Odpor stavův českých proti Ferdinandovi I. l. 1547/VII

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Skočit na navigaci Skočit na vyhledávání
Údaje o textu
Titulek: VII.
Podtitulek: Politické, soudní a náboženské změny, jež Ferdinand I. po událostech r. 1547 v Čechách spůsobil
Autor: Karel Tieftrunk
Zdroj: Google Books (plný text přístupný pouze z USA)
Vydáno: Praha: V kommissi u Františka Řivnáče, 1872. s. 305 – 363.
Licence: PD old 70
Související články ve Wikipedii:
Stavovský odboj roku 1547

Krvavý sněm na hradě Pražském a snesení na něm učiněná. Pokutovaní některých ještě osob v městech Pražských. Kterak král se statky konfiskovanými naložil. O navrácení některých privilegií, statkův zádušních a některého jiného zboží městům. Král obmezí samosprávu Pražan i jiných měst královských: o hejtmanském a rychtářském úřadě v městech Pražských a o rychtářství v ostatních městech královských. O Aktách Ferdinandových. Král odjede dne 10. října z Prahy do Augšpurku. Stav věcí v Praze po odjezdu jeho. O appellacích na hradě Pražském. Jednota bratří českých. Úvaha závěreční.

Po vykonání soudu královského, nahoře popsaného, přiblížil se pondělek před sv. Bartolomějem, t. j. den 22. měsíce srpna, k němuž král stavům českým obecný sněm na hrad Pražský byl položil. Na přisný mandát královský sjelo se také již veliké množství stavův do měst Pražských. A právě tuto dobu, před samým zahájením sněmu, ustanovil král k tomu, aby krvavý soud nad čtyřmi osobami, jež zvolil si za poslední oběti své veliké přísnosti, vykonati dal. Byliť to Václav Pětipeský, Bernart Barchanec, Jakub Fikar a Václav z Jelení. První dva náleželi k stavu rytířskému, druzí pak k městskému. Hynku z Krabice, jenž taktéž odpraven býti měl, dána jest milost k velikým prosbám přátel jeho.

Mělť král tento čas za nejlepší příležitost, aby před očima četných stavův, předešlými konfiskacemi bez toho dosti již sklíčených, objevil u větší ještě míře nemilost svou a náplně mysli jich hrůzou, k tím větší povolnosti je přiměl na sněmě, který právě nastati měl. Zachovával takto až do kouce týž spůsob v jednání svém naproti stavům, jakýmž se byl až dosud s největší důsledností spravoval.

Již několik dní před 22. srpnem na Hradčanech lešení z prken vyzdviženo jest. A ještě téhož dne vedeni jsou jmenovaní mužové ze žalářů svých, těžkým vězením a mučením nad míru již utrápení, od katův na popraviště.

Hned jak vystoupili z vězení, Václav Pětipeský vysokým hlasem, tak že ode ošech přístojioích byl slyšán, promluvil k ostatním tovaryšům svým: „Moji nejmilejší bratři a tovaryši! ve jmenu pána boha všemohoucího pojďme vesele; neb jest to ta ouzká cesta, o nížto nám nejmilejší náš pán Ježíš Kristus, jedinký náš spasitel a vykupitel, předpověděti ráčil, že po ní jeho volení mají ho následovati a po něm kráčeti.“

I šli pak dva a dva podle sebe: Václav Pětipeský s Bernartem Barchancem a Jakub Fikar s Václavem z Jelení, každý z nich maje ruce napřed svázané. Dva praporce žoldnéřův provázely je na popraviště, bubnujíce a pískajíce, nejspíše proto, jestliže by co mluviti chtěli, aby od lidí, jichž veliké množství k té popravě bylo se sešlo, slyšáni býti nemohli.

Když napotom kat Václava Pětipeského odpraviti měl, přestáno bubnovati a pískati. I vyvolával biřic jeho provinění řka: že nechoval se králi, pánu svému, jakž na věrného poddaného náleží; ale že lid bouřil a jiného sobě za krále vaíti a zvoliti chtěl, a pro tu příčinu že má mečem trestán býti. K tomu se Pětipeský kleče ohlásil a zvolal: „Ó, toho jest nikda nebylo!“ A v tom biřic k němu promluvil: „Zanechte, pane, již toho, tak však sobě tím nic nepomůžete.“ A on pozdvihl hlavy a očí svých vzhůru k nebi a pravil: „Nu, všemohoucí věčný milý bože! toběť já to všeckno poroučím!“ A po té řeči hlava mu sťata.

Po něm následoval Bernart Barchanec. Před stětím jeho volal biřic: že jest jiných ponoukal, aby podle sebe stáli a nijakž se neopouštěli a z něho sobě přiklad brali, že on chce podle jiných pro dobré a užitečné království českého i hrdla i statku svého nasaditi. A Barchanec k tomu se ozvav, promluvil toliko, že to není pravda.

Před smrtí Jakuba Fikara biřic volal: že, jsa jakožto dvorský rychtář královský přísežným úředníkem a maje zvláštní přísahu, podle té jest tak se nezachoval a králi o tom, co se v Praze dalo, nic neoznamoval, ano v nejpilnější čas pryč z Prahy odejel. Jakub Fikar něco k tomu promluvil, ale pro křik a hřmot lidský slyšán nebyl.

Konečně před Václavem z Jelení tak bylo voláno: že jest v obcích Pražských všetečně proti králi mluvíval a jednoho času i tato slova propověděl: „Jestli že jest kníže Mauricius nad strýcem a nad krví svou se zapomněl a nad ním zradil; ale myť se nad závazky našimi nezapomeneme ani také nad kurfirstem nezradíme.“ Na takové provolání prý drábové němečtí, jimž někteří okolo stojící ta slova vyložili, počali se smáti a pravili: „Bei Gott, das ist wahr!“

Potom jsou dva z popravených, Václav Pětipeský a Bernart Barchanec, pochováni na hřbitově u sv. Apolináře, Václav pak z Jelení u sv. Štěpána Velikého při kapličce Všech Svatých; ale Jakuba z Vratu manželka jeho s ditkami a přátely hned druhého dne dopraviti dala do vsi Chovořic, jižto on na ten čas v držení byl. A zde byl poctivě pochován a kamenem velikým přikryt, na němžto vytesán byl nápis: „Pan bůh ráčil povolati z tohoto světa Jakuba Fikara z Vratu, hofrychtáře království českého a primasa Starého města Pražského, jehožto tělo tuto pochováno jest. Pán bůh buď milostiv duši jeho.“[1]

Jakož již poznamenáno, byl Pětipeský a Barchanec z rytířstva, Fikar pak a Václav z Jelení ze stavu městského; i byla tudíž utracením jich zvláště oněm dvěma stavům výstraha dána, kteří po několik let králi na sněmích nejvíce odporovali.

Takovým tedy spůsobem král Ferdinand I. otevřel sněm dne '22. srpna, který od oné popravy jmeno krvavého sněmu v dějinách českých má.

V úterý dne 23. srpna sešli se stavové na hradě Pražském, kdež jim vznešení královské učiněno bylo. V první části proposice své král vykládal stavům, kterak některé osoby, ježto všecku moc svou k sobě potáhnouti chtěly, před soud svůj královský obeslal, aby nevinu svou prokázaly. A jakkoli někteří před týž soud se nedostavili a tudíž svou čest, hrdlo a statek propadli; nicméně že nemalý počet jiných poslušně se zachoval, a ti že se postavili. Ale jako prý vinni, nevědouce se toho, z čehož obviněni byli, očistiti, poddali se na milost i nemilost, kdežto že král by byl raději viděl a jim toho přál, aby se s ním byli v soud dali. K těm že jest on král, hledě k jich rodu a přátelům, na větším díle milostí svou se naklonil.

Jakou měrou tento výklad o nestrannosti soudu královského se skutečností se snášel, tomu lze vyrozuměti z příběhův výše popsaných.

Po té král na stavy vznesl: aby se i hned z těch zápisův a závazkův, při snešení přátelském učiněných, propustili, je dokonce zrušili a pečeti své opět od nich k nikomu svým vzali; tolikéž aby ty závazky, ač jestliže se které po zdvižení sněmu od kommissařův královských, který od krále k pondělí po neděli provodní položen byl, vzdělaly, i ten sněm, který bez povolení královského ten pátek po božím na nebe vstoupení držán byl, z desk zemských vymazány byly. A učiní-li stavové tak, že pak i král ty zápisy k obhajování řádu a práva a pro zachování pokoje, tak jakž se od krále Vladislava stalo a ve dskách zemských bylo, do nich opět vložiti dá.

V příčině pak toho osudného mandátu, jejž byl král z Litoměřic před válkou stavům vydal, omlouval se týmž spůsobem jako po každé před tím, ukazuje i tentokrát předkem na osazení kláštera Dobroluckého a na smlouvu s Moricem učiněnou jakož i na další nepřátelství Hanuše Fridricha. Spolu doložil, pakli stavové to najdou a dostatečně prokáží, že častopsaný mandát, proti jejich privilegiím a svobodám vyšel, že je v tom i nyní reversem neb jinak opatřiti chce, že takový mandát jejich svobodám na ujmu býti nemá; pakli však proti jejich privilegiím nečelí, čehož že on král konečně se naděje, tuť že té víry jest, že tomu stavové věřiti nebudou, aby byl on proti svobodám zemským co jednati měl. Neb jakých jest příčin prý pod spůsobem a přikrytím toho mandátu proti králi se předsebralo, tomu že stavové z příběhův minulých snadno vyrozuměti mohou.

I dal tím král ne nepatrně na jevo, že nikterak se k tomu znáti nechce, že by onen mandát proti zřízení zemskému byl čelel. Prohlásilť takové zdání přímo za „pouhý obmysl a pouhé přikrytí,“ jímž stavové odporné jednání své zastříti chtěli.

Shromáždění stavové také porozuměli z toho neoblomné vůli královské. A že ji král vší moci průchod zjednati chce, to poznati mohli již z dosavadního jednání jeho. Nad to byl královský hrad, kdež se sněmovalo, hned s počátku zbrojným lidem osazen na postrach všem, kdož by byli snad nějaký odpor proti vznešení královskému činiti chtěli. A jakož jsme na svém místě s dostatek ukázali, jevila se při stavích vysších hned tehdáž, když k přátelskému snešení se přiznávali, nemalá nechuť proti tomu, jednak pro zásady demokratické v něm obsažené, jednak i pro to, že celý odpor hlavně ze stavu městského počátek svůj bral. Ti pak po bitvě Mühlberské tím rychleji odvraceli se od jednoty stavovské, a počet takových rostl od té doby, co král do Litoměřic a pak do Prahy se vrátil, každým dnem vůčihledě.

Při takovém stavu věcí mohlo se již napřed věděti, jaká as odpověď dána bude k dotčenému vznešení královskému, jež nejprv stavům vyšším přečteno bylo. Po krátkém potazu také nejv. purkrabí Wolf starší z Krajku promluvil od stavu panského a rytířského ku králi v rozum ten: že jsou oni ze žádné jiné příčiny k snešení přátelskému nepřistoupili, než aby pokoj v království českém mohl tudy zachován býti, a že jsou oni na tom, vůlí královskou se spravovati a jemu jakožto králi a pánu svému poddáni býti, pročež že hotovi jsou z těch závazkův propustiti se. Ku kterémužto pronešeni také jiní se přiznávali. Ano Gabriel Klenovský, tento druhdy tak horlivý řečník v opposici stavův, neostýchal se vůbec tvrditi: že jest k onomu snešení přistoupiti musil, jsa k tomu od Pražanů téměř mocí donucen, a kdyby tak byl neučinil, že neví, co by se mu toho času bylo přihodilo.

Potom zvoleni jsou od vyšších stavův nejv. purkrabě Wolf z Krajku, Joachim z Hradce, Jiřík z Gerštorfu, Zikmund Kobmhap, Zikmund Audrcký a někteří jiní; ti všedše do sklepa, kdež desky zemské uloženy byly, jali se od listův přiznávacích pečeti odtrhovati, rozličných při tom posměšných řečí užívajíce. Neb když na který přiznávací list městský přišli, tu obrátili se k podkomořímu Jiříkovi z Gerštorfu, řkouce: „Teď vaše ovčičky!“ K tomu za odpověď zase podkomoří dal: „Ty ovce pásly se bez pastýře,... a nyní již ani na hlavě ani na nohách nechodí.“ Čímž patrně naráželo se na tehdejší malomocnost a těžké pokoření měst Pražských a ostatního stavu městského.

A tak se ukázala v této době lehkost mnohých stavův vyšších, na něžto Sixt jako na pochlebníky královské těžce si naříká, pravě, že „ani na sebe ani na dítky a na poctivosti své nic se neohlédajíce, toliko k samému lakomství náchylní byli, aby rybníky jen zemi hubili, lidi své poddané dřeli a poctivostí neb úřadův nějakých od krále dosáhnouti mohli.“ čímž zřejmě na jevo se dává, jak nejedni ze stavův vyšších tehdáž se odchylovali od statečnějších předkův svých, pochlebujíce králi ve všem, jen aby svého prospěchu dosáhli a tím více vůli svou nad poddaným lidem prováděti mohli.

Král přesvědčiv se o povolnosti stavův vyšších, pokračoval spůsobem již započatým též v pokořování stavu městského. Když tedy na zejtří dne 24. srpna poslové ze všech odsouzených měst vedle Pražan od nejv. kancléře Jindřicha z Plavna povoláni jsou, tu král s nimi ani téměř mluviti ani na ně hleděti nechtěl. A poněvadž poslové z měst podle rozkazu královského zatím všecka privilegia obcí svých odevzdali, tedy jim v té přičině kancléř ohlásil, že král svobody jejich prohlédnouti dá, a potom teprv, pokud se mu která líbiti budou, že jim je navrátí. Spolu jim téhož dne oznámeno: že sice stav městský a Pražané o svůj hlas pro svá provinění jsou přišli; že však král z milosti své jich ještě při třetím hlase na sněmu tomto a potom do vůle své pozůstaví. Čímž neukrytě jim na srozuměnou dáno, že i v nejdůležitějším svém právu politickém naprosto vůli královské vydáni jsou, a že tudíž podle toho se spravovati mají, chtějí-li vůbec této milosti oučastuými se státi. A když pak druhého dne z poručení královského zase na zámek přišli, tu přede vším stavem městským bylo k Plzenským, Budějovickým a Ouštským, kteří za minulé války věrně při králi setrvali, na pokoření ostatních královských měst řečeno: že král za jejich věrné a upřímné služby jim tu milost uděluje, aby odtud po primasu Staroměstském a Novoměstském hned Plzenští, Budějovičtí a Oušťští na sněmích obecných svůj hlas aneb přímluvy své měli, kdežto dříve první místo po Pražanech Kutné Hoře náleželo.

Ferdinand I. maje takto stavy v moci své, hned téhož dne předložil sněmu ty artikule, jenžto dosaváde mezi ním a národem českým na sporu jsouce, v přátelském snešení stavův obsaženy byly. Neboť odejmuv stavům všecky prostředky k odporování, mohl se nadíti, že jednání sněmu nyní docela po vůli jeho před se půjde. Pročež v dalším čtení proposice své připomenul stavům, kterak někteří z nich mezi lid vtrušovali, jako by on král proti svobodám a privilegiím stavův jednati a zemi o ně připraviti chtěl, kdežto že nikdy toho úmyslu nebyl ani posavad není, něco vědomě proti svobodám stavův předsevzíti, nebrž mnohem více že k tomu nakloněn jest, aby jim těch svobod podle slušnosti přičinil. Při čemž však že zase k stavům té naděje jest, že si oni toho, čímž od předešlých císařův a králův i od něho krále obdařeni nejsou, na se potahovati a sobě přivlastňovati nebudou a krále při jeho mocnosti a vrchnosti tak, jakž jsou toho předkové jeho užívali, zachovají. I doložil, že z oné přičiny toho velikou potřebu nachází, aby ty artikule dokonale k vyřízení a k místu přivedeny byly, „aby opět časem svým jimi postranně sepsanými někdo hýbati nechtěli a tudy pozdvižení nové proti králi neučinili.“

I. Nejprvé jednáno o tak řečené závazky a zápisy, jichž uzavírání stavové za prostředek zákonitý k obhájení svobod a privilegií zemských pokládali. Král proti tomu žádal, aby vzdělávání takových zápisův tímto sněmem zapovědíno bylo; a kdož by se bez védomí a vůle královské toho dopustil aneb o to pokusil, ten každý aby čest, hrdlo i statek propadl a ztratil.

