Odpor stavův českých proti Ferdinandovi I. l. 1547/I

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: I.
Podtitulek: Začátky sporu mezi Ferdinandem I. a stavy českými l. 1546
Autor: Karel Tieftrunk
Zdroj: TIEFTRUNK, Karel. Odpor stavův českých proti Ferfinandovi I.
Online na Internet Archive
Vydáno: Praha: V kommissi u Františka Řivnáče, 1872.s. 19 – 59.
Licence: PD old 70
Související články ve Wikipedii:
Stavovský odboj roku 1547

Úmysly cís. Karla V. v říši německé. Sněm obecný stavům českým ke dni 26. měs. července položený. O hotovosti zemské na témž sněmu zavřené. Jednání o smlouvu s Moricem. Fridrich saský a Filip heský do říšské klatby dáni. Psaní Fridrichovo k stavům českým. Pře Dobrolucká a Grinheimská. Přípravy královské k hotovosti zemské a odpor proti ní. Mustrování lidu krajského. Věci Jáchymovské a ležení u Kadaně. Smlouva mezi Ferdinandem a Moricem učiněna přes odpor stavu městského. O výpravě proti Fridrichovi. Trestání stavův nepovolných. Závěreční poznamenání.

Karel V. vyrozuměv, kterak zmáháním se protestantismu v Němcích císařská důstojnost bývalé své moci a slávy pozbývá, těžce nesl takový stav v říši německé; příčili se naprosto ideám jeho o podstatě císařství římského. Z té příčiny vzal v nenávist nové učení Luterovo, ustavičně o tom přemítaje, jak by mu platný odpor učinil. Aby v tom volné ruky v Němcích nabyl, zavřel již v říjnu léta 1545 s Turky příměří na 18 měsíců; což s tím větším bylo podivením, ješto právě tehdáž byla příležitost nejvhodnější k válečnému předsevzetí proti tureckému panství v Uhřích. Neboť v Asii strojili se Peršané již k zjevné válce proti říši osmanské, a uvnitř ní nastaly zase povážlivé spory strannické o nápadnictví; i mělo se v střední Evropě vůbec za to, že také císař s bratrem svým Ferdinandem I. toho času na Turky udeří. Pročež jak zpráva o příměří onom se roznesla, i hned hlasové proskakovali, že Karel V. tak učinil, jen aby všech vojenských sil v říši německé užíti mohl.

Nemenším podezřením naplnilo knížata protestantská pilné obcování císařovo se Španěly, o jejichž urputné náboženské nesnášelivosti vůbec se mluvilo. Bylť na dvoře císařském tehdáž vévoda Alba a jiní Španělé, kteřížto ustavičně naléhali na císaře, aby katolictví proti zmáhajícímu se protestantismu v říši své vší mocí se ujal. V kteréžto příčině podporováni jsou též od strany papežské, ano již na začátku roku 1546 slíbil papež Pavel III. císaři 12.000 pěších a 500 jízdných, zakázav se zároveň složiti 200.000 dukátů na potřeby válečné, když by císař k válce proti protestantským knížatům se odhodlal.[1]

Avšak Karel, jsa povahy na nejvýš rozvážlivé, nesáhl hned k meči, ale konal pilné přípravy k předsevzetí svému, zastíraje se rozličnými záminkami až do posledního okamžiku. Záleželoť mu předkem na rozdělení protestantských knížat, jenž v tak řečené jednotě Šmalkaldské jakž takž spojeni byli. Přední zřetel měl k saskému knížeti Moricovi, který po delší čas s kurfirstem saským Hanušem Fridrichem, hlavou to jednoty Šmalkaldské, v rozepřích jsa, nejlepší čáky na seslabení onoho spolku protestantského císaři poskytoval. Bylť i muž udatný a odvážlivý, tak že odpadnutí jeho pro věc protestantskou tím citelnější, služby pak jeho pro císaře tím platnější býti mohly. Chytrému jednání císařského posla Granvelly podařilo se, hojnými sliby téhož Morice pro věc císařovu získati. Ctižádostivý a soběcký kníže nerozpakoval se také dlouho, zříci se strýce svého Hanuše Fridricha i ostatních svých příbuzných a náboženských spojencův; vystoupiv tedy z jednoty evangelické, rychle vydal se do Řezna, kde Karel V. naň očekával, chtěje s ním konečnou smlouvu učiniti.

Jednání císařovo vždy větší vzbuzovalo podezření v říši německé; neboť vůbec za to jmíno, že se tu pomýšlí jen na zjevný boj proti luterianismu. Císař tedy, snaže se mysli pobouřené poněkud upokojiti, prohlásil se vůbec v tom, že mu naprosto nejde o potlačení nového učení Luterova, nýbrž že jen potrestati chce některých knížat protestantských, zejmena Filipa, landkrabí hesenského, a Hanuše Fridricha, kurfirsta saského, kteřížto nechtěvše podrobiti se církevnímu sboru Tridentskému, císaře proti sobě popudili. Karel vyhlásil tento odpor jejich za porušení poslušnosti povinné a za urážku na císařské autoritě spáchanou. Naproti tomu však psal dne 9. června 1546 sestře své královně Marii: že dotčené příčiny jsou pouhým zastřením, jež toliko k rozdělení nepřátel sloužiti má, pravá pak příčina válečných jeho připrav že záleží v tom, aby hrozící záhubu od katolického náboženství odvrátil a protestantství mocný odpor učinil.[2]

Není pochyby, že Moric pravé tyto úmysly císařovy dobře prohlédl; nicméně však dbaje prospěchův osobních, vstoupil posléze ve služby jeho.

A týmž časem, kdež diplomatické vyjednávání s knížetem Moricem v Řezně se dálo, docházeli listové ze Španěl, v nichž královic i statní rada španělská císaře co nejdůtklivěji namlouvali, aby déle neváhal, k zachování císařské vážnosti a moci úmysly své vykonati; při čemž mu spolu se zakazovali stálou pomocí i peněz i lidu branného.

Za takovými príčinami dozrál úmysl císařův ku konečnému činu. Chtěje bývalou moc císařův německých obnoviti a ji opět jaksi na základech náboženských upevniti, umínil si, knížata protestantská k přijetí všech usnešení sboru Tridentského třebas i mocí přivésti a je tou měrou k uznání středověké autority církevní i politické, papežské i císařské, přinutiti. Kteréžto předsevzetí směřovalo nejen k upevnění císařské důstojnosti, ale i k rozšíření vlivu a moci rodu Habsburského, jmenovitě tím, že koruna císařská v témž domě dědičnou státi se měla.[3]

Bližší o těchto věcech úrada dála se v Řezně, kamž také Ferdinand I. velmi kvapně se odebral. Vrátiv se zajisté dne 25. května z Vratislavi, kdež v Úvodu již položenou rozepři mezi stavy českými a knížaty Lehnickými byl vyřídil, do Prahy, nevyčkal zde ani sněmu obecného, jejž byl ke dni 2. měsíce června rozepsal; nýbrž rychle vydal se ještě měsíce května do Řezna, aby tu dotčeného smlouvání účasten byl.

Tak kvapný odjezd králův před samým sněmem naplnil stavy české nemalým podivením; i nesjeli se také u velkém počtu do Prahy, nechtějíce bez přítomnosti královy žádného sněmu odbývati. Ferdinand tedy položil stavům z Řezna sněm nový, jmenovav k němu den úterý po sv. Prokopu, t. j. 7. červen. Avšak ani tomuto sněmu král osobně přítomen býti nemohl; pročež vypravil na místě svém arciknížete Maximiliana, syna svého, do Prahy, opatřiv jej dostatečnou instrukcí a listem věřicím. Ku kterémužto sněmu stavové čeští zase u velmi jen skrovném počtu se sešli, ovšem pak za několik dní ani nic jednati nezačali: mnozí to sobě do krále stěžovali, že nečasně, když největší klízení z polí a z jiných hospodářství jim nastává, sněm položil; jiným pak nezdálo se toho dopustiti, aby arcikn. Maximilian, nejsa ještě pořádně za krále českého zvolen, měl na stolici královské při vyhlašování toho sněmu seděti.

Král Ferdinand dozvěděv se o odporu stavův, aby větších nepřiležitostí v době tak povážlivé se uvaroval, odložil listem, v Řezně dne 21. června daným, dotčený sněm k 26. červenci, tak aby stavové téhož dne do Prahy se sjeli a nazejtří ráno na hradě královském k sněmování najíti se dali. Král sám s královnou a se synem svým arciknížetem Ferdinandem dne 28. července do Prahy přijel. Neboť po delší čas proskakovaly také již v království českém rozličné zprávy, kterak v říši německé připravuje se válka na záhubu protestanství, načež že i na potlačení nekatolíkův v Čechách dojde.[4] I záleželo tedy králi nemálo na tom, aby stavy české přítomností svou upokojil, ano mysli jejich sobě naklonil, protože toho na nich dosíci chtěl, aby mu na témž sněmu hotovost zemskou proti všelikým nepřátelům zahraničným povolili.

I podařilo se také Ferdinandovi I., že přes všecky překážky stavové posléz na tom se snesli: jestliže by za příčinou nepřítele všeho křesťanstva Turka i také tohoto válečného pozdvižení v říši na království české a země k němu příslušející jaká potřeba nastala, buďto že by Turek aneb kdožkoliv témuž království a zemím k němu příslušejícím škody a vpády činiti aneb co od nich odnímati chtěl aneb odjal, aby tedy pro opatření a předejití toho všeho nebezpečenství veřejnost či hotovost zemská nařídila se.

K tomu konci týmž sněmem uloženo: aby každý ze všech tři stavův, tolikéž manové, dédinníci, nápravníci, dvořáci, svobodníci, vůbec všickni, kdož by koli statky pozemské neb platy komorní měli, toto jmění své náležité šacovali, přijmouce to k svému svědomí a stvrdíce listy přiznávacími pod pečetí svou, že všecken svůj statek spravedlivě procenili. Jeden pak každý povinen býti měl ze dvou tisíců kop gr. čes. čtyři pěší a jednoho jízdného dáti a slušně koněm i zbrojí osoby tyto opatřiti a vypraviti. A jestliže by kdo sám do 2000 kop jmění svého neměl, takový měl se s jinými osobami spojiti a v tom rovnost do toho počtu zachovati.

Lid takto sebraný z každého kraje zvlášť mustrován býti měl skrze hejtmany k tomu zřízené. Pro větší kontrolu nařízeno berníkům každého kraje, registra i osoby, ježto jsou se šacovaly, zejména vypsati a příslušnému hejtmanu týden před mustrovánlm poslati, aby týž na den k přehlídce položený tím spraviti se mohl, zda všecken lid k mustrování přišel.

Tato přehlídka všeho lidu krajského položena k pondělí po narození panny Marie, t. j. 13. září 1546 pro všecky kraje, a sice v tom městě, kdež sjezdové se odbývali. Za hejtmany z krajův voleni jsou: z kraje Litoměřického Jan z Waldšteina na Újezdě, při městě Litoměřicích; z kraje Žateckého Fridrich Hora z Ocelovic, při Žatci; z kraje Hradeckého Jan starší Špetle z Janovic, při Hradci; z kraje Boleslavského Viktorin Křinecký z Ronova, při Boleslavi; z kraje Plzeňského Mikuláš Miřkovský z Tropčic, při Plzni; z kraje Prachenského Jan Vrábský z Vrabl, při Písku; z kraje Bechynského Václav Krajíř z Krajku, při Soběslavi; z kraje Podbrdského Šimon Vikhart, při Berouně; z kraje Kouřimského Jan Opit jinak Peřina z Malešina, při Kouřimi; z kraje Čáslavského Václav Žehušický z Nestajova, při Čáslavi; z kraje Slanského Albrecht Šlik z Holejče, při Slaném; z kraje Chrudimského Václav Gerštorf z Gerštorfu, při Chrudimi; z kraje Vltavského Ladislav Popel z Lobkovic, při Sedlčanech ; z kraje Rakovnického Burian Chodour z Lokte, při Rakovníce. Pražané však svého zvláštního hejtmana míti mohli. A k hodnosti nejvyššího hejtmana od stavův králi navrženi jsou: Adam ze Šternberka na Zelené Hoře, Šebestian z Weitmile na Chomůtově, Votík z Bubna a Václav Pětipeský z Krásného Dvora. Z nichž pak Ferdinand I. Šebestiana z Weitmile za nejv. hejtmana ustanovil.

