Odpor stavův českých proti Ferdinandovi I. l. 1547/II

Odpor stavův českých proti Ferdinandovi I. l. 1547 Karel Tieftrunk
I	II	III

Údaje o textu
Titulek:	II.
Podtitulek:	Přípravy Ferdinanda I. k novému polnímu taženi proti Fridrichu saskému l. 1547
Autor:	Karel Tieftrunk
Zdroj:	TIEFTRUNK, Karel. Odpor stavův českých proti Ferfinandovi I. Online na Internet Archive
Vydáno:	Praha: V kommissi u Františka Řivnáče, 1872. s. 60 – 87.
Licence:	PD old 70
Související články ve Wikipedii: Stavovský odboj roku 1547

Válečné prospěchy Jana Fridricha. Ferdinand I. obrací se k Pražanům a jiným stavům o pomoc. Odpovědi k tomu od stavův učiněné. Demokratický původ odporu proti králi. Mandát královský dne 19. ledna vydaný. Odpověď obcí Pražských. Král se znova pokouší, aby stavy k válce naklonil. Obecná nechuť proti onomu mandátu. Smrť králové Anny. Odpověď králova Pražanům. Příčina odporu stavovského v Čechách. Odjezd králův do Litoměřic a jednání tam.

V sobotu na nový rok 1547 poslali Pražané králi dle starobylého spůsobu za novoroční dar stříbrnou pozlacenou a řemeslně dělanou měděnici s nálevkou, vypravivše k němu některé osoby z prostředku svého s přáním k novému roku. Přednesl je tehdáž králi a králové Sixt z Ottersdorfu jazykem latinským, doloživ v něm i toho: aby nastávající nový rok konec učinil také všem těm rozbrojům a válkám v říši křesťanské, jež bez toho vzešly jen původem několika lidí nepokojných.

Král za odpověď dal, že dar i přání jejich vděčně přijímá a že pomocí Pražanův i svých ostatních poddaných brzký pokoj v říši spůsobí; jakkoli již tehdáž předvídati mohl, že v krátce opět boj mezi ním a Fridrichem obnoven bude.

Stalť se zajisté koncem roku 1546 a začátkem r. 1547 nenadálý obrat v poměrech válečných na prospěch kurfirsta saského. Neboť týž s novou pomocí vtrhl ještě v prosinci 1546 do Durinska, a rozprášiv bez velikých nesnázi vojsko Moricovo, nejen vlastní své země dobyl, ale i mnohé krajiny tohoto strýce svého si podmanil. Byloť obyvatelstvo míšenské jemu více než Moricovi, panovníku svému, nakloněno, považujíc Fridricha za obhájce náboženství evangelického, onoho pak za zrádce svého. Moric sám se ani hrubě neopovážil, poddaný lid svůj ozbrojiti a pod své prapory postaviti, ješto by prý jen své vlastní nepřátely ve zbraně svolal. Za kteroužto příčinou Hanuš či Jan Fridrich tím rychleji postupoval až k hranicím českým.

V této nesnázi Moric opět pomoci vojenské na králi Ferdinandovi žádal, odvolávaje se na smlouvu přátelskou, již byli oba minulého roku v Praze spolu učinili. Při čemž se v ten smysl pronesl: opustí-li jej král v těžkosti jeho a nevyplní-li dotčené smlouvy, že on pak tolikéž jí vázán nebude, ano že i k tomu přinucen bude, aby se s odpůrcem svým Fridrichem nějak smluvil a snesl. Tolikéž krále došla zpráva, že Hanuš Fridrich i do Dolní Lužice vtrhl, kdež lid jeho mělst Finsterwaldu a Zinnwaldu se zmocniv, krajinu okolo Lukavy a Kala zpustošil.^[1]

Král tedy hned po novém roce (někde 2. neb 3. ledna) při Pražanech Starého a Nového města toho vyhledával, aby z měst svých, každé po třech stech, tudíž dohromady 600 osedlých lidí a sousedů dobře zachovalých vojensky vypravili, a to na místo, které by jim jmenováno bylo.

Tato žádost králova spůsobila všeobecnou nevoli; neboť vůbec se již za jiné nemělo, než že celá ta válka proti náboženství evangelickému směřuje; zvláště pak mezi lidem obecným povstalo veliké reptání proti každé nové výpravě, ano purkmistři a rady měst Pražských ostře jsou od lidu káráni, že minulého listopadu k žádosti králové veřejné hotovosti o 14 dni déle v poli nechali, nemajíce k tomu práva žádného. Pražané tedy, vidouce tak mocný odpor v obci, prohlásili se přímo kommissařům královským: že král žádá od nich věci nemožné, a že nikdo na ten čas proti kurfirstovi táhnouti nechce; že tedy nikterak nejsou s to, aby žádosti králové vyhověli. K tomu pak v odpovědi své doložili: „že ti, kteří na ouřadě konšelském jsou, nic před jinými sousedy nepředčí, než samým toliko ouřadem, a podle toho že jim možno není, sobě rovným rozkazovati, aby kdo na vojnu táhl neboť prý by jim i každý odpověděti mohl, že nepotáhne, ano odměnně na ně to podati, aby ten, kdož tak rozkazuje, sám tak učinil a na vojnu táhl.“

V slovech těchto patrně znamenati bylo demokratický původ a ráz nového odporu, jenž hned na začátku léta 1547 proti úmyslům královským nastal. Obce Pražské, obávajíce se při úřadech městských nové povolnosti naproti králi, přímo se proti nim opřely a uvádějíce jim dosti důrazně na paměť, že jsou toliko vykonavateli vůle občanstva, spůsobity tím přímou odpověď dotčenou.

Týmž časem jal se král též jinde po království českém sháněti skrze listy soukromé pomoc k novému tažení. Jak nahoře již řečeno, náleželi za první výpravy r. 1546 poručníci mocného domu Rožmberského k nejochotnějším pomocníkům královým. Pročež král opět nejprvé k týmž pánům obrátil se v zvláštním listu ze dne 5. ledna s tou žádostí, aby proti Hanuši Fridrichovi 500 drábů do pole postavili, aneb potřebné peníze poslali, předkládaje jim za příčinu, že týž opět k hranicím českým se blíži a také Moricovi nájezdy svými veliké škody činí, tak že král podle smluv přátelských s domem saským témuž knížeti přispěti musí. Avšak Albrecht z Gutenšteina, jeden z poručníkův Rožmberských, odpověděl králi, že jim nelze ani lidu ani peněz poslati, jednak pro krátkost času, jednak pro veliké dluhy mladých Rožmberkův. Po delším teprv o to se dopisování a jednání slíbili listem ode dne 19. ledna, že tedy místo lidu na 2 měsíce peníze odešlou. Tolikéž od Jana Trčky z Lipého a na Lichtenberce i od jiných stavův došly krále omluvy, že rovněž pro nedostatek peněz ani drábův do pole postaviti ani služby za dva měsíce platiti nemohou.^[2]

Rychlé pokroky zbraní Fridrichových v Míšni a v Dolní Lužici, pak žádosti Moricovy a Lužičanův, kteří též psali o pomoc, přiměly krále k tomu, že nedbaje všech dosavadních překážek, vydal k stavům ve středu před sv. Šťastným, t. j. dne 12. ledna, mandát, který porušiv těžce zřízení zemské, všech dalších sporů a osudných pohrom příčinou se stal.

