Lešetínský kovář/VI.

Lešetínský kovář Svatopluk Čech
V.	VI.	VII.

Údaje o textu
Titulek:	VI.
Autor:	Svatopluk Čech
Zdroj:	ČECH, Svatopluk. Lešetínský kovář a menší básně. 4. vyd. V Praze : F. Topič. (Sebrané spisy Svatopluka Čecha; sv. díl 2). Dostupné online.
Licence:	PD old 70

Václave, slož perlík — pojď sem, hochu —
rád bych s tebou pohovořil trochu.

Nebožtík tvůj otec ze soudruhů
byl mi nejbližší. Rád mám i tebe.
Ale vidíš sám: Co z našich luhů
prokletý ten komín trčí v nebe,
moje kovárna, den ke dni hlušší,
záhubu svou blízkou teskně tuší.
Soused za sousedem ze vsi mizí,
všude rozkládá se panstvo cizí
a s té strany nekyne mi čáka;
tam se spíše sterá léčka chystá,
jak by vytiskly mne z místa.
Mne však nevyhrozí, nevyláká
odtud nikdo. Ať mi perlík třeba
zrezaví, ať na té špetce rolí
sklízím kamení jen místo chleba —
Lešetínský kovář nepovolí!
Duše moje nerozlomným poutem
spjata je s tím rodným země koutem.
Ale pro tebe zde bydla není —
ladem ležela by mladá síla —
těžké mi, věř, slov těch pronesení:
Hledej sobě, hochu, jinde díla.“

Zachvěl se jak mrazu dotknutím
štíhlý jonák, jako větrem jedle,
vytřeštiv na mistra leknutím
temné oči z líce poubledlé.
Pochýlil pak ve snu truchlivém
hlavu s černým kučeravým vlasem,
mlčky hrabal v půdě kladivem,
až pak řekl chvějícím se hlasem:
„S bolestí bych, mistře, kráčel ztad —
I mně nejlíp na tom u vás místě —
Zdarma chci vám pracovati rád —
Časy lepší navrátí se jistě.“

„Bohužel! V to naděje jsou malé,“
kovář povzdech’. „Jdi jen, hochu milý,
v jiný kraj! Věc uvážil jsem zrale.
Jenom k posměchu by lidem byli
dělníci dva u ohniště toho,
kde je sotva díla pro jednoho.
K čemu snít nad prázdnou kovadlinou?
Jinde lepší žně tvé píli kynou.
Jdi jen, Václave! Líp takto bude.
Zdar a štěstí provázej tě všude!
Vzplane-li má výheň v zašlém jase,
veselej’ se u ní sejdem zase.“

Umlknuli oba. Klid zas rušil
perlík jen, jímž do žhavého kovu
mistr zasmušilý prudce bušil.
Také Václav k výhni zašel znovu;
ale stál tam bez hnutí a zíral
zakaleným okem do plápolu,
jenž mu rudým svitem obestíral
pěkné líce, pohřížené v bolu.
Mněl, že v mukách ohnivých tam plane
vlastní jeho srdce rozervané.

Náhle ke kováři přistoup’ zas
a když kladiva se ztišil třesk,
oslovil ho tiše. Žal a stesk
zněl tou řečí; zachvíval se hlas
přitlumený, vzduchem přerývaný;
ret se třás’ jak lupen bouří rvaný.

„Půjdu; ale prve, mistře, vám
všechno, co mou duší zmítá, sdělím:
že zde drahý poklad zanechám
se svým srdcem, se svým štěstím celým.
A chci vědět, zda ten klenot drahý
do návratu zachováte pro mne.
Až vám řeknu: Dobyly mé snahy
tiché hnízdo pro dvě duše skromné,
Lidušku si teď pod střechu vlastní
uvedu, tam žíti budem’ šťastni — —
zdali zvoláte: Buď vítán, synu!?“

Mistr schýlený nad kovadlinu
z rukou, spjatých nad kladiva dřevem,
prudce hlavu čupřinatou zvedl,
v ustrnutí na jinocha vzhledl
a pak zaduněl hlas jeho hněvem:
„Jakže? Liduška? Že tajné svazky
s tebou má?“

„To svazek čisté lásky,“
junák zvolal, „jež nám v duše vlétla
jako paprsk nebeského světla.
Požehnejte jí. Ta naděj’ se mnou
půjde v jiný kraj a hvězdou všude
zářiti mi bude v cestu temnou.
Ona rameno mé sílit bude
k píli klopotné, bych záhy dobyl
krovu vlastního a šťastně zrobil
hnízdo pro hrdličku svoji zlatou.
Přetnete-li však tu pásku svatou
našich srdcí, zvadne štěstí obou,
dceru svoji zasvětíte hoři
a já, tulák štvaný sudby zlobou,
v dálce zapadnu jak troska v moři — —“