II. Kdež pak v přátelském snešení stavův žádáno, aby král z osob od každého kraje navržených úředníky a soudce zemské jmenoval, v tom proposice královská zněla: že by to proti královské důstojnosti bylo, ješto že králi samému náleží, s radou úředníkův zemských a rad osoby do soudu zemského i do úřadův zemských dosazovati, a tak že v tom stavům žádných nařízení neb řádův činiti nenáleží.

III. Dále král se opíral proti tomu článku snešení přátelského, v němž stavové na něj vznésti chtěli, jak by sněmy obecné a sjezdy krajské se rozpisovati a držeti měty; při čemž se odvolával najeden sněm minulý, kdež prý stavové rozpisování sněmův a držení sjezdů pustili, toho při králi samém zanechavše, aby sněmy a sjezdy pokládal. Spolu i zde, jako při všech protivných mu artikulích, doložil, že tím stavové jen mocnost královskou sobě osobovali.

IV. Artikulem tímto odepřena stavům žádost, aby obyvatelé království českého, kde by koli se jim líbilo, ve služby vojenské dávati se mohli, toliko ne proti království českému.

V. Zvláště těžce nesl král artikul ten, v němž stavové na tom se snesli, aby opět starobylý spůsob obnoven byl, že, dokud král český živ jest, nástupce jeho korunován býti nemá. I užil toho článku k tomu, aby moc domu svého znova utvrdil. Z té příčiny se přímo vyjádřil, že ti, kdož na onom článku se usnesli, jej krále a dědice jeho patrně jen o korunu připraviti chtěli; že tedy král toho pominouti nemůže, aby sebe sám a dědice své v tom náležitě opatřiti neměl. I žádal stavův, aby na nynějším sněmě, neohlédajíce se, že již dříve tak se stalo, opět do desk vložiti dali, aby král i dědicové jeho vší mocnosti a důstojnosti královské beze vši překážky užívali, i aby tudíž království toto za dědičné v jeho rodu pokládáno bylo.

A kdož by proti kterémukoli z výše jmenovaných artikulův co předsevzal, každý takový čest, hrdlo a statek propadnouti měl. Naproti tomu král stavům připověděl, že i on přísahy své pamětliv býti chce a jim svobod jejich odjímati nebude.

VI. A poněvadž dále stavové o to zasazovali se, aby od soudu dvorského a komorního, v nichž král tak zhusta vůli svou skrze rady své dvorské proti nejedněm stavům prováděl, odvolání před soud zemský šlo; tedy král pronesl se v tom, že tito soudové odedávna krále vlastní jsou a appellace z nich že jenom před něho jiti má. Pročež na stavy vznesl, aby to tak zůstalo a do desk zemských v týž rozum vloženo bylo. Taktéž proti snesení přátelskému měli stavové i k tomu přivoliti: jestli že by se komu ukrátilo skrze soud zemský, aby sobě žádný stěžovati ani koho z té příčiny viniti nesměl.

VIl. V příčině posudného král žádal, aby odtud pořádněji i s tím, což dosud zadržáno bylo, pod pokutou dvojnásobnou dodávalo se.

VIII. Konečně král sobě přál, aby ty dědičné smlouvy, s Moricem uzavřené, pro dobré sousedství mezi korunou českou a zemí saskou i pro lepší prý bezpečnost obou zemí od stavův stvrzeny, a pečeť zemská k nim přivezena byla.

Tyto výše položené žádosti sluší za nejdůležitější artikule proposice královské pokládati.

A jakož se král do stavův nadál, že mu ve všem povolni budou, tedy se v tom také naprosto nemýlil; neboť stavové přistoupili ke všem žádostem jeho.

Kromě dotčených článkův stala se i jiná usneseni na témž sněmě. Tak zvoleni jsou na místo pokutovaných dvou stavův Arnošta Jilemnického a Václava Žehušického ze stavu panského Jan Z Waldšteina na Točníce a ze stavu rytířského Zikmund Kobrnhap ze Suché a na Pacově do té kommisse, která k zkorrigování privilegií a svobod zemských již dříve zřízena byla. I měli po zavření tohoto sněmu až do sv. Martina nejprvé příštího originaly s registry přečísti a zkorrigovati; načež jedny knihy s registry pod pečetí zemskou králi, druhé ke dskám zemským dány a třetí registra na Karlštein do kaply s originaly i starými registry zase dovezeny a položeny býti měly. Tolikéž zvolena jest kommisse k zkorrigování zřízení zemských. Neboť shledalo se, že jedno zřízení e druhým se potýká, pročež uzavřeno, aby kommisse zvolená zřízení stará s novými srovnala, v jedno zřízení uvedla a v jedny knihy vepsala. Samo sebou se rozumí, že dotčené kommisse již také všech snešení tohoto snénm šetřiti musely.

Nad to výše stala se též některá snešení policejní, a to v příčině čeledi, drahot a řemeslníkův, povalečův, loupežníkův a chodcův a o nošení ručnic. Kteréžto poslední snešení znělo: aby žádný z lidí sedlských, i také kteří by nebyli osedlí stavu městského, buď z měst a městeček královských, panských neb rytířských, po den sv. Václava s ručnicemi nechodili ani jezdili pod pokutou l. 1524 na sněmě vyměřenou. Než kteří by osedlí v těch městech a městečkách byli, ti měli se opatřiti listy a jistotami, v král. městech od purkmistra a konšelů a v panských neb rytířských od svých pánů. že osedlí jsou a že po živnosti a po potřebách svých toliko cestou s ručnicí a nejinam jdou neb jedou. Osoby pak ze stavu panského a rytířského i služebníci a čeledínové jejich, byť i z nižších stavů byli, těch ručnic bez překážky užívati měli. Jest k pravdě podobno, že zákon ten honebnosti se týkal a na prospěch vyšších stavů vydán byl.

Naposledy také uzavřeno, aby do desk zemských ta privilegia aneb majestáty zemské, které dříve ve dskách byly, mezi tím časem a soudem zemským svatojanským zase vloženy a vepsány byly, král pak měl žádán býti, aby se svými věřiteli ze stavů vyšších se smluvil a jim zaplatiti rozkázal, i aby knížete Fridricha Lehnického třebas moci přinutil k dostičinění rozsudku, jejž král r. 1546 ve sporu téhož knížete s korunou českou vynesl. [2]

Jiné články, jako o upravení mince, o srovnání zrna a střiže, poněvadž čas k tomu krátký byl, odloženy jsou.

Všecky dotčené články proposice královské jakož i spůsob, kterýmž na sněmě přijaty jsou, svědčí patrně o tom, že vůle a moc královská v nejedné příčině nabyla vrchu nad stavy a utvrdila se. Předkem ukázalo se to, když jednáno o známý mandát, jímž král bez svolení sněmu na stavích vojenské pomoci žádal a takto zřízení zemské hrubě byl porušil. Stavové na sněmě chtěli míti od krále reversu na týž mandát, aby pro budoucnost za žádný příklad položen býti nemohl, ale král jim dal zkrátka za odpověď: že se mu nezdá za potřebné, jakého na to reversu stavům dávati, ješto že by tím jen v podezření jiným národům se uvedl, jako by něco neslušného takovým mandátem byl předsevzal a jej na ublížení svobodám zemským vydal. Ani tedy v tom nepovolil, k čemuž před válkou v Litoměřicích tak ochotně se propůjčoval. Kterýmžto spůsobem král toho sobě vymohl, že nezákonný onen mandát mohl v podobných případech za precedens neb příklad k podobným krokům libovůle královské v budoucnosti považován býti.

Ještě více přispěl k povýšeni moci královské článek, jimž stavům uloženo, aby nejen sněmův ale také sjezdův krajských bez povolení královského sobe nepokládali, a to pod pokutou hrdla ztracení.

Sjezdové krajští byli od starodávna mocnou záštitou samosprávy stavův i mohli nemálo přispěli k regeneraci sněmův obecných, kteréžto za posledních let tak klesaly. Král se jich také obával, považuje činnost jejich za velmi odpornou svým absolutistickým snahám, a pročež, zrušil je již před r. 1546 tak jako svého času svobodné schůze Pražských obcí. Ale učinil to, jak ze všeho jde na jevo, o své ujmě, bez přivoleni sněmu. Pročež chtěje tomuto libovolnému kroku i povahu zákonnou zjednati, aby odtud do zřízení zemského pojat byl, přiměl stavy na krvavém sněmu, že také k tomu vůli svou dali.

Vedle těchto prospěchův politických rozšířil král na témž sněmu také svou soudní moc, učiniv se odtud takřka nejvyšším rozhodčím v nejdůležitějších přích. Byloť sice zřízením zemským (D 2) vyměřeno, že z nářku cti každý obeslati neb pohnati mohl buď před krále, když by v zemi byl, neb před soud zemský. Ale král nejsa s tím spokojen, na stavy vznesl, aby každý také i v soudech o hrdlo či o hlavu buď před krále neb před soud zemský poháněti mohl. I byl při tom od sněmu zůstaven.

Konečně pominouti nelze též otázky o dědičnosti trůnu českého, jež tolikéž na onom sněmu ve smyslu královském znovu vyřízena jest byla.

Jakkoli v aktech sněmovních o tom zprávy určité nenalézáme; nic méně se zdá, že stavové již r. 1545 příznivý revers králi v tom od sebe dali. Ale od toho času povstaly rozličné pochybnosti a spory o správnost téhož reversu, anoť tvrzeno, že se mu nedostalo ani řádné relace sněmovní k deskám, v nichž jen na pokraji zapsán byl. Za kteroužto příčinou v pohnutém roku 1547 v pochybnost brán, anobrž mu i zákonné moci upíráno.*) [3]Avšak přítomným sněmem celá tato záležitost na jisto postavena jest ve vší spůsobě práva zemského.

A tak připravoval Ferdinand I. samým přispěním ustrašených stavův nejedny změny v ústavě české, kteréž napotom do korrigovaného zřízeni zemského, r. 1564 vyšlého, pojaty byvše, zřejmě o tom svědčí, kterak tu královská moc Habsburkův již vrchu nabývala nad mocí stavovskou v království českém.

Než přes všecky takové změny neopovážil se král zvrátiti pravého základu královské moci své, jenž záležel v obapolné smlouvě mezi národem a panovníkem. Neboť v článku o dědičnosti trůnu jednajícím spolu i ta slova doložena jsou: „že mocnost královská v království českém záleží v tom, že, král a dědicové jeho moc a vrchnost mají, což k dobrému užitečnému J. M. K. a dědicův jeho i všech obyvatelův tohoto království a obecnému dobrému jest, říditi, působiti a upravovati potud, pokudž by řádům, právům, svobodám a zřízením zemským na škodu a ublížení nebylo.“

Naposledy, před uzavřením sněmu krvavého, došlo ještě na dvě věci, z nichž jedna týkala se Floriana Grispeka, druhá pak některých měšťanů Pražských, kteřížto ještě u vězení na hradě Pražském se nalézali.

Florian Grispek, jakož výše povědíno, byl svého času od Viléma Křineckého a od jiných osob nařčen, že od některých privilegií zemských pečeti odřezal a zkazil, i sobě všecka privilegia přepisovati dal; z čehož pak svolením stavův do vězení dán a odtud na neobyčejný závazek propuštěn jest. Grispek, chtěje se toho očistiti a vida na sněmu tomto svůj čas, vznesl na stavy, mají-li ho před králem z čeho viniti, aby nyní tak učinili, že jim teď státi a ze všeho každému práv býti chce. A hle, ti stavové, z nichž mnozí, ano dokonce snad větši část, onoho času jej odsoudili a o potrestání jeho stáli, najednou popírali, že by se ono žalařování Grispekovo z vůle jejich bylo stalo, oznámivše spolu králi, že těžkosti oné témuž Grispekovi nepřáli a jej z čeho viniti nemají. Za kteroužto příčinou král se prohlásil na plném sněmu, že ono nařknuti a vězení dobré pověsti a cti Floriana Grispeka k žádné ujmě a škodě pro budoucnost býti nemá.

Po té věci jednáno o vězních Pražských. Jakož výše doloženo, poslali měšťané Pražští, kteří dosud v žalářích byli, nejednu supplikaci k arciknížeti Ferdinandovi a některým pánům českým a moravským, aby o propuštění jich se přimlouvali. Ano i ku králi samému se obrátili, prosíce, aby toho těžkého vězení prázdni byli. Ale vidouce, že všecky tyto žádosti ničeho neprospívají, vznesli svou věc i na stavy, v Praze na sněmu právě shromážděné.

Tito tedy před samým zavřením sněmu za všecky vězně při králi se přimlouvali, prosíce, aby jim to, což by si ještě proti nim za stížnost pokládal, prominul a toho vězení je zprostil. Avšak k žádosti této král odpověděl: že někteří z vězňův ještě více od něho trestáni býti měli; ale on že jakožto kníže křesťanské takového trestání jim umenšil, kdyby jich však docela trestati neměl, že se obává, aby bůh jeho proto netrestal. Jediné to stavům král slíbil, že k žádosti a přímluvě jich všem osobám ze stavu panského a rytířského všecko odpouští, kromě toho že sobě zůstavuje, jestli by se co na které osoby potomně vyhledalo, že by byly na důstojenství královské sáhly, k těm aby trestáním přikročiti mohl. A tak výslovně odepřel král žádosti stavův, pokud se týkala stavu městského a zejmena Pražan. Také některých služebníkův Kašpara Pfluka sobě zůstavil, aby je buď trestati nebo jim prominouti mohl.

A tím skončil někde na začátku měsíce záři ten osudný sněm. Bylo tedy po celé jednání sněmovní světle spatřovati, že král neoblomně o to stál, aby ve všem všudy vůli svou provedl a takto i pro budoucnost stavům dal na jevo, jak on svrchovanosti a mocnosti královské vyrozumívá.[4]

Ze všech předsevzetí, jež král naproti stavům až dosud učinil, vycházelo zjevně, že záleží mu předkem na nejpřísnějším potrestání stavu městského a v tomto zase na těžkém pokutování a pokoření měst Pražských. To dokazovala též poslední odpověď, již na sněmu v příčině vězňův učinil. A touž měrou choval se i v nejbližších dnech, na konci srpna a na začátku měs. září, naproti Pražanům. Nemaje na tom dosti, že městům Pražským všecka privilegia, statky, všecku střelbu a zbroj pobral, jal se nyní těžce pokutovati též jednotlivé osoby z konšelův a ze starších obecních, o nichž prokázáno, že se proti důstojenství královskému přečinily. Vykonání v tom vůle královské uloženo Jiřímu z Gerštorfu, král. podkomořímu, Wolfovi z Vřesovic, hejtmanu hradu Pražského, a některým jiným osobám, vůbec v městech Praž. nenáviděným.

Skrze tuto kommissi dával král ukládati na jednotlivé osoby v městech Pražských podle své libosti znamenité summy, tu po několika tisících, tu po stech, s tím ještě doložením, aby každý nejdéle do dvou neděl pořád zběhlých takovou summu zaplatil, jinak že bez milosti ven z města vymrskán a s manželkou i s dítkami svými netoliko z království českého, ale ze všech zemí královských vyhnán bude. Současný svědek o této druhé exekuci dokládá: „Byl toho času veliký pláč a velmi veliké naříkání; neb na někoho více uloženo bylo, než jest on statku měl, a když, nemožnost svou předkládal a všecek svůj statek králi dáti a jeho postoupiti chtěl, nechtěli dotčení vykonavatelé vůle královy toho od něho přijíti, ale tomu každému takovému hned na věž bílou do vězení jíti veleli. A tak veliké soužení lidé na ten čas míti museli, že mnozí, rozvažujíce to, co jsou jim předkové jich za dlouhé časy s prací a s velikým násilím nachovali, a oni tolikéž dítkám svým po své smrti toho pozůstaviti mínili, majíce to všecko jako čertu v ofěře dáti a sebe i své dítky ochuditi, zasteskše sobě, mřeli a hrdla svá za to dáti museli.“[5]

V kterémžto smutném stavu konšelé měst Pražských s jistým počtem starších obecních před krále předstoupivše, žádali, aby se nad nimi rozpomenul a takovými pokutami nemožnými jich neobtěžoval; při tom uváděli mu na paměť, kterak jim Pražanům určitě připověděl, když artikulům jim výše předloženým dosti učiní, že se jim nebude potřebí žádných dalších těžkostí obávati.

