na stavích, aby prvé, nežli by co jednati začali, některé osoby z prostředku svého na jisté pilné rozmluvení k nim soudcům zemským vyslali.

Jakkoli dokladův toho po ruce nemáme, nicméně domysliti se jest, že toto pilné rozmluvení k tomu vésti mělo, aby stavové vedle svrchu položeného rozkazu královského k žádnému veřejnému jednání sněmovnímu nepřistupovali. Avšak stavové soudcům zemským zkázali, že se jim nezdá, aby zbytečným protahováním čas, k pilnějším věcem ustanovený, mařiti měli, ješto by dokonce i nějaká překážka v jednání jejich státi se mohla. Nad to že mnozí z nich chudi jsouce, nemohou dlouho v Praze se tráviti, jiní pak, nemajíce žádných peněz, že v tom od jiných bývají zakládáni; z té příčiny pakli soudcům zemským pilná potřeba nastává, aby k nim sami jisté osoty vyslali, že je chtějí vyslyšeti a jim také slušnou odpověď dáti.

Jakmile tato věc vyřízena byla, tu i hned Pražané skrze svého kancléře shromážděným stavům slušné vítání učinili, načež čtena jsou některá psaní, stavům svědčící, a sice: výše položený list Fridricha saského od 20. února, pak psaní Šebestiana z Weitmile, jenž stavův napomínal, aby k Ostrovu s lidem svým se vypravili; tolikéž čten královský mandát, na rychlé vydávání špiže vydaný.

Po mnohém rozmlouvání snesli se stavové na tom, aby jisté osoby zvoleny byly k sepsání artikulův, jenž budoucímu sněmu od stavův předloženy býti měly. Což také i hned učiněno jest: jmenováno totiž z každého stavu několik osob, tak že jich snad asi sto bylo; z nichž zase jen několika složení onoho spisu svěřeno jest. K těmto náleželi také Bohuš Kostka z Postupic a Sixt z Ottersdorfu. A ti ještě téhož dne jali se spisovati články, jenž napotom předlohou sněmovní státi se měly.

Stavové vykonavše onu volbu, snesli se hned na odpovědi, jakou by Hanuši Fridrichovi k onomu listu dáti měli. V kteréžto odpovědi své předkem Fridricha ubezpečovali, že staré smlouvy přátelské s domem saským povždy věrně zachovávati chtějí; načež však doložili: že zprávy jich docházejí, jako by on Fridrich a někteří poddaní jeho do království českého vpád učiniti chtěli, pročež že žádají, aby se kurfirst v tom zřejmě vyjádřil; pakli by však při něm nic takového nebylo, než toliko že by poddaní jeho co takového na škodu a záhubu království českého předsevzíti chtěli, za to že pro zachování pokoje žádají, aby je kurfirst od takového nepřátelského předsevzetí odvedl a jim to skutečně přetrhl. Na konci pak se ještě vyslovili, že, si vůbec přejí, aby všeliká nedorozumění a těžkostí nikoli během válečným, ale prosfředky smířlivými se na místě postavily a narovnaly.

Než však odpověď tato skrze zvláštního posla odeslána býti mohla, došla stavův od téhož Hanuše Fridricha dvě jiná psaní latinská, ode dne 12. března, jež, aby tím jistěji aspoň jedno do Prahy se dostalo, v jednostejných slovech sepsána byla. Kurfirst saský tu opakovav hlavní obsah listu předešlého, skrze posly Pražanům předtím již podaného, zpravil je o vítězství svém, jež byl začátkem března nad markrabím Albrechtem u Rochlice obdržel; potom jim oznámil, že všecka snažnost nepřátel jeho k tomu konci se vede a v společných jich radách o to se jedná, aby po přemožení jeho král Ferdinand s císařským bratrem svým nad stavy českými pro odpor jejich skutečnou a hroznou pomstu vykonali. A na konci toho listu Fridrich doložil: „Hotovi jsme sami od sebe dědičnou smlouvu naši s vámi obnoviti, aneb bude-li se líbiti, s vámi se spolčiti a za jedno srovnati a tak se k vám chovati míníme, jestliže by kdo proti vám a jiným stavům království českého o válku se pokusil, aby takovému s pomocí pána boha všemohoucího, pokndž by nejvýše býti mohlo, se odepřelo a takové nepřátelské předsevzetí skroceuo bylo, tak abyste i vy starobylých a od tolika věkův užívaných svobod poctivost a důstojnost cele a neporušitelně zachovali, a my abychom panství a zemí našich, když by se jim v jich oukladech dobře zdařilo, zbaveni nebyli.“

Podle tohoto psaní poslal Fridrich stavům ještě zvláštní lístek toho obsahu: že polní hejtman Šebest. z Weitmile, jenž jménem krále Ferdinanda válku proti němu zdvihl, staré smlouvy přátelské mezi královstvím českým a domem saským porušil; z té příčiny a mocí té jednoty staré že jich stavův kurfirst napomíná, aby ze spolku svého některé osoby zvolili, jimž by se moc dala, nad takovými, kteří by za rušitele smlouvy a jednoty přátelské uznáni byli, pomstu hodnou vykonati. A podle toho aby také přísným rozkazem odvedeni byli ze stavův ti, kteří s králem přes hranice české táhnouti směli.^[14]

Jakož z obou těchto listův na jevo vychází, Jan Fridrich měl za to, že tou válkou, pokud v ní také obyvatelé království českého účastni byli, ty staré smlouvy s korunou českou týmiž poddanými českými porušeny jsou; a proto také vybízel stavy, aby s ním zavřeli spolek nový na obranu obapolnou, obnovíce takto zároveň staré přátelské smlouvy proti společným nepřátelům. I jakkoli tu Ferdinand jmenován nebyl, přece pochybovati nelze, že i proti němu tato jednota obrácena býti měla, jakmile by svobod a privilegii království českého se dotkl a vůbec proti jedné neb druhé straně té jednoty nepřátelsky se zachoval. Chtěl tedy Fridrich patrně stavy české strhnouti v zjevný boj proti Ferdinandovi I.