Ale neslyší ho mistr již.
Kloně tvář, jež zlověstně se chmouří,
po kovárně širé kříž na kříž
v zamyšlení hřmotným chodem bouří.
V pozadí teď polotemné spěl,
na prahu tam stanul nízkých dveří,
„Ludmilo!“ hlas jeho mocný zněl
a dál pádným krokem prostor měří.

Síní ozvaly se kroky jemné.
V kovárně se zjevil milý vděk
Liduščin, jak svit’ by paprsek
jarní zoře do jeskyně temné.
Prostora ta šerá černých stěn,
jíž se střela chmura čadivá,
špalek, dláta, kleště, kladiva,
rudá výheň, muž, jenž zamračen
u ní stanul, jinoch, který vedle
teskně zíral z tváře poubledlé:
celek ten tak divou tvářnost měl,
že se od těch zjevů odrážel
jako v říši temna smavý jas
svěží půvab štíhlé dívčiny,
modrojasné oko, světlý vlas,
obličej ten krásný, nevinný,
ač teď bledší sněhu, plný tísně.

Kovář dívky otázal se přísně:
„Pravda-li, že jemu zadala’s
srdce svoje?“

Děvče polekané
schýlilo se jako bouří klas
a pak jako třpytem rosy ranné
slzí vláhou oči srdcejemné
vznesla k otci, jemuž výhně lesky
právě vletly pod brv mráčky temné —
vzhledla tam — to nejsou hněvu blesky!
Skok — a lehká jako mlhy dech
visí na tom statném, strmém kmenu,
hlavu krásnou majíc přitulenu
k jeho srdci, v černých záhybech
hrubé zástěry. I jeho hlava
k ní se kloní, blíž ji rámě vine
a z pod brvy, tam kde řasy stinné
výhně barví záře červenavá,
do zcuchané brady kmitlo cosi
jako jiskra rubínové rosy.

„Nehřešila’s,“ vece s láskou dceři.
„Dívčí srdce rádo jen se svěří
té, jíž nemáš více… Konec hněvu!“
Přejel rukou tvář. Pak lehce děvu
pustil z náručí a volně kráčel
k oknu kovárny. Zřel kalným sklem,
jak den, loučící se, v nachu mdlém
kostela věž nedalekou smáčel;
jeden kříž tam nad hřbitovní zeď
truchle čněl a naposledy teď
pozaskvěl se bledou září zlatou…
Co as táhne hlavu čupřinatou,
tisknoucí se na rezavé mříže?
Snad se k němu vrací živa, mláda
ta, jež onde spí ve stínu kříže,
snad mu vzpomínka ten večer spřádá
z vůně květů, ze slavičích písní,
kdy si políbení nekonečné
vtiskli ponejprv a v blahé tísni
přísahali milování věčné.

A v tom s vížky nad utichlým krajem
zazněl svatvečerní hlahol zvonů,
rozlily se vlny tklivých tonů
prochvívané nadehvězdným tajem
a ty vlny zvučné uchvátily
šumně duši jeho, proudem valným
sladkých vzpomínek ho navrátily
uplynulým krásným časům dálným,
unesly jej v dětství zlaté kraje,
v žití máj a sladké kouzlo ranní…
Nevím, zda se modlil šepotaje,
až pak tvář si přejel drsnou dlaní.

Obrátil se. Odlesk třepetavý
na dvě k sobě přitulené hlavy
jako svatozář tkal výhně žár;
když jich pohled s mistrovým se střetl,
odtrhly se, jakby plaše vzletl
holubiček cukrujících pár.

Ale kovář dceru k sobě vine
a vstříc jinochovi ruku šine:

„Tobě zůstane. Měj ruku na to!
Dobré srdce máš a pilné dlaně —
to mi vítanější nade zlato.
Do světa již kráčej odhodlaně,
vysluž si ji perlíkem svým pádným,
jako dobývá své princezny
rytíř báje mečem čarovládným.
Tebe ovšem za boj vítězný
chudobná jen čeká odplata —
však ať v žebráckém ji spatříš kroji,
vždycky, bohdá, v ňadrech Lídky mojí
poklad najdeš: srdce ze zlata!“