Lešetínský kovář/VIII.

Lešetínský kovář Svatopluk Čech
VII.	VIII.	IX.

Údaje o textu
Titulek:	VIII.
Autor:	Svatopluk Čech
Zdroj:	ČECH, Svatopluk. Lešetínský kovář a menší básně. 4. vyd. V Praze : F. Topič. (Sebrané spisy Svatopluka Čecha; sv. díl 2). Dostupné online.
Licence:	PD old 70

Tak už tedy, Liduško,
moje zlatá dceruško,
tak jsme tedy sami spolu
ve vsi milé, v rodném dolu.

Všichni přátelé a známí
již se rozloučili s námi,
opustili starý dům,
a co zbylo ve vsi, slouží
bídně pyšným cizincům.
I mně osidlo se ouží
zkázonosné kolem šíje:
kladivo mé odpočívá,
v pusté výhni pavouk tyje,
nouze hrozebně se dívá
v jizbu naši ubohou.
Ještě rolí žatva zbývá —
ale zdaž ty pomohou?!

Odevšad se na nás tlačí,
šklebí potupně a mračí
cizota; jim ku posměchu
chatrč tato starosvětská,
sivá střecha v rouně mechu,
kroj a správa žití všecka,
i to kouzlo tvého zpěvu —
vše jim k potupě a hněvu.

S hněvem rodné naše zvuky
slyší z davů, jejichž ruky
potřebují k robotě.
Za to dítkám jejich ruší
odkaz dědů v útlé duši,
ubohé té drobotě!
se rtů loupí mluvu ryzí,
v ústka nutí hlahol cizí.

Zdaliž Otec v nebes výši,
pod nímž klidně očka mhouří
ptačí mlád’ ve stébel skrýši,
na vysoké sosně v bouři,
který různou píseň vkládá
v hrdélka té vzdušné chasy
a vděk pestrý světu spřádá
sterými kol květy, hlasy —:
Zda Bůh klidně může zříti,
jak tu dravčí spáry derou
dětských myslí něžné kvítí,
jak mu rosu, vůni berou,
již On vdechl v duší kalich,
do poupátka rtíků malých?!

Odebral se z tiché fary
na věčnost kněz dobrý, starý,
a teď odrodil se nám
i ten starý šedý chrám.
Cizí řeč tam ucho slyší
s kazatelny, z žáčků řady,
z lavic, kůru — odevšady
cizota jen mrazem čiší;
zdá se, že i z varhan šumí
hra, jíž srdce nerozumí,
že své ryzí, tklivé tóny
ztratily též staré zvony.
Zdá se, že ti dávní páni,
na náhrobcích vytesaní,
v sešlé tváři hněvem planou,
a že svatý Václav stranou
poukrývá smutnou líci
do korouhve, pod orlici.
Krev se mi tam v čelo žene —
přes ty práhy odcizené
nevšinu již nikdy nohu;
raděj’ pod tím starým krovem
pomodlím se svému bohu
od srdce svým rodným slovem!

Celou ves již obetkal
svojí sítí pavouk cizí —
marně prosil jsem i lál —
všechny lapil v zlaté přízi,
již kraj celý zove svým.
Jenom já té dědiny
troska chudičká zde tkvím
a chci zůstat do posledu
památník co jediný
zhynulého ducha dědů.

Aspoň hrstku rodné země
chci z těch jícnů vytrhnout!
Neopustím drahý kout,
jenž tak mnoho mluví ke mně,
luka zprahlá, zřídlé bory,
plné milých vzpomínek,
řeku, role, stráně, hory,
kde jsem prožil celý věk.
Nech tu aspoň dvojí duši
kraj ten sirý šeptá, šumí
svoje zkazky v cizí hluši,
jež té řeči nerozumí.
A byť nebyla tak spjata
duše s nimi — lesku zlata
nepoddám se; proti chtíči
jiného má vůle týčí
hrdou hlavu s pevnou lebí.
Splním, co jsem přisáh’ nebi.

Kovárna s tou chýší chudou,
země píď, již zovu svojí,
jak ostrůvek trčet budou
dále cizím ve příboji.

Třeba s trochou kůrky suché
budeme tu po svém žíti,
bude zvuk náš rodný zníti
v nepřátelské vlny hluché.

A nechť jim všem ku posměchu,
mně tu sladce pro útěchu
písněmi zvoň, Liduško,
moje zlatá dceruško!