Muzikant/IV.

Muzikant Vítězslav Hálek
III.	IV.	V.

Údaje o textu
Titulek:	IV.
Autor:	Vítězslav Hálek
Zdroj:	HÁLEK, Vítězslav. Spisy Hálkovy. Díl V. Praha : Edv. Grégr, 1883. s. 155–161. Národní knihovna České republiky
Vydáno:	1859
Licence:	PD old 70

S Jeníkem se stala úplná změna. Chodil sám pro sebe, nezasmál se na nikoho, ba nepromluvil s nikým. Lidé se zastavovali na návsi, když ho viděli, jak chodí bledý a smutný. Jeník ale nemluvil s nikým, a proto se od něho nedozvěděl příčiny nikdo. A hádat? Kdož to uhodne, co vězí uvnitř?

Nejvíce ho ale bylo líto starému Brožkovi. Jeník byl otcova pýcha a chlouba, a vždycky veselý, že se sám otec nad ním rozesmál. Jest-liže se ho ale starý Brožek teď zeptal po příčině, proč jest smutný, zavrtěl Jeník smutně hlavou a neodpověděl.

Nejsmutnější býval Jeník večer. Večer jakoby se to na něho bylo valilo ze všech stran, a on pod tíží návalů sotva našel oddechu. Pak vzal obyčejně do ruky housle, a hrál tak dojímavě, že by byl člověka div nerozplakal. Starý Brožek aspoň si často při měsíčku, poslouchaje hru synovu, utřel lesklou slzu s oka.

Později už ani mu nestačil večer na hru, hrál až pozdě do noci.

Ponocný odtroubiv jednu, a vida, že jest v hospodě ještě světlo, šel si tam zapálit dýmku, a zapáliv si pravil sousedům: „Jeník Brožkův ještě hraje.“

Leč jakoby už ani noc mu nestačila; Jeník hrál i za dne a ještě později do noci, než dříve. V těch jeho houslích jakoby vězel nějaký zakletý duch, kterému nerozumí nikdo, leč Jeník sám. S tím duchem hovoří jako se svým přítelem, jako se svým otcem, jako — se svou milenkou. Jen v něm nachází ulevení a pokoje. Ale ten duch také s ním pláče, s ním touží, s ním se zpovídá — ale nikdo tem jeho slovům nerozumí tak jako zase Jeník. Neboť ti chlapci, co se dole scházívají pod Jeníkovým oknem, ti mu sotva rozumějí; slyšíce, že jenom hraje, a že to není ani polka ani kvapík, mrzutě odcházejí do jiného kouta návsi, pravíce, že si při tom nemůže člověk ani zatančit. Ba Honzík Šindelářův chodí ztrápený více, nežli sám Jeník; ty divné písničky ho tak pomátly, že teď ani neví, jak do toho, aby u své bandy dělal Brožka.

Leč i ten ptáček zpěváček zdá se, že mu jen poněkud rozumí. Neboť přilítnuv dnes jako každodenně na lípovou větvičku, zatočil hlavičku v pravo, pak v levo, zaťukal zobáčkem na slabou větvičku, promluvil asi dvě slova — a frr! uletěl přes hřbitov a přes kostelní věž za ves.

Jeník už po několik neděl ani nechodil hrát do hospod. Brožek ho do toho nenutil, neboť mu bylo líto, aby do něčeho nutil syna, který se beztoho patrně trápil. Mrzelo to starého Brožka ale vždy, když ho Jeník prosil, aby ho nechal doma. Myslilť si starý Brožek, že by se v hospodě trochu aspoň povyrazil, rozesmál, na sebe zapomněl — zkrátka, že by se rozptýlil. A jednou také to udělal Jeník otci k vůli, že šel s ním do hospody. Kamarádi ho tam vítali s otevřenou náručí; přinášeli mu žbánky jeden přes druhého, aby si zavdal, prosili ho, aby provedl nějaký šprým — ale Jeník jakoby neměl smyslu pro celý ten svět, který se točil okolo něho. Starý basař dobře zpozoroval, že to s Jeníkem nestojí tak jak říkáváme v pořádku; ba Jeník zajímal basaře skoro tak, jako vlastního otce, neboť dnes za celou noc si připil basař jenom třikrát, a to jest věru mnoho! —

Co pak asi dělá zatím Liduška?

Kdybyste se ptali Jeníka, sotva by vám na to odpověděl. On slyší s jakousi hrůzou vypravovat o Lidušce, a hned se vzdálí, když o ní někdo počne rozmluvu.

Posledního času se stávají ale ty rozmluvy ode dne ke dni častější; ba tohoto týdne s hovorem o ní lidé vstávají a lehají, neboť bude mít Liduška už na druhý týden s komorníkem svatbu.

Jest v sobotu odpoledne. Starý Brožek vzal Jeníka za ruku a pravil: „Jeníčku, dnes nám musíš vypomoct; půjdeme hrát ke Kroupovům kasace, a proto nám na tom záleží, abysme dnes postavili pěknou muziku.“

Jeník svolil okamžitě. Starý Brožek se podivil, že se ani slovem nevymlouvá.

A bylo dnes živo v celé vsi.

Děti rejdily jako posedlé, a Honzík Šindelářův div se radostí nezbláznil, když slyšel, že Jeník Brožkův povede dnes kasace; teď aspoň zas bude vědět jak do toho, když si bude chtít zahrát na Brožka.

Přiblížil se večer a muzikanti se scházeli u Brožků, aby odtamtud pohromadě vyšli ke Kroupovům. Lidé vyhlíželi z oken, zda už jdou, holky stály před staveními se založenýma pod pasinkou rukama, a děti projížděly náves jako ty rybičky jasnou hladinu potoku. V zákoutí čekal Honzík Šindelářův se svou bandou, aby, jakmile vyjdou Brožkové z domu, podlé nich sestavil své podřízené.