A když by byla potřeba k nějakému polnímu tažení nastala, tehdy podle téhož sněmu měl každý ze stavův panského a rytířského osobou svou s počtem svým koní a pěších najíti se dáti aneb místo sebe syna, strýce aneb jiného přítele svého, a pakli by těch nebylo, tedy jinou osobu ze stavu panského neb rytířského vypraviti, tak aby vždy nejmíň mezi osmi koni jízdnými jedna osoba ze stavu panského neb rytířského byla. Též Pražané a jiná města měli hodnou osobn městskou aneb dle možnosti též ze stavů vyšších objednati a na místo uložené k dotčenému dni vypraviti. A kdo by koli po obeslání hejtmana krajského do pole k němu najíti se nedal, tedy ten, kdož by toho obmeškal a počtu svého podle listu přiznávacího neposlal, měl stavům trojnásob více, což by tak nevypravil, propadnouti, s tím ještě doložením, aby se to, co by pak dáti měl, na něm listem zatýkacím od nejv. hejtmana polního dobývati mohlo.

V příčině služného stavové vyměřili nejvyššímu hejtmanu za měsíc 400 kop grošův čes. a hejtmanům krajským též za měsíc po 40 kopách gr. čes., počnouc ode dne polní přehlídky výše dotčené. A kdož místo sebe chtěl najíti buď jízdné neb pěší, tomu aby služby na koně jízdného po 12 zlatých rýnských, každý zlatý za 24 grošů a každý groš po 7 penězích bílých počítajíc, a na pěšího po třech kopách míš. za měsíc dával, výše pak aby žádný jízdných a pěších nenajímal a jim neplatil.

Aby pak lid poddaný tou hotovostí příliš stěžován nebyl, týmž sněmem vyměřeno jest: aby žádný ze stavův více od poddaných svých na výlohy vojenské nebral, než z kopy grošův čes. šest peněz čes., a jinak jich ničím nestěžoval; jestliže by však kdo výše na poddané své ukládal a více z nich k této veřejné hotovosti bral, takový každý podle uznání soudu zemského trestán býti měl.

K vznešení Šebestiana Markvarta z Hradce, purkrabí Karlšteinského, vyjmuti jsou z dotčené hotovosti zemské manové a poddaní k zámku Karlštejnu příslušející, tak aby, byla-li by toho potřeba, povinnost svou k témuž zámku tím dostatečněji vykonati mohli.

A tato veřejná hotovost podle snešení sněmovního trvati měla do sv. Martina nejprvě příštího, t. j. do 12. listopadu, a to v spůsob ten: „jestliže by v tom čase král sám neb nejvyšší hejtman polní s těmi hejtmany krajskými toho potřebu uznali, že by pro dobré toho království českého a zemí k němu příslušejících z strany Turka neb kohokoli jiného, jenžto by na toto království a země k němu příslušející sáhl a škodu činiti chtěl, aby hned tou hotovostí takto nařízenou hnuto a v ta místa, kdež by toho potřeba ukazovala, obráceno a taženo bylo, k dobrému a užitečnému tomuto království a zemím k němu příslušejícím, a jinam nic.“ Za výpravy pak samé hejtmané krajští nejvyššímu hejtmanu polnímu za radu přidáni býti a jím se spravovati měli.

Posléze od stavův na krále vznesena jest žádost, by j v ostatních zemích koruny české takovou hotovost bez prodlení nařídil, aby v tom rovnost s královstvím českým zachována a od nich skutečné pomoci i království českému při nastalé potřebě nadíti se bylo.

Kterýmžto spůsobem když jednání o veřejnou hotovost na výše psaném sněmu skonáno bylo, král Ferdinand vzložil v proposici své na stavy i to, aby smlouva přátelská, kterou svého času Jiří z Poděbrad v Chebě s domem saským uzavřel, mezi stavy českými a saským knížetem Moricem obnovila se. Smlouva tato stala se roku 1459 k tomu konci, aby mezi korunou českou a sousedním domem saským stálé přátelství se zachovávalo, a obě tyto mocnosti k obapolné obraně a pomoci proti každému nepříteli mezi sebou se zavázaly.[5] Léta 1546 byl nejstarším knížetem domu saského Hanuš Fridrich, přední člen protestantské jednoty Šmalkaldské; jemu tedy by bylo předkem náleželo, dotčenou starou smlouvu se stavy českými obnoviti a zachovati. Což však i úmyslům Karla V. i Ferdinanda I. naprosto se příčilo.

Již z toho, což svrchu o sjezdu Řezenském pověděno jest, na jevo vychází, že oběma dotčeným panovníkům, i Karlovi i Ferdinandovi, na tom záleželo, osobní věci své s prospěchem Moricovým pevně spojiti; pročež také Ferdinand I. všemožně o to stál, aby stavové čeští v nastávajícím boji mezi císařem a knížaty protestantskými nikoliv s kurfirstem saským, alebrž s Karlem a s Moricem za jedno byli. Nejlepším k tomu prostředkem vidělo se býti obnovení oněch starých přátelských smluv s domem saským, ale nikoliv s nejstarším knížetem téhož rodu Hanušem Fridrichem, nýbrž s mladším strýcem jeho Moricem, nyní věrným spojencem císařovým.

Ale věc sama pilného jednání a rychlého vykonání vyhledávala. Neboť spor mezi císařem a knížaty protestantskými v říši chýlil se již k zjevné válce. Karel V. zajisté dokonav válečné přípravy své, dal kurfirsta Hanuše Fridricha a landkrabí Filipa do říšské klatby a uložil Ferdinandovi i Moricovi, aby pospolu do zemí kurfirstových vojensky vtrhli. Z té příčiny také Moric ustavičně skrze listy na krále Ferdinanda naléhal, aby smlouvu řečenou se stavy českými k místu přivedl.

Naproti tomu učinili ku konci měsíce července Hanuš Fridrich a Filip k stavům českým, na sněmu shromážděným, zvláštní psaní, v kterémžto jim oznámili, že pro zachování náboženství evangelického proti císaři s lidem svým do pole vypraviti se museli, žádajíce, aby stavové k nim jakožto k spoluoudům křesťanským sousedsky a přátelsky se chovali a zemím i poddaným jejich neškodili, pamětlivi jsouce smluv přátelských, jež za Jiřího z Poděbrad mezi královstvím českým a domem saským zavřeny byly. Dovolávala se tedy dotčená knížata týchž smluv, jichž Ferdinand právě proti nim užíti chtěl. I jest nepochybné, že toto psaní obou knížat protestantských, odporujíc úmyslům Ferdinandovým, spůsobilo při králi tím větší pilnost, aby stavy české co nejdříve k učinění přátelského spolku s Moricem přiměl. Což však bylo věcí dosti nesnadnou.

Za příčinou tak rozdílných zpráv ústních a písemných, jež tehdáž o sporu v Němcích Prahou procházely, bylo veřejné mínění v hlavním městě království českého velmi neustavičné a vrtkavé; nevědělo se vůbec, na které straně právo, a ku které se nakloniti jest. Svědčit o tom list, jejž některý vyzvědač neb posel kurfirsta saského na začátku měsíce srpna pánu svému psal. Praví se tam: že v Praze věci podivné se dějí; dnes že se na něčem stavové usnesou, zítra pak že to opět odvolají a vystaví mínění jiné; i že se zdá, jakoby Čechové sami nevěděli, kudy kam a jak se zachovati mají.[6]

Největší odpor proti vůli královské činili města a rytířstvo, kdežto stav panský již ochoten byl žádosti králově vyhověti. Všelikými tůčkami a praktikami, jež zvláště kancléř Jindřich z Plavná strojil, podařilo se konečně Ferdinandovi I. také stav rytířský pro svou věc získati. V kterémžto jednání král stavův nejvíce strašil tou hrozbou, že Moric do Čech vtrhne, když se s ním přátelsky nespojí.[7] Dále jim předkládal: že on s Moricem od císaře uloženo mají, aby vtrhnouce vojensky do zemí Fridrichových, klatbu říšskou nad ním vykonati pomáhali. Jestliže by pak toho se zpěčovali, tedy že by císař tu věc vložil na knížata jiná; kterýmžto však spůsobem že by se snadno mnohá léna koruny české, v Saších položená, do rukou cizích dostala, odkudž by pak s těží království českému navrácena býti mohla.[8]

Již tyto důvody králem předstírané byly by snadno většinu stavův vyšších pro záměry jeho získaly; nicméně konečné svolení jich spůsobeno, jak se zdá, teprv, když král stavům oznámil, že kurfirst Hanuš Fridrich kláštera Dobroluckého v Dolení Lužici se zmocnil, a sáhnuv tak na území koruny české, sám ty staré přátelské smlouvy mezi královstvím českým a domem saským porušil. Jak se v pravdě věc tato měla, o tom níže vypravovati se bude. — Pročež také stavové dali kurfirstu saskému na psaní jeho výše položené dne 9. srpna přímo ze sněmu za odpověď toto: že tomu neradi z psaní jeho vyrozuměli, že mezi ním a císařem spor povstal, alebrž že by byli raději slyšeli, že kurfirst k císaři co své od boha ustanovené vrchnosti poddaně se chová; neboť že jsou od krále svého zpraveni, že císař ne pro náboženství, jak oni tvrdí, nýbrž pro zachování poslušnosti a práva v říši proti němu vystoupil. Že pak kurfirst jim připomenul smlouvy přátelské mezi domem saským a královstvím českým zavřené, o těch doložili, že oni stavové je povždy zachovávali, ale že těžce nesou, že on kurfirst tak nečiní, ješto zmocniv se kláštera Dobroluckého, ke koruně české náležitého, vydati jej se zdráhá; že tedy přátelsky ho žádají, aby týž klášter se vším příslušenstvím k Dolení Lužici a koruně české vrátil.[9]

Takovým spůsobem a pomocí nejv. úředníkův zemských stalo se, že vysší stavové, panský a rytířský, žádosti králově přivolili, na tom se usnesše, aby k obnovení přátelského spolku s knížetem Moricem jisté osoby se zvolily. I jmenováni jsou k tomu: ze stavu panského nejv. hofmistr Zdislav Berka z Dubé a z Lipého, Jan starší z Waldšteina a na Újezdě, Šebestian z Weitmile a na Chomútově; ze stavu rytířského Jiřík z Gerštorfu, podkomoří král.. čes., Wolf z Vřesovic a na Doubravské Hoře, hejtman hradu Pražského, Chotek z Vojnina, prokurator královský, Piram Kapoun z Vojkova a Zikmund Audrcký z Audrce, úředník při dskách zemských. Kteréžto osoby, dostavše mocného listu pod pečeti zemskou, ve zvláštních seděních V Praze o dotčeném obnovení přátelských smluv uraditi se, a sjedouce se pak s radami knížete Morice, s nimi se smluviti měly; a což by pak pospolu z strany té přátelské smlouvy nařídily, to od obou panovníkův, Ferdinanda i Morice, a poddaných jejich na budoucí časy zachovávati se mělo. A poněvadž výše jmenovaní plnomocníci stavův byli vesměs vůli královské naprosto oddáni, mohl se Ferdinand nadíti, že v smlouvě od nich učiněné žádostí jeho naprosto šetříno bude. Věc sama byla tedy dobře nastrojena.

