Muzikant/III.

Muzikant Vítězslav Hálek
II.	III.	IV.

Údaje o textu
Titulek:	III.
Autor:	Vítězslav Hálek
Zdroj:	HÁLEK, Vítězslav. Spisy Hálkovy. Díl V. Praha : Edv. Grégr, 1883. s. 149–155. Národní knihovna České republiky
Vydáno:	1859
Licence:	PD old 70

Nedaleko Včelovic stojí vršek, jemuž říkají Chlumek. Na chlumku je kostel zasvěcený svaté trojici, a dnes tam právě byla pouť.

A sešlo se tam dnes lidí, jakoby si byli řekli. Mladí, staří — kde kdo byl a jenom trochu měl po chvíli, přišel na Chlumek. Holky naškrobené, jen to šustělo, a hoši vyparáděni, že se holkám až srdce smálo. —

A byla to podívaná okolo toho Chlumku! Co tam bylo bud a co pod boudami marcipánu. Tamhle ten hošík, co drží svého tatínka za šos, div na těch marcipánech oči nenechá. Otec mu sice povídá, že teď půjdou do kostela, a po kostele že uvidí bezpochyby Novovesskou babičku. Ale což hošík ví, co teď povídá tatínek! Ten marcipán ho k sobe táhne tak, že zapomněl držet se tatínkova šosu a postavil se zrovna před krám. Tatínek teprv za chvilku zpozoroval, že sice vypravuje, ale že ho nikdo neposlouchá, ba co ještě víc, že hocha ztratil. Štěstí pro hocha, že o pouti jsou tatínkové vlídnější, nežli kdy jindy, jinak by tak lehce neušel.

Tatínek sice koupil marcipán — ale což je do marcipánu, když také nemá tamhle toho husara! Ej toho husara mít, a pak je bohatší nežli všickni jenerálové na světě. Škoda, že ti tatínkové chtějí mít vždycky lepší rozum, nežli jejich děti; jinak by mu byl zajisté koupil též husara.

Tamhle přicházejí Kroupovic. Jak pyšně se dívá stará Kroupová za svými dcerami, které mají krásnější šaty, nežli kterákoli z dívek. Ale nejen stará Kroupová se dívá za nimi; každý, kdo je vidí, diví se jim, jak jim to sluší — zvláště té nejstarší. A což kdyby věděli, tak jako my, že se jí říká Liduška!

Jest-liže se dívala Kroupová pyšně za svými dcerami, dívá se hrdě za svými syny. Chlapci jako řípy a pevní jako skály. Kdož pak se může v celém okolí honosit tak pěkně vyrostlými hochy, jako Kroupová! Lidé si také povídají: „To jsou hoši, jako malovaní.“ A druzí na to: „To jsou Kroupovic ze Včelovic!“ A matka si myslí: „To jsou moji synové!“

Ale což, kdybych vám měl povídat o každém, kdo je zde na pouti, byly by z toho celé kroniky. Proto však přece nesmím opomenout ještě Včelovické kluky, kteří tamto opodál si hrají na Brožkovou bandu a Honzík Šindelářovic mezi nimi na Brožka. A Honzík Šindelářovic se dívá kolem sebe, jako by mu dnes patřil celý svět. Což by byla pouť bez muziky? Co ale by bylo do muziky bez Brožka? Patrno tedy, že je Honzík Šindelářův dnes první osobou.

Leč hle, Brožkové právě tamto přicházejí. Alou! Teď se to všechno hrne k nim. I Honzík Šindelářův tam běží, ačkoli ví, že od nynější chvíle přestal být první osobou na pouti.

Lidé vycházejí z kostela. Brožkové se sestavili do kola, Jeník zaklepal na housle, starý basař si vytřel brejle — a už to šlo jen což. Na to pak se postavili muzikanti do páru a táhli s muzikou do hospody; lidé za nimi jako v procesí.

Skoro bych byl zapomněl podotknout, že se už dnes o pouti hned před kostelem ledacos mluvilo o Kroupovic Lidušce a o knížecím komorníku. Pravilo se sice, že se nemůže ještě nic bezpečného říci, Kroupovic že se nikomu s ničím nesvěří, a aby se jich ptal — nač se o to pálit. Proto ale přece že se může říci skoro jako s jistotou, že z toho bude svatba. Ba i Jeníka se kdosi ptal, zda o tom co slyšel; neboť muzikant a svatba prý vědí vždycky o sobě. Nevím, zda Jeník skutečně nevěděl, aneb-li se jen tak tvářil — to je těžko uhodnout — ale pravil, že neví. Ten, kdo se ho po tom ptal, si ovšem nevšimnul, že se Jeník odpovídaje odvrátil, že všecky barvy vystřídal, že si setřel s čela pot, a s oka? — možná že tam také nějaká kapka s čela ukápla.