V tomto mandátu král zprvu vyložil, jak Hanuš Fridrich knížeti Moricovi v zemi jeho škod nadělal, mnohá místa v Dolní Lužici vzal a zemi tuto i dále pustoší, ano i nové nepřátelské vpády do Lužic, Slezska a království českého činiti chce, pakli by se mu v tom časně odpor neučinil. I odvolávaje se na smlouvy přátelské s Moricem v loni obnovené, táhl se přímo k zřízení zemskému H III, jež takto zní: „Chtěl-li by kdo mocí vtrhnouti, aneb že by vtrhl do koruny české, chtě tudy království obdržeti, proti tomu aby všickni sobě vždycky pomocní byli pod pokutou, aby takový, kdo by tak neučinil, čest, hrdlo i statek ztratil a z země vyhnán byl. A kdož by takového zastávati chtěl aneb jej fedroval, ten aby v touž pokutu upadl.“

A k tomuto článku zřízení zemského král hledě, žádal: aby stavové podle posledního šacování z jednoho tisíce kop grošů českých což na koho dáti přijde, jednoho koně zbrojného hodného aneb místo toho tři pěší zbrojné dobře vypravili, a jeden každý z stavu panského a rytířského osobně s tím lidem vzhůru byli a v pondělí před sv. Pavla na víru obrácením, t. j. dne 24. ledna, k městu Litoměřicům přitáhli, a vezmouce na pomoc poddané své, penězi se opatřili a pěšímu po čtyrech zlatých rýnských (zlatý po 24 gr. bílých počítajíc) na měsíc služby dávali, a bylo-li by toho potřeba, ještě i druhý měsíc u krále neb u syna jeho v poli setrvali. Kdož by pak z vyšších stavův pro mladost neb nemoc do pole táhnouti nemohl, ten aby na místě svém osobu hodnou ze stavu svého s tím lidem vyslal a na ten den u Litoměřic každý u svého hejtmana krajského se opověděl. A města královská tolikéž měla na výš psaný spůsob osoby hodné vypraviti.

Tento královský mandát rozhlašován byl po krajích; při čemž krajům bližším uloženo, aby v dotčený 24. den měsíce ledna, vzdálenější pak krajové teprva na den hromnic u města Litoměric najíti se dali.

Týmž časem král učinil též do Lužic a do Slezska napomenutí, aby stavové těchto zemí za příčinou výše již položenou také do pole táhli; i není pochyby, že v témž smyslu psáno i na Moravu, kdež věci královské zejmena nejvyšší hejtman Václav z Ludanic, Jiří Žabka z Kounice, Hanuš z Lichtenšteina a Karel z Žerotína zastávali.^[3] Ferdinand sám pak dal lid vojenský najímati po zemích svých, chtěje ho v krátkých dnech 1300 koní zbrojných jízdných, 1000 koní lehkých a asi 11.000 pěších pohromadě míti, jichžto jistý počet markrabě brandenburský Albrecht vésti měl.

Dotčený mandát spůsobil veliké rozčílení, ano zjevnou nevoli nejprv v hlavním městě a pak i po celé zemi. Jak se o něm soudilo hned po vydání jeho, o tom zpravuje nás Sixt z Ottersdorfu takto: „Tento mandát JMK., kterýž po všem království českém rozepsán a rozeslán byl, příčinu jest dal ke všemu budoucímu zlému a k pozdvižení stavův i lidu obecného v království českém. Ten, číž pak koli radou vydaný, byl neobyčejný a prvé nikdy neslýchaný a nebývalý; i vyšel jest na veliké a znamenité všech svobod království českého ublížení, a což předešlým sněmem bylo poněkud jako začato, to mandátem tímto právě jest dokonáno a jako říkajíc podle starodávního přísloví na vrch dolito.“

Uvažujíce dějiny minulého roku, s nimiž dotčený mandát patrně souvisí, nemůžeme i my nespatřovati v něm odvážlivou nezákonitost, z niž další nešťastné příběhy znenáhla povstávaly. Jestiť z vypravování našeho r. 1546 jasno, že to obnovení přátelských smluv, na něž se král odvolával, bylo jen od obou vyšších stavův na sněmě přijato, a že stav městský rozhodně proti tomu se ohradil. Nad to byla smlouva v říjnu jen mezi králem a Moricem v té spůsobě uzavřena, že nikterak závazkem a povinností pro celou zemi býti nemohla, jak na svém místě tolikéž dolíčeno jest. Neměl tedy Ferdinand I. dokonce práva, smlouvu tuto více soukromnou položiti za základ mandátu, vší zemi české svědčícímu; ovšem pak mu neslušelo, rozšiřovati platnost sněmovního snešení, jež v listopadu léta minulého již svého konce došla, na výpravu novou, od stavův dosud nepovolenou, a bráti si na pomoc ze zřízení zemského článek, jenž největší pokuty obsahoval. Tím spůsobem král učinil krok rovněž tak osudný jako nezákonitý.

Všecka ta obávání, která před tím v příčině té války s Hanušem Fridrichem vzbuzena byla, nyní objevila se u větší ještě míře; rozšiřiloť se i to přesvědčení, že král nejen na utlačení svobody náboženské do pole táhne, alebrž že i na tom jest, zřízení zemské porušiti. Byloť neslýchanou věcí, aby kdy byl král bez svolení stavův, na obecném sněmě shromážděných, jakoukoli válku ve jmenu království a celé koruny podnikl a stavům dle jistého odhadu určitou pomoc válečnou uložil, hroze jim spolu pokutami nejtěžšími. Nad to činili Vlachové a jiní cizinci některým sousedům v Praze vůči rozličné pohrůžky, ano dávali se dokonce slyšeti, že v krátkém čase domy, ženy a dcery v Čechách za darmo míti a v krvi českého národu broditi se budou, při tom Čechům zrádcův a kacířův spllajíce.^[4]

Pohoršení z toho ze všeho vzešlé a reptání veřejné objevilo se předkem v hlavním městě, jakmile obecní rady mést Pražských královský onen mandát vůbec ohlásily. Pročež úřady konšelské králi přímo oznámily, že většina starších přísežných k takovému neobyčejnému tažení na pouhý mandát a bez svolení sněmu obecného povoliti nemohou. A když pak král k osobám úřadu konšelského ostře se proto domlouval, jako by nepilnosti jejich to scházeti mělo; tu žádali konšelé, aby některé osoby z rad svých královských k oněm starším obecním vyslal, by dostatečněji se přesvědčili, že konšelé tou odpovědí vinni nejsou.

I vysláni jsou od krále do měst Pražských: podkomoří Jiří z Gerštorfu a hejtman hradu Pražského Wolf z Vřesovic.

Ale i domlouvání těchto plnomocníkův královských, kteříž nad to u Pražanův veliké důvěry neměli, bylo marné. Obce Starého i Nového měst Pražských někde 23. led. sešly se a podaly velmi ostrou odpověď na onen královský mandát purkmistrům a radám svých měst, prohlásivše se přímo v ten rozum, že podle toho mandátu zachovati se nemohou. Za první příčinu toho svého úmyslu přivedli Pražané: že v mandátu stojí, aby v ta místa, kdež by toho další potřeba byla, táhli pod zbavením cti, statku, hrdla i pod pokutou ze země vyhnání, a sice beze vší výminky, tak aby dokonce povinni, byli třeba proti přátelům táhnouti, kteříž snad nikdy jim nic zlého nebyli učinili. Za druhou příčinu položeno, že nelze jim vyhověti žádosti králové proto: že mnozí z nich vydavše se častými daněmi a berněmi, ještě předešlých berní jsou nezaplatili a dáti nemohou; když by tak časté berně byly, že by mnozí z nich, nemajíce čím platiti, musili by sami od manželek a dítek svých do pole táhnouti a je opustiti. Z čehož že by ještě větši nebezpečenství vzešlo; neb kdyby obyvatelé, kteříž k obraně království tohoto náležejí, ven ze země vyšli, tuť že by nepřátelé do království českého snadno vpadnouti a je opanovati mohli. Při čemž ukazováno na to, že o Turcích právě slyšeti jest, jaké škody nedaleko země české dělají, jichž více obávati se jest, než kohokoli jiného.

Co se pak týče přátelské smlouvy s domem saským, jmenovité s Moricem, tu Pražané doložili, že nemají vědomosti toho žádné, aby čím takovým Moricovi povinni byli, k čemuž by zavázáni nebyli také knížeti Fridrichovi; neb ty smlouvy přátelské za Jiřího z Poděbrad že s celým domem saským zavřeny byly, a proti té nové smlouvě že města na sněmě minulém skrze Sixta z Ottersdorfu se ozvala. A tak že městský stav nikdy k tomu svého svolení nedal, aby kníže Moric válku zdvihl proti Hanuši Fridrichovi a proti jeho lidem, je vraždil a statky jim bral. A z té příčiny že se jim zdá, že nejsou povinni, aby jakou pomoc dávali k takovéto válce. Dále v též odpovědi řečeno, že kníže Fridrich s poddanými svými pod obojí spůsobou přijímá a že tudíž s Čechy v náboženství nemálo se srovnává a toho učení obhajuje; že tedy oni Pražané se bojí, aby hrozné pomsty od boha neušli pro takové vylévání krve svých milých u víře bratří, jimž jsou povinni, všeho dobrého přáti jako sami sobě, neb že oni jim také po všecky časy proti Turkům pomáhali. Napotom že jakožto stav třetí bez stavu panského a rytířského nemohou ani na tyto stavy i na jiná města královská o své újmě, bez jich vědomí něco takového svolovati.