Stavové vyrozuměvše pravým úmyslům Fridrichovým, zasedli i hned na sepsání odpovědi k druhému tomu psaní jeho.

V drahé této odpovědi vyslovivše potěšení své nad vítězstvím, jež Fridrich u Rochlice nad markrabím Albrechtem byl obdržel, opakovali svou ochotnost v tom, že i dále smlouvy přátelské zachovávati chtějí a tím, což by k zachování dobrého sousedství i také k obnovení týchž smluv náleželo, déle prodlévati nemíní. Dále pak znovu žádali, aby kurfirst k upokojení řiše přispěl a při hejtmanech i poddaných svých i při lidu válečném dostatečně opatřil, aby se přes pomezí království českého obyvatelům této země žádné škody nedaly, ješto by i oni stavové k těm, kteří by týmž smlouvám ublížili, se věděli jak zachovati.^[15]

Z kteréžto odpovědi patrné jest, že stavové čeští, jakkoli ochotni přátelské sousedství s domem saským zachovávati, nikterak na tom nebyli, aby i hned spolu v jistou jednotu obrannou s Fridrichem vešli. A tuto odpověď druhou, asi 136 pečetmi pánův a rytířův jakož i třemi pečetmi měst Pražských opatřenou, poslali i hned Fridrichovi zároveň s onou první odpovědí výše položenou.

A dne 21. března stavové odpověděli též Šeb. z Weitmile k listu jeho, v němž jich napomenul, aby s lidem svým k městu Ostrovu táhli. Odvolávajíce se na dotčené psaní Fridrichovo, pronesli se hejtmanovi královskému v rozum ten: že mu dobře známo, že vyměřený čas hejtmanství jeho již vypršel, a poněvadž nad to z psaní kurfirstova žádných příčin k nepokoji sobě daných nenalézají, z té příčiny že žádají, aby žádného nepřátelství nepodnikal; leč chtěl-li by co od osoby své předsevzíti, v tom že oni stavové nechtějí a nejsou povinni podle něho státi, anobrž přišlo-li by co skrze to buď osobou jeho neb skrze kohokoliv jiného z obyvatelův království českého na království toto, ke každému tomu že by o to hleděti chtěli.

Viděti jest, že stavové dosud snažili se, zachovati mezi oběma stranami, královou totiž a kurfirstovou, jakési postavení nestranné.

Když tyto věci v Praze se daly, touž dobou, nedlouho po bitvě u Rochlice, hejtmané Fridricha saského, Vilém Thumshirn,^[16] Jindřich Reuss a Jiří z Plavna do Čech vtrhše, město Jáchimov osadili. V městě tom i v okolí jeho shromažďoval se, jakož výše vypsáno, již za předešlé výpravy válečné i v novějších příbězích některý branný lid královský, odkudž do země saské vpády činil a za nepřítomnosti Fridrichovy poddaným jeho veliké škody působil; zvláště na husary královské si stěžováno, kteři krajiny saské plenili, lid vraždili a s. ženským pohlavím hanebně zacházeli. A když napotom z poručení královského ten opovédný list vyšel, jímž poddaným saským válka se vyhlásila, nabyla věc té povahy, jako by nikoli pouze král, nýbrž i koruna česká toto nepřátelství byla opovědela.

Za kterýmižto příčinami dotčení nejvyšší vojevůdcové lidu saského Jáchimov vzali, chtějíce nejnebezpečnější místo podle hranic severozápadních ve své moci míti. Spolu však dali od sebe veřejné ohlášení: že nechtějí nikterak koruně české, s kterouž dům saský staré přátelské smlouvy byl uzavřel, skrze ono osazení na její spravedlnosti ničehož odníti aneb odciziti, nýbrž že to město jen proto osadili, aby země a poddaných svého pána tím lépe zastati a chrániti mohli. Tolikéž nevzali od Jáchimovských povinnosti a přísahy žádné k rukoum Fridrichovým, nýbrž purkmistr, rychtář, obě rady, čtvrtní mistři, starší a všecka obec téhož města musili slíbiti, že odtud povinnosti královské si více vážiti a nepřátel kurfirstových více přechovávati, ani jídlem a pitím jich opatřovati nebudou, než toho dle své nejvyšší možnosti brániti budou, a to až do dalšího poručení a srovnání, které kurfirst se stavy koruny české uzavře.

Kteréžto jednání své onino vůdcové saští oznámili stavům českým, v Praze shromážděným, skrze psaní dne 20. března, dokládajíce v něm také toho: Jakkoli kurfirst k těm, kteří proti smlouvám dědičným ku králi s pomocí svou se připojili a do země jeho vpád učinili, touž měrou a odměnně v království českém se odplacovati dostatečné příčiny měl; však přece že ty dědičné smlouvy, neohlédaje se na to, že někteří poddaní království českého proti nim jednali a z nich vykročili, vždy zachovávati chce. Z té příčiny že oni váleční radové kurfirstovi o tom nepochybují, že i jim stavům, kterýmžto až do tohoto času nepřátelské předsevzetí královo naproti mysli bylo, ono osazení Jáchimova více k libosti nežli k nelibosti bude, že tedy oni stavové i napotom ty dědičné smlouvy zachovávati budou, Jáchimovské pod svou další ochranu přijmou a je potravami i jinými věcmi jako prvé opatřovati budou.