Avšak proti takovému kroku stavův vyšších mocně opřel se stav městský. Když zajisté ono snešení pánův a rytířův ke konečnému zavření na sněmu přijíti a do desk zemských vloženo býti mělo: tu Pražané a poslové z ostatních královských mést místa mu dáti nechtěli. I pronesli se skrze Sixta z Otrsdorfu, kancléře Starého města Praž., v rozum ten, že k snešení stavův vyšších nikterak nepřistoupí aniž naň relace k deskám učiní, poněvadž by takové věci tak dobře stavu městskému k ohledání a rozvažování náležely jako stavu panskému a rytířskému. A když pak při čtení a zavírání toho sněmu král Ferdinand v majestátu svém a na stolici královské dne 14. srpna, téměř již před samou hodinou na noc, u sněmu seděl, a osoby stavův vyšších, jež právě na sněmu byly, k relaci do desk před ním se přiznávaly; tu opět Pražané i ostatní města královská ohradili se před králem i přede všemi přistojícími v tom: že oni tomu artikulu o přátelskou smlouvu s Moricem místa nedávají a na něj relace učiniti nemíní a nemohou; a protož což by tu koliv tak bez nich potom s knížetem Moricem jednáno a zavíráno bylo, tím že oni povinni a zavázáni žádnému býti nechtějí, prosíce při tom krále v té věci za opatření.

Ale tento odpor měst nic neprospěl. Páni a rytířstvo prohlásili se, že zavírání takových mezinárodních smluv, jest privilegium jejich; král pak, nechtěje snešení sněmovního v pochybnost uváděti, nedal se na ten čas do žádného rozeznávání sporu dotčeného, nýbrž městům toliko přislíbil, že jiným časem je s ostatními stavy o to sročiti, vyslyšeti a rozeznati chce.

Není v tom pochybnosti žádné, že král stížností stavu městského hlavně jen proto zamítl, aby konečné zavření té přátelské smlouvy s Moricem skrze stav městský se nezmařilo neb aspoň neprotáhlo. O tom však tolikéž pochybovati nelze, že jednání sněmovní mělo do sebe nesprávnost nejednu. Vyloučen tu nejprvé celý třetí stav přes všecken svůj odpor z jednání pro celé království tak důležitého, jakkoli několik měsíců před tím v rozepři, kterou stavové čeští s knížaty lehnickými o integritu koruny české měli, na sněmu obecném i poslové z měst k soudu Vratislavskému jsou zvoleni, kdež král rady jich tak vysoce vážil.[10]

Nad to výše nalézala se dotčená smlouva v proposici královské a týkala se tudíž sněmu celého; mělo-li tedy snešení jeho míti zákonitou moc a platnost, bylo dle zřízení zemského potřeba shodnuti se všech tři stavův. Majorisování jednoho stavu skrze dva ostatní nebylo na místě. A protož stav městský i v průběhu dalších události neuznával níkdy aspoň pro sebe platnosti dotčeného zavření, aniž pokládal sebe za povinna jakýmkoli závazkem, který by byl plynul ze smlouvy s Moricem učiněné.

Tak skončil sněm, pro příští dějiny nemálo důležitý, spůsobem takovým, jenž opět smutný podal doklad o nesjednocenosti stavův českých, již v minulých sněmích nejednou na jevo dané.

Mezi tím časem užil cisař, jak výše řečeno, v německé říši nejpřísnějšího prostředku k stíhání Hanuše Fridricha saského a Filipa landkrabi heského. Byliť dáni do klatby říšské, kteráž v Řezně dne 20. července vyhlášena byla. Obadva prohlášeni jsou za odbojníky a rušitele důstojnosti císařské, kterýmž žádné právo ani zákon více nesvědčí; všickni stavové v říši, světští i duchovní, pod ztrátou svých svobod a práv, ano i svých statkův a hrdel vyzváni byli, oněch knížat se zříci a ničím nepodporovati; poddaní pak jejich ze všeho poslušenství a všech povinnosti k nim propuštěni jsou. A tak mohl kdokoli na dotčené osoby achtované jako na odbojníky a psance, jak se mu líbilo, mocí sáhnouti.

Za příčinou této císařské klatby vydal Ferdinand I. dne 17. srpna r. 1546 ke všem stavům a obyvatelům království českého zvláštní patent, jejž na vratech zámku Pražského, na radnicích a branách městských přibíti kázal. V patentu tom vůbec oznámeno, že císař Hanuše Fridricha a Filipa pro jejich neposlušenství a puntování proti důstojnosti císařské do achtu či klatby dal a na všecky ty, kteří by je v čemkoli podporovali, přísné pokuty vynesl. Dále pak doloženo, že císař o to skutečně pričiniti se chce, aby království české i jiné země, kteréž skrze ty různice v říši v nebezpečenství jsou, zase z toho vysvobozeny byly; k čemuž že i on král, co nejvýše možno mu bude, napomáhati chce. Z kteréžto příčiny na konci toho patentu stavům přísně přikazoval, aby všickni i jeden každý dotčené Jana Fridricha a Filipa proti císaři v ničemž nezastávali a jim ani jich pomocníkům žádné podpory buď dodáváním lidu, profiantu aneb jakýmkoli jiným vymyšleným obyčejem zjevně ani tejně nečinili ani komu jinému činiti dopouštěli pod uvarováním hněvu a nemi- losti královské, pod propadením všech statkův, lén a manství i ztracením hrdel.[11]

Po tomto vyhlášení achtu císařského došlo stavův českých nové psaní od Hanuše Fridricha saského a Filipa heského. Tito zajisté vyrozuměvše z poslední odpovědi stavův českých, že jim neposlušnost proti důstojnosti císařské vytýkají a vzetí kláštera Dobroluckého ve zlé berou, psali hned dne 23. srpna z ležení svého u Breitenbrunu týmž stavům, chtějíce se z učiněného jim obvinění vyvésti.

I táhnouce se na odpověď stavův ze dne 9. srpna, pravili mimo jiné v listu svém takto:

„Můžeme v pravdě i s dostatečným průvodem to dobře psáti, že jsme po všecky časy, jak jsme živi, beze vši chlouby podle naší nejvyšší možnosti to obmýšleli, abychom na JMCské pána milostivého míti mohli a toho dosici jsme snažně žádali a všech těch časův všecko poslušenství kurfirstské a knížecké jsme JMsti zachovali; ale jsme my s našimi spolunásledovníky dle slova božího a pro spůsob pravého křesťanského náboženství toho na JMC. až dosavad dosici nemohli, ješto bychom sic nejraději tomu byli. Protož vy jeden každý zvláště v tom nám slušně za zlé míti nemůžete...“

„Také my se i na toto předešlé jednání odvoláváme, že bychom my se všemi nejraději to byli viděli, abychom v pokoji a lásce křesťanské, jsouce pravého toho náboženství Krista pána apoštolského a evangelického, učení to v čisté svobodě přijímati mohli. Ale my tomu porozumíváme, že vy od krále vašeho zpraveni jste, že JMC. proti nám a našim spolunásledovnfkům ne pro víru, než pro nějaké neposlušeuství to před se vzal. Ale my to můžeme dokonalejší a dostatečnější pravdou dokázati, že toho pro nic jiného nečiní, než pod tou zástěrou neposlušenstvi, z kteréhož jsme nikda viněni nebyli, což by se nám samým za neslušné vidělo a zdálo, kdyby se to proto dalo. Než žeť se to všecko pro potlačení slova božího a pro zkažení a vykořenění pravého křesťanského náboženství a svaté říše svobod, výsad a obdarování, k tomu také k zkažení a vykořenění a zahubení nás všech i našich všech následovníkův děje . . . —“

Na důkaz a na svědomí toho, že císař jen pro víru proti nim knížatům do pole se strojí a s papežem náboženství evangelické potlačiti obmýšlí, uvedli v listu svém dotčení knížata též jisté psaní, které nedávno před tím papež třinácti přísežným krajům švýcarské země byl učinil, napomínaje jich k skutečné pomoci proti těm nepřátelům římské církve v říši německé. Tolikéž doložili, že na společném sněmu Švýcarův, v Badenu odbývaném, papežský nuncius dokonce oznámil články té smlouvy, mezi císařem a papežem k tomu konci učiněné, jak by se celá válka proti evangelickým knížatům vésti měla. Podobná psaní papežská prý také do Francouz a Polska rozeslána byla.[12]

Po té pokračuji knížata v listu svém takto: „Z toho pak ze všeho světle a zřetelně se ukazuje, že císař svou válečnou mocí a tou hotovostí nic jiného neobmýšli, jedině aby slovo boží a pravé křesťanské náboženství i také nás i všecky naše následovníky vyplenil a zhubil, jakož pak, o čemž nepochybujeme, u nás všech slovo boží, čest a poctivost milujících mužů to za pravé a jisté, což tu písem, držáno bude. Nebo tomu věříme, že jest to zvláštní dar boží byl, že takové tajné, tiché a schytralé císařské i papežské smluvení a jednání na světlo jest vyšlo a nám z milosti sděleno bylo, ješto by se nám sic i všem následovníkům našim rovně tak stalo, jako za onoho času Janu z Husince v Konstanci. A protož té milostivé naděje a důvěrnosti k vám jsme, že vy se podle předešlého našeho psaní i tohoto k nám pokojně, přátelsky a sousedsky zachováte a proti nám i našim následovníkům, zemím, lidem a poddaným našim nic škodného předsebráti nebudete a vašemu králi ani žádnému jinému v tom se namluviti nedáte, že by se tu co od vašich protivníků a nepřátel předsebráti mělo, nic než pro samé pouhé slovo boží. To když učiníte, my zase i všickni následovnici naši ke koruně české i všem obyvatelům v ní všecko přátelství a sousedství zachovati připovídáme“.[13]

Co se pak vzetí kláštera Dobroluk skrze kurf. Fridricha týče, jež král Ferdinand, jakožto vpád do koruny české, za druhou hlavní příčinu války položil: v tom ukazováno od obou knížat na to, že kurfirst Dobroluky osadil jen k uhájení jistých spravedlností, ježto na témž klášteře ode dávna měl; kterýmž kdyby od Ferdinanda I. zadost učiněno bylo, že by již byl Fridrich sám ochotně svůj lid odtamtud povolal.

Jelikož počátek a příčina dotčeného osazení kláštera Dobroluckého dosud, pokud víme, nikdež vyloženy nebyly, a přece věci té Ferdinand užil, aby stavy české k válečné pomoci proti Fridrichovi přiměl, potřebí jest, o ní šíře se zmíniti.

Kurfirstové saští měli již ode dávna jakési ochranné právo nad klášterem Dobroluckým, k čemuž později též jistý spůsob práva zástavního přistoupil. Vypůjčil si zajisté Maximilian I. někde na začátku 16. století od kurfirsta Fridricha, příjmím Moudrého, jisté peníze; ale poněvadž napotom jen některá část toho dluhu splacena byla, pojištěn ostatek, nejspíš po jisté smlouvě s Ferdinandem I. učiněné, na řečeném klášteře. Bylť jakož v Čechách tak i jinde ten obyčej, že panovníci za jisté půjčky statky duchovní až do úplného zaplacení dluhu v zástavu dávali. Toť se dálo v zemích koruny české zvláště za krále Ferdinanda I. velmi často*).[14]

Avšak léta 1541, někde v měs. červenci, Mikuláš Minkvic, strýc Hanuše Minkvice, místodržiciho v Dolní Lužici, do Dobroluk vpadl, klášter osadil a předstíraje opatu téhož kláštera, že ve jmenu krále Ferdinanda přichází, smlouvu s ním učinil, podle níž Dobroluky se vším příslušenstvím jemu Minkvicovi postoupeny býti měly. Kurfirst Fridrich, dostav o tom zprávy od hejtmana svého v Dobrolukách, i hned vyslal tam kommissaře své s jistým počtem branného lidu, uloživ jim, aby všecko jednání Minkvicovo s opatem vyšetřili, a klášter i poddaný lid všech závazkův k Minkvicovi sprostíce, novou povinností je ke kurfirstovi zavázali. A tak povstalo téhož roku 1541 to branné osazení kláštera Dobroluckého skrze kurfirsta Hanuše či Jana Fridricha.