Konečně pronesli i to obávání, kdyby tomu mandátu povolili, že by snadno se vyvedli ze svých svobod a privilegií i učinili v tom nebezpečný přiklad pro budoucnost. K čemuž připomenuli, že žádné kroniky ani spisové jiní nic neoznamují, aby kdy který král český bez svolení obecného, ode všech tří stavův učiněného, samým toliko mandátem co takového předsevzíti a je stavy k něčemu tak znamenitému potahovati měl, ješto že jest to také v zřízení zemském č. XXIX vyměřeno, „že králové čeští k žádným vojnám nemají stavův nutiti z země české mimo práva a svobody a řády prvotné.“

Kteroužto odpověď dotčené obce obou předních měst království českého zavřely těmito slovy: „Kdybychom pak bez obecného sněmovního snešení tomuto mandátu své povolení dali a podle něho se zachovali, již svobody netoliko naše, ale i všeho toho království by klesly, a sněmové obecní starobylí zahynouti by musili, a my všichni obyvatelé toho království ze všech tří stavův horší bychom byli než sedláci, kterýchžto jich pán mimo vyměřenou věc k ničemuž nepotahuje a potahovati nemůže a nemá spravedlivě. I protož, což jest prvé v tomto království za žádného krále českého nebývalo, Vašich Milosti (purkmistrův a rad) za to žádáme, abyste JMK. pána našeho nejmilostivějšího za to žádali, aby nás v ty a takové věci, kteréž jsou proti naši víře, proti poctivosti, proti svobodám a stavu našemu i jiným, a kteréž jsou také k zkáze tomuto městu i království, potahovati neráěil.“^[5]

Každá obec, Starého i Nového města, předložila onu odpověď purkmistru a starším svým zvlášť; k nížto Staroměstští přidali ještě tu žádost ke konšelům svým: aby purkmistr, soudcové a starší obecní odtud o všech věcech nikoli v nějakých postranních schůzích jednati dali, nýbrž aby vždy zvoněním na veliký zvon všecka obec na radnici svolána, a o všem podle starého spůsobu v plné obci se jednalo, aby pak nikdo se nedomlouval, že se něco jednalo bez vůle obce.

V dotčené důrazné odpovědi, vyšedší z dvou předních obcí království českého, nejen zamítnuta jest žádost králova, mandátem vyslovená, ale spolu také vyjádřeno obecné smýšlení hlavního města o jednání králově. Samo měšťanstvo vytklo v ní králi nezákonitost a neplatnost sněmovního snešení v přícině smlouvy s Moricem a přímo se proneslo v rozum ten, že polní tažení králem obmýšlené pokládá za porušení svého náboženského vědomí i starobylých práv celého království českého. A připojenou žádostí Staroměstských k úřadu konšelskému o veřejné schůze obecní přímo se opřeno proti rozkazu královskému z léta 1528, který ukládal, aby odtud žádné shromáždění obce veliké se neodbývalo bez povolení královského; zároveň pak tím spůsobem položen základ a další vedení sporu počatého do obcí samých, ve prostřed měšťanstva, tak že napotom konšelé pouhými vykonavateli přímé vůle obci Pražských se býti ukazovali.

Purkmistři a rady obecní, přijavše dotčenou odpověď obou obcí k sobě, neváhali také králi samému, jenž ustavičně k vykonání mandátu svého je vyzýval, v zvláštním slyšení onu vůli obou obcí Pražských přednésti. Stalo se tak dne 25. ledna. Předložili mu, kterak jim zprosta nemožno, aby bez svolení sněmu podle mandátu královského se zachovali a k témuž i obce přivedli.

Král nemilostivě přijal odpověď obcí řka: že žádost svou vznesl na ně nikoliv pro své dobré, nýbrž toliko pro obecné dobré jejich; že jich napomínal k tomu, co vlastně povinností jejich jest, a že tudíž všecko zlé, jež z těchto válečných běhů pojde, jen na ně padne, ješto prý města Pražská hlavni příčinou toho odporu jsou; za kteroužto neposlušnost že bůh sám jich potrestá a pro všeliká pohoršeni oko své od nich odvrátí. A když potom vyslaní znovu se omlouvali, že konšelům není dovoleno, v té věci o své ujmě jednati, a že vůle celých obcí na nich nezáleží; tu král doložil též zase po latinsku: „Dal jsem vám odpověď krátkou a pravdivou aniž jiné chci dáti, protože jsem nic neslušného na vás nežádal. Ostatně nejednou jsem zkusil již této vaší neposlušnosti.“^[6]

Jakkoli král onou odpovědí obci Pražských nemálo podrážděn byl, nicméně pokusil se ještě jednou o to, aby Pražany svému úmyslu naklonil. Vyslalť zajisté hned na zejtří, dne 26. ledna, zvláštní kommissaře na radnici Staroměstskou, aby konšelům Starého i Nového města dali místnější odpověď jeho. Stalo se to u přítomnosti osmi starších obecních, z obou měst povolaných. Řečeno jim od týchž kommissařův: že král odpovědi obou obcí vyrozuměl, ale že žádné hodné příčiny v sobě neobsahuje, proč by to tažení lidu vojenského předsevzíti se nemělo. Za nejvyšší příčinu že oznámili tu, že bez sněmu toho učiniti ani jiných k tomu přivésti nemohou; z té příčiny že jim předkládá, kterak pro blízké a rychlé nebezpečenství, o němž sami Lužičané píši, ani čas k tomu nestačí, aby sněm obecný položen byl. A naposled odvolávaje se král opět na místo v mandátu položené ze zřízení zemského, znovu jich napomenul, aby pod povinnostmi a přísahami svými podle toho mandátu vůbec vydaného se zachovali a svým rozumným předložením i obce k témuž přivedli, rozvážíce přitom, že on král při těch městech Pražských stolici svou jest. I vyslovil spolu tu naději, že ho jakožto věrní poddaní v tom tažení neopustí a jiným městům jakož i celému stavu městskému vůbec, jenž ku Praze jakožto hlavě své zření má, příklad ukáží.

I aby kommissaři ducha vlasteneckého v Pražanech vzbudili, ve jménu krále i toho doložili: „A předešle, když do tohoto Království jací vpádové od Němcův se dáli a nejmenší ves neb městečko zabrali, tu jsou předkové vaši hned vzhůru byli a všickni toho bráníli; neb o Češích to slyšáno, že se jich všickni co čertův báli. Ale vás se již žádný nebojí; nebo vy co baby bojíte se těch, jichžto není se co báti; a majíce vy přední býti, zůstanete-li doma, jaká vaše poctivost bude, když byste předkem pána svého a potom jiné v tom opustili, toho zdravě u sebe považte.“

Na závěrce dotkli ještě, že král od toho tažení neupustí, nechť oni s ním potáhnou čili nic; jestliže potáhnou a jemu vděk učiní, tuť že milost obdrží, pakli však dle žádosti jeho se nezachovají, což jim zlého z toho přijde, toho viny aby pak žádnému jinému nedávali než sami sobě.^[7]

Avšak všecko domlouvání těchto poslův královských bylo marné, i nezměnilo v ničem pevný odpor Pražanův proti mandátu královskému.

Když tyto věci v Praze se dály, týmž časem i po krajích pozorovati bylo všeobecnou nespokojenost s mandátem oním. Procházeli zajisté i po městech krajských kommissaři královští, domlouvajíce stavům, aby králi žádané pomoci neodepírali, že on jim to milostivě zpomínati a nahražovati bude. Ale k tomu krajané či stavové krajští odpovídali: že bez svolení sněmovního žádné pomoci učiniti nemohou, anobrž že ani nevědí, k čemu bez obecného sněmu a tudíž bez ostatních krajův by svolovati měli; než na čem se koli jiní krajové společně na sněmu snesou, že se i oni v tom rádi chtějí volně dáti najíti a s nimi v tom rovnost nésti.