Vilém Thumshirn osadil lidem svým také město Přisečnici a jiná pohraniční místa blíže Jáchimova, odkudž dříve tolikéž vpády do knížectví saského činěny byly. I o tomto osazení poslán list od rady Přísečnické stavům do Prahy.

Výše položené psaní vojevůdcův saských stavové dne 22. března, jsouce právě v kolleji veliké pospolu, obdrželi.

Jak z dosavadního vypravování jde na jevo, uvykli stavové tuto válku hned od počátku jejího považovati za věc, již král o své ujmě podnikl, nehledě v tom k obecnému smýšlení stavův ani k zřízení zemskému. Přirozeným spůsobem rozeznávali tu také interessy královské od prospěchu celé koruny. Pročež neměli ono osazení Jáchimova dokonce za žádné nepřátelství proti království českému; nýbrž vyloživše si je zcela ve smyslu vojevůdcův saských, spatřovali v něm pouhé vojenské opatření proti Ferdinandu I., zvláště když saský lid v osazených místech žádného násilí proti poddaným se nedopouštěl; neboť sami Jáchimovští k tomu se znali, že posádka saská k obyvatelstvu mírně se chová.^[17]

V onom náhledu jakož i ve všem jednání stavův jevila se tehdáž patrná jednomyslnost, tak že hned i na tom se snesli, že i napotom ve všech dalších věcech za jedno býti chtějí. Pročež i na tom zůstáno: aby každý ze stavův, kdo by k tomu přátelskému všech stavův snešení přistoupiti chtěl, do velkonoc nejprvé příštích (do 10. dubna) přiznávací list mezi stavy odevzdal; potom však aby žádný k snešení stavův přistoupiti nesměl, leč by někdo z příčin hodných toho dříve byl učiniti nemohl. Z takového přiznání chtěli stavové též poznati, kdo obecného dobrého království českého přítel a milovník jest, a kdo nepřítel. Spolu pak i to uzavřeli, že všichni stavové kdož ono přiznání učinili, k sněmu, jejž král na pondělí po provodní neděli, t. j. 18. dubna, byl rozepsal, do Prahy se najíti dají a tu na témž sněmě až do konce setrvají, buď on král při něm osobně přítomen neb nebuď.

Hned po tom stavové kraje Boleslavského na shromážděné stavy vznesli, kterak jsou již od roku minulého od krále na závazcích, žádajíce v tom za radu, měli-li by se k stavům přiznati a k tomu snešení přistoupiti. Ale stavové dali jim za odpověď, že jim rady na to dávati nenáleží, oni aby učinili, což svého nejlepšího znají.

Jakkoli jistého svědectví nemáme, nicméně zdá se, že dotčení stavové Boleslavští, nedbajíce na slib roku 1546 od krále jim vynucený, ze závazku toho se sami propustili a k přátelskému snešení již tehdáž se přiznali; neboť napotom vždy v seznamu stavův spojených se nalézají.

Po těchto věcech rokováno o rozličných vadách vlády královské, a nejvíce si tu opět stěžováno na spůsob sněmování. Tu předkem dvorský rychtář a primas Staroměstský Jan Fikar z Vratu ukazoval na podivný spůsob při sněmích předešlých zachovávaný, že tu stavové uzavíráni a někdy na paláci týden i dvě neděle drženi bývali, kdežto za starodávna v soudné světnici všickni tři stavové, chudí jako bohatí, volně přimlouvati se směli; ale nyní že s toho docela sešlo. Z té příčiny přednesl žádost, aby takové odměšování stavův se více nedálo, nýbrž aby starobylý spůsob společného radění se zachováván byl. Stavové vyšší k tomu odpověděli, že mnoho takových nedostatkův bylo, ale že napotom s nich vesměs sejíti má.

Načež o svobodách zemských rozmlouváno. Pohříchu nemohli jsme se dopíditi zevrubných zpráv o zajímavém jednání tomto; Sixt z Ottersdorfu, přední těchto věcí svědek, dotýká toliko, že mnoho o nich tehdáž rokováno bylo. O čem jednáno, tomu dosti zřejmě vyrozuměti lze z článkův či artikulův, jež osoby od stavův tehdáž zvolené sepsaly. Kommisse tato, o níž jsme na svém místě byli se zmíníli, dokončila toho času na Staroměstské radnici práci svou, a uvedši všecky žádosti stavův v obšírný spis, předložila jim tento někde 22. března, načež v kolleji veliké v plném shromáždění stavův čten byl.^[18]

Artikulové toho spisu nazváni jsou též přátelským snesením stavův a měli budoucímu sněmu za základ všeho jednání sloužiti; neboť stavové v nich přední stížnosti své složivše, za konečné uklizení jich žádali. A poněvadž snesení toto pro kulturní dějepis náš velmi důležité jest, připojujem je v plném zněni jakožto „Přílohu“ k tomuto spisu, zde pak toliko hlavních článkův jeho se dotkneme. Tito vztahují se předkem na věci náboženské a církevní, na soudy, sněmy, sjezdy krajské, schůze obecní a na některé věci finanční.