Mikuláš Minkvic zatím z Dobroluk odjel, prohlásiv se, že onu výpravu proti témuž klášteru nikoliv z rozkazu krále Ferdinanda, nýbrž toliko o své ujmě byl podnikl. Kterýmžto vyjádřením však věc vyřízena nebyla. Neboť kurfirst saský obávaje se podobných nájezdů a pokusů násilných, setrval v branném držení Dobroluk. Po některém dopisování si obou stran, královské a kurfirstské, Hanuš Fridrich posléze pronesl se v rozum ten: že svůj lid bez průtahu z Dobroluk odvolá, bude-li spravedlivosti jeho na témž klášteře pojištěné dosti učiněno. A k rychlejšímu věci té vyřízení vznesl celý spor na samého císaře.

S rozepří o Dobroluky setkala se též pře mezi králem a kurfirstem o statky Grinheimské v Žatecku, které ode dávna též domu saskému náležely a poslední dobou po přestoupení opata .Grinheimského na protestantství od hraběte Albrechta Šlika násilně vzaty a osazeny byly.[15]

Kurfirst chtěje všecky tyto příhody Ferdinandovi na paměť uvésti, poslal mu do Prahy někde v měs. září 1541 stížné psaní, v němž mu jednak svá práva na klášter Dobrolucký i na statky Grinheimské vyložil, jednak i bezprávné jednání Mikuláše Minkvice a Albrechta Šlika vytkl, toho přání spolu dokládaje, aby obě ty sporné otázky aspoň do roka vyřízeny byly. Ale teprv po dlouhém jednání docíleno jakési narovnání smlouvou, mezi Ferdinandem a kurfirstem ne bez přičinění císařova ve Špýru 1544 uzavřenou. Spravedlivostí kurfirstových tu popíráno nebylo; obě strany však snesly se na tom: aby se nejprv k vyměření patřičné náhrady za statky Grinheimské stalo náležité odhadnutí jich, a napotom aby i dluh, jenž domu saskému na Dobrolukách pojištěn byl, tolikéž se vyšetřil. Teprv po vyřízení obou těchto věcí měl kurfirst kláštera Dobroluckého postoupiti. Kommissi o to z obou stran složené přidán jest královský kancléř pan Jindřich z Plavna za předsedu.

Odhad statků Grinheimských učiněn jest v Kadani ještě r. 1544. Nyní nastalo jednání o dluh Dobrolucký. Ferdinand sám položil kommissi k tomu zřízené několikrát rok do Dobroluk, aby se k dalšímu smlouvání tam sešla. Ale kommissaři královští nikdy se tam nedostavili, jakkoli plnomocnici kurfirstovi pokaždé tam přišli; po vypršení uložené lhůty psal král vždy Hanušovi Fridrichovi list omluvný, že tu za příčinou obecného sněmu českého, tu zase za jinou překážkou poslové jeho v Dobrolukách najíti se nemohli. Teprv v měs. březnu 1545 všickni kommissaři, jak královští tak kurfirstovi, se sešli. Než jednání předsevzaté nehrubě se dařilo. Dluh na klášteře ještě váznoucí byl sice vyšetřen a obnášel asi 30.000 zl.; ale potom hned povstaly spory jednak o měnu, v nížto zaplacen býti měl, jednak o nesplacené úroky. Chtělť zajisté kurfirst, aby mu jistina dle staré mince a S 5% složena byla, by pro tak dlouhé nezaplacení, jimž on nikterak vinen nebyl, k škodě nepřišel; kterýmžto požadavkům strana královská zase odpírala.

K těmto nesnázím přistoupila však ještě překážka hlavni ta, že kommissaři královští o to stáli, aby kurfirst Dobroluk ještě před uzavřením předsevzatého vyjednávání králi postoupil; což on učiniti se zpěčoval, odvolávaje se na smlouvu Špýrskou, podle níž takové postoupení státi se mělo teprv potom, až by pře o dluh ouplně vyřízena byla. A tou tedy překážkou poslední, jak se zdá, všecko další o tu věc jednání zmařeno bylo, aspoň listiny o celé při nás došlé nedotýkají se ani slovem o nějakém dalším jí vedení.[16] Nad to také r. 1546 dospěl spor mezi císařem a kurfirstem k zjevnému nepřátelství, a Ferdinand domníval se tedy, že zproštěn jest všelikých právních závazkův ku knížeti, říšskou klatbou postiženému.

Kurfirst saský a landkrabě heský, opírajíce se o celý běh pře Dobrolucké, prohlásili se o té věci k stavům českým ve výše psaném listu ode dne 23. měs. srpna takto: „A tak jest v tom mezi námi nikdy nic nescházelo, než králem vaším, jakož pak z našeho psaní tomu všemu porozuměti jste mohli. A tak my se v tom pamatovati nemůžeme, abychom v čem nejmenším proti smlouvám a závazkům věčným, kteréž s tím královstvím českým máme, co neslušného a nenáležitého učiniti měli; než počátek se jest od vašeho krále z strany těch smluv přerušení stal, ješto ta věc, kdyby králem vaším nescházela, dávno konec míti mohla. Protož my vám věříme a za ty vás držíme, že vy, jakož slušné jest, na tom již přestanete a proti nám, pokudž již vám to dostatečně oznámeno jest, ve zlém se pozdvihovati nebudete...“[17]

Kurfirst saský psal dne 30. srpna o Dobroluky též k stavům Dolní Lužice, a sice v ten rozum: že v té při zcela dle smlouvy Špýrské jednal, a vyhledávaje jen své spravedlivosti, že nechce s nimi býti v žádném nepřátelství; aby tudíž i oni k němu tolikéž dobré sousedství zachovávali.

Psaní tak příkře sobě odporující, jakož byl patent Ferdinandův o achtování kurfirsta saského a landkrabí heského, a pak nové prohlášení se obou achtovaných knížat k stavům českým, nebyla ovšem s to, veřejné mínění na jednu cestu přivésti. Rozcházely se náhledy o tom v Čechách od sebe naprosto. Nic však méně přikládáno listu kurfirstově vždy větší víry. Neboť rozličné zprávy o sjezdu Řezenském a smlouvání se tam s Moricem saským, pak o papežově účastenství ve válce předsevzaté rozšiřovaly ustavičně to přesvědčení, že tu předkem jde o náboženství, pronešená pak v cís. klatbě příčina o neposlušnosti obou knížat že jest pouhým přikrytím papežského a císařského bažení po církevním a politickém absolutismu středního věku. Kteréžto mínění vedlo pak přirozeným spůsobem k tomu, že přední pravá příčina, v cís. achtu nad knížaty položená a neposlušnost jicli proti císaři kárající, za lichou zámínku považována jest.

Z strany pak rozepře o Dobroluky, kterou zase Ferdinand stavům nejvíce předkládal, bylo řečené psaní obou knížat německých těm, kdož v duchu stranili kurfirstovi saskému, patrným důkazem smířlivosti jeho. Méliť odtud za jisté, že osazení Dobroluk nebylo žádným nepřátelstvím proti koruně české, nýbrž že povstalo z jisté spravedlivosti Fridrichovy, jíž Ferdinand, přes všecko naléhání ze strany kurfirstovy, z osobních prospěchův vyhověti se zpěčoval, až posléze Fridrich do klatby dán byl. Tato sice zbavila obě knížata všech práv a spravedlivostí, propouštějíc každého člověka ze všech závazkův a povinnosti, jež by k nim míti mohl; ale poněvadž přední důvod této nejvyšší říšské pokuty lichým a nepodstatným se býti viděl, pročež ani v řišské klatbě nad oběma knížaty vynešené nespatřováno vůbec v Čechách žádné příčiny k započetí jakéhokoliv nepřátelství proti kurfirstu saskému.

Přes to přese všecko nedal se král mýliti v započatém jednání svém. Nejprve dožadoval se u jednotlivých stavů českých sám skrze listy pomoci vojenské, táhna se přitom k poslednímu snešení sněmovnímu. Tak žádal na konci měs. srpna zejmena Albrechta hr. z Gutenšteina na Žerovnici, Jer. Šlika a Oldřicha Holického ze Šternberka, poručníkův domu Rožmberského, aby k příštímu válečnému tažení ze zbrojnice Rožmberské 6 kusův hrubé střelby s kulemi a 60 centnýřův prachu zapůjčili a vozky i koně k vezení těchto věcí objednali.

Na začátku pak měs. září svolal král hejtmany všech 14 krajů k sobě na hrad Pražský, kdež s nimi dne 2. a 3. září radu měl o příští výpravě válečné. Šel o tom po Praze vůbec hlas, jako by král na nich byl žádal, aby hned po mustrování lidu, které v nejbližších dnech odbývati se mělo, se svými kraji na pohotově byli k vojenskému tažení, jež co nejdříve nařízeno býti mělo. Avšak hejtmané krajští již tehdáž prý rozhodně ozvali se proti každému tažení přes hranice zemské, dotýkajíce, že nevědí o nepříteli, který by na ten čas zemi škoden byl, aniž že by se taková výprava přes hranice s zavřením sněmovním snášela.[18] Král však nedbaje námitek takových, povolal k sobě hned potom nejv. úředníků a soudců zemských, předkládaje jim co nejpilněji jisté spravedlivosti koruny české na některé části zemí kurfirstových, některá to léna koruny české, kteréž že by se nikdy ku království českému nedostaly, kdyby Moric sám bez pomoci jeho královské říšský acht vykonati měl. A tím získal nejen nejvyšší úředníky a soudce zemské pro svou věc, nýbrž i mnohé osoby ze stavu panského. Přední mužové, jenž tehdáž věc královu zcela dle vůle jeho vedli, byli: kancléř Jindřich z Plavna, Bohuslav Felix z Hasišteina, nejv. sudí Jan Popel z Lobkovic, podkomoří králové Wolf z Vřesovic a hejtman hradu Pražského Krištof z Gerštorfu.

Po vykonaných úradách s dotčenými služebníky a přátely vydal Ferdinand, neohlížeje se na odporné smýšlení zemi, v pátek po panny Marie narození, t. j. dne 10. září, k stavům a obyvatelům království čes. mandát, v němž neukrytě naznačil nepřítele, proti kterému hotovost sněmem svolená obrátiti se měla. Byloť zajisté na sněmu minulém uzavřeno: jestliže by on král spolu s nejvyšším polním hejtmanem Šebestianem z Weitmile toho potřebu uznali, aby pro dobré království českého a zemí k němu příslušejících lid vojenský vypraviti se měl, tedy aby i hned tou hotovostí hnuto a v ta místa, kdež by toho potřeba ukazovala, obráceno a taženo bylo. Pročež král v dotčeném mandátu ze dne 10. září doložil: že nyní jisté zprávy má, kterak království českému nebezpečné časy nastaly, ješto protivníci císařovi, od něho nedávno do achtu či klatby daní, některý počet lidu jízdného a pěšího při pomezích království českého shromáždili, s kterýmžto nedaleko Jáchimova položiti se chtějí, ano i toho úmyslu jsou, do téhož města vpád učiniti a i dále do země české tažení vojenské předsevzíti. Přihlížeje pak k tomu psaní, jež Hanuš Fridrich a landkrabě Filip dne 23. srpna k stavům českým poslali, tvrdil Ferdinand v příčině kláštera Dobroluckého znovu, že týž Hanuš či Jan ten klášter od koruny české nenáležitě odňal a navrátiti ho nechce, anobrž se v témž místě lidem branným proti Lužicím posilňuje. Z té příčiny že on král, poradiv se s nejvyšším hejtmanem polním a jinými hejtmany krajskými, to spolu s nimi za dobré uznal a na tom zůstal, aby podle sněmovního svolení se všecek ten lid z království na den sv. Václava nejprvé příštího u Kadaně strhl. Pročež aby každý s počtem lidu svého branného dostavil se tam, kdež mu bude od krajského hejtmana uloženo, a odtud aby pak s tím lidem, penězi a zbraní náležitě opatřeným, ke Kadani táhli. Posléze král slíbil, že i sám na vlastní náklad 1000 koní zbrojných a 1000 koní lehkých a 4000 pěších se střelbou, kulemi a prachy i jinými potřebami na dotčený den ke Kadani vypraviti dá a je, dokudž tažení trvati bude, platiti chce.