Kommissaři nemohouce žádného určitého svolení ani na stavlch krajských dosáhnouti, z poručení královského jim oznámili článek ze zřízení zemského starodávního, totiž: jestliže by kdo do toho království neb zemí k němu příslušejících vtrhnouti aneb vpád učiniti chtěl, že má jeden každý svou vlastní osobou a mocí proti takovému táhnouti; a jestli že by se tak kdo nezachoval, že jest čest a statek ztratil a k tomu že má ven z země vyhnán býti. Byl to týž artikul zřízení zemského, který v mandátu samém se nalézal a takové pohoršení vzbudil. Kommissaři se ovšem domýšleli, že lid pohrožením takovým žádosti králově nakloní; ale byli sklamám v naději své, neboť jim po krajích odpovídáno, že stavové na tom zůstávají: jak jiní krajové se snesou, že se s nimi v tom ve všem srovnati chtějí, jen aby král k tomu konci sněm rozepsal.

A jakož při stavích jevila se obecná nechuť proti mandátu královskému, tak i lid poddaný se s ním naprosto nesnášel; bylť zajisté rozmrzelý ještě nad ztrátami, jež byl za předešlé výpravy r. 1546 vzal.^[8]

A v témž čase, když s takovým odporem potkávalo se předsevzetí krále Ferdinanda I., stihla jej smrt choti jeho a královny české Anny, dcery krále Vladislava, kterážto dne 27. ledna za příčinou těžkého porodu zemřela. Čechové ji vůbec za pravou matku národa svého považovali; panoval tudíž nad nenadálou ztrátou královny tak dobré zármutek všeobecný. „Bylať pravá matka všech chudých a potřebných lidí, kterýmžto almužnami pomoci činívala a ty, jimž o statky i o hrdla mnohdykráte běželo, milostivou přímluvou při králi ochránila. Po všem království českém a nejvíce pak v Praze všickni dobří a šlechetní té ctné a šlechetné královny smrti litovali a znamenitou žalost i zármutek měli.“ Šla o ní také pověst mezi lidem vůbec, že pracujíc již k smrti, žádala královského manžela svého s pláčem, aby Jana Opitu a jiné osoby, kteřížto pro odpor svůj při minulé výpravě do vězení dáni a k smrti již odsouzeni byli, na svobodu propustil a jim vinu všecku prominul. Což aspoň v příčině téhož Jana Opity v skutku se stalo, jakož při roce 1546 již pověděno bylo.

Naposled pak prý umírající královna i za to prosila, aby král i dále národu českému milostí svou nakloněn byl, a připomínala mu služby věrné, kteréžto Čechové již králi Vladislavovi, otci jejímu, činívali, a jež až dosud králi samému činiti nepřestávají. Svědectví o této spanilomyslnosti králové Anny dávají poněkud i hojné básně, jež mnozí Čechové na smrt jeji složili. ^[9]

Tělo její dne 30. ledna odpoledne na hradě Pražském v kůru při hrobě Karla IV. s velikou poctivostí pochováno jest.

Smrt a pohřeb králové Anny spůsobily, že král déle v Praze se zdržeti musil a koncem ledna do Litoměřic vydati se nemohl. Za tou příčinou hned dne 28. ledna vůbec vyhlásiti dal, že pro náhlou smrt manželky své teprv po hromnicích, okolo dne 4. února, do Litoměřic se odebere, i opakoval spolu své napomenutí k stavům co nejdůtklivěji, aby k uloženému dni u téhož města v hojném počtu najiti se dali.

Než však král z Prahy odjel, umínil si dáti ještě obšírnější odpověď obcím obou předních měst Pražských na vyjádření jejich, jež mu o mandátu jeho byly dne 25. ledna předložiti daly. Vyrozuměv totiž z rozličných zpráv, jaký odpor i po krajích se proti mandátu jeho ukazuje, nechtěl přestati na dotčeném poselství svém ku Pražanům, alebrž vidělo se mu býti potřebou, aby proti důvodům ve spise obcí Pražských obsaženým také náhledy své postavil. Psaní, v němž se to stalo, vydal král dne 1. února na hradě Pražském jakožto konečnou odpověď na spis Starého i Nového měst Pražských. Předkem obrátil se k Staroměstským.

Nejprvé král toho opět dotkl, jaké nebezpečenství zemím českým hrozí od Hanuše Fridricha, kterýžto do Lužic byl vtrhl a tam mnohých škod nadělal, tak že stavové Dolních Lužic za pomoc žádali. Z čehož král vyvozoval, že dotčený článek ze zřiz. zem. na Fridricha se hodí, a stavové čeští proti němu jakožto proti zjevnému nepříteli koruny české táhnouti mají.

Že si pak Pražané na veliké berně a daně stěžovali, proti tomu dotčeno, že král jich nikoliv mimo potřebu království českého nevynaložil, nýbrž na obranu víry křesťanské a zemí koruny české. Na ten čas však že není od Turka žádného nebezpečenství se obávati, ješto král pomezí proti tomu nepříteli náležitě opatřil.

Kdežto dále obce pravily, že o tom žádné vědomosti nemají, aby knížeti Moricovi čím takovým povinny byly, čim by také Hanuši Fridrichovi, který též knížetem saským se jmenuje, povinny nebyly: proti tomu král znovu na to ukazoval, že Fridrich klášter Dobrolucký beze vši příčiny vzal a českému království ho vrátiti nechce. Mimo to že jest všecku lenní povinnost svou, kterou jest králi a království českému zavázán, vypověděl, tak že dále v ní státi nechce a podle toho těm všem, kdož císaře jakkoli podporují, za nepřítele se postavil. Odpověď pak, skrze Sixta z Ottersdorfu na sněmě minulém učiněná, že se na to nevztahuje, aby smlouvy přátelské s knížetem Moricem neměly zase obnoveny býti, než na to, že stav městský také při tom avě chtěl míti, a stavové panský a rytířský jim toho dopustiti nechtěli, poněvadž města prý při starých smluvách dědičných nikdy osob stavu svého neměla a pečeti svých jim nepřitiskala.

Z strany víry král od sebe naprosto odmítal, jako by tato válka, se vedla jen na utiskování náboženství evangelického; a k tomu že známo jest, že Fridrich vyznáním svým se ani se stranou podobojí nesrovnává.

Že pak toho Pražané doložili, že bez stavů vyšších nic svolovati nemohou, k tomu jim od krále odpovědíno: že on toho, aby na koho co svolovati měli, u nich nehledal, a také že věc vědoma jest, že obce Pražské i celý stav městský toho ani svolovati znovu nepotřebují, což jest od předkův království českého nalezeno, a v jaké povinnosti oni králi svému a sami sobě stojí. Čímž král patrně narážel na článek zřízení zemského stran obrany koruny české, chtěje tím přímo dáti na jevo, že právem jej v mandátu svém položil. Při tom dotkl, že ničeho při nich nevyhledává, co by proti privilegiím jejich bylo; k válkám že jich nikdy nenutil, než že povinen jest království českého ochraňovati proti tomu, kdož by chtěl od něho co odtrhnouti anebo je sobě osvojovati.

Na konci král ještě se pronesl: že podle povinnosti své a pro ochranu koruny české ono tažení na každý spůsob předsevezme i šťastně bohdá vykoná, jsa té nepochybné naděje, že od poddaných svých a věrných milovníkův království českého i zemí k němu příslušejících opuštěn nebude.

Odpověď, již král téhož dne také obci Novoměstské dal, nedělila se ničím od předešlého spisu, jedině toho v ní zvláště připomenul: co se těch urážlivých řečí Vlachův a jiných cizincův týče, tu že na něho nic vznešeno dosud nebylo, od koho by takové řeči mluveny býti měly, ješto by on, kdyby co takového se našlo, bez náležitého trestání to nenechal. I žádal přitom, aby původcové takových řečí mu oznámeni byli.^[10]

Z odpovědi této jakož i z předešlého vyjádření se obou obcí Pražských vysvítá patrně příkrý odpor, jaký byl mezi králem a městy těmito i jinými stavy, kteří tehdáž proti mandátu královskému se opřeli. Povaha toho odporu, jakož i prospěchy či zájmy, o něž v něm běželo, vycházejí na jevo z dotčených obou spisův, králova totiž a obou obcí Pražských.