Hned první dva artikulové měli vésti k žádoucí jednotě v náboženství a chrániti kněžstva pod obojí před libovůli královskou. Byloť v nich ustanoveno: aby za příčinou některých rozdílův, jenž zmáháním se protestantismu v Čechách povstali, stavové s duchovními pod obojí na jistý čas a den do Prahy opět se sjeli a v kolleji veliké o přetržení takových rozdilův přátelské a křesťanské mezi sebou rozmlouvání měli, a tak aby napotom sjezdy strany pod obojí o věci duchovní vždycky svobodné byly, jakož za předešlých králův českých to držáno a zachováno bylo. Kazatelé pak pod obojí, jestli že by na ně co scestného neb bludného se shledalo, a tím že by před králem obžalováni byli, aby skrze administrátora a kousistoř pod obojí jakož i skrze osoby, ze všech tří stavův za defensory zvolené, v tom rozeznáni byli, a „ne hned na zprávu holou a bez obecného a pořádného slyšeni aby od krále neb od kohokoliv jiného jakkoliv trestáni neb z země vypovídáni bývali.“

Následující články týkaly se soudňv, hlavně pak osazení soudu zemského. Kdybykoliv král soud zemský osadil, měl nejprve psaní do každého kraje učiniti a od obyvatelův žádati, aby některý počet osob ze stavu panského a rytířského králi k osazeni soudu zemského odeslali. Z kteréhožto počtu osob král při nejmenším z jednoho každého kraje dvě osoby voliti a jimi zemský soud osaditi měl. Za příčinu tohoto spůsobu volení stavové uvedli, že lidé ze sebe a z obcováni svého nejlépe povédomi jsou těch, kteřížto za soudce zemské se hodí. Též jestli že by osoba která z úředníkův zemských umřela aneb od úřadu svého odpuštění vzala neb z hodných příčili sesazena byla, tedy na sněmu budoucím měly 4 osoby hodné od stavův voleny býti, z kterýchž králi jednu na takový úřad zemský zvoliti náleželo.

V příčině pravomocnosti soudův uzavřeno : jestli že by jakákoli pře mezi králem a obyvatelem kterým tohoto království ze stavu panského, rytířského aneb některou obei ze stavu městského vznikla; tedy aby k slyšení a k rozsuzování k žádným jiným postranním soudům ani také k radám královským potahováni nebyli. Mělať rozeznána býti pořádem práva před soudem zemským, před nímž také každý obyvatel král. čes. i krále viniti mohl. A což by tu nalezeno bylo, na tom obě strany zůstati měly. Toliko Pražané a jiná města královská při soudech svých vedle starobylého pořádku zůstaveni býti měli.

Kterýžto článek, dotýkaje se soudů postranních, patrně směřoval proti soudu komornímu a dvorskému, jimž král často rozepře k rozeznání podával na místo sondu zemskému, zvláště záleželo-li mu na tom, aby vedle přání a vůle jeho královské vyřízeny byly.

Stěžováno si tu nejvíce na soud komorní, jehož král proti těm často prý užíval, kdož na sněmích ostřeji proti královské proposici mluvili, vytýkajíce jí, že obyčejně jen na potřeby královské a nikoli na zemské se vztahuje. Takoví stavové pak soudem komorním cti, statku i hrdla odsuzováni, jakožto ti, kteří na důstojenství královské sáhli. Pročež také v snešení přátelském stavové přímo žádali, aby radové komory královské, zejmena královský prokurator, v žádném soudě nesedávali.

Nad to výše ustanoveno: aby král na nižádného obyvatele, jakéhož by koli stavu neb povolání byl, jinak nesáhal, než pořádem práva, a což by tu králi neb druhé straně soudem spravedlivým nalezeno bylo, na tom aby se zůstalo.

Úředníkům a soudcům zemským znova uloženo, aby na ublížení svobod a privilegií tohoto království proti stavům a bez vědomí jich v nic se nezavazovali a na stavy nesvolovali. Vůbec měli úředníci předkem dbáti na práce své a podlé povolání svého lidem volni býti, nikoliv pak pyšni, „poněvadž ne páni, ale obce království tohoto jsou služebníci.“ Což patrně zásadu Jednoty bratrské připomíná.

V jiném článku žádáno: aby privilegia království českého, jež v nově zregistrována byla, ode všech tří stavův s pilností ohledána a se starým zregistrováním srovnána byla; též klenoty zemské na Karlšteiné aby skrze osoby k tomu od stavův zvolené vyhledány byly, a jestli že by se čeho nenašlo, aby o to k těm, jimž svěřeny byly, podle zřízení zemského hledíno bylo.

A jakož zřízením zemským vyměřeno bylo, jestli že by kdo úředníky neb soudce zemské nařkl, aby hrdlo propadl; i vytkli stavové proti ustanovení tomu, že lidé, byť by se jim i mnoho proti spravedlnosti ublížilo, nesmějí o tom ani mluviti, bojíce se tak těžké pokuty. A protož usnesli se na tom, aby takovéto vyměření minulo a takto o tom nařízeno bylo: „Jestli že by kdo nařkl koho z úředníkův vyšších neb menších, ze soudci a rad královských o spravedlnost svou, ješto by se soudu a desk neb kteréhokoli úřadu dotýkalo; tedy měl ten, kdož by tak nařčen byl, vznésti to na soud zemský. A jestli že by ten, kterýž jest nařkl, takového nářku na něho (úředníka) nedovedl, tedy takový nařčený měl býti od soudu zemského na poctivosti opatřen, a tomu, kdož jest ho nařkl, ve dsky do jeho živobytí nic kladeno býti nemělo, a mimo to i na závazku do smrti býti měl, tak aby se při každém soudu zemském hned po vyhlášení půhonův na černou věži postavil, a dokudž by se soud držel, aby s černé věže pod ztracením cti nescházel. Pakli by však na kterého to, čímž byl nařčen, hodnověrným a dostatečným svědomím dovedeno bylo, tehdy ten touž pokutu, jakž výše psáno jest, nésti a podstoupiti povinen býti měl.“