Na nebi už bylo vidět tři hvězdy, když Brožkové vyšli se svou bandou.

Celá ves byla hned na nohou. Hospodáři vyšli před stavení a hbitá mládež doprovázela muzikanty až ke Kroupovům do dvora.

Muzikanti sestavili se do kola — podivno, jak byl dnes Jeník čilý. Vtipkoval se starým basařem, prováděl lecjakýs šprým, a člověk by se byl na to dušoval, že Jeník posud nepřestal být jinakým, než jak ho znali všichni ode dávna, a každý by se byl k tomu přemluvil, že se to jenom zdálo ve snu, že Jeník byl po celý ten čas — až do dneška smutný. Starý Brožek hrál s takovou chutí, jako už dávno nehrál, a starému basaři se zdálo, že mu brejle dnes zase ponejprv jak náleží dobře sedí na nose.

To byl zas ten starý Jeník, jak jej všichni milovali, a proto se zdálo dnes všechněm, že ho znova našli. Jak si Honzík Šindelářův zavejsknul, když viděl, že jest Jeník zase ten starý! Jakoby byl sebe zrovna našel. A proto kluci dnes rejdili jako posedlí.

Muzikanti už přehráli dva kousky. Starý Kroupa dal vyvalit vědro piva a muzikanti si podávali džbánek z ruky do ruky. Starý basař sám sobě se podivil, jak mu dnes pivo zase chutná.

Starý Kroupa stál na zápraží, Kroupová po chvilkách vyhlížela ze síně, hoši Kroupovi se přidružili k muzikantům, holky vykukovaly z oken — podivno, že se Liduška posud ani neukázala. Aspoň kdyby byla vyšla ven, aby se muzikantům poděkovala vlídným slovem — ale ani to ne.

To si bezpochyby teď také Jeník myslil; neboť ho právě napadá zas taková těžkomyslnosť, že se mu až srdce v těle svírá. Dobře, že jest už dosti šero a že ho nikdo nepozoruje; neboť by zajisté tím mnohému pokazil rozmar.

Žbánky se právě vypráznily, a Kroupovi synové natočili znova. Podávali i Jeníkovi; Jeník vzal žbánek do ruky, a nepřipiv si podal ho svému sousedu. Jako mimovolně dotknul se šmytcem houslí a začal hrát.

Hluk utich’ i na dvoře i na návsi. I ta mlýnská kola jakoby byla zmírnila svůj klepot — z přítomných je aspoň neslyšel nikdo. A Jeník hrál — což hrál! Jeník mluvil z houslí, jako když si dva přátelé leží v objetí, jimž se za chvilku rozloučiti na dlouhý, dlouhý čas — snad na vždy. Je slyšet, jak jim teskně srdce bije; chtějí mluvit, ale nemají slov. Lesklá slza — to jest všechno, co si mohou povědít — kdyby nebylo již šero, viděli byste, kolik očí je slzou zarosených. Tak bolestně — kdo tak dovede mluvit, ten musí být až do nejhlubší duše své proniknut tím, co mluví. A teď — ó, člověk by poslouchal snad celé noci. Ba ano, teď jakoby se byli upamatovali na chvíle, jež duše jejich v štěstí prožily; ale jako nitka se táhne skrz ty dojemné upomínky žalosť, že je tem časům konec. Leč slyš! Teď se oba zmužili. Osud káže — s bohem, druhu milý! Mlčky se odvrátí jeden od druhého — ten v pravo, druhý v levo, aby se nikdy nespatřili více. Což není ještě dost? Nebyl každý z nich mužem? Ne — nebyl; ten co zůstal, byl sice muž, ale jemný jako dívka; a ten co odešel, byla dívka. Slavík nikdy nezpívá žalostněji nežli ten muž; jeho všecka síla se proměnila v žalosť — v žalosť nastřeleného orla, jenž jest hrdý na ránu svou, jenž se nesníží, aby si postěžoval, jenž krvácí v skalních rozpuklinách, až dokrvácí. Ale ještě ne, ještě se musí jednou hrdě vznést k jasnému slunci; má-li skonat, ať skoná jako orel. A pak od slunce, ode všeho světa pryč — do temné skuliny skalní, aby ho neviděl nikdo, nikdo! — I ten poslední hlas, který vydal za svého života, to požehnání: „má odloučená družko, měj se dobře!“ ani tento hlas nesmí zaslechnout nikdo.

Jeník skončil hru; snad právě také skončil orel.

Ale Jeník byl zase najednou k nepoznání. Zasmál se, starého Brožka obejmul, a basaři poroučel, aby mu přinesl pivo. A když se napil, zaklepal na housle, a muzikanti hráli kvapík, jakoby se nic nebylo přihodilo.

Už nebyly jen tři hvězdičky na nebi; ale bylo jich tolik, že by je člověk za celičkou noc nesčetl.

Když muzikanti odešli ze dvora, ani si nikdo nevšimnul Jeníka, že nejde s nimi. Jeník obešel mlýn a zastavil se u jednoho okna. Odtamtud se dívala Liduška k hvězdičkám.

Kdo to Jeníkovi řekl, že najde Lidušku zde?

„Liduško, přeju ti štěstí z celého srdce svého; já jsem svou píseň dohrál, a nemám na světě více co žádat,“ pravil k ní Jeník, bera ji za ruku.

Liduška se zachvěla jako osykový list.

„Liduško, miluješ svého ženicha?“

Dívka vykřikla, jako uštknutá hadem, a zavřela okno.

Za chvilku zde bylo slyšet jenom klapání mlýnských kol.