Ale král odvolávaje se na odpověď svou, na sněmu učiněnou, že tehdy si výslovně některé osoby k trestání dalšímu vymínil a zůstavil, a toť že mínil i o nich konšelích a o všech osobách přísežných, a při tomto předsevzetí že dosud trvá: pročež více aby o tom s ním nemluvili, než tomu všemu, co uloží se jim, dosti učinili, ješto prý vlastně na hrdlech trestáni býti měli.

Konečně dal král ještě na některých vězních Pražských, jako na výstrahu obcím Pražským, vykonati potupné trestáni veřejné, jímž dříve nejednou byl pohrozil. Byl právě pátek po sv. Maurici, t. j. 23. den měsíce září; i vyvedeno jest z poručení královského někde před polednem osm osob z pozůstalých vězňův Pražských z toho sklepu, v němž až dosud seděli, ven.

Byliť pak to: Bartoloměj Dlask, krejčí, Jiřík Farkaš, kožišník, Adam Tošnovec, Jan Poledne, kovář, Václav Rozvoda, Viktorin Človíček, nožíř, Havel Merykula, hrnčíř, Matěj Pecka, sukna kraječ. Kterýmžto všem za vinu kladeno, že lid proti králi bouřili. I jsou po schodech zámeckých od katů dolů na Malou stranu svedeni a tu na náměstí metlami mrskáni, odkudž vedeni na Staré město, kdež po druhé mrskáni jsou, po třetí pak před Horskou branou na Novém městě. Při každém jich mrskání a zastavení na jednom každém místě od biřice voláno bylo: že se jim tato hanba proto stala, že json buřiči byli a lidi proti králi, pánu svému dědičnému, pozdvihovali; i ačkoli jsou hrdla svá pro provinění takové ztratí ti měli, však že jim král ještě milost činí.

A když pak za bránu Horskou přivedeni byli, tu rychtář Hradčanský četl jim ze spisu přísahu od krále nařízenou; a oni zdvihše jeden každý z nich dva prsty, ji po něm říkati musili, zavazujíce se pod ctí a věrou, že do 10 dní království českého i všech jiných zemí královských prázdni budou a do nich nikdy se nevrátí, i že ani oni ani jejich děti a přátelé pro takovou věc nyní i na časy věčné nad králem, nad jeho dědici i nad zeměmi jeho žádným vymyšleným spůsobem mstíti se nebudou. A pakli by toho vedle přísahy vykonané nezachovali, bez milosti čest i hrdlo ztratiti měli. Načež rozžehnavše se s manželkami, s dítkami a přátely svými, do Polska se obrátili.

Na zejtří v sobotu dne 24. září král skrze Wolfa z VřeSOTIC ještě vypověděti dal purkmistra Ondřeje Klatovského z Dalmanhorštu, Václava Peřinovského, Vita Hada, Jana Lepeného a známého posla k Moravanům Kašpara Strnada, kteří do dvou neděl pořád zběhlých také všech zemí královských prázdni býti měli.

Také těmto jest přísaha téměř v táž slova jako předešlým na hradě Pražském vydána; a když pak se Wolfa z Vřesovic tázali, proč taková pokuta na ně vložena byla, řekl jim, že je k tomu jejich tlachání přivedlo. Potom však Václav Peřinovský dal 200 kop gr. a vyplatil se takto z dotčené pokuty; ale Ondřej Klatovský s Janem Lepeným, nemohouce složiti takové pokuty, vyjednali sobě při králi, aby na Moravě zůstati a tam své živnosti vésti mohli. Ostatní dva, jak se zdá, učinili podle přísahy dotčené a vydali se do ciziny. A před těmi již dne 22. října vypověděn také M. Mikuláš Černobýl královským listem, na pouhou prý lživou zprávu, ze všech zemí královských, jež ve 14 dnech opustiti musil.

Kdož pak ještě u vězení byli, téhož dne neb [něco později dílem na rukojmě, dílem na čest a víru propuštěni jsou. Tak byl někde na začátku m. listopadu na závazek cti a víry vzat zejmena Jan Srna z Králové Hory, primas Nov. města Praž., aby jakožto vězeň královský z domu svého nevycházel; avšak dalšího pokutování zbaven smrti, zemřev 20. pros. téhož roku.[6]

Není zajisté divu, že trestání takové mezi lidem po městech Pražských nemalé reptání a naříkání spůsobilo. I aby hlasové takoví naprosto umlkli a k novému rozjitření lidu obecného snad nevedli; Z té příčiny král všecky původce řečí popudlivých, jak se ho tyto donesly, přísně trestati dával. Toť viděti jest již z některých výše přivedených příkladů; podobné však stalo se v pátek den sv. Jeronyma dne 30. září jistému Ondřeji Skalskému jinak Klikovi. Týž zajisté, když ty čtyry osoby na Hradčanech sťaty byly, přišed z té popravy domů, před synem a dcerou manželky své promluvil, že jsou onino mužové bez viny ze světa sprovozeni a že pro pravdu i svobodu království českého tak hanebně stínáni. Což doneslo se posléz i krále, k jehožto rozkazu Ondřej Skalský do vězení dán a mučen, načež dne 4. řijna zápis na sebe učiniti a k tomu se zavázati musil, že v 10 dnech království českého a všech zemí královských prázden bude.

A přísností touto Ferdinand I. také dosáhl svého cíle. Mysli obyvatelstva Pražského v té míře polekány byly, že žádných zřejmých výjevů nespokojenosti obecní napotom spatřovati nebylo.

Jako na závěrce pokutování nnd městy vykonávaného ještě dne 5. řijna pohnáni jsou před krále i Kutnohorští. Ti vyslali šest osob z prostředku svého, které všecky privilegia a svobody městské a horní králi v moc uvésti musily. Stalo se toto obeslání Horníkův teprv po sněmu, nejspíš z té příčiny, že dle výsad svých k sněmům dostavovati se nemusili, kromě když král český volen býti měl.[7]

Vidí se nám býti zde na místě, promluviti o tom, jak král se statky konfiskovanými naložil, pokud prameny nám toho dopouštějí. V příčině takového zboží zemské zřízení vyměřovalo, že král takové dědiny a nápady obrátiti má, podle panské rady, na zemské dobré.[8] Pokud se v tom Ferdinand I. tak zachoval, vyrozuměti lze z vypsání následujícího.

Nejprvé si král z oněch statkův vyžádal vší špíže a všech dobytkův do komory královské pro své vojsko; brány takové potřeby zvláště ze statkův blíže Prahy ležících. Ochotné v tom služby, jak se zdá, konali hejtmané krajští, jimž král hned v červenci potřebné nařízení rozeslal. Tak se králi dobře zachoval Jiřík Baderský z Oujezda, hejtman Kolínský, Maximilian Velemický z Velemyšlovsi, hejtman na Brandýse, Jindřich Lukavec z Lukavce, hejtman na Kostelci, Zikmund Geršdorf, hejtman Křivoklatský a j.

Spolu král vysílal na všecky statky, i vyšším stavům i městům pobrané, zvláštní kommissaře, kterým instrukci královskou uloženo, aby všecky takové statky ohledali a pak buď prodali aneb směnili za jiné, jenžto by ostatním panstvím královským přiležitější byly.

Práce tato předsevzata jest hned po skončení sněmu v měsíci říjnu roku 1547, a pokračováno v ní i v letech následujících. Čas po čase podávaly ty kommisse do české komory zprávy o stavu týchž statkův, předkládajíce králi zároveň své rady, jak by s tím neb s osím panstvím či zbožím naložiti měl.

Za nejlepší pokládána tu panství Brandýs, Přerov, Kostelec, klášter.sv. Prokopa, Žehušice, Rychmburk, Litomyšl, Rohozec, Český Dub, Krupka, Winterberk a Loket jakož i všecky statky Pflukovy; i měl si je tedy král podle zdání kommissařův všecky podržeti. Nejedny z nich, jako zejména Pflukovy, pak zboží Lokecké, Rohozecké, Winterbereké, Krupecké i Litomyšlské rozkládaly se až na pomezí království českého, tak že jimi znamenité silnice do země i ven ze země šly, a tudy velká cla a povozné dávaly; nad to na mnohých nalézaly se bohaté hory a den ode dne vždy nové se zjevovaly.

I aby některá z těchto panství ještě více rozšířila se, připojeno k nim mnoho vsí od sousedních statkův městských, a to takové, jež k těm panstvím skrze lovy neb jinak pří- ležité byly. Tak zejména přivtéleny k zboží Brandýskému, Kolínskému, Poděbradskému, Litomyšlskému, Rychmburskému, Kosteleckému, Winterberskému a Křivoklátskému mnohé části od statkův druhdy Pražských, Nimburských, Českobrodských, Kolínských, Poličských, Královédvorských, Vysokomýtských, Lounských a Slánských.[9]

Avšak král ani těchto nejpěknějších panství, neřkuli jiných, vesměs hned podržeti nemohl. Bylť zajisté za té předešlé války upadl do velikých nesnází peněžných a vydlužoval se veliké summy u rozličných přátel svých, aby své potřeby dvorské i válečné dostatečně opatřil. I jal se tedy po učiněných konfiskacích některé ze statkův v zástavu dávati svým věřitelům, kteří nad to také nejvěrnějšími jeho spojenci v minulé válce a v postupování jeho proti českým stavům se býti prokázali. Pročež záleželo králi na tom, aby je všecky jednak spokojil a i pro budoucnost věrností jejich se ujistil. I učinil to měrou vrchovatou, zastaviv jim nejedno z panství nejpěknějších.

Tak dostalo se panství Bečovské nejúhlavnějšímu nepříteli Pflukovu, kancléři českému Jindřichovi z Plavna. Florianu Grispekovi, jejž nedávno král ve cti jeho opět slavně opatřil, zapsáno zboží Nečtinské, jež tolikéž druhdy Pflukovi náleželo. Král prohlédaje, jakož sám se vyjádřil, k platným a věrným službám téhož Flor. Grispeka z Grispachu na Kačerové, „pro jeho stálost i jiné dobré chování v minulém pozdvižení, kdež veliké protivenství za něho krále snášeti musel,“ zastavil mu ten zámek Nečtiny s městečky, vesnicemi, s dvory poplužními i kmetcími na 10 let za dluh 2000 kop gr. čes. A když by onen dluh zaplacen byl, tedy mělo zboží ono zase králi postoupeno býti.[10]

Tolikéž stalo se s panstvím Litomyšlským, jež král zapsal věrnénu svému Šebestianovi z Schöneichu (Šejnochovi), který byl mu půjčku 26000 tolarů učinil. Sama komora česká důtklivě s toho krále srážela, ukazujíc na to, dostane-li se onen hejtman na panství Litomyšlské, že tam s rodinou svou podle libosti své hospodařiti bude, že tam poddaný lid pak ani neobstojí a dokonce chuti míti nebude, stavěti domy, které po minulém velkém ohni v témž městě spustlé byly. Ale přes to všecko zapsal král Litomyšl dotčenému hejtmanu, kterýž jak zvláště naproti českým bratřím se choval, níže dolíčeno bude.**)[11]

Mimo to dle nejedněch svědectví se zdá, že král některé menší statky svým milcům a přátelům dokonce daroval. Ale v příčině této mnoho se nestalo. Neboť potřeboval menších statkův také k tomu, aby jimi zaplatil dluhy, jež při konfiskaci větších zároveň s těmito k sobě přijal, aneb aby složil některým osobám, jimž buď všecky neb lepší jejich statky svobodné pobral, jisté summy na hotovosti, anebo aby jim jiného zboží též ceny v manství postoupil.[12] I aby tedy král k tomu potřebné peníze sehnal, jal se hlavně prodávati a zapisovati statky, městftm královským pobrané. Tak postoupil statků Kadaňských věrnému svému vojevůdci Beneši z Weitmile, prodal od statkův Táborských za 22.000 kop pánům z Rožmberka a ze statků Hradeckých některou část pánu Janu z Pernšteina a na Helfenšteině, jenž také statky Chrudimské od krále odkoupil a téměř všecky k panství svému Pardubickému připojil.[13]

Jakož výše již povědíno, pozbyla města královská také svých privilegií, jež všecka skrze vyslané své králi předložiti musila; on pak sobě pozůstavil, že jim vedle libosti své některá z nich opět vrátí. I aby města příliš dlouho všech svobod zbavená nezůstávala, z té příčiny některé obce v snažných prosbách obracely se k jistým předním osobám při dvoře královském, žádajíce jich za platnou přímluvu při králi.

Na takovéto žádosti přimlouvali se také hned po konfiskaci statkův za města zejména syn králův arcikn. Ferdinand, biskupové Olomúcký a Vratislavský, tolikéž některá knížata slezská i páni moravští, jenžto při královském soude zasedali, a kromě nich i nejv. úředníci a soudcové zemští.

Ale přímluvy takové nepostačovaly; města musila mimo to složiti též jisté summy peněz za navrácení některých svobod svých. Tak u příkladu bylo Staroměstským a Novoměstským králi 1000 zl. uher. vyplatiti a písařům 100 zl. uherských; jiná pak města po 500, 600 až 800 zlatých dáti musila.

Z měst, kterýmž hned dne 24. září, tedy krátce po konfiskaci, některá privilegia navrácena jsou, připomínáme zde Tábor, Nimburk, Mělník, Louny a Králové Hradec. Privilegia tato týkala se vysazení neb povýšení na město, na sklad soli, na některá mýta a cla, na plavení dříví, na výroční trhy, na svobodné poroučení statkův, popravu a podobné výsady méně důležité a k povaze městských obcí nevyhnutelné; jiné pak výsady král naprosto zrušil neb sobě zůstavil. Tak nedopustil cechů v v jich staré samostatnosti a organisaci, dovoliv jim toliko, aby vykonávali jen ten pořádek, jaký se při přijímání na řemeslo a při tovaryších každého řemesla zachovával.

Tolikéž odúmrti král sobě podržel: jestli že totiž který obyvatel města bez poručenství umřel a v městě témž pokrevního přítele nezanechal, tedy taková odůmrť neb statek pozůstalý na krále neb dědice jeho spadnouti měl.

Podobně viny a pokuty jisté na obyvatelích, zejmena z vraždéní, pálení, loupeže, násilí, cizoložství atd. sobě král ponechal, jediné to městům slíbi v, že z milosti královské na obecní dobré a opravu města co dáti chce.

A kdežto za předešlých časů dálo se z Nimburka, Mělníka, Loun, Litoměřic, Králové Hradce a z jiných měst od práva jejich odvolání do Magdeburka, tedy taková appellace, o kteréž níže ještě řeč bude, více dopouštěna býti neměla. Co se pak úřadu perkmistrovského či správce nad horami viničnými týká, jakýž na Mělníce, v Lounech, v Litoměřicích a jinde býval a z vinařův v těchto městech takměř samostatné obce činil, týž úřad se vším, což k němu náleželo, král také si zůstavil, tak že odtud vždy jistou osobu z každého města na něj dosazoval, nad nížto primas a konšelé ochrannou ruku držeti musili.

Téhož dne 24. září také Stříbru a Rokycanům některé svobody navráceny jsou, jmenovitě na vybírání mýta a cla; Stříberským pak i to, aby dobytek od Tachova hnán byl jen přes Stříbro, a vozkové aby také jen tudy cesty své brali.

Ale na všech listech královských, jimiž městům několik jen obyčejných privilegií opět se dostalo, dostaveno bylo: jestli že by pak kromě těch králi vydaných ještě které svobody neb výsady u sebe měla a králi jich byla napřed nevydala, ty že moci a platnosti míti nemají.

Vedle zvláštních výsad každého města záleželo konečně celému stavu městskému na tom, aby jim opět třetí hlas bez jakéhokoli obmezení navrácen byl, ješto král jim na krvavém sněmě dne 24. srpna toho práva jen do vůle své ponechati chtěl. Proto učinili v té věci také v měsíci září vedle Pražanův i ostatní města pokutovaná žádost svou ku králi i k vznešeným osobám, nahoře poznamenaným. Načež král v posledních dnech téhož měsíce podle prosby jejich se zachoval, napomenuv jich, aby králem, pánem svým dědičným, se spravujíce, jakožto poddaní a vlastní komora jeho po všecky časy, jak jsou slíbili, se vzachovali a při obnovení úřadův konšelských přísahu činili. Spolu přijal města opět ve svou ochranu, aby jim to provinění jejich na poctivostech jich na žádnou škodu a ujmu nebylo.