To by tedy bylo jako hotovo, ačkoliv to potřebuje ještě vyššího potvrzení, že komorník a Liduška se dostanou za sebe. Jiný oddíl hovoru byl ten, aby se vyšetřilo, zda se hodí komorník k Lidušce, zda Liduška ke komorníkovi — zda obadva k sobě. Ženské sice, které se sestavily v chumáč tam mezi těma dvěma krámy, povídají, že jsou jako pro sebe rostlí; Liduška že se hodí do zámku, jakoby tam byla od jakživa. Zcela jinak ale mluví mužští, kteří si přiosobují od jakživa práva, že mají hlubší náhled do světa a do lidí, než ženské. S komorníkem že prý Liduška velkého štěstí nedojde, že sice mnoho světa viděl, ale za to že prý je také málo usedlý, že je větroplach, že prý není Liduška první a poslední jeho holka, a že prý — leč kdo to může všechno si pamatovat, co si sousedé povídali. Však ano, ještě to jsem zaslech’, že prý by Lidušky bylo věčná škoda; starý Kroupa že prý by to sice viděl rád, aby k němu chodili na návštěvu páni ze zámku, ale že prý by těch návštěv měl také brzy dost; neboť páni kam přijdou, tam prý berou jako velká voda.

Hospoda byla dnes jako obležena. Usedlejší jsou sice ještě u oběda, který o pouti trvá velmi dlouho, ale za to jest kolem hospody kluků a dětí, že by mohli tu hospodu odnést, kdyby se do ní dali.

Už bylo hnedle k večeru. Lidí v hospodě jakoby nabil. Starší sousedé seděli sice venku pod besídkou — ale což to bylo všechno platno. Šťastný byl, kdo se dostal do kola.

Ale také dnes hráli ti Brožkové, jakoby o slávu. To se rozumělo samo sebou, že Brožkové hrají tak, jako žádní muzikanti na okolí, a žádnému nikdy ani nenapadlo, aby se o tom šíře zmiňoval. Dnes ale přece, protože zde bylo mnoho přespolních hochů a sousedů, povídali dva Včelovičtí hoši jednomu přespolnímu: „Je to muzika, co?“ Leč přespolní ani neodpověděl; s jiskřícíma očima se hnal do kola, jako by dnes chtěl té muziky užit, která se mu dostane jen málokdy.

Kroupovic Liduška tancovala dost. Jeník jí to bezpochyby přál, neboť se díval za ní víc nežli do not. Právě složili muzikanti nástroje na stůl, když Jeník vstal a zamluvil si s Liduškou tanec.

„Kvapík!“ zvolal Jeník obraceje se k muzikantům. Starý Brožek dal znamení, basař si přejel šmytec kalafunou, narovnal si brejle a už to šlo.

Jeník tančil jako do úspěchu. Po celý tanec se nezastavil, a zdálo se, jakoby toho chtěl užit, jakoby se chtěl vytančit za celou noc. Liduška sice cítila, jak se jeho ruka třese v její ruce, ale to snad bude jen tak. Neboť se jí ani slovem nezmínil, že mu něco leží na srdci, a Liduška to asi s těží uhodla.

Dnes ponejprv bylo lidem divno, že Jeník se chová tak vážně, že neprovedl ani jediný šprým. Ba mnohý se začal pamatovat, že tomu už delší čas, co Jeník nikoho nerozesmál.

Bylo konec kvapíku. Jeník se sotva držel na nohou. Liduška skoro vykřikla, kterak jí stiskl ruku; ale nehněvala se, neboť viděla, že vrávoral. Z jiných lidí si toho nevšiml nikdo; kdož pak se bude při všeobecném radování ohlížet po jiných. A kdyby byl i Jeník padl — ty můj bože! nebyl by on při tanci první ani poslední.

Jeník chtěl něco promluvit, ale měl ústa horkem vyprahlá a slovo mu selhalo. Konečně se přec přemohl a tázal se Lidušky: „Což dnes nepřijde na pouť komorník?“

To se tázal s tak třesoucím hlasem, že se toho Liduška patrně lekla. Myslila si ale, že se mu proto třese hlas, že se po celý kvapík nezastavil. Proč ale sama zbledla při této otázce, to snad nevěděl ani Jeník, ani ona.

„Dnes odjel s knížetem do Prahy,“ odpověděla Liduška, a slova se jí v hlase třásla, jako listy ve proudu větru.

Vymkla se Jeníkovi z ruky a vyšla ven.

Jeník za ní.

„Liduško, bohem se vám dokládám, že byste toho štěstí se mnou také dosáhla, kterého dosáhnete s ním,“ pravil Jeník, bera ji za ruku. Cítil, že se mu svalil kámen se srdce.

Rozpačitě odpověděla Liduška: „To jsou všecko jenom pouhé lidské řeči. Pochybuji, že to k něčemu přijde.“

„Liduško, řekněte mi upřímně, milujete ho?“

Liduška se obracela v pravo a v levo a chtěla svou ruku z jeho ruky vymknout. Jeník ji ale držel křečovitě.

„Zapřísahám vás při své spáse, Liduško, povězte mi upřímně, zda-li ho milujete? Já vám okamžitě ustoupím, a nikdy vám ani s jediným slovem nevkročím v cestu.“

Liduška neodpověděla, a Jeník zůstal jako zkamenělý. Beze všeho násilí vyndala ruku svou z ruky jeho a odkvapila do hospody.

Když se Jeník zpamatoval a do hospody vstoupil, nebylo tam Lidušky více. Ptal se jednoho z jejích bratří, kam se poděla, a ten mu odpověděl, že ji rozbolela hlava a že šla domů.