Předkem tu s nemalým jest podivením, kterak Ferdinand interessu koruny české se zastává, chtěje ouzemí jejího naproti Fridrichovi saskému nejen uhájiti, ale i rozšířiti; v čemž mu však Pražané pomocní býti nikterak nechtěli. Jest v tom patrná anomalie, jež tím křiklavější se nám býti vidí, povážíme-li oné horlivosti a péče, s jakou stavové čeští r. 1545 a 1546 integrity koruny české se ujímali proti knížatům lehnickým, kteří s knížaty brandenburskými na ujmu koruny české se spojiti chtěli.^[11]

Ferdinand pokládaje se, zvláště následkem reversu léta 1545 od stavův mu daného, za dědičného držitele koruny české, užil každé příležitosti, aby objem a moc její co nejvíce rozšířil, maje při tom hlavní zřetel k rozmnožení moci své osobní a panovnického domu svého. Stavové čeští a mezi nimi též města Pražská tolikéž dbali, ovšem že z pohnutek jiných, o zvelebení koruny české a krále jindy v tom platně podporovali, pokud interessy vyšší jim nepřekážely. Ale roku 1546 a 1547 za války proti saskému kurfirstovi byly to pravé prospěchy a idey důležitější, jež stavy od krále v příčině rozšíření koruny české odvracely. Tehdáž zajisté spravovala všecko jednání stavův hlavně snaha po dosažení svobody vyznáni evangelického a po utvrzení starodávných práv zemských, na sněmě vykonávaných, jež král patrné obejíti hleděl. Již během roku 1546, mnohem pak více na začátku léta 1547 utvrzovalo se v Čechách vůbec přesvědčení to, že ta válka s protestantskými knížaty v Němcích jest povahy náboženské. Mnohé důkazy, výše již připomenuté, tomu nasvědčovaly. Pročež evangeličtí stavové naprosto se tím netajili, že po přemožení Fridricha saského přišla by řada na ně. Obávání toto mělo zejména své místo při Jednotě bratrské, při protestantech a pokročilejších utrakvistech. Bratří a protestanti dávno již věděli, že Ferdinand jest principielní jich nepřítel, zvláště pak Jednota bratrská nejednou již byla poznala osobní hněv králův. Ale i strana pod obojí z velké části neočekávala spásy od Ferdinanda, zvláště když ji toho povoliti nechtěl, aby za příčinou nedostatku kněžstva utrakvistického biskup Olomoucký žákovstvo pod obojí světil, aneb aby si utrakvisté svého biskupa sami voliti směli.

Z těchto příčin ubezpečování královo, že pole nezdvihá proti Fridrichovi pro víru neb náboženství, považovalo se za pouhé chlácholení, zvláště když v odpovědi své k městům Pražským přímo se pronesl: že Fridrich, jejž ve věcech náboženských za spojence svého prohlásili, věrou svou se stranou pod obojí, kteréž král nikdy neutiskoval, se ani nesrovnává. Kterýmžto vyjádřením král zrovna před samou válkou ještě dal na srozuměnou, že své milosti a ochrany jen staré straně pod obojí propůjčiti chce. Čímž dotčené obáváni stavův evangelických tím větší podstaty nabylo, a tak přirozeným spůsobem aspoň prospěchy náboženské evangelických stavův v Čechách s věci Hanuše Fridricha sloučeny jsou, jakkoli učeni bratrské, jmenovitě mravouka, s luteránským se vesměs nesrovnávalo.

A jakož dále král mandátem svým proti zřízení zemskému jednal, měli Pražané a jiní stavové tím větší příčinu vyjádřiti se v tom, že bez svolení sněmu ničehož, podniknouti nemohou, a že tedy král, chce-li pomoci jaké, obecný sněm co nejdříve rozepsati má. Kterýmžto krokem postavili se na půdu zákona, hájíce takto práva zemského, jehož bezúhonnost a nepochybnost sám král ještě sněmem, k 28. dni měsíce července 1546 položeným, dostatečně prokázal, od téhož sněmu podobné pomoci válečné sobě vyžádav. Nad to se od onoho času též mnohé věci změnily, a to nikoli ku prospěchu žádosti královy. Tak zatím vyložen a vysvětlen jest počátek a původ sporu Dobroluckého, jehožto hlavní vina odtud Ferdinandovi přičítána. Čímž se pak stalo, že odvolávání se na osazení Dobroluk, jakéž král v odpovědi své k Pražanům opět učinil, při stavich právní moci již pozbylo.

Co pak dále král k tomu tvrzení Pražanův, že oni Moricovi k ničemu zavázáni nejsou, odpověděl, tolikéž bylo beze vší podstaty, ješto na dotčeném sněmu královská města slavně se ohradila nejen proti spůsobu snešení sněmovního, nýbrž, jak nahoře již dolíčeno, i proti smlouvě samé, řkouce, „že, což by tu koliv tak bez nich s knížetem jednáno a zavíráno bylo, oni tím povinni a zavázáni žádnému býti nechtějí.“

Konečně ani článkem ze zřízení zemského, jenž tak přísné pokuty obsahoval, nemohl král zastříti nezákonitost jednání svého, protože týž artikul teprv tehdáž místo míti mohl, kdyby hyl sněm skutečně Fridricha za nepřítele zemského uznal a pomoci vojenské proti němu byl povolil.

Z takových příčin nezměnila odpověď králova k spisu obou předních obci království českého dokonce v ničem smýšlení a postavení měst Pražských a jiných stavův naproti králi; spíše stal se poměr mezi oběma ještě příkřejší. Král zajisté odpovědí svou dal na jevo, že přes všecken odpor stavův do pole potáhne, aniž by dříve sněm nový rozepsal. Naproti tomu setrvávali stavové s tím větší neústupností na tom, že bez snešení sněmovního ničehož podniknouti nemohou. Král obávaje se, že by při smýšlení stavův věc svou bez toho na sněmu neprovedl, opustil cestu zákona; s tím větší důsledností se jí přidržovali stavové.

Podle takového stavu věci na začátku měsíce února snadno předvídati bylo, jaký konec bude sjezdu Litoměřickému. I přiblížil se den 5. měs. února — bylo to v sobotu, den sv. Háty či Agathy, — kdež král do Litoměřic vydati se chtěl. Téhož dne povolav k sobě purkmistrův a rad Starého i Nového měst Pražských, poručil jim, aby starších přísežných, po 6 osobách z jednoho každého města, k sobě přijali a opět před ním se dostavili. I puštěni jsou po obědě ku králi, jenž jim skrze nejv. kancléře p. Henricha z Plavna to oznámiti dal: poněvadž pro opatření království českého se ven ze zemí českých vypraviti chce a svých dcer na zámku Pražském zanechá, protož že některé osoby při nich zde zůstaví; Pražanův pak že žádá, přišla-li by jaká budoucí toho potřeba, aby radou a pomocí jim tolikéž přispěli. Zároveň jim uložil, aby to bedlivě opatrovali, aby pokoj v městech Pražských za jeho nepřítomnosti zachován byl; nad to aby i glejt židům držán byl, kteřížto bezpochyby vojsku královskému rozličné potřeby dodávati měli.