Avšak nemenší škodu, jak ztrátou svých důležitých svobod, vzala města výše popsanou konfiskaci svých statkův mezi nimiž nalézalo se také všecko zboží zádušní. Města jsouce takto všech prostředkův hmotných zbavena, nebyla odtud s to, ani ty nejobyčejnější potřeby své obecní opatřiti, jmenovitě nevyhnutelná vydání na kostely, školy a špitály vésti. K stálým stížnostem, jež odtud i krále i komory jeho docházely, král posléze k tomu svolil, aby důchody zádušní městům opět navráceny byly. Ale nejprv kázal všecko záduší vyšetřiti skrze kommissaře, do měst královských vyslané.

Jakými pravidly se tito kommissaři u vyšetřování onom spravovali, toť jde na jevo z jedné instrukce, dané dne 31. října 1547, kterou arcikníže Ferdinand jmenem královým odeslal Divišovi Malovci, Janovi Vrabskému a Kašparu Aichornovi z Reichenšteina, královským kommissařům pro města Tábor, Písek, Vodňany a Sušice. Instrukci touto kommissařům uloženo, purkmistru a konšelům každého města to nové obdarování o zádušich oznámiti a od nich žádati, aby týmž kommissařům hned všecky statky, důchody peněžité i jiné hotové peníze, které jsou ke kostelům, k obzvláštním oltářům a k špitálům na chudé od kohokoli nadány a odkázány, ukázali i registra toho všeho, jak ty důchody spravovány byly vydali.

K dalšímu pak opatrování důchodů špitálních a kostelních měli kommissaři v každém městě ustanoviti dvě osoby „hodné a bohabojné“, které, jakožto správcové špitální od krále usazení, také hned k takovému úřadu přísahu učiniti a o správě své buď králi ned radám do komory královské zprávy jisté podávati měly. Ku kterémužto konci od kommissařův jedna registra těch všech důchodů těmto novým správcům vydána, druhá pak do královské komory odeslána jsou.

Avšak kommissařům královským, kromě nadřečeného opatření platův kostelních a špitálních, také k tomu hleděti bylo, aby purkmistři a konšelé žádných statkův obecních, jichž při konfiskaci královské komoře postoupiti měli, za zádušní, špitální neb šosovní*)[14] nekladli a jich takto aspoň v jisté míře při obcích neudrželi. Kdo by koliv takto se zachoval a něco ze statkův obecních zamlčel, od krále jako podvodník trestán býti měl.

Také oni kommissaři řádně předzvěděti měli, kterak se ungelt královský ze zboží kupeckého a jiných věci v městech vybírá, a zdali osoby k tomu zřizené jsou spolehlivy a k tomu vybírání také přísahou králi zavázány, jinak měli dva sousedy hodné, jednoho z konšel a druhého ze starších obecních, k tomu voliti a jim přísahu dle jistého královského nařízení uložiti, spolu jim oznámíce, jakž pilnost jich se uzná, že jim při vyjití roku za tu práci slušně učiněno bude. Posléze co jest od starodávna k rychtám v těch městech náleželo, na to se tolikéž dotčení kommissaři pilně vyptati a o těch důchodech králi zprávu dáti měli.

Není věru příčiny pochybovati o tom, že kommissařům i do ostatních měst vyslaným podobné instrukce dány byly; i viděti z toho, jak skrovné byly ty královské milosti, pro hmotné potřeby městům poskytnuté.

Král tedy takovýmito kommissemi patrně hleděl nařízenou konfiskaci statkův do podrobna provésti, ponechaje městům toliko jistých platův na kostely a špitály, kteréž však napotom nikoliv obce neb konšelské úřady, nýbrž jisté hodné osoby, králem ustanovené a v přísahu vzaté, spravovati měly. A tak již samým spůsobem, jak ona jediná milost vykonávati se měla, záležela prospěšnost její výhradně na dobré vůli obou správcův královských. Obcím pak nehrubě tím posloužíno.

Pročež nepřestávaly obce stěžovati si na těžkosti své při komoře české nejen r. 1547, ale i v následujících letech, snažně při tom krále prosíce, aby jim v nouzi jejich milosti svou přispěl.

Veliké, jak se zdá, nesnáze městům vzešly nejen z nedostatku peněz, ale i z nedostatku vod; neboť byvše přinuceny, všech svých rybníkův a částí řek postoupiti, nemohly odtud ani mlíti ani sladův vařiti. Pročež dožadovaly se, aby jim některé statky zase navráceny byly. Stesky a nářky takové tou měrou se množily, že posléze i sám arcikn. Ferdinand v psaní ze dne 12. října 1548 králi oznámil, kterak z mnoha měst pořád a pořád supplikace přicházejí, že nemohou svých far, škol a špitálův i jiných potřeb obecních opatřiti; i přimlouval se, aby rozdíl učiněn byl mezi chudými a zámožnými obcemi, oněm pak aby poněkud pomoženo bylo.

Spolu týž arcikníže oznámil, že kommissařům královským uložil, aby náležité zprávy o jmění měst podávali. Někteří z nich v skutku také věrně vypisovali smutný stav měst, stvrzujíce docela stížnosti dotčené. Psaliť králi, že v mnohých městech bez ustání sousedé na ně nabíhají, aby jim cla při hranách a mostech i jiné důchody opět puštěny byly, ano i ty peníze, které již do komory královské vybrány jsou byly, aby jim na upraveni cest a mostů opět se vydaly. Při čemž kommissaři i toho doložili, neučiní-li král některým městům nějaké milosti, aby obyvatelé mohli v nich zůstati, že lidé z nich na větším díle se rozběhnou, a města potom že zpustnou.[15]

A k tomu ke všemu klesala u veliké míře veřejná bezpečnost zemská; cizí rejthaři, loupežníci a jiní zhoubcové zemští zmáhali se, jmenovitě v pomezních krajinách západních, projíždějíce kraje a škody obyvatelům činíce; města pak jsouce všech zbraní zbavena, nemohla takovému zlému dostatečně odpírati. Pročež i v té příčině docházely ja,k z měst tak i od samých kommissařův žádosti ku králi i komoře jeho, aby některá zbraň městům se opět vydala; Vodňanští pak v supplikaci takové mimo potřebu hmotnou také čestné stránky se dotekli, připomenuvše, že, kdyby se jim žádných zbraní nenavrátilo, by oni jakožto město pomezní jen v posměch dáni a v tom ukázáni byli, že v čas potřeby nemohon ani nejchudší zbraní se vykázati. A z kommissařův královských sluší zejména zde připomenouti Přecha z Částic a Petra Řepického ze Sudoměře, kteří zvláště za Písecké horlivě se přimlouvali.

Na dotčené mnohonásobné stížnosti a prosby král konečné jistých výhod městům opět poskytl. Co se týče zbraní, tuť některá menší zbroj k zamezení veřejné nejistoty statku, jmenovitě na výročních trzích, městům navrácena jest, zvláště, nebyla-li ještě z radnic jejich do Prahy dovezena.[16] Ano král se odhodlal napotom i k postoupení nejen některých platův, ale i jistých, ovšem nepatrných statkův pozemských.

Stalo se to v měs. květnu l. 1549, a sice na základe zpráv, jež kommissaři královští o obecním jmění královských měst králi zatím podali. Jakožto města, jimž tehdáž některých milosti se dostalo, připomínají se: Staré a Nové město Pražské,[17] Žatec, Litoměřice, Tábor, Hradec Králové, Kouřim, Český Brod, Louny, Kadaň, Domažlice, Kolín, Čáslav, Nimburk, Chrudim, Jaroměř, Slané, Stříbro, Beroun, Dvůr Králové, Vodňany, Sušice, Písek a naposledy v rněs. říjnu Kutná Hora.

Avšak i tentokrát postoupeno městům toliko některých lesův a rybníkův, pak mýt a cel v branách, na mostech a vodách, platův z jistých domů v předměstích, z masných a jiných krámův, z luk, štěpnic, chmelnic a z některých dvorů i dědin, v okršlku města ležících. O navrácení pak bývalých rozsáhlých statkův nebylo ani řeči; ty byly tehdáž na větším díle již rozprodány a rozdány spůsobem výše položeným.

Jen některým městům ponechány jsou jisté vsi, z kterých se předešle k špitálům a kostelům platilo. Tak Domažlickým král vrátil vesnice Milaveč, Borotice, Nevolice a Petrovice; Kadaňským Čachovice a Ounhošťany; Hradeckým vesnice Lhotu za šibenicí, Lhotu za Malšovicemi, Kluky, Plotiště, Předměřice, Všestary; Litoměřickým Mlekovidy, dvory v Želeticlch, Prosmyku a Geblici; Stříberským pak vsi Nelikov a Vobíř(?).

A jakož byli Kutnohorští před soud královský nejposléze obesláni, tak se také teprv po ostatních městech dočkali nějakých milosti královských. Neb teprv 9. října 1549 vrátil jim Ferdinand I. některá privilegia méně důležitá; platnějších však svobod horních, jimiž král Vladislav r. 1503 je obdařil a z jistých berní a povinností vojenských vyňal, těch jim odepřel.[18]

A všecky tyto důchody a platy měla města opět vynakládati předkem na opatření a vychování kostelův, knězi, žákův a chudých lidi ve špitálech; a teprv kdyby něco přebývalo, takový přebytek purkmistrům a konšelům zůstaven na placeni dluhův, na opravy měst a jiné potřeby obecní, nebyl-li zvláštní k tomu důchod královským obdarováním vyměřen. Pakli však oni důchodové, na kostely a špitály ustanoveni, k týmž účelům nestačili, tuť schodek takový obce z jiných důchodův aneb samy ze sebe opatřovati měly.

I aby v tom všem vůle královské šetřeno bylo, k tomu hleděli v každém městě výše dotčení dva královští správcové, kteří každého roku spolu s purkmistry a konšely náležité oučty o spravování zádušních důchodův do komory královské podávati musili.

Nad to král v obdarovacích listinách si ještě zůstavil vrchnost nade všemi oněmi důchody, doloživ, že jen z milosti a do vůle jeho jim dány jsou, tak že bez zvláštního dovolení královského nesměly obce z toho nic prodati, zastaviti, směniti, ani kterakkoli odciziti.

A k tomu ke všemu král na konci městům poručil, aby na tom, co jim již učinil, přestali, aniž dalšími žádostmi a stížnostmi jeho nezaneprazdňovali a raději dále se tak chovali a jedni druhých napomínali, jak věrným poddaným činiti náleží, aby král těch milostí zase od nich odníti příčiny neměl.[19]

Z dosavadního vypsáni těch výhod a obdarováni, jichž Ferdinand I. po těžkém pokutování roku 1547 městům poskytl, patrno jest, že jim královskou milostí hrubě posloužíno nebylo; neboť i v těch skrovných věcech, jichž obce dostaly, naprosto dobré vůli královské vydány jsou. Zejména zůstávaly ty těžké rány, jež velkou konfiskaci statkův hmotnému blahobytu stavu městského zasazeny jsou, nezacelené. Ta znamenitá zámožnost královských měst českých, byvši druhdy tak mocnou podporou i politické moci jejich, vzala za své.

Jest sice pravda, že prodlením času mnohá města skrze rozličné obchody a výnosné živnosti opět se zmohla a štastnými koupěmi zboží pozemského zase nabyla; než v držení tak velikých statkův a důchodův, jakož se před rokem 1547 nalézala, napotom nikdy více se nedostala. Neboť, jak se zdá, král v tom jim i na dále brániti chtěl, nařídiv městům, že jen do určité summy statkův kupovati smějí, Čemuž aspoň vyrozuměti jest ze zprávy o Hradeckých, jimž k žádosti jejich na den nalezení sv. Kříže r. 1551 to povolení dal, aby „sobě a potomkům svým statku pozemského dědičného na jakýchkoli užitcích do desíti tisíc kop grošův českých od kohokoli, buď po jednou neb po různě, koupiti a jej sobě do desk zemských podle pořádku — však aby statek takový nebyl věnný, manský aneb zápisný — vložiti dáti mohli.“[20]

Takovými prostředky hluboce ponížena jsou v obecním jmění i ve správě jeho druhdy tak mocná a bohatá města královská.

Avšak kromě dotčených ztrát hmotných, i politická samostatnost měst nemálo sevřena jest po příbězích roku 1547. Jest na bíledni, že již ona veliká ztráta statkův přirozeným spůsobem škodila občanskému sebevědomí a politické moci stavu městského. Nad to král dovedl si těmi správci jmění zádušního a špitálního jakož i tak řečenými perkmistry, které sám napotom jmenoval, zjednati takové prostředky v městech, jenž dobře bděli nad jednáním úřadův konšelských a obcí.

Ale to všecko nestačilo úmyslům královým, které směřovaly k nejpřísnějšímu policejnímu dozorství nad stavem městským. Zejmena záleželo králi na tom, aby všecky schůze rad městských i shromáždění obcí, v nichž demokratický živel tak mocně se jevil a k poslednímu odporu proti králi takřka první začátek se stal, buď naprosto staveny aneb aspoň pod přísnou dohlídku královských úředníkův dány byly. Ferdinand věda, že předkem obce měst Pražských purkmistry a konšelské úřady své k nejedněm příkřejším krokům v událostech právě minulých donutily, nejprv k obecní opravě v týchž městech přistoupil; v čemž veden byl tím úmyslem, aby samosprávu zde co nejvíce obmezil.

Již v samém spůsobu, jakým se odtud úřad konšelský osazovati měl, stala se značná změna. Až dosud zajisté král sám osobně to činíval, ale od r. 1547 nařizovali tomu konci některé vys. úředníky. [21]

A začátek v této změně učiněn hned v sobotu před sv. Divišem, t. j. dne 8. října. Téhož zajisté dne vyslal král před polednem na obě radnice Pražské osoby tyto: nejv. komorníka Jaroslava ze Šternberka, purkrabího Karlšteinského Adama ze Šternberka, z pánův pak nejv. písaře Wolfa z Vře- sovic na Doubravské Hoře a purkrabího Hradeckého Bernarta Žehušického z Nestajova, z rytířstva. Tito pak v každém z obou měst konšelské úřady po 18 osobách osadili.[22] Kteřížto konšelé také hned novou přísahu učiniti musili, v níž mimo jiné i k tomu se zavázali, že předkem úřad svůj královský od krále přijatý věrně a právě spravovati chtějí, cti a dobrého krále Ferdinanda i dědicův jeho „všemi obyčeji“ hleděti budou. Podobný slib pojat jest také do přísahy starších obecních a řemesel, hejtmanův čtvrtních, padesátníkův, setníkův a j.

Po této přísaze konšelům oznámeno, že král svého zvláštního hejtmana a rychtáře na jednom každém městě míti chce, kteřížto by mezi nimi ve všech schůzích sedali. A tímto krokem královým hlavně obmezena jest bývalá samostatnost a volnost konšelských úřadův nejprvé v obou předních městech království českého. Po dotčeném ohlášení král také bez průtahu jmenoval Adama Řepického ze Sudomiře hejtmanem a Jiříka Komedko z Rovin rychtářem na Starém městě, pak Ludvíka Bezdružického z Kolovrat hejtmanem a Matěje Loméje rychtářem na Novém městě Pražském, Jindřicha Planského z Žebrovic hejtmanem na Malé straně; kdo však zde rychtářem byl, vyšetřiti jsme nemohli.

Duchoslav Chmelíř náležel k straně utrakvistické, která, jak níže doloženo bude, velmi rychle ku králi se přivinula. Jinak byl muž svou učeností na slovo brán; již r. 1545 zvolen jest od sněmu do kommisse, která o revidování privilegií stavův a zřízení zemského, o uložení a chování desk zem. jakož i o poměru panských poddaných k vrchnostem jich a o jiných důležitých věcech raditi se měla; tolikéž byl r. 1547 členem kommisse, ve sporu českých stavů v s knížetem Lehnickým do Vratislavi poslané. Za svého primatorství koupil prý některé statky, Starému městu skonfiskované, jako Líbezníce, Miškovice a Měšice. (Archiv hl. města Prahy a Erbenův spis „Die Primatoren.“)

Primas Novoměstský Duchek Veliký též již před r. 1547 mezi předními osobami v konšelském úřadě Novoměstském nejednou se připomíná.

Jaké to as osoby byly, tomu vyrozuměti lze poněkud z toho, což Sixt o Jiříkovi Komedkovi praví, dokládaje, „že týž dávno již k tomu přivykl, aby lidi dobré zrazoval a je o statečky i hrdla připravoval; a protož také prý za svou službu toho úřadu rychtářského dosáhl a v tom městě za ostříže nad .nevinnými ptáčky usazen byl.“

A za jakými účely a příčinami král ony hejtmany a rychtáře dosadil, to dosti jasně vysvítá z instrukce jim dané. V této zajisté král nejprvé praví, že proto dotčené hejtmany v městech Pražských ustanovil, aby podobné neřesti, jakéž se za let právě minulých přihodily, napotom více se nestaly, i aby poddanost, poslušnost a věrnost ku králi zachována, a v Praze dobrý řád udržen byl.