Nad jiné však důležitější byli artikulové o sněmích; obsahovaliť mimo jiné také věci tyto: „Když by koliv král sněm obeslal, tedy aby skrze zvláštní listy ty artikule, o něj by se sněmovati mělo, výslovně a srozumitelně oznámiti dal, a to pro všecky stavy, tak aby stavové jednoho každého kraje, sjedouce se prvé, potom osoby z počtu svého vyslati i sami osobně na týž sněm jeti mohli. A takoví listové, jimiž by král sněm pokládal, aby hejtmanům každého kraje posláni byli; ti pak aby při týchž listech také krajanům svým den oznámili, kdyby se v městě krajském tu, kdež se od starodávna krajové sjíždějí, sjeti měli.“

Spolu však stavové žádali, aby moc měli, na témž sněmu vedle proposice královské také to, což by sami za potřebné pro obecné dobré uznávali, jednati a zavírati.

Jestliže by král sněmu nepoložil a v zemi nebyl, a potřeba toho uznána byla, aby sněm bez prodleni položen byl, tedy měl jej nejvyšší purkrabě Pražský hned rozepsati. Pakli by purkrabě z jakýchkoli příčin toho neučinil, toť úřednici a soudcové zemští jej položiti měli; ale když by ti tolikéž toho učiniti nechtěli, tedy všickni tři stavové to právo míti měli, takový sněm rozepsati, a to na spůsob ten: Hejtmané krajští, sjedouce se v Praze, měli spolu s Pražany o položení téhož sněmu obecného se snésti a jej na určitý den rozepsati; načež každý, kdož by k sněmu náležel, k témuž dni do Prahy přijeti měl. Při tom také uzavřeno: aby mimo dvě neděle sněm déle netrval a zbytečně se neprotahoval; a stavové aby ne po různu, nýbrž všickni v společnosti k obecnému dobrému se přimlouvali; tolikéž aby se vše světle a zřetelně jednalo, a nic pod jakýmkoli přikrytím; a což usneseno, aby se k jinému konci neobracovalo. Kterýmžto posledním uzavřením stavové výslovně ukazovali také na to, že poslední pomoc roku minulého sněmem svolena jest vlastně proti Turku, král pak že ji proti kurfirstovi saskému potahoval.

V týchž artikulech o sněmích dále jest obsaženo: Když by kolivěk sněm obecný zavřen býti měl, a stavové tohoto království o jisté artikule že by se snesli, úředníci pak neb soudcové zemští i jiní že by se od nich dělili a se stavy se nesnášeli: tehdy sněm přece k svému zavření přijíti, a osoby ze všech tří stavův relaci a přiznání učiniti měly; úředníkům menším mělo býti uloženo, takovou relaci i ten sněm ve dsky zemské bez odpornosti vložiti. Avšak, prvé nežli by k relaci a zavření toho sněmu přišlo, měl jednomu každému stavu výpis všech artikulův, na témž sněmu jednaných, dán býti, aby napotom nic v tom k změnění nepřišlo; a než by týž sněm ve dsky zemské vložen byl, měl těmi výpisy stavům danými se korrigovati. Spolu také při tom doloženo: aby stavové mimo snesení sněmovní od krále v nic žádným mandátem ani jak jinač potahováni nebyli, a jestli že v čem na sněmích obecných aneb jakžkoli jinak od kohokoli proti svobodám a privilegiím zavedeni jsou, to aby všecko zrušeno bylo. Tolikéž jestli že by jaké taženi polní bylo, aby nejv. hejtmanu i ostatním hejtmanům polnim dostatečná instrukce dána byla, tak aby mimo ni a svolení stavův nic, nečinili.

A jakož se stavové toho domáhali, aby také sami o své ujmě sněmy rozpisovati směli: tak také v témž článku žádali, aby i sjezdové krajští, jež král také byl obmezil, tak jako od starodávna svobodni byli, a tolikéž i obce v městech Pražských pro všeobecné dobré scházeti se směly.

Nad to stěžovali si stavové v nejednom článku, že mnohá nařízení královská jsou také na ublížení majestátův starších, jež někteří stavové od předešlých králův mají, a že novým jich výkladem o své statky přicházejí. Z té příčiny že mají všecky takové artikule na sněmu budoucím v nic obráceny býti, a jeden každý stav i každá osoba nechť zůstane při znění majestátův a zápisův, jakž je buď na životy neb na summy obdrželi: a kdož by jaké stížnosti v té příčině měl, aby je na soud zemský vznesl.

A poněvadž Ferdinand I. za vlády své často německé šlechtice do Čech povolával a je tu za zásluhy jejich, které si o osobu neb rod jeho zjednali, rozličnými statky daroval: pročež stavové, považujíce takové výsluhy právem za zboží zemské, opřeli se v tomto snesení přátelském též proti takovému rozdáváni výplat, žádajíce krále, aby jich raději k svému užívání pozůstavil. Zvláště pak stěžováno si na to, že král úředníkům a soudcům zemským takové výplaty a výprosy uděluje, a to z příčin, „které při obci těžkost a podezření nesou.“

V jiném pak článku na to naléháno, aby stavové na budoucím sněmu se toho doptali, kdo jsou a které osoby s knížetem Moricem ty přátelské smlouvy či erbanuňky obnovili, a to obnovení aby stavům ukázáno bylo.

