Muzikant/V.

Muzikant Vítězslav Hálek
IV.	V.

Údaje o textu
Titulek:	V.
Autor:	Vítězslav Hálek
Zdroj:	HÁLEK, Vítězslav. Spisy Hálkovy. Díl V. Praha : Edv. Grégr, 1883. s. 161–163. Národní knihovna České republiky
Vydáno:	1859
Licence:	PD old 70

Uplynulo několik dní a byla svatba.

„Několik dní“ se řekne velmi snadno, ale není tak snadno, několik těch dní také prožit. V štěstí plynou sice dni rychle jako lodi, do jejichžto plachet zavál příznivý vítr; ale za to v neštěstí se vlekou líně, jako ten hlemejžď se svou skořápkou. V štěstí je člověk jako pták — všude volno a všude jasno, a člověk snese vše; ale v neštěstí jest těžký jako želva — člověk unese sotva sebe sám.

Kdyby bylo šlo podlé vůle komorníkovy, nebyla by dnes bývala v hospodě muzika, neboť prý se to nesluší panským mravům. Ale starý Kroupa stál na svém, a proto byla muzika. —

Jeník pověděl tenkrát pravdu, že dohrál svou píseň. Od onoho času visely jeho housle na stěně netknuty jako meč bojovníkův za času míru. Jen že nevisely na znamení míru; Jeník bojoval teď strašněji než kdykoliv jindy, tak strašně, že už ani nejvěrnější přítel — jeho housle, neměly struny soucitu pro jeho boj. Kdyby vzal ty housle do ruky, popraskaly by jejich struny, tak jako se struny jeho srdce natrhávají. Jeník je němý, jako ztichlé jezero, jako les, v němž usnuly větry; ale v jezeře až na dně to vře a kypí nepokojem, a v lese hlodá na kořeni nemilosrdný červ. Jeník ani není tak bledý, jako býval dříve; ale jeho barva jest barvou nahryzlého jablka. Dokud se mohl svěřiti houslím, necítil toho; teď toho cítí, ale tím tíže, poněvadž to cítí sám.

Jeník nešel do hospody hrát; ale přišel tam už pozdě večer, aby se podíval na svatebníky. Nedalo mu to doma; on musil vidět, jak jest Liduška šťastná. O jejím štěstí pochybovalo mnoho lidí; ale o svatbu se nesmí pochybovat — neboť jsou nevěsta i muž nejvíce šťastni.

Ženich s Liduškou netančil; prováděl jiné holky. Tety si povídaly, že se to snad sluší, aby se ke všechněm ukázal zdvořilým.

Ženich vyšel ven a Jeník za ním.

„Prosím ve jmenu Liduščina srdce, abyste ji šetřil jako své oko v hlavě, abyste ji miloval, jako svoje srdce v těle,“ pravil Jeník k mladému muži, a šel zase do hospody nazpět.

Komorník se podivil, poznav Jeníka. Ale byl dnes veselostí tak rozveselen, že mu nezbývalo času, aby o tom dále přemýšlel. Rozumělo se to beztoho samo sebou.

A když Jeník viděl, že netančí komorník zase se svou chotí, přiblížil se k ní a požádal ji o tanec. Lidušku křečovitě stiskl.

„Mám s vámi ještě něco mluvit, Liduško,“ pravil Jeník tak vroucně, tak jemně, jakoby každé jeho slovo bylo slzou.

„Mluvte, Jeníčku,“ pravila Liduška.

To mluvili spolu mezi tancem.

Jeník chtěl něco promluvit. V tom ale se tak zachvěl a pysky se mu křečovitě stáhly, že nemohl promluvit slova.

Nohy pod ním sklesly. „Liduško!“ zvolal a padl k zemi.

Liduška vykřikla, až to všechněm projelo duši, a hudba přestala hrát.

Jeníka už nevzkřísili. Lidé to přičítali tomu, že nešťastně upadl na hlavu a tím že skonal. Možná!…

Bylo po muzice. Nikdo neměl chuti dále být vesel. —

Třetího dne na to byl Jeník pochován.

Byla to smutná muzika, co ho doprovázela k hrobu. Starý Brožek div si vlasy netrhal s hlavy, neboť pochovával posledního Brožka. Kamarádi ztratili kamaráda a svého budoucího „kápo“. A což starý basař? Když házel tři hrsti hlíny za Jeníkem do hrobu, spadla mu na brejle slza tak upřímná, že otec nemohl plakat upřímnější. Honzík Šindelářův naříkal až do usedání; rozpustil svou bandu, neboť se nemohl teď o nikoho podpírat. A Liduška? Žila v městě a když od ní po roce obdržela matka psaní, dala se do pláče, neboť prý její dcera není šťastná. Mimo to ji dcera prosila, aby ošetřovala za ni Jeníkův hrob. —