Z týchž příčin měl hejtman královský povždy toho pilen býti a šetřiti: jestli že by v úřadě konšelském neb na jiném místě mezi obcí v městech co toho zvěděl a seznal, že by se proti královské moci a důstojnosti aneb proti úředníkům a soudcům zemským, neb proti soudu komornímu a některým radám královským co předsebralo, aneb jaké srozumění a spuntování pod jakýmžkoli spůsobem se dálo, o tom aby králi samému, a bez přítomnosti jeho, synu jeho aneb komuž by koli na místě svém poručil, každého času a beze všeho meškání oznamoval; a pokudž by sám mohl, aby takové jednání přetrhoval, ano mu i zjevně odpíral. Tolikéž mu uloženo, přispěním purkmistra a primasa všecky nevole, různice a svády mezi konšely, pokudž by se krále a komory královské nedotýkaly, upokojiti a srovnati. Pročež také týž hejtman měl ustavičně v tom městě, pro které ustanoven byl, bydleti, v radách mezi konšely po každé sedati a tu nejvyšší místo držeti, pilně toho poslouchaje, k čemu se jeden každý přimlovati bude. Bez přítomnosti pak hejtmana královského konšelé žádných rad odbývati neměli. Jen když který soud se držel a strany slyšány byly, přitom hejtman seděti nemusil, místo něho však rychtář při takovém stran slyšení přítomen býti měl. Ale když na to rada konšelská se odbývala, tu v ní také hejtman býti měl. Jakkoli mu v takových radách neslušelo k něčemu se přimlouvati aneb hlasu dávati; nicméně, když vyrozuměl, že by se které straně skrze kterého konšela ubližovalo, měl hejtman takového konšela napomenouti, ano, kdyby toho potřeba bylo, na krále neb na místodržlcího jeho věc vznésti. Tolikéž učiniti měl, jestli že by konšelé lidem průtahy bez potřeby činili aneb v čas do rady se nescházeli.

Avšak dozorství hejtmanské nevztahovalo se toliko na politickou správu a soudní řízení úřadu konšelského, nýbrž také na obce, jichž schůzky, druhdy tak časté, odtud obmezovány jsou. Úřady konšelské totiž neměly od r. 1547 bez povolení hejtmanův královských obce obsílati, alebrž povinny byly, hejtmanům po každé oznámiti, proč by obcím pohromadě býti potřeba bylo. Avšak hejtman takovým příčinám vyrozuměv, neměl o své ujmě takové schůzky dopouštěti, nýbrž králi neb místodržícímu jeho o tom oznámiti a teprv podle vůle jejich v tom se zachovati.

I jde tudíž na jevo, že dotčení hejtmané byli v držení znamenité moci policejní, dohlížejíce k všelikému jednání úřadův konšelských a obcí. Příslušelo jim dokonce i jednotlivé konšely bedlivě kontrolovati a o nich králi dle zdání svého zprávy podávati. Kterážto moc povážlivější byla zvláště proto, že mohla i do soudního řízení se míchati a pod titulem spravedlnosti stran se ujímati a konšelům se opírati v jednání jejich. Nelze ovšem toho příti, že hejtmané, majíce bdíti nad rychlým a nestranným konáním spravedlnosti a nad pilným úřadováním konšelův, prospívali nemálo i obecnému dobrému; ale vedle toho rovněž na jisto postaveno jest, že skrze ně samostatnost konšelského úřadu za své vzala. . A poněvadž odtud také sousedé bez vědomí hejtmanova a bez povolení královského svobodně scházeti se více nesměli, tedy odstraněny zároveň tím i schůze obecní, tento nejdůležitější prostředek, jímž obyvatelstvo měst Pražských, jakkoli někdy i příkře, své mínění na jevo dávalo a svých spravedlností zastávalo.

A tak se stalo, že král pouhým skutkem administrativním druhdy tak hlučné schůze obecní si rovnou měrou neškodnými učinil, jako krátce před tím cestou zákonodárnou na sněmu starodávné sjezdy krajské vůli své naprosto podrobil.

Každému však hejtmanovi, jakož výše doloženo, přidán byl v městech Pražských ještě rychtář císařský. Tomu bylo tak jako hejtmanovi nejprve uloženo, přihlížeti k tomu, „aby se nikdy zase podobné neřesti jako za minulé doby v Praze neudaly, i aby poddanost, poslušnost a věrnost ku králi zachována byla.“ Dále měl i rychtář v radě mezi konšely sedati a tu místo své hned pod hejtmanem držeti a tolikéž na všecka jednáni i všecky řeči konšelův bedlivý pozor mít, aby se nic nedalo, což by proti důstojnosti královské čelilo. Tolikéž v obcích bedlivě k tomu hleděti měl, aby ani tu proti vrchnosti královské nic před sebe se nebralo. Vůbec měl rychtář v těchto všech věcech tytéž povinnosti jako hejtman, který kdykoli v radách konšelských, jmenovitě při soudech, přítomen býti nemohl, své místo rychtáři císařskému poručiti povinen byl.

Mimo to však rychtáři na péči dáno, aby králi žádné pokuty a viny, jež si byl z rozličných zločinů v změněných privilegiích vymínil, se nepromlčela ani neobmeškala, pročež měl po každé o takových pokutách, kdykoli nastaly, buď králi neb zřízeným radám komory královské oznámiti. Vůbec k tomu dohlížeti měl, aby všeliké výminky, jež v nově schválených privilegiích a svobodách král městům položil, pokud se fiskálních prospěchův týkaly, náležitě vyplňovány byly. Za kteroužto příčinou purkmistr a konšelé hodnověrný výpis všech takových svobod svých císařskému rychtáři vydati musili.

Témuž svěřena byla jistou měrou také nižší policie, jako vyzdvihování a trestání zlých lidí a povalečův.

Rychtář tudíž takřka doplňoval úřad hejtmanský, jemuž podřízen byl, maje po každé u hejtmana se najíti dáti, kdykoliv by tento pro něj poslal. Obadva pospolu měli za úlohu všechen veřejný život po městech Pražských náležitě ohledávati či kontrolovati a všecky případnosti, ježto by se jim v politickém i soudním ohledu, jak hrdelním tak občanském, jak koli podezřelými býti viděly, buď přetrhovati aneb aspoň v čas králi o nich zprávu dáti.[23]

Nad to výše král též změnil dosavadní spůsob dosazování perkmistra či úředníka nad vinicemi. Podle nařízeni Karla IV. od 16. února 1358 měli konšelé Starého města Pražského právo, nad vinicemi v okrsku Pražském na tři míle zvláštního úředníka dosazovati a sesazovati.[24] Kteréžto právo Ferdinand I. sobě tolikéž zůstavil, jmenovav napotom k témuž úřadu některého „věrného“ měšťana ze Starého města. Prvním takovým perkmistrem královským učiněn jest dne 17. listopadu 1547 Jiřík z Jelče, jemuž král také jisté konšely přidal.

Týmž časem také postavení a úřad prvního konšela či primasa změněn jest, dostaloť se mu jakési přednosti před samým purkmistrem, ješto mu král nejvyšší správu důchodův obecních svěřil. Dokud obce Pražské byly v držení rozsáhlých statkův, spravovala rada městská jmění obecní sama, opatřujíc všecka vydání; při každé obnově rady skládali odstupující konšelé radě nové, pak obecním starším a několika osobám z obce, k tomu zvláště zvoleným, obšírné účty; od roku 1535 voleni pak zvláštní správcové důchodů obecních. Ale po r. 1547 a jmenovitě když král l. 1549 Pražanům některé důchody na vydržování mostu, mostských věží, dlažby a na jiné potřeby obecní vrátil, odňal zároveň radě městské dosavadní správu jmění obecního a přenesl ji na úřad primátorský, jenž odtud pod královskou mocí se octnul a králi jistou měrou odpověden byl.[25]

Konečně zřízením appellaění stolice na hradě Pražském, o čemž níže povědíno bude, odňata Starému městu ona ústřední moc soudní, která z odvolávání se mnoha královských měst k soudní stolici konšelův Staroměstských vyplývala a ono město ode dávna nejv. instancí městského soudnictví činila.

Z čehož ze všeho zřejmě viděti jest, že král nejedním spůsobem, bez svolení sněmu, o své ujmě do zřízení měst Pražských sáhl a samosprávu jejich znamenitě obmezil.

A jakož Ferdinand I. opatřil se proti konšelským úřadům i obcím v městech Pražských, tak učinil také ve všech ostatních městech královských. Neboť hned v dotčených mandátech, dne 24. září rozličným městům vydaných, oznámil, že sobě a dědicům svým a králům českým ouřad rychtářství, který od starodávna při městech byl, i což k němu náleží, zůstavuje. Také tomuto rychtáři císařskému podle jisté instrukce a přísahy uloženo, aby nad konšelským úřadem a obcí dohlížel a týmž spůsobem naproti nim se zachovával, jako hejtmané a rychtáři v Praze.

A tak konšelé neměli bez rychtáře žádných rad na radnici ani jinde držeti, ani jakých postranních schůzí obecních míti, leči by rychtáři o tom prvé oznámili, že potřebí jim jest obec pohromadě míti, a od něho povolení k tomu si zjednali. K takovýmto schůzkám zapověděným náležely též hromady cechův či pořádkův řemeslnických, kteří pakli bez povolení rychtářova se sešli, pokutováni jsou, jakož se stalo r. 1565 v Králové Hradci, kdež všickni koželuzi vězením na radnici potrestáni jsou, protože se společně sešli bez povolení rychtáře císařského. Výmluva jich, že toliko k obnoveni cechmistrů tak učinili, jim nepostačila.[26]

Aby pak k dotčenému úřadu rychtářskému vhodné osoby po městech nalezeny byly, za tou příčinou král kommissařům, jež byl do měst pokutovaných rozeslal, nařídil, aby, podle jistého seznamu osob jim daného, v každém městě se vší pilností se vyptávali na ty, kteřížto by se k takovémuto úřadu dobře hodili. Ti pak, kteří za takové shledáni, od týchž kommissařův za rychtáře do vůle královské usazeni, v přísahu pojati a podobnou instrukcí jako hejtmané v městech Pražských opatřeni jsou. I aby tolikéž své náhradníky a zástupce měli, přidáni jsou k nim též podrychtáři, kteří se dotčenými rychtáři ve všem spravovati měli.

A tak přibyli k výše již oznámeným úředníkům nad zaduší, nad ungeltem a vinicemi, o nichž při městech královských povědino, noví dva úředníci královští; kterýmžto spůsobem octla se najednou i všecka královská města po krajích pod přísnou policejní dohlídkou orgánův královských. —

Nad to nade všecko králi i na tom záleželo, aby všeliké zprávy a paměti, jež by v příčině vlády jeho a příběhův právě minulých proti němu svědčily a rozličné stížnosti od stavův naň předešle zdvižené stvrzovaly, odstraněny byly: z té příčiny kázal kommissařům svým, aby po městech všecky takové listiny sbírali a jemu odeslali.

A tak mnohá psaní a akta, jež prošla r. 1547, Pražanům a jiným městům vzata i na zmar přivedena jsou. Mnohé tyto spisy obsahovaly prý rozličné pohrůžky, jakéž Španělé, Vlaši a Němci za minulé války Čechům činili, tolikéž mnohá psaní, v nichž přátelé přátelům věděti dávali, na čem rada císařská a královská ze strany koruny české se usnesla, i jiné velmi důležité zprávy.

I aby král po odklizení takovýchto pamětí obecné mínění o tom poučil, jak obyvatelstvo o událostech minulých souditi a rozmlouvati má, pročež dal složiti zvláštní spis pod titulem: „Akta těch všech věcí, které jsou se mezi nejjasnějším knížetem a pánem panem Ferdinandem I. a některými osobami ze stavův panského, rytířského a městského královstvi čes. léta 1547 zběhly.“ Kterýžto spis, v Menším městě Pražském dne 8. října 1547 česky a německy tiskem vydaný, rozesílán byl z poručení královského po všech zemích českých, a města jej k privilegiím svým přiložiti musila; všecky pak jiné o věcech oněch tehdáž vyšlé zprávy i v Čechách i na Moravě zapověděny jsou.*)[27]

Ferdinand I., vyřídiv takto všecky ony věci, vyjel z Prahy dne 10. října okolo poledne do Augšpurku k císaři na říšský sněm, provázen jsa jmenovitě Janem Horákem z Milešovky, jehož nejednou před tím již k diplomatickým poselstvím užíval; v Čechách pak na místě svém zanechal syna svého Ferdinanda, opatřiv jej dostatečným počtem lidu válečného.

Avšak i po odjezdu králově pokračováno v přísných prostředcích naproti stavům českým a jmenovitě proti městům královským. Nejprvé jsou pokutováni, jak se zdá, poslední z vězňův, jako Mikuláš Černobýl a Jan Srna, o nichž výše již vypravováno bylo.

Potom k 28. listopadu obesláni jsou do Prahy mandátem královským všickni ti ze stavův vyšších, kteří jaké dluhy a spravedlnosti ke komoře královské míti se pravili. Bylať zajisté na předešlém sněmu ta žádost na krále vzložena, aby staré dluhy od králův zadržalé konečně zaplaceny byly. I měly dotčené osoby ze stavův v komoře královské spravedlnosti své ukázati. Když tedy se jich onoho dne znamenitý počet sešel, učinily tak, jakož jim nařízeno bylo, očekávajíce, že jim zaplaceno bude. Ale ti, kdož v komoře královské seděli, vyrozuměvše, že summa těch dluhův znamenitá jest, žádnému nic nezaplativše, všem opět domů navrátiti se kázali.

A tak ani sněmovnímu článku o zaplacení dluhův královských dosti se nestalo.

Vůbec zdá se podle rozličných svědectví současných, že tehdáž u vykonávání spravedlivosti lidských byl řád zejmena v Praze velmi smutný, tak že trpká slova Sixtova o tom, jakkoli přílišná, přec ku karakteristice oněoh dob nemálo přispívají. Pravíť takto: „Kdož spravedlnosti dosíci chtěl, nemohl se jí žádným spůsobem dovolati.... a v pravdě toho času tak byl čistý království českého řád, že v pekle, kdež žádný pořádek, ale ustavičná jen hrůza vládne, snad lepší řád se zachovává. Neb kdo koho jedině o hrdlo, o statek a o poctivost chtěl připraviti, toliko aby se s pouhou a lživou žalobou na něho utekl, tehdy i hned ten a takový beze všeho slyšení vzat, svázán, zmučen a naposledy odpraven byl. Ten a takový řád a milé právo na ten čas v Čechách se drželo.“[28]

Což divu, že prostředky takovými konečně úplný pokoj v zemi spůsoben byl; i podali také o tom arcikn. Ferdinand jakož i Florian Grispek jménem královské komory dobré zprávy králi do Augšpurku. Nicméně neustal král od vojenských opatření jmenovitě na hradě Pražském. K rozkazu jeho byly zdi královského hradu spraveny, nové střelnice a hradby rozličné udělány, ano i střelivo pro hrubou střelbu z Ljubině v Štýrsku do Prahy dodáno. Brány hradské musily se pilně zavírati, a ta fortna nad stupněmi ustavičně zavřena zůstávala.

Tolikéž pečoval král z Augšpurku pilně o dostatečný počet lidu válečného. Muselť sice pomocný lid Moricův do Míšně nazpět odeslati, ale za to zjednal si pomoc vojenskou od knížete bavorského. Mimo to dopisoval si o další najímání lidu vojenského, zvláště jezdcův, se synem Ferdinandem, nařídiv mu listem od 11. pros., aby několik set jezdcův z nejvzácnějších osob panského a rytířského stavu ve všech zemích koruny české najal. O najmutí zbrojných koní týmž časem jednal také s některými stavy, jako s Janem z Oprštorfu, Janem z Dohny, Mikulášem Miřkovským, Erasmem z Gerštorfu, Václavem z Krajku a s jinými. I nezdá se býti k pravdě nepodobné, že spůsobem dotčeným král hleděl členy z předních rodů znenáhla ve služby své královské uvozovati., Ferdinand I. nepřestával tedy všelikým spůsobem panovnickou moc svou v Čechách utvrzovati. Kromě prostředkův dotčených vykonal v tom na začátku léta 1548 znovu jeden velmi důležitý krok. Týkal to appellace sondní v městech, v kteréžto příčině ode dávna neobyčejná v království českém anomalie panovala.