Jiné články se týkaly mince české a žádáno tam: aby mince česká jinde mincována nebyla než v Čechách, a to u Hory neb v Praze; všecky pak mince zemi k tomu království příslušejících aby k minci české a k zrnu jejímu mincovány byly; tolikéž aby Kutná Hora, „koruny české poklad“, i jiné zlaté všecky a stříbrné hory jen přirozenými Čechy a nikoliv Němci spravovány byly, čímž že opět znamenitě se zvelebí; posléze aby židům kupování stříbra a směňování všelijakých mincí zastaveno, a všickni v jistém čase této země se zhostili. Kterážto žádost stavův patrně čelila proti špatným penězům, jenžto nedávno ve Vratislavi raženy a odtud do Čech od židův dováženy byly.

Nemálo důležitý byl i článek 31. téhož snesení přátelského, v němž stavové na příští sněm vznésti chtěli: dokud by král český živ byl, aby žádný syn jeho na království korunován býti nesměl, což aby napotom i s přísahou královskou ve dsky zemské vloženo bylo.

Článkem 33. chtěli stavové čeští všecken vliv stolice papežské od království českého odvrátiti; pravenoť v něm: že na nejblíže příštím sněmu snesení státi se má, aby žádný král český s papežem v žádné svazky a povinnosti nevcházel, ješto papežové na větším díle království tomuto škoditi hleděli a je zahladiti usilovali.

Vedle dotčených artikulův obsahovalo přátelské snesení ještě mnohé jiné žádosti stavův, jako: aby radové komory královské v žádném soudě nesedávali; aby král desk komu mimo vyměřený spůsob nezastavoval, tak aby lidé sobě zápisy dělati a zase propouštěti nemohli, jakž zpráva byla, že by to král nedávno na žádost Krištofu Grerštorfa byl učinil; a posléze aby k zamezení všelijakých zbytečných rozepří a soudů na témž sněmě zvláštní spůsob smírčích soudů nařízen byl.

Nejposléze pak v témž snešení ještě doloženo bylo: jestli že by kromě těchto 57 artikulův něco ještě užitečného a království tomuto prospěšného od kohokoliv ze všech tří stavův vymyšleno a nalezeno bylo, tedy aby stavové při témž sněmu budoucím měli moc o tom rozmlouvati, a uvážíce to, také potřebná snešení o to učiniti.

Z článkův tuto vypsaných předkem to vysvitá, že stavové příležitosti dané k tomu užiti chtěli, aby mnohá práva si proti libovolným snahám královským lépe pojistili, ano nejednoho ještě k nim nabyli. Pročež také zasazovali se o restituci svobodnějšího sněmování, sjezdův krajských a schůzí obecních jakožto předních záštit svobody občanské a nejdůležitějších prostředkův k vykonávání samosprávy zemské.

Avšak stavové shromáždění nepřestali na oněch artikulích; ale po přijetí jich nařídili spolu veřejnou hotovost zemskou, pravíce ve spisu o to složeném, že za příčinou těch velikých nepokojův v sousedních zemích jim potřebí jest, aby svou vlast, své manželky, dítky, statky a poddané náležitě opatřili. Docházelyť zajisté stavův bez vší pochyby rozličné zprávy, že okolo Drážďan sbírá se pomocný lid Moricův, jenž do Čech vtrhnouti chce. I snesli se na tom: aby každý, kdož by měl statku za dva tisíce gr. čes., k té hotovosti vypravil koně dobrého s kopiníkem aneb střelcem, a k tomu ještě čtyři pěší. Pakli by kdo z hodných příčin koně jízdného vypraviti nemohl, měl dáti místo něho čtyři pěší anebo zase místo čtyř pěších koně jízdného. K dvacíti jízdným dán jeden a ke stu pěších tři vozy, na nichž by naložily se dvojí zbroj jízdecká, pro vozku i povozného, dvě hakovnice, dva neb tři železné cepy, rejč, lopata, motyka, sekera kladní, lancuch či řetěz a dvě prkna.

Spolu nařízeno, aby ve vojště byl správce duchovní; nikdo neměl míti jiné osoby ženské, leč svou manželku. Tolikéž zakázány pod přísným trestáním všeliké neřesti, lání proti bohu, přísahání, vády, hry; ožírání, každé pustošení a chudých lidí utiskování. V kterémžto nařízení českobratrskou patrně spatřovati jest.

Nad tímto lidem ustanoveni jsou rotmistři z každého stavu, kteří v každém městě královském, panském neb rytířském na pohotově býti měli. A těm uloženo, aby sobě třicátníky nařídili, též k dělům, prachům a jiným potřebám válečným dohlidali, by všecko, cožkoli k válečnému běhu náleží, přichystáno bylo.

V každém pak kraji jmenován býti měl hejtman krajský co vůdce lidu téhož kraje; pročež zůstáno od stavův na tom, aby sjeli se krajané 31. března v městech krajských, a tu aby každý kraj si svého hejtmana zvolil a s ním se o službu snesl. A všickni rotmistři a hejtmané podřízeni býti měli nejv. hejtmanovi jakožto vrchnímu vojevůdci všeho vojska stavovského. Stavové přistoupivše na témž sjezdu k volení jeho, nejprv jmenovali z každého stavu po čtyrech osobách, načež los spadl na Kašpara Pfluka z Rabšteina, kterýž prý pak ode všech přítomných s velikou vděčností přijat jest.

