Přeskočit na obsah

Lešetínský kovář/VII.

Z Wikizdrojů, volně dostupné knihovny
Údaje o textu
Titulek: VII.
Autor: Svatopluk Čech
Zdroj: ČECH, Svatopluk. Lešetínský kovář a menší básně. 4. vyd. V Praze : F. Topič. (Sebrané spisy Svatopluka Čecha; sv. díl 2). Dostupné online.  
Licence: PD old 70

Ještě jen dále pojď,
k lesu mne vyprovoď,
přitul se ke mně blíž,
Liduško má!
Ztratíš mě za krátko,
mé zlaté poupátko,
najdeš až po letech,
když pán bůh dá.

Ruku svou podej mi,
ještě mne obejmi —
už tebe v náručí
nebudu brát.
Ještě dnes naposled
slaďoučká jako med
ústa dej zulíbat
na tisíckrát!

S bohem, ty údolí,
vesničko s topoly,
ty stará kovárno
pod jabloní!
Zvonil tam vesele
do želez, ocele
perlík můj — nikdy už
nezazvoní!

Krásný květ uvadne,
s jabloně opadne,
kde jsem tě, Liduško,
míval tak rád.
Až vyjdou hvězdičky
jak z oulu včeličky,
budu kdes v cizině
pro tebe lkát.

Po řece, po stráni
soumrak se uklání,
do smutku šatí se
louka i les.
Nikdy mi nezněly,
Lešetský kosteli,
zvony tvé truchlivě
tak jako dnes!

Smutně šumí vítr
do zelené chvoje,
že mi s bohem dává
potěšení moje.
Srdéčka dvě ryju
s pláčem na kmen buku —
a žežulka z dálí
volá: kuku, kuku!

Pověz, žežulinko,
zdali v brzkém čase
srdce tady k srdci
přitulí se zase?
Kdy tu opět blaze
ruka stiskne ruku?
A žežulka z dálí
volá: kuku, kuku!

Dost již, milý ptáčku!
Roků dvou je dosti
v hoři pro miláčka,
v těžké toužebnosti.
Ach, ty jistě neznáš
rozloučení muka —
A žežulka z dálí
kuká jen a kuká.

Léta, dlouhá léta
čítám s těžkým vzdechem —
dřív ta srdce v buku
obalí se mechem.
Ustaň! Srdce v ňadrech
žalostí mi puká —
A žežulka z dálí
kuká jen, ach! kuká.

Neplačte, vy modré oči,
však se brzy vrátím k vám!
Kam jen moje noha vkročí,
tichý lesk váš uhlídám;
pozdraví mne chrpou v žitě,
jitřní hvězdou na blankytě,
bude sílit ruce mé,
by den celý
kuly, hřměly
pro ty hvězdy překrásné.

Zjasněte se, krásné líce,
však vás brzy zlíbám zas!
Ať mil přejdu na tisíce,
všude uvidím jen vás;
vzejdete mi růží v sadě
a červánkem na západě
posilníte ruce mé,
by den celý
kuly, hřměly
pro ty růže rozkošné.

Setři slzu, ruko měkká,
však zas brzy stiskneš mou!
Ať nás dělí sterá řeka,
všude spatřím krásu tvou;
svitneš sněhem v zimním vání,
konvalinkou v jarním tání,
budeš sílit ruce mé,
by den celý
kuly, hřměly
pro to kvítko bělostné.

Rozbalím uzlíček
v bílém šátku,
dám ti ten prstýnek
na památku!
Když se ti zaleskne,
srdce si zasteskne
po děvčátku.

Zlatý ten prstýnek,
perlička v něm,
slzu ti připomeň
na líčku mém,
smutnou tu perličku,
hořkou tu slzičku
před rozchodem.

Půjdu sem každý den
v zelený les,
usednu pod bukem
na hustý vřes,
vzpomenu, můj milý,
jak jsme se loučili
s žalostí dnes.

Vyhlednu z doubravy
jak smutná laň,
povzdechnu: Bože můj,
chraň mi ho, chraň
kraj světa širého,
ať nosí měkce ho
jak Tvoje dlaň.

Zlatý, ach! prstýnek,
perlička v něm —
vrať se s ním, hochu můj,
brzičko sem!
Jasně pak zasvítí,
krásně se zatřpytí
před oltářem!

Nuže, s bohem! Není pomoci —

Ještě chvilku jen! Mně těžko tak!

Hvězdičky už svítí do noci —

A má hvězda zajde v temný mrak.

Jednou z mraku jasně vyskočí.
Ještě políbení —

Drahý můj!

Ještě jedno — v čelo — na oči —
s bohem buď!

Ach s bohem, pamatuj!