Vyvinuloť se tu prodlením času dvojí právo, podle kterého města od 13. století se zřizovala, totiž tak řečené právo Starého města Pražského a právo Magdeburské. Z měst, ježto se právem prvním spravovala, odvoláváno se ke konšelské radě Starého města Pražského; pro ta města pak, která se řídila právem Magdeburským, platila stolice kmetská v Litoměřicích za dvůr appellační, a odtud šlo odvolání do Magdeburku, kamž kmeté Litoměřičtí v pochybných věcech již od starodávna o naučení se obraceli, za to majíce, že v prvotním sídle práva Magdeburského nejsnáze možno dosíci pravého výkladu na články téhož práva.*)[29] Podobné odvolání do ciziny dálo se i z ostatních zemí koruny české, a sice zejmena do Halle a Lipska.

I jest na bíledni, že takové vyhledávání nálezův appellačních v cizině nesnášelo se s povahou státu samostatného a že náleželo k četným podivnostem, jakýchž v středověku také v životě občanském drahně bylo. Z druhé strany však loho příti nelze, že taková appellace ven ze země jdoucí, vylučujíc všecken vliv královských úřadův, propůjčovala městům větší zvůle a neodvislosti v řízení soudním.

Král Ferdinand dobře prohlédl tento stav a proto již na konci l. 1546, jakož na svém místě vyloženo, pokoušel se o to, aby soudní moc Starého města Praž. obmezil. Tehdáž sice upustil zase od úmyslu svého, ale po přemožení odporu stavovského ustanovil hned na sněmě v září l. 1547 takto: jestli že by se komu zdálo, že by skrze soudy a ortele v městech královských obtěžován byl, aby ten každý před krále aneb rady k tomu od něho zřízené se odvolati a appellaci vzíti mohl. [30]

Tolikéž v mandátu svém ode dne 24. září t. r., kterýmž privilegia měst královských obmezil, i to poručil, aby dotčené odvolání na právo Magdeburské, jakož se z Litoměřic, Nimburka, Mělníka, Loun, Litomyšle a jiných měst dálo, více dopouštíno nebylo, nýbrž aby buď před krále samého aneb v nepřítomnosti jeho před rady královské, jež král na hradě Pražském k takové appellaci zříditi chtěl, činěno bylo. Zrušení oné appellace k Magdeburku král odůvodňoval jednak velikými outratami, které města proto vedla, jednak a to hlavně tím, že město Magdeburk jakožto přední sídlo protestantského odporu od Karla V. do achtu či do říšské klatby dáno bylo. Spolu král nařídil, aby také appellace ostatních měst ke konšelům Staroměstským přestala. V čemž však nemohl se nikterak týmiž důvody zastírati, jakéž o Magdeburce byl přivedl; i pochybné není, že zrušením oněch appellaci předkem svou panovnickou moc nad stavem městským povýšiti chtěl.

Nadřečený soud appellační na hradě Pražském vyzdvižen jest v pátek den sv. Fabiana a Šebestiana, t. j. 20. ledna 1548. Za rady týchž appellací králem jmenováni jsou: Ladislav Popel z Lobkovic na Chlumci a Jistebnici, maršálek král. čes., Jindřich Planský z Žebrovic, hejtman král. v Menším městě Pražském, Ludvik Bezdružický z Kolovrat, hejtman král. na Novém městě Praž., z pánův; Adam Řepický ze Sudoměře a na Řepici, podkomoří králové a hejtman Staroměstský, Petr Bechyně z Lažan na Pyčíně, Albrecht Kaplíř ze Sulevic, z rytířstva; Ludvik Šradyn, Vavřinec Knor z Naznrotu, Gerhart z Cejcha a Krištof Klekler, doktoři v právich, rady královské dvorské; M. Tomáš ze Závořic, Blažej Nožička, Jan Pamfilius a Jan Lukeš, měšťané a obyvatelé Starého a Nového města. Celkem tedy bylo 14 osob.

Jakož ze jmen patrno, byli radové dotčení nejvíce od krále odvislí, a jakkoli šlo tu o odvolání se z měst, přece nenáleželi většinou stavu třetímu. — Avšak appellace tyto nevztahovaly se jen na Čechy, nýbrž na všecky země koruny české; neboť král v instrukci o nich přímo se vyjádřil: že tolikéž z markrabstvi moravského, z knižetství slezských a z obojího markrabstvl lužického od žádných soudův aneb práv městských ani vysokých škol žádné naučení ani žádní slepí ortelové bráni býti nemají, než to všecko se státi a říditi má při svrchu oznámených radách královských.

Týmž pak radám výslovné uloženo: aby podle přísahy své ve vši upřímné pilnosti jak bohatému tak chudému rovného práva a spravedlnosti udělovali, tak aby se žádnému ukrácení nestalo, ani na koho uspíšeno neb zúmyslní odtahové komu činěni nebyli; a v tom ve všem aby na přátelství neb na nepřátelství, přízeň neb nepřízeň, dary a pocty ani žádnou jinou věc se neohlédajlce, nic k sobě nepřijímali

Za presidenta téhož soudu od krále ustanoven jest první rada Ladislav Popel z Lobkovic, jenž tedy první místo v seděních držel a první v přímluvách byl. Kdykoli týž jmenované rady obeslal aneb opověděl, měli se poslušně najíti a žádný z nich bez vědomí a odpuštění presidentova z Prahy odjížděti, aby pro nedostatek osob v radě lidé průtahův nebrali a zdržováni nebyli.

Podle instrukce královské scházeli se každý den, počnouc od sv. Jiří až do sv. Václava v šestou hodinu, a zase od sv. Václava až do sv. Jiří v sedmou hod. ráno či na půl orloji, do pokoje jim na hradě Praž. vykázaného a tu až do 10 hodin seděli a po poledni zase v 1 hodinu se sešedše, až do 4 hodin sedali, a tak každého dne v letě sedm hodin a v zimě šest hodin pospolu byli; než v neděli, ve středu a v sobotu i v řádné svátky soudních věcí nejednali.

Jednací řád tento jim předepsán byl: Každou appellaci zaslanou měl sekretář přísežný přijmouti a tomu, kdož ji dodal, jistotu dáti, aby strana věděla, kdy zase k přijetí ortele vyslati neb státi má; neb každá appellace z Čech, kromě příliš znamenitých a těžkých věcí, měla v měsíci pořád zběhlém na konci postavena a rozsouzena býti. Appellace však z ostatních zemí koruny české v půl druhém měsíci rozsuzovány býti měly. Týž sekretář zapsal pak každou takovou appellaci, kdy dodána byla, do register obzvláštních, jichž dvoje byly, jedny pro presidenta a jedny pro sekretáře.

Týmž radám appellačním vydány jsou také zvláštní registra, podle nichž od každého soudu aneb práva jistý plat brán býti měl; kteréžto peníze soudní tož dotčený sekretář přijímal a do truhly kladl, od niž president jeden klíč a sekretář druhý měl. A jakž appellace k soudu dodávány byly, v témž pořádku vyřizovány býti měly.

Při rozvažování každé věci a při uzavírání nálezu či výpovědi nikda méně devíti osob z dotčených 14 rad seděti nemělo. Rozsudky pak opět od sekretáře do pořádných kněh registrovány byly. A od každého ortele měli sekretář a písař po pěti groších bílých přijímati, žádných poct ani větších tax nad to od stran neberouce.

Avšak všickni nálezové díti se měli i při dotčených appellacích podle toho práva a pořádku, jakýmž městský soud, který se odvolával, sám se spravoval. Znělať v tom instrukce královská takto: „A když která appellace před rady naše z měst aneb od kterého práva v království našein českém přijde, mají tu spravovati se (radové královští) podle pořádku a práva jednoho každého soudu, kteréhož jsou až dasavad kde v kterém městě, buď Staroměstského aneb Magdeburského, užívali.“ Tou měrou stará práva tato každému městu zůstala, až posléze roku 1610 konečně stavové na tom se snesli, aby právo Magdeburské jakožto cizí v Čechách docela přestalo a pro jednotu zřízení městského jediné právo Staroměstské výhradnou platnost mělo.

V příčině pochybných a nesnadných appellací týmž radám uloženo, aby je buď na krále aneb v nepřítomnosti jeho na místodržícího královského vznesli, kterýžto takové nesnadné věci spolu s jinými od krále mu přidanými radami rozsuzovati měl.[31]

Zřízení nadřečených appellací na hradě Pražském dopouští uvážení dvojího, jednak ze strany obecného dobrého, jednak se zřetelem na prospěchy stavu městského. Dosavadní spůsob appellace, jakéhož jmenovitě města právem Magdeburským se spravovavši užívala, byl zajisté velikým zlořádem v státu českém, v němž takto veliká část měst královských považovala soud cizí za nejvyšší inštanci v právních příčinách domácích. Nad to udílení takových nálezův od stolice Magdeburské nebylo vázáno jistými předpisy, tak že z něho beze vší pochyby stranám vycházely i ztráta času i náklady veliké a snad i mnohá zvůle v příčině řeči národní. Konečně činilo mnohé soudy království českého jistou měrou odvislými od soudní stolice cizozemské. Kteréžto nedostatky zřízením samostatné stolice appellační v Praze najednou odstraněny jsou; ano pokud k témuž soudu odvoláváno se i z ostatních zemí koruny české, dostalo se městům celého státu českého patrné jednoty u věcech soudních.

Jest tedy na jevě, že novými appellacemi na hradě Pražském i obecnému dobrému i povaze státu českého velice se prospělo.

Avšak z druhé strany toho nepoznati nelze, že vyzdvižení onoho soudu jakož všecky dosavadní nepřátelské kroky Ferdinanda I. předkem a nejprvé proti stavu městskému směřovalo. Neníť o tom pochyby, že předešlý spůsob odvolávání se měst českých dílem k Starému městu dílem do Magdeburka byl soudům městským milejší nad appellaci novou; neboť záležel více na jakémsi svazku mravním, na obyčeji starobylém, na poměru přátelské rady, která žádné výkonné moci po ruce neměla.

Naproti tomu nové appellace byly orgánem ouředuim, jehož vážnosti a moci i král i radové jeho všemožně hájiti mohli. Jest sice pravda, že nálezy toho nového soudu vynášeny byly dle práva Staroměstského i Magdeburského, pokud totiž města, jež se odvolávala, tím neb oním právem se spravovala; avšak touto výhradou appellační radové na hradě Pražském volnosti nepozbývali, ješto toliko jim samým výklad na dotčená práva vždy příslušel, tak že přímou kontrolu nad nálezy soudů městských vykonávati mohli.

Nad to výše dlužno jest povšimnouti si i toho, jak nové appellace složeny byly; v čemž opět nemalé skrácení stavu městského spatřovati jest. Ve sporech, jenž ode dávna v Čechách mezi stavy vyššími a stavem městským se vedly, zasazovala se města o to, aby soudové jejich všeho vlivu a působení stavů vyššich prosti byli, a r. 1517 v smlouvě Svatováclavské položeno za jednu z hlavních výminek míru mezi stavy, aby zemský soud zůstal v držení pánův a rytířstva, města pak aby soudův svých samostatně užívati mohla. A tato zásada porušena jest též dotčenými appellacemi na hradě Pražském; bylyť zajisté, jakož na svém místě ukázáno, složeny z šesti šlechticův, čtyř královských rad a jen ze čtyř osob stavu městského.

Vyšší tedy stavové tu nabyli, nepochybně aby tím ochotněji skutkům královým se naklonili, v organismu českého státu nové výhody na ujmu stavu třetího, o jehož pokoření na ten čas králi nejvíce běželo.

Ferdinand takto chytrým spůsobem poslouživ obecnému dobrému, získal si též u veliké míře přízeň stavů vyšších, jenž odtud v nejvyšších stolicích soudních, totiž v zemském soudu a při appellacích vrch měli; s kterýmižto prospěchy však spojil král zároveň prospěch svůj, dostav vrchního dozorství nad soudnictvím stavu městského ve svou moc.

A jakož ze svrchu vypsaných přibéhův vyrozuměti jest, že Ferdinand I. s řídkou chytrostí a důslednosti o to usiloval, aby, zbavě stav městský velikých prostředkův jeho hmotných, moc vládní nad ním i v politických i soudních věcech .rozmnožil a tudy své královské vůli v správě zemské větší průchod zjednal: touž měrou nedal ničím sejíti také v tom, aby i ve věcech náboženských své dávné úmysly provedl a žádoucí jednoty v Čechách byť i nedocílil, tedy aspoň o krok zase k ní se přiblížil.

Poměry náboženské stávaly se v zemi české během první polovice 16. století pořád spletitějšími. Byloť zde vyznání pod jednou, pod obojí a pak Jednota bratrská; ku kterýmžto hlavním rozdílům náboženským přistoupil od časů Luterových též protestantismus. Stará víra pod jednou zachovala se jen při některých rodech obou vyšších stavů, zejmena mezi pány, a pod obojí či utrakvisté tvořili velikou většinu národa českého. Pověděli jsme již v Úvodu, jak utrakvismus, odchýliv se znamenitě od prvotní povahy své, u větší vždy desorganisaci upadal. A čím více toto přední vyznání v zemi klesalo, tím rychleji zmáhala se Jednota bratrská, k nížto rozhodnější utrakvisté u větším vždy počtu přistupovali; její vroucí a upřímná zbožnost, její mravopočestnost získaly jí mnoho příznivcův nejprv mezi obecným lidem ve vsech a městečkách, napotom však i v městech větších a u stavů vyšších, jakož v Úvodu již s dostatek vylíčeno bylo. Protestantstvi tolikéž nejvíce přátel dostávalo z utrakvismu, a to mezi samým obyvatelstvem českým; leč předkem zmáhalo se mezi krajany německými podle severních hranic země české, kdež skrze sousedství s protestantským Saskem nemálo se šířilo a upevňovalo.

Ferdinand, jakožto rozhodný katolík, přesvědčením svým náležel k straně pod jednou, prospěchy její měl hlavně na paměti; při tom však chtěl ochrannou ruku držeti i nad kališníky, kteřížto, kolísajíce se z opportunity mezi katolicismem a tak řečenými církvemi evangelickými, nejednou byli věrnými spojenci onoho proti těmto, považujíce se s katolíky za jediné oprávněné vyznavače v zemi a za věrné syny církve obecné.

Naproti tomu obou ostatních vyznání král nenáviděl, jmenovitě pojal Jednotu bratrskou v nenávist největší z příčin, na všem učení a celé organisaci její založených. Pročež byl Ferdinand již r. 1643 toho úmyslu, bratří z Prahy, Kutné Hory, Zatce, Litoměřic, ba z celé země vyobcovati; ale války turecké a přímluvy některých rad jej tehdáž s toho srazily.

Od oněch dob však zrostlo nepřátelství královo proti evangelickým vyznáním v království českém. Vědělť, že sympatiemi svými se chýlí k souvěrcům či k „domácím svým. u víře“ za hranicemi, kteří zvláště za poslední války Šmalkaldské odpor svůj proti králi a císaři dostatečně ukázali. A tu opět podezření a rozhořčení královo obrátilo se předkem proti bratřím. Neboť již r. 1546 odepřeli mu stavové kraje Boleslavského, kdež Jednota nejvíce rozšířena byla, vší pomoci vojenské proti Hanuši Fridrichovi saskému. A když stavové v únoru l. 1547 v Praze první své schůze k zjednáni spolku mezi sebou měli, tu i některé osoby z Jednoty u nich bývaly a posléze i v týž spolek vstoupily, ano i půst jsou uložily, aby totiž všickni stavové, eož jich koli z Jednoty v tom spolku bylo, s lidem svým poddaným na den sv. Matěje, t. j. 24. února, se postili a modlili, by onen spolek stavův obecnému dobrému prospěl. Nad to pak náleželi dva přední členové ze správcův či osob, jež stavové k zřízení věcí svých v dubnu zvolili, totiž Arnošt z Krajku a Vilém Křinecký k Jednotě bratrské, ano jeden z nich Křinecký nad jiné v tom spolku svou činností odpornou předčil.