V příčině střelby a jiných potřeb ustanoveno: aby na všech zámcích, v městech, na tvrzích i všude od každého, kdo by koli takové věci válečné měl, vyhledány, dobře spraveny a kromě toho, což by komu pro ochranu domácí nevyhnutelné bylo, ostatní do pole půjčeny byly.

Co se pak týče skutečné výpravy válečné, tuť nejv. hejtman, vida potřebu k vyzdvižení toho lidu válečného, měl to i hned nejbližším městům a krajům a tolikéž do Prahy oznámiti, načež Pražané do ostatních krajů to zkázati měli. Po té měl krajský hejtman lid obeslati a zdvihnouti z kraje svého a s ním na místo od nejvyššího hejtmana určené táhnouti. A když by se vojsko takto v hromadu strhlo, tu mělo se tažení podle starodávného spůsobu tím pořádkem díti: první den, když by se houfové hnuli, měl napřed stav panský táhnouti, druhý den stav rytířský a třetí den stav městský, tak aby bratrská láska a svornost mezi stavy trvati mohla. Korouhev česká nalézati se měla v jizdectvu stavu panského a rytířského, korouhev pak Pražan v hlavním oddělení pěším.

Kdož by však bez slušných příčin podle toho snešení stavův se nezachoval a do pole po daném ohlášení netáhl aneb počtu svého nevyslal, ten měl ze země ven vyhnán býti a statek jeho zemi propadnouti, aby na obecné dobré obrácen byl.

Posléze uzavřeno, aby na potřeby válečné mezi stavy sbírka se stala, tak sice, aby každý podle předešlého odhadu z tisíce kop grošů českých jednu kopu dal. Kteréžto peníze skládati se měly v Praze Zdislavovi Vrabskému z Vrabí a Janovi Tatonrovi z Vraného s listy přiznávacimi. A těmto osobám uloženo, aby takové peníze na potřeby, které by nejv. hejtman uznal, vydávaly, ale jinak je zatim na radnici Staroměstské ukládaly.

A tato hotovost trvati měla do sv. Martina nejprve příštího, t. j. do 12. listopadu. —

Stavové učinivše snesení dotčená, zvolili jisté osoby z pánův a rytířstva Pražanům k radě a ku pomoci, poručivše jim, jestli že by náhlá potřeba toho nastala, aneb jaké nebezpečenství na království české odkudkoliv se valilo, aby to hned bez meškáni opatřili, stavům skrze listy do krajův to znáti dali a spolu s nejvyšším hejtmanem buď jen některými kraji aneb i celou zemi do pole hnuli. Tolikéž jim poručeno, aby všeliká psaní od krále, od kurfirsta i od jiných osob k sobě přijímali a k nim jménem všech tří stavův odpovědi dávali. Ku kterémužto úřadu zvoleni jsou: Arnošt Krajíř z Krajku na Mladé Boleslavi, Vilém Křinecký z Ronova na Libči, Diviš Slavata z Chlumu a Košumberka na Kostelci, Bořivoj purkrabí z Bonina na Tuchorazi, z pánův; Hynek Krabice z Weitmile, Zdislav Vrabský z Vrabí, Bernart Barchanec z Baršova, Melichar Rór z Rórova, z rytířstva. Ti přede vším počtem stavův vyhlášeni jsou a jmenovali se napotom „Zřízené osoby od stavův království českého.“

Avšak vedle dotčených osob zřízených také jiní mnozí ze stavu panského a rytířského, kteří jsou při onom přátelském jednání v středopostí byli, kdykoli do Prahy se nahodili, při uvažování případných věcí přítomni bývali, Pražanům, starším přísežným i obcím raditi pomáhajíce a, cokoli mezi nimi nařízeno a sepsáno bylo, to vždy přede všemi čísti dávajíce.

Stavové, všecky tyto věci vyřídivše, dne 23. března z Prahy rozjeli se.

Sjezd, jehož jednání jsme právě vylíčili, ukazoval zjevný již odpor stavův, o středopostí shromážděných, proti vládě a politice královské, ano i jistou měrou proti samému králi.

Co se předkem snešení přátelského týče, tuť nelze toho příti, že stavové již za minulých časův, před Ferdinandem I., nejednomu králi jisté artikule předložili, jenž se na svobody jejich a na potřeby zemské vztahovaly, žádajíce při tom, aby král na sněmu nejbližším k nim zřetel svůj měl. Tak se zejmena stalo za Vladislava před důležitými sněmy r. 1497 a 1499 držanými. Než Ferdinandovi I. byly takové manifestace žádostí stavovských docela naproti mysli, protože neměl naprosto žádné chuti vyhověti jim; tak aspoň spatřovalo se na sněmích za jeho času, kdykoliv obecné potřeby zemské jednati se měly. Již z té příčiny dotčené snešení musilo se krále nemile dotknouti. Nad to však obsahovalo v sobě nejednu zjevnou inkriminaci proti libovolným přechvatům vlády jeho, kterým stavové přítrž učiniti a na místo nichž mnohé změny ve smyslu demokratickém, jako v příčině soudův zemských a sněmův obecných, učiniti chtěli. A tím mělo sáhnouti se, zejmena co do svolávání sněmův, přímo i na prerogativy královské.