Nadepsaným mandátem dal král sněmovnímu snešení nyní také úředně určitý výklad a světle se v tom pronesl, že hotovost zemská proti Hanuši Fridrichovi saskému směřovati má.

Nazejtří po vydání onoho mandátu královského, totiž 11. září, vydal také nejvyšší polní hejtman, Šeb. z Weitmile, krátce před odjezdem svým z Prahy, zvláštní psaní k stavům kraje Pražského, napomínaje jich, aby na vyzvání krajského hejtmana svého Václava Váže na den a místo, kteréž on jim jmenovati bude, s lidem svým se vypravili, tak aby týž hejtman s hotovostí téhož kraje na den sv. Václava najíti se mohl. V dotčených dvou psaních i král i Weitmile obraceli se zvlášť k městům Pražským jakožto hlavě stavu městského, dobře vědouce, že by dobrý příklad Pražanův snadno strhl i ostatní královská města k stejné horlivosti v hotovosti zemské.

Dále pokračoval Ferdinand v rozesílání listův jednotlivým osobám ze stavův vyšších, jmenovitě Kašparovi Pflukovi, Jeronýmovi, Kašparovi, Henrichovi, Vavřinci a Wolfovi Šlikům i jiným, jenžto v severozápadních Čechách, blíže hranic saských, své statky měli, snažně jich žádaje, aby na dané poručení neobmeškali, s lidem svým k hotovosti zemské přiraziti. Tolikéž i v jiných zemích koruny české taková napomínací psaní rozesílal k přednějším stavům. Některým pak duchovním lidem v království českém a v markrabství moravském uloženo, aby vozy a koně na potřeby vojenské sháněli. Také vydána dne 19. září v Praze z kanceláře královské zvláštní instrukce, na jaký spůsob potřebné vozatajstvo k dopravě válečných věcí zjednati se mělo. Ku kterémužto konci nařídil král jisté kommissaře, jimž rozkázáno, aby dnem i nocí po městech a městečkách i klášteřích jakožto do komory královské náležejících jezdili a takové vozataje sháněli, kteřížto ten pondělí před sv. Martinem ve Vídni býti měli; odkudž, jak se zdá, hlavní doprava potřeb válečných po Dunaji i podle řeky této do Bavor se dáti.[19]

Týmž časem, a to již začátkem měsíce září, sbíral se již také lid sněmem povolený po krajích, aby na místech k mustrování vojenskému určených znenáhla se dostavil. Hlavní péči král vedl o dostatečné opatření severozápadních hranic země české v sousedství zemí kurfirstových. Tomu již nasvědčovalo nařízení královské, že všecken branný lid z krajův u města Kadaně shromážditi se má, ještě však více pilná opatření, jež král v horním městě Jáchimově předsevzíti kázal. Šelť zajisté hlas, že Hanuš Fridrich nedaleko téhož města válečné své síly soustřeďuje, aby prvním vpádem do země české na Jáchimov udeřil. A stříbrné báně Jáchimovské, z jejichž výtěžku veliká část (asi 80.000 tolarů čtvrtletně) do komory královské plynula, byly pro Ferdinanda při ustavičných jeho potřebách peněžných vůbec velmi důležité, ovšem pak za nastalých běhů válečných. Nad to přiznávali se obyvatelé Jáchimovští a okolní rozhodně k protestantismu, a pokládajíce kurfirsta Hanuše za předního obhájce víry své, jevili patrnou náklonnost k němu, ano nejedni byli již z Čech přes hranice do ležení úhlavního nepřítele králova uprchli.

Za těmito příčinami Ferdinand učiniv Bohuslava Fel. z Lobkovic a Krištofa z Gerštorfu vojenskými kommissaři v Jáchimově, nařídil jim mustrování lidu Jáchimovského i okolního, dada jim spolu i moc, aby při dané potřebě povolali k sobě i vojenskou pomoc sousedních pánův, Kašpara Pfluka, Šlikův, Viktorina z Gutenšteina jakož i města Chebu.[20]

Avšak přes všecka napomínáni a nařízení nedařily se přípravy válečné podle přání královského. Již v příčině vozatajstva docházeli krále během měs. září a začátkem října listové od nejedněch klášterův koruny české, jimiž se mu tito poddaně omlouvali, že jim nemožno žádosti jeho o vozy a koně vyhověti, jednak pro veliké berně a chudobu klášterů i poddaných, jednak pro velikou neúrodu téhož roku. Tak psali zejmena probošt kláštera Chotěšovského, opat klášterů Doksanského, kláštera Kladrubského, Oseckého, Plaského; tolikéž představení některých klášterův moravských, slezských a lužických.

Mimo to preláti moravští, na sněmu shromáždění, žádali stavův českých za přímluvu při králi, aby tolikéž od zjednávání vozův a koní k potřebám válečným osvobozeni byli, dokládajíce v psaní svém i toho: „aby jich král při privilegiích, výsadách a dobrých starobylých zvyklostech milostivě a křesťansky zanechal a takových těžkosti na ně neuvozoval, ješto oni se stavy českými jakožto jeden stav ve všem, když toho potřeba markrabství moravského proti nepříteli ukazuje aneb daňka (daň) zřízením zemským zavřina, bývají a výpravu všelijakou činí“.[21]

Kterýžto list prelátův moravských neukrytě jevil vedle nechuti k výpravě vojenské též jistou ouzkostlivost o práva a privilegie zemské, jako by tou výpravou, již král předsevzal, porušena býti mohla.

A jevila-li se již při osobách a stavích katolických jistá nedůvěra k té výpravě válečné, tím větší nechuť proti ní a konečným úmyslům královým spatřovati bylo při obyvatelích evangelických, a to zvláště v Čechách. Zmáhaloť se mezi lidem to pevné domnění, že Ferdinand přítomné vojenské tažení nejen na potlačení víry evangelické, ale i na zrušení starodávního zřízení zemského v království českém předsevzíti chce. Mluveno o všelijakých piklech a praktikách mezi králem a některými pány: že král po vykonaném mustrování lidu krajského, až města svou pomoc válečnou do pole vypraví, některá snad vzdornější místa v Čechách oblehne a obyvatele přinutí, aby přísahu králi složili, že vše přijmou, čehokoli on chtíti bude; načež že král zřízení zemské jakožto zastaralé novým řádem a novými dskami zemskými nahradí .[22]

Zatím nové psaní Hanuše Fridricha ode dne 12. září stavův došlo, jež opět a opět tomu nasvědčovalo, že král za oněmi příčinami, předkem pak na potlačení víry evangelické, do pole se chystá.

Vlažnost, jaká z toho pocházela již v přípravách vojenských, jevila se zejmena při mustrování neb přehlídkách lidu branného, jež se v měsíci září po krajích odbývaly. Nedostává se nám sice o tom zpráv dostatečných, jmenovitě ne z pramenův domácích, i musíme za vděk vžiti jen několika kusými listy, jež vyzvědači saští svým patronům z Čech posílali, potloukajíce se jednak co markytáni po leženích, jednak meškajíce i co osoby vznešené okolo samého krále. Nicméně dávají nám tyto sporé zprávy dosti jasný obraz o neutěšeném stavu lidu krajského, který do pole postaviti se měl. Dotýkají pak se dotčení listové hlavně jen přehlídek či mustruňkův kraje Plzeňského a Žateckého, odkudž tedy nejblíže bylo k hranicím země nepřátelské. V Plzni prý se shromáždilo asi 4000 pěších a 220 jízdných, v Žatci pak sotva 3000 lidu vesměs, z nichž asi 300 jezdců se počítalo. Byl to lid selský, nepovolný, zbroji neuvyklý a nedostatečně ozbrojený; koně měl jen tažné, na nichž nikdo před tím ještě nejezdil. Přehlídka těchto branců dála prý se bez všelikého pořádku a bez náležitého cvičení; posléze byli rozpuštěni s tím poručením, aby se na dané znamení, skrze ohně po vyšinách učiněné, opět do týchž míst dostavili. A nade vším lidem obou dotčených krajův za nejvyšší vojenské dáni jsou Bohus. Felix z Hasišteina a Krištof Gerštorf, oba výše připomenutí kommissaři města Jáchimova, kteří s tímto lidem o bránění hranic Míšenských pečovati měli.

Ku kterýmžto krajským brancům přiraziti měl také lid Jáchimovský, který však ukázal se býti k té výpravě velmi nepovolným. Odbývalať se v prvních dnech měs. září uložená přehlídka také v dotčeném horním městě, a to lidu městského i okolního. V mandátu královském přímo oznámeno, že se to mustrování děje, protože nedaleko Jáchimova kurfirst saský síly své shromažďuje a prvním svým vpádem do Čech na toto město směřuje. Pročež také dotčení dva komissaři královští s velikou horlivostí lid svolávali. Ale hned s počátku pozorovati bylo v městě, zvlášť mezi lidem mladším, velikou nechuť k vojenské té přehlídce, ano zjevně reptáno: že tažení toto má býti jen na vyhubení náboženství evangelického ; a podaří-li se to císaři v říši německé, pak že přijde řada na Čechy. Zatím rozšiřovány mezi lidem všelijaké potupné spisy o císaři a králi, čímž jitření ještě více se zmáhalo.[23]

Při takovém stavu obecného smýšlení v Jáchimově obrátili se Boh. Lobkovic a Gerštorf k purkmistrovi a radě téhož města, žádajíce jich, aby všecky rotmistry předvolali; jimž uloženo, že všecken branný lid, zejmena svobodné chasníky, sepsati a je pak pod osm praporců postaviti mají. Tolikéž poručili radě, aby na okolních horách a v údolích náspy a tvrze k obraně města vyzdvihnouti a všeliké válečné potřeby opatřiti dala. Ale i proti tomu zpouzeli se Jáchimovští i rada jejich, řkouce, že nikterak nechtějí válce, a že město jejich pokoje a míru potřebí má, ano že na takové náklady vojenské dáti nemohou, jsouce na ten čas bez toho u velikých dluzích. Marně jim předkládáno, že právě nepřítel zahraničný jim válkou hrozí, a že králův úmysl jest, od nich ještě větši ztráty odvrátiti. K velikým prosbám kommissařův královských byli konečně k tomu volni, branný lid svůj pod praporce postaviti; ale tu zase řemeslníci prohlásili se, že mimo Jáchimov sloužiti a jinam táhnouti nechtějí. Všecko další vyjednávání kommissařův s nimi nevedlo k žádoucímu konci. Nemohouce se tedy na Jáchimovské nijak spolehnouti, žádali nejednou sousedních pánův za pomoc. Neboť král již dříve skrze mandáty, jak výše řečeno, vybídl zejmena pány, Kašpara Pfluka, Jeronyma, Kašpara, Henricha, Vavřince a Wolfa Šliky, Viktorina z Gutenšteina, Jiřího z Šumberka a město Cheb, aby na požádání Lobkovicovo a Gerštorfovo i hned s pomoci svou do pole vytrhli. Ale krom Kašpara, Jeronyma a Jáchima Šlikův a pána z Weitmile nikdo jim nepřispěl, každý omlouvaje se tím, že pro blízkost nepřítele oni sami i lidu i střelby k obraně vlastní potřebují. Tak učinili jmenovitě Pfluk a Chebští.