Všech těchto případností užili také utrakvisté, tito přední nepřátelé Jednoty, k tomu, aby krále utvrdili v jeho nenávisti proti bratřím, namlouvajíce mu, že vším tím odporem minulým toliko Jednota bratrská vinna jest. Předkládali hlavně králi, že podle řádu Jednoty bez rady starších neb správcův a učitelův žádný bratr nic neučiní, a že tedy také dotčené všecky věci jen s radou starších státi se mohly. Při tom nejvíce sočili na Jana Augustu, jenž tehdáž správcem bratrského sboru v Litomyšli a spolu jaksi hlavou celé Jednoty byl; o němž vůbec roznášeli, jako by byl podtají u kurfirsta Fridricha se zvláštním poselstvím býval a peníze od něho bral. Jan Augusta sice týmž časem nepravdy takových řečí a nařknutí, pokud se tu na celou Jednotu a na osobu jeho uvalovaly, ve zvláštních listech ke kancléři Jindřichu z Plavna vyložil; spolu pak všam právem na to ukazoval, kterak roku 1547, přišed jednou do Prahy, nesnášel se naprosto s bouřlivým vystupováním stavův, předpovídaje jednání jich konec nešťastný. A že Jednota jakož i zvláště Augusta s protestantismem nikterak za jedno býti nechtěli, o tom i jejich dekrety i smlouvání se s Luterem dostatečně dokazovaly.[32]

Ale všecky tyto důkazy nedovedly nikterak zameziti hojné podezřívání Jednoty bratrské. Tolikéž marně na to ukazováno, že dotčená pobožnost bratrská nevztahovala se na prospěch zbraní Fridrichových, nýbrž že modlíno se vůbec jen za blaho obecné v těchto dobách tak bouřlivých, a co jednotlivci z Jednoty předsevzali, to že nesluší na vrub klásti celé společnosti náboženské. Nelze ovšem pochybovati o tom, že bratří sobě spíše přáli vítězství oněch, kteří jim u víře bližšími byli nad krále, o němž patrně přesvědčeni byli, že jich naprosto nenávidí a při nejbližší příležitosti o potlačení jich státi bude. Ale důkazův patrných o činném účastenství Jednoty s nepřátely král neměl, ovšem pak napotom ani přísným vyslýcháním ani těžkým žalařováním a mučením některých předních bratří, zejmena Jana Augusty, jich nedosáhl. Anobrž přes všecka badání historická ani podnes nenalezeno takových svědectví, která by Jednotu bratrskou z příběhův r. 1547 u větší míře obviňovala než ostatní vyznání nekatolická.

Ale králi, jak v Úvodu již vyloženo, ode dávna záleželo na tom, rozhodné kroky učiniti k jakési unifikaci náboženské v Čechách. A k takovému předsevzetí byla právě doba po přemožení odporu stavovského r. 1547 velmi vhod. Opíraje se o zřízení zemské, které v Čechách jen strany pod jednou a pod obojí dopouštělo, chtěl král tomu, aby v království českém jen vyznání tato panovala, jiné pak společnosti náboženské, jmenovitě Jednota bratří, aby pominuly. V kterémžto snažení nemálo podporován byl samými utrakvisty, kteří hned po vítězství Mühlberském společnou jednotu stavův nejprvé byli opustili. Jmenovitě pak sloužilo záměrům královým kališnické kněžstvo, kteréž smluvivši se s duchovenstvem pod jednou, s velikou okázalostí krále proti bratřím podněcovalo. Což stalo se hned dne 18. září, tedy ještě před odjezdem královým do Augšpurku. Téhož zajisté dne král přišel do chrámu sv. Víta, a když po službách božích z něho vycházel, očekávali ho venku přede dveřmi kostelními zástupcové kněžstva pod jednou a pod obojí, žádajíce za. ochranu proti nátiskům, ježto jim od „pikhartův“ či bratří prý snášeti bylo. Zdaž to učinili o své vůli čili návodem a poručením královským, toho říci nelze; aspoň král chopil se té příležitosti velmi ochotně, aby hned jal se vykonávati úmysly své proti bratřím.[33]

Neboť král takměř od počátku panování svého maje v srdci svém dávný základ toho smýšlení, že by Jednota proti vrchnosti povstati i jiné podle sebe bouřiti a s nimi se spolčovati hotova byla, uvěřil všemu sočení a podezřívání a vydal dne 8. října 1547 rozkaz, jímž se vší přísností obnovil starší mandát krále Vladislava z r. 1503 proti bratřím: schůze jejich měly býti hned všude zastaveny, sborní domové či sborové jim odňati a uzavíráni.

Augusta vida nebezpečenství, i jemu i Jednotě odtud hrozící, obrátil se skrze listy k zemskému hejtmanu moravskému Václavovi z Ludanic, jehož rodiče druhdy k bratřím se přiznávali, předkládaje mu nedůvodnost všelikých obvinění, Jednotě i jemu činěných. Ale všecko dopisování v té věci bylo marné. Mandát královský pilně po krajích byl rozesílán a předkem na statcích, králem nedávno skonfiskovaných, přísně vykonáván. Byliť pak sborové, jenž tím spůsobem v moc královskou se dostali, zejména tito: Brandýský nad Labem, Turnovský, Litomyšlský, Bydžovský a Chlumecký. První tři jsou vzati pánům z Krajku, z Wartemberka a Kostkovi z Postupic a ostatní dva obdržel král směnou od Jana z Pernšteina za statky Hradeckých a Mýtských. Na všech těchto statcích dosadil král do osad bratrských faráře pod jednou neb pod obojí, spolu bratřím poručiv, aby k jednomu z obou těchto vyznání přestoupili aneb se z království vystěhovali. [34]

Tolikéž stalo se na takových statcích, které král při minulé konfiskaci za manské prohlásil. I sám Arnošt Krajíř k rozkazu královskému takové poručení v Mladé Boleslavi vydati musil: aby bratří do 26. prosince ku kněžím pod jednou neb pod obojí předstoupili, od nich svátosti skutečné přijímali a potom ve všech věcech jimi se spravovali, jinak že budou musiti ze všech zemí královských se vyprodati, s manželkami a dítkami se pryč vybrati a na vždy své přirozené vlasti zbaveni a prázdni býti. A Jarosl. z Pernšteina podobný rozkaz bratřím učinil, jenžto v Rychnově, Kostelci nad Orlicí, Solnici, Žamberce, Kunvaldě, Javorníku a v Pardubicích své sbory měli.

Starší či správcové Jednoty pilně psaními své osady k stálosti u víře nabízeli. Nicméně dálo se přestupování v mnohých místech dosti hojně; nejrychleji obrácen Brandýs nad Labem, kdež téměř celá obec vyznání bratrského se zřekla. I bylo se tudíž obávati, že Jednota přísným prostředkům dotčeným neodolá, těch pak, kteří vytrvají, že smutné vyhnanství očekává. Pročež obrátili se bratří ve zvláštní prosbě, ve jmenu Jednoty v Čechách a na Moravě Janem Augustou sepsané, k Ferdinandovi do Angšpurku; spolu psali také císaři, žádajíce ho za přímluvu při králi. Odmítajíce všecko účastenství Jednoty co takové při minulých příbězích, žádali na králi, aby vinníkův potrestal a s ostatními pak milostivě naložil, odvolaje spolu mandát, dne 8. října vydaný. Bakalář Jan Jiří s onou supplikací do Augšpurku vypraven jest.

Ale Ferdinand I. nejen že nepovolil žádosti dotčené, on vydal v pátek den sv. Fabiana a Šebestiana, t. j. 20. ledna r. 1548 v Augšpurku druhý mandát proti bratřím, v němž na předešlý rozkaz svůj se odvolav, znovu co nejpřísněji poručil: jestliže by ještě který sbor „pikhartský“ zavřen nebyl, ten hned aby zamknut byl a kolím zabit, a též sektě aby žádných pokoutních kázání ani schůzí v domích i na jiných místech se nedopouštělo, nýbrž jestliže by který jejich kazatel, vůdce neb učitel o takové věci se pokusil, aby jat a dobře opatřený arciknížeti Ferdinandovi na hrad Pražský odeslán byl.

I aby vůle královská tím rychleji vykonána byla, k tomu propůjčila se utrakvistická konsistoř. Administrator její Mystopol, muž povahy vrtkavé a lehkovážné, jenž, byv nejprv luteranem, pak utrakvistou se stal, byl nejochotnějším vykonavatelem mandátů královských proti bratřím.[35] Již dne 24. ledna 1548 posláni jsou na rozkaz královský Z konsistoře pod obojí listové místním kněžím do Mladé Boleslavi, Pardubic, Litomyšle, Bělé, Vítice, Turnova, Bydžova, Chlumce, Brandýsa nad Orlici a Náchoda; i nařízeno jim, aby bez meškání skrze psaní oznámili, zdaž sborové v týchž místech zavření jsou, a zdali bratří již skutečně do kostela chodí a slovem božím se řídíce, i svátostí Kristových od kněžstva pod jednou neb pod obojí požívají. Při čemž jmenovitě Litomyšlskému knězi Martinovi, který proti bratřím poněkud shovívavým se býti viděl, rozkázáno, aby se před konsistoř Pražskou dne 24. února dostavil a toho se spravil, „proč v řádu pořádném podle řízení božího a řádu strany pod oboji spůsobou nestojí.“[36]

Mimo to dotčená konsistoř původem téhož Mystopola zvláštní přísahu pro ty bratří vydala, kteří k straně pod obojí přistoupiti chtěli. Podán tu nejsvětlejší důkaz ponižující příkrosti utrakvistův naproti bratřím. Každý takto přestouplý bratr musil totiž přísahati: „že z dopuštění božího prostředkem svůdcův u veliké nebezpečenství v příčině spasení svého přiveden byl, a že ti falešní svůdcové by ho byli na konec věčného zatracení přivedli, kdyby v tom kacířství a v té sektě hrozné (bratrské) byl zůstal. Pročež že navrátil se jako syn marnotratný z daleké vlasti s manželkou svou a dítkami svými k otci svému a ku králi, pánu svému dědičnému, z celého srdce a z celé duše, žádaje za milosrdenství u boha nebe i země, aby přijat byl v počet lidu božího ke všem křesťanským řádům pod obojí přijímajících.“

Vůbec vedli si utrakvisté s takovou urputností proti bratřím, že od nich samých za nejúhlavnější nepřátely jejich prohlášeni jsou. S trpkosti zajisté psal mimo jiné o nich také Jan Černý, starší bratrské osady v Brandýse nad Labem: „Ti přední a nejpilnější služebníci a milostníci královští a napravovatelé pikhartův byli i s jinými sobě podobnými z té kališné strany. Žádný jistě, ani sami hejtmané královští ani kněží římští pod jednou tak zle, tak tyransky, takovými haněními a zlostmi, lžemi, trápením rozličným, hrůzami a strachy, zlořečenstvím a takovými věcmi netrápili jsou lidu bratrského jako to nestydaté kněžstvo kališné, všeho božího i lidského řádu i studu zbavené á prázdné; a tak se byli vztekli a v zlosti i v pýše proti bratřím pozdvihli, že s nimi všady na všecky strany dosti činiti bylo. A skrze ně největší žaloby a sočeni vždycky šla ku králi, k arciknížeti a k radám královským na bratří i na pány, za kterýmiž kde bratří zůstali."*)[37]

V těchto nesnázích a protivenstvích utekli se bratři posléze ještě k nejvyšším úředníkům zemským a k stavům, stěžujíce jim svá utrpení a žádajíce za milost a přímluvu při králi; než všecky takové kroky byly marné. Nevidouce tedy odnikud spásy, hledali posléze útěchy mezi sebou, utvrzujíce se i ústně i skrze listy u víře a podtaji skrývajíce se zejména v krajích severovýchodních, pak v Klatovsku, Kouřimsku, Bechyňsku, Vltavsku a v Táborsku.[38]

Král chtěje tím bezpečněji mandátu svému průchod zjednati, vyslal na statky nedávno skonfiskované několik kommissařův, kteří obnovujíce po městech obecní úřady, měli spolu předkem proti starším Jednoty podle mandátu královského se vší přísností se zachovati. Byli pak k tomu zřízeni: Jan mladší z Lobkovic, podkomoří Jiřík z Gerštorfu, královský prokurátor Petr Chotek z Vojnina a Krištof ze Skuhrova.

Největší těžkosti lehdáž šly na bratří v Litomyšli, kdež byl přední sbor celé Jednoty. I učiněn zde královským hejtmanem výše již připomenutý Šebastian Schöneich či Šejnocha, jenž s pravým tyranstvim bratří stíhal, hrůzami i ukrutnostmi rozličnými to na nich spůsobiv, že mnozí z nich konečně přec k straně pod jednou neb pod obojí přistoupili. Jiní byli jímáni, všelijak pokutováni, mučeni a do Prahy posíláni, kdež vyslýcháni a opět vězeni jsou. Při čemž hlavně k tomu se hledělo, zdali by nebylo možné, z nich vyzvěděti cosi o stycích Jednoty s kurfirstem Fridrichem a o účelu cesty Augustovy r. 1546 neb 1547 prý konané ku knížeti Lehnickému a do Witemberka k témuž Fridrichovi saskému. Mělyť pak takové výslechy k tomu vésti, aby pro další přísnost proti bratřím jistého patrného důvodu se nabylo: ale všecko vyslýchání, žalařování a mučení bylo marné; nějaké viny dopátrati se možná nebylo.

S největší však pilností pečováno o jetí samého Jana Augusty, jenž za hlavu Jednoty považován byl a poslední čas v okolí Litomyšlském šťastně se ukrýval. Ošemetný Schöneich nemoha se ho nikterak zmocniti, namluvil bratřím Litomyšlským, že kommissaři královští v nejbližších dnech k vykonání mandátu královského do Litomyšle přijdou, úlisným spůsobem jim předkládaje, že ubozí bratří teprv zvědí, co na ně přijde. Spolu předstíral, že by jen z osobní útrpnosti rád s Augustou v prospěch bratří promluvil, a sice bez svědkův, někde v lese; čímž obelstil důvěrníky Augustovy tou měrou, že ho k takové rozmluvě tajné s Schöneichem přiměli. Ale tento maje náhončí své, kteří v lese číhali, skrze ně Jana Augustu jiti dal spolu s pomocníkem jeho Jakubem Bílkem, načež oba do Prahy odvezeni jsou.[39] Ale ani z těch král žádných tajností nijak vymoci nemohl.

Přes to však přese všecko dne 5. a 12. května nový rozkaz královský proti bratřím vyhlášen byl, a to na panstvích Litomyšlském, Brandýském (nad Labem), Chlumeckém, Bydžovském a Turnovském; v kterémžto nařízeno, že ti, kdož k straně katolické neb kališnické přistoupiti nechtějí,, v šesti nedělích se vystěhovati mají ze všech zemí královských.[40]

Mezi pány, na jejichž statcích bratří u větším počtu přebývali, nejpřísněji, jak se zdá, vůli královskou vykonával Jaroslav z Pernšteina, nejstarší syn po Janu z Pernšteina. On ohlásil již v září r. 1547 hned první mandát královský proti bratřím na panství Pernšteinském a Rychnovském, a od toho dne nepřestával naléhati na sbory bratrské, jmenovitě v městech Vamberce, Rychnově a Solnici, aby buď od víry své upustili anebo v době králem vyměřené se vystěhovali. Z té příčiny ustanovili sobě bratři oněch měst společnou schůzi při hlavním sboru v Rychnově, kdež měli kněze Jana z Chmeliště, muže rozšafného a výmluvného. Tam sešlo se osob bez mála do dvou set k poradě o to, co by v přítomných těžkostech činiti měly. Zůstáno konečně na tom, aby všickni pospolu došli k Jiřímu z Wildenbrunnu, ouředníku Rychnovskému, o němž za to se mělo, že, jakkoli pod jednou, jest muž k bratřím spravedlivý, a jsa u pána z Pernšteina u veliké milosti, že přímluvou svou bude moci bratřím výborně prospěti.

I vydali se všickni, co jich tam bylo, v dlouhém průvodu k příbytku téhož Jiřího z Wildenbrunnu, kdež laskavě přijati byli. Jan z Chmeliště vylíčiv mu obecnou těžkost Jednoty bratrské, bohem se dokládal, že bratří ničím tím, což na ně od lidí zlostných se sčítá, vinni nejsou; při čemž odvolával se i na onoho úředníka samého i na celou obec, že to o nich dobře vědí, jak pokojně a poslušně při živnostech svých živi jsou byli, dokonce žádných piklův proti králi nestrojíce. I požádavše Jiřího z Wildenbrunnu snažně za přímluvu při vrchnosti, zakazovali se, že by od srdce rádi zvláštní poplatek každého roku odváděli, kdyby na těchto statcích i dále zůstati mohli; ano byli dokonce odhodláni, i chrámce své zbořiti a v skrytosti bohu sloužiti, jen aby víry své opustiti a z vlasti rodné odejíti nemusili.