Větší však urážka svrchované moci panovnické jevila se v druhém kroku stavův, jenž se týkal veřejné hotovosti zemské. Vyhražovali sice v snešení svém co nejrozhodněji osobu královskou, vyhlašujíce, že taková hotovost nikoli proti králi pánu jich čeliti nemá, nýbrž toliko k obraně vlasti. Avšak tím se vším nezákonitost toho kroku zastřena býti nemohla, neboť nestal se na sněmu obecném od krále rozepsaném, ani svolením královým neb plnomocných vyslaných jeho. Dopustili se tedy stavové podobného porušení zřízení zemského, jako dříve král osudným mandátem svým. Nad to výše mohlo považovati se ono uzavření stran hotovosti zemské snadno za nepřátelskou odpověď k listům, jež král byl nedávno do krajův rozeslal, napomínaje stavův, aby mu pomoci svou přispěli.

A tato přikrá povaha sjezdu středopostního, jakož z některých kusých zpráv souditi lze, také hned zprvu nejedněm ze stavu panského povážlivou se býti viděla, tak že v tom s ostatními na rozdílu byli; ano dle svědectví Sixta z Oltersdorfu již při jednání o artikule snešení přátelského neshody jisté vznikly. Nejedni si dále i toho přáli, aby taková snešení, jakož bylo zvláště o veřejnosti zemské, jen na sněmě obecném se stala. Neboť jeden z předních pánův, Jan z Pernšteina, jenž také k opposici náležel, přod samým sjezdem oním pronesl se k přátelům svým v rozum ten: „Znám, kdož to obmýšlí, aby králi i obci dobré bylo, že jest nejlepší obmýšlení; neb jsem slýchal, že ani král bez obce ani obec bez krále dobře státi nemůže… A protož což činiti mám a povinen jsem podle všech stavův snešení, na čem se společně podle pořádku starobylém na obecném sněmu, snesou, to činiti budu a tak se zachovám a v tom mnou nic nesejde.“^[19] I jest nepochybné, že jiní mírnější s tím větším povážením a obáváním rozpomínali se na následky toho sjezdu.

Nelze o tom pochybovati, že takové smlýšlení, byť i s počátku tajené, bylo na velikou ujmu jednomyslnosti stavův. Než i jiné příčiny vedly k tomu, že později, když nastala doba rozhodnější, svornost mezi stavy mizela. Tak k pravdě podobno jest, že mnozí z vyšších stavův nemalou z toho nechuť měli, že stav městský a jmenovitě obce Pražské při celém jednání vrch měly, a že dotčené osoby zřízené Pražanům jen k radě a ku pomoci jmenovány jsou. I nemineme se též pravdy, tvrdíme-li, že jmenovitě demokratický původ a ráz toho hnutí mnohého pána odstrašoval od upřímného a stálého účastenství. Vyšelť, jakož dolíčeno, odpor první předkem z obcí Pražských Starého i Nového města, kteréž na úřady konšelské mocně naléhaly, aby i hned byly svolány a králi přímou odpověď k mandátu jeho dáti mohly. Kterýmžto krokem strženi jsou i úřadové obcí Pražských v zjevný odpor, a ten se pak rozšiřoval přirozenou moci svou dále, až posléz vedl k onomu sjezdu a k oněm usnesením stavův o středopostí. A toho pováživše nejedni přední pánové, zejména strany utrakvistické, hned tehdáž strnuli nad odporem se zmáhajícím. Nicméně neopovážili se na ten čas rušiti svornost a jednomyslnost panující. Psalť o této shodě dne 22. března, tedy právě na konci onoho sjezdu, Šebestian z Lobkovic do Přísečnice, že všickni tři stavové u veliké jednomyslnosti jsou, a kdo by tu jednotu zrušiti chtěl, že by 100.000 lidu míti musil.^[20] Než jinak se věci měly, když nenadálé těžkosti se na stavy přivalily, a vytrvalost i svornost jejich přísným zkouškám podrobiti se musila.

---

1. Rukopis Sixtův; opis toho snešení v Zimmermannu II. str. 209 nesprávný jest.
2. Acta Ferd.
3. T. j. den 12. února, kdež stavové, jak výše položeno, ponejprv pospolu byli.
4. Patrně se tu naráží na jisté pletichy a křivdy, jež snad po shořeni desk zemských se udály.
5. Sixt z Ottersdorfu.
6. Gindely, Gesch. der böh. Finanzen, str. 5.
7. Rukop. Sixtův.
8. Které privilegium zde míněno, z rukopisu Sixtova ani odjinud vyrozuměti nelze.
9. Archiv Český V. str. 498
10. Sixt.
11. Ranke. IV. str. 367.
12. O Kutné Hoře Musej. 1869.
13. Sixt i Acta Ferd.
14. Sixt, i Acta.
15. Původní listina v archivu Vymarském, přepisy v archivu zemském a v Sixtu.
16. Vilémovi Thumshirnovi náležel skrze jistou koupi před tím statek Tomíř (? snad Týniště) v Loketsku, jejž však král Ferdinand I. hned po vypuknutí té války s Fridrichem Krištofovi Gerštorfovi k užívání dal. I obrátil se týž Thumshirn někde v březnu zvláštním listem k stavům v Praze, stěžuje si, že král mu statek jeho odňal. A poněvadž i jeho manželka na tom statku své věno zapsané měla, pročež prosil stavův za přímluvu u krále, aby mu ten statek navrátil. Ale nezdá se, že by byli tehdáž stavové co v té věci učinili, vědouce, že by bez toho všecky kroky v tom marné byly. Sixt z Ottersdorfu.
17. Archiv zemský.
18. Acta Ferd., rukopis Sixtův a některé listiny v arch. zemském.
19. Archiv zemský.
20. List tento v archivu zemském.