Po té král všem ruky podal a s Pražany se rozžehnav, hned ještě téhož dne do Litoměřic odjel spolu s mladším synem, arcikn. Ferdinandem. Na Budyni byli prvního dne přes noc a nazejtří v neděli dne 6. února přijeli do Litoměřic.^[12]

Hned po příjezdu královském do Litoměřic sjížděli se dne 7. února oba stavové vyšší, panský a rytířský, z některých krajův do téhož města. Nejvíce se jich sjelo z nejbližších tří krajův, Litoměřického, Slánského a Žateckého; z ostatních jen málo. Mnoho se jich tehdáž ubíralo i samou Prahou. Když se takto dosti úpravně v Litoměřicích sjeli, tedy ještě téhož dne nejv. purkrabí Wolf z Krajku k poručení královu jim oznámil, jaké potěšení král z toho má, že oba stavové vůli jeho tak ochotně vyplnili a sem se vydali; načež jim předložil, aby se každý ze stavův shromážděných s počtem svým, který naň podle šacuňku či odhadu vypraviti náleželo, k popisu najiti a zaznamenati dal. Ale stavové k takovému zapisování a poznamenání dostaviti se nechtěli, na tom stojíce, aby sněm obecný položen byl. Přímo zajisté pravili: „poněvadž mandát od krále neobyčejný jest vydán, a v něm pokuta cti, hrdla, statkův zbavení i ven ze země vyhnání položena jest, že tedy mnozí z nich té pokuty se obávajíce, osobně toliko sami se najíti zde dali; ale aby měli k jakému popisu neb tažení bez svolení sněmu obecného povolovati, že se jim za slušné učiniti nevidí; že tedy krále žádají, aby obecný sněm rozepsal, na němž že jeden každý z nich vedle náležitosti a k dobrému královu přimlouvati se chce.“

A tím tedy ve věci samé tutéž odpověď dali, jakéž král byl již ve spisu obou obcí Pražských se dočetl.

Nejvyšší purkrabí oznámil odpověď onu i hned králi, jenž napotom stavův na den 8. února na radnici Litoměřickou před sebe povolal, chtěje jim zde obšírněji vůli svou vysvětliti dáti.

Stavové dostavivše se, vyslechli, což jim přednášeno. Purkrabí jim tu předkem vykládal, kterak by král rád sněm obecný rozepsal, ale čas že k tomu již nestačí; neb nežli by sněm položen býti mohl, a stavové se naň sjeli, že by snadno nepřítel vpád do království českého učiniti a obyvatele k záhubě a zkáze přivésti mohl, jakož pak že král toho mandátu tištěného nevydal a stavův do Litoměřic nepovolal, než až již nepřítel na korunu českou byl sáhl.

Po tom se odvolával král znovu na minulý sněm, na němž hotovost zemská k žádosti jeho od stavův proti Turkům neb proti jiným nepřátelům povolena byla. I poněvadž Fridrich Dobroluk vydati nechce a i blíž severozápadních hranic země české lid svůj sbírá a království českému vpádem hrozí, pročež že sluší proti němu se opříti. Dále král stavům předkládal, že i císaři, bratru svému, pomocí svou přispěti musí, a to nejen z bratrské lásky, ale i povinnosti že k tomu zavázán jest, protože císař „lenním pánem koruny české“ jest,^[13] jakož pak že on král již k němu syna svého arcikn. Maximiliana a nemalý počet osob stavu panského a rytířského z království českého a zemí k němu příslušejících vypravil, mezi kterýmiž že stavové království českého drahně synův, bratří, strejcův a jiných krevních přátel měli a dosud nemálo jich tam jest.

Nad to výše připomínal jim král opět smlouvu S knížetem Moricem, jemuž u vykonávání říšské klatby nad Fridrichem pomocí svou se zavázal; že tedy z takových příčin nucen byl, stavňv za válečnou pomoc žádati a do Litoměřic povolati, ješto by se snadno říci mohlo, že král ani o obranu království ani o vyplnění slibův svých nedbal. A poněvadž onou smlouvou s Moricem i oni stavové zavázáni jsou, tedy aby ji také zdrželi; jinak že by ve zlou pověst pojati býti musili, že on král i oni stavové proti zápisům a svědomí svému jednali a víry nezdrželi. I doložil, že jest tedy té celé naděje, že stavové, kteřiž se sem sjeli, to všecko k mysli své připustí a knížete Morice podle dědičných smluv neopustí, a tak, jakž národ a jazyk český tu pochvalu vždycky míval a obdržel, ukáží a chovati se budou.

Vůbec král zde co nejdůtklivěji oběma vyšším stavům domlouval, aby se nad poctivosti a věrou nezapomenuli, ješto právě oni tu smlouvu s Moricem byli schválili, nikoliv pak stav městský. Tolikéž jim připomínal dobré jméno a poctivost i chválu, kteréžto skrze své rytířské činy dosáhli: neboť že vždycky to o slavném národu a jazyku českém slýcháno a mluveno bývalo, nežli by sobě nejmenší kus od království svého odjíti dopustili, že by mnohem raději na to hrdel svých nasadili a svou šlechetnou krev vylévali; a jakož on neohlédaje se na tu žalostivou ztrátu manželky své sem přitáhl a tu výpravu podniknouti chce, že oni tolikéž se zachovají jako staří a stálí Čechové.

Naposledy doložil: pakli se kteří tím zastírají, jako by ten mandát proti privilegiím a svobodám zemským býti měl, tuť že on k tomu hotov jest, stavy dostatečným reversem opatřiti, aby jim to na jejich svobodách a privilegiích bez ujmy a škody bylo. I dokonal svou řeč tím, že, budiž jakkoli, on pro zachování přípovědi své osobou svou přec potáhne a rád uhlídá, kdo ze stavův s ním se vypraví a netoliko své dobré pověsti, ale i všech stavův závazku a zápisu obhajovati pomohou.

Stavové vyslyševše řeč královu, skrze nejvyššího purkrabí přednešenou, žádali krále, aby do zejtří poraditi se mohli. Čehož jim také popřáno. I berouce hned potom ještě téhož dne radu o odpověď králi, žádali nejvyšších úředníkův a soudcův zemských i rad královských, aby jednostejnou se stavy odpověď králi dali. Avšak tu hned objevil se patrný rozdíl mezi stavy a nejv. úředníky a soudci zemskými; neboť kdež tito k tomu se přimlouvali, aby vůli králově každým spůsobem se vyhovělo, stáli stavové pevně o to, aby sněm obecný rozepsán byl. Nejvyšší úředníci a soudcové zemští i radové královští za tou příčinou stavům předkládali: že král prvé bedlivě uvažoval, aby sněm položen byl; avšak pro krátkost času že nyní to možné není, ješto nepřítel ke království se blíží a od vojska Moricova toliko asi čtyry míle leží. Nad to kdyby prý i sněm položen byl, že by ani král pro toto tažení při něm býti nemohl. Posléze napomenuli stavův, aby se podle nich také do pole vypravili, že oni na jisto tak učiní.

Hned po úradě této šli dne 9. února úředníci a soudcové zemští i radové královští s některými stavy ku králi, k němuž nejvyšší purkrabě jmenem ostatních řeč českou učinil, která králi na německo tlumočena byla. Praveno v ní, kterak nejv. úředníci a soudcové se stavy jednali, ale nemohouce na nich nic obdržeti, že oni a některé osoby ze všech tří stavův sami od sebe jednomyslně na tom se snesli, že krále na tom tažení nikterak neopustí. Spolu mu oznámili, že ostatní stavové žádají za rozepsání obecného sněmu; pakli by on král to za potřebné uznal, a čas k tomu stačil, že i oni nejv. úředníci a soudcové zemští za to žádají.

Mezi tím snesli se všickni tři stavové, tedy i ti, kdož z měst zatím do Litoměřic přijeli, na tom, aby Gabriel Klenovský, osoba ze stavu rytířského, od nich a na místě jich ke králi promluvil a mínění jich všech mu přednesl. Kterýžto přijat byv od krále hned po nejv. úřednících a soudcích, promluvil k němu v rozum ten:

Předkem dotkl, že od přítomných stavův, jakkoli se proti tomu bránil, dožádán byl, aby potřeby jich všech králi předložil. Načež oznámil, že stavové žádosti králově o tažení do pole bez sněmu obecného nikterak vyhověti nemohou, jakož se byli na větším díle již v krajích snesli a králi skrze listy ohlásili. Co se mandátu královského týče, V tom že s králem na ten čas v žádné odpory neb výklady dávati se nechtějí. Že pak jim král revers na to vydati míní, aby jich starobylým privilegiím a svobodám žádné ublížení se tím tažením státi nemohlo: v příčině té že stav panský, rytířský a městský mu to oznámiti poručili, že by jim náležité nebylo aniž to v moci jich jest, aby jaký revers od krále směli přijímati, poněvadž o tom žádného povolení ani poručení ode vší země a stavův království českého jakožto pánův a přátel svých nemají; a byť pak i jaký revers přijíti chtěli, že by to jen od osob svých učiniti musili. Při tom spěchu, jaký se v přítomném tažení do pole jeví, že sobě stavové k paměti přivozují a to při sobě rozjímají, kterak král Ludvik od rad uherských zaveden a na to namluven byl, že, nečekaje na pomoc od království českého i od jiných zemí a nepřítele křesťanstva Turka lehce sobě váže, skrze pospíchání své tak žalostivě poražen byl a zahynul, ačkoli jest mu výstraha dávána, aby tak nepospíchal a na pomoc, která již k němu táhla, očekával.