Přes všecky tyto nedostatky předsevzato jest v Jáchimově mnstrování dne 10. září; a kdežto ještě před třemi lety prý 8000 lidu branného se sešlo, dostavilo se jich dotčeného dne jen něco přes 3000, a to byl lid pouze z okolí. Neboť horníci Jáchimovští, tu rozličnými spisy, tu kazateli v tom utvrzeni, že tažení císařovo jen proti náboženství evangelickému směřuje, nemálo se jitřili, nechtějice se k vojenské přehlídce dostaviti, ano lid obecný spůsobil zřejmou zpouru a kommissařům královským i smrtí vyhrožoval, pakli by od mustrování neupustili; vůbec přitom vyhlašováno, že o žádném nepříteli nevědí, který by jim ublížiti chtěl. V kterýchžto nesnázích naléhali Lobkovic a Gerštorf na radu a na starší obecní, aby pokoj v městě zjednali a lid od dalšího rocení odvrátili, jinak že Jáchimov Španěly i jiným lidem cizím osazen bude. Mimo to došel purkmistra i rady městské přísný list od krále, jenž jim nemilostí královskou a velikými pokutami hrozil. Což posléze prospělo, tak že odtud podobné zpoury tam se neudály. Ale přes to nepřestával branný lid tajně Jáchimov opouštěti a přebíhati přes hranice, dávaje se do služeb achtovaného kurfirsta, tak že brzo mnohé domy v městě obyvatelův svých prázdny byly.

Kommissaři královští, nemohouce se takto nadíti veliké pomoci u Jáchimovských, pokračovali dle možnosti v opevňování města a opatřování ho lidem okolním před blízkým nepřítelem, o jehož vojenských přípravách docházely jich zprávy vždy povážlivější. Tak od Gotesgabu a Blatna oznamováno, že lid kurfirstský blíží se k hranicím českým a v krátce do oněch míst že vtrhnouti má. Dále vyzvědači donesli, že jistý služebník Hanuše Fridricha, jmenem Delcký, na Gotesgabu, půl míle od Jáchimova, pro vojsko saské hospody objednati dal, ano že nepřítel ve čtyrech sborech na Jáchimov udeřiti chce.

Po takových zprávách měli Hasištein a Gerštorf ten úmysl, neočekávati útoku nepřátelského, nýbrž táhnouti s lidem svým, jejž posilami z kraje Loketského poněkud sesílili, přes hranice a zde na sbory nepřátelské, pokudž by ještě po různu byly, náhle udeřiti. Od kteréhožto činu si jistých prospěchů slibovali. Ale poněvadž Ferdinand Hanuši Fridrichovi války byl dosud neopověděl; z té příčiny dne 28. září psali o dotčeném úmyslu králi, že by tak nejraději učinili, aby nepřítele překvapili a podskočili, ale ješto král dosud války proti kurfirstovi neprohlásil, tedy že jim těžko zjevným vpádem do Sas nepřátelství začíti; prosíce co nejsnažněji za rychlé instrukce.[24]

Ale nedostali žádných rozkazův; pročež v měsíci říjnu opět a opět psali králi tu o střelbu a jiné potřeby válečné, tu zase o instrukce a odpovědi k listům předešlým. Neboť stav jejich stával se vždy povážlivějším. Bylť zajisté nepřítel zatím posádky své od Breitenbrunu dále až do Blatna a Gotesgabu již rozložil, tak že se u samého Jáchimova octl.

Lobkovic a Gerštorf nevědouce, co si počíti, umínili si, nepřítele aspoň z posledních dvou míst, Jáchimova nejbližších, vytlačiti. I sebravše někde u prostřed měs. října všecken svůj lid, udeřili na Gotesgab, kteréžto místo, nenalezše tu hrubého odporu, také šťastně vzali a posádkou opatřili. Naproti tomu podobný útok na Blatno učiněný se jim nepodařil.

Výpravy tyto mimo Jáchimov předsevzaté znovu vzbudily nespokojenost a reptání obecného lidu, kterýž byv ustavičným mustrováním, stálými hlídkami unaven, jal se opět kommissařům královským vytýkati, že přes hranice táhnouti povinen není. Nad to kazatel městský P. Mathesi zřejmě kázal, že předsevzatá válka čelí jen k potlačení náboženství evangelického, aby tedy lid na vojenskou službu se nevydával, ješto i Čechové z též příčiny přes hranice nepotáhnou.

Kommissaři královští Hasištein a Gerštorf vyhlásili sice řečeného kazatele za velezrádce, poslavše zvláštní o něm psaní stížné ku králi; ale probuzený znovu odpor v obci Jáchimovské jevil se brzo i v listech purkmistra a rady obecní. Když zajisté kommissaři dotčení Jáchimovských k poddanosti a poslušnosti povinné napomínali, vytýkajíce jim, že jakožto od kraje Loketského k taženi zavázáni jsou, ať jest to kamkoli: tu purkmistr a rada dne 28. října odpověděli jim, že obec i oni po všechen čas poslušnost povinnou ku králi zachovávali, ale ta že se týká jen hájení horního města. Pročež bez obalu žádali, aby každé výpravy na hranice neb dokonce přes ně prázdni byli, ježto by jinak při ustavičném utíkání lidu branného z města snadno státi se mohlo, že by k obhájení města pro královskou komoru tak důležitého ani nestačili; při čemž dovolávali se i toho, že při poslední přehlídce vojenské kommissaři jim jmenem královským slíbili, že jen k obraně Jáchimova sloužiti mají.

Hasištein a Gerštorf nevidouce žádného zbytí z těžkého postavení svého a nedostávajíce též žádných instrukcí od krále, obraceli se nejednou týmž časem k nejvyššímu hejtmanu Šebestianovi z Weitmile, žádajíce ho co nejdůtklivéji, aby jim pomocí svou přispěl, od Kadaně, s lidem svým se přes hranice přepravil a nepřítele předešel.[25]

Když tyto věci v Jáchimově se dály, sbíral se lid krajský na hlavním středišti vojenských příprav, u Kadaně. I zde šlo vše velmi pomalu. Královský mandát jmenoval sice den 28. měsíce září, ku kterémuž branný lid u řečeného místa sejíti se měl; ale tento termín dávno již minul, než první zástupové tam se dostavili.

Dne 9. měsíce října táhlo skrze Prahu asi 1600 žoldnéřův, jež král Ferdinand sám z Vídně se všemi potřebami vypraviti dal. A nedlouho potom, dne 13. října, přirazilo ku Praze 1200 husarů. Ti rozloživše se okolo města, nadělali tu mnoho škod a zádav, tak že i obecný lid v samé Praze, a sice na Novém městě, se zbouřil, ale brzo zase přičiněním purkmistra a obecní rady Novoměstské spokojen byl. Načež se oni husaři ku Kadani odebrali.

Týmž časem byl také i ten pěší a jízdný lid, jenž dle sněmovního rozvržení na Prahu připadl, po mnohém napomínání královském ku Kadani vyslán; konečně se po. dvou i po třech nedělích tolikéž i z jiných měst stalo. Z některých však krajův, jak z níže položeného psaní Jana z Pernšteina viděti jest, vypravení lidu branného dokonce odepřeno bylo, a to zejmena z kraje Boleslavského, kdež Jednota bratří českých valnou většinu obyvatelstva tvoříc, nesnášela se naprosto s válečným předsevzetím královým. Neboť stavové tébož kraje oznámili na společném sjezdu zvláštním listem králi, že neznajíce žádného nepřítele, který by do koruny české vtrhl, nejsou vázáni snešením sněmovním. A proto také svého lidu do pole nevypravili.

Panovaloť tehdáž v příčině toho tažení v Čechách vůbec mínění dvojí, naprosto rozdílné; nejlépe o tom svědčí list, jejž 3. října poslal Jan z Pernšteina a na Helfenšteině panu Henrichovi staršímu z Švamberka, nejvyššímu sudímu dvorskému, zeti svému. Praviť v něm toto: „Co se pak toho tažení týče, nevím k němu co jiného říci, než že dal sice pán bůh lidem rozum, aby byli rozdílní od hovada, ale při tomto tažení rozum od lidí odstoupil; táhnou, nevědí proč, poněvadž to všecko, proč se děje, před nimi tajno jest. Než o tom se ví, že žádného nepřítele nemáme a sami jsme se žádnému za nepřítele nepostavili. Král J. M. v posledním mandátu psáti ráčí, kdo by netáhl, proti tomu že těmi kraji poslušnými bude se věděti jak zachovati. Pak také toho zprávu mám, že jest osm krajův, kteříž táhnou, a šest, kteříž netáhnou; pak přijde-li k tomu, jak J. M. psáti ráčí, aby jedni krajové k druhým o to přistupovali, naplní se řeč Kristova: „Království samo v sobě rozdílné zpustne a dům na dům padne“. Pak může se to písmo na tom království vyplniti, přijde-li k tomu. Ráčili jste mi napsati, že vypravujete podle sněmovního svolení; také se těm vidí, kteříž na odpor tomu tažení jsou; poněvadž se žádná potřeba dobrého toho království neoznamuje a o žádném nepříteli se neví, tedy že také podle sněmovního svolení nejsou povinovati táhnouti*)".[26]

Že však ani pan Jan z Pernšteina králi své pomoci aspoň v penězích neodpíral, tomu vyrozuměti z téhož listu, kdež praví, že tu summu dá, co na ten počet jízdných, jenž na něho přijdou, připadne.

Toto psaní Pernšteinovo dosti světle karakterisuje smýšlení, jež tehdáž v Čechách panovalo.

Jest sice pravda, že většina krajův hned začátkem října lid svůj do pole vypravila, ano i z krajův odporných znenáhla aspoň část hotovosti zemské vyslána byla. Avšak hotovost tato konána jest na větším díle jen s nechutí a teprv po nejednom přísném napomenutí královském. Při takové liknavosti obecné nemohlo býti hrubě ani řeči o nějaké horlivosti válečné, spíše očekávati bylo při každé příležitosti nových výjevův nekázně a neposlušnosti.

A když se ten lid z krajův u Kadaně byl shromáždil, roznášely se mezi ním rozličné pověsti a spisy, jimiž mysli, bez toho již nedůvěřivé, nemálo pobuřovány. Nejvíce k tomu přispěl spis, jejž prý jistý Grubenhagen ve Witemberce vydal. V něm zajisté císař a spojenci jeho porovnáni jsou s šelmami, jimž by Čechové, Slezáci a Lužičané opříti se měli, jako Faraonovi druhdy Egypťané. Předkládáno Čechům, aby byli svého učitele Jana Husa pamětlivi a nedali se rozsápati jako první křesťané za Diokleciana od šelem. Císař a král že nevedou této války pro klášter Dobrolucký, nýbrž aby pravou víru a čisté náboženství pod obojí vyhubili: na to vše aby tedy Čechové nezapomínali.

Takovým spůsobem zmáhala se nedůvěra k té výpravě zvlášť mezi lidem nekatolickým. Mělo se vůbec za to, že císař a král ten úmysl mají, po přemožení protestantských knížat v říši všecka evangelická vyznání v Čechách potlačiti. Kromě toho rozneslo se i mínění, že hotovost přítomná sněmem jen k hájení hranic zemských povolena jest, nikoliv pak k boji proti knížatům říšským, kteřížto s poddanými svými nedali Čechům žádné příčiny, proč by proti nim polem táhnouti měli. A poněvadž přes to jiní, zvláště lid katolický, podle rozkazu královského za hranice vydati se chtěli, tu rozličné mezi oběma stranama spory povstávaly.