Dotčený úředník Jiří z Wildenbrunnu k takové jich žádosti vlídné odpověděl řka: že on do Jednoty nic zlého neví a všecko chvalitebné o ní před bohem i světem vyznávati svým svědomím povinen jest, jediné toho že lituje, že za hříchy některých svých předních celá Jednota takové protivenství snášeti musí. Načež přítomným slíbil, že přímluvu svou panu z Pernšteina pisemně odešle.

Po té usnesli se bratří na tom, že některé jinověrce ze spoluobčanův svých s přímluvčím listem onoho úředníka k Pernšteinskému vypraví, obávajíce se sami před ním se ukázati. Ku kterémužto poselství propůjčilo se bratřím několik sousedův z Rychnova, ze Solnice a z Vamberka; přiznávali se věickni k straně pod obojí a byli v obcích svých váženi a na cti zachovalí. Ale ani tento prostředek ničeho bratřím nepomohl. Neboť poslové nadřečení přišedše do Pardubic, zde k snažným přímluvám svým dostali té odpovědi, že Jaroslav z Pernšteina na rozkazu svém proti Jednotě vydaném setrvává.

Po nadějích takto sklamaných jali se bratří činiti přípravy k odchodu z vlasti.

Bratří Litomyšlští, jsouce i po zajetí Jana Augusty pevně odhodláni, než by se zřekli své víry, raději opustiti vlast, prosili jen, aby jim lhůta k tomu až do sv. Václava prodloužena byla, dokládajíce při tom, že takové milosti druhdy ani židům a novokřtěncům odepřeno nebylo. I jakkoli v příčině té i k soudu zemskému a kancléři se obrátili, přece v žádosti své oslyšáni jsou. Ostatní obce bratrské, vidouce, že Litomyšlští ničehož nepořídili, takové žádosti již ani neobnovily, nýbrž chystaly se tolikéž raději k odchodu z vlasti.

Největší nesnáze a ztráty bratřím tehdáž spůsobeny jsou při prodávání statkův. Byloť těžko, v tak krátké době ze všeho zboží bez velikých škod se vyprodati. Mnohým nezbylo nic jiného, než statečky své přátelům poručiti, jiní pak musili dokonce všecko své jmění zůstaviti, děj se s ním cokoli. I vystěhovali se posléze ve třech zástupech. První na cestu do ciziny vydali se bratří z Litomyšle, Bydžova a Chlumce, nečekajíce ani na to, až lhůta jim vyměřená vyprší. S nimi spojili se bratří Solničtí z panství pana Pernšteinského.

Vedle úmluvy sešli se v Rychnově, kdež vozkové, byvše až do toho místa najati, na náměstí všecko jejich zboží složili. Tu se nahodilo několik vozkův Olomúckých, kteří z Prahy s prázdnými vozy jedouce, bratřím se nabídli, že věci jejich za skrovné povozné dále dopraví. A tak ubírali se vystěhovalci, okolo 500 osob obojího pohlaví, asi se 60 vozy, z nichž některé jim náležely, k hranicím slezským. Bratří Rychnovští, Kostelečtí (nad Orlicí), Brandýsští (nad Orlicí), Žamberšti, Kunvaldští a Javorničtí toho času stěhovati se ještě nemusili, nejsouce na statcích královských. Pročež šli onomu prvnímu zástupu bratrských vystěhovalcův daleko vstříc a doprovázeli je skrze lesy a nebezpečné krajiny horské až na pomezí české. Tak se zachovali k nim také katolíci a kališníci týchž míst.[41]Vůbec nalézali bratří všudež i za hranicemi přátelské přijeti a dostavše se do Kladska, byli zde od purkmistra i rady městské přivítáni a všemi potřebami zadarmo opatřeni. Odtud dali se do Vratislavi a do Poznan, kdež po některý čas tolikéž vítaného útočiště se jim dostalo.

Nedlouho po onom hlavním zástupu, opustili vlast svou bratří z Brandýsa nad Labem a z Tůmova i z jiných míst okolních. Počet jich byl as 300 osob s 50 vozy. Pánové z Bibršteina a Arnošt z Krajka dali jim potřebný průvod přes nebezpečné krajiny pohraničné.

Třetí zástup šel touž cestou, maje v sobě ostatní díl bratří z panství Brandýského. I ti obrátili se do Poznan, kdež napotom jakož i v Prusku české bratrské osady povstaly. [42]

Konečně v polovici měsíce srpna rozžehnali se s vlasti svou také Mach ze Sionu a Jiří Israel. Onen byl vedle Augusty předním starším Jednoty bratrské vůbec a stal se napotom seniorem všech obcí bratrských v Prusku; Jiří Israel byl starším a hlavou bratrské osady Turnovské, muž duchem svým nad jiné vynikající.[43]

Vyobcováním tolika set obyvatelův vzala země česká nemalé škody i v hmotném i duševním ohledu; vždyť dějiny ode dávna tomu učí, že k stěhováni tak bezděčnému odhodlají se obyčejně jen lidé ducha čilejšího a vůle statečnější, ovšem pak to tím více tvrditi sluší o vystěhovalcích bratrských. Nebyl to však jediný smutný následek přísných mandátů královských proti Jednotě. Za příčinou jich veliký počet bratří, takoví totiž, kteří nechtěli opustiti vlast, změnili sice své vyznání; ale byvše k tomu přinuceni, učinili tak nejvíce jen na oko. A tím povstala licoměrnost a náboženské pokrytství právě v těch osadách a krajích, kde druhdy tak upřímná nábožnost bratrská panovala. Toť ovšem nejprve objevilo se na statcích královských.

Než i v obcích, jež příznivcům Jednoty bratrské náležely, byl stav její velice sevřený a těžký. Někteří pánové, jako Krajířové a jiní, dle možnosti hověli bratřím na panstvích svých; přece však i tu jim dotčenými mandáty zapovědíno, bratrské schůze držeti, sborové domy pak se vším příslušenstvím byly jim vzaty a na jiné potřeby obráceny. Nad to faráři kališničtí bedlivě k tomu přihlíželi, aby veřejné vykonávání bratrského vyznání všudež přísně se stavovalo; při čemž neopomenuli takových pánův králi oznamovati, kteří by na bratři laskavějšími, než se jim líbilo, byli bývali. Tak aspoň stalo se p. Jindřichovi z Donína od faráře Albrechta na Benátkách, jenž svou stížností onomu příznivci utištěných bratří přísnou domluvu od krále spůsobil.[44] I není pochyby, že za takovými nesnázemi i na statcích nekonfiskovaných mnozí od Jednoty bratrské odpadli.

Jest k pravdě velmi podobné, že pohromami právě vypsanými počet bratří snadno na polovici klesl, a to právě v zemi, kdež Jednota jich původ svůj vzala. Od té doby také přestaly býti Čechy hlavním středištěm Jednoty; stalať se tim sesterská Morava, kteráž neměvši účastenství v odporu stavův proti králi, takových útrap ušetřena zůstala. Na místo Litomyšle nastoupil Přerov co přední místo Jednoty. Kruté pronásledování pro víru a vášnivá nesnášelivost náboženská zmáhaly se opět v Čechách, kdežto na Moravě, zvláště prospíváním bratří, kvetl mír mezi rozličnými vyznáními. Kterýmžto obratem i to spůsobeno, že po roce 1547 přední mužové Jednoty buď na Moravě se zrodili aneb aspoň působením svým jí náleželi. A tak tedy po duchovním otci Jednoty bratrské Petru Chelčickém, po českých bratřích Řehoři, Lukáši, Janu Rohovi, Janu Augustovi a jiných, nastoupili napotom slavní moravští bratři Jan Blahoslav, Jiří Strýc a nad jiné proslavený Jan Amos Komenský. A i sám Karel z Žerotína, jakkoli rodem Čech, přece působením svým Moravě náležel. Posléze nejslavnější literární dílo Jednoty, klassická šestidílná biblí Králická, tolikéž na Moravě spůsobeno jest. A tento stav blahodárné činnosti bratrské na Moravě udržoval se, až konečně bitvou Bělohorskou v persekuci náboženské i tato země na roveň s Čechami postavena jest.

Celé pásmo dějin, ježto v letech 1546 a 1547 v naší vlasti se udály a napotom k tak nešťastnému konci vedly, svůj původ vzalo v cizině. Válka tu vzešlá nejprv spůsobila, že Ferdinand osudným mandátem a válečnou výpravou, s Moricem do Čech předsevzatou, patrně zřízení zemské porušil a takto nedůvěru, která již po delší čas proti němu jak v náboženském tak politickém ohledu v zemi panovala, znovu potvrdil a zvýšil. Odpor odtud povstalý, jakož i sám Beckovský přiznává, nesměřoval proti osobě králově, nýbrž k obhájení svobod a práv zemských, nejednou od krále porušených.

S počátku jevili stavové jednomyslnost a odvahu v jednání svém, jakáž v jisté míře doby husitské připomínala. Ale během událostí ukázalo se až na zbyt, že jmenovitě při vyšších stavích nebylo již statečnosti a vytrvalosti staročeské. Byliť namnoze odvážlivi a srdnatí, dokud ohnivé řeči a sliby k tomu stačily; klesla jim však mysl, když jednomyslnost svou skutkem dokázati a přátelského snešení svého před králem vítězem důvodně a neohroženě hájiti měli. Jen při městech královských, zejmena pak při obcích Pražských, spatřovati bylo v jisté míře sílu a statečnost, která zajisté tak smutného konce nezasluhovala. Stav městský, opřev se hned na sněmu r. 1546 proti smlouvám s Moricem zavřeným, setrval v odporu svém a v hájení práv zemských, až posléze všelikými prostředky donucen, na milost a nemilost vítězi se dal.

Ferdinand I. dobře vyrozuměv stavu věcí v Čechách, s řídkou chytrostí a důsledností svého prospěchu vyhledával. Odvrátiv stavy vyšší od demokratických živlův opposice národní a získav je sobě, tím přísněji pokutoval ty .třídy v národě, jež mu i v náboženském i v politickém ohledu nejnebezpečnějšími ode dávna se býti viděly, totiž stav městský a Jednotu bratrskou.

Král sice nejednou se zasliboval, že toliko jednotlivé původy, nikoliv pak celý stav, pokutovati chce; ale napotom vida zmáhající se nesvornost stavův, nedbal na sliby své a těžce pokutoval celý stav městský, ano i celý národ, obmeziv v jisté míře samo zřízení zemské.[45]

O úpadku stavu městského sám Josef Pešina ve spise svém „Předchůdce Moravopisu“ vyznává toto: „že od toho času města, jsouce zboží a svobod svých zbavena, hlav svých tak vysoce pozdvihnouti nemohla a nemohou, tak že pád ten r. 1547 slušně na městský stav potažen býti může a nazván stavu městského pád.“ Ano města, octnuvše se pod policejní dohlídkou úředníkův královských, tak v politické samostatnosti klesla, že pak r. 1618 veliká jich část, sama Praha v čele, Ferdinandovi II. platně sloužila v politice jeho, jež proti majestátu a svobodám zemským směřovala.

Jest tedy na bíledni, že moc královská v Čechách, za Jagelloncův tak hluboce kleslá, událostmi roku 1547 i v hmotném i mravním ohledu znamenitě se povznesla: ale stalo se to na újmu těch tříd a živlův národa, které chovaly v sobě nejzdravější síly pro další vývoj národní, a jenž druhdy spolu tak prospěšně působily k udrženi rovnováhy v státu českém mezi lidem poddaným a stavy vyššími.

  1. Vše podle vypsání Sixtova.
  2. Viz Úvod a pojednání naše v Musejníku r. 1868.
  3. Viz přílohu „Přátelské snešení stavův“ čl. XXXI a Historii Čes. Pavla Skály V. v příloze.
  4. Sněm tento vypsán jest dle Akt. Fer.
  5. Sixtův rukopis st. 559.
  6. Sixt fol. 640.
  7. Musejník r. 1869 str. 121.
  8. Výklad na právo zemské české p. Ondř. z Dubé. Archiv český H. str. 507.
  9. Archiv zemský.
  10. Archiv zemský.
  11. Panství ono drželi Schöneichové do r. 1551. Jelínek, Historie m. Litomyšle d. II. st. 113. — Collect. Dobu.
  12. Tak za Lysou musilo se dáti 14000 kop gr., za Kostomlaty mělo se dodati Bořkovi z Bonina ještě 17000 kp, dále p. Kostkovi 10000, Wolfovi Krajíři 16000 kp., Vilému z Waldšteina též 16000 kp., Václavovi Žehušickému 15000, Albrechtovi Šlikovi 2000 a Šebes. z Weitmile 26000 kop. Kteréžto summy zaplaceny jsou buď penězi za městské statky strženými anebo postoupením jisté části některého zboží městského. Archiv zemský.
  13. Solar, Dějepis Králové Hradce. Světozor 1868 č. 31.
  14. Za statky šosovní prohlášeny v královské instrukci jen zahrady, chmelnice, dědiny, louky, „což tak pod šos a nejinak náleží.“ Viz Archiv zemský a Třeboňský.
  15. Archiv Třeboňský a zemský.
  16. Solař vypravuje o Králové Hradci a o jiných městech, že r. 1548 k výročním trhům od cechův strážci pro bezpečnost veřejnou zřizováni byli, kteřížto v drátěných košilích přes kabát přioděni jsouce a železné lebky na hlavách majíce, s dlouhými pikami po městě chodili, zboží dnem i nocí na náměstí hlídajíce. Dějepis m. Hradce Králové.
  17. Léta 1549 v květnu, říjnu a listopadu dostali Pražané některých důchodů a realit na opravy mostu, mosteckých věží, dlažby a na opatření jiných potřeb obecních. Roku pak 1558 v pros. navrácena jsou jim některá privilegia; ale konfiskované statky jejich nalézaly se již na mnoze v držení osob rozličných, jako Grispekův a jiných přátel králových. Archiv města Prahy N. J. I 94—99 a 102.
  18. Desky zemské.
  19. Časop. Mus. 1869 str. 124.
  20. Solař, Děj. Hradce Králové.
  21. Erben, Primatoren str. 12.
  22. Za primatora Staroměstského tehdáž jmenován Duchoslav Chmelíř ze Semechova a na Novém městě Duchek Veliký.
  23. Rukopis Sixtův i jinde.
  24. Tomek, Dějepis Prahy II. str. 343.
  25. Archiv Pražský a spis Erbenův o primátorech.
  26. Solař, Děj. Hradce Králové str. 57.
  27. Sixt z Ottersdorfu.
  28. Rukopis Sixtův fol. 643.
  29. Viz pojednání naše o kmetské stolici Litom. v Arch. Památkách 1860.
  30. Acta 338/2.
  31. Archiv musejní a Archiv Pražský Lib. civ. Prag. Chaos E II f. 163.
  32. Jan Blahoslav, Život Jana Augusty
  33. Život Jana Augusty. — Gindely, Gesch. d. böhm. Brüder
  34. Tamtéž.
  35. Gindely, Gesch. d. bohm. Brüder. I. str. 311.
  36. Borový, Jednání a dopisy kons. kat. a utrak. str. 215.
  37. Gindely I. 512 a 513
  38. Archiv zemský.
  39. Ono jetí Jana Augusty a Jak. Bílka stalo se dne 25. dubna 1548. V Praze byl onen v bílé věži a tento v zámku vězen; později dne 25. května téhož roku oba dopraveni na Křivoklat, kdež Bílek 13 a Augusta 16 let v tuhém žaláři ztrávil. Jak s nimi tu nakládáno, jak vyslýcháni a mučeni, o tom o všem viz Gindelyho spis o bratřích českých aneb „Život Jana Augusty,“ jejž slavný bratr Jan Blahoslav sepsal.
  40. Beckovského Poselkyně d. II., rukop. v klášteře křižovnickém v Praze.
  41. Gindely I. str. 330.
  42. V Prusích bratřím nemálo prospěl Vilém Křinecký, jenž byv od soudu královského in contumaciam odsouzen, uprchl záhy z Čech do Prus, kdež vstoupil do služby knížete Albrechta, u něhož za bratří, krajany a spoluvěrce své, platně se přimlouval.
  43. Gindely I. 333.
  44. Tamtéž II. st. 513.
  45. Sám Sixt z Ottersdorfu v té příčině takto píše: „Sic peccata nostra commeruerunt, ut fraudulenta et subdola machinatione omnes regni Bohemiae vires everlerentur. En, quo discordia nostros perduxit simul atque mula inconstantia Bohemos.“