V příčině smluv s knížetem Moricem učiněných pravil Klenovský, těm že stavové neodpírají, ješto k nim na sněmu obecném minulém povoleno bylo; avšak poněvadž se nejen osob ze všech tří stavův zvolených dotýkají, nýbrž předkem krále, potom koruny české i zemí k té koruně příslušejících, protož řešené smlouvy že ne samým svrchu dotčeným osobám, ale všem stavům zároveň vykládati náleží, A k tomu také kdyby méli tomu mandátu královskému, v kterémž jsou vysoce znamenité pokuty položeny, sami místo dáti, nemohli by se z toho slušně vyměřiti ;i omluviti; než když stavové království českého všichni pospolu shromážděni budou, tehdáž že se s bedlivosti bude moci jednomyslné snešení státi, kdo v zemi zůstati aneb jak se ta věc opatřiti má, a ne takovým spůsobem, aby všickni, opustíce ženy, dítky i statky své, vojensky ven ze země vytáhnouti a sedlákům je poručiti měli.

Z těch a takových příčin a potřeb že stavové jiného při sobě nenacházejí a za užitečnější býti neznají, než že toho pilná a znamenitá potřeba krále samého i všeho království českého jest, aby král, co nejdříve možné, sněm obecný na hrad Pražský položiti a rozepsati rozkázal. Při tom Klenovský králi předkládal, že tu v Litoměřicích z některých krajův přes dvě neb tři osoby přítomné nejsou, aby tedy král o položení takového sněmu do všech krajův oznámil; nad to že by i stavové sami jedni druhé o tom zpravili. A tak že by se všichni stavové dosti časně k témuž sněmu sjeti, výš psané potřeby jednati, i to, což by králi a všemu království k dobrému i užitečnému bylo, podle starobylého chvalitebného pořádku a obyčeje zavírati a, kdo by veřejně táhnouti neb doma zůstati měl, naříditi mohli. A podle toho, což by tak na tom sněmu se nařídilo, že všickni stavové poslušně zachovati se chtějí; a také že se tím nechlubí, než o tom dobře vědí, že jsou se i předkové jejich vždycky k předkům krále Ferdinanda i tudíž ke králi v potřebách obecných jako věrní poddaní poslušně zachovávali, a tak že i oni se zachovati míní.

Ale aby měli tak zhola a nenadále sami bez povolení a pomoci jiných stavův vzhůru býti a do pole táhnouti, obávají se, aby se jim tak jako králi Ludvíkovi žalostivě nepřihodilo. A buďto že by král s některými stavy do pole táhnouti a nad nepřátely zvítěziti měl, tedy že by toliko ti, kteříž jsou tak s králem do pole se vypravili, a ne ti, kteříž doma zůstali, toho pochvalu a poctivost míti chtěli; což že by království českému i všem stavům ode všeho křesťanstva k velikému posměchu a hanbě se přičítalo. A zase kdyby neštěstí na krále přišlo, to že by králi i těm všem, kteří by s ním tak bez povolení všech stavů byli táhli, zvlášť od národu německého a vlašského ke zlému se přičítalo.

A zavíraje Klenovský svou řeč, opakoval žádost stavův ku králi, aby sněm obecný rozepsal, že přítomní stavové to všecko podle ostatních stavův jakožto přátel svých a podle zemí království tomu příslušejících, což ctným a dobrým rytířům i věrným poddaným náleží, nedadouce toho žádnému napřed, jednati a konati chtějí, tak aby rovnost zachována byla, a svornost, láska i jednomyslnost mezi nimi všemi trvati mohla. — Z promluvení Gabriela Klenovského světle tomu vyrozuměti jest, že stavové v Litoměřicích shromáždění mírnějším spůsobem opřeli se proti králi než obce Pražské; uznávaliť aspoň platnost sněmovního snešení v příčině smlouvy s knížetem Moricem, kdežto Pražané proti ní naprosto se ohradili. Nad to byli dotčení stavové hotovi a zakazovali se králi, že na sněmu všemožně o to se přičiní, aby se mu po vůli stalo a pomoc zemská se povolila. Avšak přes tu mírnost a poddanost ku králi, kterou řeč Klenovského na jevo dala, hájili se stavové přímo, tak jako obce Pražské, že nelze jim snésti se na něčem a uvázati se več, co všech stavův se týká a tedy jen na obecném sněmu vyřízeno býti může.

Po té řeči Klenovského dal král za odpověď nejprvé nejv. úředníkům, soudcům a radám k přednešení jejich to, že povolnost jejich k tomu tažení milostivě přijímá a jim to vší milostí královskou zpomínati a nahražovati bude.

Co se pak týkalo žádosti stavův, již Gab. Klenovský přednesl, k té král odpověděl obšírněji, a to na každý článek obzvláště: Ze strany smluv s domem saským řekl král, že to jsou smlouvy již hotové a od stavův stvrzené, a že sluší jim tedy v čas zadost učiniti. A jelikož nepřítel od knížete Morice a od válečného lidu královského přes 4 míle neleží, z té příčiny že tolik času není, aby se obecný sněm rozpisoval, smlouvy a privilegia valchovaly a rozumy a výklady jim dávaly, a stavové k tomu teprva se raditi měli, zdali do pole táhnouti mají, a kdo má jíti aneb doma zůstati. K tomu že by měli i toho povážiti, proč jsou sem obesláni, a že ne v městě, nýbrž zhola v poli proti nepříteli leží. Při tom ukazoval král na to, že sem již z Prahy několik kusů střelby, jež na náměstí Litoměřickém postaveny byly, přivézti dal, pak korouhev se znakem království českého jakož i jiné potřeby vojenské dopraviti kázal, tak že již všecko k válce přichystáno bylo. I aby král přes to přese všecko zase nazpátek táhnouti a takovou nebezpečnost i tu povinnou smlouvu, ty listy, zápisy a pečeti, i dobré a užitečné království českého opustiti, zlou pomluvu o sobě slyšeti a škody i náklady na to vynaložené trpěti měl: to že při něm naprosto se nesnáší.

Vysloviv pak naději svou, že ani oni ho neopustí, nýbrž že při něm setrvají, pravil dále: že jakž toto tažení vykonáno bude, i hned všem stavům sněm obecný na hrad Pražský položí, a prokáže-li se co toho — ač že se toho naprosto nenaděje —, aby proti privilegiím zemským co byl předsevzal aneb jim ublížil, tedy že jim stavům to všecko podle spravedlnosti a slušnosti napraví. Při čemž i toho doložil: že nikdy toho úmyslu nebyl a není, aby něco proti jejich svobodám vědomě předsebral, než vždycky že jest raději jim těchto potvrzoval a rozmnožoval, a ještě že by jim mnohem raději na sáhy přidával, nežli jim jich za prst ujíti neb umenšiti chtěl. A protož že jim to k rozvážení připouští, jestli nyní toho čas jest, aby teprva o to, vidouce, že nepřítel do země táhne, disputaci držeti aneb co staré baby se o to hádati a nepříteli svévolně zemi hubiti, kaziti a snad odjíti dopustiti měli.