Hledí-li se k tomuto stavu ležení Kadaňského, jest na bíledni, proč Šebestian z Weitmile kommissařům královským v Jáchimově pomocí vojenskou přispěti nemohl. A když taková nezřizenost v přípravách válečných blíže samých hranic se spatřovala, očekávalo se s tím větší jistotou, že král na důtklivé listy z Jáchimova učiní rychle nějaký rozhodný skutek k přetržení těchto nesnází. Ale i on nebyl s to, hned tomu všemu pomoci, jsa právě zaměstnán důležitým jednáním diplomatickým, od něhož další běh věcí závisel.

Meškalť král téhož času v Praze, očekávaje tu na příjezd spojence svého Morice, aby s ním dávno již připravovanou smlouvu osobně zavřel. Moric přijel také ve čtvrtek v den sv. Jeronyma, t. j. dne 30. září, s bratrem svým Augustem do Prahy a byl tu hospodou v domě pana Košateckébo na Hradčanech. Stal se týž příjezd, jak se zdá, na skutečnou žádost krále samého. Jednání potom nastalé odbývalo se soukromě mezi králem a Moricem, a smlouva, o niž se oba ujednali, učiněna jest dne 14. října 1546. S počátku se v ni praví: že oba, král a kníže Moric, spojili se z příčiny té, ješto císař Hanuše Fridricha do achtu dal a jim vykonání té klatby uložil; že tedy chtějí branným lidem svým a všemi potřebami vojenskými sebe vzájemně podporovati, aby všech zemí téhož Fridricha dobyli; král že hleděti bude předkem k těm krajinám a statkům, jež Fridrich v koruně české co léna držel, Moric pak že osadí ty, jež onomu v říši buď co biskupská neb říšská léna náležely. Panství Eulenburk, Koldice a Lesnici, jež uprostřed zemí Moricových položeny byly a koruně české patřily, měl Moric svým lidem vzíti a je králi buď penězi zaplatiti neb za jiné příležitějši vyměniti, s tou jedině výhradou, aby i dále v lenním svazku s korunou českou zůstávaly, a knížata saská je od králův českých pokaždé co léna přijímali.

V příčině ochranného práva na klášteře Dobroluckém usnešeno, že ho Moric Ferdinandovi postoupiti má; tolikéž některých lén v Durinsku ve prospěch králův se zřekl. Panství Švarcenberské, jež ze Sas přes Gottesgab a Blatno do země české dosahovalo, mělo se mezi oba spojence rozděliti, tak sice, aby jižní část jeho s okresem Blatenským a s báněmi Grottesgabskými Ferdinandovi připadla, ostatní pak Moricovi. A kdyby jakékoli spory z strany té smlouvy povstaly, ty zvláštním smírcem narovnány býti měly.

Konečně si oba slíbili, že žádný nedá se o sobě do jakéhokoli jednání s Hanušem Fridrichem, i že jeden druhému proti každému, kdož by koliv předsevzetí jich na odpor se postavil, potřebnou pomoci i hned přispěje.[27]

Obsah i forma této smlouvy svědči o tom, že beze vší pochyby jen mezi oběma knížaty a některými jejich důvěrníky ze stavů vyšších zavřena jest; pročež nebyla také do desk zemských vložena, aniž se ji dostalo pečeti zemské a podpisu kancléřova; jestiť podepsána toliko oběma jednotníky, Ferdinandem a Moricem. Není tu aní památky o nějakém jednání a smluvení se plnomocných kommissařův českých s radami saskými, jakéž oba vyšší stavové na posledním sněmu společně byli nařídili. Pročež také stavové v přátelském snešení svém, v březnu 1547 sepsaném, právem naléhali na to, aby jim na sněmu oznámeno bylo, které osoby s Moricem tu smlouvu obnovily.[28] Smlouva tato nemohla tedy dokonce žádné moci a platnosti míti pro království české a stavy jeho.

Král smluviv se takto s Moricem, nemeškal odtud se skutečnou polní výpravou; i snesli se oba panovníci hned spolu také na tom, aby lid válečný dne 30. října proti nepříteli se vypravil. K rozkazu královskému Šebestian z Weitmile vydal dne 20. října proti Hanuši Fridrichu odpovědný list, v němž vůbec oznámil, že týž Han. Fridrich osadiv klášter Dobroluky přátelské smlouvy a svazky s korunou českou porušil, a že tudíž proti němu tažení válečné nařízeno jest.[29]

Nedlouho potom také král rozkázal, aby týž válečný lid u Kadaně shromážděný přes pomezí české táhl, nejvyšší pak hejtman aby v zemi nepřátelské o nic více k dobývání se nepokoušel než toliko, což pod léno koruně české příslušelo.[30]

Toto nařízení královské spůsobilo v ležení Kadaňském veliké pohoršení a zjevné reptání. Největší odpor jevil se při lidu tom, který hned zprvu proti válečným úmyslům královským brojil a jen s velikou nechutí u Kadaně se strhl. A když pak Šebest. z Weitmile k rozkazu královskému okolo 29. října od Kadaně se hnul, tu větší počet lidu se stavy, zvláště z rytířstva a měst, zpěčoval se přes hranice s ním táhnouti, ano skutečně se tomu opřel.

Toho když král se dozvěděl, rozhněval se velmi, i vydal nejprvé k zpouzejicím se stavům u Kadaně psaní, přísně jich napomínaje, aby kázali lidu svému přes hranice táhnouti. Spolu vyslal ke Kadani pana Henricha z Plavna, nejv. kancléře království českého, a pana Jakuba Fikara z Vratu, dvorského rychtáře královského a primasa Starého města Pražského, aby onen rytířstvo, tento Pražany a jiná města k tažení přes hranice pohnuli. Úloha na ně vložená podařila se jim však jen z části. Neboť na domlouvání jich toliko Pražané a některá jiná města, pak krajští hejtmané, jenž větším dílem stavu rytířskému náleželi, přes hranice táhli; jiní pak šli až k pomezí království čes., přes hranice však překročiti nechtěli, odvolávajíce se na to, že jen k hájení hranic vypraveni jsou; a ještě jiní zůstali v ležení u Kadaně aneb dokonce domů se vrátili. Psalť zajisté z poručení nejv. kancléře dne 30. října nejvyšší špižovník či proviantmistr Jakub Hruška z Března samému králi, že z toho lidu neposlušného, jenž u Kadaně zůstal, dosti málo osob k nejvyššímu hejtmanu se navrátilo. Mezi těmito jmenuji se hejtman Pražan Staroměstských Václav Váž s některým počtem lidu a pak Václav Trakař a Janda od Pražan Novoměstských. Slanští a Lounští své jízdné a pěší také za lidem královským poslali; správce pak lidu Žateckóho tolikéž učiniti přislíbil. Hradečtí, Kouřimští a někteří z Boleslavska, jenž se do pole dostavili, drželi se u Kadaně pospolu, omlouvajíce se tím, že lid jejich dále táhnouti se zpěčuje. Jiná pak část pěších i jízdných ze svého ležení u Kadaně dne 30. října se vyzdvihla a u Běšic se položila, očekávajíc tu, až by jim od jich pánův oznámeno bylo, co dále činiti mají. A toho lidu, který blíže Kadaně zůstal, napočítalo se na tři tisíce; co se ho pak rozběhlo, toho několik set býti praví.[31]

A jakéž těžkosti se při výpravě lidu jevily, tytéž aneb aspoň podobné spatřovati bylo při dopravování spíže za vojskem. Nikde nedostávalo se vozův ani vozkův; a kdož tu jeti mohli, nechtěli se pro zlé cesty ani za zvýšené platy na cestu vydati. Z té příčiny dotčený Jakub Hruška snažně v listu svém krále prosil, aby Litoměřickým, Slanským, Lounským, Mostským, Žateckým a Kadaňským i jiným přísně poručil, by k potřebě takového dovážení volněji se najíti dali, a také ti, kdož v městech od úřadův obecních k tomu jakož i k skupování rozličné spíže zřízeni jsou, pilnější byli. A tak naříkáno od organův královských ve všech věcech, té výpravy se týkajících, na nepovolnost obecného lidu i stavův.

Zatím Šebestian z Weitmile, nejvyšší hejtman královský, s lidem mu pozůstalým, o jehož počtu bližších zpráv nemáme, táhl přes Ostrov a Falknov k pomezí českému a překročiv dne 30. října hranice, vtrhl do Fojtlandu, načež poddaným Hanuše Fridricha zjevné nepřátelství opověděl. I spojiv se pak s Moricem, hned 1. listopadu první vítězství na výšinách Adorfských proti vojsku saskému dobyl; kdežto Hasištein a Gerštorf též z Jáchimova vytáhše, Wiesenthal, Schlatten (Slatinu?), Lesnici a jiná místa v Sasích vzali.

Zprávy o těchto výbojích vojska českého posílány jsou králi do Prahy; ale zároveň s nimi oznamováno mu, jak lid branný nevrlý jest a na mnoha místech nečinně mešká, a zdráhaje se s ostatními přes hranice táhnouti, projevuje i velikou chuť, domů se vrátiti, zvláště tu na kraj Hradecký a na lid královských měst naříkáno.[32]

Král tomu všemu vyrozuměv a vida, že sv. Martin se blíží, do kteréhožto času hotovost zemská sněmem povolena byla, obával se, aby lid pod nejv. hejtmanem sebraný oním dnem se nerozešel, aniž by válka tak šťastně započatá k svému konci přivedena býti mohla. Pročež žádal stavův, aby i po sv. Martině, t. j. po 12. listopadu, ještě měsíc lidu svého v poli nechali. Stavové katoličtí a mírnější podobojí svolili hned k žádosti Ferdinandově. I od vysokých duchovních hodnostářův docházeli krále listové svolovací. Tak psal již 3. listopadu kněz Jiří, opat kláštera Sedleckého, zřízeným radám komory české, že lid, od záduší téhož kláštera do pole vypravený, dle žádosti královské ještě měsíc vydržovati chtějí; v kterémž listu doloženo: „Poněvadž JMK. o nás všecky milostivě jako otec péči míti ráčí, protož my jakožto poddaní jeho jakožto pána našeho dědičného povinni jsme rozkazu poslušní býti... Též i toho na modlitbách svých ku pánu bohu volajíc, za to ustavičně se modlíme, aby pán bůh JMC. i také králi pánu našemu pomoc svou dáti ráčil, aby takovým bludem v církvi nakažené vypleniti a dobré přivésti ovce ráčil“.[33]

Naproti tomu docházeli listové od některých krajských hejtmanův a od královských měst, jako od Chrudimských, Vysokomýtských, Poličských a j., že se v tom tažení jinak nezachovají, než jak sněmovní snešení ukazuje, kteréž ovšem den sv. Martina za konec též výpravy položilo.

Největší však odpor proti další hotovosti jevil se v městech Pražských. Bylť se tu zatím u veřejnost pronesl obsah psaní, které papež Pavel III. před tou válkou poslal Švýcarům, o němž již výše zmínka se stala. Napomínal jich v něm týž papež, aby v této válce r. 1546 svůj prospěch i vojenské síly své spojili s věci jeho a vší církve křesťanské. Pravilť v témž listě Pavel: „že nepřátelé jeho a církve obecné, knížata německá, kacířstvím nakaženi jsouce, nechtějí se podrobiti sboru Tridentskémn, jenž pod ochranou ducha sv. jsa, poslušnosti všech křesťanův vymáhá; z té příčiny, že on papež na tom zůstal, všecku moc svou s moci císařskou spojiti a tomu lhostejně nehleděti, aby duše křesťanův v záhubu přivedeny byly“.[34]

Kterýmžto psaním od samého nejvyššího pastýře katolické církve na jevo jest dáno, jaký má cíl a konec to předsevzaté vojenské tažení, k němuž i král sám se přičinil. A v témž smyslu byl psán také výše položený list opata Sedleckého, že totiž válka započatá předkem jest povahy náboženské. Byla tedy neochotnost naproti žádosti králové, jež se na prodloužení válečné výpravy vztahovala, tím větší; a proto také obecní starší měst Pražských na mandát královský, o prodloužení té výpravy znovu vydaný, nikterak nastoupiti nechtěli.