A ješto stavové králi nešťastnou porážku krále Ludvíka připomenuli a jemu ku příkladu přivodili, toť těžce nesl, i dal jim v tom za odpověď: aby ho za tak „vzteklého a a nedbanlivého“ neměli; neb co jest tím tažením před se vzal, to že prvé bedlivě a zdravě uvážil. Tolikéž trpce jim vytýkal, že moc a sílu Hanuše Fridricha s válečnou mocí cisaře tureckého srovnávali. I připomenuv pak stavům čest a poctivost jejich i slavnou minulost národa českého, pravil dále, že by s pomocí boží snadno půl říše válečným spůsobem sobě podmaniti mohli, a protož aby se jinače rozmyslili a na ty, kterýmž ta věc k mysli nejde, zření svého neměli; neb kdyby odsud s tou střelbou, korouhví a všelijakými potřebami válečnými zase nazpátek táhnouti měli, v tom čase že by od nepřítele toto království zkaženo a snad i dokonale ztraceno býti mohlo.

Dále král i v tom znova se pronesl: aby stavové s nejvyššími úředníky a soudci i radami se sešli a o jakýkoli revers se spolu snesou, že ten on svým majestátem stvrditi a jim jej od sebe dáti míní, na důkaz, že proti privilegiím a svobodám jejich nic předsebráti nechce; ano že ani proti tomu by nebyl, aby ten mandát, kterýžto stavův tak popudil, v nic obrácen byl, i že jej přímo odvolává, kazí a ruší, tak že jim stavům a svobodám jejich k žádné škodě a ujmě býti nemá. Na konci pak jich ještě jednou co nejsnažněji žádal, aby ho jen v tak pilné potřebě jeho neopouštěli a od něho se odtrhovati nedali, přiříkaje jim na své důstojenství královské, že to chce jednomu každému z nich milostí svou nahrazovati.

V nejednom místě této řeči královy patrně znamenati jest jakousi rozčllenost a podrážděnost mysli, což odtud vyložiti si jest, že král pokládaje pouhý příjezd stavův do Litoměřic již za hotové přiznání se jich k tomu tažení, nemálo popuzen byl, uslyšev o odporu stavů z úst řečníka, jimi samými zvoleného. Pročež maje ustavičně potřebu pomoci jejich na mysli, ku konci řeči své tím ochotněji sliboval revers, ano upouštěl i od osudného mandátu, jen aby je při sobě udržel.

K napomenutí královskému však stavové hned odpověděti nemohli, a to hlavně proto, že znamenitý počet jich do radnice Litoměřické pro úzkost místa vejiti se nemohl a tudíž předložení královského ani neslyšel. Z té příčiny prosil opět Gabriel Klenovský ve jménu stavův přítomných, aby odpověď královskou všem ještě předložiti a oni pospolu se uraditi mohli, načež že druhého dne králi konečný úmysl svůj oznámí. Ku kteréžto žádosti stavův král povolil, a sice na ten spůsob, aby se stavové svou ctí a věrou zavázali, že se nikam nerozjedou, dokud by králi konečné odpovědi nedali.

Po tom jednání snažili se nejv. úředníci a soudcové zemští se vší pilností při stavich o to, aby se s nimi srovnali a stejnou s nimi odpověď králi podali; avšak toho na nich obdržeti nemohli.

Na zejtří tedy dne 10. února stavové vyslali z prostředku svého jisté osoby ku králi, které mu jmenem jich oznámily, že to všecko, což včerejšího dne Gabriel Klenovský mluvil a králi přednesl, konečná vůle a úmysl jejich byl a jest, i že ještě při tom zůstávají, s tím doložením, tak jakž jsou prvé prosili, že ještě vždy za to prosí, aby král všem stavům obecný sněm položil, na kterémžto oni podle jiných všecko to, čehož by královo i toho království dobré vyhledávalo, jednati a zavírati chtějí.

Poslední tou odpovědí stavův byl král nemálo překvapen, což také několika slovy na jevo dal, načež znovu se omlouval, že, jakkoli by rád sněm položil, pro krátkost času toho učiniti nemůže. A na konec vyslovil ještě jednou naději svou, že páni, rytířstvo i města z obce se jinak ještě rozmyslí a krále i korouhve české neopustí; a kdož by pro nedostatek zdraví, pro vysoké stáři neb jiná zaneprázdnění svá táhnouti nemohl a přece svůj počet lidu do pole poslati chtěl, ten aby druhého dne na radnici Litoměřické poznamenati se dal.

Stavové však, odcházejíce z radnice, usnesli se na tom, že v žádné další jednání dávati se nebudou, stojíce pevně na předešlé odpovědi své, že jim nenáleží kromě sněmu v nějaká jednání se dávati; že však každého vůli zůstavuji, chce-li s králem táhnouti aneb nějakou pomoc mu učiniti. A jestliže by kdo tak se zachoval a králi pomocí svou přispěl, že to z dobré vůle své, jsa svého statku a jmění svoboden, bude moci učiniti, že však to ne na pomoc knížeti Moricovi aneb na stvrzeni nových smluv s nim učiněných, ale jediné pro ochranu osoby královy státi se má. Kteréžto snesení stavové králi skrze pana Vřesovce staršího přednésti dali.

Zatím již nejedni stavové opustivše Litoměřice, rozjeli se odtud domů. Někteří však z těch, jenžto tam ještě zůstali, k důtklivému napomenutí královskému skutečně se rozmyslili a v pátek dne 11. února slíbili, že pod výminkou výše připomenutou buď s králem potáhnou neb penězi mu přispějí, a to z tisíce dvanácti zlatými. A kvitance, kterouž na to obdrželi, také v sobě to výslovně obsahovala: že osoby řečené té pomoci své nečiní ani na smlouvu od knížete Morice předloženou ani na mandát královský ani na to, aby se vytrhly z obce, nýbrž zůstávajíce při snesení stavův stran sněmu obecného, že tak učinili ze svobodné vůle své, ne z povinnosti, alebrž na žádost královu k osobě jeho.

Za tuto jich povolnost poděkoval jim král jako prvé nejvyšším úředníkům a soudcům zemským i radám královským a některým stavům katolickým, kteří dříve již pomoci své králi slíbili, toho doloživ: že takovou jich ochotnost milosti svou královskou jim zpomínati i nahrazovati a i svého syna k tomu vésti chce, aby se také on jim i dědicům jejich tak prokázal; ale proti těm, kteří táhnouti nechtěli, že též bude věděti se jak zachovati.

Po ukončeném jednáni v Litoměřicích vydal se král s patrnou nevolí dne 17. února z téhož města do Ústi nad Labem, kdež s knížetem Moricem a s kurfirstem brandenburským se sjel, aby s nimi další výpravu společnou proti Hanuši Fridrichovi umluvil. Ze stavův vyšších doprovázelo prý krále jen asi deset osob, a peněžité pomoci sehnalo se proň v Litoměřicích 16.000 tolarů. Kdož však s ním táhli aneb penězi svými mu přispěli, jména těch z pramenův vyšetřiti nám lze nebylo.^[14]

---

1. Bucholz VI. str. 363.
2. Archiv zemský
3. Pilař a Moravec, Historia Moravia III. str. 21.
4. Sixt z Otteradorfu
5. Acta Ferd. a Sixt z Ottersdorfu.
6. Sixt a Bucholz VI. str. 364.
7. Sixt z Ottersdorfu.
8. Listy o tom ke komoře české v archivu zemském.
9. Sixt z Ottersdorfu
10. Acta Ferd. a Sixt z Ottersdorfu.
11. Viz Úvod.
12. Sixt z Ottersdorfu.
13. Těmito slovy vyřkl Ferdinand I. zásadu, k nížto předchůdcové jeho na trůně českém, vyjma jediného Rudolfa Habsburskébo r. 1307, nikdy se neznali, a proti kteréž i on sám nedlouho potom rozhodně se opřel. Když zajisté r. 1548 sněm říšský, v Augšpurce držaný, daň říšskou také na korunu českou uložiti chtěl, Ferdinand tomu místa nedal, pevně zastávaje nepoplatnosti a neodvislosti království českého. Což by se mu nikterak nebylo povedlo, kdyby dotčená jeho slova o lenním poměru koruny České k říši německé na právu byla zakládala. (Kalousek, České státní právo str, 61.)
14. Zprávy o jednání v Litoměřicích vážili jsme z rukopisu Sixtova, z Act Ferd. a z nejedněch listin archivu zemského.