Než král vida nezbytnou potřebu branného lidu v poli, nepřestával naléhati na obce Pražské, aby povolili žádosti jeho; spolu pak pilně i o to se přičiňoval, aby zároveň s Pražany též některé vyšší stavy k témuž svolení naklonil. I užil přitom spůsobu velmi chytráckého. Obsílaje totiž po straně a obzvláště některé osoby ze stavův vyšších před sebe, žádal na každém z nich, aby za měsíc neb za dva lid svůj ještě v poli drželi, dokládaje při tom, že Pražané tolikéž již učiniti slíbili; Pražanům pak zase ukazoval na stavy i jiná města, aby oni, poněvadž jsou jiní všickni stavové podle vůle jeho se zachovali, na sobě zlého příkladu nedávali a překážky mu v předsevzetí jeho nečinili. Konečné tedy purkmistři a rady Starého i Nového měst Pražských, „nemajíce prý dnem i nocí žádného před králem upokojení i znajíce, že prosby královské jsou rozkazy“, sami k tomu povolili, aby lid válečný aspoň ještě za dvě neděle mimo čas sněmem vyměřený v poli držán byl.[35]

Téhož svolení Ferdinand dosáhl, jak se zdá, i při stavích jiných. I podařilo se takto hejtmanu nejvyššímu a knížeti Moricovi, pomoci dotčeného lidu českého části země saské, podle severozápadních hranic českých ležící, v krátce dobýti; rychle poddávala se města saská jedno po druhém: Grünheim, Schwarzenberg, Annaberg, Schneeberg, Elsnice, Cvikov a j. jsou vzata a posádkami osazena ještě v první polovici měs. listopadu. Již dne 20. listopadu psal král Bohuslavovi z Hasišteina a Melicharu Hoburkovi, kterak se jakožto kommissaři královští v dobytých místech chovati mají, ukládaje jim, aby obyvatele na milost i nemilost královskou odkázali, je v povinnost vzali a králi holdovati nechali; předkem pak měli k tomu hleděti, aby všecka léna koruny české osazena byla.[36]

A tak skončilo dosti šťastně polní tažení, roku 1546 předsevzaté. Hned potom král pomyslil na přísné trestáni těch všech stavův, kteří buď naprosto žádné pomoci nevypravili, aneb pouze k hranicím českým se vydavše, dále táhnouti se zpěčovali. Spatřovalť v tom odporu nepopiratelný důkaz nespokojenosti veliké části národu českého, jejížto horší výjevy jen nenadálým zdarem té výpravy odvráceny jsou. Vedle povahy a spůsobu svého měl Ferdinand za to, že rychlá a bezohledná přísnost nejspíše skrotí odporné mysli v národě a bude jim mocnou výstrahou pro budoucnost. l povolal tedy hned dne 22. prosince soud na hrad Pražský, osadiv jej toliko radami markrabství moravského, načež dal skrze královského prokurátora učiniti žalobu proti stavům nepovolným. Nejprvé učiněna výpověď na stavy, jenžto pomoci válečné byli zcela odepřeli; byliť nejvíce z kraje Boleslavského. I obesláni jsou zejmena: Fridrich z Donína, Arnošt Krajíř z Krajku, Jan starší Křinecký, Jan z Bibršteina, Adam z Wartemberka, Karel Křinecký, Jan Špetle z Janovic, Jiřík Vančura, Jan a Tobiáš Hřán z Karasova, Markvart Stránovský, Václav Sokol, Jiřík Dětenský, Jan Malobratřický, Adam Budovec, Václav Klusák, Jan Habartický, Václav Močidlanský, Mikuláš Netický a Václav Hrušovský, „aby se před králem spravili, z kterých příčin jsou se vedle sněmovního zůstání a královských mandátův nezachovali a svého jízdného i pěšího lidu do pole k nejvyššímu hejtmanu polnímu s polním hejtmanem krajským nevypravili“.

Obeslaní činíce omluvu svou před králem, upírali toho, že by se byli v čem podle sněmu nezachovali, stojíce na tom, že nepřítele neznají, který by násilně do koruny české byl vtrhl. Spolu doložili, jestliže jsou se v čem proti snešení sněmovnímu přečinili, tedy bude-li to na ně provedeno, že na ty pokuty nastoupí, které sněmem vyměřeny byly. I poněvadž to byla věc stavův, jakou pokutu ti trpěti mají, kdož by se podle sněmovního snešení nezachovali, pročež obeslaní za to prosili, aby při tom také zůstaveni byli.

Ale král ve výpovědi své toho doložil: že výše jmenované osoby kraje Boleslavského, neuposlechne královského mandátu ani rozličných napomenuti jeho, provinily též proti mocnosti a důstojnosti královské; z kteréžto příčiny že král je na závazek cti a víry bere, aby na místě jeho i hned nejvyššímu hofmistru království českého svou čest a víru slíbily, a když by jim král čtyry neděle napřed dal věděti, aby zase před něj se postavily a toho slibu prázdny nebyly, leč od krále rukou dáním propuštěny budou.[37]

Přísněji král naložil s těmi, o nichž praveno, že lid u Kadaně namluvili, aby přes hranice netáhl. Tak byl jeden z hejtmanův krajských, jak se zdá z kraje Táborského, k rozkazu královskému v pátek den sv. Sylvestra sťat. Týž trest 1546 stihnouti měl hejtmana Kouřimského Jana Opita z Malešína a hejtmana Hradeckého Jana staršího Špetle z Janovic. Ale první z nich obdržel milost na přímluvu královny Anny, druhý pak časně se ukryl, když právě král kata proň vyslal.[38] Mimo to byli někteří těžkým vězením neb penězi pokutováni.

Že král více osob na hrdle neztrestal a vůbec hněv svůj poněkud umírnil, přičísti sluší, jakož z příkladu Opita z Malešína i z mnoha jiných zpráv současných na jevo jde, předkem královně Anně, kterážto láskou k svým rodným krajanům Čechům jsouc vedena, stálými přímluvami královského manžela svého k tomu přivésti hleděla, aby od dalšího trestání upustil. Také král dobře věděl, že válka s Hanušem Fridrichem ukončena a tudy spor v říši vyrovnán není; pročež nechtěje opposice mezi stavy ještě více drážditi, spokojil se na ten čas tím, že jí pohrozil a přední osoby z jejího středu, a to předkem z kraje Boleslavského, na závazek cti a víry vzal.

Z týchž bezpochyby příčin ustál Ferdinand I. také od předsevzetí svého, sáhnouti na pravomocnost stavu městského, zejmena Pražanův, jakkoli o to se byl pokusil hned na začátku měsíce prosince. Konšelský úřad Starého města Pražského byl zajisté již ode dávna takměř appellační stolicí, k nížto mnohá města královská v pochybných věcech a v rozepřích obracela se o naučení neb o rozeznání pře, spravujíce se takto v soudních příčinách hlavním městem Prahou, kteráž tudy i v tom ohledu jevila se co hlava větší části měst v království českém. I aby tento vplyv hlavního města obmezil, měl král ten úmysl, dotčené právo appellační na sebe potáhnouti, k čemuž, jak z pramenův souditi lze, dána mu příležitost některými stížnostmi stran, jež proti konšelskému úřadu Staroměstskému k němu o pomoc se obrátily. Za tou příčinou kázal obeslati čtyry osoby konšelského úřadu Staroměstského, Jakuba Fikara z Vratu, Sixta z Ottersdorfu, M. Tomáše z Javořic a písaře radního Matiáše z Paumberka, před soudce komorní a rady své královské. I oznámeno jim zde skrze nejvyššího hofmistra: že král těchto dnův soudu komornímu a svým radám některých appellací od práva Staroměstského k rozvážení podal; i aby oni soudcové královští přitom práva městského šetřili, jakož aby se žádné v tom ublížení ani práva ani lidské spravedlnosti nestalo, pročež že král obeslaným poroučí, aby svá městská práva dne zejtřejšího, t. 2. prosince, králi předložili. Načež dali vyslaní druhého dne králi odpověď latinskou, v níž vyložili, klerak jim nemožno jest, tak rychle žádosti jeho vyhověti, ukazujíce na to, že svých privilegií od rozličných králův a v rozličných časích dostávali, a že tudíž jich v jednom díle pohromadě nemají; což aby se státi mohlo, k tomu že by dvou neb tří let potřeba bylo; nad to že se právo dělí i v psané i v ústní.

Král vyrozuměv důvodům vyslaných, na té odpovědi zatím přestal, a teprv na začátku léta 1548 úmysl svůj v příčině appellace vykonal, jakož na svém místě vypravovati se bude. Vůbec byly příběhy právě vypsané toliko předehrou osudnějších události, jež roku 1547 v naší vlasti se přihodily. Nicméně bylo již v dějinách r. 1546 patrně viděti ten zjevný odpor mezi smýšlením národu českého, aspoň většiny jeho, a mezi úmysly královými: z jedné strany jevil se tu princip svobody náboženské a neporušitelnosti práv zemských, v druhé pak výhradní prospěch katolického vyznání a absolutní vůle mocného dynasta.

  1. Ranke, Gesch. der Reform. IV. 269, 274.
  2. Ranke IV. 295
  3. Ranke IV. 301
  4. Gindely I. 297.
  5. Palackého Dějiny IV. č. 2. str. 81.
  6. Orig. toho psaní v archivu Výmarském a přepis v arch. zemském.
  7. Bucholz VI. str. 7.
  8. Acta Ferdinandea list 29.
  9. Kopie v archive zemském.
  10. Viz Úvod.
  11. Rukop. Sixta z Otrad.
  12. Ranke IV. str. 312
  13. Rukop. Sixtův.
  14. Gindely, Dějiny povst. čes. I. str. 64.
  15. Náležely pak v Čechách k tomu klášteru vesnice tyto: Bystřice (Vistric), Přesedice, Čusmice, Holetice, Nechránice, Brančíky, Širmík (Schimberg?), Wernsdorf.
  16. Přepisy těchto listin v archivu zemském.
  17. Ruk. Sixtův i listina v arch. zemském.
  18. Listina v místodržit. a zemském archivě.
  19. Listiny o tom v archivu zemském.
  20. Bucholz VI. str. 359.
  21. Listové tito jsou v místodrž. a zem. archivu.
  22. Zpráva o tom v archivu zemském.
  23. Zpráva o tou v archivu zemským.
  24. Zprávy tyto pocházejí z korrespondencí kommissařílv král., jež chová též archiv zemský.
  25. LISTY v archivu zemském.
  26. Orig. toho listu v arch. Třeboň, a ptepis v archivu zemském.
  27. Přepis této smlouvy v archivu musejním.
  28. Viz přílohu k tomuto dílu „Přátelské snešení“ čl. 46.
  29. Bucholz VI. str. 361
  30. Acta Ferd. I. 30.
  31. Psaní Jak. Hrušky v archivu zemském.
  32. Listy Hasišteina a Gerštorfa ku králi a jiné dopisy v arch. zemsk.
  33. Tolikéž v arch. zemském.
  34. Latinské toto psaní v Sixtu.
  35. Sixt z Ottersdorfu.
  36. Archiv zemský.
  37. Sixt z Ottersdorfu.
  38. Následujeme zde Sixta z Ottersdorfu jakožto svědka současného, kdežto naproti tomu Pubiřka křivě tvrdí, že týž Opit také o hrdlo přišel.